Spisovaterka | Pouto snů 6

   "Ehm," rozhodl jsem se začít rozhovor a zřejmě to nebyl moc dobrý začátek, ale alespoň něco. "Dobrý večer, mohu Vám nějak pomoci?" Nepřestávali se na mě dívat spatra a já nejistě polkl. Do čeho jsem se to mohl namočit, když jsem v podstatě ještě nic ani neudělal? Začínal jsem mít opravdu nepříjemný pocit, že tohle rozhodně nebude jen tak milá návštěva, jak se mi snažili namluvit mlčením. Konečně se pohnul alespoň jeden z nich. Potvrdil mi, že to nejsou sochy. Postavil se do mé těsné blízkosti, až jsem měl chuť ustoupit krok dozadu, aby neomezoval můj osobní prostor, ale on sám potom udělal krok zpět, sotva si všiml mého pohledu, a z kapsy vytáhl zlaté hodinky, rozevřel je a zkontroloval si čas. Potom vytáhl jakousi malou kartičku s drobným, však úhledným písmem.

   "Pan Viktor Šních?" zeptal se mě zdvořile. Zmateně jsem zamrkal a váhavě přikývl. "Připravte se prosím na cestu, pan Jan Taker Vás chce uvítat ve svém sídle dnes večer. Nemusíte se bát, o Vaši přepravu se postaráme my." No právě, to je ta věc, které se obávám nejvíce. Zajímal mě způsob jejich přepravy; nacpaný v pytli nebo jenom v kufru, v nepohodlné poloze? Takže, jak jsem si myslel, Jan Taker je obyčejný gangster, který na svět působí mile, zatímco špinavou práci dělají jeho lidi.

   Odporovat jsem těm chlapům rozhodně nechtěl a tak za nedůvěřivého pohledu Tweetyho jsem se převlékl do něčeho, co se kdysi nazývalo košilí, a černých kalhot a přehodil jsem přes sebe kabát. Když jsem otevřel dveře, stáli ve dvou řadách, tvoříc mi cestu k černému autu. Štěstí, že Tweety se mě držel jako klíště a nehezky vrčel na lidi kolem sebe. Měl jsem však obavy, aby mu něco neudělali. Bylo jich na mě celkem dost a chránit ještě jeho bych už asi nezvládl. Otevřeli mi černé dveře limuzíny a já opatrně nasedl dovnitř. Prohlédl jsem si řidiče, který byl otočený ke mně zády a ani se na mě nepodíval do zpětného zrcátka. Mohl mít sotva třicet, nanejvýš třicet dva let. Tvář měl hladce oholenou, na sobě slušivý oblek s černou kravatou, na rukách bílé rukavice a na hlavě měl šoférkou čepici snad z dvacátého století. Auto se pomalu rozjelo kupředu.

   Snažil jsem se navodit milou konverzaci, ale muž na sedadla řidiče rozhodně nejevil ani sebemenší známku bavit se se mnou. Musím se zklidnit. Tweety se na mě podíval pohledem, kterým mi jasně vyčítal, že jsem srab a nemohl jsem ho ochránit. Tak to počkat! Neměl on snad chránit mě?! Zkusil jsem otevřít okýnko, ale to bylo poprvé a také naposledy, kdy na mě řidič promluvil.

   "Okno nechte prosím zastřené," řekl pouze a nedal mi žádný důvod. Byl to spíše rozkaz než prosba. To prosím tam zřejmě přidal jenom omylem. Podíval jsem se na velké sklo vepředu a snažil jsem se určit, kam jdeme. Bohužel, zatím tady neznám vůbec nic, takže jsem nebyl schopný říct, kam mě to veze. Trochu jsem měl obavy, aby to nebyli nějací nájemní vrahové, aby mě nevysadili někde v lese a neodpravili mě.

   Najednou se auto pozvolna zastavilo, trochu poskočilo a konečně vydechlo.

   Dveře se mi otevřely a já zaváhal, zda mám vyjít, anebo ne. Nakonec jsem vzal Tweetyho do náruče, přestože trochu tiše vrčel a jasně mi dával najevo, že nikam nepůjde. Když jsme však vylezli z auta, přestal, a já trochu vykulil oči.

   Stáli jsme před honosným, obřím sídlem, které bych jen tak někde spatřit nemohl, snad jenom v nějaké knize popsané. Tiše jsem pozoroval majestátnost toho domu; byl dlouhý několik desítek metrů a vysoký také pořádně; skoro mizel v nebesech. Když jsem pomalu sklouzl pohledem dolů přes prosklená, obří okna, za kterými jsem slyšel hudbu a spatřil plno rozdílných barev, na dveře, pozoroval jsem obří dveře, které byly typické pro takovéhle typy domů. Dost mi to připomnělo skutečnou dobu dvacátého století, kdy se takovéhle domy skutečně stavěly, ale někde v Americe.

   Váhavě jsem se vydal za mužem vedle sebe a Tweety mi vyskočil z náruče. Poslušně kráčel vedle mě, až mě zarážela jeho vzorná povaha, kterou jsem u něj viděl poprvé v životě, ale byl jsem za ni opravdu rád. Postupovali jsme směrem k té obří bráně, která si mou pozornost nejednou vyžádala pouze svým vzhledem, a když se pomalu otevírala, ucítil jsem závan vanilky a směsici mnoha parfémů žen i mužů, ale také vůni dobré jídla.

   Vkročili jsme s Tweetym dovnitř té majestátní stavby a zírali jsme ještě víc. Plno lidí se tlačilo v těsných uličkách kupředu a hlasně se bavilo ohledně jejich hosta, kterého ani pořádně neznali. Když je nejbohatší v této vesnici, proč ho lidé neznají? Proč pořádá tyto velkolepé oslavy... ničeho?

   Rozhlížel jsem se kolem sebe a snažil se zorientovat v tak těsném prostoru, kde bylo více hlav, než místa samotného.

   "Bavíte se, příteli?" slyšel jsem za sebou hlas a otočil jsem se. Zezadu ke mně kráčel jakýsi mladý muž, se špinavě plavými vlasy, uhlazenými na levou stranu, ve slušivém obleku a s motýlkem u krku.

   Kdo to je, pomyslel jsem si a sledoval ho, jak kráčí ke mně a za pochodu si bere skleničku červeného vína od kolemjdoucího číšníka. Zastavil se v mé blízkosti, nejdříve mi skleničku podal a potom si ji zase přitáhl k sobě a napil se z ní. Rozhodně se uměl chovat k lidem kolem sebe i přesto, že je nezná. A potom mi to došlo.

   "Nejste Vy náhodou..." začal jsem zaraženě a Tweety mě přerušil štěkotem.

   "Ano," usmál se na mě muž mile. "Jmenuji se Jan Taker, těší mě, pane Viktore Šníchu." Čekal jsem, že se nyní rozesměje nad mým praštěným příjmením, místo toho si vzal další skleničku s vínem a podal mi ji. Jeho chování mě skutečně zaráželo a přitom jsem ho mohl jenom tiše obdivovat pro jeho charisma, které z něj přímo tryskalo v několika proudech. Poukázal na cestu přede mnou. "Přemýšlíte, proč pořádám tyhle oslavy?"

   Pravdivě jsem přikývl. Včera jsem kvůli jedné z nich nemohl usnout, takže mu to hned vytmavím! Kráčel vedle mě a přitom mi vykládal o celé historii svého sídla. Nezněl však arogantně, netvářil se povýšeně. Mluvil, jakoby mě jenom provázal jako nějaký průvodce a ukazoval mi jednotlivé místnosti, kde se to hemžilo mnoha lidmi. Začínalo mi z tak velkého množství být špatně.

   "Slyšel jsem, že jste se včera mého večírku na oslavu Bohyně jara, Vesny, nezúčastnil, smím se zeptat proč?" zeptal se mě zaujatým hlasem a přitom nezapomněl gestikulovat, což jeho celkový projev udělalo ještě majestátnějším, než by byl, kdyby tak moc negestikuloval. Nevypadal směšně a mě by ani ve snu nenapadlo se mu vysmát. Spíše mě zaujal na tolik, že jsem ho poslouchal a skoro zapomněl odpovědět na jeho otázku, kterou mi položil. Zastavil se a zadíval se na mě a mně to po chvíli došlo. Hned jsem se mu omluvil, že jsem se jen nad něčím zamyslel.

   "Věc se má tak, že..." začal jsem a snažil jsem se přijít na možnost, jak se z tohohle vykroutit. "Nejsem moc společenský typ."

   Položil si ukazováček na bradu, svraštil obočí a podíval se trochu do země. Vypadal, jakoby přemýšlel, a to opravdu hluboce. Tweety se ode mě odpojil, ale hned couval zpátky, sotva spatřil nějakého pudla, jak na něj nehezky vrčí. Najednou Jan znovu vzhlédl a mile se na mě usmál. Mávl rukou do strany.

   "To nevadí," řekl milým, příjemným hlasem. "Avšak nechápu to." Opět šel kupředu a já šel vedle něj, zatímco kolem nás lidé křičeli a smáli se, hudba narážela do stěn a pronikala skrz otevřené dveře ven na vzduch a roznášela se po celém údolí. "Tvrdíte mi, že jste nespolečenský typ..." zopakoval má slova a potom si podepřel hlavu, zatímco si prsty bubnoval na rty a svraštil ještě víc obočí. "A přitom jste mé pozvání přijal," uhodil hřebíček na hlavičku. "Takže, kde je pravda?"

   Dobrá otázka; kde je pravda?

   Zahleděl jsem se provinile do země. On se však jenom pozasmál, že tohle je jenom důkaz, že se pomalu měním k lepšímu člověku. K lepšímu? Vzhlédl jsem k němu a hledal v jeho očích odpověď na otázku, kterou jsem nevyslovil. Odložil prázdnou skleničku na stůl a šel kupředu. Následoval jsem ho, nechal jsem poloprázdnou skleničku vedle té jeho. Musel jsem myslet racionálně. Je jen jediný důvod, proč jsem tady šel! Když jsem ho doběhl, zeptal jsem se ho, zda pořádá často takovéhle oslavy. Rázně a vesele přikývl, usmívajíc se od ucha k uchu a byl na sebe patřičně hrdý, když souhlasil. Hudba mě ohlušovala a mně se udělalo trochu nevolno. Otočil se na mě a zavřel dveře do jednoho ze sálů, kde se lidé bavili, a hudba se trochu ztišila pro mé uši, a já si mohl oddychnout.

   "Nebojujte proti tomu, příteli," řekl mi zdvořile. "Bavte se, od toho tyhle večírky pořádám." Když mi přestalo zvučet v uších, konečně jsem se zmohl na racionální myšlení.

   "To je také důvod," začal jsem nejistým hlasem a pak jsem se mu podíval do očí. "Proč jsem přišel, pane Takere." Zvedl obočí a letmo přikývl, že mě slyšel. Luskl na číšníka a ten nám donesl další skleničky, tentokrát s bílým vínem. Podal mi druhou a já ji přijal jen proto, abych ho neurazil. Napil se a kývl na číšníka, aby zase odešel.

   "Říkáte, že se Vám mé večírky nelíbí?" zeptal se mě a nahodil přitom výraz naprostého šokování a zároveň zrady a bolesti, ale to jsem mu neuvěřil. Jistě si toho je vědom, nejsem jistě jediný, kdo si na tohle stěžuje. Na to se pousmál. "Co mám tedy udělat, aby se Vám u mě líbilo, a Vy jste se sem rád vracel?"

   Asi mou stížnost nepochopil a sám si ji přeformuloval do špatné věty.

   "Ne, pane Takere," řekl jsem a předal jsem mu skleničku s vínem, ze kterého by mě bolela hlava jenom víc, než mě bolí právě nyní. I skrz stěny šla slyšet ohlušující hudba a já slyšel hlasy lidí, jak se baví, zatímco já jsem tady stál s ním. S člověkem, kterého všichni tolik obdivují a přitom říkají, že ho ani neznají.

   "Pak tedy co chcete?" zeptal se mě zdvořile a úsměv neopouštěl jeho tvář, až mě to začínalo pomalu děsit. Copak ten člověk nikdy neztratí nervy? Já už bych rozhodně šílel, kdyby mi někdo odporoval... jako mu odporuji právě já. Na druhou stranu, každý z nás je naprosto jiný, takže je to zřejmě jeho osobnost a charisma, které ho dělají tak klidným.

   Musel jsem se zhluboka nadechnout, abych si dodal odvahu v hlase. "Jde mi o to, pane Takere," oslovil ho zdvořile. "Že Vaše předešlá oslava Bohyně jara mně ani mému psovi nedovolila zavřít oči ani po páté hodině ranní a upřímně řečeno; beru to jako urážku vůči své osobě."

   Čekal jsem, že vybouchne, že se mě bude ptát, jak si s ním dovoluji tímto tónem mluvit, když... když jsem jenom nicka oproti němu. On se na mě však pořád vřele usmíval a pozvedl pohár s vínem a jeho oči jasně zářily štěstím a radostí člověka, který našel to, co celou tu dobu hledal.

   "Pak Vám tedy slibuji, vzdálený sousede," řekl pobaveným hlasem. "Že příště své lidi informuji, aby hudbu ztišili a lidé tolik nehulákali a Vás to potom nebude rušit. Popřípadě změníme místo konání další oslavy tak, aby Vás to nerušilo. Nemohu si totiž dovolit zrušit svou jedinečnou oslavu. Obě strany potom budou spokojené, nemyslíte si?" Byl skutečně okouzlující. To, jak používal slova, aby lidi přivedl na jiné myšlenky a přitom jim viděl do hlavy a očekával každý jejich pohyb, každé jejich slovo, které vypustí z úst, a přitom se neskrýval za žádnou maskou; ten úsměv byl pravý. I když jsem mu jistě zhatil plány na dokonalou oslavu v blízkosti hotelu, nezlobil se. Jeho oči byly pořád klidné, jako tmavě zelený smaragd na jeho prstenu. Oči, ve kterých by se ztratila nejedna duše, protože by se z nich už nemohla dostat zpátky. Byly tak hluboké a přitom milé a nevinné.

   Napil jsem se trochy vína, abych ho neurazil, a následoval ho nahoru po točitých schodech. Vyprávěl mi o historii svého rodu a všechno mi dokazoval na jednotlivých obrazech a fotografiích, kde byl on a jeho otec, jeho děd a plno dalších lidí, které bych sotva mohl znát, když jsem sotva poznal jeho. Vyprávěl mi o utrpení jejich rodu; jak jim zabavili jejich majetek a jeho děd se o něj musel prát, aby vůbec mohl jeho vnuk nosit jeho vlastní jméno, jak se jeho předek vydal na plavbu přes moře, protože si ho vyžádal samotný král Francie. Všechny ty příběhy, které mi vyprávěl o svém rodě, zněly úžasně a skoro až nerealistické. Ale přesto... Způsob, jakým mi je vykládal, mi dával jenom potvrzení, že jsou pravdivé.

   Jestli na mě chtěl udělat dojem (a tak se mi také omluvit), povedlo se mu to na jedničku. Neměl jsem slov, když jsme spolu kráčeli po schodech do druhého patra, z jehož balkónu mi ukázal sál pod námi, kde se lidé bavili, však hudba jakoby sem ani nedoléhala. Stavba byla skutečně majestátní; tak, jak vypadala z venku. Jakoby nikde nekončila a pořád se tahala nahoru do oblohy. Jen stěží mohu popsat, jak jsem se tu noc cítil. Nalezený a přitom ztracený; zoufalý a přitom jsem pociťoval naději, že toto nemůže jen tak skončit bez pořádného důvodu. Všechno kolem mě bylo až nerealistické; to, jak se ti lidé kolem mě chovali, jak mě oslovovali, jak se předváděli! A přitom se to všechno dělo kolem mě, přímo vedle mě a já jenom tiše hleděl na lidi kolem sebe, jak se změnili během pár hodin na spořádané občany.

   Večer jsem skoro celý strávil s panem Takerem, který měl pokaždé vhodné téma k diskuzi, abych se mohl zapojovat a ptát se ho. Byla to první osoba, která mě v tomto maloměsta zaujala, a přitom se choval tak klidně, že to prostě pravda být nemohla. Jako by to byl skutečně dobrý herec ve skutečně špatném filmu. A přitom mi připadal více než skutečný. Skutečnější, než lidé v předražených šatech pod námi.

   Najednou mi poklepal na rameni a poukázal na jakousi tmavovlasou ženu, která proudila davem, jako ryba proti hejnu zbylých ryb. Zřejmě vycítila, že ji sleduji, a tak ke mně vzhlédl. Na krku měla překrásný náhrdelník s tmavě modrým drahokamen, jinak to bylo čisté bílé stříbro. Poznal jsem ji okamžitě. Byla to ta žena z včerejšího večera, Marie. Chvíli se dívala naším směrem a potom pospíchala zase proti davu lidí před sebou, razila si cestu až k jakési mladé čistě plavovlasé ženě. Tu jsem neznal. Přitiskla se k ní, zakryla si ústa a něco jí tiše pošeptala s pohledem na nás dva. Mladá žena se ohlédla a tmavě hnědé oči se zahleděly na místo, kde jsme my dva stáli. Slyšel jsem, jak se Taker tiše, však zhluboka nadechl nosem. Podíval jsem se na něj a také ji tiše sledoval. Oba se ztráceli v barvě očí toho druhého; zatímco on putoval skrz tmavou kůru stromů, ona byla kdesi hluboko skrytá v koruně stromů a čekala na něj, aby mohla zavolat jeho jméno a on by ji mohl vyslyšet, pokud by bylo potřeba. Všiml jsem si pohledu Marie, která se nyní dívala mým směrem, však její oči jasně blýskaly mírnou zlostí. Trochu jimi pohnula a pohlédla na charismatického muže vedle mě. Hned na to ženu zatahala za loket a odvedla ji pryč. Viděl jsem, že Jan Taker znejistil o to víc a trochu se pohnul směrem doprava, kam tu ženu také Marie tahala. Byl jimi zaujatý. A přesto ta žena znovu pohlédla jemu do očí. Nepotřeboval jsem slyšet jeho hlas, ani poslouchat její slova a došlo mi, že ti dva se znají víc, než je potřeba, že to je ona, kdo zná jeho tajemství a ví, kdo doopravdy je, jenom o tom mlčí, protože – je jasné proč – nikdo by jí neuvěřil. Viděl jsem, že Taker nejistě polkl, když sledoval, jak obě mizí v davu lidí a potom se dostávají ven skrz balkonní dveře. Nevím proč, ale bylo mi ho trochu líto v tuhle chvíli.

   Otočil se na mě však s úsměvem a řekl mi, abych ho na chvíli omluvil a bavil se na kratičký časový úsek sám, že si potřebuje něco zařídit. Pak jsem ho jenom viděl, jak utíkal přes parket skrz tančící a smějící se lidi, kteří byli buď opilí anebo kouřili cigaretu s levným tabákem jednu za druhou. Dělalo se mi znovu špatně, takže jsem se vzdálil do uzavřeného prostoru chodby v druhém patře.

   Opřel jsem se o stěnu a oddychl si. Nikdy jsem neměl moc rád večírky a dnešní večer nebyl výjimkou. Byl tady lidmi přeplněný sál. Popravdě řečeno jsem ani jít sem nechtěl, ale někdo mě v podstatě donutil. Rozhlédl jsem se kolem. Kdepak asi zmizel Tweety? Zřejmě si někde užívá s tím pudlem, nebo spíše pudlicí, kterou jsme potkali. Jak rád bych viděl ten jeho tupý výraz, když pozoruje něco, po čem chvíli na to skočí, jako divá zvěř.

   Slyšel jsem někoho, jak se mě ptá, zda jsem v pořádku a podíval jsem se stranou, abych spařil muže v brýlích, jak ke mně jde a nese si skleničku s rudým vínem. Trochu se zapotácel, zřejmě byl opilý. A to má ještě dostatek času starat se o mě? Skutečně pozoruhodný člověk, pomyslel jsem si.

   Když jsem mu pomohl zpátky na obě nohy, poděkoval on mně a zopakoval svou otázku. Odpověděl jsem mu slovy, že bych se ho na to mohl ptát já, na což se pobaveně zasmál a znovu usrkl rudého vína ze své skleničky. Opřel se o stěnu vedle mě loktem, podepřel si hlavu a prohlédl si mě od hlavy k patě. Zřejmě zadržoval smích. No jo, já vím, měl bych správně přijít v obleku, jako každý jiný muž, ale upřímně řečeno; když jsem si doma balil věci, nepočítal jsem, že někde v tomhle zapadákově bude člověk, který bude mít nějaký vkus a pozve mě na velkolepou oslavu, jako je zrovna tato. Rozhodně má u mě tenhle Jan Taker body k dobru už jenom za jeho vkus! Muž se přestal opírat, neohrabaně kolem mě prošel a tajemně se přitom usmál. Rozproudil víno ve své sklenici a pozoroval ho, jak kapalina pomalu stéká dolů po stěnách skla a hladina se zase pomalu zklidňuje. Prudce se na mě otočil a pak zase zpátky zády ke mně s ukazováčkem vztyčeným vzhůru, až jsem se zarážel, co tohle gesto mělo být; zda mi ukazoval něco na stropě, co jsem z mého úhlu neviděl, nebo si mě hodlal dobírat nebo mě hodlal za něco pokárat? Tak proč byl ke mně otočený zády?

   "A teď řekněte, pane Šníchu," oslovil mě najednou tichým, tajemným hlasem, kterým mě trochu děsil, sundal si brýle a já zpozorněl.

   "Ano?" zeptal jsem se zdvořile, netušíc, na co se mě hodlá zeptat.

   "Narovinu... Buďme upřímní, dobře?" ušklíbl se a otočil se ke mně. A já ho až teprve nyní poznal! "Povedlo se nám vystřelit si z Vás?" zeptal se mě René pobaveně a napil se rudé tekutiny ze své hluboké skleničky.

   Cože?