Důvěra - Kapitola šestá (1/2)

29. prosinec 2015 | 07.00 |

KAPITOLA ŠESTÁ: Osudná rána z jarmarku

     Když jsem jen tak stála před skříní, uvědomila jsem si, že na jarmark půjdu se všemi šesti! Vlastně pěti, protože Thomias se chce setkat později. Ale proč? To nemůžeme jít všichni? Proč to musí dělat tak složité? Zuřila jsem. Neměla jsem nic na sebe. Zklamaně jsem vzdychla. Nemohu jít přece v roztrhaných kalhotách nebo ve špinavých kraťasech na jarmark. Co si o mně pomyslí? Sedla jsem si na postel a vzdychla jsem. I když představa, jak jdu v minisukni, zafouká vítr a já budu mít po chvilce modrý zadek, mě také moc nepřesvědčila, abych se soukala do silonek. Ty svoje představy bych měla omezit. Ale pak jsem si představila, co se stane, až jim dojde, že jdu se všemi. To se snad pozabíjí navzájem, aby se mnou zbyl snad jenom jeden. Chytila jsem se za pusu, abych předešla veselému smíchu. Někdo náhle zaklepal. Rychle jsem přes sebe přehodila košili, zapnula si ji jenom do půlky a bosá běžela ke dveřím. Vykoukla jsem zpoza nich. Damad se na mě otočil. Rozmyslel si to snad jako první?

       "Ahoj." řekla jsem vesele, zatímco jsem vykukovala. Chtěl jít dovnitř, ale pak mu to zřejmě došlo, tak zacouval. Něco si vyndal zpoza zad. Byla to krabice. Rozhlédl se, zda nás nikdo nesleduje.

       "Vezmi si je. Myslím si, že ti budou slušet." řekl milým hlasem, usmál se a sám běžel pryč. Dívala jsem se za ním, jak letí po schodech. Pousmála jsem se a zmizela v pokoji. Vyběhla jsem po schůdkách nahoru, zatímco se za mnou ještě sypaly věci. Divím se, že mi to už jednou nespadlo na hlavu. I tak jsem položila krabici na postel, sundala provázek a podívala se dovnitř. Zaujatě jsem zamrkala. Vyndala jsem krásně bílé, čisté, zašité šaty, které předtím byly na půdě přehozené jen tak přes židli a pěkně si tady hnily. Usmála jsem se s pohledem na dveře. Vyzkoušela jsem si je. Byli mi lehce těsné přes boky, ale to mi nevadilo. Dívala jsem se na sebe do zrcadla. Jako naschvál jsem nemohla najít silonky bez díry. A pak někdo zase otravoval. Kupodivu to byla teta, krásně ustrojená do šedých šatů s kloboučkem s bílou růží. Usmála jsem se úžasem.

Takhle jsem ji nikdy neviděla. Také se na mě mile usmála, když si všimla šatů na mě a vlezla do mého pokoje.

       "Vypadáš v nich překrásně. Stejně jako já před lety." Pochválila mi šaty. Vzdychla. "Už tomu bude dvacet let, co jsem je naposledy oblékla. Myslím si, že by sis je měla nechat. Je to dárek. Potřebuješ silonky, že? A nějaký jiný účes by ti taky sedl. Jen se posaď, já se o to postarám."

      Vypadala dokonale. A co se týkalo přípravy jiných, byla taky dokonalá a rychlá. Poprosila jsem ji, aby to stihla před osmou hodinou. To mě hned pohladila po hlavě, že hotová bude dřív.

       "Teto." řekla jsem náhle, zatímco mi česala vlasy. Podívala se na mě v zrcadle a pokračovala ve své práci. "Jaká byla mamka, jako sestra?"

       "No... Co myslíš? Mladší, krásnější, žárlila jsem na ni, protože měla tvého otce. Pak jsem potkala strýčka Ovise. Žijeme si spolu šťastně. Myslím si, že i tvá matka byla šťastná. Měla totiž něco, co jsem já neměla." řekla vesele, lehce zasněně se usmívala.

       "A co?" Mile se na mě podívala.

       "Tebe, dcerušku. Šest chlapců a manžela... Ano, je to dobrá práce, ale uživit je? Kdyby jeden z nich nemohl pracovat, bůhví, kde bych byla."

       "Určitě bys to zvládla, jsi silná."

       "Sílu jsi podědila ty po své matce. To ona uměla tančit, jako žádná jiná. To je možná důvod, proč se do ní tvůj otec zamiloval. Její tanec a ladné kroky jsem jí záviděla nejvíce. Užij si dnešní večer."

      Nechala mi vlasy rozpuštěné. Pak mi dala svou bílou růži z kloboučku. Vypadal však prázdně. Tak jsem jí tak připnula bílou mašličku. Objala mě. Poprvé jsem z ní cítila trochu mateřského citu. V šatech vypadala o dost mladší. Nastavila mi ruku a pomohla mi do bot. Měla jsem naposledy před třemi roky. Málem jsem se v nich zabila hned při prvním kroku, když jsem špatně nakročila, shrnula koberec a zastavila se nad dírou. Slyšela jsem písknutí, jako od Thomiase. Podívala jsem se dolů a viděla jsem Thomias a Damada, jak se dívají nahoru. Dupala jsem do země, zatímco se teta smála, když jsem je dusila prachem. I já se musela smát.

       "Něco tomu chybí." řekla, když jsem se točila. Okolo pasu mi obvázala černou stužku. "Nyní jsi celá matka."

Musela jsem ji obejmout. Vždycky na jarmark se teta měnila na jinou osobu. Bylo tomu tak vždycky. Celý den totiž nemusel nikdo pracovat a všechno dělali společně, pomalu a klidně. To byly ty chvíle, které jsem si pamatovala živě, i přes deset dlouhých let. Vždycky jsme spolu pekli koláče. Smáli se u televize. Tančili na jarmarku. Tenhle den byl vždycky jedinečný a krásný. Jen je škoda, že mi desetkrát unikl. Rozhodla jsem se, že si ho užiju, jako nikdy předtím. Protože ho budu moci zažít pak už jenom dvakrát. Pak budu muset odejít. Nyní mi myšlenka na odchod připadala lehce melancholická.

      Okolo sedmé hodiny jsem si všimla, že Thomias odjíždí na Jiankově motorce někam pryč. Dívala jsem se za ním, ale nebyla jsem si úplně jistá. Jen ty jeho vlasy mě utvrdily. Tmavě fialové, hezky střižené, schované pod helmou. Chtěl se snad ještě s někým jiným setkat, než se mnou na jarmarku, tak si to zařídil takhle?

      Do osmi hodin jsem se ještě líčila a ptala se tety na její názor. Pokaždé mi řekla, že vypadám dokonale. Nakonec jsem si však uvědomila, že řasenky, linek, rtěnky, ani make-upu nebude potřeba. A tak všechna má hodinová práce skončila ve vodě. Drhla jsem si obličej delší dobu. Když jsem vzhlédla, dlouze jsem vzdychla.

       "Proč se vůbec chceš malovat?" zeptala se teta, když mi česala špinavě plavé vlasy. "Myslím si, že všichni kluci z vesnice se za tebe budou ohlížet, i když nebudeš namalovaná."

       "Jak se říká: Žena nebude věčně mladá a krásná." Řekla jsem.

       "Proto jsem se strýčka Ovise zeptala, zda mě bude pořád milovat, přestože nebudu mladá a krásná."

       "A co ti odpověděl?"

       "Budu tě milovat navždy, má lásko, každou vrásku na obličeji si zapamatuji a budu o ni pečovat, jako kdyby byla další dítě. Ta slova si pamatuji dodnes. Uměl všechno krásně vyjádřit. Uměl ovládat svá slova tak, aby ho lidé poslouchali." Vzdychla. "Jen se na to občas zapomíná."

       "Miluješ ho?"

       "Až do hrobu."

      Usmála jsem se. Jak jsem si celé ty čtyři dny nemohla nevšimnout, že tohle je skutečná rodina. Nikoliv věčně rozhádaní rodiče, jako byli moji. Ferguda a Ovis každý den bojovali společně nejen o přežití, ale taky i o vlastní lásku. Usmála jsem se. V zrcadle jsem vypadala pěkně. Ale jak budu vypadat venku? "Takovou lásku bych chtěla také zažít."

       "Dočkáš se."

      Chvíli jsem hleděla na osobu v zrcadle. Nemohla jsem uvěřit, že bych to mohla být já. Vlasy stažené černou stužkou. Nenamalovaná. Usmála jsem se a osoba také. Otočila jsem se na tetu Fergudu. Už vím, proč mě k nim mamka vozila na období jarmarku. To bývala teta minimálně ještě dva dny poté nejmilejší osoba na světě, když byla dobrá sklizeň. Pustila gramofon. Já poznala svou ukolébavku a skoro se slzami jsem se usmála dojetím.

       "Tuhle jsi milovala. Vždycky jsem vám ji pouštěla na usínání." Usmála se Ferguda a šla z mého pokoje. "Možná, pokud se na věcech budeš hledat spíše světlejší stránky, bude se ti tady ještě líbit. Hlavně nás neodsuzuj, dokud nepoznáš naše pravá Já. Kluky bys zklamala." Pak se mile usmívala a pomalu po schodech, jako nějaká významná kněžna, sešla, otevřela si dveře a tiše je zavřela. Já seděla na židli u gramofonu, v bílých, čistých šatech po tetě. Přejela jsem po sukni rukou a usmála jsem se. Ubránila jsem se slzám. Dnes byli na mě tak hodní. Musím jim to vynahradit za každou cenu. Budu se snažit ještě víc. Dnešní večer jim nezkazím!

      S odhodláním a s veselou náladou jsem vyšla z pokoje. Nakoukla jsem do Pelterova pokoje. Pak do pokoje Damada. Nikde nebyli. Seběhla jsem po schodech dolů. Nakoukla jsem k Anzohovi a Pivakovi, ani jednoho jsem neviděla. V posledním patře měl být Jiank, ale ani toho jsem tam neviděla. Kde teda byli? Že by všichni čekali před domem, napadlo mě. Usmála jsem se a po schodech utíkala dolů. I teta se strýcem byli venku. Dívala jsem se na ně z okna, zatímco Ferguda všechny uklidňovala, že jistě už jdu. Upravila jsem se v zrcadle a chytily kliku. Kam zmizel Thomias? Zakroutila jsem hlavou. Úsměv a bav se, Lennulo! Sama jsem si popřála.

      S úsměvem jsem vyšla ven. Nikdo mě nepoznával. A já nepoznávala je. Kluci byli snad poprvé v životě slušně oblečení a strýček měl motýlka pod krkem. Ten byl tak rozkošný, že jsem mu ho chtěla sebrat. Ač jsem se po Pivakovi dívala všude, nikde nebyl. Takže si to nerozmyslel.

       "Takže můžeme vyrazit, ne?" zeptal se Damad vesele, kterému vykukoval kačer z oblečení. Musela jsem se zasmát. On ho snad nikdy neodkládá. Ale říkat nic neměl. Hned se od něj pustili ostatní.

       "Ona jde se mnou." zkazil mu radost Jiank.

       "Jsi padlý na hlavu? Jde se mnou." zasmál se Anzoh.

       "Mně to slíbila!" ozval se Pelter zle.

       "Slíbila jsem to vám všem." usmála jsem se na ně a naklonila vesele hlavu na stranu. Všichni na mě civěli. "Abyste se nehádali, půjdeme všichni společně, co říkáte?"

      Představa, jak si mě přehazují z ruky do ruky, abych s nimi šla alespoň na chvíli, mě děsila. Takhle jsem se tomu doufám vyhnula. Hlavně aby mě nenesli nad sebou a každý mě nedržel alespoň za jednu končetinu. Jako malí by toho možná byli i schopní. Nyní to však byli už dospělí muži. Alespoň doufám, vypadali tak.

      Sice Jiank dělal trochu krky, ale pak souhlasil. Teta se strýcem se pouze usmívali a čekali. Teta měla ruku obmotanou okolo strýcovy. Skutečně byli dokonalý pár. I po šesti dětech si pořád užívali života. A vypadali šťastně. Kéž bych jim mohla porozumět o něco víc. Pak mě něco napadlo. Pokud si pamatuji, tak cesta je dostatečně dlouhá. Můžu přece jít s každým z nich do určitého úseku a pak se vyměnit s druhým. Nebo můžeme jet autem, budu sedět vedle tety a strýce a oni budou naproti mně. Té představě jsem se musela pousmát. Mé šílené představy. Co bych si bez nich počala, napadlo mě.

      Auto nebylo potřeba. Přešla jsem jako první k Anzohovi, který vyplázl jazyk na ostatní, div mu ho Jiank vzteky neurval.

       "Půjdu s vámi, s každým kousek, platí?" zeptala jsem se mile.

       "Mně jsi slíbila něco jiného." protestoval Jiank.

      Nevím proč, ale když jsme držela Anzoha za ruku, stejně jako držela tetu strýcem ruku, cítila jsem jeho nejistotu. Z čeho mohl být nejistý? Ze mě? Díky západu slunce jeho vlasy vypadaly, jakoby hořely. Byly překrásné. Už jako malá jsem ho obdivovala za jeho jedinečné vlasy. Vždycky mě fascinovaly. Byly jako rozzuřené plameny, ale taky jako klidné jiskry. Anzoh se jen málokdy hněval. Spíše se ho ostatní děti, jak malého báli. Říkali mu, že je ďábel. Krutý žert na účet jeho vlasů. Nenáviděl je. Pak jsem přišla já a řekla jsem mu, že se mi jeho vlasy líbí. A od té doby je měl rád.

      Když už ostatní byli nervózní, pustila jsem ho a hned se chytila Damada, protože Jiank nastavoval hrdě ruce. To všechny rozesmálo. Štěrkání kačera bylo uklidňující. Na toho kačera jsem ho dovedla já. Našla jsem ho a on mi ho sebral. Od té doby ho nosil pořád s sebou, jako takovou vzpomínku na mě. Vypadal skutečně krásně. Kačer mu dodával lidskost. Vynikal v jeho havraních vlasech. Temné jako noc, oči zářivé jako měsíc. Pořád si pamatuji, jak jsem mu tohle řekla při našem prvním setkání.

      Moc daleko jsme neušli, protože Jiank pořád otravoval, že jsem mu to slíbila. Slíbila jsem to všem. Musel si počkat. Ale protože jeho argumenty mě lehce otravovaly, pustila jsem Damad a Jiank se na mě hned nalepil. Copak jsem jeho majetek? Ikdyž bylo jistější, když vedle mě šel skoro dvoumetrový muž, budil tak respekt pro všechny ostatní. Prošli okolo nás opilci a dívali se za mnou. Sotva pohlédli na Jianka, zvedli ruce, jakoby říkali: "My nic neudělali." Jeho ruka byla oproti té mé opravdu velká. A přesto hřejivá. Pamatuji si, jak jsem mu jako malému stříhala vlasy. Vždycky se na to těšil. Pak jsem nepřijela...

      Po delší chvíli jsem se mu nenápadně vysmekla, ale to už mě hned Pelter tak trochu unesl. Spíše si mě jen vypůjčil. Uvědomila jsem si, že kdyby šel i Pivak, byl by na řadě po něm. A pak Thomias. Usmála jsem se a lehce jsem se o Peltera opřela. Opřel si o mě hlavu. Už zase vypadal a choval se normálně. Tak, jak jsem si ho pamatovala. Mírně mě mrzelo, že nikde nejsou Thomias a Pivak. Chtěla jsem jít i s nimi. Proč nemohl Thomias jít s námi?

      S Pelterem jsem došla až před bílý plot, který byl vchodem na jarmark. Bylo to přesně takové, jaké jsem si to pamatovala. Prosté, však krásné. Kolotoče byly pořád ty samé. Dokonce i dospělí na nich jezdili. Bylo to krásné vzpomínání. Děti nosily masky. Bylo tady spousta stánků, kde jsme mohli ochutnat jídlo. Na parketě bylo několik obyčejných lidí a svým zpěvem upoutali nebo pobavili lidi. Ale také tam byly známé skupiny. I jedna ze zahraničí. Jídlo voněla úplně všude a já měla hlad. Po mém boji jsem se ani pořádně nenajedla. Pokud nepočítám velký oběd a koláče. Ale musím se ovládat, abych neměla velké břicho už dnes večer. To by ty šaty na mě praskly a já bych se musela někým nechat odkutálet domů. A ani do dveří bych se nevešla. Představa, jak mě všech šest bratranců nese nahoru, mě vyděsila až k smrti.

      Chvíli jsme se drželi pohromadě, pak mě Pelter chytil za ruku a odtáhl mě od zbytku rodiny. Hned slyšel nadávky svých bratrů. Společně jsme však utíkali skrz lidi, jako děti. Pamatovala jsem si to. My dva jsme skrz lidi utíkali mnohokrát, abychom utekli před tetou a strýcem, nebo před někým, na koho jsme jako malí vylili víno nebo koňak. Pořád nemohu uvěřit, že jsem si nikdy nevšimla rozdílných povah všech bratranců. A jak se jim povedlo ukrýt ostatní, abych si jich nikdy nevšimla? Najednou jsem zpomalila a Pelter se na mě tázavě podíval. Ohlédla jsem se za sebou k pódiu. Spatřila jsem hodiny. Byla minuta do osmi hodin. Vzpomněla jsme si na Thomiase. Omluvila jsem se Pelterovi a utíkala k podiu. Nikde jsem Pivaka neviděla. To skutečně nechtěl přijít?

      Konečně jsem se dostala dopředu a zhluboka oddychovala. Světla mě málem oslepila. Měla jsem si vzít sluneční brýle, jinak nic nerozeznám. Dívala jsem se okolo sebe, ale Thomiase jsem nikde neviděla. Hodiny odbíjely osmou hodinu. Dívala jsem se okolo, zatímco skupina vešla na podium přede mnou. Thomiase jsem pořád neviděla. Pohlédla jsem před sebe a ztuhla jsem. Vykulila jsem oči. Zpěvák se na mě usmál.

       "Jdeme na to!" otočil se Thomias na bubeníka a klavíristu, sám v ruce držel kytaru. Jak jsem si ho mohla nevšimnout? Pravda... Měl jiné oblečení.

      Koženou, černou vestu a béžové kalhoty, přes vlasy měl černou čelenku. Kdybych ho neznala, zřejmě bych se do něj zamilovala. Stál tam tak sebejistě, že jsem nejdříve váhala, zda nejsem oslepená od světel z reproduktorů, ale byla to pravda. Sotva přejel rukou po kytaře, vzpomněla jsem si okamžitě na písničku, kterou mi jako malý hrál. Alespoň její melodii. Přidal k ní slova. A zpíval nádherně. Hleděla jsem na něj, zatímco holky za mnou křičely a pištěly, jako malé. Tohle, že je Thomias? Ten příšerně úchylný egoista? Hlas měl překrásný, klidný. To nemohl být on! Přemýšlela jsem, zda slova skládal on, nebo mu někdo pomáhal. Nechtěla jsem ho podceňovat. To bych si nedovolila.

       "Ahoj." slyšela jsem známý hlas a sotva začali hrát pořádně, podívala jsem se vedle sebe a čekal mě další šok. "Hezké, nemyslíš?" usmíval se na mě Pivak a nesl dvě sklenice s minerálkou. Jednu mi předal. "Moje tvorba." chlubil se. "Ale on si ji rád přivlastňuje."

       "Neříkal jsi, že nechceš jít?" zeptala jsem se s pohledem na něj, ale byla jsem otočená na Thomiase. Všiml si mě a mrkl na mě. Pivak pouze odvětil, že mě přece nemohl nechat mezi takovými perverzáky, jako jsou jeho bratři. "Aha." Řekla jsem suše. Takže jim přišel pomoct! Že mě to hned nenapadlo.

       "Nechceš se jít projet?" zeptal se náhle, když Thomias dozpíval. Skočil mezi nás a hned šel ke mně.

       "Čau!" zvedl ruku. "Tak tys přišla. Nazdar, Pivo."

       "Neříkej mi: Pivo." řekl Pivak otráveně. Vtip mi došel až po chvilce. Chvíli se hádali, pak musel Thomias pokračoval. Nechala jsem holky, aby ho klidně poslintaly a možná mu něco i udělaly, a odešla jsem s neškodným Pivakem pryč. "Musíš mu odpustit jeho chování, asi to má v genech."

       "V genech?" zeptala jsem se podezřívavě.

       "Táta prý býval také takový."

      Aha, to vysvětluje, že máš tolik bratrů, napadlo mě. Napila jsem se vína, abych se nezasmála a zapomněla na tuhle svou poznámku. Zeptala jsem se ho, proč přišel, když předtím tvrdil, že nepůjde. Na tohle odpověď neměl. Jen nám koupil dva lístky. Posadili jsme se do jednoho autíčka, které se rozjelo. Zeptala jsem se ho na přezdívku, mírně zrudl a řekl, že to nechce řešit. Vyjeli jsme po dráze nahoru a já vesele zajásala, když jsme jeli dolů. Auto s námi házelo. Když nás vyfotili, nevím proč, ale držela jsem se Pivaka, jak za ruku, tak okolo krku. Fotku jsme raději odmítli, aby nedošlo k nedorozumění.

       "Co jsi vůbec myslel tou vlastní tvorbou?" vzpomněla jsem si náhle, když jsme jedli arašídy z jednoho pytlíku.  Vysvětlil mi to, jako pro úplně neschopné, což jsem taky byla. Zapředl trochu do minulosti. Vypadlo z něj, že měl odjakživa pro hudbu slabost, ale neuměl pořádně zpívat. A protože chtěl Thomiasovi pomoct splnit jeho sen, tak mu předal noty se slovy, aby tuhle píseň měl on. Nikdo to nikdy nevěděl. Všichni si mysleli, že Thomias je geniální dítě s geniálním hlasem a šarmem. To určitě. "Aha." řekla jsem a usmála se. Když jsme se procházeli jen my dva, cestou jsme potkali zbylé bratrance, každý byl však někde jinde. Třeba Jiank pozoroval důkladně terč a střílel skutečně znamenitě. Vrahoun! Zabil několik kačenek! Kdyby tohle viděl Damad, asi by zešílel. U házení míčku na plechovky jsme potkali Peltera, který pro dívky vyhrával medvídky, což pořádající neradi viděli a zuřili. Dívky mu dávaly peníze a on jim dával medvídky. Nakonec ho vyhodili. Damad pomáhal loutkářům bavit děti. V téhle roli se skutečně našel. Byl také malé dítě. A Anzoh? Ten rovnou hrát sám na plátně nějakého vraha. Taky našel své místo. A já s Pivakem jsme vhodili po jarmarku a dívali se na věci, které mě zaujaly. Vyhrál pro mě roztomilého medvídka. Byla jsem ráda, že mám alespoň takového bratrance, který se o mě stará.

       "Chceš zmrzlinu?" zeptal se mě mile.

       "Copak jsem kombajn, že do mě všechno házíš?" zeptala jsem se, což ho rozesmálo. I mě to rozesmálo. Ale nakonec ji do mě dostal. Potkali jsme tetičku a strýčka na kolotoči, na který ho dostala teta zřejmě násilím, protože se držel pevně rukami zábradlí a křičel, sotva se to rozjelo. Vlezli jsme tajně pod stan a sledovali skákající tygry přes obruč zadarmo. Byli jsme rádi, že si toho nikdo nevšiml a rychle jsme se vypařili, sotva ostatní vstávali. Nikdy by mě nenapadlo, že by Pivak mohl být takový zločinec. Nezaplatil a já jsem mu pomohla se tam dostat. Medvídka jsem držela v ruce, zatímco jsem druhou rukou držela jeho, protože mi byla zima. Asi byl špatný nápad brát si šaty. Nyní jsem mrzla. Pivak mi na chvíli půjčil svou bundu. Byla jsem za ni ráda. Příjemně mě hřála. Opřela jsem se o něj a poslouchala Thomiasův zpěv. A radostné výkřiky dívek, kterým Pelter vyhrával hračky. Pak ho však pořadatelé vyhodili se zlostí v hlase, že by si měl najít jiný job. Přešel o stánek vedle a dívky ho následovaly, jako nějaké ocásky. Když mu zaplatily, vystřelil jim každé růži. Hned se mu vrhly okolo nohou a objímaly mu je. Pro sebe si vystřelil klobouk, se kterým si točil na prstu a pak si ho dal na hlavu. Šerif dorazil do města. Vypadal spíš jako kovboj. Alespoň klobouk měl toho stylu.

      Ferguda a Ovis se rozhodli, že si dnešní večer užijí. Ochutnávali jídlo, popíjeli koňak, víno a pivo a vrátili se do dětských let. Nebyli jediní, kdo se takto omladil. I důchodci jezdili po kolotočích. Pak taky ty lavičky vypadaly. Zbylí bratranci se bavili dokonale a uplatnili své schopnosti skvěle. Měli obdiv všude. A o Thomiasovi ani nemluvě. S Pivakem jsme seděli nedaleko podia a poslouchali, jak se bratránek snaží. Občas mu to ujelo, ale jinak měl jistý, hluboký hlas. Rozhodně se zlepšil od jeho předešlého pištění. Ani ve snu by mě nenapadlo, že by se vydal na dráhu zpěváka. Ale potěšilo mě to.

      Zašla jsem nám pro další minerálku. Neměla jsem náladu se opít. A Pivak podle všeho nepije. Alespoň jsem ho neviděla, že by nám zatím vzal něco jiného, než minerálku. Posadila jsem se vedle něj. Jeho ruka mi připadala bezpečnější, než ruka nějakého muže za námi, kteří kouřili a smáli se. Byli hodně opilí a to jarmark teprve začal. Trochu mě děsili. Ale když jsem se o Pivaka opřela, bylo to o něco lepší. Nebála jsem se tak moc.

      Jejich poznámky jsem se snažila ignorovat. Úchylné pískání mi znělo nepříjemněji, než Thomiasovo. Nyní bych byla raději, kdyby on pískal nad tím, že mě viděl v okně skoro nahou, než aby pískali oni jenom z toho, že okolo prošla nějaká málo oblečená malá holka. Bylo mi z nich špatně.

       "Chceš jít jinam?" zeptal se Pivak. Očividně si všiml mého znejistění. Přikývla jsem. Vstal jako první a nastavil mi ruku, abych mohla vylézt.

       "Hej, kotě, kam jdeš?" zeptal se muž vesele mým směrem. Ignorovala jsem ho a přešla přes lavičku s pomocí Pivaka, abych nezakopla, jak bývá mým zvykem. Před nimi jsem rozhodně spadnout nechtěla. Ani jsem nepřemýšlela nad tím, co by se mohlo stát. Bezpečně jsem přelezla a spolu s Pivakem, ruku v ruce, jsem šla rychlým krokem pryč." Kam jdeš, se tě ptám!" ozval se muž znovu a chytil mě za rameno. Otočil mě na sebe, to už ho však Pivak držel za ruku a mírně se zamračil. Zkroutil mu ruku, až zakřičel bolestí a skácel se k zemi, kroutil se a kopal nohami.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře