Ukradenou knihu zapálil VZBOUŘENEC - Strana šestá

25. prosinec 2015 | 07.08 |

Strana šestá

Když byly výsledky Noira a Leonory prohlášeny za úspěšné, nechali je oba jít se slovy, že by měli raději ještě chvíli zůstat, kdyby se jim v mozku něco nalezlo. Protože si skoro nic nepamatovali, jen souhlasně přikývli a odešli. Sotva vyšli ven, div je Duisa nepovalila na zem, jak se hnala kupředu, a za ní zbylí doručovatelé a někteří stráží, kteří křičeli na lidi kolem, aby uhnuli z cesty. Když je lidé ignorovali, byli shozeni na zem a udupáni. Noir a Leonora se za nimi zmateně dívali. Když se zeptali, co se děje, muž vedle nich pokrčil rameny. Leonora nahlas přemýšlela, zda je to nějaké cvičení, na což hned křičela za Noirem, aby se vrátil, protože se mladík rozběhl spolu se skupinou dalších doručovatelů kupředu. Protože měl oblečení doručovatelů, nic mu na to neřekli. Leonora pospíchala, aby ho stihla v čas zastavit. Riskovat, že by se dostal zase do maléru, a ona pak s ním, nechtěla. Rozhodně nechtěla, aby jí mozek vymyli dvakrát za noc. Proto za ním utíkala tak rychle, jak jen to šlo, aby ho mohla zachytit, zastavit a odvléct stranou. Sotva si všimla, že běží směrem k Severní věži, mírně znejistila. Sama na chvíli zpomalila, ale poté zase zrychlila a nyní konečně Noira chytila, ale jen na chvíli, protože se mu uvolnila šála, za kterou ho držela, takže nyní stála na místě a držela jen onen cár hadru. Tiše zavrčela a rozběhla se za ním, plná vzteku, s nadávkami v sobě, které si přála vykřiknout mu do tváře, sotva ho znovu chytí.

Noir proběhl skrz hlouček lidí, který se shromažďoval před kulatými dveřmi do Severní věže, a dostal se dovnitř. Hned se však zastavil. Duisa se ohlédla a mírně přimhouřila oči. Noir hleděl na kapičky krve, které doposud pozvolna stékaly po schodech dolů, loudavě klesaly k zemi a lehce se dotýkaly země, rozkládaly se do šířky, aby se mohly vsáknout do země, avšak po chvíli jich tam bylo tak moc, že vznikla kaluž z kapiček krve od onoho muže, který měl strach, že se starému veliteli něco stalo. Noir cítil, jak se zaklepal. Duisa k němu ihned vyrazila, popadla ho za zápěstí a nenásilně ho tahala pryč. Sotva byli u brány, vystrčila ho ven se slovy, že by se měl vrátit na akademii, když ho tohle rozhodí. Přivřela dveře tak, aby už nic neviděl.

Leonora k němu poklidně přešla. Když se zastavila u něj, dopadla před ní kapka deště. Vzhlédla k otevřenému oknu nahoře. Přimhouřila oči. Bez zaklepání vstoupila dovnitř, na což se Duisa ihned obořila, aby zůstal venku, ale zarazila se, sotva spatřila Leonoru. Zklamaně zavřela oči. Pokračovala v rozhovoru mezi dvěma muži, kteří sem přišli pro upřesnění mise z Vedení a našli je. Leonora kolem Duisy prošla a po krajích schodů pomalu kráčela nahoru. Tak, aby se nijak nedotkla ostatků nebo krve na schodech. Dveře byly už vyražené.

Hned se zastavila, sotva spatřila mrtvolu onoho muže. Břicho vypadalo, že měl rozstřílené na kousky. Neslo na sobě jakýsi znak zkrouceného hada, který měl však část těla rovnou a pak se kroutil do kuličky, jakoby se před něčím schovával. Ústa měl muž pootevřená, ale z nich mu jen dva slabé pramínky krve vytekly, každý na jedné straně, a postupovaly dolů, spolu s krví z břicha, na kterém mu doposud ležel onen pomyslný had. Někdo by toho vraha za takovou práci jistě i pochválil. Jak překrásné umělecké dílo, by nejspíš ta osoba řekla. Hikari Kuro byl známý pro své starodávné zbraně, které už dnes nikdo nepoužíval. Poklidně zavřela oči nad oním dílem, snad nějakého řezníka, a obešla mrtvolu muže, kterého moc dobře znala. Sotva se objevila na prahu, chytila se za pusu a břicho, pevně si ho stiskla a mírně se zakolébala ze strany na stranu. Musela se chytit dveří a zhluboka se snažit oddychovat, zatímco se dusila prapodivným pachem, který vycházel z mrtvoly. Byl to zápach hnijící krve, která byla na světě příliš dlouho. Opravdu jí bylo tak špatně, že si přála dveře zavřít okamžitě.

Když se o to pokusila, čísi ruka ji pozvolna zastavila.

Zatímco si držel pusu na ústech a nosu, aby ten zápach více nevdechla, ruku jí pozvolna držel Sterm se zaujatým pohledem. Mírně se zamračila, když její ruku držel takhle, a prudce se mu vysmekla ze sevření. Pohlédla zase do místnosti, nic neřekla, hlavně si přála zase se normálně nadechnout. Copak to tomu člověku nevadí? Ten odporný zápach mrtvého těla? Sterm se naopak pousmál a opatrně vešel dovnitř, nasazujíc si jakési špinavé rukavice, na kterých byla zaschlá krev. Co se týkalo Sterma, všichni o jeho koníčku věděli. Když onen mladík vešel dovnitř, oči se mu rozzářily. Ono mistrovské dílo na mrtvole předešlého velitele prvního odboje bylo to nejkrásnější, které kdy mohl vidět. Cítil onu kyselou chu staré krve, která byla konečně osvobozena. Nasával každičkou část oné omamné látky, pro něj tak silné aroma měla, že se Duise zvedal žaludek jen při přihlížení. Musela se opřít o dveře a pevně stisknout kliku, jinak by už to asi nevydržela. Sterm se na ni vyzývavě podíval a ušklíbl se na ni s otázkou, zda se necítí dobře. Zamračila se a tiše zavrčela zpoza ruky. Jak ráda by ho praštila a kopla do rozkroku, ale riskovat, že se přiblíží víc, než by měla, a omdlí díky tomu zápachu, prostě nemohla.

Sterm se na ni mile ušklíbl a otočil se k oběti před sebou. To, co kdysi bývalo jedním z nejvlivnějších mužů za hradbami Hlavního města, před ním nyní leželo jako nějaké zbytky vyhaslé trosky. Sterm se usmál nad tím dílem a skrčil se. Pozvolna rukou přejel po hlavě, která byla pokrytá krví. Avšak, ono dílo samotné bylo dokonalejší, než had na mužově těle. Ta propracovanost, ta dokonalost. Jedině on sám to mohl posoudit. Tiše se ho zeptal, zda mu vadit nebude, když převezme jeho místo okamžitě. Bývalý velitel prvního odboje, Hikari Kuro, ležel na břichu na zemi u okna, tělem zčásti opřeným o zem a zčásti o zeď, avšak skrz jeho tělo nebyly žádné jizvy, které by způsobily jeho smrt. To hlava utrpěla největší a jedinou ztrátu. To byl důvod, proč bylo Duise tak špatně.

Tam, kde kdysi byla čistá pokožka, zbylo jen nahnilé, temné maso. Jako by mu někdo skrz hlavu prohnal kulku. Nebylo by to nic neobvyklého, kdyby ta kulka neměla minimálně velikost obří tyče. Sterm pohlédl na pistoli vedle Hikarovy dlaně. Sám sebe se tiše zeptal, zda se dobrovolně zabil, nebo ho někdo k tomu donutil. Zeptal se Duisy zda souhlasí s tvrzením, že si hlavou prohnal kulku tak silnou, až zemřel. Duisa, aniž by se na obě podívala, řekla, že zbraň nemůže vystřelit na svého majitele. Sterm vzal do čisté rukavice pistoli a donesl jí ji Duise s otázkou, zda tohle podle ní není zbraň. Odvrátila pohled stranou úplně. Kapesníkem si zakryla ústa. Nazvala ho perverzním prasetem, které se vyžívá v sadismu. Sterm se jen hlasitě šíleně zasmál a vrátil se zpátky k prozkoumávání ostatků. Duisa se na to nemohla už déle dívat a odešla. Sotva zmizela za rohem, Sterm poklidně zavřel oči. Ušklíbl se.

Konečně jsi zdechl, co, dědku? Pohlédl dolů na mrtvolu s těmito slovy a oči mu rudě zářily. Ani krev ti odebírat nemusím, je tak prohnilá, že je mi špatně. Přestože toto řekl, opatrně vyňal zkumavku z vnitřní kapsy a pár kapiček si do ní nasbíral. Uschoval si ji bezpečně zpátky do vnitřní kapsy své vesty. Naposledy se nadechl oné už lehce nahnilé vůně a oči mu rudě zářily. Jeho zornice se zúžila, jako nějaké kočce. Oblízl se. Smočil prsty v krvi a pomalu si je oblízl, špička jazyka mu pomalu postupovala po délce prstů, dokud si oba nestrčil do pusy a nezavřel oči nad onou rozkoší, kterou mu krev přinášela. Vzdychl nad onou extází, kterou mu dopřávala, a pohlédl dolů na pozůstatek kdysi mocného muže. Pevně mu stiskl vlasy. Pohlédl mu do zohavené tváře, zkřivené do bolestné grimasy. Pořád se usmíval. Sledoval jednotlivé kapičky, které muži stékaly po krku. Vyzdvihl ho o něco výš a pomalu jazykem sbíral jednotlivé kapičky, hrál si s nimi na rtech, nechal je rozpouštět se mu v ústech a pozvolna je nechal proplouvat jeho hrdlem, dokud neskončily v jeho žaludku a nesmíchaly se s mnoha dalšími. Vzhlédl k měsíci a zuby se mu zaleskly.

Kde je tvůj Bůh teď, pane?

Sám sebe však zarazil. Oči muže byly přespříliš klidné na to, aby ho někdo zabil tak brutální smrtí, která se k jeho postavení tak akorát hodila. Proč se proboha v posledních chvílích svého života smál? Proč má i nyní tak rozzářené oči?

Stermův pohled spočinul na knihovně. Rychle k ní přešel a počal se přehrabovat v jednotlivých knihách, vyhazoval je jednu po druhé, nedíval se na to, jak dopadaly na zem; se stránkami pokrčenými, několikrát se odrazily od země, než na ni spadly se žuchnutím, které budilo pozornost lidí pod ním, s mírným zasténáním, proč se k nim člověk jako on takto chová. Až pak konečně našel onu velkou bichli, kterou ještě před pár chvílemi držel Hikari v ruce a přejížděl po jednotlivých stránkách prsty. Zalistoval v ní a něco vypadlo na zem. Byly to dvě stránky, avšak mezi nimi byl ukrytý i dopis.

Jediný důvod, proč Hikari onu jednu jedinou stránku tolik polaskal, bylo právě pro uschování onoho posledního dopisu.

Zvedl stránku popsanou čerstvým inkoustem ze země a pročítal si poslední slova, která napsala ona mrtvola u jeho nohou.

Potom vykulil oči.

Noir zamrkal a vzhlédl ke schodištím. Byl si jistý, že kolem něj někdo před malou chvílí prošel. Bez ohledu na to, že šlápl do kapiček krve, utíkal po schodech nahoru. Leonora za ním křičela, aby se okamžitě vrátil, ale bylo pozdě. Noir vběhl do místnosti, zatímco se za ním Duisa zmateně otočila, když kolem ní tak rychle proběhl, a Sterm, který zrovna lízal krev ze svých obnažených prstů, se zarazil. Oči mu jasně zářily od tmy a odrážely v okně. Ušklíbl se. Nasadil si rychle rukavice a zavřel oči, stojíc nad mrtvolou staršího muže. Byla to skutečně dokonalá práce.

Díra v hlavě byla tak velká, že by jí kulka nikdy nemohla udělat sama; jen nějaká skutečně obrovská. Jaká škoda, že miloval ty středověké hračičky, které mu nakonec sebraly i život.

Noir se zastavil hned na prahu. Duisa mu okamžitě zakryla oči, mírně rozzlobeně sledujíc Sterma, který se na ni poklidně otočil, nyní měl oči opět chladně fialové. Duisa k němu stála mírně z boku; tak, aby Noirovi zakrývala oči a zároveň ho i trochu bránila. Leonora ji sledovala. Pak jí to došlo. Pouze Stermovo jméno řekla. Sterm se ušklíbl a pomalu postupoval k oné ženě. Pohladil jí po bradě a donutil jí, aby se mu podívala přímo do očí.

Se slovy, aby sem nevodila děcka a byla mu nějak užitečná, ji pustil, div spolu s Noirem nespadla ze schodů. Leonora je oba podpořila a zle zasyčela na Sterma. Ten ji sledoval chladným pohledem, avšak ona v něm viděla Resona. Hned vztekle zavrčela a zaječela na něj, co si to dovoluje, zda nechce hned jednu vrazit, nebo to počká, až ho vytáhne ven. Sterm zachoval chladnou hlavu. Jeho oči byly bez života, bez zájmu v oněch osobách, které viděl. Pak jeho oči spočinuly na chlapci, kterého Duisa doposud držela. Nyní ho chytila o něco pevněji a zamračila se a s otázkou, na co tak zírá? Sterm se ušklíbl. S otázkou, zda není příliš ochranářská, kolem nich prošel a zanechal je obě zmatené a Noira v nevědomí, kdo to vůbec byl.

"Já ho tak nenávidím," poznamenala Leonora tvrdě a rozzlobeně.

"Nejsi jediná," souhlasila zle Duisa a poté Noira pustila. Navrhla, aby odsud raději zmizeli. Pořád měla Noira blízko sebe, takže tělo muže, na kterém ležel, spíše v něm ležel vytetovaný had, neviděl.

Sterm zůstal před kulatým vchodem a poklidně ho sledoval. Vzhlédl k otevřenému oknu Severní brány. Jen tiše poslouchal, jak se doktoři baví o tom, že na ně někdo musel zaútočit, když to nejméně čekali. Jen se zákeřně pousmál a poklidně prošel okolo nic netušících lidí. Bavil se. Ano, tak moc se bavil, že se musel takto smát.

Začalo pršet.

Vzhlédl k nebi. Plakalo. Vítr se zvedl. Roznášel smutek přes celé Hlavní město. Okolo Sterma procházelo několik lidí. Teprve nyní pohřbívali mrtvou dívku z ulice, kterou tak brutálně zavraždil před pár hodinami. Necítil však vinu, to ona ho ohrozila na životě, jen se bránil. Její tělo zabalili do prostého bílého plátna, nebude těžké ho rozeznat mezi zbylými hroby. Bude to jen nějaká díra s pár oschlými květinami, které ani ne do půl hodiny po pohřbu zmizí. Bude mít další prvky ke zkoumání, sice mrtvé, ale i tak bude moci prozkoumat zbytky jejich krve a pomalu se rozkládajících těl. Jen on vždycky poznal skutečnou příčinu smrti; stačil jen pohled a věděl to. Avšak, tentokrát se na vraždách i podílel. S menším úšklebkem pokračoval zpátky do své pracovny. Musel se připravit na nové zásilky, které si sežene přesně o půlnoci, kdy zákony ztrácejí svou moc i nad ním, kdy je vykrádání hrobů legální, a oni mu na to nemohou nic vytknout.

Duisa přehodila kolem Noira svou vestu, která byla o něco větší a mírně ho k sobě přitiskla. Poklidně sledovala d隝 před nimi.

"Nemysli si, že jsi jediný, komu chybí," řekla najednou a Noir k ní vzhlédl. Vystoupila zpod střechy, a když na ní dopadaly chladné kapičky deště, podívala se na něj. Skryla tak své slzy v kapkách deště. "Resona pořád miluji, proto vím jistě, že jen někde zabloudil. Nemohl zemřít." Její hlas zněl vážně, nelhala. "Tak proto ho nepohřbívej, jako ostatní, prosím. Zachránil ti život." Noir mlčel a sledoval ji. I po takové době, kdy ho neviděla, pořád věřila, že je naživu? Popravdě; Noir byl ochoten to vzdát, ale nakonec se pousmál. Přehodil jí přes ramena její vestu zpátky a usmál se do deště.

"Neboj se, pořád věřím, že už se sem žene," prohodil vesele, na což Duisa přikývla. Leonora jen poznamenala, že jsou oba zasnění snílci. Sotva jí začali nadávat, však upadla do vlastních myšlenek na Resona. Byla to pravda; strašně dlouhou dobu ho neviděla, už jí i chybělo to jeho věčné provokování. Při vzpomínce na to, jak na ni mířil, se však mírně otřásla. Duisa navrhla, aby se vrátili domů. Noir se podíval na Severní věž. Duisa ho nenásilně zatahala za loket, aby upoutala jeho pozornost. Mile se na něj usmála s otázkou, zda mohou vyrazit. Noir se naposledy podíval nahoru, ale pak s nimi vyšel kupředu. Na mostě se minuli s mnoha lidmi, Ikke Noah byl mezi nimi; opíral se o zábradlí mostu a poklidně sledoval pomalu tekoucí řeku. Naplnil si ústa slinami a plivl dolů. V ruce měl přitom kamínek, se kterým si házel. Když se nudil pořádně, jen tak ledabyle ho hodil, odrážel se pozvolna od vodní hladiny, dokud neklesl až na samotné dno. To se Ikke podíval za sebe. Viděl jen Noirova záda, Noir kráčel pryč spolu s Leonorou a Duisou. Ikke se mírně zamračil a sledoval ho.

Pořád pršelo.

Sníh ne cestě se nebezpečně rychle měnil na led a znepříjemňoval tak životy všech. Přestože by Duisa, podle vlastních slov, zaparkovala v hospodě na nějaké to víno, Leonora ji zatahala za vlasy a tahala ji přes celou úzkou uličku, dokud se jí Duisa nevytrhla ze sevření, vrčíc na ni nadávky, na což jí Leonora připomněla, že starou babku nehodlá nechat čekat jenom proto, že se ona chce dneska zpít do němoty. Duisa našpulila ústa a dívala se přitom otráveně a uraženě stranou.

Leonora vztekle zavrčela, že ji jednou nějak zabije, popadla Noira za loket a tahala ho, nyní opravdu násilně, kupředu, přestože Noir ani neměl šanci protestovat.

Když Leonora zaklepala na dveře, aby informovala onu stařenku, že se nemá čeho bát, že je to ona a Noir, vešli dovnitř. Hned uhnula stranou na hlavu. Stařenka už s křikem započala svůj útok s jídlem. Tentokrát to opět schytal nepřipravený Noir, kterému celá bageta skončila v krku, div se jí nezadusil. Leonora vyprskla smíchy s poznámkou, že tady je minimálně tři roky a pořád se nenaučil pořádně se bránit proti tak chabému útoku, na což se stařenka hrdě usmála, vypnula hruď a prohodila, že mezi útočníky pořád patří mezi legendy. Aby Leonora předešla dalšímu útoku jídla, navrhla stařence, aby jim vyprávěla o jejím mládí, když ještě sloužila, jako doručovatelka.

Z počátku to mělo i příběh a nějakou ucelenou formu, pak se však babička chvíli rozplývala nad vzpomínkou své dokonalé mladé postavy a pak se hlasitě a smutně rozplakala nad tím, jak je stará baba, že už se za ní ani jeden mladý mužský nepodívá. Leonora se podívala na Noira pohledem, který mu málem přikazoval, aby jí zalichotil, což Noir rázně odmítl překříženými rukami a raději se rozběhl rychle nahoru, dál od nich. Leonora ho málem popadla za šálu, ale nepovedlo se jí stisknout ji včas, což ji neskutečně naštvalo a rozhněvalo natolik, že kdyby měla poblíž jinou šálu, uškrtila by na ní dokonce i stařenku, kdyby se nezklidnila. Vzhledem k tomu, že byla donucena poslouchat staré příběhy babičky, o tom, jak byla překrásná, dokonalá, jak její tělo bylo označováno za tělo bohyně, jak jí lidé přezdívali bohyně Athéna a Afrodita v jednom těle, jak se jí každý muž dvořil i těsně před sedmdesátkou, připadala si jako na hodině historie, které se tak ráda zbavila po absolvování akademie. Kdykoliv se stařenka nedívala, kdykoliv hluboce přemýšlela, jak to skutečně bylo, snažila se Leonora využít situace a utéct nahoru do svého pokoje, ale vrásčitá ruka ji vždycky zastavila se slovy, že už si vzpomněla, že jí nemusí chodit pro album nebo pro nějakou knihu, aby jí napověděla. Leonora se pokaždé přinutila k úsměvu, přitom jí bylo do breku, že jí prostě utéct nedokáže. Nyní tiše nadávala na Duisu, která si spokojeně pila někde v hostinci s různými chlapy víno nebo pivo a užívala si.

Noir seděl na rámu od okna a díval se ven na jasný měsíc, který mu svítil skrz sklo dovnitř, ozařoval jeho místnost, svítil na malou, ohořelou svíčku, kterou si mohl zapálit, ale raději volil temnější okolí kolem sebe, spíše ji nechtěl vyplýtvat rovnou. Vzhledem k tomu, že se některé vesnice bojí doručovatelů, po čase s nimi přerušili jednotlivé kontrakty. Takže třeba vesnice Kyria, která Hlavnímu městu dovážela svíčky a včelí med, odstřihla všechny své dodávky před půl rokem se slovy, že má strach z dalšího útoku revolucionářů, co kdyby to tentokrát byli oni, kdo by zaplatili za tohle spojenectví? Noir se pousmál nad tím označením; revolucionáři. Na akademii je o nich učili, jak je rozeznat a zneškodnit, ale také v historii častokrát toto slovo slyšel. Každý nový pokrok je přece revoluce. Proto i staré zbraně, když se vyměnily za tyhle novější, přinesly jistou revoluci. Proto jsou nyní středověké zbraně označovány za hloupé a nefunkční.

A přesto svou práci odvádějí nejspolehlivěji.

Přešel ke stolu. Zlehka se dotkl zbytku svíčky. Přenesl ji k oknu. Prohlížel si ji ve svitu měsíce. Už na akademii takovéhle věci dělal. Svíčky mu připomínaly domov. Pokaždé, když nějakou zapálil, vzpomněl si na matku. Nyní ho mírně mrzelo, že nebyl dostatečně silný na to, aby ji ochránil. Pevně stiskl ruce v pěst. Ani nevěděl, zda je vůbec naživu. Nemohl si ani odpustit to, že nedokázal zabránit těm lidem vypálení jeho vlastní rodné vesnice. Vzteky bez sebe udeřil loktem do stěny vedle sebe tak silně, že omítka napraskla a pozvolna dopadala na zem. Rychleji dýchal. Musel se zklidnit. Pak se zarazil. Poslouchal jednotlivé loupání omítky. Podíval se na svou ruku a uvolnil stisk. Od kůže se mu oddělila tmavá omítka a zeď se pomalu přestávala loupat, přestože v kdysi překrásné barvě byla nyní velká bílá díra. Povzdychl si. Prohlédl si ruku. Za ty dva roky zesílil o dost. Pevně stiskl ruku v pěst. Měl dva cíle, které mu stály za to, aby nadále pokračoval v tom, co doposud dělal; najít Resona, to bylo hlavní, ale pak se rozhodl najít i svou matku. Co když tam někde venku ve světě a čeká na něj? Co když křičí ze spaní, když má strach? Co když je úplně sama? Aniž by si to někdo uvědomoval, budova akademie skrývala mnohá tajemství. Uměla v člověku vyvolat ony špatné vzpomínky a trýznit je v noci, aby se odnaučili spát, popřípadě dala zrození jiným démonům v člověku, aby se postarali spolu s nočními můrami, aby nikdo v jejich prostorách nespal. O tom byly první noci v tom místě. Doručovatel, který si dokáže jít lehnout s čistým svědomím a hned usne, může být zabit. Proč bychom měli podporovat zdravý spánek, když neseme na sobě tak velkou zodpovědnost, jako jsou dopisy druhých? Jen málokdo si onu skutečnost uvědomí ještě jako dítě. V těchto jedincích se už od malička objeví schopnosti vůdce. V jedincích, jako byli například bratři s příjmením Himitsu. Dva naprosto neznámí mladíci a přesto byli první, kdo tuto myšlenku podporovali už při prvním uslyšením onoho příběhu, jak to všechno začalo. Nač spát, když máme povinnost. Tak zněla jejich slova. My jsme je podporovali. Nyní patří mezi ty nejlepší doručovatele ze všech, které jsme kdy vychovali. Noir pohlédl směrem ke kostelu. Mírně pootevřel okno a vykoukl ven, jak d隝 smáčí modlící se Pannu Marii nahoře na věži. Její obličej neměl snad žádný výraz. Dívala se bůhvíkam. Přesto její ruce dokonale vystihovaly všechno, čím církev pro všechny byla; modleme se společně a Bůh nás obdaří vším, dávejte církvi dary a Bůh Vás bude milovat. Jako v dávném středověku, i v tomhle světě měla církev tu moc nejvyšší. Přestože nikdo nikdy nepotvrdil existenci Boha, my se k němu modlíme, nezpochybňujeme jeho přítomnost, vždy nᚠtak známý strom s černými listy je jeho nejmocnější dílo, které nás všechny spojilo, donutilo nás srovnat si myšlenky, pokleknout před ním a prosit Boha, aby se k nám vrátil, aby pomohl Slunci v jeho boji a aby nám oba odpustili za to, že jsme jim před lety nepomohli, přestože jsme ho jednou už zklamali ve své víře, tím, že nám pomohl vytvořit dokonalé zbraně, můžeme bojovat proti bestiím, které jsou žíznivé po naší krvích a duších především, přesto nám dal právo sloužit mu a v jeho jméně bojovat. Některé obdařil větší moci, jiným zase dal moc léčit a pomáhat. Každého obdařil spravedlivě. To, že se někdo narodí jen s jedním okem nebo s nákazou, je výsledek boží štědrosti; vždy Bůh bojoval s ním, aby se mohl vůbec narodit. Církev ovládala mozky všech. Jen naši předci věděli, jak to bylo doopravdy, sepsaly o tom knihy, ale většina byla proti těmto tvrzením. Někteří dokonce věří, že strom s černými listy je dokonce kruté prokletí, které na nás Bůh seslal, aby nás jednou mohl vyhubit spolu s démony. Noir poklidně zavřel oči a opřel hlavu o chladnou stěnu za sebou. Vydechl a nyní jeho dech šel překrásně vidět. Chladný vzduch mu vletěl do těla. Rozložil se v něm, jako nějaký parazit, a pak se oteplil na jeho tělesnou teplotu. Když slyšel zvuk kopyt, podíval se dolů. Spatřil zahalenou postavu, jak projíždí na koni po městě. Byl to strážník, který kontroloval pořádek. Možná kvůli Stermovi a jeho poslednímu představení. Jen ona vzpomínka přinutila Noira se chytit mírně za břicho. Ono rozstřílené tělo. Raději pohlédl znovu na svíčku. Snažil se myslet na něco jiného. Pohlédl na velký měsíc, který vypadal, že brzy rozdrtí celé Hlavní město za to, že se k němu upírá jen jeden zrak z tolika tisíců. Jiným slovy; jak by si to mohli dovolit, nedívat se na jeho dokonalou krásu, kterou jsou nuceni sledovat noc co noc spolu s hvězdami, které jsou pořád stejné?

Sterm seděl na okenní římse ve svém pokoji, na sobě měl pouze jakýsi tmavě fialový pl᚝. Poodkrýval jeho zjizvené pobledlé vyhublé tělo, které snad patřilo chlapci, avšak svaly dokazovaly, že byl silným mužem. Jednotlivé jizvy vyprávěly různé příběhy. Ve svitu měsíce a takto oděn vypadal poněkud slabě. Nepůsobil tak přísně, jako v uniformě či v jiném oblečení. Nyní, když byl oblečený jen v sametovém plášti, okolo kterého měl pásek, jinak byl pod ním naprosto nahý, působil jako spořádaný občan, nikdo nebezpečný, žádný psychopat, který miluje lidskou krev. Vítr si pohrával s jeho lesknoucími si vlasy a oči mu světle zářily do tmy. Nohy měl spuštěné k zemi, nehty měl hezky zastřihnuté jak na rukách, tak na nohách. Vlasy měl mírně rozcuchané, ale za to mohl klidně i vítr, který si s nimi nyní tak laskavě pohrával. Za ním v místnosti voněla a svítila vonná svíčka světle modré barvy. Osvětlovala jen stěží tak velkou místnost, v jaké se nyní nacházel. Na stole vedle postele ležela jakási kniha a pod ní vykukující list papíru. Ten samý list papíru, který předtím sebral ze země v pracovně Hikara. Vzhlédl k jasnému nočnímu nebi. Pomalu se napil velmi starého vína. Oblízl se špičkou jazyka a pomalu přejel po rtech znovu a znovu, jakoby chutnal nějakou novou krev.

Podíval se očima na hodiny na kostele. Zbývala mu ještě hodina do půlnoci, pak se nebude muset zdržovat s nějakou lehkou courou. Avšak, žena v jeho posteli rozhodně nemohla být nazývána takto, ani jím dokonce ne. Cítil k ní větší respekt, než by si možná zasloužila. Žena tmavé pleti, s černýma očima a s vlasy barvy havraního peří ležela v jeho posteli, přikrytá dekou, položená na bok s mírným úsměvem na tváři s dvěma polštáři pod hlavou, aby se jí spalo o to lépe.

Sterm poklidně seskočil z okenní římsy zpátky do pokoje. Přešel k posteli a něžně pohladil ženu po obnažené ruce, kterou k sobě tiskla peřinu. Už neměl tak chladné oči, jako předtím. Přesto se však usmál a mírně se mu v nich odrazil záblesk rudého světla. Pohlédl pozvolna na stůl a otevřel šuplík. Zaleskla se v něm malá dýka, mírně zahnutá doleva. Dotkl se své jizvy na tváři. Musel se ušklíbnout více nad tou směšnou myšlenkou, že by se žena probudila a mohla by začít křičet o pomoc. Na to měla myslet, když k němu dobrovolně vešla, aby si vzala knihu. Měla moc dobře vědět, co ji to bude stát. Špinavé coury z ulice by měly všechny zemřít. Její krev neznal. Přesto už nyní věděl, že bude překrásně vonět nasládlou vůní, jakou voněla i krev jeho vězně, který mu dnes tak podle utekl. Jak si to mohl dovolit že? Utéct bez jeho svolení! To je přece výsměch, nemám pravdu? Když přišla, měl velmi dobrou náladu však. Získal tolik krve dnes, že se nemohl zlobit, když ji viděl, jak k němu dobrovolně jde s otázkou, zda si může zase vypůjčit jakousi knihu. A on, tak galantní a zdvořilý muž, ji přece nemůže odmítnout.

Ženy, které si k němu chodí půjčovat knihy, moc dobře vědí, co takováhle půjčka bude stát. Protože jsou si toho moc dobře vědomy, chodí k němu. Je to až úsměvné, právě Sterm před lety skoupil ty nejcennější knihy. Kdo jiný by si o ně řekl, než právě žena? Muži už přece dávno nečtou, vůči nim je to jako náznak slabošství. Ale zkuste si tohle říct o Stermovi a s radostí vám dokáže, jak je slabý. Ochutná jen vaši krev, pánové, to mu bude stačit.

Sterm pevně v ruce stiskl rukoje dýky v ruce a pomalu ji vyndal ze šuplíku. Leskla se, jako drahokam. Čepel byla čerstvě vyčištěná a nabroušená. Pozvolna si jí přejel po prstě, aby zjistil, zda dokáže projít jen jemným seknutím skrz pokožku. Na to, že měl tak tenkou pokožku, začal krvácet opravdu slabě. Znal své tělo lépe, než kdokoliv jiný.

S pohledem na ženu na posteli si uvědomil, jak moc ho přestala bavit během první noci.

Nyní ho zajímala její krev; kde se mohla takto opálit, když slunce takovou dobu nesvítilo a měsíc takové teplo nikdy vydávat nebude? Jakou má krevní skupinu? Jak voní její krev? Jak bude splývat s jeho prsty? Jak moc je to mocná žena, aby ho zastavila před tím, co se chystal udělat? Čepel se zaleskla v odrazu měsíce, když jí pozvolna vyzdvihl do vzduchu, stejně jako před pár hodinami, avšak na jiném místě, aby zabil jinou osobu.

Žena otevřela pomalu oči. Podívala se na něj temnýma očima, které si ho prohlížely. Ach, jak moc milovala onu chladnou pokožku, kterou nosil po celém těle.

Sterm se ušklíbl.

Prudce dal ruku dolů. Žena zakřičela, když jí dýka prošla skrz hruď. Sterm se nechal obalit části její krví a dýku jí z hrudi hned vyrval. Nezasáhl žádný životně důležitý orgán, mohla tak akorát zemřít na vykrvácení, pokud nezná základy anatomie lidského těla. Žena hmatala po něčem na stole. Sterm se na ni ušklíbl a poklidně od ní odešel, zatímco se držela za ránu a snažila se vstát. Sterm si olízl část z čepele dýky. Ta krev byla tak dokonalá. Tak nasládlá, ale zároveň s lehkým nádechem kyselosti. Přesně jako ta žena, kterou nyní zranil. I tak té krvi něco chybělo. Hned se obrátil, aby ženu pořezal po ruce. Muswel si být jistý, zda jen málo neřízl. Tentokrát však nezakřičela. Nyní se mu dívala chladnýma očima do těch jeho. Ušklíbl se. Vložil čepel dýky do větší zkumavky. Donutil ji znovu si lehnout. Jeho oči rudě zářily jen okolo zúžených zorniček. Žena se však ušklíbla. Se slovy, že je jako dítě, ho odstrčila stranou a vstala. Olízla si zraněnou ránu a provokativně nechala pár kapek spadnout na zem. Poděkovala mu za vypůjčení knihy a oděná jen v županu odešla, zanechávaje za sebou kapičky krve. Sterm se za ní díval. Ušklíbl se nad tím, jak je to rázná žena, a opřel se s rukami za hlavou. Díval se do stromu. Poté vzal svou dýku, která na sobě už neměla ani kapičku krve. Všechny se bezpečně dostaly do zkumavky, kterou uzavřel pro své vlastní dobro, aby ji okamžitě nevypil. Dotkl se tváře. Krev ženy mu ještě nezaschla. Olízl si rty. Oči mu rudě zářily. Ztrácel nad tou rozkoší kontrolu. Pro dnešek měl krve dost. Věděl to. Nesměl ztratit kontrolu kvůli tak nanicovaté krvi nějaké arogantní paničky.

Žena se opřela o dveře. Pohlédla na svou krvácející ruku. Tiše zavrčela. Rychle se přesunula do pokoje, ze kterého vycházela omamná uspávací vůně a zamknula za sebou zámky.

Sterm si zlehka olízl rty. Špičkou jazyka přejel po palci, aby z něj dostal poslední kapičky krve. Ušklíbl se a zuby mu jasně zazářily do temnoty noci.

Vzpomínka na to, co se stalo jen pár hodin zpátky.

Jak vrazil nejdříve půlku zbraně do hlavy starého muže, který na něj zmateně hleděl. Netušil, co se děje, dokud nezemřel. Po smrti dojde každému, co se dělo. Proto jeho pohled byl tak překvapený. Stermovu tvář pokryla jeho krev. Ochutnal ji. Mírně znuděně muže před sebou sledoval. Krev nebyla tak uspokojující, jak si myslel. Tak se rozhodl, že se pobaví alespoň s tělem. Vyrval tyčku opatrně z jeho hlavy, zatímco s radostí nechal krev, aby ho obstříkla. Otočil muže na sebe a ve stejném směru mu zapíchl hlaveň jakési staré pistole do hlavy, přesně ve směru předešlé rány tak, aby se propojily. Co se týkalo anatomie lidského těla, dala bych mu jedničku a několik plusových bodů.

Hlaveň pistole dokonale propojila ránu v jednu. Byla to jako střelba po kulce.

Nyní stačilo vše jen tiše připravit.

V rukavicích opatrně vyňal zbraň zpoza skleněné skříňky, nechal, aby si ji naposledy Hikari ohmatal a pak ji položil nedaleko od něj, aby to vypadalo, že mu po smrti vypadla z ruky. Pak, aby to vypadalo důvěryhodně, hodil ho proti zdi. A tu ránu slyšel i onen mladší muž, který si tím, že byl zvědavý, zpečetil svůj osud do posledního písmene.

Kdyby se rozhodl počkat, kdyby vydržel ještě krátkou chvíli na místě, kdyby vyšel o pár minut později, Sterm by poklidně odešel, vše by stihl připravit, aby to vypadalo jako nehoda. Ale bohužel, onen muž nemohl posečkat těch pár minut navíc. Mohl si poklidně vypít svou poslední horkou vodu s citronem. Ale jeho chyba, že ho ovládla zvědavost. Ta špatná lidská vlastnost, která lidi připravuje o životy a duše. Aby se Sterm pojistil, že si to v příštím životě bude pamatovat, rozhodl se, že jeho si vychutná o to víc. Nepotřeboval žádné svědky.

Zlomil mu vaz.

Zbavil se ho, co nejrychleji, aby si mohl užít poslední úpravy na jeho těle a odebral většinu krve pro vlastní potěšení. Sotva si uvědomil, jak odporná krev to je, div se nezadusil při dávení, aby to ze sebe všechno dostal ven. Když po sobě ten nepořádek uklidil, vrátil se k přemýšlení, jak ho potrestat. Rozhodl se, že mu do těla vtetuje zvíře, kterého se bude v dalším životě bát. Pozvolna zajížděl dovnitř opatrnými tahy malého, kapesního nožíku. Postupně vytvaroval na těle mírně obtloustlého muže překrásného hada, byla až škoda, že skončil na tak odporném břiše plném tuku a sádla.

I tak byl se svou prací spokojený.

Tělo hada se líbezně kroutilo a působilo dojmem, že onen had byl kdysi skutečný.

Když scházel schody dolů, čekal na kapičky krve, jakoby chtěl, aby ho následovaly až k němu domů, aby mohl nasávat to omamnou vůni i po cestě. Avšak, ani jeden z nich neměl nějak jedinečnou krev; spíše se mu žaludek obracel. Potřeboval přijít na jiné myšlenky, potřeboval jiný druh krve, aby uspokojil své narušené touhy.

Proto nemohl odmítnout tu ženu, která si k němu přišla vypůjčit jen jednu přihlouplou knihu. Avšak jen chytré ženy umějí číst.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 ˇ 2 ˇ 3 ˇ 4 ˇ 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře