Pouto snů 4

15. prosinec 2015 | 07.06 |

   Vysypal jsem ze své tašky asi tak polovinu věcí. Lidé kolem se zastavovali a zírali na mě, zatímco se Tweety spokojeně válel na zemi a užíval si čerstvou trávu na svém kožichu. Ať se do ní klidně propadne! Vezměte si ho! Konečně jsem našel nějaké pořádné boty a dupl jsem v jeho blízkosti, až nadskočil. Musel si uvědomit, že i já toho mám někdy dost. Měl štěstí, že mi sežral pouze jeden pár bot! Kdyby si však místo toho vzal tyhle tenisky, které nemám moc v oblibě, jistě bych tolik nevyváděl. Slyšel jsem pohrdavý smích a prudce jsem trhl hlavou za sebe, abych poznal jeho majitele.

   Byl to mladý muž, přibližně dvacet šest, dvacet sedm let, s modrošedýma očima, s tmavými vlasy střiženými do prapodivného účesu na všechny strany. Na sobě měl roztrhané rifle a triko, propocené natolik, že se mi zvedal žaludek, naneštěstí to celkem neohrabaně skrývala kožená bunda. Byl to jen nějaký pobuda, spíše buran, než člověk. Rozhlížel jsem se po osobě, která mě měla odvézt do hotelu. K mému zděšení jsem si chtěl vypíchnout oči, když jsem viděl, jak ona pochybná osobnost zvedla nad hlavu ceduli s mým jménem. Popadl jsem svou tašku a svého nemotorného psa, který hned zakopl a padl čumákem do trávy, a vydal jsem se na opačnou stranu. Chyba. Zřejmě mě poznal a pochopil, že se snažím utít, rozběhl se za mnou a volal za mnou. Všiml jsem si, že kolem mě je mnohem víc lidí, než je zdravé. Rozhlížel jsem se rychle kolem sebe. Ruka na mém rameni mě polekala a já se rozehnal pěstí.

   "Ou, klídek," zasmál se na mě, když trochu odstoupil, a já ho šokován sledoval. "Jsem Patrik. Mám tě odvézt do hotelu."

   ? Copak tady neznají základy slušného chování? Neskutečně zapáchal tělesnými tekutinami, až se mi zvedl žaludek a bylo mi na zvracení. Vytrhl mi kabelu z rukou, div mi neutrhl obě její uši a hodil s ní jen tak ledabyle na něco, co jen stěží připomínalo auto. Tweety si ho hned oblíbil a skákal po něm. Zrádce! Klidně si u něj zůstaň! Nabídl mi ruku, abych se vyšplhal na onu věc, zatímco před tím bez problému za sebe na plošinu neurčitého typu hodil Tweetyho. Měl jsem obavu, aby vůbec žil. Jeho ruku jsem nepřijal a sám jsem se pokoušel dostat se nahoru. Potupně jsem se posadil zády k němu a za celou cestu jsem nepromluvil. On mezitím vykládal samé pochybně znějící informace o této díře, zatímco jsem se díval kolem dokola. Bylo mi špatně jen z představy, že jsem se sem vydal dobrovolně. Nechápal jsem to. Můj domov vždycky vypadal jinak, tak proč krajina, která mi na internetu připadala dost podobná, je naprosto odlišná? Mám odpověď! Protože jsem neschopný.

   Nepouštěl jsem se svého zavazadla a všechno zkoumal důkladným pohledem kolem sebe. Tweety vypadal spokojeně, já zřejmě vystrašeně, protože se za námi plno lidí dívalo. Bylo mi jasné, že to nebylo kvůli mému nosu (za který pořád vděčím tomu malému vrahounovi vedle sebe), ale kvůli pohledu, který jsem měl. Člověk, který se sotva bojí vystrčit nos ze dveří svého bytu, jede do maloměsta, kde každý den bude potkávat plno lidí. Pevně jsem k sobě přitiskl kabelu a díval jsem se jinam, doufajíc, že pochopí mou neochotu dívat se na ně, popřípadě se s nimi bavit, a přestanou si mě všímat. Opak! O to víc na mě lidé zírali! Tweety se opíral packami o roh jakéhosi vozíku, ve kterém nás ta pochybná existence vezla, a jazyk mu poletoval vzduchem. Byl jediný, kdo si tohle místo užíval. Na krátkou chvíli jsem zalitoval, že tohle byl můj nápad. Rozhodně jsem vyléčený a sotva přijedeme do hotelu, vydám se zpátky po vlastních a koupím si jízdenku na nejbližší vlak zpátky. Jinak tady zemřu!

   Hotel se ta barabizna nemohla nazývat ani za tisíc let a po několika desítkách rekonstrukcí! Sotva jsem to spatřil, myslel jsem si, že si ze mě jenom vystřelil, ale když mi začal sundávat zavazadlo a Zrádce seskočil po jeho bohu, div se mi nepodlomila kolena a já neomdlel. Naneštěstí mě před omdlením hned zastavil, když do mě neslušně vrazil a zeptal se, zda budu chtít odnést zavazadlo. Zasyčel jsem na něj nehezkým hlasem, že pokud je tohle nějaký vtip, nehezky za to zaplatí. On se však rozesmál a Zrádce po jeho boku spokojeně švihal ocasem. Podíval jsem se očima nenápadně za sebe. Lidé se na mě pořád tak podivně dívali. Na co tak zírají, zatraceně?! Pro jistotu jsem se podíval na své boty a měl jsem je na chodidlech. Myslel to vážně! Odnášel mi zavazadla směrem k té barabizně, která nešla ani pořádně popsat, ani kdybych se o to pokoušel několik měsíců, ne-li let. Vešli jsme dovnitř a já se díval kolem sebe, hledaje nějaké náznaky pořádné, lidské civilizace. Jediné, na co jsem byl schopný se zeptat toho mladíka, Patrik se myslím jmenoval, zda je tady připojení. Popsal mi cestu na kopec vedle s tím, že mám mnít zvednutou levou rukou, protože v pravé ruce je to hroší. Dostal jsem tik do oka, ale uklidnil jsem se. Tohle je jistě jenom nějaký Tomův výstřelek. Zavolám mu a on mi řekne, že tohle naplánoval, aby si ze mě vystřelil. Nechal jsem Zrádce vevnitř a šel si zavolat na mobil, který mi půjčili. Ale ze všeho nejvíc jsem si musel zařvat do tiché noci a vystrašit tak všechnu zvěř v okolí půl kilometru. Odkašlal jsem si a konečně vytočil Tomovo číslo, snažíc se udržet levou rukou vzhůru. Skoro jako bych se vrátil do doby Hitlera. Zakroutil jsem nad tím hlavou a konečně se ozval Tomův, trhavý hlas. Zda-li je tohle lepší, tak jak to bude v pravé ruce? Vyzkoušel jsem to a oznámilo mi to, že žádný signál neexistuje. Takže jsem se zase vrátil do původní polohy a připadal si jako totální magor.

   "Tohle je tvoje práce?" zařval jsem do telefonu z plných plic. Tom mi hned vyčetl, proč šeptám, a já toho měl tak akorát dost. Zařval jsem proti svému telefonu jako šílenec, aby mi okamžitě zarezervoval jízdenku, protože v tomhle odmítám zůstat přes noc, ale Tom mě zklamal se slovy, že dnes večer už tam (asi neměl ani ponětí, kde jsem) žádné vlaky nejezdí. Když jsem se ho chtěl na něco zeptat, došla mi baterka a já zařval, jako divá zvěř, dupajíc vzteky do země. Tohle už bylo opravdu moc i na mě!

   "Děje se něco?" zeptal se mě Patrik, div jsem po něm mobil vztekem nehodil. Hned zvedl obranně ruce a omluvil se, zda mě vyrušil. Jen jsem zle zavrčel a dupl do země. Zrádce se objevil po jeho boku. "Tenhle ten vypadal nespokojeně, když jsi nebyl na blízku," vysvětlil svůj náhlý neohlášený příchod a Zrádce se proti mně ihned rozběhl. Ještě víc jsem zavrčel vzteky, až se ta osoba lekla, že to je skutečně na něj. Prošel jsem kolem něj, plný vzteky. "Mohu ještě nějak pomoci?"

   Ignoroval jsem ho a vešel zpátky, vyžadujíc si ředitele tohohle... tohohle. Čekal jsem bůhvíjak dlouho, zatímco Zrádce vedle mě spokojeně seděl, oddychoval, zíval a ostatně si užíval pohled na nové prostředí kolem sebe. Ani mě nepotřeboval, tak proč za mnou znovu přilezl, zrádce jeden?!

   Najednou se přede mnou objevil jakýsi třicetiletý muž a já k němu otráveně vzhlédl s otázkou v očích, zda to myslí skutečně vážně. Nastavil před sebe ruku a představil se mi jako René Slováček. Rukou jsem mu však původně potřást nechtěl, nakonec jsem zjistil, že ji má zpocenou a chladnou.

   "Měl jste příjemnou cestu, pane Šníchu?" zeptal se mě milým hlasem. To mu rozhodně neseberu; Tom mu jistě nakázal, jak se má ke mně chovat, a jistě potlačoval smích, aby se nerozesmál mému příjmení, zatímco mluvil. Na jeho přiblbou otázku jsem mu neodpověděl a prohlížel si ho od hlavy k patě. Nikdo významný v mém životě.

   "Ne," řekl jsem upřímně. Omluvil se mi, aniž by měl za co. Hned rukou ukázal, abych ho následoval, zatímco mi vzal zavazadlo. No konečně pořádný přístup, pomyslel jsem si a popadl Zrádcovo vodítko.

   Cestou ven se mě ptal, zda chci mít pokoj jen sám pro sebe nebo ještě někoho čekám, na což jsem mu odtažitým hlasem hned odpověděl prvním způsobem. Přikývl hlavou a hned se mě ptal, zda jsem zdaleka. To měla být snad zpověď? Zasmál se mému pohledu, když ho zpozoroval. Poradil mi, abych se trochu usmíval, jinak si přátele neudělám. Kdo tady stojí o přátele, jako jste Vy? Zrádce pobíhal kolem mě, škubal s vodítkem a chtěl se rozběhnout proti té zelené trávě, která byla až příliš světlá na to, aby byla skutečná tráva. Vdechl jsem do plic chladný, horský vzduch a nechal ho vyletět. Konec zimy byl i tady pořádně krutý. Rozhlížel jsem se kolem sebe a pozoroval prostor před sebou. Zarazil jsem se až nad Reného otázkou.

   "Jak dlouho tady hodláte zůstat?" zeptal se mě milým hlasem a otočil se na mě za cesty a kráčel pozpátku. Chtěl jsem ho varovat před kamenem, ale hravě se mu vyhnul. Copak je to větší šílenec, než vypadá?

   "Původně týden, nanejvýš dva, ale pravděpodobně odjedu hned zítra," řekl jsem upřímně. Trochu mu poklesly koutky, ale hned je zase vyhodil nahoru a otočil se ke mně zády. Doufám, že jsem ranil jeho city!

   "Pak už se asi nedá nijak pomoct, že?" zeptal se veselým hlasem, jako předtím. To je snad moje věc, jak dlouhou dobu tady zůstanu, ne?! Pokud tady vůbec strpím noc. No, budu muset. Pokud Tom věděl, že jedu zrovna sem, a celé tohle divadélko zařídil on, aby se mi potom mohl posmívat, tak mi žádný vlak domů zpátky nejede. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Některé hezky vypadající chaloupky stály v řadách za sebou, jiné měly speciální umístění na kopci, izolované ode všech kolem dokola. A my jsme k jedné z nich zamířili. Konečně budu mít nějaký ten klid na psaní a Zrádce bude mít prostor, aby pobíhal kolem dokola a já ho nemusel věčně hlídat. Možná že bude chodit na procházky sám a já budu moci pracovat bez starosti. Na chvíli jsem se zarazil. Právě jsem si pomyslel naprostoupitomost. Nezůstanu tady déle než jednu noc a pak si hned zjistím vlak domů!

   Došli jsme k chatce na kopci, ze kterého byl zajímavý výhled na celý komplex nekončících staveb okolo hlavní budovy hotelu. Otevřel dveře té chalupy, kterou doufám neměl být můj pokoj, ale bohužel byl. Vešel jsem znechuceně dovnitř. Položil mi zavazadlo na stolek vedle skříně a přešel do koupelny. Ukázal mi, abych ho následoval. Jako hlupákovi mi vysvětlil, jak se spouští voda, fén (který rozhodně budu používat), kam mám odkládat své věci, aby mi nepadali po kluzkém povrchu umyvadla. Přešel ke skříni a otevřel ji. Působila hlouběji, než na první pohled vypadala. Poznamenal, že věšáky rády často vypadávají, ale stačí je zastrčit zpátky. Názorně mi ukázal, jak rozebrat ten pomyslný věšák a zase ho dát do pořádku. Informoval mě, že pes může spát na malé posteli nebo v pelechu u balkónu. Oni tady snad přemýšleli i dopředu! Není možné, pomyslel jsem si ironicky a sundal si kabát, dívaje se kolem. Chtěl jsem si pověsit kabát, ale prudce mi ho sebral z rukou, až jsem se na něj polekaně podíval. Mile se na mě však usmál, abych se nebál, přivřel dveře a ukázal mi tři věšáky zavěšené z druhé strany dveří. Na prostřední z nich mi pověsil můj kabát. To je snad má věc, kam si budu dávat kabát, ne?

Otevřel šuplík a ona koule mu zůstala v ruce. Rychle ji schoval za sebe a nevinně se na mě usmál se slovy, že sem a tam vypadnou, ale stačí je jen zase nasadit. Dostal jsem tik do oka. Takže já si zaplatím, abych měl pořádné bydlení, a tohle je vše, co dostanu? Zvedl mi však náladu s tím, že zásuvky tady nejsou ve staromódní podobě, jako v jiných pokojích. I tak to vypadalo otřesně, když jsem se nad tím podruhé zamyslel. Má euforie ze mě rychle opadla. Tohle místo jsem začal nenávidět dřív, než jsem si mohl vůbec pořádně odložit.

   "Tak," podrbal s na hlavě a snad přemýšlel. "To by mělo být všechno, pane Šníchu." Předal mi klíče. "Kdyby se cokoliv dělo," řekl a ukázal na bílý telefon na nočním stolku vedle postele. "Vytočte jedničku, kdyby nešla, tak nulu. Na recepci máme dva telefony, nikdy se však nestalo, že by nám volali dva zákazníci najednou, zasmál se. Nezasmál jsem se však já. Podal mi ruku. "Přeji Vám příjemný pobyt zde." Nepotřásl jsem si s ním, jen jsem pohlédl na tu ruku, kterou mi nabízel, a jemu zase do očí. Snad si skutečně nemyslel, že si s ním potřesu rukou! Nakonec ji chápavě stáhl zpátky. "Mějte se hezky," řekl a dal mi klíče na stolek vedle kabely.

   "Díky," řekl jsem. Na to se hned zastavil a zeptal se mě, zda už jsem slyšel o místních festivalech a oslavách. Ten člověk asi neví, kdy má vypadnout, že? Když jsem se na něj podíval pohledem, který mu dost jasně dával najevo, že má zmizet, jen mi popřál hezký den a zmizel za dveřmi. Není možné, on je konečně pryč. Rozhlédl jsem se pomalu, poklidně kolem sebe. Posadil jsem se na postel a podíval se na malé zrcátko před sebou. Očekával jsem něco jiného, ale co se dá dělat, že? Povzdychl jsem si. Vyvalil jsem se na postel, kam i Zrádce skočil a očuchával mě.  Trochu jsem mu čumák ode mě odstrčil a ušklíbl jsem se. Domluvil jsem se s ním, že pokud nebude podlézattěmvidlákům od vedle, bude moci bojovat o své jméno. Na to radostně štěkl a olízl mi celý obličej, až jsem se na něj musel zamračit. Abych se šel rovnou okoupat!

   Umyl jsem si jenom obličej.

   Podíval jsem se na hodiny. Bylo deset hodin večer. Zadíval jsem se ven. Byla krásná noc, venku foukal vítr a stromy se pod ním prohýbaly a větve zlehounka pluly ve větru. Vytáhl jsem si notebook a začal jsem popisovat krajinu kolem sebe, která mě pomalu, ale jistě vtahovala do svého příběhu, který mi tiše šeptal mech a vítr jeho hlas nesl skrz mé uši, skrz celou chalupu zase ven, aby se další osoba dozvěděla tajemství toho mechu, který šeptal o lásce. Vytáhl jsem si notebook a spustil si nový Dokument ve Wordu. Sledoval jsem prázdnou stránku, která jenom nedočkavě čekala, až do ní napíšu stížnost na neschopnost celkového personálu a jejich jednotvárného přístupu, který se mi tolik hnusil. Ale nemohl jsem přijít na správný začátek své kritiky, která mi jistě zabere několik desítek stran, a po mé kritice si tento hotel ani neškrtne! Jen ta představa mě uspokojovala. Začal jsem tedy psát jednotlivé body, které jim ještě opepřím svými poznámkami nakonec!

   Najednou se zničehonic ozvala šílená rána, která mi málem přivodila infarkt už v tak brzkých letech, div jsem nespadl na zem, jako Tweety, který začal šíleně štěkat, pobíhat kolem a narážet do stěn v úzké chodbě mezi dveřmi a ložnicí. Po chvíli jsem vyběhl za ním, abych ho uklidnil. Ozvala se další rána, když se trochu zklidnil a začal šílet znovu. Štěkal, vyl a byl k nevydržení. Začínalo se ozývat víc a víc ran a i mě samotného to děsilo. Kam ho dát, aby nešílel ještě víc? Nakonec jsem ho strčil do koupelny, která mi připadala jako nejmenší prostor a jediné místo, kde nemohl nic rozbít, a vydal se ven zjistit, co se stalo. Sebral jsem svůj kabát a zavřel za sebou dveře, pevně držíc klíč v ruce. Opět se ozvala rána a já se prudce otočil, abych za sebou spatřil nehezkou grimasu, již vytvořily uspořádané petardy. Trochu mě vylekaly, takže jsem spadl na zadek a sledoval tu hrůzu před sebou. Po chvíli jsem konečně rozeznal jednotlivé tvary tmavě rudé barvy, byla to tvář pravděpodobně draka s fousky. Zakroutil jsem nad tím hlavou a snažil se uklidnit svůj dech.

   Vstal jsem a mířil rovnou k jejich hlavní budově hotelu. Po tomhle si rozhodně budu stěžovat! Štěstí, že znám toho majitele. Tohle si ještě odskáče. Doufám, že Tweety bude mezitím v pořádku, ale nemusí se bát. Brzy odsud zmizíme, protože tady nenapíšu ani řádku, ani kdybych se snažil sebevíc! Ozvaly se další ohlušující rány a já si zakryl hlavu leknutím, že po mně někdo vystřelil. Ne, byly to jen malé petardy, které tak zněly. Copak ti lidé nejsou normální?!

   Dostal jsem se do hlavní budovy, ale všude bylo pozhasínáno a nikde nebyla ani noha. Copak tihle lidé si nehledí ani slušných mravů? Dostal jsem tik do oka a přísahám Bohu, že kdyby někdo byl poblíž, zabil bych ho!

   Vydal jsem se tedy rovnou za místem, odkud ten nesnesitelný hluk vycházel, a odkud nějaký chytrák petardy vypouštěl a děsil mi tak psa. Je to sice Zrádce, ale pořád je to živá bytost, která se mnou dokázala přežít až doposud, a nedopustím, aby nějaký idiot ho takhle děsil (a mě taky)! Seběhl jsem z kopce dolů do jakési malé arény přede mnou, kde zářilo plno světel a všem dávali tak najevo, že se dnes rozhodně v tomhle místě spát nebude. To určitě, zavolám na ně policii za rušení nočního klidu!

   Došel jsem až před masivní dveře a stěží je otevřel. Div jsem nepadl na zem, ale zakopl jsem o práh a rozhlédl jsem se kolem sebe. Vyhýbal jsem se oslavujícím se párům, jak jen to šlo. Bylo tady příliš mnoho lidí a mně se dělalo špatně jen z představy, že jsem tady šel dobrovolně! Musel jsem brzy na vzduch, tak jsem bojoval, abych se dostal zase zpátky, ale semknuli se k sobě a nepouštěli mě ven. Bylo mi mdlo a točila se mi hlava. Musel jsem odsud zmizet za každou cenu!

   Konečně jsem se dostal ven a zhluboka jsem se nadechl. Měl jsem skoro astmatický záchvat, přestože astma nemám... Jen panickou hrůzu z mnoha lidí v malém prostoru. Podíval jsem se za sebe na tančící lidi a vydal jsem se kupředu, div jsem hned nespadl. Zachytil jsem se o větev a snažil jsem se pomalu zklidnit. Konečně jsem vzhlédl k nějakému nápisu na bílém plátně. Oslava bohyně jara, Vesny. Kdo to ksakru byl? Žaludek se mi stáhl. Dlouhou dobu jsem nic nepozřel a to bylo možná dobře, protože jinak bych se zřejmě pozvracel. Opřel jsem se o strom a snažil jsem se racionálně myslet. Zítra už budu mít šanci odsud zmizet, nahlásím to před svým odchodem.

   "Jsi v pořádku?" slyšel jsem za sebou hlas a ohlédl jsem se. Pomalu, aby se mi nezatočila hlava. Spatřil jsem za sebou ženu s tmavě hnědými, dlouhými vlasy. Byla bledá jako stěna a pohublá, jakoby několik měsíců nejedla a blížila se pomalu se svou váhou k anorexii. A přitom vypadala v měsíčním světle tak překrásně, že jsem se na ni nemohl přestat dívat. Nebyl jsem ani schopný odpovědět na její další otázku. "Jak se jmenuješ?"

   Tu noc jsem si ještě to neuvědomoval, ale tohle maloměstečko mě nakonec bude zajímat víc, než bych si dokázal kdy představit.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (5x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře