Důvěra - Kapitola pátá

22. prosinec 2015 | 07.00 |

KAPITOLA PÁTÁ: Vypadám tak lépe

      Byla jsem sprostá. Uvědomila jsem si to, až když jsme dveře zavřela. Moc dobře si pamatuji, jak mi teta říkala, když jsem byla malá, že Pelter má problémy s někým mluvit, když ho nevidí dlouhou dobu. Ale předtím jsme se vždycky bavili a hráli si spolu. Ale to jsme byli děti. Nyní jsme byli dospělí. Už jsme neměli krásný sen, který bychom mohli snít spolu. Ten se rozplynul, když matka zemřela. Pak jsem sem už delší dobu nepřijela. Možná proto mě tady přijali tak chladně. Jsem pořád pro ně vetřelec. Pelter se nezměnil. Ale já ano. Se slzavýma očima jsem odešla. Nechtěla jsem brečet. Kvůli Pelterovi ne. Poznal by to. Vždycky to jako malý poznal. Pak se mě snažil rozesmát. Ale neměla jsem náladu se smát. Ne s ním.

      Vešla jsem do velké půdy a rozhlížela se kolem sebe. V harampádí jsem začala něco hledat. Našla jsem to, až když jsem hromadu přehodila na druhou stranu, celá zpocená a zadýchaná. Déšť pořád bubnoval svou melodii na okapy a na střechu. Odsunula jsem několik kožichů po zemi, které teta vždycky nosila přes zimu. S vzpomínkou, jak si strýček hrál na Rusa, jsem se musela pousmát. A konečně jsem to našla. Vytáhla jsem starou, zaprášenou knížku. Album. Strýček nás fotil, když jsme byli malí. Přestal, když matka zemřela a já sem už nepřijela na prázdniny. Možná proto jsou ode mě tak odtažití. Protože mě nyní už neznají. Znají malou Lennulu. Nikoliv skoro dospělou Lennulu. Posadila jsem se na postel a otevřela album. Bylo potaženou tmavě hnědou kůží. Přivoněla jsem k ní. Kromě prachu nesla v sobě překrásnou vůni, která mě vždycky fascinovala, a já ji milovala. Přejela jsem po stránkách prsty.

      Otevřela jsem album a na první stránce jsem viděla překrásné písmo mé tety Fergudy, která psala překrásným písmem. Spíše drobným, ale tady se snažila napsat nadpis velkým. Lhala bych, kdybych neřekla, že jsem její písmo obdivovala a milovala. Přejela jsem po písmu prsty. Pak jsem otočila list. Oči se mi mírně zaleskly. Byla tam mladá Ferguda a strýček Ovis, stáli před domem, který zrovna koupili, oba mladí a krásní, bez jediné vrásky na tváři. Tehdy neměli ani jednoho potomka. Vzali se minimálně v šestnácti, přestože tvrdili, že ve dvaceti. Na to vypadali oba poněkud mladí.

Ale tehdy se Zřejmě stárlo o něco rychleji. Pousmála jsem se a pohlédla na další fotky. Byly tam obrázky prázdného domu, a jak si všechno vlastnoručně vyrobili. Bylo hezké vzpomínat na dobu, kdy byl všechno levné a práce měl každý dostatek.

      Viděla jsem fotku ultrazvuku a na ní bylo napsané, že chlapeček se bude jmenovat Jiank. Ferguda měla vždycky slabost pro podivná jména. Na další stránce byly postupně vlepeny zbylé fotky ultrazvuků s popisky, kdo je kdo. Usmála jsem se, když jsem viděla malého Thomiase s nohou od sebe. Už tehdy musel zřejmě moc kopat a vydupávat svou melodii. Už ho vidím na pódiu, jak stojí a hraje si na rockovou hvězdu. Ne. On jí bude. Na fotce vedle něj jsem viděla Pivaka. S úsměvem jsem si všimla roztažených malých ruček. Už jako malý chtěl všechno organizovat. Udržela jsem slzy v očích a přejala na další stránku. Postupně tam byly vlepeny fotky malých dětí. Byli tak roztomilí. Nejvíce vlasů měl Jiank, který je rozhodně nepostrádal ani nyní, jako jediný je měl totiž nejdelší, po uši. U Pivaka a Peltera jsem marně hledala vlasy. Nešly skoro vidět na černobílé fotografii. Všechny fotky byly černobílé. Asi měli pro tmavé fotky slabost, napadlo mě.

      Listovala jsem knihou a pak se zastavila. Oči se mi zaleskly. Byla tam vlepená má fotka s popiskem: Tady je naše malá Lennula. Brzy z ní bude velká a silná holka!A k tomu pár smajlíků. Zaleskly se mi oči. Pod tím byla fotka mě, mamky a taťky. Slzy jsem už neudržela, ale dlouho jsem nebrečela. Byly to možná jen dvě, tři slzy. Dala jsem album na stolek vedle. Lehla jsem si na postel. Kapky změnily rytmus. Bum, bum, kap, kap. Tiše jsem tohle říkala pořád dokola. A pak se rytmus vrátil zase zpátky. Vzdychla jsem. Chytila jsem se za hlavu. Bylo mi horko. V mém pokoji bylo dusno. A taky horko. Rozhodla jsem se, spíše můj mozek rozhodl, že budu spát. Kapky měly zase rytmu bum, bum, kap, kap.

      Padala jsem. Nemohla jsem se nadechnout. Viděla jsem okolo sebe oči, ale nepoznala jsem, ke komu patří. Rozmáchla jsem se rukou. Vyhnuli se mu. Pak mě ruce začaly dusit. Plameny okolo mě šlehaly a opékaly si mě jako párek nad ohněm. Dívala jsem se kolem sebe. Oči zmizely. Okolo mě byla jen temnota. Nemohla jsem dýchat. Když jsem mrkal a otevřela oči zpět, byla jsem pod vodou. Vypustila jsem bubliny z pusy a točila se ve víru. Přála jsem si zmizet. Ale když se tak stalo, padala jsem dolů k zemi. Vítr mě probudil. Snažila jsem se mávat rukami, jako bych měla mít křídla. Zavřela jsem oči ze strachu, že zemřu. Náraz jsem však necítila. Ze strachu jsem otevřela oči. Okolo mě plavalo šest žraloků a nahoře nad nimi byly dvě velryby a na něco čekaly. Asi na to, až mě žraloci roztrhají. Dívala jsem se jednomu přímo do očí. Ale jeho oči mě zarazily nejvíce. Tmavě modré oči, přesto tak milé. Nemohla jsem uvěřit, že přede mnou plave žralok. Ohlédla jsem se. Jeden měl chaluhy na hlavě a pyšně mě sledoval. Po chvilce mi došlo, že to nejsou žraloci, a to nahoře nejsou velryby. Ale když jsem chtěla promluvit, bublinky mi vyletěly z pusy a já padala dolů.

       "Takhle se kroutí už delší dobu." vysvětlil Pelter, zatímco na mě svítil baterkou. "Nejdříve jsem myslel, že jen běhá, ale když jsem tu vešel, byla takto. Nevím, co jí je."

      Jiank se mě dotkl. Měl mokré vlasy. "Štěstí, že jste mě zavolali." řekl a sundal si mokrou, koženou bundu, ve které předtím odešel. "Sežeňte mi vodu a nějaké obklady. Matku s otcem nechte spát. Zaslouží si odpočinek. Peltere, sviť mi." Lehce si uvolnil rukávy.

       "Co jí je?" zeptal se Pivak předtím, než odešel za ostatními.

       "Jen tak to zjistit nemohu." řekl Jiank a zase se mě dotkl. Hodil přese mě teplou deku a zase mi sáhl na líci. "Hlavně, aby to nebyl zápal plic."

Jako první s vodou přiběhl Pelter. Vypadl proud, takže všichni zuřili, že nic nevidí. Jiank okolo mě poklidně rozsvítil svíčky. Postupně se okolo mě shromáždili všichni.

       "Neměli bychom vzbudit rodiče?" zeptal se Pelter mírně vystrašeně. Hned na něj však Jiank sykl, že ne. Thomias si sundal mikinu a oblékl mi ji. Přitom mě pohladil po hlavě. Všech šest jich u mě zůstalo.

       "Promiň, že jsme ti narušili schůzku." ozval se náhle Anhoz.

       "Ale riskovat jsme nechtěli." dokončil Pivak. Jiank pouze zakroutil hlavou do stran a sledoval mě. Držel mě za ruku. Zavřeli okna a otevřeli dveře. Jiank mi na hlavu dal vlhkou utěrku, zatímco jsem se snažila popadnout dech. Ani ve snu jsem se nemohla nadechnout. Potápěla jsem se hluboko pod vodu. Natahovala jsem ruce před sebe ve snaze se něčeho zachytit. Ale padala jsem, padala hluboko pod vodu. Bublinky mi poletovaly okolo hlavy. Pak jsem přestala dýchat a křičet. Pomalu jsem otevřela oči. Padala jsem do hloubky a temnoty okolo mě. Nastavila jsem ruku před sebe. Někdo... Pomozte mi. Přimhouřila jsem oči a nakonec jsem je i zavřela.

       "Nevzdávej to." slyšela jsem náhle něčí hlas. Zastavila jsem se. Čísi ruce, byly čtyři dohromady, mě odrazily a já stoupala nahoru. Otevřela jsem oči a podívala se za sebe. Jen dvě siluety mi vesele mávaly. Kdo to byl? Pohlédla jsem zase před sebe. Vyplavala jsem nad hladinu, kde bylo příšerné světlo a horké slunce. Ležela jsem někde na pláži. Ne. Neležela. Pořád mě něco tahalo nahoru. Pořád blíž ke slunci. Nastavila jsem ruku. Pak mě čísi ruka chytila a tahala nahoru.

      Byla to Jiankova ruka, která mě tahala nahoru. Kapky z jeho delších vlasů mi dopadaly na tvář a příjemně mě chladily. Už jsem dýchala o něco klidněji. Všech šest okolo mně sedělo. Jenže ostatní usnuli. Už bylo moc pozdě. Jen Jiank ne. Jen Jiank mě starostlivě sledoval, jako starší bratr. Políbil mě na ruku a přejel mi po jejím hřbetě tou svou. Dech se mi zlepšoval a tep zklidňoval. Když se dotkl mého čela, bylo studené. Pohladil mě po tváři. Jeho ruka putovala po mém krku a zastavila se před hrudi. Sundal mi utěrku z čela a políbil mě na něj. A pak mi zašeptal do ucha.

       "Spi, princezno." řekl tichým, však laskavým hlasem. Konečně jsem dýchala jako obvykle. Teplotu jsem měla po jeho prozkoumání normální. A tep jsem měla jen lehce zvednutý. Sundal ze mě bundu, ale mikinu na mě nechal. Přikryl mě až o krk, pohladil mě po tváři a přivoněl k mým vlasům. Pak je nechal, aby pramínek po pramínku spadly zpět na mou tvář. Opřel se o stůl a sledoval mě. Párkrát mi ještě zkontroloval teplotu. Následně kopl do Damada. "Vstávat." zašeptal. Ale všichni ho ignorovali. Do všech lehce kopl. Nakonec si i on sedl a čekal, až slunce vysvitne. Od čeho ho mohli vyrušit? To jsem slyšela ve snu. Promiň, že jsme ti narušili schůzku.

      Otevřela jsem oči. Šest párů očí mě sledovalo, nebezpečně blízko. Zamrkala jsem. A zakřičela leknutím. Hned jsem je všechny vyhazovala ven. Když zmizeli jedním malým vchodem ven, zarazila jsem se. Pohlédla jsem stranou. Jen Jiank byl pořád na svém místě. Děsila mě jeho klidnost. Chvíli jsem ho jenom sledovala. Naklonil se ke mně. Zůstala jsem nehybně ležet.

       "Ještě si odpočiň, princezno." zašeptal tiše. Zmateně jsem ho sledovala. On mě přece jako jediný pořád neměl rád! Cítila jsem, jak rudnu. Políbil mě na tvář. "Nebo nebudeš v noci čilá."

       "Na co?" zeptala jsem se zmateně a lehce jsem se od něj odtáhla. Posadil se na postel. Matrace pod ním zavrzala. Až nyní jsem si všimla, že postel byla konečně spravená. Sotva jsem vzhlédla, měl obličej u toho mého. Díval se mi přímo do očí. Měl oči, jako nějaká kočkovitá šelma upřené do těch mých.

       "Na noční jarmark." usmál se mile, vstal a bez dalšího slova odešel. Zmateně jsem se za ním dívala. "Je mi to jedno." slyšela jsem. "Stejně tomu nijak nepomůžeme, když se budeme stýkat za vědomosti nebo bez vědomí jejích rodičů. Už to bylo rozhodnuto dávno. Nic se na tom nezmění." Měl poněkud rozčílený hlas. Pak jsem slyšela kroky. Zřejmě rychle sbíhal schody dolů, aby utekl dalším otázkám.

      Pohlédla jsem na hodiny. Kolik hodin jsem proboha spala?! Ale byla jsem naprosto bez sil. Aniž bych si to uvědomila, už mě probouzelo jakési kokrhání. Spíše sténá. O kokrhání se pokoušel Anzoh.

      Sotva jsem se probudila, hned se mi vrhl okolo krku, div mě neudusil radostí, že jsem se konečně probrala. Po chvilce zavolal i ostatní. Jiank však nepřišel. Přišel, ale byl pod schody. Poslouchal, jak se zbylí bratři radují. A nakonec odešel. Slyšela jsem zavrzání dveří.

       "Půjdeš na noční jarmark, ne? Vždycky jsi šla!" ptal se vesele. Zmateně jsem na něj hleděla. Pak jsem se usmála. Uvědomila jsem si, že o nějakém jarmarku mluvil také Jiank. "Půjdeš tam se mnou?" chytil mě za ruku. Pak mi ji sevřel i v té druhé a zahříval mi ji. "Pokud ti bude líp, samozřejmě." Usmála jsem se. Dokázal mi vykouzlit úsměv jenom prostou otázkou. Dotkla jsem se jeho tváře, nejdříve ucukl, ale pak se nechal pohladit.

       "Díky, že jsi na mě dával pozor." řekla jsem mile. Rozcuchal mi vlasy. Odfoukla jsem si je z očí a zasmála se. Nakonec mi políbil ruku, zamával mi a zmizel za dveřmi. Ještě nakoukl, aby se ujistil, že s ním skutečně půjdu. Jen jsem mu zamávala. Bral to asi jako ano. Chytila jsem se za čelo. Někdo zaklepal. To mě zarazilo. Slyšela jsem štěrkání. Musela jsem se tiše zasmát. "Dále." Svolila jsem vesele a věděla jsem, že je to Damad.

      Byl to on. Na černých vlasech měl barevného kačera. Vypadali spolu roztomile. Dokonce mu stály i dredy. Zasmála jsem se, když jsem ho viděla.

       "Mohu ti říkat Stísko?" zeptala jsem se vesele.

       "Mně ne, ale jemu ano." řekl Damad, vzal kačera, ten mi zobákem zajel do vlasů a políbil mě. Musela jsem se zasmát. Nakonec jsem teda souhlasila, protože se mu odolat nedalo. Chvíli u mě jen tak seděl a s pomocí maňáska kačera Stístka mě držel za ruku. Vypadalo to komicky. Dal před sebe Stístka. "Smím tě pozvat na rande?" zeptal se pisklavým hlasem. Vykulila jsem oči. "Na jarmark."  Hned kačera chytil za hlavu a dal si ho do vlasů. "On vážně neví, kdy zavřít zobák." zasmál se nevinně. "Ale... šla bys?" Natáhla jsem se pro jeho kačera a prohlížela si ho. Byl hodně barevný. Měl modré šaty, červené nohy, zelené rukavice, oranžový zobák, vykulené oči, černé dredy a žlutou hlavu a nohy. Musela jsem se zasmát představě, že bych šla s kačerem a držela ho. Ale k Damadovi to prostě patřilo.

       "No, pokud mi bude líp, tak možná." řekla jsem vesele. Kačer se hned zaradoval a Damad mi ho přitiskl ke tváři, jakoby mě hračka chtěla vážně políbit. Zasmála jsem se, protože mě polechtal.

       "Omlouvám se za něj, je trochu perverzní." zašeptal mi do ucha. To říká ten pravý. Políbil mě na krk, zrudla jsem. "Tak až ti bude líp, ahoj."

      A stejně jako přišel, tak taky odešel. Kačer mi před odchodem zamával. Já jsem se zasmála, ještě mírně rudá od jeho nečekaného polibku. Zavřela jsem oči, snažila jsem se trochu vyspat. Pak mi došlo, že bych je tam mohla doprovodit oba dva. Jiank se nevyjádřil, že by tam šel. Jen se o tom zmínil. Přikryla jsem se peřinou a zkusila usnout.

      Chvíli se mi dařilo pěkně spát. Pak mi však něco začalo stahovat peřinu. Přitáhla jsem si ji k sobě. Zase mi klouzala po kůži a chladila mě. Zavrtěla jsem se a přitáhla ji zase k sobě. Pevně jsem ji tentokrát držela. Oči jsem měla pevně sevřené. Chtěla jsem co nejvíce naspat, abych měla sílu na večer. Lehla jsem si na záda a peřina se posouvat přestala. Asi jsem ji měla trochu moc na boku. Ale oči jsem otevírat nechtěla. Konečně mi dali pokoj.

      Najednou jsem cítila něčí dotek. Chytil mi ruce a druhou dlaň přiložil na má víčka. A pak mě políbil na ústa. Otevřela jsem zmateně oči. Viděla jsem jenom ruku se stříbrným prstenem. Zamrkala jsem. Rychle jsem se rozmáchla rukami, povedlo se mi ho zbavit, ale sama jsem málem spadla z postele. Když jsem se vzpamatovala, sledoval mě Thomias.

       "Ty nedáš pokoj, úchyle?" odpálkovala jsem ho hned. Jako by se mu zlomil vaz. Hlavu vytočil skoro celou do boku a pak ji dal dolů. Vzdychl. Jako bych mu zlomila srdce. Může si za to sám! Nemá mě osahávat! A proč mě vůbec líbá, úchyl?! On se v tom snad vyžívá! Přesto po chvilce vzhlédl a mile se na mně usmál.

       "Jen jsem tě chtěl hezky probudit." přiznal se s milým úsměvem. Dala jsem si nohu do polštáře, a tak jsem ho kopla. Spíše jen držela od sebe. Zpoza polštáře se ozvalo protáhlé: "Au..." Pak mi dal nohu stranou a přitiskl mě na postel. Usmíval se. "Moc mě neštvi, nerad bych tě chtěl vycvičit."

       "Zkus se prosím tě ovládat." řekla jsem bezcitně. Další rána do jeho hloupého mozku a srdíčka. Div se nerozbrečel. Vzdychla. "Dobrá, omlouvám se." Řekla jsem, ale bylo mi to upřímně jedno. Hlavně aby se nerozbrečel a něco neřekl. Měl však charisma. I přesto jaký byl. Posadil se vedle mě do tureckého sedu a sledoval mě.

       "Mám nápad." usmál se, jakoby se předtím nic nestalo. Hned mě napadlo, že si řekne o to, abych s ním šla na jarmark. "Pojď se mnou na jarmark. Nebo ne. Běž tam okolo osmé. Přejdi před pódium. Pak půjdeme společně, platí?" Naklonil roztomile hlavu na stranu. To se nedalo prostě odmítnout.

       "Dobrá. Půjdu v osm na jarmark." slíbila jsem mu.

      Políbil si ukazováček a prostředníček a se zavřeným pravým okem se na mě chvíli díval a pak odešel. Zamávala jsem mu a zase si lehla. Už jsem jenom čekala, až dovnitř vtrhnou i zbylí tři a požádají mě, abych s nimi šla na jarmark. Skutečně jsem se na to těšila.

      Ani ne do hodiny někdo zaklepal na dveře. Jaké překvapení. Druhý, který tohle udělal. Svolila jsem, že může jít dál. Otevřel dveře a tiše je zavřel. Vstala jsem, abych na něj viděla o něco dřív. Zbývali už jenom tři. Po schodech přímo vyběhl Pelter a šel poněkud stydlivě ke mně. Zajímalo mě, zda i on bude chtít, abych s ním šla na jarmark. A hlavně způsob jeho žádosti. Chvíli na mě zase jenom koukal. Jako by si na mě snažil vzpomenout.

       "Jsem Lennula." připomněla jsem mu.

       "Já vím, kdo jsi!" skoro po mně vyjel, protože jsem přerušila jeho tok myšlenek, zatímco zrudl. Zvedla jsem ruce na svou obranu, že jsem ho přerušit nechtěla. Vlastně zatím nic jiného neřekl. Určitě je vám to k smíchu, ale mně ne. Moc dobře si pamatuji, jak jsem s ním měla dobrý vztah. Taky omrzí, že jsem k nim nemohla od matčiny smrti. Jistě mě postrádali. A Pelterovi jsem chyběla nejvíce. Mírně zatnul pěsti, dodával si tím odvahu. Čekala jsem. U něj jsem musela být zřejmě moc trpělivá. "Půjdeš se mnou dnes večer na jarmark?" skoro na mě zakřičel. Mírně jsem vykulila oči, že to šlo tak rychle. Usmála jsem se a pohladila ho p o hlavě. Zbystřil a vzhlédl.

       "Pokud mi bude dobře, tak ano." usmála jsem se na něj mile. Přitáhla jsem si ho k sobě a políbila ho na čelo. "Pokud ovšem udržíš tajemství, že jdeš se mnou." Zapnul si pusu na zip a přikývl. Zasmála jsem se. Chytila jsem ho za ruku. Pak jsem ho objala. Když jsem ho pustila, byl rudý, jako rajče. Zasmála jsem se. Spíše to vypadalo, jakoby snědl chilli papričku. Rychle se rozloučil a upaloval ke dveřím. Stal se z něj hodně stydlivý podivín, uvědomila jsem si. Ale možná proto jsem ho jako malá měla ze všech nejraději. Byl jako jediný nejlidštější.

      Když jsem si zase lehla, uvědomila jsem si, že zbývají ještě dva bratránci, kteří si nepřišli o mé svolení, že s nimi půjdu. Který z nich tady přijde a který zapomene? Abych se přiznala, tipovat, který z těch dvou sem přijde dřív a jak se uvítá, mě bavilo. Řekla jsem si, že se nechám představit, a tak jsem zavřela oči a s mírným úsměvem jsem čekala, který sem vkročí jako první. Někdo zaklepal a po chvilce ticha vstoupil. Přemáhala jsem smích. Spala jsem zřejmě hodně přesvědčivě, protože kráčel naprosto potichu.

      Odkryl mi vlasy z uší a tiše mi do nich zašeptal: "Vstávat, Šípková Růženko." Hlas byl od Jianka. Pomalu jsem otevřela oči. Ospalost jsem ani nemusela hrát. Skutečně jsem chtěla spát. Tázavě jsem se na něj podívala. Klekl si vedle postele a pozoroval mě. Předchozí návštěvy mě už lehce vyčerpaly. "Doufám, že náš dnešní večer platí." usmál se na mě. Podívala jsem se mírně stranou. Pořád jsem slyšela větu, že mu narušili schůzku. S kým?

       "S kým ses předtím setkal?" vyzvídala jsem. Mírně znejistil. Bylo to poznat. Prohrábl si vlasy a lehce si natáhl límec u trika. Posadil se na postel vedle mě a políbil mě na ruku.

       "Rozhodně ne s někým důležitějším, než jsi ty." usmál se na mě. Moc přesvědčivě to teda neznělo. Pohlédla jsem pomalu na hodiny. Bylo po desáté hodině. Měla jsem velký hlad. Když jsem se na něj podívala, nahnul se ke mně a zašeptal mi do ucha: "Doufám, že naše schůzka platí?" Pak mě lehce políbil na tvář. Byla jsem ráda, že si předtím nevšiml, že jsem se mírně začervenala. Osm let je skutečně dlouhá doba. A předtím jsem vídala vždycky jen jednoho z nich. Změnili se všichni. Vyrostli jsme. Byla jsem pro ně někdo úplně jiný. Políbil mě o něco déle na krk a pak vstal. Pohladil mě po hlavě. "Sbírej síly." dodal milým hlasem a odešel z pokoje.

      Chytila jsem se za čelo. Měla jsem ještě trochu horečku. Dívala jsem se do stropu a snažila se nadechnout. Ale zápach se zase rozšířil. Otevřela jsem oči. Pořád pršelo, o něco méně, než předtím. Lehce mě to uklidnilo. Pak jsem si uvědomila, že nemám nic na sebe. Před skříní jsem přemýšlela, co by se mohlo hodit na jarmark. Půjdu tam poprvé. Boty si vezmu zřejmě o něco vyšší. Ale co na sebe? Zkoušela jsem různé kombinace, ale nic mě nenapadalo. Vzdychla jsem. Vybavily se mi bílé šaty, které měl Damad u sebe. Byly tak krásné. Hodily by se všude. Jak moc jsem po nich zatoužila, ani nevíte, jak moc.

      Někdo zaklepal na dveře. Prudce jsem s sebou trhla. Rychle jsme přes sebe hodila noční košili, věci hodila do skříně a skočila do postele. Zrovna ve chvíli, když jsem se přikryla a hrála, že spím. Něco jsem ucítila. Otevřela jsem nejdříve jedno oko z půlky. Viděla jsem něčí ruce, jak na stůl dávají koláče. Zakručelo mi v břiše. Rychle jsem zavřela oko a hrála si na spící.

      Cítila jsem šimrání na noze. Bylo to nejdříve nezřetelné. Ale pak otřesné. Pak jsem vyskočila do sedu, protože to byl příliš velký šok. Dotkl se mě ledovou rukou. Pivak se musel hrozně smát. Praštila jsem ho jemně po hlavě. Jen přimhouřil jedno oko. Nezlobila jsem se na něj.

       "Tohle tě probudí vždycky." smál se Pivak. "Vždycky, když jsi spala, jak jsme měli ještě jeden velký společný pokoj, jestli si pamatuješ, tímhle jsem tě zaručeně probudil."

       "Hele, je to možná deset let zpátky." připomněla jsem mu vesele.

       "Jo... uteklo to, co? Proč jsi pak nepřijela?"

       "S tátou jsme se přestěhovali a řekněme... Nemělo by smysl sem jezdit na jeden den, když bych hned další musela odjíždět."

      Sedl si vedle mě a podíval se mi přímo do očí. "Chyběla jsi nám, všem." Pohlédla jsem na koláče, které donesl. Natáhla jsem se přes něj, div jsem mu je nevysypala na hlavu a začala je jíst jeden p druhém. Nedostala jsem snídani oběd a měla jsem hlad. Po ovesné kaši, kterou jsem měla minimálně dvakrát po sobě na snídani, mi tohle přišlo vhod. Zakousla jsem se do prvního, který jsem měla po ruce. Byly dobré. Tentokrát se teta překonala. Usmála jsem se. Nabídla jsem mu. Kousl si, ale moc neubylo.

       "Chceš, abych s tebou šla na jarmark?" zeptala jsem se dřív, než to mohl udělat on. Pivak však vypadal překvapeně. To mě zarazilo. Copak tohle neudělal proto, aby se mě, jako ostatní, zeptal, zda s ním půjdu nebo ne? Zaskočilo mi, div jsem se neudusila vlastní hloupostí. I tak se mi špatně polykala slova, která jsem řekla. "Nic jsem neřekla." řekla jsem hned, rozmáchla jsem se, div jsem nevyhodila koláč z okna.

      Očividně se i on pobavil. "Vždycky jsi měla dobrý smysl pro humor." usmál se Pivak. Spravil mi vlasy z očí. Napadlo mě, že o mě nemá tak velký zájem, jako zbylí bratranci. Polkla jsem.

       "Nebo snad nechceš jít na jarmark?" vyzvídala jsem. Podíval se před sebe. Z peřiny mi shrábl drobky na zem.

       "Není to o tom, že bych nechtěl, ale sám bych tam nešel. S tebou určitě budou chtít jít ostatní, tak vás nebudu chtít otravovat. Chápeš, ne?"

       "Neotravoval bys... mě."

      Usmál se. Pohladil mě po hlavě a mírně přitiskl k sobě. "Ale otravoval bych ostatní." zašeptal a vstal. "Sněz si to... abys měla sílu se bavit. Doufám, že se ti tady nakonec alespoň něco bude líbit."

      A bez dalšího slova odešel. Pomalu jsem žvýkala koláč, který jsem nakonec položila ke zbývajícím dvěma. Dívala jsem se za ním, jak mizí na schodech a pak za dveřmi. Otočil se za mnou, když se zavíraly. Jeho oči mě už jako malou uchvacovaly. Pamatuji si, když jsem ho viděla poprvé. Malý démon.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Důvěra - Kapitola pátá gábi 30. 12. 2015 - 14:32