Kdysi mě zachránil DORUČOVATEL - Dopis druhý

8. srpen 2015 | 07.57 |

Dopis druhý

Šel rychlým krokem, pomalu opouštěl obří závěje sněhu a dostával se vysoko do hor. Chtěl to vzít tou nejkratší cestou, která se mu naskytla. Chtěl se rozhodně co nejdříve někde pořádně vyspat, byl si vědom toho, že ani v horách to bezpečné nikterak nebude, ale vlci sem rozhodně nepřijdou. A i kdyby, tak by se ho ani nedotkli. Spíše ho děsily přírodní živly, které si s jeho tělem nyní pohrávaly jako s nějakou starou, slabou loutkou. Vítr duněl ze všech strach a chladil mu ruce, sněhové vločky, podobné spíše jehličkám, se mu zařezávaly do obličeje a jako pravé jehly ho nyní píchaly do tváří a bodaly, takže měl za chvíli tváře podrápané, jako od zvířete. Bylo mu jasné, že takhle celý den rozhodně chodit nemůže. Ale kde najít úkryt, aby v něm mohl pobývat nějakou dobu a přežít? A hlavně, aby se z něj dostal i posléze ven. To bylo to nejpodstatnější pro něj.

Ohlédl se za posledními zbytky sněhu, které se rozpouštěly na louce nedaleko od skal, kde se nyní nacházel a držel se jednou rukou vystouplého kamene, druhou si držel šálu na obličeji, aby ho sněhové jehličky nezranily ještě více. Všiml si nějaké skupinky lidí, kteří putovali přímo po jeho stopě, přestože by ji sníh měl už dávno schovat ve své bílé pokrývce. Přimhouřil oči, ale nemohl nic rozeznat, když mu sněhové jehličky vletěly do očí, div ho neoslepily. Štěstí, že to byla jen voda. Musel však postupovat dál. Cítil, že ho ruka začínala bolet, a tak se začal držet tou druhou, však jen na chvíli, aby se ujistil, že ho skutečně sledují. Uvědomil si, že mohl jít po kamenné cestě, ale mohla tam být i nějaká past v podobě díry, které by si všiml až na poslední chvíli. Padala mlha.

Raději se svým, možná pomalým, úsilím dostal nahoru, rozhlížeje se okolo sebe, zda někde v jeho blízkosti není nějaká jeskyně. Bylo mu jasné, že zde zvířata nechodí ani zemřít. Přimhouřil oči zpoza šátku přes tvář a hnal se rychle kupředu, rozhlížel se kolem sebe a doufal v záchranu. Když konečně doběhl za roh, málem by ho srazila lavina, kdyby v čas nenašel malou jeskyni. Malou, však pro něj dostačující. Dostačující tím, že mu zachránila život. Díval se na sněhové vločky, které spíše připomínaly dělové koule, jež někdo vypálil záměrně jen jeho směrem, aby se pobavil jeho neschopností a zbabělostí.

Reson však neměl v popisu práce bojovat proti živlům přírody. Proti hříčkám přírody však ano. Jakýkoliv démon, který by byl ochoten narušit doručení jeho tolik vzácných dopisů a balíčků, musel být okamžitě popraven. Byl si toho vědom, učili ho to už jako malého kluka. Už jako malé dítě se musel naučit všechno. A příroda ho odmítla vychovávat, takže i zákon o přežití musel poznat sám na vlastní oči, bez jediné pomoci či slova, kde hledat a jak začít. Díky tomu však byl o dost vychytralejší, než kterékoliv lišky v dohledu. Zvířata neděsil jen jeho vzhled, ale také jeho strategie, které mu většinou pomáhaly vyhrát a přežít. Byl si toho vědom. A přesto ho lidé od sebe odháněli.

Snad více připomínal démona, než lidskou bytost.

Mírně se zaklepal zimou a tiše zanadával, zatímco mu zuby drkotaly o sebe. Třel si ruce o sebe, snažíc se trochu zahřát. Napil se trochu vody, která jako zázrakem, nezmrzla do tvrdého ledu, ale zůstala ještě krásně teplá, citrón byl výrazný a mírně tišil Resonovu chtíč po dalším loku. Spokojeně zavřel oči a užíval si onen kyselý nádech obyčejné vody. Věděl, že cesta bude v takovémhle počasí dlouhá. A navíc celé dny prochodil v mírně lepším počasí, takže jeho tělo nyní odmítalo kráčet tou samou cestou, ne-li dokonce horší, ještě jednou. Bylo už zvyklé, ale i on věděl, že potřeboval spánek po tolika dnech bez něj. Povzdychl si a mírně se zavrtěl, hledajíc onu správnou polohu, ve které byl schopný usnout, ihned a kdekoliv.

Konečně se posadil, mírně se nahrbil a zavřel poklidně oči, zatímco měl šál okolo rudé tváře, ošlehané chladným větrem a pořezané jehličky ledu, které kdysi bývaly krásnými vločkami. V této nepříliš pohodlné poloze, pro Vás pochopitelně, usnul poklidným spánkem. Bylo mu jasné, že by mu tělo mohlo vykázat službu uprostřed cesty, a riskovat umrznutí rozhodně nechtěl, takže se raději rozhodl pro tenhle způsob. Byl mu o dost milejší, než být někde na mokré zemi, mrznout ještě víc, až by ho sníh zasypal a on by se změnil na kus ledu. Brašnu měl v klíně, mírně chráněnou rukami, zatímco její ucho bylo obmotané okolo jeho ramene. Byl si vědom toho, že tam může kdokoliv vejít a okrást ho. Ale přál si, aby nikdo tak nepotřebného nuzáka neokrádal. K čemu by mu byla brašna plná dopisů a dvou sklenic, s mlékem a s horkou vodou s citrónem? Možná by někdo nepohrdl třeba si ohřát ruce, ale Reson o tom mírně pochyboval, že by ho někdo okradl právě kvůli tomuhle.

Neměl však klidný spánek.

Byla mu zima. Rušilo ho vytí hladovějících vlků a sesuv sněhu spolu s kameny, snad s nadějí, že se jim povede, buď ho zasypat, nebo někoho zabít. A povedlo se jim očividně to druhé. Reson slyšel křiky lidí, které předtím sledoval. Odmítal však otevřít oči a jít se podívat, zda měl pravdu. Kdo jiný by lezl na horu, aby se skryl před bouří, když nedaleko odsud je hned vesnice, napadlo ho. Slyšel oddychování, a tak se poklidně podíval vedle sebe.

Kousek od něj klečel muž, zadýchaný a s rudou tváří, ošlehanou větrem a chladným sněhem. Sotva si ho muž všiml, ihned po něm chtěl vytasit dýku, ale Reson zůstal naprosto v klidu, však zareagoval o dost rychleji. Muž pustil dýku na zem, sotva se jí dotkl, a polekaně sledoval hlaveň přímo před očima. Reson Himitsu zůstal v naprostém klidu, ani se nijak zvláštně nepohnul, a pozoroval muže před sebou temnýma očima. Muž se mu začal okamžitě omlouvat, dokud si nevšiml jeho očí. Zakřičel. Ozvala se hlasitá rána. Jasná záře na chvíli pohltila celou horu a zmizela.

Muž dopadl na zem, mírně se klepal a zhluboka oddychoval, zatímco se mu z ramene ještě kouřilo. Reson mlčel.

"Máte štěstí, že jste přežil," pravil pouze a schoval svou zbraň, sleduje, jak se démon pomalu rozpouští a piští bolestí v nyní už malé tmavé kuličce, která praskla a vypařila se. Pohlédl pak na muže, zřejmě si nebyl ani vědom, že ho posedl démon. Nic si pravděpodobně ani nepamatoval, protože sotva se uklidnil, zmateně hleděl okolo sebe s otázkou, kde to je. Reson mu zdvořile odpověděl, že ho přepadla bouře, a tak se sem šel schovat. Když se ho muž zeptal na jméno, odpověděl pouze, že je bezvýznamný nuzák. Muž zakroutil hlavou a Reson zamrkal překvapením. Nesouhlasil snad s tím, s čím by souhlasili všichni ostatní již dávno před ním. Muž se mile pousmál a pravil:

"Hleďte, mladý pane, pokud byste Vy byl nuzák, tak já skáču do chřtánu démonům dobrovolně. Podle toho obleku soudím, že jste doručovatel, nemám snad pravdu?"

Reson se mírně zarazil, ale pak se pousmál, přikývl a začal s mužem diskuzi. Muž se zmínil, že vyrazil před několika dny, aby mohl do své vesnice, zpátky ke své rodině. Pozasmál se nad pojmem "den", protože Slunce nikdy v životě neviděl, jen Měsíc mu dával zprávu, spolu s hodinami ve městech, že se přehoupla půlnoc a na cestě je tedy další den. Reson ho tiše poslouchal a spokojeně zavřel oči. Bylo to divné, že si s ním muž chtěl tak ochotně povídat. V té tmě zřejmě neviděl jeho oči nebo vlasy, proto se ho možná nelekl, možná proto ještě žil.

Mužovy světle zelené oči zkoumaly Resona, který si pro jistotu čepici přidržel u tváře. Muž se hned omluvil za to, že na něj zíral.

"To nevadí," řekl Reson pouze a podíval se ven.

Měl sto chutí dodat, že nebyl ani první ani poslední, kdo na něj takhle zíral. Alespoň jeden z tisíce lidí z něj neměl tak velký strach. Zřejmě měl muž pomatené smysly, proto si neuvědomoval vážnost situace. Mírně si povzdychl a zavřel oči. Nyní ho opravdu přemáhal spánek. Ale usnout nemohl, když tady byl právě onen muž. Lidem věřil méně než démonům či zvířatům. Věřil pouze sobě podobným. Tak, jak ho to vždycky učili. Jen lidem, kteří jsou si podobní, smíš věřit bez zaváhání, protože ti tě nikdy nezradí. S touhle myšlenkou pomalu usnul, aniž by si to uvědomil.

Sněhové jehličky se bezcitně zapíchávaly do sněhu ve skalách a snažily se ho uvolnit, aby lidi v jeskyni pohřbili zaživa za to, že se bez dovolení či bez daru hoře rozhodli zde přespat. Reson spal klidným spánkem. Nerušil ho ani silný vichr, který narážel do sněhu a snažil se ho uvolnit ještě víc. Připomínalo mu to snad ukolébavku, když byl ještě malý.

Měl sen.

Spíše vzpomínku, než sen. Vzpomínku, pro něj tak vzácnou avšak bolestnou, že si ji raději přál zapomenout.

Tehdy pršelo, měsíc jasně zářil na cestu, aby se neztratil v hlubokém a temném lese, který se snad bál spíše malého dítěte, než aby se dítě bálo lesa. Utíkal po kamenité cestě, bosý, jak sám posléze zjistil. Ruce mě vyhublé, šly vidět mladé kosti na bledé kůži. Náhle zakopl a neuměl pořádně vstát. Sledoval, jak jeho slzy padají k zemi. Byl si tehdy jistý, že zemře. Však slyšel najednou hlas, který mu vyčistil hlavu, a ten ho přinutil se podívat stranou, směrem k tomu, komu hlas náležel. Viděl jen jakousi siluetu muže s čepicí na hlavě. Hlas zněl však příliš jasně na to, aby byl muž nějak vzdálený. I kdyby křičel z plných plic, nemohl by být jeho hlas tak hlasitý a rázný. Jednou pomalu mrkl a muž stál před ním. Spíše jen černá silueta, pohlížejíc na něj dolů spatra. Rysy v obličeji, ani obličej sám nešel rozeznat a oddělit tak od těla. Byl to snad jen černý stín. Natáhl k němu ruku, aby se ho dotkl. Stín praskl a černá ruka se objevila na chlapcově rameni. Nyní ho sledovaly tmavě fialové oči, které však mírně světle zazářily. Bílé zuby se zaleskly, jako se leskl sníh okolo nich v odstínu měsíční záře. Zuby měla osoba špičaté, však krásně čisté. Udeřil blesk, osoba na chvíli snad zmizela, pak se zase zjevila, pořád držící chlapcovo rameno. Polekané fialové oči sledovaly ty oči osoby, která mu byla cizí. Udeřil další blesk. Chlapec utíkal, skrývajíc se mezi stromy, osoba, spíše jen stín nyní, se za ním plížila a neutíkala. Nemusela. Přeci jenom; jeden její krok se rovnal třem krokům malého chlapce. Doběhl na konec cesty, div nespadl z kopce. Otočil se za osobou, ale nikde za ním nebyla. Jasné, světle fialové oči, které zářily, se objevily za ním. Polekaně se otočil zpátky a...

Reson se prudce probudil, mírně orosený potem, se strachem v očích. Špatně se mu dýchalo. Spíše dech nemohl ani popadnout. V očích měl napsáno, že snad viděl svou smrt, přestože se stihl v čas probudit. Kdepak, nebyl to sen. Protřel si obličej, aby se vzpamatoval. Byla to vzpomínka. Vzpomínka tak čistá, jako sněhové vločky ještě předtím, než dopadnou na zem. A to ho opravdu děsilo. Jen pravda, že se mu tahle živá noční můra pořád vracela i po tolika letech, ho děsila nejvíce.

Promnul si oči a podíval se stranou na nyní už spícího muže vedle sebe.

Oheň jasně plápolal, přestože jiskřičky už tak krásně nelétaly ve vzduchu, jako před malou chvílí. Spíše je jen oheň vyprskl, aby se jich zbavil, a ony raději klesly k zemi, než aby někam letěly a poznávaly svět. Reson plápolající oheň tiše sledoval a musel se mírně pousmát. Pohlédl ven. Vypadalo to, že přestalo sněžit. Letmým pohledem se vrátil na spícího muže, který spal nedaleko od něj v druhém rohu. Nebylo jeho povinností se o něj starat. Avšak...

Namířil na něj pistol a tiše ho sledoval. Chladné fialové oči, které přinášejí nečistým duším smrt. Stiskl spoušť. Zbraň však nevystřelila. Na chvíli se zdálo, že se Reson pousmál, ale pak se obrátil k plamenu ohně. Za pár chvil odešel, aby mohl projít skrz horu sám, nerušen, předtím však přiložil do ohně pár dopisů, o kterých věděl, že jejich majitelé jsou mrtví, a tak neměl právo je dát nikomu jinému, než jim samotným. Proto dopisy spálil s nadějí, že si je jejich příjemci přečtou posmrtně. Upravil si brašnu na rameni, přitom se nenápadně podíval na spícího muže, který nyní ležel opřený o zeď, přímo před ohněm, aby ho příjemně hřál. Poklidně zavřel oči. Vrátil se jen na chvíli, aby muži zanechal v malém víku horkou vodu s citrónem, kterou přikryl, aby zůstala horká, a přiložil ji k ohni tak, aby si jí muž hned všiml. Narovnal se a otočil se k odchodu. Nyní mohl už skutečně odejít, protože měl jistotu, že muž bude v bezpečí, až se probudí.

Mírně sjel po strmém srázu hory, ale zastavil se před jejím okrajem, aby na něj mohl bezpečně stoupnout. Zkontroloval počet dopisů ve své brašně. Musel si ho pamatovat. Slyšel najednou jasný výstřel, který byl jasnější, než kdy dřív pro něj. Přimhouřil oči a přikrčil se ke stěně skály. Útočník byl někde poblíž, ale kde? Útočil na něj? Nebo šel po muži? Nemusela by to být jeho starost, kdyby ten výstřel neslyšel tak jasně, jako ho slyšel nyní. Chvíli čekal na další výstřel. Konečně ho slyšel. Okolo něj proletěla malá, stříbrná kulka, rychlostí blesku, až ho to i mírně překvapilo. Podíval se pod sebe do mlhy. Útočník byl pod ním, ale kdo to byl? Zůstal stát na místě, dokud nepřiletěla další kulka, mnohem rychleji, takže jí na poslední chvíli stihl uhnout. Přikrčil se a vytáhl svou zbraň. Až ho bolel fakt, že možná nebude moci ani vystřelit na svou obranu. Rozhlédl se kolem a poslouchal. Slyšel hlasité vzdechy a rychlé kroky. Muž musel utíkat, šel po něm? Rozhodl se raději, v zájmu bezpečí jich obou, že poběží svou cestou do města, aby doručil poštu v čas. Rychle zahnul za roh a byl rád, že to stihl, jinak by měl nejspíš díru v čepici. Ohlédl se za sebe, ale nevšiml si, že před ním cesta končí. Uvědomil si to, až když půdu pod nohami necítil. Chtěl se zachytit, ale kameny pod jeho dotykem praskly. Mírně zavrčel, snad chtěl vykřiknout a prosit boha o pomoc. Bůh mlčel. Konečně se Resonovi povedlo se zachytit, zavřel oči nad bolestí, když si sedřel kůži na konečcích prstů. Vzhlédl a snad doufal, že uslyší výstřely, kterým by se mohl vyhnout.

Přišlo však něco mnohem horšího. Malý kousek skla ho pořezal na tváři a Reson si uvědomil svou tolik nevýhodnou pozici. Nyní slyšel výstřel. Přestože se zhoupl díky kameni na jednu stranu, další výstřel přeslechl. Kulka mu mírně poškrábala rameno, ale jen mírně, sotva se ho dotkla. Reson se zkusil trochu pustit, nohami dřel o stěnu skály, aby byl schopný se něčeho v nejhorším případě zachytit. Žádný výstupek ze skály ani kámen nebyly v dosahu, takže delší dobu jen sjížděl dolů, zařezávaje si kousky kamínku víc a víc do kůže, která mu nyní krvácela a ukazovala holé maso.

Když se mu konečně povedlo zachytit se, snad nikdy nebyl šťastnější.

Povšiml si, že když sjel o něco níž, mlha se pomalu rozestupovala a ukazovala mu některé výběžky ze skály. Snad ho někdo ještě nechtěl vidět zemřít. Natáhl nohu k prvnímu výběžku; opatrně, aby se nepustil během krátkého okamžiku. Netušil, kolik mu zbývá až na zem, a rozhodně to nechtěl zjistit tím, že si rozbije hlavu o zem. Konečně se bezpečně přehoupl na druhý kámen a mohl postupovat pomalu níž a níž, skoro jako zrádná opice z pralesa. Sotva spatřil půdu, nedaleko od něj, pustil se a seskočil dolů. Bezpečně dopadl na zem a rozhlédl se, držíc svou pistolu u pasu. Když vstal, lámal si hlavu, zda muž v jeskyni přežil, nebo ne.

Protože odpověď neznal, sepjal ruce ke krátké modlitbě.

Prohlédl si krvácející ruce. Jemně se jich dotkl, aby mohl poznat jednotlivé kamínky, uložené hluboko v jeho mase. Moc dobře věděl, že s tím si musí poradit jeho tělo samo, obmotal si je jen kouskem látky, aby příliš nekrvácel a nelákal tak démony. Pak slyšel zavrčení. Poklidně se podíval za sebe, s očima mírně potemnělýma a sledoval několik démonů okolo sebe, kteří byli skryti v mlze, jež sami vytvořili za pomocí páry, která jim vystupovala z úst. Zachoval chladnou hlavu. Přimhouřil mírně oči, když se k němu jeden z démonů přiblížil a kráčel směrem k němu. Tenhle připomínal zmutovaného vlka, s jedním okem vykuleným a druhým přivřeným, zatímco silně slintal a vzdychal, jakoby právě přiběhl na místo, aby ho mohl sežrat jako první. Reson se mu poklidně díval do tmavých očí, které mu jasně oznamovaly, že zemře. Bílé tesáky se zaleskly v měsíčním svitu, na to, kolik masa roztrhaly, byly pořád překrásně čisté a lesknoucí se, jako tesáky novorozeněte. Černé stvoření k němu pomalu kráčelo, zatímco mu oči jasně žhnuly při touze po krvi. Reson se na krátkou chvíli podíval za sebe, aby zkontroloval démony, kteří připomínali vrány a supy, očividně čekali na zbytky, aby se také dosyta najedli. Reson si uvědomil, že spolupracují jako skupina. Na jak dlouho jim to může vydržet? Než ho zabijí a pak se zabijí navzájem, protože ho budou chtít pozřít všichni? Na to Reson rozhodně čekat odmítal.

Buď jeden, nebo nikdo.

Když pohlédl zpět na statného démona před sebou, napadlo ho, že by po něm možná jít nemusel, ale právě po démonech za ním. Poklidně se dívali vzájemně do očí. Pochopil. Démon se ho nebál, protože jich bylo hodně. Kdyby ho zabil, byla zde jistota, že ho ostatní zabijí místo něj během chvíle. Reson přimhouřil mírně oči. Byl si vědom této menší nevýhody, nijak mu však nevadila. Démon se přiblížil a konečně po něm skočil, s drápy vytaženými, s lesknoucími se tesáky, které mu jasně říkaly, že se mu chtějí zahryznout do krku a stisknout tak silně, až mu krk sám od sebe praskne pod tím prudkým návalem krve, že se mu kůže krásně roztrhá, až se jí dotknout jeho drápy, s jasnýma, zářivýma očima bestie, která několik hodin hladověla z nedostatku lidské krve a masa. Reson měl oči naprosto klidné, ani se nepohnul, když proti němu démon vystartoval. Jeden obrovský skok, jaký právě démon předvedl, stačil k tomu, aby se k němu perfektně dostali i ostatní. Jen on měl však odvahu tohle udělat sám. A ostatní jen přihlíželi; možná měli strach, možná k němu cítili respekt, nebo byli prostě zvědaví. Reson byl však v naprostém vnitřním klidu; nebyl důvod se rozčilovat, pro něj. Kdekdo by se začal bát, začal by křičet, že brzy zemře a pokoušel by se utéct, ale Reson moc dobře věděl, že by to démona jenom vyprovokovalo k rychlejšímu a zběsilejšímu útoku. A proto jeho prioritou bylo zachovat si chladnou hlavu, nechat myšlenky jít stranou a nehýbat se; dokázat démonovi, že z jeho útoku nemá strach a nikdy neměl. Proč by také měl pociťovat strach? Proč by se měl bát něčeho tak velkého, jako byl právě démon před ním, ptáte se? Chladná hlava mu zůstala po celou tu krátkou chvíli, co se k němu vlk jedním masivním skokem přiblížil tak, aby ho mohl zahryznout, krásně a čistě. Resonovy oči snad vybledly, po celou tu dobu skryté pod stínem kšiltu čepice, nyní však vzhlédl, aby mohl pohlédnout démonovi do očí přímo. Démoni okolo se pošklebovali, byl slyšet jejich posměšný úšklebek. I obří démon nad Resonem se nyní šklebili, jako se šklebí kocouři, kteří právě něco rozbili a dostali za to ještě odměnu, mléko, od nevědomých pánů. Najednou se Reson mírně pousmál, jen lehce pohnul koutky úst, aby se mu na bledé tváři vytvořil úsměv, spíše úšklebek, stejně jako měli nasazení démoni okolo. A démon nad ním si nyní opravdu moc zatoužil zabrzdit, zatímco ostatní démoni kulili své oči, otvírali tlamy, snažili se vydat hlásku či zvuk, pustit poslední slinu na zem do sněhu, kde by se byla rozpustila, zavrtět ocasem, zamrkat, schovat se za své pracky, utéct, změnit se na svou původní podobu, zaútočit taktéž; jenže na to všechno bylo již příliš pozdě. Démon až posléze tiše zalitoval, že se opovážil napadnout tohoto doručovatele, stejně jako toho litovali všichni jiní démoni, kteří se o takovouhle hloupost kdy pokusili. Hořká úleva zalila ostatní démony, když si pomalu uvědomovali zpětně, že na onoho muže nezaútočili taktéž.

Když se démon blížil s tlamou blízko k němu, klidným hmatem Reson vytáhl svou pistoli, vkládajíc ji démonovi hluboko do tlamy, když se o ni ještě opřel svou silou ze skoku, zatímco ho Reson sledoval očima, které byly naprosto klidné, snad spokojené s tím, jak se situace vyvinula v jeho prospěch. Nakonec se mírně pousmál, jen na chvíli, pak mu úsměv zmizel a stiskl kohoutek.

"Ty, jenž jsi znesvětil tuto posvátnou půdu, vrať se zpátky do pekla," zašeptal Reson, když ze zbraně vyletěla jasná záře, pohlcujíc nejdříve démonovi celou obří hlavu, pak celé jeho vlčí tělo, za polekaného přihlížení jeho společníků. Když záře zmizela, jen malé kuličky poletovaly k zemi, když Reson pohlédl se zářivýma očima na ostatní démony okolo něj, kteří se mírně stáhli, sotva spatřili jeho pohled, a nakonec se rozhodli pro hromadný, zběsilý útěk, ze strany na stranu, aby je nemohl strefit. Pokud by na ně pochopitelně mířil. Světlovlasý mladík se za nimi poklidně díval a posléze pohlédl před sebe. Na chvíli zavřel oči a sepjal ruce ke krátké modlitbě za duše, které tento démon spořádal.

Posléze se rozhlédl kolem sebe. Když zjistil, kde se přibližně nachází, rozhodl se, že půjde rychlejší cestou; tudíž musel vylézt zpátky na horu, ze které spadl. Obvázal si prsty ještě jedním kusem látky, aby tolik netrpěly. Mírně s nimi zahýbal, aby zjistil, zda bude schopný s nimi vůbec něco chytnout. Když si vyzkoušel každý kloub, který měl v kostech na rukách, a zjistil, že nic není zlomené, přešel ke kluzké stěně, která se leskla, jako led samotný, a pevně se zachytil o první bod, hledajíc nějaký už nahoře nad ním, aby se o něm mohl chytit taktéž. Šlo to ztuha. Klouzalo to. Ale Reson zachoval chladnou hlavu. Několikrát mu to podjelo a on cítil, že si obvazy z oblečení už dávno roztrhal, ale po chvilce překonal ukrutnou bolest ve špičkách prstů a lezl pomalu nahoru. Nesnášel ze všeho nejvíc, když už se konečně dostal výš, ale pak mu praskl kámen, spíše led, pod nohami, a tak sjel dolů, a využil všechno, aby se zachytil o něco o několik metrů níž. Vzhlédl nad sebe do mlhy, která ho vítala nemilou zprávou; odmítala mu ukázat, kolik mu zbývá a kolik už vyšplhal nahoru. Mírně si povzdychl, věděl však, že na jednom místě zůstat nemůže. Stoupal pomalu nahoru, byl si vědom toho, že nemůže použít všechnu svou sílu na tak hloupou věc.

Když se konečně dostal nahoru, oddychl si a mírně se přitiskl ke stěně. Začínalo být opravdu chladno, vítr mu málem sebral i jeho čepici. Pevně si ji přidržel na hlavě. Byl to chladný vítr, který většinou fouká z chladných dálek ze severu. Někteří právě věřili, že to byl vítr, kdo kdysi odfoukl slunce z oblohy, spolu se světlými mraky, a zanechal zde jen temnotu a šedé mračící se mraky. Reson jejich názory však nesdílel ani nezastával. V případě těch šťastlivějších lidí, kteří se narodili tak, aby mohli žít poklidný život se svou rodinou, jako skoro všichni okolo nich, byl nestraník; proč by se měl připojovat do hádek a sporů mezi ty, kteří ani neocení jeho názor a nejraději by ho poslali do předních řad během bitvy, aby zemřel, jako úplně první, spolu s těmi, kteří jsou mu tak příliš nehezky podobní vzhledově i chováním? Po krátké chvíli vstal a držel se skály, přál si, aby vítr ještě nefoukal, jako v období největších větrů, a posečkal chvíli, aby mohl poklidně slézt po skále. Tak, jak si to přál už při počátku, kdy narušil křehkou vazbu mezi přírodou a touhle horou tím, že zde vstoupil bez pozvání či jediného daru pro horu. Mírně se uklonil směrem proti větru, snad jakoby se mu omlouval za svou nezdvořilost, a pak se vydal proti němu, aby se mohl alespoň mírně přiblížit k jeho cíli, po kterém tak moc toužil. Byl si vědom toho, že v dalším městě by mohl potkat ještě nějakého jiného doručovatele. Počítal s tím. Ale nechtěl, aby se tak stalo, možná proto šel touhle zkratkou; snad doufal, že se mu vyhne a nebudou tak muset jeden druhého vidět během práce. Už pár měsíců nikoho nepotkal, do jisté míry byl i rád a neztěžoval si. Občas pochytil nějaké zprávy z novin nebo od lidí z vesnice, že se tu a tam někde po městě mihnou divní lidi v modrých uniformách, s čepicemi, které zakrývaly jejich hříšné démonovy vlasy a chladné oči bez jediné milosti či slitování, pokud jde o ně. Reson okolo toho vždycky jen tiše prošel, ve skutečnosti ho vždy zajímalo, jak se daří ostatním, spíše vždy vyčkával na nějaké chyby, které udělali, aby si je mohl poznamenat a při případném setkání jim je vmést do obličeje. Ale nemějte mu to, prosím Vás, za zlé, oni to dělali stejně. Možná proto se navzájem vyhýbali velkým obloukem, aby se nespustili do velké hádky, která by nakonec skončila soubojem, který by je zdržel od doručení zásilky, a zásilka byla pro ně vždy přednější. Po krátkém přemítání o tom, koho by mohl potkat (a co by se mohlo stát), se raději rozhodl na to přestat myslet, aby se zbytečně nezdržoval, s takovouhle hloupostí nemůže ztrácet tak drahocenný čas.

Aby si uklidnil myšlenky, vzhlédl k měsíci nad ním, který pořád jasně zářil, neztrácel svou moc ani záři za těch nejtmavších nocí, ba naopak; zářil ještě jasněji, než kdy jindy. Snad jakoby se světu snažil říct, že on tady bude vládnout ještě dlouhou dobu, tak aby si na něj všichni patřičně zvykli. A lidé si skutečně zvykli! Říká se, že první hodiny tohoto utrpení byly nepředstavitelné; lidi byli posednuti démony během krátké chvíle, našli temnou skulinku někde hluboko skrytou v jejich srdci či mysli a zaplnili ji svou existencí, proto se lidé začali vraždit. Ale postupem času si lidé zvykli na jasnou záři měsíce, někde zářila jasněji, někdy byla spíše pobledlejší, ale i tak lidé o existenci měsíce věděli až moc dobře, než aby začali pochybovat. Protože i měsíc se uměl rozhněvat postupem času. Toho si byli vědomi především doručovatelé, kteří zkoumali měsíc každou chvíli ve svém životě, a to velice důkladně!

Ani Reson nebyl výjimkou. Už jako mladší, alespoň, co si pamatuje, sledoval měsíc a toužil pozorovat každé jeho změny, především jeho celkový cyklus během jednoho roku. Od úplňku k novu a od novu zase k úplňku. I nyní měl měsíc rád a vzhlížel k němu, přestože dny, spíše noci, byly stále chladnější a chladnější. Rostliny už skoro nekvetly a ty, které si zvykly na měsíční svit a díky němu pomalu rostly, nedávaly tolik léčebných pomocí, jako bylinky za slunce. Reson si prohlédl vnitřní kapsu ve své brašně. Byl si vědom toho, že si musí brzy doplnit někde zásoby. Nejbližší město bude vzdáleno přibližně jeden den. A pokud bude foukat tak silný vítr, jako fouká nyní, za chvíli jeho tělo zeslábne. Snad nyní zatoužil, byť jen na chvíli, ochutnat onu známou drogu, která všechny vysoce postavené lidi v této zemi udržela hodiny na nohou, aniž by pociťovali bolest či závratě, ale mělo to i opožděné účinky; člověk stárl, zvracel a nemohl pak už ani usnout. Ano, tato droga by se hodila, ale riskovat, že by z této práce musel odejít předčasně, nechtěl. Skončil by v nějaké vesnici, kde by se mu všichni vyhýbali. Zakroutil hlavou a nabral si trochu sněhu do rukou. Musel se vzpamatovat, a to okamžitě. Když mu trocha sněhu nestačila, zabořil hlavu pod sníh celou. Když ho spatřila liška, nebo nějaký démon, který zrovna okolo proběhl či proletěl, jistě si pomyslel, že lidi jsou divná, prazvláštní stvoření a raději se vypařil dřív, než se onen člověk zase zvedne a uvidí ho. Co kdyby ten člověk měl zkaženou duši? Ještě by se nakazil, kdyby ho snědl. A ten oblek? Nofuj, ještě týdny by pak musel trávit tak špatně stravitelnou látku.

Přesně tak; dokonce i doručovatelé skončili jako oběti démonů. Když je démonů víc, tolik je nestraší jejich oči, vlasy ani bledá pleť, takže si troufnou je rozervat. Hodně lidí se už nevrátilo právě z tohoto důvodu.

Reson se musel pousmát.

Když vytáhl hlavu, za ním zrovna probíhala ještěrka, živá ještěrka, to roztomilé malé zvířátko, které bylo nyní ohroženým druhem právě díky démonům, kteří je požíral zaživa nebo je nechali, aby se tato zvířátka sama zbláznila a raději skočila ze skály a zemřela vlastním přičiněním, než aby se líní démoni obtěžovali zakroutit jí krkem a pozřít její duši. Ohlédl se za sebe. Unikátně, krásně zbarvené oči, míchající se s barvou světle žluté, světle zelené a lehkého odstínu bílé, spíše krémové barvy, které se v jedné harmonii překrásně zbíhaly okolo zúžené dlouhé překrásné černé zorničky, ho nyní sledovali pohledem, který byl více než odstrašující, ale zároveň také vystrašený. Růžový jazýček vyletěl do stran, jen na chvíli, aby se zase schoval, když zjistil, jaká byla zima okolo. Klidnost téhle ještěrky byla podivuhodná, kterákoliv jiná by ihned utekla, ani by se nezastavovala. Světlá, popelavá kůže s lehkým nádechem bílé barvy v podbřišku a v okolí pacek, ale také černého hřbetu a různých ornamentů na ocase, dělaly z této ještěrky unikátní dámu, která by se nemusela stydět jen tak se procházet ulicemi známých měst v této zemi, zatímco se musí trmácet přes horu, místo toho, aby ji svezl nějaký dostavník, aby si nemusela ušlapat překrásné packy, s výhružně vytasenými drápy, které byly krásně nabroušené, připravené vyškrábat oči tomu, kdo se jí pokusí dotknout. Čekala. Snad si myslela, že pro ni Reson má nějaký dopis.

Překrásné oči se prudce podívaly stranou, upoutala je jiná věc; valící se sníh. Tak dokonalý tvor, s krásným, vyrovnaným hřbetem, s překrásnýma očima, a přitom je ho už pomálu. Špinaví démoni, kteří neumějí rozeznat krásu přírody. Snad jen na pozdrav vyplázla na Resona jazyk a zase se svou elegantní, mírně houpající se chůzí vydala kupředu. Vypadala jako ty dámy, které vídáme v Paříži, v samotném srdci Francie, procházet se po ulicích, zatímco drží své deštníky a nosí kloboučky, načechrané šaty a vlasy mají překrásně upravené. Ale této ještěrce stačila jen její přírodní krása a mohla je všechny strčit do kapsy, to Vám mohu potvrdit i já!

Reson se za ještěrkou díval, jako to věčně dělávají muži za překrásnými ženami, ale oči té ještěrky byly stokrát krásnější než oči jakékoliv ženy, kterou kdy předtím měl možnost potkat. A i kdyby nějaká žena měla stejné oči, on by to nezjistil. Protože by se do nich nepodíval buď on, nebo by ona pohnula pohledem. Proč by se ženy musely dívat na někoho, jako je on? Mírně se ušklíbl a vstal. S posledním pohledem na ještěrku si mírně stiskl čepici a zlehka ji posunul, hlavu mírně snížil k zemi a pak šel svou cestou, na druhou stranu. Dával jí tak poctu, jako to většinou dělávají muži ženám, když je potkají. Ale protože on a jemu podobní neměli právo tohle někdy udělat, alespoň k samičce této ještěrky chtěl být zdvořilý. Když nedostal šanci dvořit se jiným dámám, alespoň téhle chtěl vzdát trochu úcty předtím, než zmizí. A pochopitelně, jako každá jiná žena, i ještěrce to mírně zalichotilo, až málem předla blahem a zrychlila, snad jakoby se usmívala, snad utíkala, jak nejrychleji mohla, aby tuhle novinu mohla oznámit svým družkám, protože ji jako jedinou pozdravil člověk! A nic jí přitom neudělal!

Reson kráčel poblíž prudkého svahu, který před malou chvíli musel lézt nahoru, už předtím si všiml zátarasy v podobě kamenů nedaleko před ním. Právě tyto kameny mu nyní tvořily most, aby se dostal na druhou stranu. Mlha je však skoro pohlcovala, takže jen stěží mohl vědět, kam jde a kde je další kámen, který by mu zajistil, že by nespadl. Cítil, že drobné kamínky se oddělily od obřího kamene pod jeho nohou a pomalu padaly dolů. Zachoval však chladnou hlavu, musel. Připomínka, že se může kdykoliv setkat v tuhle chvíli s nějakým jiným doručovatelem, ho mírně nakopla a připomněla mu, aby si pospíšil do města dřív, než tam dorazí někdo jiný. Pevně si držel tašku u sebe a dával si pozor, jak a kam dává nohy, nechtěje zase spadnout dolů. Snad nad sebou spatřil jasnou záři stříbrně bílých peří, jakéhosi holuba, který zde zabloudil a nyní nemohl najít cestu zpátky do svého hnízda. Říká se, že holub, který zabloudí ve skalách, zemře z vyčerpání, protože v čas nenajde cestu ven. A jak by mu mohl pomoc člověk, který se sotva vyzná v horách?

Byl si moc dobře vědom, kde je. Ušetřil tak minimálně půlku dne, a kdyby se na chvíli nezastavil, protože byla bouře příliš silná, takže by ušetřil i celý den. Nebýt bouře, která mu ohrožovala život, jistě by už kráčel po kopci směrem k obydlím lidí. Kolik mohlo být hodin, napadlo ho. Když se bezpečně dostal přes kameny, rukou hrábl do své tašky, aby tam našel zbytek své drahocenné vody s citrónem. Už nebyla horká, nýbrž teplá, ale to mu nevadilo. S radostí se napil, byť jen trochu, aby oslavil své menší vítězství tím, že pokořil horu a přežil, že nyní může jít a splnit svůj úkol. Musel se zastavit, aby zkontroloval svůj směr. Roztáhl mapu a pozoroval jednotlivé souřadnice všech měst. Byl si vědom hlubokých lesů okolo každých vesnic a měst na mapě, ale v každém místě se musel zastavit, byť jen na chvíli, aby tam doručil dopisy. Když pohlédl na kapesní stříbrné malinkaté hodinky a pozoroval čas, uvědomil si, že ušetřil hodin víc, než očekával. A pokud by šel rychlejším krokem, možná by mohl i ve městě přespat. Mírně se musel usmát a mapu schoval, spolu s hodinkami.

Vzhlédl k nebi, ze kterého padaly sněhové vločky a ladně tančily okolo jeho hlavy. Povzdychl si. Jeho dech byl nyní překrásně vidět. Čepici si mírně dal do očí a vydal se kupředu, s rukami v kapsách. Cítil několik párů očí od zvířat, které ho sledovaly. Ano, nyní to byla zvířata, nikoliv démoni. Poznal to, protože byli cítit jinak, neměli v sobě temnou schránku, na kterou by jeho pistole reagovala. Po chvíli si uvědomil, že se mu nohy znovu zabořují do hlubokého sněhu, div se nepropadal pomalu do země, jak pod ním sníh pokaždé křupl, když se ho jen jemně dotkl. Slyšel i jiné kroky. Zlehka se otočil, ale spatřil jen malou skupinku laní, které si držely svou vlastní vzdálenost. Proto, když se zastavil on, zastavily se i ony a sledovaly ho jasnýma kaštanovýma očima důkladně a beze strachu. Pohlédl na kůry stromů, které byly vidět jen v korunách stromů. Jak dlouho takhle musely přežívat, napadlo ho. Kdyby měl ještě kousek chleba, jistě by jim ho tady zanechal. A když přemýšlel nad trochou vody, protože řeky byly většinou zamrzlé v tuhle dobu, uvědomil si, že už nemá skoro žádnou vodu. Kdy ji stihl vypotřebovat tak rychle? Mírně ho to znepokojilo. S pohledem na malou láhev si uvědomil, že neměl pít tak rychle. Co když přijde vichřice a on se nestihne schovat? Co když ho nyní nikdo nepohostí a bude muset hned odejít? Jeho tělo si bude vyžadovat opětovný přídavek horké vody s citrónem.

Když se poklidně narovnal a prošel okolo stromu, před stromem ležela láhev s víkem, ve kterém byla vylita voda. Neohlédl se za laněmi, které ho následovaly až do chvíle, kdy si všimly vody. Hned ji začaly hltavě pít. Potřebovaly ji více než on. A on si toho byl vědom. Ubírat ještě nedotčené přírodě její poslední překrásné kousky nechtěl. V mysli mu utkvěly překrásné oči ještěrky, která ho uhranula pohledem. Doslova. Nyní si představoval, jak drží její obrázek a mohl se jí dívat do očí věčně. Jak promarněná chvíle, pomyslel si. Ale o to víc se bude těšit na setkání s podobným tvorem.

Slyšel nějaké zvuky. Otočil se a spatřil, že skrz hustě rozsypaný sníh se volně prohání kůň, vyhublý až na kost, sotva popadající dech, zatímco za ním jely sáně, které poskakovaly z místa na místo. Jednou si to namířil přímo k němu, takže musel uskočit. Zarazil se. Jeho čepice mu málem odletěla. Někteří lidé se dokázali naštvat jenom proto, že spatřili jeho tvář. Měl štěstí, kočí se snažil zastavit koně, takže mu nevěnoval sebemenší pozornost a tahal za otěže, funěl, nadával a hulákal hromovým hlasem na koně, zatímco je bičoval. Resonovi okamžitě došlo, že schytat ránu od něj, tak si ji bude pamatovat až do konce života. Svalnaté ruce šly vidět skrz úzký kabát, který se mu obepínal okolo břicha, div mu nepraskly úzké černé kalhoty, zatímco mu plešatou hlavu zakrývala hustá čepice. Seděl na sedátku pro kočí, ze všech sil se snažil koně zastavit a chodci nevěnoval ani pozornost. Pořád hulákal na bílé koně, což je ještě polekalo víc, takže běželi jako splašení. Reson se za ním díval a pak si mírně zakryl obličej, ale tak, aby pořád viděl dřevěný vůz, dva bílé koně, tlustého muže jako kočího, ale pak jeho oči spatřili i něco jiného. Krásná červená sedátka, kliky kočáru byly pozlacené, kola byla z tmavého dřeva, stejně tak kočár celkově. Neměl střechu. Kočáry bez střechy byly spíše levnějšího rázu a navíc byly rychlejší, takže v něm jezdili skoro všichni, až na ty nejvznešenější občany daného města či vesnice; ti snobi, jak jim říkali, se příliš báli nachlazení, takže místo hustých, huňatých čepic, raději zvolili páni klobouky a dámy jen jakési pomyslné pokrývky hlavy.

Reson se však zarazil. Poprvé spatřil oči ženy, která se na něj nyní upřeně dívala. Tmavě hnědé vlasy jí vlály ve větru, její světle hnědé oči, připomínající snad skořápku lískového oříšku, nebo světlého plodu kaštanovníku, sledovaly ony prokleté fialové oči, které mírně zesvětlely, když spatřil oči někoho jiného. Její pleť byla mírně tmavší, byla opálená. Na krku jí jasně zářil stříbrný klíček, který při zběsilé jízdě lítal ze strany na stranu. Pod huňatým, světle hnědým kabátem spatřil Reson snad tmavě modrou košili nebo šaty. Sotva však spatřil ty překrásné oči, rychle odvrátil pohled, doufajíc, že se ženě nic nestane, protože spatřila jeho oči. Žena byla spíše překvapená, že dokázal uhnout, když jedou v takové rychlosti a ještě se stihl ujistit, že je ona v pořádku. Něco nejspíš chtěla říct, ale kočár dopadl na zem, přinutil ji mírně se naklonit dopředu a pak ji zase vyhodil zpátky do křesla, chytila se rohů kočáru a dívala se za vzdalujícím se mužem. Reson se za ní také díval. Kdo to byl? Bude v bezpečí, když se mu podívala do očí? Co mu chtěla říct? Odkud byla? Co se stalo?

A proč měla tak zaujatý pohled? Bála se snad jeho očí, protože věděla, co je zač? Nicméně, po vozu zůstaly vyryté koleje. Přestože začalo hustě sněžit, vydal se Reson po jejich stopě, doufajíc, že se tak rychleji dostane do města, kam nyní mířil. Ruce měl zabořené hluboko v kapsách, zatímco se třásl zimou. Nikdy by netušil, že teplota by mohla klesnout na úplné minimum. Snad jen v duchu doufal, že by se kočár mohl po chvíli zastavit a koně zklidnit, aby lidé v něm byli v bezpečí. Vzhlédl k nebi, jehož hvězdy nyní zakrývaly mraky, ze kterých sněžilo. Mírně vzdychl a vydal se kupředu, zatímco si třel ruce. Cestou potkával zvířata i démony, kteří se mu raději vyhýbali. Démoni spíše čekali, až někde padne vysílený a oni ho pak budou moci pozřít. Když pohlédl na hodiny, uvědomil si, že ztrácí až moc času tím, jak jde pomalu. Rozhodl se, že musí přidat, přestože se mu sníh zase zvětšoval pod nohami. Opět nedával pozor a sjel z kopce. Setřepal ze sebe sníh a chvíli zůstal sedět, poslouchajíc zvuky okolo sebe. Pak slyšel výstřel. Zasténání jakéhosi zvířete, pravděpodobně jelena. Někdo se vydal lovit, aby získal čerstvé maso, stálo mu to však za to? Ta dřina, než jelena najde, a pak, než ho odtáhne domů, do té doby bude sám vysílen až běda. Některým to pravděpodobně stálo za to. Sledoval, jak ho sněhové vločky obklopují a zakrývají před světem. Snad by mohl usnout s bílou pokrývkou na těle a nikdo by ho nepostrádal ani by si ho nikdo nevšiml. Na chvíli zavřel oči. Vítr mu prudce zavlál do těla a odnesl mu čepku. Daleko však neletěla, pokryl ji sníh a stáhl k zemi. Jasné, stříbrné vlasy zářily ve svitu měsíce, který se zpoza mraků snažil zářit, vypadaly jako lesknoucí se sníh okolo něj. Kdo bude postrádat doručovatele, jako je on? Snad jen ti, kteří mu svěřili dopisy, a on jim je nedoručil v čas. Teprve pak se začnou starat. I tak... Raději obětují dopisy, než aby si na ně lidé ukazovali prstem, že se šli zeptat na jeho jméno, že ho vyhledávali záměrně a že ho stejně nenašli. Jak vulgární by byl tento akt, že ano? Ti, které rozsoudil Bůh, nemůžeme brát jako sobě rovné, takový je zákon už od dávných časů. A Reson si toho byl vědom. Žena nejspíš nyní plakala, že se mu kdy do očí podívala, a křičela celou cestu svůj žal do nebe, aby jí Bůh odpustil za to, že zhřešila a sledovala ty oči démona.

Chvíli jen tak tiše seděl a přemýšlel.

Když už mu začínala pomalu chladnou holá hlava, vstal a šel k místu, kde předtím ležela jeho čepice, nyní zasypaná hromadou sněhu. Otřepal si ji a nasadil na hlavu až poté, co si otřepal sníh i z vlasů. Vydal se kupředu. Jako by bylo léto a nikoliv zima. Jako by před chvílí neseděl v hromadě sněhu, skoro zasypaný zaživa. Prohlédl si mapu a snažil se zorientovat. Byl někde v lese. Ale kde? Kdyby alespoň věděl přibližné místo. Tak by mohl chodit pořád dokola a hledat město. Protože už neměl nervy na mapu, rozhodl se, že půjde prostě rovně, bez pohledu nebo pomyšlení, že zahne do jedné ze stran. Měsíční svit slábl a zase se zesiloval, podle toho, jak se mraky dnes rozhodly tančit svůj valčík.

Snad nikdy nebyl šťastnější, když spatřil jasná světla městečka před ním.

Jako jedno z mála měst mělo tohle město výstražnou tabuli, napsanou překrásným písmem:

Vítejte v Městečku pod lesem! Ujistěte se, že Vás zde nikdo neokrade, jinak Vám nic nevrátíme zpátky!

Reson se nad tím chtěl pozasmát, ale sotva spatřil rozbitý kočár, jeho úsměv zmizel. Rychle seběhl kopec dolů a spěchal ke kočáru, který až příliš moc připomínal onen kočár, kde spatřil ty překrásné oči jedné překrásné dívky. Sotva přiběhl blíž, zarazil se. Nikde nikdo nebyl. Nikde nic nehořelo. Městečko pod lesem se chovalo, jakoby snad kočár ani nevrazil do jedné z budov a nezničil jí půlku přízemí. Zadýchaně se rozhlédl okolo. Ani lidé na okrajích města moc nebydleli, ani se zde raději nepotloukali. Zřejmě věděli proč. Když prošel pár ulic, spatřil několik dalších, již starších kočárů, které vrazily do nárožních budov, jež jim zřejmě stály v cestě v prudkém brzdění.

Copak v tomhle městě se nestarali o tak hlasité rány, které jistě způsobily nehody kočárů? A co teprve koně, kteří od nich utíkali pryč, aby se v čas stihli zachránit? Nebo tohle město již dávno zašlo své pověsti nejbohatšího a nejbezpečnějšího ze všech měst? Pochopitelně, jinak by tam nebyla ta cedule.

Tu se náhle zpoza rohu objevili běžící koně a na nich mladíci bez sedel, stáli na nich, hulákali a máchali oblečením okolo sebe, smáli se a Reson musel uskočit před nimi stranou, jinak by ho kopyta jistě udupala. Za nimi se zpoza rohu ještě rychleji vyřítil pravděpodobně strážník, který na ně hulákal, aby se okamžitě vrátili ke spořádanému životu.

Z druhé strany domu se ozval nepředstavitelný řev a následně z okna vyletěl nějaký kus nábytku, div Resona nepřizabil. Upřímně řečeno, ani by se nedivil, kdyby se ho nepokusil někdo okamžitě zabít jen tak, protože se mu připlete do cesty. Sotva se podíval na kočár, ve kterém spatřil ženu s tmavou pletí, rozhodl se rychle zmizet. Ani ne po chvíli na kočár spadla lampa, kterou z vedlejšího domu vyhodila žena, protože se jí přestala líbit, jak oznámila svému muži. Kočár vzplanul jasným, bílým plamenem, který se pak změnil opět na zlatavě oranžovočervený a hořel, dokud nepohltil celý kočár a nepřeměnil ho v čistý popel.

Přesně takový byl obyčejný večer na okraji Městečka pod lesem.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Kdysi mě zachránil DORUČOVATEL - Dopis druhý the-lonely-part 08. 08. 2015 - 16:30
RE(2x): Kdysi mě zachránil DORUČOVATEL - Dopis druhý spisovaterka 10. 08. 2015 - 09:47