Důvěra - Kapitola čtvrtá

17. prosinec 2015 | 07.04 |

KAPITOLA ČTVRTÁ: Zítřek přinese nový den

      Po obědě nebylo co dělat. S mou nemotorností jsem udělala většinu práce sama, takže oni to museli jenom posbírat, což udělali. Sledovala jsem temné nebe, které hrozilo bouřkou. Bylo mi jasné, že budeme zase běhat. Tentokrát jsem si obula pevnější boty a byla jsem připravená. Už předtím jsem si všimla nebezpečného mraku. Pršelo tady snad každý den. Pořád jsem se pohybovala u dveří, abych mohla vyběhnout jako první. Je pravda, že s vlečkou to bude o něco těžší, než s novinami a poleny dřeva, ale musím být rychlejší. Pivak mě sledoval, jak vyloženě kroužím okolo oken a dveří, jako nějaký zavřený pes, který se potřebuje vyvenčit.

      A pak, když udeřil blesk, byl to pro mě znak, abych vyběhla ven. To se na mě však ostatní dívali, jako na nějakého maniaka. Až pak si Pivak všiml počasí. Dá se říct, že z téhle rodiny je zřejmě nejchytřejší Pivak. Hned mu došlo, co došlo mi, a rozběhl se hned za mnou. Měla jsem čas vybrat si nejlehčí vlečku. Vyběhla jsem s ní pryč, zatímco oni ještě stáli v domě. Nechala jsem je, ať civí.

      Pivak s vlečkou utíkal za mnou. Já jsem běžela k té nejvzdálenější, zatímco on se zastavil hned u té první. Mělo by se začínat od té, co je nejdál, ne? Pak by se nikomu nechtělo pro ni běžet. Bylo mi to jedno. Shodila jsem seno do vlečky a utíkala s ní pryč. Konečně jim to došlo a všichni se zapojili. Utíkala jsem k té druhé nejvzdálenější. Měla jsem času dost. Shodila jsem tam všechno. Pořád byl déšť daleko ode mě. Času bylo dost! Utíkala jsem rychle zpátky, stejně tak ostatní dokončili svou snahu shodit všechno seno do vlečky. Sice jsem měla sil už málo, ale i tak jsem jim stačila.

      Blížila jsem se k cíli. Cítila jsem, jak se zvětšuji vlastní pýchou, že jsem to zvládla rychleji, než oni. Už to nebudu já, na kterou budou vrhat nehezké pohledy. Konečně mě uznají i ti nafoukanci. A budou se ke mně hezky chovat.

0pt;line-height:115%">

      Díky té představě jsem si nevšimla kamene. Prokletý kámen. Vlečka se o něj zastavila, já do ní vrazila a obě jsme spadly na zem, zatímco se vlečka posunula a já spadla přímo na kámen. Měla jsme chuť zakřičet bolestí. Pomalu jsem vstala a snažila se dobelhat s vlečkou do sýpky. Ale připadala mi neuvěřitelně daleko. Na nohu jsem skoro vůbec nemohla. Nemyslím si, že mě bolelo koleno, ale kotník. Prosím, ať ho nemám vyvrtnutý! Pak bych byla k ničemu na druhou. Přála jsem si cokoliv, jen ne vyvrtnutý kotník. Šla jsem, jak jsem nejrychleji mohla, zatímco ostatní za mnou utíkali, aby mi pomohli. Skoro se slzami v očích jsem se ohlédla za deštěm, který mě stíhal. Tlačila jsem vlečku před sebe. Přála jsem si, abych to stihla. Pak mi však kapka přistála na zádech. Zastudila mě skoro jako smrt. Ne. Prosím! Ještě ne. Vydrž! Ať neprší. Alespoň ne za mnou! Odrážela jsem se, jak mi to vyvrtnutý kotník dovolil. Ale věděla jsem, že to stačit nebude... Kapky mi sahaly po tvářích.

      Najednou mě někdo hodil do vlečky, jako nějaký pytel brambor, zvedl vlečku a utíkal s ní a se mnou v ní kupředu k sýpce. Když jsem se otočila, spatřila jsem Jianka! Ten mě překvapil nejvíc. Nicméně dešti utíkal skvěle. Před sýpkou sahal i jemu po krku, ale vběhl se mnou do sýpky v čas. Podíval sen a mě tím arogantním pohledem a já provinile pohlédla stranou. Nemohu se přece omluvit, že mám vyvrtnutý kotník. Dotkl se mého kolene. Hned jsem se na něj prudce podívala. Zkoumal mé zranění? Blbost.

       "Měla by sis to vydezinfikovat." poradil mi a nastavil ruku. Civěla jsem na něj. Usmál se na mě. "Dobrá práce." Zrudla jsem. Čekala jsem pochvalu, ale že přímo od něj? Váhavě jsem jeho ruku přijala. Proč však vyběhl on? Byl nejblíže? Snažila jsem si je vybavit. Byl nejdále. Pomohl mi opatrně na nohy a... objal mě! Pohladil mě po hlavě. Poprvé jsem viděla jeho úsměv. "Tvá matka by na tebe byla hrdá. Také to neměla moc snadné, když se hádala s naším tátou."

       "Ehm... Díky za pochvalu?" řekla jsem nejistě. Pokusila jsem se o úsměv, ale vypadalo to spíše jako křeč. Políbil mě na čelo a já zrudla. A pak odešel, zase s nevrlým pohledem před sebe.

       "Dobrá práce." slyšela jsem několik veselých hlasů. Usmála jsem se na další bratrance, kteří mě s úsměvem sledovali. Jako první se ke mně vrhl Anzoh a zatočil se mnou, div mě nepustil a já neodletěla stranou.

       "Jen tak mimochodem."zašeptal mi do ucha. "Jiank ti moc nevěřil, ale tobě se ti povedlo, Lennu."

       "Lennu?" zopakovala jsem zmateně.

      Přezdívka? Mohl být originálnější, když je to takový vtipálek. Ale i tak jsem ji s úsměvem přijala. Konečně jsem si připadala, jako bych tam patřila. Všichni mě chválili, jen Jiank stál opodál a moc se nebavil. Jen mě tiše sledoval. Jako by ztratil o všechno zájem. Pelter mě zatahal za vlasy a stydlivě mi poblahopřál k dobře vykonané práci. Usmála jsem se a objala ho, na což zrudl on a rychle ode mě odskočil. Jeho reakci jsem moc nepochopila, ale mile jsem se usmála. To už mě málem Damad uškrtil. Rázem mě měli rádi. Asi stačilo se více snažit. Ta noc strávená běháním s poleny a novinami se vyplatila. Alespoň v něčem jsem jim prospěla.

      Pršelo přes celou noc. Museli jsme přeběhnout přes ten nejprudší liják. Byla jsem ráda, že jsem si mohla vysušit vlasy. Jenže perverzní Thomias se zase ozval svým pískáním a mně došlo, že se mi zase dívá na prsa. Hodila jsem po něm ručník, aby si o sobě moc nemyslel, a vyběhla jsem po schodech nahoru, abych si našla jiné oblečení. Snad nikdy jsem nebyla tolikrát mokrá, jako za tyhle dva dny. Vzala jsem vytahané bílé triko. Sotva jsem se dostala ven, vrazila jsem do Thomiase. Svůdně se na mě usmál a přitiskl mě ke zdi.

       "Ty asi budeš vážně číslo, co?" zeptal se milým hlasem, zatímco se rukou opíral o stěnu. Zakryla jsem mu oči a s úsměvem jsem se rozběhla po schodech. Byl mi hned v patách. Chvíli mě dobíhal a už mě chytal za ruku, ale já se mu vysmekla a utíkala dolů.

       "Teto! Thomias je zase úchylný!" křičela jsem vesele.

       "Zvykej si." ozval se Anzoh vesele, který na mě čekal pod schody. Nechtěla jsem do něj vrazit, ale bohužel. Zjevil se tam tak náhle a já utíkal příliš rychle, takže jsme oba skončili na zemi. "Můžeš si příště vybrat někoho jiného?" Přece tolik nevážím. Nezabila jsem tetu, tak si neztěžuj, napadlo mě. Přesto jsem se musela zasmát. To už mě však Thomias začal lehce, až jsem vypískla a začala se smát.

       "Nechte si to na jindy." Zasmál se Pivak, ale už utíkal před Anzohem, který přísahal, že ho zabije. A já se snažil utéct před Thomiasem. Moc míst, kde bych se schovala, nebylo. Všechny je znal. Vlezla jsem do spížky a doufala, že ho to nenapadne. Damad si však přišel zase pro jídlo. Dala jsem si prst přes pusu, aby mlčel. Pouze se usmál a zavřel dvířka.

       "To se tady schováváš?" vyzvídal.

       "A ty jsi přišel vyžírat? Budeš tlustý." řekla jsem s úsměvem.

       "Já hlad nemám, to kačer."

      Musela jsem se zasmát. Dveře se však otevřely. Damad vyšel s jídlem ven. Pak se ve dveřích objevil Thomias a mile se usmíval. Příliš mile, pervezák jeden! Šla jsem pomalu dozadu, zatímco spížku zavřel.

       "To se hodláte střídat, nebo co?" zeptala jsem se posměšně. Skutečně mě zajímalo, co se jim asi tak honí hlavou. No, víceméně jsem si to u Thomiase domyslela. Ale u ostatních? To jsem byla naprosto zmatená. Thomias byl... prostě byl takový, jaký jsem si myslela, že nebude. Sluchátka mu zase visela okolo krku.

       "Nejspíš ano." usmál se na mě nakonec. Vrazila jsem zády do stěny. Jak bych si přála, abych mohla procházet zdmi. "Máš strach?" Pomalu se blížil ke mně. Srdce mi začínalo bušit o něco rychleji. Jeho hlas zněl sice mile, ale ruce měl teda hmatavé, jak něco. To jsem si alespoň myslela. Pohladil mě po vlasech a dal mi je za ucho. Předtím se mi zdál o něco menší. Nyní jsem však zjistila, že je jen o něco vyšší než já. Rozhodně neměřil skoro dva metry jako Jiank. Usmála jsem se na něj. Myšlenka, že by mi mohla nějak ublížit, mě mírně rozesmála. Sice to byl úchyl, ale nic by si rozhodně nedovolil. Vůbec ne ve spíži, kde hrozilo, že by ho mohl Damad vidět a napráskat to někomu jinému. To by přece riskovat nemohl. Anebo chtěl riskovat? Cítila jsem dotyk jeho prstů. Jemně mě chytil rukou okolo krku a pohladil mě. Polkla jsem a dívala jsem se mu přímo do očí. "Máš strach?" zašeptal tiše s úsměvem.

       "O tebe nebo z tebe?" zeptala jsem se pobaveně. To se musel zasmát, ale opřel se o stěnu vedle mě. Ruku mi dal okolo ramene. "Raději ji dej dolů, nebo o ni přijdeš." Vzpomínka na malíček ho zřejmě donutila na chvíli znejistit. Ale ruku nakonec nechal na mém rameni a podíval se na mě. Rozhodně vypadal sebejistě, když si myslel, že se neumím bránit. Chvíli jsme na sebe hleděli a zkoušeli, kdo dřív mrkne. To už jsme se však rozesmáli. Hlavou jsem vrazila do cibulí, které se rozsypaly. Rychle jsme je začali sbírat a praštili jsme do hlav. Kolik trapasů se mi stane během minuty? Asi to začnu počítat. Zasmáli jsme se. Pak mě pohladil po tváři a já lehce znejistila.

       "Měla by sis dávat pozor na toho, s kým mluvíš." poradil mi, vstal a vytáhl mě na nohy. Sebral mi cibule a dal je za mě na poličku. S úsměvem a pohledem, který nebyl rozhodně hezký, mě chtěl opustit a zanechat samotnou ve spížce. Když však chtěl otevřít dveře, nešly mu. Zkusil to znovu. Pak s nimi zatřásl. Ale ani tak nešly otevřít. Podíval se ven. Zazuřil, když spatřil zámek. "Damade! Ty trotle!" zakřičel zle.

       "To nebyl Damad, ale já." usmál se na něj Anzoh. Thomias po něm začal hmatat, jako nějaká šelma za mříží, které jste sebrali maso. Musela jsem se chytit za pusu, abych se nezasmála. "Ahoj, Lennulo. Doufám, že ti nebude vadit, když ho tady trochu podusím. On bude vědět za co." Ale já jsem nevěděla, za co. A to mě štvalo. Trčela jsem tam s ním, jako nějaký vězeň. Anzoh položil klíče na zem tak daleko, aby na ně Thomias dosáhnout nemohl.

       "Ty zmetku!" zakřičel za ním. To mu však Anzoh šlápl na ruku, až zasténal a schoval ji za dveře. "Ty bestie!" Nejdříve jsem si myslela, že si dělá legraci, ale byla to krutá pravda. Jak jsem nyní zuřila, že ho nemohu zmlátit. A vztek jsem měla skutečně velký.

      Anzoh provokativně zapískal, jako Thomias, když měl nasazen úchylný mód, a pak s úsměvem odešel. Thomias vzdychl a pak udeřil pěstí do dveří, jen se zaklepaly. Porozhlédla jsem se okolo sebe. Okno bylo příliš malé i na mě. Pak mě něco napadlo.

       "Jestli se o něco pokusíš, zkopu tě!" varovala jsem ho rovnou a natáhla jsem se pro klíček. Nedosáhla jsem tam však ani já. Lehla jsem si na zem a skrz malou skupinu jsem prostrčila ruku. Zavřela jsem oči bolestí, protože jsem si ji odřela. Snažila jsem se po hmatu klíček najít.

       "Zkus trochu doleva." poradil mi. Pohlédla jsem na něj. Díval se ven. Dala jsem na jeho radu a vystrčila ruku o něco víc. Pomalu jsem ji přestávala cítit. Skrz dřevo před obličejem jsem nic neviděla. Najednou mě chytil za pas a já zrudla. Namísto toho, aby se o něco pokoušel, se mě však snažil posunout o něco dál, abych dosáhla na klíček. Už jsem o něj nehty zavadila. Povzbuzoval mě. "To je ono!" Snažila jsem se. Bylo mu jasné, že mám ruce o něco delší, než on. Proto mě to nechal oddřít, jak mi později došlo. "Doprava, ale jen kousek."

      Zajela jsem nehty do klíče a zaradovala jsem se. Radost byla předčasná. Posunula jsem ho o kousek dál! Udeřila jsem pěstí vzteky do země a snažila se na něj dosáhnout. Skoro se slzami v očích od bolesti v ruce jsem se snažila dosáhnout na klíček. Ten zmetek Anzoh! Uměl si to vypočítat! Divím se, že zatím nikomu nechybíme. Najednou mi Thomias sundal ramínko trika.

       "Co to...?!" začala jsem se zlým pohledem na něj.

       "Takhle ruku prostrčíš víc, ne?" zeptal se. Po chvilce jsme pochopila. Předtím mi látka vadila. Nyní jsem se mohla natáhnout o něco víc. "Ještě kousek." Držel mě za druhou ruku, div jsem mu ji vzteky nerozdrtila. Nebavilo mě to. Špatně se mi dýchalo. Ztrácela jsem cit v ruce.

      Prsty se mi už trochu klepaly. Přestávala jsem je cítit. V takovéhle poloze se mi vážně zemřít nechtělo. No, ne že bych zemřela rychle. Druhou rukou bych dosáhla na nějaké jídlo. Pokud by ho samozřejmě Damad nesnědl. No ovšem! Damad! Copak nemá hlad? Zapískala jsem.

      Damad přišel, jako nějaký pes. Kačer mu zase ležel na hlavě. Nezabývej se kačerem! Pohlédl na ruku, která vycházela zpod dveří do spíže. Měl snad strach tam jít? To je blbec! On odešel. To snad nemá hlad? Najednou jsem spatřila jakousi hůlku, jak se snaží klíče přisunout. Pohlédla jsem nahoru a spatřila ruce, jak ji pevně drží. Zuřila jsem.

       "To si to nemohl najít dřív?" vyjela jsem na Thomiase zle. Neodpověděl. Snažil se klíče přisunout blíž ke mně. I to mu dělalo potíž. Nakonec jsme je však popadla, a když jsem rychle ruku přitáhla k sobě, rozedřela jsem si kůži do krve, až jsem vykřikla. Ramenem, ze kterého mi tekla krev, jsem se však nezabývala. "A teď ho jdu zabít!" slíbila jsem nahlas. Thomias mě však zastavil. "Co je?"

       "S tímhle rozhodně nikoho nezabiješ." pousmál se trochu. "Vydrž chvíli, přinesu ti na to trochu ledu." Po chvilce se skutečně vrátil s obvazem a kusy ledu v sáčku. Když je přiložil na mé rameno, bylo to jako extáze. Připadala jsem si, jako plná drog, bez vlastního myšlení. Ale bolest utichala. Tiše jsem mu poděkovala a prošla okolo něj, zatímco se on díval spížky. Ohlédl se za mnou. Všimla jsem si toho v zrcadle.

       "Tak co? Už jste skončili?" vyzvídal Anzoh vesele. To už jsem mu však urvala hlavu. Jen v mé představě, samozřejmě. Nicméně jsem ho škrtila, že se i ostatní dívali, co se děje. Sotva spatřili Thomiase, jak šel za mnou, pohlédli bez zájmu na televizi, protože jim bylo zřejmě jasné, kde jsme celou tu dobu byli. Proto nás nehledali! Posadila jsem se na bobek, co nejdále od všech těch úchylů. Thomias mi kupodivu připadal jako menší úchyl, než všichni dohromady. Oči se mi pomalu klížily a bylo mi blbě. Bylo sotva osm hodin. Asi za to může nedostatek krve. Zase přemýšlím, že zemřu na vykrvácení.

      V televizi stejně dávali starý pořad, který jsem znala nazpaměť. Znaveně jsem zívla a vstala. Jen jsem jim popřála dobrou noc a pomalu se sunula ke schodům. Měla bych si je spočítat. Slyšela jsem kroky. Pohlédla jsem za sebe. Pivak šel za mnou. Zmateně jsem zamrkala.

       "Ty se nebudeš dívat?" zeptala jsem se.

       "Moc se u toho nenasměju, když to znám nazpaměť." vysvětlil přesvědčivým hlasem. Mě však přesvědčil. "Anzoh se nudil, co?"

       "Jako vždycky." uznala jsem stereotypním tónem hlasu, jako se mi předtím všichni představili. Udělala jsem krok, ale sykla jsem bolestí. Zapomněla jsem na vyvrtnutý kotník, který mě bolel. Pokusila jsem se o další, ale spadla jsem. Teda spadla bych, kdyby mě Pivak nezachytil. Přes můj velký nesouhlas si mě vyhodil do náruče a nesl po schodech nahoru. "K čemu tady máte tolik pater?"

       "V přízemí bydlí rodiče. V prvním patře bydlí Jiank a Thomias. V druhém patře jsme Anzoh a já. Zřejmě jako jediný snesu jeho hraní na počítači do ranních hodin. A ve třetím patře je Damad a Pelter. A ty jsi na půdě." vysvětlil, zatímco mě nesl.

       "Jsi jiný, než ostatní." řekla jsem. To ho zastavilo. Chytila jsem se za pusu. "Ne, jako jiný, jako ve špatném smyslu, ale jako..." začala jsem blábolit různé patvary. Nakonec jsem se chytila za pusu a zrudla. Usmál se.

       "Chceš vidět můj pokoj?" zeptal se vesele. Bylo to poprvé, co by se mě jeden z nich zeptal, zda je nechci navštívit. Alespoň tak mi to vyznělo. Mírně jsem mu stiskla triko, ale přikývla jsem. Pousmál se. Stejně mě nesl, tak to měl o dost rychlejší. Snad nebude tak moc úchylný, jako Thomias. Protože dva úchyly bych nesnesla. Jako jediný mi z nich připadal nejnormálnější. Pak byl Pelter, ale ten byl tichý, spíše ve svém světě.

      Otevřel bílé dveře. Vešel do pokoje, poměrně velkého a útulného. Čekala jsem zápach, ale měl vyvětrané. Postel byla hezky ustlaná. Na stole byl pořádek! Položil mě na postel. Před televizí se válela jakási tužka, kterou hned schoval pod stůl a s úsměvem, jakoby se snažil schovat mrtvolu. Sedla jsem si. Všimla jsem si v pootevřené skříni, že má také poskládané věci. Je to vůbec jejich bratr? Byl úplně jiný.

       "Říká se, že v každé rodině je černá ovce. V té naší jsem to zřejmě já." pousmál se Pivak mile. "Mohu?" Sundal mi pomalu botu. Kupodivu jsem se jen lehce zatřásla, když se mě poprvé dotkl, ale pak mi připadalo, jako bych ho znala věky. Rozhodně měl lepší způsoby, než zbylí bratři. A to mě těšilo. Posadil se vedle mě a zkoumal můj kotník. Mírně jsem zrudla, když si ho prohlížel delší chvíli. Fajn, uznávám, byl trochu maniak. Ale v roztomilém smyslu. Pak mě polechtal na noze, na což jsem se zasmála. Dotkl se kotníku. Mírně jsem ztuhla bolestí a zavřela oči. Na chvíli se zamyslel. Položil mi opatrně nohu na kolena a pro něco se natáhl. Divím se, že je tak v klidu. A proč jsem já tak moc v klidu? Co když je stejný, jako Thomias? Když se jeho ruce vrátily zpátky, zmateně jsem zamrkala. Na kotník mi dal ortézu a zvedl mi nohu. Zkoumal ji, jako diamant.

       "Co to děláš?" zeptala jsem se konečně. Nakonec mi ortézu o něco víc přitáhl a pomalu mu novu vrátil na postel. Podíval se na mě, jeho oči byly něčím zaujaté. Ale čím. Přisedl si blíž ke mně.

       "Řekni, cítíš z nás strach?" zeptal se mě náhle. Já jsem si vzpomněla, že se mě na to samé zeptal i Thomias. Zmateně jsem zamrkala a trochu si od něj odsedla. Zůstal na místě. Jen si mě očima nenápadně prohlížel. Ani jsem to nepostřehla. Pak se mu zase podíval do očí. Přímé pohledy nemám ráda.

       "Strach... jak z koho." řekla jsem s pohledem stranou, jistě celá rudá, protože jsem cítila, jak mi tváře hoří. Pohlédla jsem na něj lesklýma očima. Doufám, že si z toho neodvodil, že mám strach i z něj. Jako jediný se mi pořád zdál neškodný. Ale zdání mě většinou zklamalo. Ale on... byl skutečně jiný, než jeho bratři. Vstal z postele a přešel ke mně. Jakoby se rozmýšlel, zda si má sednout vedle mě, nebo zůstat stát. Nakonec jsi přede mě dřepl. "Z tebe třeba strach nemám, protože... mi přijdeš jako jediný normální."

       "V čem třeba?"

      Co to je za otázku? "No..." Nemohu být konkrétní. Vždyť ty sám bys to měl vědět. "Rozhodně nejsi černá ovce." Pokud je on černá ovce, tak já jsem něco horšího, než černá ovce. Šedá ovce! Nevím proč, ale když jsem se s ním začala bavit, tak se mi pomalu otevíral. Předtím se mi zdál spíše uzavřený stratég, který ví, jak nejlépe sklidit úrodu a na nic jiného nemyslí. Ale nyní jsem o něm zjistila i něco víc. Rozhodně má cit pro hudbu, protože mi ukazoval několik not, které složil a které měl vypůjčené od Thomiase. Thomiase? On snad zpívá? Představa toho Thomiase, kterého znám já, jak zpívá před holkami a pak si je zve do šatny, se mi vážně zhnusila úplně. Vyklepával nohou rytmus a tužkou švihal okolo sebe. Bylo to zábavné ho sledovat. Ale rozhodně si to užíval. Nepostřehla jsem ani čas. Když jsme se po krátké chvíli podívali na hodiny, zděsili jsme se. Byla jedna hodina ráno. Museli jsme se zasmát do polštářů, protože nám to ani náhodou nepřipadalo.

      Zase mě vynesl do schodů, prý abych si neublížila. Byl galantní. Nepřipadal mi perverzní, jako Thomias. Šel po špičkách, aby nikoho kvůli vrzajícím deskám nevzbudil. Tiše otevřel dveře, které lehce zaskřípaly. Slíbil mi, že až bude chvilka času, tak se mi na to podívá. S úsměvem jsem přikývla a držela se ho okolo krku. Donesl mě až do postele a pak mě přikryl.

       "Nebudeš mít strach?" zeptal se milým hlasem. S úsměvem jsem zakroutila do stran. Usmál se také. "Dobrou noc." řekl a mile mě políbil do vlasů.

       "Dobrou." řekla jsem milým hlasem a dívala se, jak odchází. I on se při odchodu na mě podíval. Zamával mi u dveří a zmizel za nimi. Nevím proč, ale musela jsem přehodnotit názory na všechny. Thomias byl pořád úchyl. Ale Pivak v hlavě neměl jen seno a slámu. Měl v ní i city. Což mě překvapilo. Budu závidět holce, která s ním bude. Protože takovýhle kluk se narodí jednou za tisíc let. A je velmi vzácné ho najít. Nakonec jsem se převalila na druhý bok a pokoušela se usnout. Mokré seno mi vonělo. Počkat... Otevřela jsem oči. Mokré? Vykoukla jsem ven. Sýpka byla zavřená. Díra v ní nebyla. Nahnula jsem se z okna, abych viděla před dům. Žádné seno jsem neviděla. Tak co to bylo? Obula jsem si pevné boty. Když jsem se tiše dostala ven, nikde jsem nic neviděla. I ta vůně zmizela. Pohlédla jsem na špalíky dřeva. Někdo zase rozsvítil světlo, tak jsem se přikrčila ke zdi. Světlo zase zmizelo. Zřejmě Anzoh dostal hlad, tak si pro něco šel do ledničky, napadlo mě. Chvíli jsem čekala, pak jsem popadla špalíky a přešla na konec podlahy, která byla ještě chráněna před deštěm. Zhluboka jsem se nadechla a pohlédla před sebe.

      Rychle jsem se skrz déšť proběhla, špalíky jsem měla u sebe, aby nepromokly, ale bylo jich příliš. Nemohla jsem je všechny udržet. Pobíhala jsem pořád od sýpky k domu a od domu k sýpce. Pak jsem však zakopla, spadla do bláta a polena mi spadla. Skoro se slzami v očích jsem je zase brala. Skoro jsem si přála, aby se tohle nikdy nestalo, abych nespadla.

      Přesto jsem je sebrala ze země, aby ještě více nepromokly a utíkala s nimi pod střechu. Sedla jsem si na zem. Pohlédla jsem na své pořezané ruce. Hned druhý den mě lehce uznali. Musela jsem se lehce pousmát. Zavřela jsem šťastně oči. Doufala jsem, že všechno seno a obilí už je schované, sklizené. Představa, jak zase letím s vidlemi, mě mírně děsila. Už bych si mohla připadat jako sedlák. Sledovala jsem déšť. Pohlédla jsem na vlasy, které mi zhnědly, skoro zčernaly, a kroutily se. Nakonec jsem si usmyslela, že bláznivější už být nemohu, tak jsem se rozběhla do deště a tančila v něm. Jen mi chyběly šaty, které mi Damad sebral. Zastavila jsem se. Nechala jsem na sebe kapky dopadat. Uvědomila jsem si až nyní, že to byla chyba bez dovolení si je vzít.

      Všimla jsem si, že někdo v druhém patře má pořád zapnuté světlo. Rozběhla jsem se dovnitř a rychle si vymačkala z vlasů většinu vody. Rozběhla jsem se bosá po schodech nahoru, do druhého patra, a hledala dveře, za kterými bych spatřila světlo. Pivak měl zhasnuto. Podívala jsem se pod druhé. Viděla jsem jenom někoho, jak sedí na židli. Pak ten někdo vstal.

      Rychle jsem vstala taky a rychlými kroky, vyrovnaná, jako voják, jsem šla pryč. "Co tu děláš?" zeptal se mě Anzoh a já se pomalu otočila na něj s provinilým výrazem. Nic jsem přece neviděla. Pivak, který šel nahoru po schodech, se schoval za roh a pozoroval nás. Nakonec se Anzoh usmál. "Pořád se zlobíš?" zeptal se vesele.

       "Zkus hádat." odvětila jsem zle. To už mě však popadl za ruku a stáhl do svého pokoje.

       "Fajn vítej, chovej se tu jako doma. Ovšem ironicky myšleno, šlápni na něco a neznám se." Varoval mě rychlým hlasem, který jsem sotva stíhala vnímat. Zamrkala jsem. Dívala jsem se na nepořádek okolo. A to bydlí vedle čistotného Pivaka? "Chceš si zahrát?" podával mi ovladač na videohru. Pohlédla jsem na dvě auta. Ve videohrách se celkem vyznám, ale tuhle jsem neznala. "Klid, budu tě šetřit."

       "To je slib?"

       "Jo."

      O tom šetření nemohla být ani řeč. Nedala jsem mu ani šanci. Nenechám se přece zahanbit nějakým klukem, když nesu cenu za jednu z nejlepších hráček videoher. To o mně nikdo nevěděl. Vždycky se jen mile zasmál, že mě schválně nechal vyhrát, aby nebyl za zlého.

       "To určitě." ušklíbla jsem se a s jistotou, že jsem ho krásně pokořila, jsem čekala na další hru. Aniž bych si to uvědomila, tak i s Anzohem jsem si pomalu tvořila krásný vztah. Nebyl mi už tak protivný. Určitě mi odpustil to, jak jsem mu málem urvala hlavu. Hrála jsem s ním asi do čtyř do rána, kdy jsem už odpadla. Nakonec jsem spala u něj. On ležel na zemi. Zřejmě byl zvyklý. Ale tu noc jsem si byla jistá, že mě delší dobu sledoval. Pohladil mě po tváři. To jsem ještě cítila. Pak jsem však upadla do hlubokého spánku.

      Zatřásl se mnou. Pomalu jsem otevřela oči. "Stihl jsem ti sebrat ještě snídani." Usmál se na Anzoh, až jsem se ho lekla. Až pak mi došlo, že jsem zřejmě usnula. "Teta vzkazuje, že když prší, tak se nemusíš hnát na nohy. Stejně není co dělat. Chceš si zase zahrát?"

      Zase ovesná kaše?! Bude mi špatně. Ale i tak jsem měla hlad. Bylo mi jedno, jak moc jsem ji nenáviděla. Měla jsem hlad. Konečně se mi zdálo, že si s Anzohem rozumíme.

       "Odpustíš mi konečně?" zeptal se. To jsem však autem do něj vrazila, takže to jeho vybouchlo a jeho hra skončila.

       "To si ještě rozmyslím." ušklíbla jsem se arogantně a jela jsem k dalšímu autu, abych ho zničila. Anzoh si mě prohlížel a přičichl k mým vlasům. Pak mě políbil na rameno. Trhla jsem s sebou a podívala se na něj. Mírně mě začínal děsit. Ale rozhodně byl příjemnější, než Thomias. Když jsem do cíle dojela jako první, zaradovala jsem se a objala ho. Pak jsem si to zřejmě uvědomila a pustila. "Pardon." řekla jsem.

       "Není důvod se omlouvat." usmál se Anzoh mile. Když jsem se chtěla napít, políbil mě na obnažené rameno. Vyplivla jsem mléko a polekaně od něj odskočila. To ho rozesmálo. "Měla by ses vidět." Asi mu nedochází, že tak mám děsivý zážitek ze včerejška s Thomiasem. To mi to musí zhoršovat i on?! "Otevři pusu." Zamrkala jsem. Ale otevřela jsem ji. Hrál si se lžící, jako s letadlem. Pak mi lžíce konečně vletěla do pusy, div mě neudusila. Chvíli mě krmil, jako dítě. Pak jsem mu však lžíci odmítala pustit. Div na mě nedal nohu, aby si pomohl, jak moc se musel se mnou přetahovat. "No tak! Koukej to pustit!" tahal ji ze mě, ale já ji měla pevně stisknutou mezi zuby. Pak jsem ji pustila a on udělal kotrmelec a vrazil do dveří, na což jsem se hned zasmála a válela se po koberci. Pivak zaklepal, že se máme zklidnit. Já jsem se však pořád smála.

      Anzoh se dostal nade mě a začal mě lechtat, takže Pivaka ignoroval taky. Seshora na nás zabušil zřejmě Damad, protože to byly silné rány. Pelter by tak hlasitě rozhodně neklepal, když je tak tichý. Já jsem pištěla a smála se zároveň. Slyšela jsem, jak teta, která procházela okolo, se sama sebe ptá, co mi tam proboha dělá.

       "Už dost!" snažila jsem se ho zastavit, ale nepřestával. Vyloženě si to užíval. Sotva jsem popadala dech. Nohami jsem kopala okolo sebe. Měla jsem dost k tomu, abych se smála i hlasitěji, nebo dokonce chrochtala. Ztratila jsem během tří dnů vychování. Ale taky jsem tady úspěšně tři dny přežila. Pak se mi povedlo obě jeho ruce chytit. "Tak dost!" řekla jsem hrozivým hlasem, na což se rozesmál on a já s ním.

      Jiankovi pod námi zřejmě došla trpělivost, a tak něčím, zřejmě koštětem, několikrát udeřil do naší země. I tak jsme se smáli dál. Po několika minutách, kdy mi snídaně vychladla a já se nemohla nadechnout, otevřel Anzoh okna, aby tam pustil vzduch. Mrkl na mě jedním okem. Celkem by mě zajímalo, čím bude, až odsud odejde. Čím by se chtěl život. Postavu má na atleta. Mohl by klidně i navrhovat oblečení, umím si to představit. Ale mohl by být taky bavič. Pak mě napadl i herec. V tom by se vyžil nejvíce. Nebo kadeřník, když má rudé vlasy.

      Když jsem sotva popadala dech, dojedla jsem studenou snídani, s přestávkami na smích. Když jsem s ním vyšla, celá rudá od nedostatku vzduchu, vyšel i Pivak, který se zastavil na prahu u dveří a hleděl na nás, jako na dva pomatence, protože jsme se pořád smáli. Raději beze slova zalezl zpět do svého pokoje. Zajímalo by mě, co se mu honilo hlavou. Spolu s Anzohem jsem umyla a utřela misku se lžící, zatímco jsme se smáli. Pak jsem ho mokrou utěrkou praštila po zadku, až vyskočil.

       "Au!" poznamenal překvapeně, na což jsem se zasmála. Anzoh mi už připadal normální. Myšlenku na utrhnutí hlavy jsem rychle vymazala ze svého mozku a zahodila rychle pryč. Nyní mi to byl drahý bratranec a přítel, se kterým se dá skvěle pobavit. Nevím, jak mě bral on. Ale já ho měla ráda pro jeho radostnou povahu. Divím se, že si nevzal sluchátka do uší. Snad poprvé jsem ho viděla bez nich! A nyní jsem si uvědomila, že rudovlasý mladík, který chtěl pořád tančit, byl ve skutečnosti Anzoh. Byla to hezká vzpomínka, když okolo mě poskakoval a mlátil se od hrudi, jako neandrtálec. Moc se nezměnil. Zasmála jsem se.

      Na schodech jsme potkali Jianka, na což se Anzoh přestal smát. Hrdě okolo nás prošel, nevěnoval nám ani jednomu pohled a s namyšlenou tváří odešel. Anzoh na to nereagoval. Já jen poznamenala, že je nafoukaný blbec. Anzoh i přesto mlčel. I přesto, že mou poznámku slyšel. Jiank ji také slyšel, protože se za námi ohlédl. Nakonec však zmizel za dveřmi s deštníkem. Anzoh se zarazil, protože jsem ve schodech pokračovala nahoru.

       "Tak zatím!" zamával mi rychle s pohledem na mobil. Zřejmě mu někdo napsal, aby šel okamžitě na počítač, jinak končí jeho život. A to přece nemohl ignorovat. Počítač byl jeho život. Zakroutila jsem hlavou a po schodech jsem pokračovala do svého pokoje. Kdyby alespoň měl tapety a tolik by nepáchl, tak bych to mohla nazvat pokojem. Ale hnijící skříň není rozhodně příklad pro hezký pokoj, nemyslíte? Zastavila jsem se před svými dveřmi a přešla ke dveřím vedle. Zaklepala jsem a čekala, kdo mi asi tak otevře. Vykoukly na mě světle blonďaté vlasy a lehce vystrašený kukuč Peltera.

       "Ahoj." pozdravila jsem mile. Hned však zabouchl dveře, což mě zarazilo. Co to sakra bylo? Pelter dveře potom opatrně otevřel a rozhlédl se. Nakonec mi je otevřel, abych zřejmě vešla dovnitř. Nedal mi ani šanci. Stáhl mě tam sám a zavřel rychle dveře na několik zámků. Civěla jsem na něj. Další maniak? Další úchyl?! No to snad ne! Pelter mi však dal polštář na zem a pomalu mě posadil. Sám si sedl také na polštář. Jen jsem zamrkala. Mlčel.

       "Proč jsi přišla?" zeptal se nakonec tiše s pohledem stranou, jakoby se zeptal na víc, než měl dovoleno, nebo jakoby něco provedl, za co cítil velkou vinu a snažil se ji skrýt, ale nevinné oči ho prozradily. Připadal mi jako uražené dítě, které vědělo, že nic neudělalo a přesto ho obvinili z krádeže bonbonu či jiné sladkosti. Hodně mě připomínal, když jsem byla mladší. Takhle jsem se chovala, když mi zemřela mamka. Byla jsem uzavřená do sebe a hodně vzpurná. Odmítala jsem poslouchat a měla jsem se vším problém a všichni měli problém se mnou. Vždycky jsem si myslela, že jsem sama a na obtíž. Byl jako mé zrcadlo. Viděla jsem nyní, jaká jsem byla, jak to muselo otravovat mého otce, když mě musel sám vychovávat. Nakonec jsem se však naštěstí vzpamatovala. Ale už bylo pozdě. Čekala jsem, že by se mi i Pelter mohl trochu otevřít. Ale on mlčel a lehce se houpal, jako houpací křeslo. Vypadal poněkud křehce, zranitelně. Jako by se mě bál. Jako by se bál okolní ho světa. Jako by se bál odejít z pokoje. A přitom působil, že takový není. Nyní to vylézalo pomalu na povrch. Podíval se na mě tmavě modrýma očima. Měl je krásné. Jako hladinu vody. Usmála jsem se na něj a chtěla ho chytit za ruku. Tu si však schoval za kolena. Sledoval mě, jako kočka sleduje myš. Spíše on byl ta myš a já kočka.

       "Ehm, jen si... popovídat?" zeptala jsem se a usmála jsem se na něj. "Pamatuješ si na mě, ne?" Pelter se pomalu rozhoupal, jakoby mu to pomáhalo se rozpovídat.

       "Ale ty si nepamatuješ na mě." řekl a mírně se nafoukl. Snažila jsem se najít nějaké téma, díky kterému by se mi mohl otevřít. Něco, co bychom mohli mít společného. Dívala jsem se po pokoji, což si všiml. "Jsi nervózní?" Ptá se ten, který je nervózní sám.

       "Co posloucháš rád za hudbu?" usmála jsem se na něj vesele.

       "Proč se přetvařuješ?" Sprosťák! Já se snažím navázat kontakt a on mě takhle sráží k zemi! Žádný chudáček, sprosťák je to! Ale z neznámého důvodu jsem se na něj nemohla zlobit moc dlouho. Ty jeho dětské oči, které zkoumaly svět a mě, jako dvě odlišné věci, byly tak nevinné, že se prostě nešlo na něj zlobit. Byla to krutá otázka. Hledala jsem možnost, jak z ní vyklouznout.

       "Já se nepřetvařuji." přesvědčovala jsem ho. On to však viděl jinak. Díval se stranou. Už na to nereagoval. Asi mě viděl, jako vetřelce. Podívala jsem se stranou. Lehce jsem si odkašlala. Vstala jsem. U dveří jsem se na něj podívala, ale on na mě ne. "Mám vás ráda, ale nemohu vám porozumět, když se mi neotevřete. Proto nemůžu vědět, jak s tebou mluvit."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře