Pouto snů 5

18. prosinec 2015 | 07.00 |

   "Viktor," vydal jsem konečně ze sebe po chvíli ticha a ona se o to víc přiblížila a usmála se na mě. Poplácala mě po zádech s otázkou, zda je mi špatně od žaludku. Zakroutil jsem hlavou. Říkat jí, že nemám rád příliš velké davy lidí, by bylo rozhodně k ničemu, vždyť by se mi jenom vysmála.

   "Já jsem Marie," řekla mi milým, klidným, pomalým hlasem, jako dítěti nebo někomu, kdo pořádně neslyší, však v jejím hlase nebyl výsměch, spíše milost a soucit. Nevinně se uculila a podívala se za sebe. Se slovy, že tam uvnitř je skutečný blázinec, se otočila zpátky na mě. Mlčel jsem. Je stejně divná, jako lidé kolem dokola! "Jak dlouho tady budeš? Nejsi zdejší. Nikdy předtím jsem tě tady neviděla."

   "N-Ne," zakoktal jsem trochu polekaně. "Jsem tady jenom přes noc, hned ráno odjíždím." Snažil jsem se to vysvětlit rychle, abych se mohl dostat zase zpátky, když tu se najednou ozvala ohlušující rána a hned za ní další tři. Ti idioti s těmi petardami nepřestanou! Zasmála se mému koktání. Omluvil jsem se a vydal jsem se dál od ní. Na to se rozběhla za mnou a polekala mě, když mě zničehonic chytila za ruku. Prudce jsem ruku z jejího sevření uvolnil a trochu polekaně na ni hleděl. Tady očividně neznají zásady slušného chování! Necudně se zasmála.

   "Jan by rozhodně nebyl potěšen, že jsi jen tak odešel z jeho večírku, Viktore," řekla najednou a já jsem se zarazil. Jan? Kdo to k čertu zase je? Otočila se k velké budově před sebou a pozorovala ji. V měsíčním světle si s jejími vlasy pohrával vítr a připadala mi o dost krásnější, než při prvním pohledu. Zakroutil jsem sám nad sebou hlavou a přešel k ní. Ten Jan mě začínal zajímat. Je to nějaký starosta nebo...?

   "Kdo je ten Jan?" zeptal jsem se. Podívala se na mě podezřívavě.

Zasmála se s otázkou na rtech, zda jsem tady nejel právě kvůli němu. Jen jsem na ni němě zíral. Zamrkala o něco zmateněji a tváří se přiblížila blízko k té mé, až jsem musel ucuknout trochu dozadu. Prohlížela si mé oči. Měla je překrásně tmavě hnědé, skoro až černé a přesto tak jasně zářivé, že jsem v nich snad spatřil odstín světle zlaté barvy. Byly to překrásné oči, které míchaly dvě barvy dohromady a tvořily tak překrásnou jednotnou barvu. Najednou se uculila a odtáhla ode mě.

   Na chvíli se zatočila a její tmavá sukně poletovala ve vzduchu, zatímco bílou košili měla zapnutou až k hubenému, bledému krku. Zastavila se a usmála se na mě, jako se matky usmívají na své děti.

   "Jan je nejbohatší muž v tomto maloměstečku," řekla mi narovinu. "Všichni ho tady milují. Jeho večírky jsou věhlasné. Avšak..."

   Avšak?

   Smutně se usmála. "Avšak nikdy nikdo neviděl jeho tvář," dodala tiše a sledovala další petardy, které vyletěly nahoru a vybouchly a vytvořily tak překrásný obraz vysoko nad celou tou budovou. Tiše jsem ji pozoroval. Když vědí, že je nejbohatší, jak to, že nikdo nezná jeho tvář? Co je to za nesmysl?

   Raději jsem se otočil k odchodu. Už mě tentokrát nezastavovala. Je stejně šílená, jako lidé kolem ní. Zahleděná do minulosti, která už neexistuje, která je zahalena do prachu a my ji nemůžeme chytit a přitáhnout k sobě.

   Naposledy jsem se podíval na vybuchující petardy a zaposlouchal se do ohlušující hudby, než jsem zmizel v malé chaloupce na kopci, ze které jsem měl dokonalý výhled na celkové dění kolem dokola. Díval jsem se kolem sebe a hledal jsem Tweetyho. Snad přestal vyvádět a nijak se nezranil. Každá oslava Nového roku pro mě skončila od chvíle, kdy jsem našel Tweetyho. Vždycky jsme odjeli někam pryč, abychom utekli před petardami. Rozsvítil jsem pochybnou lampu, jejíž žárovka několikrát zazářila a potom naneštěstí svítila, ale vypadala, že každou chvílí praskne. Rozhlédl jsem se po tom malém prostoru a nikde jsem Tweetyho nenacházel. Až potom jsem si vzpomněl, že jsem ho zavřel do koupelny, aby toho moc nezničil. Otevřel jsem dveře a rozsvítil, ale nikde jsem ho tam nejdříve neviděl. Potom mi pohled padl na vanu.

   Její závěs byl stržený a úsměv se mi objevil na tváři, když jsem našel svého spícího bígla, klepající se zimou, pod závěsem, do kterého se roztomile zamotal a vypadal jako párek v rohlíku. Opatrně jsem ho pohladil po hlavě a on otevřel rozespale oči, zírajíc vzhůru ke mně. Zvedl jsem ho z vany a odmotal z něj závěs. Snad mi to zítra spraví, napadlo mě. Odnesl jsem Tweetyho do jeho dočasného pelechu a přikryl dekou. Zatáhl jsem závěsy a odhodil kabát na vedlejší postel. Vykoukl jsem zpoza závěsů a sledoval rozzářenou budovu, ze které se ozývala hudba a zvuk petard. Povzdychl jsem si s myšlenkou, že toto bude dlouhá noc a šel si lehnout do postele. Jen jsem ze sebe shodil oblečení a zůstal jsem jen v triku a spodním prádle, přikryl jsem se dekou a polštářem jsem si zakryl hlavu, abych vůbec mohl zavřít oči. Tweety v tak malém pelechu usnout nemohl, takže nakonec skončil na posteli vedle mě. Byl jsem celkem rád za jeho společnost a v tu chvíli by mě ani ve snu nenapadlo nazývat ho Zrádcem.

   Probudil jsem se a byla ještě tma. Oni pořád vyhrávali! Pomalu jsem došel k oknu a podíval se ven. Viděl jsem, jak plno opilých lidí kráčí pryč a drží se za hlavy. To budou kocoviny, napadlo mě s menším úšklebkem. Díval jsem se po tom panu Janovi, který je za tohle zodpovědný. Nakonec můj pohled padl na hodiny. Bylo šest hodin ráno. To si snad dělají legraci, ne?! Zakroutil jsem nad nimi hlavou a závěs ještě víc zatáhl. Tweety pomalu zvedl hlavu a podíval se mým směrem, jeho oči jasně zazářily do tmy. Přešel jsem k němu a podrbal ho na hlavě. Alespoň, že už nevyvádí, oddychl jsem si.

   S myšlenkou, že už rozhodně nezaspím, jsem si sedl na postel a zapnul notebook. Zapsal jsem si své poznatky a názory na místní kulturu. Nemohl jsem se dočkat, až odsud zmizím. Měl bych zavolat Tomovi a zeptat se ho na nějaký vlak, který mě odsud dostane. Hned jsem svou myšlenku zamítl. Tím bych mu řekl, kde jsem, a navíc potvrdil, že jsem neschopný bez jeho pomoci. A to za žádnou cenu neudělám! Protřel jsem si oči a dlouze zívl. Tweety také zívl. Bylo to vskutku nakažlivé. Zakručelo mi v břiše. No jo, včera jsem toho moc nesnědl a dny předtím jsem přežíval na tekuté stravě, protože jsem musel dokončit svou povídku. Opřel jsem se o zeď a na chvíli zavřel oči. Tweety se ke mně přemístil a položil se mi na nohy. Zeptal jsem se ho, zda mě nehodlá pustit. Podíval se na mě a ve světle monitoru mého notebooku jeho hlava vypadal děsivě. Zasmál jsem se a jemně ho plácl po čumáku, na což nespokojeně zavrčel. Podrbal jsem ho na hlavě a hned mi ležel u nohou na zádech a prosil o přídavek s jazykem venku. Perverzák jeden, pomyslel jsem si, když jsem ho škrábal po břiše.

   Nakonec jsem to vzdal. Blížilo se pomalu k sedmé hodině ranní a já se rozhodl, že odsud zmizím, jak nejrychleji to půjde. Vzal jsem si tašku, která zůstala ležet na stole, kde ji včera (Patrik nebo Miroslav? Už ani nevím) položil, a vyšel jsem ven, Tweety za mnou spokojeně přiběhl a utíkal kupředu. Neměl vodítko, ale neobtěžoval jsem se za ním volat, aby zastavil. Pokud se ztratí, bude to čistě jeho chyba. Podíval jsem se za kopec a viděl jsem ty lidi, které jsem v noci viděl vyvádět a tancovat, jako šílené, strhávali plakát s nápisem ohledně jejich oslavy. Zakroutil jsem nad nimi hlavou a šel z kopce dolů. Kde berou tolik síly, aby tak časně z rána měli tolik energie, když celou noc předtím nezamhouřili oči?

   Došel jsem na recepci a padla mi čelist až k zemi, protože jsem viděl toho, kdo mě sem včera přivezl, a majitele hotelu, jak se spolu baví a smějí se, zatímco obsluhují další hosty, stejně veselé, jako oni dva. Když si všiml (Patrik se myslím ten buran jmenoval) mého pohledu, hned na mě zamával a kráčel ke mně, jako k nějakému příteli. A Zrádce se hned vesele ozval a rozběhl se proti němu. Tak fajn, rozhodnuto. Můžeš si ho nechat! Pozdravil mě, jako někoho známého, avšak můj otrávený, znavený výraz ve tváři tím nijak nezměnil. Nepochybuji, že na té jejich pochybné akci byl také.

   "Včera jsem tě neviděl na oslavě, proč jsi nepřišel?" zeptal se mě majitel hotelu a mile se na mě usmíval. "Jsem René, pokud jsi zapomněl, a je zdvořilostí pozdravit." Podíval jsem se na něj nehezkým pohledem a přemýšlel, zda to myslí vážně. Hned změnil téma, asi mu došlo, že bych mu jinak musel jednu vrazit, a zeptal se mě, zda je všechno v pořádku s ubytováním, nebo mi vypadl věšák a já nevím, jak ho spravit. Vrazil jsem mu klíče do rukou se slovy směrem k buranovi, aby mě odvezl zpátky na nádraží. Oba mě zaraženě sledovali.

   "Tobě se tu nelíbilo?" zeptal se mě jako idiota ten buran.

   Převrátil jsem oči v sloup, pevně sevřel svou kabelu, jinak bych mu vážně ublížil a prošel kolem něj. Naneštěstí jsem si pamatoval, jak vypadá to jeho... vozidlo a rovnou jsem zamířil k němu. Hodil jsem si své zavazadlo nahoru a vyšplhal po menším úsilí nahoru. Byl jsem už tak mrzutý a naštvaný. Ještě se mě na něco přiblbe zeptá a přestanu se ovládat.

   Po chvíli konečně vyšel z hotelu, mávajíc majiteli, kterého bych po včerejšku chtěl rozhodně zabít, a hned naskočil na svůj dopravní prostředek. Otočil sen a mě a zeptal se mě, zda skutečně chci odsud. A já mu řekl, že pokud nechce skutečně vrazit pěstí do obličeje, tak ať se blbě neptá a jede. Pokrčil rameny. Zrádce za mnou zaštěkal a buran mu pomohl nahoru za mnou. Poradil mi, abych si ho lépe hlídal, ale já ho naprosto ignoroval a přitiskl se víc ke své kabeli, opřel jsem se o ni a po chvíli se mi povedlo usnout. Jen jsem se zarážel nad jejich sílou, když celou noc nespali, dělali nepořádek a hluk všude kolem a pořád mají tolik síly! Probudil jsem se, když zatáčel, aby mohl zaparkovat.

   "Jsme na místě, skutečně nechceš ještě počkat jeden den? Dneska večer by se ti možná večírek mohl zamlouvat," řekl najednou. Snad si skutečně nemyslel, že budu souhlasit s takovýmhle výmyslem! Vstal jsem, div jsem nespadl z té věci, kterou nazýval dopravní prostředek, a vydal jsem se k nádraží. Nezastavoval mě. Zrádce ke mně přiběhl. Když jsem vešel na nádraží, hodil jsem svou kabelu na lavičku. I kdyby mi ji někdo sebral, bylo by mi to už jedno po dnešní noci. Hned jsem zavrčel na tlustou ženu za okýnkem, aby mi dala lístek na spoj, který jsem jí nadiktoval. Chvíli mě otráveně sledovala, potom zalistovala v malé knize.

   "Budete muset počkat tři čtvrtě hodiny, než sem dojede a posléze patnáct minut, než do něj budete moci vstoupit, pane," řekla mi monotónním hlasem, ale alespoň první osoba za celé ty dva dny, která mi vykala! Konečně slušné vychování. Bylo mi to jedno. I kdybych měl čekat dvě hodiny, myšlenka, že odsud zmizím, pro mě byla dostačující.

   Posadil jsem se na lavici a Zrádce mi ležel u nohou.

   Hodina se neuvěřitelně vlekla, ale když jsem slyšel hvízdání vlaku, prudce jsem vstal, až se Zrádce polekal a zvedl se ze země také. Hned na to kýchl a packou si přetřel čumák. Rozhlédl jsem se po nástupištích a vydal jsem se kupředu. Brzy budu zase spát ve své vlastní posteli a budu mít klid. Nikdo mě nebude obtěžovat a tolik lidí už nikdy víckrát pohromadě neuvidím! Naneštěstí bylo nástupiště tak brzy ráno úplně prázdné. Jen já a tolik ochotná žena jsme byli zde.

   Dostal jsem se na místo a sledoval přijíždějící vlak. Naposledy jsem se za sebou ohlédl, řekl sbohem tomuto místu a vydal jsem se ke dveřím.

   "Počkej!" slyšel jsem za sebou vzdálený hlas, ale ignoroval jsem ho. "Viktore, počkej!" Moment, ten někdo zná mé jméno? Jak nehezké zjištění pro mě bylo, když jsme si hlas spojil s osobou. Rozhodně lepší burana ignorovati, pomyslel jsem si a vydal jsem ke dveřím vlaku, otevřel jsem je a vyšvihl se na první schůdek. "Někdo ti tady něco zanechal!" slyšel jsem jeho slova a zpozorněl jsem.

   Povzdychl jsem si. S nimi je pořád plno práce, pomyslel jsem si a zavřel jsem za sebou dveře. Doběhl ke dveřím a zmateně se díval před sebe. Vlak po chvíli oznámil zahvízdáním, že odjíždí. Pozoroval, jak vlak odjíždí, a snažil se zklidnit si dech. Když ho měl konečně zklidněný a vlak už byl pryč, konečně jsem se na něj podíval s rukami překříženými na hrudi. Otráveně jsem ho pozoroval, jak na mě zírá.

   "Co jsi potřeboval tak důležitého, že to nemohlo počkat?" zeptal jsem se ho nevrle a podíval jsem se na mizející vlak přede mnou, který se halil do bílošedého kouře v dálce. Měl jsem vlézt dovnitř a ignorovat ho. Jistě bych to udělal, tak proč? Proč jsem zaváhal a zase slezl zpátky ze schodů? Co jsem očekával, že uslyším za odpověď? Co jsem si tehdy myslel, že jsem počkal?

   Konečně ke mně vzhlédl a zahrabal ve své bundě. Z vnitřní kapsy mi najednou něco podal. Zmateně jsem zamrkal a zeptal se ho, co to je.

   "To je od pana Jana," řekl jenom. "Je to určené pro tebe." Pana Jana? Konečně jsem tady zaslechl jakousi známku slušnosti vůči jiným lidem! Moment... Jan? Kde jsem to jméno už slyšel předtím? Zamračil jsem se nad dopisem a prohlédl si ho. Byl čistý a dokonce měl na sobě pečeť! Přimhouřil jsem oči. Nebyla to doufám jenom nějaká finta, jak mě zdržet. Nakonec jsem se rozhodl, že tomu buranovi uvěřím a sledován jeho i Zrádcovým pohledem jsem dopis otevřel. Když jsem z něj vyndal list, vypadl mi další, o něco menší, vystřižený do perfektního obdélníku. Zvedl jsem ho ze země. Z jedné strany byl prázdný, z druhé strany jsem hned vyrozuměl, že to byla pozvánka. Podíval jsem se na dopis, který jsem doposud měl přehnutý na dvě poloviny, aby písmo v něm zůstalo skryto. Předal jsem buranovi obálku a pozvánku a rozevřel list papíru, ve kterém se skrýval dopis.

   Trochu mě překvapil jeho rukopis, který byl úhledný.

   Vážený pan Šníchu,

   Dovoluji si Vás tímto dopisem srdečně pozvat na můj soukromý večírek dnes večer v mém sídle nedaleko hotelu, ve kterém bydlíte. Srdečně jsou zváni všichni, Vaši přátelé i rodina, kteří zde žijí nebo pracují. Přenocování v mém sídle je zajištěno a občerstvení je zdarma. Můžete s sebou přivést dokonce i vašeho věrného psa. O zábavu na celý večer bude postaráno dle Vašeho přání. S radostí Vás tímto dopisem zvu do svého sídla a očekávám Vaši pozitivní odpověď.

S pozdravem

J. Taker

   Taker? Odebírač? Takže je cizinec?

   Podíval jsem se na burana, který se přehoupl z jedné nohy na druhou a nervózně si hrál s prsty, jako na flétně. Trochu se zakoktal, aby mi vysvětlil, že toto pozvání bohužel nelze odmítnout. Nelze? To bych teda chtěl vidět! Ale rozhodl jsem se, že si s nimi tuhle směšnou hru zahraji. Schválně se seznámím s panem Janem Takerem!

   Nakonec mě a Tweetyho odvezl buran zpátky do hotelu. Cestou mi vykládal, že on sám ho nikdy ještě neviděl. Prý se skrývá před ostatními. A přitom pořádá tak velké oslavy, při kterých lidé nemůžou ani spát. Pochybuji, že ho doposud nikdo neviděl. René ke mně hned běžel a radostně mě vítal zpátky s klíčem v ruce. Jen jsem mu ho sebral z rukou a otráveně se vydal nahoru na kopec, přitom mě sledoval, jako nějaké káče za svou matkou kačenou. Otevřel jsem si dveře a div jsem mu je nezabouchl přímo do obličeje, ale zastavil je před prudkým zavřením svou vlastní rukou, div si ji tak neurval. To mu bylo očividně jedno. Vešel dovnitř bez pozvání a zavřel je tiše za sebou. Hned sen a mě vrhl a ptal se mě, zda jsem skutečně dostal pozvánku od samotného pana Jana. Zřejmě ten Jan Taker je celkem známý a mocný muž. Zatím je to první osoba, které prozatím vzdali jakousi úctu.

   Mohl jsem jenom přikývnout, a když ji chtěl vidět, prostě jsem mu ji ukázal. Ruce se mu rozklepaly, když ji měl sevřít mezi prsty, ale nakonec pokušení odolal a odtáhl s menší úklonou a omluvou. To je mi najednou jiný přístup, pomyslel jsem si. Když jsem se ho zeptal, kdo to vlastně je, podíval se na mě, jako na naprostého ignoranta a rázem onen přístup zmizel v jeho chladných očích. Mluvil na mě jako na nějakého nevzdělance a vynášel toho muže do oblak. Fajn, tak si ho vezmi za muže a buďte manželé, pomyslel jsem si ironicky. Všiml si mého úšklebku.

   "Nepodceňuj ho," řekl mi vážným hlasem a trochu se ke mně přiblížil. "Možná pan Jan vypadá nevinně, ale rozhodně má spojení s osobami, které by mohli děsit i tebe samotného ať už jsi jakkoliv silný nebo statečný. Oproti němu jsi jenom pouhý červ, který si nezaslouží nic než jenom smrt pod jeho podpatkem."

   Zmateně jsem zamrkal.

   Odtáhl ode mě, trochu se mi uklonil a omluvil se, zmizel za dveřmi, zatímco jsem já zůstal stát na chodbě a v hlavě jsem měl mnohem víc otázek, než bylo zdravé. A hlavně mě zajímala jedna věc; kdo zatraceně je ten Jan Taker?

   Celý den jsem se nad tím zamýšlel a chodil po celé mé malé chaloupce, nechal jsem dokonce Tweetyho, aby si sám chodil ven a vracel se bůhvíkdy a bůhvíjak, zatímco jsem se snažil přijít na to, kdo by to mohl být. Ta žena... Marie o něm mluvila, jako o milém člověku, zatímco... René o něm mluvil, jako o někom, před kterým je lepší se schovat a doufat, že si Vás nevšimne. A přitom ani netuší, jak vypadá!

   Najednou mi z ničeho nic někdo zaklepal na dveře. Tweety, který zrovna ležel hlavou dolů na posteli, zpozorněl a zlostně zavrčel a trochu zaštěkal. I já jsem zpozorněl. Odložil jsem pozvánku a opatrně jsem se přiblížil ke dveřím. Když jsem je otevřel, spatřil jsem několik mužů v černých oblecích, jak mě pozorovali spatra. Všichni měli rozhodně přes dva metry. Přepočítal jsem si je. Bylo to šest na jednoho se psem, který mi očividně nijak nepomůže. Co byli zač?

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře