Důvěra - Kapitola třetí

14. prosinec 2015 | 07.05 |

KAPITOLA TŘETÍ: Očisti svou duši

      On toho prostě nenechá! Měla jsem sto chutí mu narvat slámu do pusy, aby se najedl a zavřel pusu. Pak mě napadlo, že by mohl vědět, ke jsou ty krásné šaty.

      Vyndala jsem mu slámu z pusy, kterou pak ještě plival s nadávkami na mě. Pohlédla jsem nahoru na půdu, kde jsem měla pokoj. "Hele, Pivaku." oslovila jsem ho jménem. Byl první bratranec, kterého jsem tak kdy oslovila. Může se radovat. On za svým jménem vzhlédl. "Co se stalo s těmi šaty?" Chvíli nechápal. "S těmi, co jsem předtím zkoušela."

     "Damad je předal tátovi. Jsou od mamky. Chtěla je vyhodit. Dala je na půdu. Jaksi jsme je zapomněli uklidit. Časem se ti to tam vytřídí." vysvětlil Pivak. Časem? Jak uklidňující zpráva. Až tady nebudu? Ano, to mi udělá opravdu velkou radost. Tak velkou radost, že se tady nastěhuji zpátky a vy mi tam ty věci všechny vrátíte, co? No jo, co bych mohla čekat od sedláků z venkova. Vysvětloval mi, jak se zachází s Pivakem. Věděla jsem, že jsem občas neschopná, ale tohle jsem vážně nechápala. Postavil se za mě, chytil mě za ruce a názorně mi ukázal, jak mám sekat. Byl to divný pocit. Jako by to nebyl můj bratranec. Ale... kamarád? "Chápeš?" zeptal se po chvilce. Já pomalu přikývla. Pomalu pustil mé ruce. Jeho dotyk nebyl kupodivu tak drsný, jak bych čekala od jeho drsných rukou. Zdání podle všeho klame. Taková pitomost. "Zkus to."

      Ruce se mi mírně zatřepaly. Nikdy předtím jsem nemusela pracovat tímto způsobem. Ale nakonec jsem zavřel oči a sekla. Slyšela jsem snad žábu, nebo nějaké zvíře, které zakvákalo. Nebo vydalo podobný zvuk.

       "Hej!" ozval se Pivak, který ležel na zemi a kryl se. "Dívej se, kam sekáš!" Já jsem ho málem sekla? Jaká škoda, že jsem minula, napadlo mě s úšklebkem.

Pak jsem pohlédla na okno. Strýc nás sledoval. Pevně jsem stiskla kosu. "Dělej to prostě tak, jak jsem ti ukazoval." řekl Pivak a už mě chtěl chytit.

      "Nech mě!" ohradila jsem se zle, div jsem ho nesekla. "Vím, jak na to!" Dal ruce pryč a já šla ke klasům, které byly včera přikryté a dneska se měly kácet. Zvedla jsem ruce s kosou a sekla jsem. Když jsem pohlédla na strýce, s úsměvem přikývl. Pohlédla jsem za sebe. Hrdě jsem se usmála. Musela jsem se pochválit, že se mi povedlo jednou seknout a nic při tom nezničit nebo někoho nezabít. Pohlédla jsem na Pivaka, který s úsměvem přikývl.

      "Dobrá práce." usmál se. "Zkus takhle pokácet celé pole, pak na nás zavolej." Zamrkala jsem. To myslí jako vážně? To se mám s tímhle mučit sama? Pak mě něco napadlo. Usmála jsem se. Byla jsem ráda za trochu benzínu, který zbyl v sekačce. Jako maniak, kterému zářily oči, jsem se spustila do sekání klasů. To však strýc vyplivl kávu, kterou si snažil vychutnat před prací. I ostatní zpozorněli a vykoukli ven, co se děje. Strýc se zhrozil. Teta na mě jenom hleděla.

     Se sekačkou mi to šlo skutečně rychle. Klasy klesaly k zemi skoro samy. Věděla jsem, že na mě strýc bude pyšný. Tohle jsem zvládla skvěle. Snažila jsem se, abych všechny klasy posekala. Utíkala jsem za sekačkou, která přede mnou spíše utíkala. Bavilo mě to! První práce, která mě skutečně bavila.

     "Lennulo!" zakřičel za mnou strýc. Jistě byl rád, že jsem to tak urychlila. Zamávala jsem mu. "Co to děláš?!" A mně došlo, že je něco špatně.

       "To šlo rychleji, než jsem čekal." zasmál se Pivak vesele, až se držel za břicho a ostatní bratři se na něj tázavě podívali. Jakoby doufali, že je to jenom nějaký hloupý žert, nebo společná noční můra. Pivak se však mohl smíchy snad i podělat. A nejhorší na tom bylo to, že se k němu potají přidali i ostatní, ale zakrývali to rukami, aby to jejich otec nepoznal. Za tuhle zradu jsem ho vážně nenáviděla do morku kostí. A to jsem si myslela, že mi chtěl pomoct! Vlastně ne. Za tohle si mohu sama. Žádné být na špatném místě ve špatný čas. Tohle je čistě moje vina. To já jsem se pro tuhle strategii rozhodla. Skončila jsem v kuchyni. Pro mě nebezpečná zóna číslo 1!

       "Snad uděláš víc práce, než škody." řekl strýc mírně znaveně a pohlédl na zničenou úrodou. Zakroutil hlavou a vydal se s bratranci prohledat, co by se dalo ještě nějak zpracovat. Já jim chtěla pomoct! Dostala jsem za úkol škrábat brambory. Bylo mi trapné říkat, že jsem nikdy v kuchyni nebyla. Ani po matčině smrti. Věděla jsem, že bych je měla umýt. Kupodivu jsem tohle nezkazila. Sledovala jsem škrabku v ruce, která se mi třepala.

       "Do toho." pobídla mě teta s úsměvem. Podívala jsem se na brambor v ruce. Klepala jsem se. Zkusila jsem zajet nožíkem do bramboru. Povedlo se mi sloupat část slupky, ale řízla jsem se od prstu. Jsem vážně nemožná. Tak mi teta dala úkol, o kterém si myslela, že bude lehčí. Měla jsem podle všeho mlátit do masa. Moc ho nebylo. Chytila jsem kladivo oběmi rukami. "Ne!" zastavila mě. "Jemně."

      O mém bušení do masa se nedalo vůbec mluvit, jako o jemném. Štěstí, že to zvíře, ze kterého bylo, je už dávno mrtvé. Protože bych ho jinak podle všeho zabila svým mlácením. Divím se, že jsem nerozbila stůl, na kterém jsem to dělala. Vážně se tady na nic nehodím a spíše překážím. Nakonec teta musela udělat všechno sama. Cítila jsem se provinile, že jsem příživník. Napadlo mě, že bych mohla prostřít, ale to raději teta udělala sama určitě s myšlenkou, že nejsem schopna udělat ani tohle. Otevřela jsem okno, aby kouř šel pryč, za což jsem konečně získala pochvalu. Alespoň NĚCO jsem udělala dnes správně.

       "Naučím tě vařit, chceš?" zeptala se mě teta náhle a já na ni pohlédla. Dala mi nůž do ruky a do druhé mokrý brambor. "Zkus ho oloupat." Po chvilce však zas ztratila nervy dívat se na mou neschopnost, jak skutečně zápasím o svůj holý život s bramborem a bohužel boj pomalu, ale jistě prohrávat. Protože posléze dostala strach, že bych i nádobí mohla rozbít dřív, než ho začnu umývat, tak mě poslala ven pro jablka. Ale to už mě následovala, že bych prý mohla vzít nahnilé, nebo porazit rovnou celý strom. Pozorovala mě, jako nějaká stíhačka a mě to deprimovalo. Vyšly jsme za plot a já ze stromu nad sebou trhala jablka. Sotva jsem však utrhla třetí, sesypaly se na mě shnilá, na což se Damad a Anzoh strašlivě rozesmáli. Jejich žertík mi nepřipadal ani trochu vtipný. A kupodivu dostali od tety vynadáno. Mírně mě to potěšilo. Konečně jsem zde nebyla jenom já ta špatná. Musela jsem se usmát. Konečně mě trochu těšilo, že tady jsem. Každý má svůj podíl na tomhle žertíku. Hezky půl na půl, bratránkové. Dostali pár facek a pak museli zase pracovat. A já se taky hnala k druhému stromu pracovat. Ale myšlenka, že i oni mají chyby, mě potěšila. "Vylez nahoru." pobídla mě teta. Tázavě jsem na ni pohlédla. Chytila se za hlavu. "Neříkej mi, že neumíš lézt po stromě?" zeptala se skoro zle. "Umíš ty vůbec něco?" I jí docházely na mě nervy. Pohlédla jsem na strom. Teta to se mnou vzdala. Vzala košík s několika jablky a kráčela zpátky do domu.

      Smutně jsem pohlédla do země. Utřela jsem si nudli u nosu a pohlédla na větve stromu. Nejsou až tak vysoko. Je to jako při baletu. Stačí si jenom vzpomenout. Jak se dostat ke kruhům nahoře, když ti je schválně zvednout? Prostě to zkoušet a odrážet se, dokud se ti to nepovede! A tak jsem začala skákat po stromě, abych se chytila větví. Teta se u dveří zastavila a otočila se na mě. Dokonce i strýc s bratranci mě sledovali. Už jsem se větví skoro dotkla, ale sjela jsem dolů a pod nehty si zaryla třísky. Pelter se bolestně zatvářil. Bolelo to jak čert! A on o tom ani neměl páru! Už chtěli pokračovat, ale já jsem zase vstala a snažila se tam vyskočit. Vypadala jsem skoro, jako nějaká opice (taky jsem si tak připadala), která nemůže doskočit nahoru pro nejčerstvější banán. A myšlenka, že mám hlad, mě mírně tížila. Tak jsem se rozběhla a skočila. Skončila jsem stejně na zemi, konečně snad s vyraženým dechem, abych zemřela. Bohužel ani otřes mozku to nebyl. Utřela jsem si zadek od hlíny a sledovala jablka nahoře. Přimhouřila jsem oči. Ty spadneš! Znělo to jako rozkaz. Vybavila jsem si kruhy na provazu a nadechla se. Odrazila jsem se ze dřepu, jak jsem nejvíce mohla, a snažila se zachytit větví.

      Už jsem chtěla zakřičet bolestí, když se mi nehty zaryly do kůry a chtěl sklouznout dolů, ale udržela jsem se. Odrazila jsem se nohami a šplhala nahoru. To už i mou tetu zaujalo úplně a kráčela za mnou. Strýc s bratranci mě také pozorovali. Pivak se pousmál.

      Obmotala jsem si nohy okolo stromu a šplhala jsem hlavou dolů. Snažila jsem se natáhnout pro jablko. Riskovat pád jsem nechtěla, po tak náročném skoku. Pech, že jsem tam nedosáhla. Přimhouřila jsem oči. Zamávala jsem s větví, jako nějaká opice a jablka popadala na zem. Málem jsem se zasmála, ale udržela jsem to v sobě. Měla jsem však potom problém. Došlo mi to až posléze. Jak dolů? Zrudla jsem a pevně se chytila větve.

       "Dobrá práce." usmála se na mě teta a sbírala jablka. "Už slez, to bude stačit." Zakroutila jsem hlavou rychle zase strany na stranu. "Ale no tak, lez dolů." Asi jí to ještě nedošlo. A říkat to nahlas jsem opravdu nechtěla. Po delší době, kdy hleděla do mého vystrašeného obličeje, se jí zřejmě v hlavě rozsvítilo a došlo jí, že mám strach se pustit. Usmála se a nastavila ruce, jako matka, která chytala malé dítě. "Chytím tě." řekla milým, jistým hlasem. Mohla jsem jí věřit? Opatrně jsem se pustila, nejdříve jednu nohu a pak jsem klesla dolů. Usmívala se na mě. Znovu řekla, že mě chytí. Věřila jsem jí.

      Dopadla jsem na ní a ona zasténala. Ježíši! Zabila jsem ji! Hned jsem z ní vstala. Zatřásla jsem s ní. Zakymácela hlavou ze strany na stranu. Není mrtvá. Díkybohu. Oddychla jsem si.

       "Kolik vážíš?" zeptala se ochraptěle. Zemři, bestie z pekla, ještě si stěžuj! Měla jsem sto chutí jí to říct. Nakonec jsme jí pomoha vstát, zatímco jsem slyšela, jak se mužské obecenstvo a všichni diváci smějí, jako pomatení místo toho, aby pracovali. "Do práce!" zakřičela na ně teta zle, a tak ji všichni poslechli, jako vojáci. Zajímavé. Má respekt. A to ani nic nevydrží.

       "Už je to lepší?" zeptala jsem se, když jsem jí dávala chladný obklad na hlavu. Chytila mě za ruku.

       "Kdybych měla dceru, jmenovala by se jako ty." svěřila se mi tiše. Zmateně jsem ji sledovala. Usmála jsem se. Přikývla jsem. Bylo mi jasné, že se o to museli pokoušet několikrát. Hold mají jenom nevychované spratky. Ti se ve světě neuživí. Selský rozum? Brzy zanikne...

      Když jsem dokončovala oběd, přemýšlela jsem, jak bych se mohla dostat skrz tu jejich chladnou masku. Napadly mě různé přezdívky. Ale jen jedna skutečně seděla. Na Damada. Ten jeho kačer vypadal zajímavě. Jako nějaký talisman.

      Byla jsem už schopna po tom dni je rozdělit. Damad byl rozhodně nenažraný, to bych se shodla i s tetou a strýcem. Anzoh... No, podle toho, že měl sluchátka v uších, tak je to maniak do počítačů, mobilů a dalších hračiček. Pelter? Ten se nijak neprojevil, takže je spíše tichá ryba. Thomias je úchyl. Pivak? No, nějakou inteligenci má, vymyslí strategii, ale jinak je to nezajímavý rváč. Jiank je arogantní egoista. O strýci a tetě se raději ani zmiňovat nebudu, protože pak budu já za tu špatnou. A všichni jsou padlí na hlavu. Tím by se dala rychle shrnout tahle podařená rodina. Když jsem však zametala zbytky po bramborách, které spadly na zem, zadívala jsem se na ně, jak pracují. No, kdyby nebyli tak hubatí, možná by byli i hezcí. Alespoň těla měli vypracovaná. Až na Pivaka, ten byl prcek. Pelterovi alespoň něco rostlo. Musela jsem se zasmát své představě, jak by Pivak vypadal, kdyby měl svaly a měl svou obvyklou výšku. Hrozně moc mě to pobavilo. Na delší dobu. I teta se usmála, protože si myslela, že její chlapci udělali pitomost, které se řechtám. Z jablek se nakonec udělal koláč, který v peci překrásně voněl. Bylo mi jasné, že pokud si něco neseženu ihned, tak budu zase hlady. Chvíli jsem přemýšlela, jak to udělat. Je jasné, že se sem nahrnou, jako zvířata. Ta představa mě zase dostala. Úplně jsem viděla, jak se vepředu žene Damad v podobě býka, na hlavě s plyšovým kačerem, který nestíhá ani štěrkat rychlostí. Jako poslední by přišel, jako nějaký narcis, zřejmě Jiank a hrdě by se rozhlédl po pokoji. A to jsem zase málem byla na zemi, při představě Jianka, jak si prohlíží jídlo a konstatuje, že tohle by ani jelen nežral. Mé představy byly skutečně podivné. Nikdy předtím jsem svou představivost nepoužívala tolik, jako právě nyní. Je to zábava. Budu to dělat častěji.

      Když jsem měla za úkol smést koštětem slupky, které spadly na zem, byl to boj. Pak mě to však bavilo. Když dovnitř vešli kluci, z počátku jsem si jich nevšimla a zametala dál. Pak se však začali postupně křenit, aby se nezačali smát. Až na Jianka, který mě klidně sledoval. Asi ocenil, že konečně pracuji v jeho slovníku a nic neničím. Až když jsem se otočila, ztuhla jsem a zrudla.

       "Neumíte zaklepat?" zeptala jsem se zle. Otočila jsem se a zametala o něco zuřivěji.

       "Zkus to trochu jemněji." navrhl Pelter lehce vystrašeně. Ignorovala jsem jeho radu. Měla jsem sto chutí je všechny koštětem praštit po hlavě, aby si uvědomili, jak moc jsem na ně naštvaná. Především na Pivaka, který se mi smál taky. Mohlo mu snad dojít, co udělám. Kdo by se s tím dřel, když má po ruce lepší stroje! Najednou jsem se zastavila.

      Pohlédla jsem na jejich odřené ruce. Očima jsem se vrátila směrem k oknu, kde byly postaveny kosy. To si děláte legraci, měla jsem sto chutí se zeptat. Prošli okolo mě a posadili se za stůl, spolu se strýcem. Oni to vážně dělali kosou? Copak jsou maniaci? Tázavě jsem se na ně podívala. To přece nemohou myslet vážně! Nechybí jednomu z nich prst? Jak je to mohlo bavit! Teta mi poklepala na rameno a usmála se na mě. Proč byla najednou tak milá? Dala mi do ruky hrnec s polévkou.

       "Odnes to tam." řekla milým hlasem, který mě až překvapil. Zamrkala jsem nad její milostí, ale pro jistotu jsem poslechla. Málem jsem zakopla o vysunutou desku v zemi. Naštěstí jsem to ustála, ale mí milovaní bratranci se musel zasmát, jen Jiank mlčel. Proč? Když jsem položila hrnec s polévkou, Damad poznamenal, že o trochu víc síly a mohla jsem jim rozbít drahý porcelán. Ale řekl to s úsměvem. Kopla jsem ho, ale výkřik udržel.

       "Kolik si dáte?" usmála jsem se, jako jejich milovaná sestřenka, která je má ráda. Kdyby mohli, dávali by mi ty talíře na hlavu. O to se pokusit Anzoh, prý jak dlouho takhle vydržím. A mně docházela trpělivost.

       "Anzohu, dej to dolů!" ozvala se teta zle. "Ještě se to rozbije." Anzoh mi nakonec talíř sundal s krutými slovy, že pokud se to rozbije, bude to moje chyba. Oči se mi lehce zaleskly od slz. Chápu, jsem jiná, jsem z města, jsem rozmazlená. Ale to jste mi dali najevo už včera. Nemůžete toho nechat? Thomias do mě šťouchl. Prý jsem byla několik sekund bez pohybu. Já jsem však dala naběračku zpátky a utekla jsem. Jsem slaboch. Jsem srab. Spadla jsem na zem, protože někdo neumí pořád zadělat vysunutá prkna. Se slzami jsem už utíkala zpátky do pokoje, s odřeným kolenem. Díky tomu pádu se odkrylo i to druhé. Kryla jsem si tvář, aby mé slzy neviděli i oni. Nikdy bych si nepomyslela, že nade mnou zvítězí banda hlupáků z venkova. Proč se cítím tak slabá?

      Srdce mi bušilo. Zabouchla jsem za sebou dveře. Vyběhla jsme jenom po schodech a hned jsem se na ně posadila. Tolik jsem si přála, abych před nimi nebrečela. Měla jsem ještě dostatek silné vůle, abych své slzy udržela a před nimi je skryla. Tohle přehnali. Byla jsem ochotná překonat Damadovu nenažranost. Byla jsem ochotná překonat Anzohovu závislost na počítačích. Byla jsem ochotná překonat Pelterovu tichost. Byla jsem ochotná překonat Thomiase úchyla. Byla jsem ochotná poslechnout Pivaka a utíkat do deště pro seno. Byla jsem ochotná klidně být po boku arogantního hňupa Jianka. Byla jsem ochotná slyšet kritiku tety a strýce a pořád být s nimi. Ale tohle bylo moc. Nejsem přeci až tak moc nemotorná. Proč mě všichni musí nenávidět? Co dělám špatně? Řekněte mi to. Pak se pokusím změnit. Alespoň na tom zapracuji. Proč bych se ale měla měnit kvůli nějakým sedlákům?! Rvala jsem si skoro vlasy a hlasitě vzlykala. Copak oni postrádají všechny city? Proč mě nemohou přijmout, jako jsem já přijala jejich nedostatky? Jejich osobnosti však nepřijmu. Jsme příliš rozdílní. Oni jsou z jiného světa. Věděla jsem to, ale snažila jsem se je dnes pochopit. Ale nešlo to. Omlouvat se nebudu. Je to vaše chyba, že vám nerozumím! Žijeme jiný život. A to se nezmění. Až mi bude osmnáct, zmizím odsud. Nikdo o mně tady už neuslyší. Nikdo! Nikdy... Proč vůbec brečím? Sleduji své klepající se ruce, na které dopadají slzy, tečou mi po kůži a pak se dotýkají země, do které se vsají. Utřela jsem si nudli u nosu. Chyběli mi ti, které jsem znala. Copak nechápou, že se nemohu tak rychle přizpůsobit, jako oni? Musím se přiznat. Nikdy jsem si o sobě nemyslela, že jsem slabá. Ale nyní, když jsem seděla na zemi, myslela jsem si něco jiného. Někdo zaklepal. Lehce jsem vzhlédla, zatímco mi protivné slzy padaly z očí. Kdo to je? Bude se mi zase posmívat? Chvíli jsem na to nereagovala. Pak však zaklepal někdo znovu. Utřela jsem si hřbetem ruky slzy, které se mi však tvořily znovu z podrážděnosti od prachu kolem mě. Ani stálé větrání nepomohlo. Vstala jsem ze země, která zavrzala, a šla ke dveřím. Nadechla jsem se, abych nevypadala příliš zuboženě, a třesoucí ruka vyrazila ke klice. Dala jsem ji dolů. Hned se na mě usmál obličej, který jsem vidět nechtěla.

       "Ahoj." pozdravil Anzoh s úsměvem, který mě štval, ale zároveň mi vytvářel slzy v očích. "Ehm... To, co se stalo předtím, promiň, jo?" A to má být jako omluva? Beztak ho strýc poslal, aby se mi omluvil a z něj vypadlo zrovna tohle. Ale co bych mohla čekat od bezcitného hlupáka. Vždyť i jeho vzhled je příšerný. Jako z pekla. Rudé vlasy, bledá kůže, kaštanové oči... Na jeho omluvu jsem zabouchla dveře, což ho zarazilo. "Už je to v pohodě?" zeptal se. Ozvala se rána, která ho polekala. To jsem hodila botu proti dveřím. Škoda, že se odrazila. Mohla proletět a třeba ho praštit, klidně mu mohla zlomit i vaz. Bylo mi to naprosto jedno. Pak bych se mu mohla stejným tónem omluvit. Uvědomila jsem, jak moc jsem brutální. Proč přemýšlím pořád o zlomeném vazu? Musela jsem se zasmát. Anzoh přiložil ucho ke dveřím. "Už je to lepší, že se směješ?" zeptal se milým hlasem.

       "Ne!" hodila jsem proti dveřím i druhou botu. Musel určitě odtáhnout. Strefila jsem se do místa, kde by mohl mít hlavu. Na druhé straně Anzoh chodil v kruhu a zuřil, jak moc ho bolí ucho. Rychle jsem si seběhla po schodech pro boty a čekala, že bude pokračovat v otravování. Tahle provokace mě také bavila. Po chvilce jsem si myslela, že už to vzdal. Ale to už zase zaklepal na dveře s otázkou, zda jsem tam. "Ne!" kopla jsem do vzduchu, bota mi zase vyletěla. Strýc mě zabije. Nyní se ve dveřích udělala díra. Anzoh opatrně vykoukl a skrz díru mi podal botu.

       "Já se přišel omluvit, nechtěl jsem tě ještě více naštvat." přiznal se Anzoh. Omlouvat se tedy rozhodně neumíš, zkus to znovu, napadlo mě s úšklebkem, když jsem si od něj brala botu zpátky. Nadechl se, jakoby se měl potopit a pod hladinu vydržet minimálně minutu, což by pro něj byl jistě nadlidský výkon. "Omlouvám se." řekl však milým hlasem, který mě až zarazil. Zamrkala jsem, protože jsem si nebyla jistá, zda jsem slyšela správně.

       "Co?" vypadlo ze mě.

       "Omlouvám se." Civěla jsem na něj, jako na Panenku Marii v kostele a zamrkala jsem. "Snad to bude stačit." Pak se vzdálil a zmizel na schodech. Dívala jsem se dírou ven. Pohlédla na botu v ruce a zase ven. Napadlo mě, že bych měla jít pomoct. Alespoň s něčím, když už jsem naprosto k ničemu. Váhavě jsem prošla bez povšimnutí okolo zbylých pater, kde měli bratranci pokoje. V každém patře byli dva. V přízemí bydleli teta se strýcem.

      Sotva jsem vešla do kuchyně, čekalo mě další překvapení. Nejdříve Anzohova omluva a nyní vidím to, co bych možná viděla v nějakém černobílém filmu! Všech šest kluků mylo nádobí, zatímco strýc a teta dojídali oběd. Zakručelo mi v břiše, a to mě prozradilo. Dvanáct očí od kluků se na mě hned podívalo a já zrudla. I teta se strýcem vzhlédli od jídla. Teta se na mě mile usmála a nastavila mi ruku. Váhavě jsem k nim přišla. Náhle mi Pelter odsunul židli. A to bylo jako co? Pivak mě pak posadil. Sednout si umím sama! A pak přišel Anzoh. Čekala jsem, že se mi bude zase smát. On si však dal misku na hlavu, jako ji dal mně a já zbystřila. Proč to dělá? Nalil mi do misky polévku a dal ji přede mě. Nyní mi bylo líto, že jsem byla tak krutá. Na všechny. Oči se mi zaleskly. Asi jsem moc sobecká na to, abych tady mohla bydlet.

       "Dobrou chuť." slyšela jsem přísný hlas, který patřil Jiankovi. Zarazilo mě, že zrovna on mi popřál dobrou chuť. Zkusila jsem polévku. A byla výborná. Damad se mírně oblízl, čehož jsme si všimla. Zbytek jsem mu nechala, za což mě objal, jako kamarádku, a hned se pustil znovu do jídla, což mě rozesmálo. Když se nad tím zamyslím nyní, nejsou až tak špatní. Možná mají i smysl pro humor.

Anzoh se uklonil, pořád s miskou na hlavě, div mu nespadla. Zeptal se mě, zda chci i druhé jídlo, nebo ho přenechám čuněti Damadovi. Damad se hned ozval s plnou pusou, že čuně není. Držela jsem se za pusu, abych se nesmála příliš nahlas.

       "Myslím si, že to můžeš dát Damadovi." řekla jsem a musela jsem se smát té jeho přezdívce. Uklonil se skoro, jako džentlmen, ale chytila jsem misku, která by jistě spadla a rozbila se. Už mi nebyl až tak moc protivný, jako před chvílí. Dá se změnit za minutu celá osobnost člověka? Vonělo to hezky. Jen mi vrtalo hlavou, co tím sledovali, že se ke mně chovali najednou tak hezky. Že by jim strýc něčím pohrozil?

PS: Víme, že sekání klasů sekačkou je čistý nesmysl, ale uměli jsme si představit, jak se Lennula snaží :D

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře