Ukradenou knihu zapálil VZBOUŘENEC - Strana čtvrtá

16. prosinec 2015 | 07.00 |

Strana čtvrtá

Noir se tu noc probudil později, než by očekával. S pohledem na měsíc, který nyní jasně zářil skrz jeho okno, který rozsvěcoval celé Hlavní město, si povzdychl, že musel spát opravdu dlouhou dobu. I tak by nejraději zůstal v oné měkké posteli a vyhříval se pod dekou a tlustou peřinou, které ho příjemně hřály na celém těle. Díval se z okna směrem ke stromu s černými listy. Vzpomněl si na onen slib, který si s Reson onu poslední noc, kdy se viděli, dali a pousmál se. Otevřel okno, aby do oné malé místnosti propustil trochu čerstvého vzduchu. Zhluboka se nadechl. Zarazil se. Slyšel výstřely a křik. Otevřel okno, hned se však otřásl zimou. S peřinou kolem sebe se vyklonil z okna. Viděl, že skrz jejich ulici probíhá pohublý mladík v dlouhé, bílé košili, která na jeho vyzáblém těle plandala, a s kalhoty, u kterých jedna nohavice chyběla. Byl bosý a pomlácený. Zmateně se za ním Noir díval. Podíval se na muže, kteří stříleli do vzduchu zbraněmi, o kterých tolik slýchával. Zbraně na náboje a střelný prach, ty nehezké lidské hračky, kterých jsme se my pro naše vlastní dobro vzdali.

Onoho uprchlíka zvali špínou a bestií, ječeli za ním, aby se okamžitě vrátil, zatímco hrdě pálili z oněch starých zbraní. Lidé kolem nich křičeli. Ženy zavíraly okna a křičely, držíc své děti u sebe. Muži za prchajícím mladíkem hulákali a hrozili pěstí. Hned na to brali vidle, lopaty a nože a spolu se strážemi a doručovateli mladíka pronásledovali. Noir se za nimi tiše díval. Co ten mladík udělal špatně? Vždy má na sobě zbytky doručovatelské uniformy, napadlo ho.

Aniž by se někdo odvážil cokoliv udělat, nechali uprchlíka kolem nich proběhnout a polekaně křičeli, že se jich skoro dotkl.

Kulky poletovaly vzduchem, avšak mladík se jim dokonale vyhnul. Přidržoval si jakýsi ukradený pl᚝ přes záda, který za ním plál v prudkém větru. Snad se mu rozhodl samotný Bůh pomoci a prášek sněhu vhazoval našim strážím do očí, aby je hladil a oslepoval. Nebe potemnělo. Měsíc i tak jasně zářil, snad se bavil a nepřál si o nic z této zajímavé podívané přijít.

Strom s černými listy se jen prohýbal pod tím silným větrem a hrozilo, že by se mohl i zřítit, kdyby vítr foukal jeho silněji.

Před mladíkem se utvořila skupinka strážců, avšak i kolem nich dokázal ladně proběhnout, spíše okolo nich protancoval. Jako by byl na nějakém plesu ve Stulisie. A pousmál se. Aby ho nemohli chytit, odrazil se bosou nohou. Země pod jeho chodidly byla chladná, pokrytá lehkým práškem sněhu, ale i přesto byl neskutečně šastný, když cítil jednotlivé vločky mezi prsty nohou. Tak dlouho je necítil, tak dlouho byl vězněm bez špetky světla měsíce, že nyní prchal, vyhýbal se strážím a přál si jen jedno; dostat za tu prokletou bránu, která ho zde uvěznila.

Už nechtěl být slavíkem, ale orlem.

Mladík nebyl hlupákem, moc dobře tohle místo znal a věděl, kam má běžet, aby se stráží za sebou rychle zbavil. Mezi těmi, kdo po něm šli, byl i onen mladík, kterého si Noir spletl s Resonem. Jmenoval se Sterm Himitsu, jeden z mála lidí, který si osvojil umění zbraně v mladém věku. Jeho střely byly dokonalé a bezchybné, nikdy neminul. Přezdívali mu Stříbrná liška, protože byl celkem mazaný. Avšak; pro vlastní lásku ke krvi a utrpení lidí by klidně šel do prvních řad ve válce jen proto, aby na něj kapky krve mohly dopadat. Pokud přemýšlíte o onom zvrhlém muži, který se předtím nacházel pod zemí, a o tomhle muži jako o jedné a té samé osobě, máte pravdu. Avšak, neměli byste Sterma podceňovat. Jen pár lidí to prozatím udělali a nehezky za to zaplatilo. Neměl s nimi žádné slitování.

Namířil na uprchlíka svou obyčejnou zbraň s kulkami a ušklíbl se. Tak dlouho nesvíral v ruce obyčejnou pistoli se střelným prachem a kulkami, kterých se mohl dotknout.

Hlasitý výstřel. Pistole zaštěkala a kulka poletovala vzduchem, ladně v něm kroužila a tančila, jako sněhové vločky proti ní, které se jí snažily zastavit v jejím doletu k cíli. Kulka byla ale příliš silná i na ony odvážné vločky, které rozehnala od sebe a přinutila je klesnout k zemi, zatímco si ladně letěla kupředu, mířící ke své jediné oběti, na kterou měla spadeno. Nemohla zklamat toho, kdo ji vystřelil a osvobodil. Také toužila po krvi, také toužila dotknout se holého masa a smočit se v oné sladké lepkavé kapalině, alespoň na chvíli. Jedna jediná věc, na kterou myslela během svého letu, bylo alespoň část kůže seškrábnout, aby mohla cítit, dotknout se, spatřit ono holé maso. A přání se jí splnilo.

Jako jediná kulka zasáhla uprchlíka do krku, jemně ho škrábla po tenké popraskané kůži a zanechávala za sebou ránu, ze které vyprskla krev. Uprchlík byl podle všeho překvapený a opatrně se otočil, sledujíc kulku vedle něj očima temně fialovýma. Ty se pak prudce podívaly za sebe, jak Sterm stál na místě, s pistolí před sebou, ze které se mu ještě kouřilo, a šklebil se. Sterm vzhlédl a sledoval uprchlíka před sebou. Jasná jizva mu v měsíčním svitě snad zazářila, stejně tak oči nesly mírný odstín rudé. Zbylí muži stáli za ním a mířili na uprchlíka. Vítr byl nyní na jejich straně a rozehnal od nich všechny sněhové vločky i ten otravný prášek. Dá se říct, že Sterma Bůh miloval nadevše. Možná sdíleli stejnou lásku ke všemu živému, možná oba milovali kaluže krve, ve kterých se oba toužili umývat každičkou chvíli, nebo to možná byla jen shoda náhod, zatímco Bůh chtěl pomoci tomu uprchlíkovi, ale byl zastaven touhle akcí. Fialové oči se dívaly do těch druhých, které se čím dál víc barvily do ruda. Uprchlík se okamžitě chytil za krvácející jizvu na krku, avšak i on se prudce otočil a vyzdvihl zbraň, snad ve snaze opětovat palbu. Sterm se ušklíbl. Hlupáku. Nemůžeš přece vystřelit zbraní doručovatele. Pojistka se zablokuje a tebe zbraň poraní. Přiznej si to, bráško, prohrál jsi. Tyhle myšlenky jako by uprchlík slyšel.

Možná právě proto, možná kvůli tomu vystřelil. Z pistole se ozval nelítostný rachot a řev snad démona samotného, když z něj vyletěla oslepující záře a pohltila všechno.

Noir sbíhal právě po schodech dolů, musel to vidět zblízka. Vyběhl ven jen v kožichu, který sebral z věšáku a utíkal za strážemi, aby to všechno viděl. V rukách přitom svíral doručovatelskou zbraň. Byl snad ten uprchlík posednutý démony? Je zde přece možnost, že ho můžou zranit a tím tak démony vypudit, tak proč... proč by zacházely stráže až tak moc daleko, jenom proto, aby se jim ho povedlo chytit, ne-li dokonce zabít?

Slyšel výkřiky ze všech stran.

To jen hlídači nahoře na hradbách volali, aby se všechny brány zavřely. Lidé utíkali proti němu ve snaze dostat se co nejdále od místa, kde se střílelo. Lidé křičeli a báli se. Měli strach a cítili respekt z oněch zbraní, ze kterých ti muži pálili jen tak bezmyšlenkovitě, jakoby se nic nedělo. Měli strach, že je zabijí také. Proto nyní i ti, kteří doposud přihlíželi, rychle utíkali pryč.

Sterm však nyní hleděl tváří tvář něčemu, čemu nikdo poblíž něj nemohl uvěřit. Jasná záře se mu změnila v očích jen v čistou temnotu a výstřel byl tak silný, že se zachvělo celé Hlavní město, země napraskla a některé domy se naklonily na stranu díky zemi, která sklouzla nebo se o něco vyvýšila. Pořád se však chvěla. Noir se pevně držel rohu, aby nespadl. Rychle vylezl nahoru, sotva to ustalo, a rozběhl se kupředu, zatímco viděl křičící mladé doručovatele. Snad se snažili vystřelit ze svých zbraní, avšak pojistky se vždycky zablokovaly. Nedovolily jim, aby zranily nevinného člověka. Ani když to byl trestanec, nevystřelily by nikdy na člověka, jen na démony reagují a střílí plnou silou. Tak proč? Proč onen uprchlík drží stříbrnou, doposud lesknoucí se zbraň, která právě zaštěkala a všechny lidi před ním odrazila?

Víčka mírně poodkryla temné fialové oči, které osoba nyní skoro skryla za jakousi šálou od krve. Přesto se těsně před tím pobaveně ušklíbla a rozběhla se kupředu. Sterm rozzuřeně zavrčel a zakřičel, aby zastavil. Mladík namířil na strážce před sebou a střelil. Ozvalo se další zemětřesení a mladík proběhl okolo mrtvých mužů, kterým z úst tekla černá krev, pomalu stárli, až se po dotyku proměnili v prach. Vítr do nich mírně zavlál a odnesl si část jejích tváří a kůže, takže nyní šlo vidět čisté maso a dokonce i bílé kosti. Oči měli muži jen bílé, sklivec vše pohltil a zornice se v něm rozpustily jako první. Sterm to tiše, polekaně sledoval. Vybavilo se mu několik podobných mrtvol a chytil se za pusu. Oči měl vytřeštěné. Cítil, že se klepal. Snažil se dýchat. Pak poodkryl ústa a tiše se začal smát. Rozesmál se jako maniak a zamířil na mladíka. Avšak střílel jako blázen. Nedíval se, kam skutečně mířil a pálil před sebe, ve snaze uprchlíka zabít. Smál se a utíkal za ním, pálil jednu střelu za druhou, nabíjel, zrychloval, přál si cítit jeho dokonalou krev, olizoval se jen při vzpomínkách na podobné mrtvoly, které se před ním rozpadaly, protože neměly dostatek tekutin, natož krve, aby mu k něčemu posloužily.

Uprchlík střelbu opětoval. Avšak ani on se nedokázal strefit, takže ničil budovy kolem a pálil dovnitř obydlí, kde lidé křičeli, bránili se za pomocí nábytku a přáli si přežít. Sterm se náramně bavil, dokonce se šíleně usmál, když se ho střela dotkla a sedřela mu bledou kůži. Vesele se ho zeptal, zda chce zabíjet tak moc, jako předtím? A to toho druhého zarazilo v další palbě.

"Mám tě," zasmál se Sterm a skočil po mladíkovi, připravený střílet přímo mezi oči, aby si mohl co nejvíce vychutnat oné sladké krve.

Najednou hlaveň pistole chytila ruka a odstrčila ji stranou, aby vystřelil na blížícího se strážce. Stermův pohled se změnil v kamenný, nespokojený pohled s tím, co se mu právě vyskytlo před očima. Ty oči, které vídával tolikrát, jak se dívaly do země, zatímco prsty líbezně hrály na loutnu, ty prsty, které tak rychle pobíhaly skrz natažené pružiny, ty prsty... ty špinavé prsty pouliční flundry, která se odvážila dotknout se jeho zbraně a pošpinit ji svými špinavými otisky. Jak si to vůbec mohla dovolit?!

Mladík se zmateně podíval očima za sebe; přemýšlel, proč ještě nebyl mrtvý. Spatřil dívku stojící za ním, jak drží Stermovu zbraň.

"Jdi," rozkázala mu.

Uprchlík nečekal ani chvíli a rozběhl se pryč. Sterm se zamračil, prudce vytrhl svou pistolu skrz dívčiných rukou a zamířil na uprchlíka. Přikázal jí, aby mu uhnula. Dívka roztáhla ruce a zhluboka se nadechla. Vítr se zvedl a strom s černými listy se nahýbal ke straně, kde nyní stál Sterm a mířil na neozbrojenou dívku, která před ním neohrožená stála a mračila se.

Sterm jí znovu přikázal, aby uhnula, a namířil jí přímo mezi oči. Byl odhodlaný ji zabí; nemůže si přece nechat uniknout tak sladce vonící krev, zatímco nějaká špindíraz ulice mu bude bránit ve střelbě na jeho pohyblivý terč.

Ušklíbla se.

"Trhni si, ty lidský pse," řekla dívka pobaveně a odplivla si před Sterma.

A tím si zpečetila svůj osud.

Lidský pse. Nejhorší nadávka ze všech, kterou mohla ona dívka z ulice použít, aby rozzuřila bestii, která se skrývala hluboko ve Stermovi. A nyní, když měl tolik faktorů, které ho nutily, aby ztratil sebekontrolu, aby přišel o rozum, v podstatě mu ona samotná dala podmět, dala mu příkaz, dala mu požehnání, dala mu povolení. Takže se nemůže divit, že vystřelil bez zaváhání, sotva ta slova uslyšel.

Chladné oči se bezcitně dívaly před sebe.

Tmavé havraní vlasy poletovaly vzduchem, zatímco si s nimi vítr naposledy hrál, pročesával je, laskal je a prohrabával, lehce se dotýkal růžové pleti, pozvolna nadzvedával potrhanou suknici, odhaloval nespočet jizev a modřin, klidné spokojené oči se dívaly do nebe; necítila vinu za to, co řekla, nebo udělala. Ústa měla v menším úsměvu zkřivená. Ruce roztažené, aby do poslední chvíle mohla ochránit alespoň onoho uprchlíka. Nebála se smrti.

Jenže její smrt sledovalo přespříliš párů očí. Zahalení lidé na hradbách krčili se ve stínech jednotlivých věží a všechno podrobně sledovali. Rudé šátky měli skryté pod temným oblečením, tmavé oči se dívaly na tělo osoby, která se obětovala, aby onen trestanec mohl utéct bezpečně pryč. Sterm ji poklidně sledoval, jak ona nečistá žena z ulice poklidně padá k zemi, bez jediného slova vykročil kupředu, zatímco žena poletovala vzduchem. Rána byla příliš prudká na to, aby mohla padnout hned na záda; kdepak, rána ji mírně odhodila stranou, proletěla jí skrz levé prso a ven, aby se mohla zatočit a rozkutálet se po zemi kupředu, než se zastavila před nohou uprchlíka, který to vše tiše sledoval. Jeho oči byly více než polekané. Oči plné chladu se nyní leskly při pohledu na mrtvé tělo dívky, která letěla vzduchem, jako pírko. Kapičky krve okolo ní poletovaly, zatímco ona spolu s nimi a s vločkami kolem sebe pomalu klesala k zemi, s ústy mírně pootevřenými avšak pořád s tím sladkým úsměvem a s myšlenkou, že nad Stermem vyhrála.

V tu chvíli, kdy se její tělo odrazilo od země, přetočilo se na bok a zastavilo se pár metrů od Sterma, který měl doposud nataženou ruku, a z jeho pistole se kouřilo, zatímco jeho pohled byl lhostejný, se všechny zahalené postavy na hradbách zvedly a dívaly se pořád na onu scénu, která se jim všem v hloubi duše příčila, a chtěly ji zastavit.

Sterm se zasmál.

Přistoupil k ženě a promluvil:

"Flundra, jako jsi ty, nemá co přikazovat Vyšší moci," řekl tichým, syčivým hlasem a vystřelil do bezvládného těla ženy. To pobouřilo všechny lidi na hradbách a všichni zároveň hrábli pod černé kabáty. Pevně drželi v rukách něco, co ponechali ještě skryté. Sterm se ušklíbl a vystřelil znovu. Uprchlík jen tiše přihlížel. Sledoval poletující tělo ženy, které se od země odráželo po každém výstřelu a pokaždé, když se jí kulka dostala do těla. Bezvládné tělo ženy a maniak stojící před ním. Výstřelů bylo nespočet. Lidé odvraceli pohledy. Ženy si zakrývaly ústa. Plakaly. Zakrývaly oči dětem. Onu tichou noc rušily jenom výstřely z pistole. Měsíc se raději dobrovolně nechal skrýt za mraky, odvrátil svou tvář a přál si nevidět. Mraky ho s radostí zakryly a pohltily všechnu jeho záři v sobě. Výstřely neutichaly. Přilákaly nespočet démonů. Pach střelného prachu a překrásná, nasládlá vůně krve a duše, která se snaží dostat se z těla, je nutila, aby překonali strach ze světel a vypravili se kupředu. "Prostě se s tím smiř, že chcípneš!" Další střelu jí uštědřil. Už po první střele se nehýbala, avšak Sterm pořád střílel.

Noir tiše přihlížel. Pustil doručovatelskou pistoli k zemi. Vidět tohle kdysi, odůvodnil by si to tím, že doručovatelé jsou bezcitní, jako každý jiný z okolního světa. Ale nyní... Nyní, když byl doručovatelem a toto sledoval, toho muže, zatímco jeho kolegové jen tiše postávali kolem a usmívali se při jeho činění, cítil tak akorát odpor. Přál si raději zemřít ve své rodné vesnici, přál si oslepnout. Cokoliv proto, aby nemusel vidět to, čemu nyní přihlížel a pohled nemohl odvrátit. Bylo to tak kruté. Temná krev byla rozteklá přes celou cestu a postupovala dolů. Sterm však pořád střílel a hlasitě se smál, potěšení, které nyní měl, bylo více než uspokojující.

Noir tiše zavrčel.

"Nech toho!" zakřičely dva hlasy. Noir se zarazil. Pohlédl na osobu nedaleko od Sterma, která na něj nyní mířila, zatímco její hlaveň pistole jasně zářila. Sterm se jen pozasmál a chytil se za břicho, jak moc se smál. To však osobu vyburcovalo ještě víc a záře se zvýraznila. Ostatní doručovatelé zakřičeli a dali se na útěk stranou. Ruka uprchlíka se však chvěla.

"A čeho?" zasmál se Sterm a vystřelil do bezvládného těla ještě jednou. O něco ho posunul. Noir to jen polekaně sledoval. Nezmohl se na nic. Cítil, jak moc ho ovládal strach, cítil, jak moc se klepal. Uprchlík to jen šokován sledoval; skutečně to Sterm udělal? Už, už Sterm sahal po spoušti, avšak najednou se někdo snesl snad z nebe, jako padlý anděl, a přistál na zemi přímo před Stermem a než si to uvědomil, osoba s jakousi prapodivnou maskou s rohy mu odkopla zbraň daleko. Oči byly tak temné, že se v záři měsíce odrážely jen jasné zornice muže, který zuřil. Zle zavrčel.

Kopl Sterma do břicha. Aby se ho zbavil a zamezil mu obrany, odhodil ho rychle stranou. Lidé to jen tiše sledovali. Sterm proletěl skrz dveře, které vyrazil. Muž s maskou přes obličej stál na místě a tiše vrčel, jako démon.

"Kdo jsi?" zakřičel doručovatel a všichni na něj pohotově zamířili.

Bez odpovědi se proti nim muž rozběhl a proběhl okolo nich, zastavujíc se až poblíž Noira, na kterého se jen letmo podíval a pak se zastavil až za ním sledujíc muže, kteří postupně popadali na zem. Poklidně si schoval nůž zpět do kapsy. Noir se klepal. Vše to sledoval tiše. Muž s maskou se na něj podíval. Vybavilo se mu, že už ho viděl předtím s Resonem v lese. Ušklíbl se. Poklidně okolo něj prošel a pohlédl na uprchlíka. Pobaveně se ho zeptal, zda chce jen tak stát a nechat je čekat. Uprchlík mlčel, ony temné oči ve stínu šály sledovaly chlapce před sebou poněkud vážněji, než předtím. Poznávaly ho, proto vypadaly trochu poděšeně. Nakonec je mladík zavřel, otočil se a beze slova se rozběhl k hradbám. Muž s maskou se rozesmál a následoval ho.

Společně se dostali k bráně, přestože se je strážci snažili zastavit, muž v masce okolo nich jen prošel a oni popadali na zemi. Poté kopl do brány. Sama se mu otevřela dokořán. Za velkými vraty stálo několik dalších postav, hrdě stojících, čekající, až se k nim konečně dostane i onen poslední člen, na kterého takovou dobu čekali.

Žena s tmavou pletí k němu přišla a odkryla si obličej.

Podívala se černýma očima do mladíkových fialových. S otázkou, zda je nyní už plně rozhodnutý, se její hlas rozezněl a přehlušil vytí hladových démonů. Mladík pouze tiše přikývl a zahodil starou šálu. Nechal ji, aby vletěla zpět za bránu Hlavního města, než se brána znovu sama zavřela díky prudkému větru. Uprchlík otevřel fialové oči dokořán. Byl to chladný pohled. Se slovy, že všichni zaplatí za to, že je kdy odsuzovali, souhlasil s jejich nabídkou.

Když na ně začali střílet mladí doručovatelé z hradeb, rozběhla se skupinka asi deseti lidí kupředu. Za jejich stopami se pokaždé zaryly kulky, snad jakoby si je Hlavní město chtělo označit. Vítr však zafoukal silněji, nebylo vidět na krok a mladíci dostali rozkaz nestřílet se slovy, že by se někdo mohl vracet a oni by ho mohli zastřelit.

Noir doposud seděl na zemi a tiše se díval před sebe.

Leonora k němu pomalu přišla, zezadu, velmi tiše, aby ji neslyšel. Sledovala ho ztrápenýma očima. Pohlédla směrem k bráně nedaleko od nich a zavřela oči. Kulky po střelách oněch lidí byly pořád ještě zaražené hluboko v zemi a nevypadalo to, že by se daly nějak vytáhnout. Mohli je jen zamaskovat jinou vrstvou cihel či kamenů, ale to by museli vytvořit novou cestu.

Sterm rozzuřeně vylezl z domu a setřepal si ze sebe prach. Pohlédl na mrtvé, rozstřílené tělo dívky. Rozzuřeně zavrčel. Kopl do ní tak surově, že odletěla stranou a chvíli ještě sjížděla po zemi a sedřela si tak kůži, dokud se nezastavila s rukou mírně nataženou, se slzami v očích avšak pořád s úsměvem na rtech. Přistoupil k ní a počal do ní znovu kopat s otázkou, proč se pořád směje, proč neutekla, coura jedna hloupá, proč se vůbec stavila mezi něj a jeho kořist. Namířil na ni a vystřelil znovu. Chtěl vypálit ještě jednou, ale zbraň cvakla naprázdno.

Pozvolna začalo pršet.

Zhluboka oddychoval. Snažil se myslet. Moc dobře věděl, o jakého uprchlíka se jedná, a to ho možná děsilo. Vzpomínka na těla, která se rychle rozkládají, sotva se jich vítr dotkne, mu zvedla žaludek znovu. Musel si zakrýt ústa, jinak by ten nával nevydržel a zřejmě by ztratil hrdost a vyvrátil něco ze sebe. Když se konečně uklidnil, podíval se směrem k chlapci a k Leonoře.

Přimhouřil zlostně oči.

Kolik toho viděli?

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 ˇ 2 ˇ 3 ˇ 4 ˇ 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Ukradenou knihu zapálil VZBOUŘENEC - Strana čtvrtá the-lonely-part 20. 12. 2015 - 11:59
RE: Ukradenou knihu zapálil VZBOUŘENEC - Strana čtvrtá the-lonely-part 20. 12. 2015 - 12:00