Spisovaterka | Ukradenou knihu zapálil VZBOUŘENEC - Strana pátá

Strana pátá

Pár nocí uběhlo v naprosté tichosti, Sterm si osobně vyžádal mluvit s Leonorou a Noirem. Hned po onom představení, kterého se zúčastnili v podstatě náhodou, je zavedl na ošetřovnu a s rozkazem, aby jim prohlédli hlavy, je tam zanechal. Ženy v bílých pláštích se mu uklonily. Provedly všechna opatření. Nechaly je, aby si oba lehli na lůžko a čekali. Nasadili jim jakési kovové čepice a pevně je utáhly, aby je nemohli sundat jen tak. Na otázku, zda je to moc utažené, ani odpovědět nešlo. Čelist měli oba tak sraženou dohromady, že se mohli jen na onu ženu podívat a mlčet. A tak poznala, že mohou začít. Když o tomhle Noir slyšel poprvé, měl pochopitelně strach. Ale nyní, když zde, na tomto chladném lůžku, ležel už potřetí, bylo mu jasné, jak vše bude probíhat, a proto strach neměl. Leonora se mírně usmívala; dalo by se říct, že zde chodila skoro pravidelně po každém návratu. Už jí to připadalo jako každodenní prohlídka u doktora, který je zároveň její manžel.

Prohlídka spočívala především v tom, že pacienta sestřičky uspaly a chvíli ho nechaly, aby se uvolnil. Když si byly jisté, že už nic necítí ani nevnímá, nedobrovolný výslech mohl začít.

Skrz čepice do mozku proběhly drobné výboje z blesků a způsobily tím možnost, o které jsme vždycky snili; vidět to, co viděl druhý. Sice jsme ji objevili, jako první, ale pro dobro našeho druhu jsme jim to povolili volně využívat. Pokaždé se modlíme za toho, kdo nám poskytuje ony sladké informace z vlastní hlavy, aniž by o tom sám vůbec věděl. Ovšemže tento způsob výslechu, medicíny, byl zakázaný a museli ho proto provádět jen zkušení lidé. Bohužel, tentokrát mezi ženami byla jedna nezkušená, nějaká nová, která byla přespříliš zbrklá a zvědavá, že nedávala pozor.

Říká se, že i lidské podvědomí je ochotno se bránit.

Jen si to zkuste představit; jak Vás uspíme a Vy se nemůžete nijak pohnout a zabránit nám v prozkoumání Vašeho mozku. Bude záležet jen na síle vaší mysli, zda bude dostatečně silná k tomu, aby se nám ubránila, nebo se nám poddá bez boje, aby si tak zbytečně nezpůsobovala bolest. Ženy, které tohle provádějí, musejí na vše dávat pozor. Jestli se jeden z pacientů začne bránit, vše může být ztraceno.

Když se jim povedlo Leonoru a Noira přimět ke spolupráci úplné, začaly s prohlídkou. Když se výboj v čepicích zvýšil, Noir zakřičel bolestí. Leonora na tu bolest byla už zvyklá, ale i tak cenila zuby a pevně škrábala nehty po lehátku pod sebou, div ho nerozškrábala, jako nějaká pouliční kočka. Sterm to vše tiše sledoval spolu se ženami opodál; sledoval každý jejich pohyb, každou jejich snahu udržet si svou mysl od přístroje, který jim do nich pronikal. Potom se to stalo. Potom je oba zlomili.

Najednou se země zachvěla a křik Noira se vypařil. Leonora i chlapec se dívali před sebe a mlčeli, stejně tak Sterm a ženy sledovali obrazce, které poletovali před nimi; to, co mělo zůstat skryto jen v našich hlavách, to, na co jsme právem hrdí, jsou naše vzpomínky. Sterm byl jeden z mála, který přišel na to, jak využít naše mysle v jeho vlastní prospěch. Dodnes litujeme, že jsme mu poskytli informace k tomuto stroji; jak ho najít, sestavit a zprovoznit tak, aby oběť cítila jen bolest z odebraných vzpomínek. Obrazce, které poletovaly kolem dokola nad pacienty, byly jejich vlastní vzpomínky. Sterm se nezajímal o to, co viděla Leonora, bylo mu předem jasné, že tam přišla později; zajímaly ho vzpomínky malého chlapce, kterého předtím potkal, když ho sem donesl Reson. Při vzpomínce na něj se zamračil a vzhlédl k jednotlivým vzpomínkám, které se rychle měnily.

Konečně přistoupil blíž.

Na otázku, co přesně hledá, ženě neodpověděl a mávl jen rukou do strany, aby okamžitě zmizela. Jen se mu uklonila a poslechla ho. Zmizela za dveřmi tak rychle, jak jen to šlo, aby žádná ze vzpomínek neutekla. To se několikrát stalo; vzpomínky, které utečou a posednou někoho jiného, se mohou změnit na duši démona, a posednutá osoba se stane neplnokrevným démonem a zemře okamžitě. Vzpomínky jsou někdy paraziti, kterých se prostě jen tak nemůžeme zbavit, aniž bychom přitom neobětovali něco z části svého srdce.

Nahlédnutí do vzpomínek je podle některých lidí trestný zločin. Jsou takoví, kteří tímto činem pohrdají a hnusí se jim jen myšlenka na ono činění. Vesnice, jako třeba Stulisia, nebo města Qaar a Lennoncard jsou tímto naprosto znechucena. Jsou však takoví, kteří to podporují. Mezi ně patří nechvalně známé Městečko pod lesem. Avšak; Hlavní město s tímhle nápadem nepřišlo samo. Využívali ho kněží už dávno předtím, tiše jsme je pozorovali, noc co noc, abychom vše uměli přesně podle nich. Když nás odhalili, bylo příliš pozdě. Přestože nás mnoho zabili, hrstka z nás utekla a rozhodla se v tomhle díle pokračovat. Nejenže jsme se zbavili kněží se slovy, že porušují soukromí vzpomínek druhých, ale také jsme nad nimi vyzráli a vytvořili jsme úplně ten samý přístroj, jaký měli oni, ne-li dokonce lepší. Kdyby někdo někdy kontroloval vzpomínky někoho z Vedení, jistě by zjistil nějakou tu špínu na každého z nich. A bůhví, jak velká by to špína byla!

Sterm však toužil jen po jediné vzpomínce, kterou v sobě onen mladík měl. Sledoval jeho jednotlivé chvíle na Akademii, kde se učil střílet, bojovat ve skupině, bojovat samostatně, chodit po kluzkých podlahách, snášet pomluvy, utrpení a nadávky, jak cítil pocit nedocenění, když tolikrát neuspěl a zklamaně se vracel domů, ale také pocit radosti, když konečně uspěl; avšak Sterm toužil jen po jedné vzpomínce. Jen jedna vzpomínka ho po celou tu dobu zajímala. Přestože viděl sebe samotného a malého Noira, jak se potkali před necelými třemi roky, pořád nepřestával očima hledat v těch několik obrazcích, které měl před sebou, jen tu jednu tvář, která ho zajímala nejvíce.

Jeho zbraň mírně zazářila.

Ženy se rozběhly ven, bylo to zřejmě už příliš hlučné na ně, protože přístroj vydával neskutečně dráždivý řev a hluk, který děsil démony, kteří sem mířili; sotva ho slyšeli i na míle daleko, kňučeli, sténali, chytali se za hlavy a rychle mířili zase zpátky tam, odkud původně putovali; zpátky do lesa. Riskovat, že ten otřesný zvuk uslyší ještě silněji, když se přiblíží k té opevněné osadě, rozhodně nechtěli. Přestože všude byla tma a oni měli tak největší sílu, rozhodli se, v zájmu svého vlastního bytí, že se stáhnou. Co kdyby to byla past a oni by jim naletěli? Raději zemřou o hladu, než aby byli postřeleni těmi špinavými dušemi. Především je však děsila přítomnost Sterma; jeho duše měla speciální vůni, spíše zápach, která démony dráždila na míle daleko, a sotva ji ucítili, hned věděli, že pověstná Stříbrná liška je na lovu. Tuhle přezdívku si Sterm vysloužil hned při nástupu do akademie, jak je nám známo. Vynikal ve všem, především ve střelbě na pohyblivý terč na míle daleko. Nikdy neminul. Démoni si tuhle přezdívku předávali z tlamy do tlamy a varovali se navzájem, kde se ona Stříbrná liška nachází. Sterma to spíše těšilo, že je tak známý i mezi démony, mohl proto chodit poklidně lesem a vědět, že se démoni někde krčí. Avšak ho velmi mrzel fakt, že v podstatě ze své zbraně nikdy moc nestřílí. Někdy ho i štvalo, že je tak známý všude kolem. Potom si vždycky vzpomněl na ony výhody svého jména a s hrdostí procházel kupředu kolem lidí, kteří se ho báli, stejně jako démoni.

Mladý doručovatel poklidně sledoval jednotlivé vzpomínky na život onoho mladého chlapce. Pak se zamračil. Spatřil Resona, jak se s ním loučí, vše, co spolu prožili, jak se poznali. Pořád se mračil, dokud nespatřil tvář jeho matky. Tiše sledoval ty fialové oči a bledou tvář, dlouhé překrásné stříbrné vlasy a neodolatelný úsměv, ale i tak předtím spatřil to, jak ji unesli. Jeho pohled byl nyní více než zaujatý. Sledoval onu pobledlou ženu, jak se usmívá na svého syna, přitom se ani jednou na ono dítě nezamračila nebo ho neudeřila. Kde brala sílu se pořád smát, přestože malý chlapec zničil vázu, zprvu protestoval proti obyčejnému chlebu a odmítal chodit alespoň ke kostelu, aby jejich duše byly jednou spaseny a očištěny? Na to Sterm jen ze vzpomínek chlapce odpověď najít nemohl.

Ona tvář... Proč se směješ, potomku démonův, tak jasně a čistě, jako bys patřila spíše do nebe?

Zamračil se a zastavil se nedaleko chlapce. Přimhouřil oči. Prudce vytáhl svou zbraň a namířil na chlapce. Ženy za sklem se polekaly. Najednou jeho ruku kdosi vyzdvihl nahoru. Sotva se chladnýma očima podíval na onu osobu, přimhouřil je ještě víc.

Se slovy, že by si měl rozmyslet, na koho hodlá mířit, mu Duisa ruku zase pustila. Sterm se ušklíbl, ale souhlasil s ní. Pohlédl na chlapcovy vzpomínky, které se pozvolna rozpadaly na prášek a poletovaly vzduchem kolem něj, mizely v přístroji a spojovaly se jedna s druhou v podobě prášku, dokud nezmizely v přístroji za nimi, kde mizely i Leonořiny vzpomínky. Duisa muže poklidně sledovala. Cítila mírné mrazení v zádech; jen myšlenky na to, na co by mohl myslet on, ji skutečně děsily, ale nemohla se jich zbavit. Sterm se na ni konečně podíval. Poprosil ji, aby opustila místnost, pokud nemá povolení. S otázkou, zda ho náhodou nepotřebuje i on, odešla. Sterm tiše zavrčel, jako vlk, a sledoval troufalou ženu, jak mizí za dveřmi. Tam se však otočila, naposledy pohlédla na dva pacienty a odešla.

Sterm ji sledoval. Pak se ušklíbl. Aniž by cokoliv řekl, otočil se také k odchodu. Předtím, než za sebou zavřel dveře, sledoval chlapce na posteli. Oči mu rudě zářily, zatímco se v nich odrážela tvář Resona. Šíleně se ušklíbl, jako démon, pevně stiskl kliku, div ji nezničil úplně, a ženy se chytaly jedna druhé ze strachu. Po chvíli Sterm kliku pustil, zůstala však jaksi zdeformovaná. Zlehka se na podpatku otočil a odešel za zvuku klapotu svých bot.

Prošel skrz temnou chodbu. Sotva otevřel dveře, vítr mu ovál bledou tvář a hned ho poškrábal snad na důkaz toho, aby nechal vzpomínky druhých na pokoji. S úšklebkem vyšel ven přímo k Severní věži, přes kterou se rozrůstaly různé stonky a kořeny rostlin. Někdo ho z okna už vyhlížel. Pohlédl letmo očima směrem, kde před pár hodinami zabil onu pouliční dívku, kterou nikdo jistě oplakávat nebude. S úsměvem kráčel kupředu, poslouchaje jednotlivé pomluvy ostatních občanů, kteří se za ním ohlíželi a zavírali za sebou dveře a okna. Do jisté míry byl nenáviděn každým, koho potkal. Nevadilo mu to; když ho dokázala odhodit matka jen tak, proč by se měl starat on o jiné lidi, než je on sám. Kdysi měl snahu starat se, alespoň o jednu osobu, která mu kdysi byla bratrem, a měl o ni strach; ale vše se změnilo a on ztratil důvod bránit ostatní.

Sledoval Severní věž, když k ní poklidně kráčel. Nohy se mu propadaly pod tenkou vrstvou sněhu. Muž, který zrovna odhazoval sníh z cesty, se zastavil, smekl před ním čepicí z černé kůže a uklonil se mu. Podíval se za ním, až viděl, že ony naleštěné boty prošly okolo něj. Cítil, že se mu krev dostávala do mozku. Pozoroval onoho muže, který se chlubil tím, kolik démonů zabil jen během jedné cesty z Hlavního města do nejbližší vesnice. Záměrně na sebe upozorňoval, střílel kolem dokola, před démony, aby je vyprovokoval k útoku a on je mohl zničit. Nikdy nebral ohled na svou zbraň, která se pokaždé musela sama nabíjet, aby mu mohla ukojit onu touhu po krvi. Někteří dokonce tvrdí, že za většinou výslechů vězňů, kteří se okamžitě přiznali k tomu, co nespáchali, stojí právě on.

Nedokáže totiž odolat pomyšlení pitvy i živého člověka; hlavně, když bude mít dostatek krve.

Zastavil se před kulatými dveřmi do Severní věže. Ušklíbl se. Zuby se mu jasně zaleskly, jako se lesknou démonům, kteří našli svou kořist, a přešel blíž, aby zlehounka zaklepal ukazováčkem na dveře. Ono jedinečné klepání poznal muž za dveřmi okamžitě a hned spěchal od vařící se vody a citronu, aby mu mohl otevřít. Hned otevřel dveře dokořán a schoval se za nimi. Sterm vešel dovnitř, dívaje se po menší místnosti. Muž za ním dveře hned zavřel na zámek a mírně se zamračil, když ho viděl, že kráčí k jeho připravované svačině. Prošel kolem něj, aby mu sebral hrnek, po kterém hmatal, a sám si nalil horkou vodu a rozmačkal do ní citron stisknutím ruky. Sterm se ušklíbl. Muž se však mračil. Stříbrné obočí měl smrštěné úplně u sebe. Nevypadal ani trochu šťastně, že ho vidí. Jen nespočet myšlenek na to, co by se mohlo stát, kdyby řekl něco, co se mu nebude líbit, se mu problesklo hlavou, když viděl jeho tvář za dveřmi. Nakonec si povzdychl. Zavřel oči a pevně sevřel sklenici oběma rukami. Nakonec Sterma vyzval, aby šel nahoru, že ho tam někdo už očekává. Sterm posměšně vysmekl poklonu a omluvu a zmizel, zatímco muž přejížděl nehty vztekle po sklínce, div ji nerozdrtil v pevném stisku. Pevně sevřel oční víčka s tichou prosbou, aby Sterm už zmizel. Cítil podivný tlak na prsou. Vždycky tomu tak bylo, když k němu přišla právě tato bestie. Jako jeden z mála měl předtím tak dokonalý výhled, že viděl jeho konání a slyšel jeho radostný smích, když zabíjel ono děvče. Nakonec sklenici stiskl tak silně, že napraskla a on ji hodil proti stěně. Rozpadla se na mnoho střípků skla, voda v ní se rozstříkla po tmavě žluté barvě omítky a vsákla do ní skoro okamžitě, ale některé kapičky pozvolna klesaly dolů na zem. Muž si zhluboka oddychl. Opřel se o židli. Zavřel oči. Musel se uklidnit.

Sterm poklidně vyšel po točitých schodech nahoru. Předtím, než vešel dovnitř menší místnosti, ušklíbl se při zvuku rozbité láhve. Povzdychl si nad ztrátou pitné vody a vstoupil. Nezaklepal, což mu postarší muž nezapomenul připomenout. Otočil se na židli směrem k němu. Sedadlo bylo z tmavě modrého sametu, tmavě hnědé dřevo neslo známky několika jizev z mužových nehtů. Bylo to staré křeslo, které zavrzalo při tomto malém, však pro ně velmi obtížném pohybu. Opřel se. Ruce si položil na hruď, která na sobě nesla lehkou bílou košili, rukávy měl však muž špinavé od prachu. Sledoval Sterma, který k němu poklidně přicházel a usazoval se na židli před ním, přehazoval si nohu před nohu a věnoval mu další úšklebek démona. Muž se zamračil. Ještě jedna zvláštnost na něm byla; měl pouze jedno oko. Pozůstatek toho, jak ho jeho rodiče milovali. Černá páska, která obepínala vrásčitou tvář, byla z jemné kůže, aby zraněné místo neškrtila nebo nedřela. Okamžitě Stermovi vyčetl, že mu nedovolil sednout si na ono místo. Sterm se jen pozasmál sarkastickým tónem a povzdychl si. Posléze na něj upřel o dost chladnější a tmavší fialové oči, než bylo to jedno mužovo, které mu zbylo; zornici měl úplně zúženou, přestože v místnosti bylo světlo pomálu; jen pár svíček kolem nich na stole plápolalo. Muž měl před sebou jmenovku. Hikari Kuro, velitel prvního odboje. Sterm se nakonec zeptal, kdo mu dal právo, aby si změnil jmenovku. Hikari se ušklíbl a vzhlédl k mladíkovi před sebou. Sterm tady nebyl proto, aby se ptal, ale aby byl on ten tázaný. Hikari pozvolna vstal. Sledoval mladíka před sebou, jak si pohodlně sedí v křesle, které mu nenáleží. Jako by byl král. Jako by se mohl rozvalovat. Hikari se mírně opřel o stůl, který oproti jeho židli, vypadal o něco mladší a méně opotřebovaný a zničený. Pohlédl svým pronikavým, však podezřívavým okem na mladíka před ním. Jen jednou ho podcenil; pak viděl stovky démonů mrtvých. Moc dobře si pamatoval, že ho jednou poslal pryč se slovy, aby zabil tolik démonů, kolik uvidí, a ten šílenec před ním to skutečně udělal jen proto, že se nudil, tak zněla jeho slova. Od toho dne, kdy se poprvé potkali a jeho napadl tento šílený plán, jak se ho zbavit, ho nikdy nepodceňoval. Byl první a poslední osoba, kdo si kdy z někoho s příjmením Himitsu udělal blázna. Zpočátku se vysmíval Stermově pošetilému snu, ale i tak; tento mladík vždycky všechny překvapil a Hikari nebyl výjimka. Mladík před ním totiž před nedávnem odmítl nabídku na post velitele čtvrtého odboje. Jistě si říkáte, že jsme ho za takovouhle drzost potrestali. Nikdy bychom nebyli tak štědří, ale tahle Stříbrná liška nám dokázala, že už jako malé hloupé děcko uměla zabíjet a vraždit, jako profesionální vrah. Většina lidí by se na to jistě vykašlala a oslovila by někoho jiného. My jsme mu dokonce nabídku zopakovali! Tentokrát s titulem velitele druhého odboje. Tuhle nabídku už přijal za dostačující, přesto jeho chladné oči chtěly pouze jedno jediné místo; místo, na kterém takovou dobu sedí Hikari a zatím se má čile k světu, takže si bude muset počkat, dokud nezemře, v boji nebo na nemoc, nebo mu k smrti někdo pomůže.

Hikari přimhouřil oko. Pozoroval mladíka před sebou, který před ním bezstarostně seděl, avšak znepokojovala ho zbraň na jeho opasku. Ten hlupák dole, měl ho přece prověřit, zda nemá zbraň. I tak, naše zbraně nevystřelí po nikom z našich jednotek, natož dokonce na velitele jednotlivých odbojů. Víra v dokonalou zbraň, přestože i démoni žertovali na účet doručovatelů, jak jsou jejich zbraně nedokonalé samy o sobě. Hikari nahmatal klíček pod košilí a pevně ho sevřel v třesoucí se ruce. Bylo mu jasné, že ještě pár let a toto místo případně jemu. Nemohl se však vzdát tak snadno. Přestože věděl, že pomalu umírá na otravu krve způsobenou kousnutím démona na levém boku před šesti lety, nemohl se vzdát bez boje. Otočil se k Stermovi zády a poklidně přešel k oknu. Díval se na světélkující město. Zavřel oči a zhluboka si povzdychl. Řekl Stermovi, že nemají žádné zprávy o doručovateli Resonovi, zda o něm něco nezjistil on. Sterm mírně znejistil, ale skryl to za mračivým pohledem. Na chvíli zavřel oči a pozvolna se opřel o opěradlo křesla. Bylo ticho. Posléze Stermova odpověď zněla záporně. Hikari přikývl a zavřel oči. Poznamenal, že mají mnoho nováčků, mezi nimi je i ono dítě, které Reson před lety donesl sem. Sterm se pozasmál. Tázal se, zda mu snad nechce osobně poděkovat, že přivedl další zbloudilou duši, aby jich bylo víc. Hikari neodpověděl. Díval se z okna. Jednotlivé vločky narážely do skla a zanechávaly za sebou drobné jizvičky. Najednou se pousmál. Sledoval onu velkou pevnost, ve které společně žily po generace nespočet rodin. Se slovy, aby svou práci odváděl Sterm dobře, se na něj otočil. Měl na tváři pořád onen optimistický výraz. Očima se při otáčení zahleděl na svou sbírku drahých a vzácných dýk a mečů, na kterou byl právem hrdý; započal ji už jeho dědeček jen tak z rozmaru, když odmítal přijmout vývoj. Tvrdil, že meče jsou jistější, než jakákoliv kulka. A nakonec se kulky vystřídaly za umělé střely. Ona vzpomínka na slova jeho děda, že rozvoj nikdo nikdy nemůže zastavit, byla skutečně úsměvná. Nyní to byl on, tne starý, který bránil v rozvoji ještě dokonalejších zbraní tím, že tvrdil, že mají vadu. Pochopitelně si ho lidé za to dobírali a posmívali se mu, že z té velké moci přišel doslova o rozum. I přesto si Hikari Kuro vždycky stál za svým slovem a s úsměvem na rtech ho opakoval dokola a dokola.

Podíval se na Sterma pořád s oním optimistickým úsměvem. Přešel ke své sbírce zbraní, kterou pomáhal svému dědovi po smrti pomoci sesbírat. Přejel po jednotlivých exponátech rukou, polaskal je po těle, jakoby jeho prsty laskaly jemnou kůži ženy, která doposud spala v posteli. Jemně se dotýkal každé ze zbraní, každou čepel meče obdařil svým dotykem a sledoval jejich lesk a svůj odraz v nich. Hikari Kuro byl celkem výstřední muž. Avšak byl velice ceněný za svou až neskutečnou moc. Nikdo si nemohl dovolit jen pomyslet, že by ho zabil. Říkalo se, že jed na něj nepůsobí. Lidé si občas tropili blázny, že jeho matka vypila jed, když ho čekala, a přežila, proto je i on imunní proti jedům. Byly to nehezké vtípky, ale Hikari se nad nimi vždycky pozasmál. Nebyl to ten typ člověka, který kazil lidem zábavu se slovy, aby dodržovali pravidla striktně a bez otálení. Jak sám v oblibě říkal; raději nechat volný průběh věci, než vše namačkat k sobě dohromady tak moc, až nám nádoba praskne. Poklidně pohlédl zpět na Sterma a přešel k němu. Mírně se ušklíbl. Provokativně se ho zeptal, zda by chtěl jeho místo, co nejdříve dočkat, a očekával jeho výbuch. Sterm však poklidně seděl na židli, oči zavřené, ruce složené na hrudi a vypadal, jakoby spal. Mírně do něj šťouchl. Usmál se oním stařeckým úsměvem, jakoby Sterm byl snad jeho vnuk a odtáhl od něj. Stermovy chladné oči se na něj ihned zaměřily a jedna svíčka při jeho rychlostí očí snad dobrovolně zhasla. Hikari se lišácky ušklíbl a poklidně od Sterma odtáhl. Přešel k jednomu ze svých dlouholetých spisů; od doby, kdy byl ve funkci velitele prvního odboje, napsal takových tlustých deníků, spousty. Zalistoval v jednom z nich a chvíli si v něm četl. Když ho zavíral, přejel rukou po poslední stránce, a když mu prsty vyklouzly ven, mírně je roztáhl a pak si je promnul, když těžkou knihu vracel zpátky. Sterm ho během tohoto činu sledoval. Když se na něj muž otočil a kráčel zpět ke svému stolu, zase oči zavřel. Nijak se nevyjadřoval. Konečně se ho však zeptal, co je hlavní podstatou onoho setkání. Společné popovídání bychom mohli vést možná tak nad sklenkou vína. Hikari se na něj otočil a usmál se. Nepiju víno. Nehezky odmítl jeho nabídku, aby si s ním připil, čímž Sterma hluboce urazil. Avšak ten to na sobě nedal znát, pokrčil jen neurčitě rameny a dal ruce za hlavu. Poklidně sledoval starce před sebou. Vždyť má tak slabé tělo, nemůže být přece těžké ho zabít. Tuhle myšlenku si mnoho lidí dennodenně opakuje. Avšak, buďme upřímní, kdo by zabil Hikara Kura, když jako jediný udržuje rovnováhu mezi doručovateli a Vedením bez velkých problémů, ne-li dokonce krvelačných bitev? Hikari opět přešel k onomu oknu. Vážně se z něj zahleděl. Nasál vzduch nosními dírkami a zhluboka ho vypustil pusou. Sterm ho pořád bez jediného významného pohybu sledoval. Oba mlčeli.

"Řekni, Sterme," oslovil ho Hikari konečně jménem, ale neotočil se na něj. Sterma to mírně zaujalo a pozvedl bradu, zvedl víčko, aby mu dokázal, že ho vnímá, přestože o to stařec zřejmě nejevil ani zájem. "Jak moc si mě přeješ zabít?" Jak překrásně sladká slova to vypustil z úst onen dědekšílený? Jak se opovažuje provokovat onu bestii hluboko ukrytou ve Stermovi těmito špinavými slovy? Sterm přimhouřil oči. Mírně stiskl ruce v pěst. Pak stisk povolil, ruce dal ledabyle do vzduchu a pobaveným hlasem mu oznámil, že tenhle vtip se mu jaksi nepovedl, protože ho jeho mozek nepobírá. "Nemusíš předvádět divadélko," zastavil ho Hikari před dalšími slovy. "Moc dobře vím, že mě chceš zabít už od první chvíle, když jsi zjistil, že mé místo dostaneš až po mé smrti." Sterm mlčel. Jeho chladné oči muže před sebou sledovaly. Pohlédl do země. Pak se pousmál. Potichu vstal. Dával si moc dobrý pozor, aby jeho podpatky se sotva dotknuly země, aby vydaly co nejmenší klapot či sebemenší zvuk, aby na sebe jakkoliv upozornily. I Hikari se usmál. "Řekni, Sterme," řekl starý muž a díval se z okna dál. V odrazu ze skla za sebou spatřil Sterma s úsměvem avšak s chladnýma očima. "Jak moc svého bratra miluješ?" Sterm se mile usmál, skoro by se dalo říct, že se uculil. Nyní vypadal skutečně děsivě. Sotva se mu vsákla krev oné dívky z ulice do pokožky, jeho touha po krvi si vyžadovala další vzorky na zkoumání. Chtěl cítit další překrásnou vůni, byť už staré krve.

"Miluji ho natolik, že bych ho na místě zabil," zazněl Stermův chladný hlas do vzduchu, zatímco mu oči zazářily jasně rudou barvou díky jeho chuti po krvi. Hikari se podíval na Sterma v odrazu skla před ním. Mírně se polekal, když se mu ty rudé oči odrážely zpátky do jeho vlastního oka. Pocítil strach. Avšak... Po chvíli strachu a hrůzy se usmál. Mírně se naklonil kupředu.

Mohl pouze souhlasit.

Nic jiného mu ani nezbývalo.

Sterm nepocítil vinu, když mírně zvedl ruku vzhůru.

"Stvůra, říkáš? A co jsi v tom případě ty?"

Sterm zlehka vzhlédl a ušklíbl se. Přiblížil k malému otvoru o to víc, aby mohl vycítit onu sladkou krev ještě více. Pozvolna ji vdechoval. Snad si užíval onu nasládlou vůni, zatímco jeho vězeň trpěl, když se mu do nohy zařezávala tak tenká a úzká pouta, vytvořená snad pro malého chlapce.

"Někdo, kdo je mnohem lepší, než ty," odvětil pouze a usmál se na něj zlým úsměvem, který mladíka před ním polekal. Bylo slyšet jeho chvění. Pouta překrásně zacinkala. Ano, ten pocit strachu naháněl Stermovi husí kůži z toho obrovského potěšení, které cítil. Jak moc nyní zatoužil vraždit, jak moc nyní toužil koupat se v lidské krvi! Tak moc, že to lze jen stěží popsat.

 *

Ozvala se rána. Muž dole se zaraženě podíval nahoru na strop. Slyšel rychlé kroky, ty pak zmizely. Přimhouřil oči. Popadl svou pistoli a neohroženě se vydal kupředu po schodech, zatímco mu stydla horká voda s citrónem. Po několika schodech však zadýchaně funěl a vzdychal. V půli cesty potkal Sterma a hned na něj namířil. S křikem se ho zeptal, co se stalo. Sterm se na něj otočil. Chvíli ho poklidně sledoval, avšak pak mírně přiškrceným hlasem řekl, že sotva vyšel ven, slyšel hluk, takže se zastavil. Muž přimhouřil oči, přitiskl ho rukou ke stěně a opatrně stoupal nahoru. Sterm mírně zasyčel, jako nějaký slizký had, který se stáčel dokola kolem své oběti a někdo se opovážil ho vyrušit. Následoval ho však.

Šel těsně za mužem a mírně znechucen dýchal jeho tělesné tekutiny. Muž se neskonale potil, když vycházel po tolika schodech nahoru, utíral pot do hřbetu ruky a funěl, jako parní stroj. Sterm pomalu dostával tik do oka s myšlenkou, zda si z něj muž náhodou nedělá blázny.

Když se po velké námaze konečně dostali ke dveřím, muž zabušil na dveře a oslovil svého pána.

Nikdo se neozval. Zkusil dveře otevřít, ale dveře byly zamčené. Poprosil Sterma, aby poodstoupil, což doručovatel mile rád udělal. Muž narazil ramenem do dveří, které byly zamčené zevnitř. Mírně zasténal bolestí a chytil se za pravé rameno. Avšak činil tak delší dobu. Stermovy chladné oči ho poklidně sledovaly. Poklidně vytáhl ruce z kapes. Ona sladká lepkavá rudá tekutina zvaná krev se mu objevila na rukavicích.

Nepotřebuji svědky.

Poklidně přešel k muži zezadu, když zadýchaně přestal narážet do dveří, a skrz malou klíčovou dírku se jeho světle fialové oko dívalo a snažilo se zjistit, co se stalo.

Pak ztuhl.

Asi mu to došlo.

Ale bylo už přespříliš pozdě.

Stihl se jen podívat za sebe dřív, než se překrásný prsten z jeho prstu ocitl na zemi a tmavé oči bez života ho sledovaly. Krev pomalu pohlcovala podlahu a pokrývala schody, jemně po nich tekla a balila je do své existence velmi pomalu.

Sterm vyšel ven a zahodil špinavé rukavice.

Naposledy se ohlédl za oním místem. Uklonil se Severní věži.

Mezitím horká voda s citrónem vychladla. Nebyla už poživatelná.