Ukradenou knihu zapálil VZBOUŘENEC - Strana třetí

10. prosinec 2015 | 07.00 |

Strana třetí

Tu noc Noir ležel v měkké posteli po tak dlouhé době, kdy ležel na chladné, tvrdé zemi bez přikrývky, kde se klepal, v rohu, odstrčený od všech, kteří ještě přežili tak chladné noci zoufalství, hladu, žízně, smutku a stezku po rodinách. Díval se do stropu a tiše přemýšlel, zda to, co před pár hodinami slyšel, byla pravda nebo ne. Proč Duisa reagovala tak, jak reagovala? Proč se Leonora tvářila, jakoby se jí to vůbec netýkalo? Posadil se. Pohlédl na sebe do zrcadla. V temné místnosti jeho vlasy mírně zářily v odrazu z měsíce, který je nyní dělal průzračně bílé.

Slyšel škrábání na okno. Trhl hlavou na stranu. Nikde na parapetu neviděl, avšak k oknu přistoupil. Díval se dolů na zem, kde však žádné stopy nebyly. Začalo sněžit. Aniž by si toho všiml, na dolním sklíčku byly malé škrábance, avšak tak hluboké, že kdyby to zvíře trochu víc přitlačilo, jistě by sklo i prasklo. Protřel si oči a povzdychl si. Bylo mu jasné, že dřív nebo později ho zavolají pro první donášku. Pohlédl do bílé stěny. Víčka mu pomalu klesla. Přestože měl noční můry z toho, co slýchával každou noc na akademii, jak jednotliví studenti křičí ze spaní a někteří je dokonce zabíjejí během spánku, avšak velmi důkladně a tiše, aby zbytečně neprobudili ostatní.

Převalil se na bok.

Vybavilo se mu, jak našel spícího Resona, který předtím celou noc bojoval s démony, aby on mohl poklidně spát. Byl si moc dobře vědom toho, že ho musí najít. Musí mu poděkovat za to, že ho tady dostal, že ho chránil, aniž by musel. Při vzpomínce na oheň se přikryl polštářem. Ona prokletá vzpomínka ho pronásledovala noc co noc. Skoro se odnaučil spát.

Když se mu myšlenky utřídili, jen tak ležel na boku a dotýkal se zdi před sebou.

Přemýšlel, zda Reson nespí právě ze stejného důvodu. Co když i on má nehezké vzpomínky na své dětství a to ho nutilo nespat skoro ani jednu hodinu? Vybavila se mu překrásně barevná očka ještěrky, která na něj vyplazovala jazyk. S drobným úsměvem na rtech konečně zavřel oči a po velmi dlouhé době usnul zdravým spánkem. Dokonce se mu zdál i normální sen, žádná noční můra.

Bělovlasý mladík poklidně kráčel kupředu. Přes tvář se mu táhla nehezká jizva. Vzpomínka na onu střelu ho nutila zachovat chladnou tvář. Procházel okolo prázdných klecí, prostorů zakončených mřížemi, mučicích nástrojů, které budily respekt i v něm samotném, jakési knihovny, kde byly rozházené spisy, zatímco v ruce pevně svíral jakýsi papír. Mile se ušklíbl. Špičaté zuby mu zazářily do tmy, jako démonům jasně září oči. Když ty své oči otevřel, i jemu zářily, jakoby to byl čerstvě narozený démon. Zvuk podpatků na jeho botách se rozezněl po dlouhé chodbě před ním. Země pod ním byla kamenná, sem a tam se na ní vyskytly poněkud větší kaluže krve, čím dál tmavší. Poklidně kráčel kupředu, obcházel jednotlivé skvrny, aby si neušpinil zbytečně boty.

Zastavil se před velkou bránou. Pohlédl na spis v ruce a ušklíbl se víc. Vložil stříbrný klíč s modrým diamantem zasazeným uprostřed do klíčové dírky. Mírně jím otočil do strany, natřikrát. Poté ho vytáhl. Postupně se uvolnily jednotlivé zámky, tak složité, že by je ani ten nejlepší zloděj nemohl zničit. Mírně se ušklíbl do tmy. Dech se mu nyní zvýraznil.

Když bránu stěží otevřel, byla tak velké, že jí sotva pohnul sám, přestože byl silný dost, ovál ho prudký, chladný vítr tak moc, že mu vlasy mírně zazářily a snad i zmrzly. Nechal ruce volně spadnout k jeho bokům a pozasmál se v sobě. Brána se pozvolna otevřela dokořán. Vítala ho u sebe. Jako by rozvírala svou náruč. Jako by právě jen a jen na něj po celou tu dobu čekala. Vítr ho chladně hladil po tvářích a rozčesával mu vlasy, které neměl nijak skryté pod čepicí, aby si je ochránil. Podíval se do místnosti, zatímco mu oči jasně rudě zářily.

Země za bránou byla lesknoucí se, bílá, spíše to byl led, než podlaha. Všude bylo temno. Jen měsíční svit sem a tam někde zazářil, ale hned raději zmizel. Jako by se tohoto místa bál. Vítr se po nějaké té chvíli zklidnil, avšak pořád dokazoval svou přítomnost. Bílý vzduch poletoval kolem mladíkových úst a nosu. Konečně vykročil kupředu. Podpatek boty se rozezněl po celé chodbě až na její samotný konec. Stejně tak zachrastění pout a řetězů. Ušklíbl se, když pozvolna vykročil i druhou nohou a jeho podpatek se ozval o to hlasitěji.

Zbraň na opasku mu mírně zazářila a zavibrovala. Jen se jí zlehka dotkl. Zbraň okamžitě přestala. Postupoval loudavě kupředu, zatímco se přes obří místnost s chodbou ozvalo zachrastění pout znovu, tentokrát o něco pomaleji, než předtím. Kráčel okolo mříží, které byly tak úzké, že by se jimi protáhlo jen velmi vyhublé dítě, nikoliv dospělá žena, natož muž. Cítil pod nohami chladný led, který se sem a tam zvyšoval anebo zmenšoval, nebo byl úplně rovný. I tak, cestu podle všeho znal dokonale a nazpamě. Nebylo vidět ani na špičku nosu.

Led kupodivu neklouzal. Byl tak překrásně uhlazený, že rozeznat ho od bílé podlahy byste mohli jen podle dotyku.

Skrz okna, ve kterých byly jen temné, zkroucené mříže, které na sobě nesly ještě kapky zaschlé krve, se proudil chladný vzduch, který, díky tenkým stěnám avšak příliš tvrdým na to, aby je někdo zbořil, zde ještě snížil svou teplotu. Byla to teplota skoro na pokraji lidského bytí. I přesto si muž pouze přehodil šálu přes krk a postupoval kupředu, s jednou rukou v kapse, zatímco v té druhé svíral jakýsi spis. Vycenil své zuby natolik, aby mu šly i krví zarudlé dásně. Jeho špičáky byly ostřejší, než je u obyčejných lidí běžné. Na stěnách za mřížemi byly, buďto krví, nebo něčím vyškrábané vzkazy do omítky. Mladík se pousmál při pohledu na jednotlivá písmena, kterými ona vězněná osoba, nebo vězněné osoby, před bůhvíkolika dny, měsíci, roky snažily prosit o slitování se slovy, že jsou nevinní, že si nezaslouží takovýhle konec jejich, někdy příliš krátkých životů.

Avšak, čím více se vzdaloval od brány, kterou tady vešel, tím více krve přibývalo na zemi, ve větších kapkách a poté v kalužích tak velkých, že to bylo až otřesné na pohled. Avšak pro něj to snad bylo potěšení, protože s radostí vdechoval onen zápach, pro něj božskou vůni, jak zaschlé, tak ještě čerstvé krve, která pozvolna chladla na zemi před ním, zatímco se jí on snažil vyhnout; zašpinit si boty by bylo přece neomluvitelné pro doručovatele, jako byl on.

Pouta zachrastila více a zvuk řetězů značil, že zde skutečně někdo. Nějaká osoba, která se snažila natáhnout, zřejmě k východu, zřejmě do rohu, aby před ním utekla a schovala se. Avšak jen marně bojovala s pouty kolem zápěstí a kotníků. Mladík se pousmál, když slyšel velmi tiché zasyčení. Jeho oči se rozzářily a změnily se snad na hadí nebo na kočičí, když slyšel onen líbezný zvuk; tak tichý, že ho jenom on mohl slyšet tak dokonale, tak krásný, že se mu sbíhaly sliny, jen když slyšel onen zvuk několikrát ve své hlavě, pořád tak jasný, jako na jeho počátku; ten překrásný zvuk krve, jak teče po kůži oběti, pozvolna barví bledou kůži do ruda, zanechává za sebou překrásné cestičky své vlastní překrásné barvy, dokud si nenajde cestu dolů a nevyvolá onen přenádherný zvuk; dopad kapky krve byl pro něj tak překrásný, že by se skoro dal přirovnat k citu muže, který konečně získal svou lásku, nějakou překrásnou dámu z vyšší společnosti, aniž by musel cokoliv proto udělat.

Nadechl se.

Chtěl si zapamatovat každou vůni, každičký pohyb oné maličké kapičky, která ho skoro vzrušovala při pomyšlení, jak pomaloučku teče po onom těle a dopadá na zem. Mírně si oblízl rty. Otevřel oči, které zářily tak rudě, jako když další kapka dopadla na zem a rozplácla se, uvolnila svou překrásnou vůni a sváděla ho, aby si k ní přivoněl o to víc, aby se přiblížil a čichl si k její dokonalé vůni. Mladíka nezajímalo, komu krev patří. Každá kapička z této životodárné rudé kapaliny byla pro něj jedinečná a tak dokonalá, že by si nejraději sám posbírat všechny kapičky, aby si je mohl prohlížet v měsíčním svitu při dlouhé chvíli, když nebude muset nic dělat.

Slyšel zalapání po dechu.

Ušklíbl se. Zuby mu jasně zazářily. Snad se zostřily všechny jeho smysly, když nyní ucítil krev. Byl jako dušechtivý démon. Jediná kapka krve a přinesla mu tak velké potěšení, než cokoliv jiného. Klidně by týdny hladověl a trpěl o žízni v malé místnosti, jen za jedinou kapičku krve, kterou neměl tu šanci ještě poznat a mohl ji tak prozkoumat dopodrobna, nebo alespoň závan nějaké známé krve, která měla tak nasládlou vůni, jakou měla právě tato krev. Cítil, že se mu sbíhají sliny. Jakoby se chtěl tomu stvoření, které tady je, zakousnout do nějaké části těla a pak ochutnat všechnu jeho krev, dokud by neměl dost. Ale byl si vědom svého šílenství, proto se sám ujistil, mřížemi, přes které se on sám nikdy nemohl protáhnout, ani kdyby byl ještě dítě. Mezery v jednotlivých mřížích měly jen pár centimetrů, možná tak velké na jeho svalnatou ruku, ale i tak by měl problém ji vyndat. Sám sebe si tak pojistil, aby jeho vězni nepřišli k úhoně díky jeho nepozornosti a převeliké chtivosti.

Cítil ji skoro před sebou. Dech i tep srdce se mu velmi rychle zrychlil. To prokleté provokování ze strany jeho vězně ho mučilo; jak si mohl dovolit zranit se a takto ho pokoušet? Jak mohl takhle sobecky začít krvácet, aniž by ho požádal o svolení, že se smí zranit? Vždy moc dobře ví, že ta překrásná a jedinečná vůně krve ho může dovést až do stavu, kdy bude možná ochotný na chvíli onoho vězně pustit, ale vzápětí mu zapíchnout něco do srdce, aby se i na něj dostaly kapky krve, aby je ucítil na své kůži, aby se v nich mohl vykoupat a přičichnout si ke každé kapičce zvl᚝. Kdo může být tak sobecký, aby tohle udělal? Zrovna jemu?

Co udělal špatně, že ho právě jeho vlastní vězeň takto mučí a zkouší jeho hranice tak silně, že je brzy překoná a možná i zemře? Proč tak moc riskuje?

Pouta zachrastila.

Onen cinkavý zvuk ho vyvedl z přesladkých myšlenek, vzpomínek a představ na to, jak zkoumal jednotlivé kapičky krve, jednotlivé kapičky chutnal, k jednotlivým vzorkům krve pozvolna přičichoval, a když mu to nestačilo, přišel sem a zabil vlastníka tak překrásné vůně. Za smrt si mohl sám; neměl mít tak nádhernou krev, která ho dráždila a donutila ho přejít hranici, kterou si sám před lety stanovil. A nyní ho jeho nový vězeň mučí stejně; provokuje ho, škádlí ho, zkouší ho, jak dlouho tohle ještě vydrží. Jen ona představa, že ho bude muset zabít a bude moci ochutnat tuhle dokonalou krev, ho uspokojovala. Cítil se vzrušený jen z představy, jak se mu ona osoba brání a přeje si žít, zatímco ji on zabíjí, aby mohl mít tu překrásnou, rudě zbarvenou krev s jedinečnou vůní na tváři, na krku, po celém těle, aby ji mohl lízat a ochutnávat jednotlivé částečky, aby mu daroval ono překrásnou extázi, avšak drobnou agónii s myšlenkou, že mu další vzorek zemřel zbytečně; jen kvůli jeho chamtivosti a chtivosti.

Zastavil se před dřevěnými dveřmi. Pohled měl rozeného šílence, avšak oči tak rudé, jako krev samotná, že nyní vypadal jako člověk posednutý démonem; démoni čekali na tuto osobu, aby mu dopřáli potěšení z mučení lidí, potěšení z jejich krve, po které tolik prahl. Jako by na něj křičeli. Do toho! Koupej se v jejich krvi! Užívej si ten dokonalý pocit, který ti byl odepřen. A mladík je poslouchal. Poslouchal ten vnitřní hlas v sobě. Když se zastavil on, zastavilo se i chrastění pout. Krev jen pozvolna kapala vězněné osobě z kotníků pozvolna na zem a rozkládala se do malé kaluže krve. Přesto dostatečně velké, aby se do ní muž vrhl a užíval si v ní tak, jako nikdy předtím. Ta dokonalá vůně přece nemůže vydržet věčně, pomyslel si a chytil kliku.

Pozvolna posunul kovová dvířka stranou. Ta strašidelně zaskřípala, onen děsivý zvuk se rozezněl přes celou obří místnost a ozýval se v několika opakovaných ozvěnách. Nahlédl dovnitř. Jeho oči snad přestaly rudě zářit, místo toho byly temně fialové. Usmál se, snad až milujícím úsměvem, jakým se usmívají otcové na své děti. Jeho pohled byl o dost milejší, než před malou chvílí.

"No to se podívejme, jsi vzhůru," poznamenal vesele, starostlivým hlasem a díval se dovnitř, zatímco obočí měl mírně zvednutá, však víčka měl sklopená do půlky očí; vidět jen jeho oči, přestože byly chladné, rozhodně byste ho považovali za milého člověka. Ale to byste museli poznat, kdo to skutečně je. "Nemᚠsnad hlad?"

Přímo pod dveřmi ležel černý, zřejmě už plesnivějící chléb, tvrdý, jako kámen, a vedle toho voda, která se však už dávno změnila na led a sklenice již dávno napraskla. Leželo to na zemi, bez nějakého tácu. Nedaleko od toho měla ona vězněná osoba nataženou nohu, avšak tak vyhublou, že kosti šly až nehezky vidět, nehty měl nezastříhané a neupravené, pokožka byla popraskaná a popálená od chladu kolem. Prsty byly celé fialové a pokožka popraskaná sem a tam. Okolo okovů byla proříznutá až do masa a pořád z ní teklo příliš krve. Ty sladké kapičky krve, které byly přímo před mladíkem, ho skoro doháněly k šílenství. Olizoval se jen při představě, jak onu sladkou krev ochutnává a zkoumá důkladněji. Pouta zachrastila a řetěz se natáhl více. Osoba se pohnula. Mírně zvedla hlavu, kterou měla skrytou celou ve stínu. Ono zatemnělé tělo uprostřed místnosti bylo neskutečně vyhublé a zesláblé. Oblečení na něm jen viselo, ruce měl jen tak svěšené nad hlavou a zápěstí rozedřená do krve od pevně utažených pout. Kotníky a zápěstí trpěly nejvíce, krvácely prakticky denně, při každém o něco prudším pohybu. Hlavu měl mírně skloněnou, světlé vlasy, které zářily v měsíčním svitu, který se však vrhal na protější stěnu od něj, jen slabě zářily. Mladík naproti němu však moc dobře věděl, že osoba uvnitř ještě žije. Nejsi přece tak slabý. Oslovil ho těmito slovy a ušklíbl se. Pak se zasmál. Osoba mírně pohnula hlavou, ale jen nepatrně; nebýt pout, mladík za dveřmi by to ani nepoznal. Slyšel jeho napjatý dech. Po chvíli se mladík přestal smát a zhluboka se nadechl. Poznamenal, že tohle mu vážně chybělo. Pohlédl na zubožené tělo jedince před sebou a vychutnával si ten pohled. Lehce si olízl rty. Pak mu zuby jasně zazářily skrz malá dvířka. Osoba za nimi se polekala a prudce zvedla hlavu, čímž způsobila pohyb celého těla. Pevně stiskla řetězy a těsně utažená pouta se zaryla do tenké pokožky ještě více. Mladík za dveřmi se jen šíleně smál. Osoba konečně vzhlédla. Skrz ony světlé vlasy se dívaly do malých dvířek před ním temně fialové oči, však kočičí. Přes tvář nesla osoba mnoho jizev a modřin, bůhví, co se skrývalo za cáry z oblečení; košile byla potrhaná a kalhoty měly jen jednu nohavici s dírami, ta druhá byla odtrhnutá úplně. Bledá pokožka šla překrásně vidět, přestože osoba byla dokonale skryta v temnotě místnosti. Místnosti tak velké, avšak pro něj tak děsivé, že si nedovolil nijak se pohnout. Jen se tiše díval před sebe a nespouštěl oči z těch malých dvířek. Dokud se v nich neobjevila opět ta tvář s jizvou. Rychle pohlédl do země a oči měl plné strachu. Mladík se jen zasmál a poznamenal, že se vůbec nezměnil. Osoba uzavřená v tak velké místnosti, naprosto zesláblá a hladová, neschopna se skoro pohnout, pevně stiskla ruce v pěst. Mladík záměrně položil jídlo hned před zavřené dveře. I kdyby se ona vězněná osoba snažila, nebude schopna se nikdy natáhnout tak daleko, aby se jen špičkami nehtů na noze dotkla chleba nebo sklenice s vodou (pardon, s ledem).

Díval se do země a mlčel.

"Varoval jsem tě, že pokud se mě pokusíš zradit, skončíš zde, jako zavřená zvěř, jako bestie, kterou tě ostatní nazývají. A měl jsem pravdu," zasmál se mladík tiše. "Jsi jen stvůra bez špetky lásky. Proto tady tiše seď a čekej, až přijde tvůj konec."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 ˇ 2 ˇ 3 ˇ 4 ˇ 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře