Ukradenou knihu zapálil VZBOUŘENEC - Strana sedmá

30. prosinec 2015 | 07.00 |

Strana sedmá

Leonora dalšího večera probudila Noira tím, že mu nejdříve otevřela okno a pak ho polila studenou vodou, takže při spojení chladnou vodou na pokožce v nasáklém oblečení a chladného větru zvenčí a sem a tam sněhová vločka měl skutečně dokonalé probuzení do prvního pracovního dne. Protože byl Sterm ještě jeden z mála lidí, které ostatní poslouchali na slovo, dovolili mu mít jedno malé přání; nováčci nikdy nepůjdou sami. Půjdou minimálně dva mladí, z toho jeden již zkušený doručovatel. Vzhledem k tomu, že Duisa ráno nebyla k nalezení, zanechala za sebou jenom vzkaz, že musí dohlížet na příští nováčky, Noir se podíval na Leonoru s otázkou v očích. Hned mu na hlavě přistála konvice od čaje s milými slovy, které šly z její pusy jen stěží vyndat, aby na to okamžitě zapomněl.

Noir se hned začal potupně omlouvat.

Do místnosti v tichosti vešla stařenka. Oba se zklidnili; proč po nich nekřičela? Prošla okolo nich prakticky bez povšimnutí. Přešla ke spíži a něco v ní hledala. Oba se už připravili na protiútok, aby mohli odrazit bochníky chleba, které jim jistě chtěla okamžitě narvat hluboko do krku, aby ho mohli jenom polknout, jako vždycky. Něco tam však po delší dobu hledala. Využili chvíle a začali dojídat koláče, které zůstaly přes noc na stole. Div si nevylámali zuby na tvrdém pečivu. Raději ronili slzy nad starším tvrdým jídlem, než aby riskovali, že jim skrz krk surovou silou projde celý bochník chleba. Oné surové síly se skutečně oba báli. K čemu je jim doručovatelský výcvik, když jim ani neřeknou, jak odzbrojit takovou stařenku, která v ruce momentálně svírala bagetu. Oba stěží polkli a raději si do úst strčili další kus koláčů. Leonora cítila, že jí zřejmě něco křuplo. Když zalovila v puse, vyndala svůj zub. Oči se jí zaleskly a začala nesnesitelně ječet bolestí, jako malé dítě.

To už k ní stařenka poklidně přišla a přivinula ji k sobě, jako zkušená matka, a tiše jí šeptala, že se nic nestalo, že jí jen vypadl mléčný zoubek. Pokud je stejně stará, jako Reson, v žádném případě nemůže mít mléčné zuby, pomyslel si Noir pohrdavě a mírně se ušklíbl nad Leonořiným neštěstím, zatímco ona plakala a objímala babičku. Z neznámého důvodu si však vzpomněl na matku. Pohlédl mírně do země. Vstal, poděkoval za snídani, které se však ani nedotkl, vzal svou čepici a šálu doručovatele a odešel. Leonora a babička se za ním dívaly, jak odcházel pryč s mírným pohledem k zemi. Dával pozor, aby zavřel dveře tak tiše, jak jen to šlo, ale tak rychle, aby zbytečně nezavrzaly. Naposledy se za nimi jen na chvíli pohlédl a pak zavřel dveře úplně. Chvíli se díval do země.

Potom se vydal kupředu s rukami v kapsách. Tiše poslouchal lidi, jak si kolem něj špitají. Netušil proč, ale vybavilo se mu ono místo, kde zaútočili po něm a po Resonovi, pak je přišla jakási žena zachránit. A po pár chvílích to místo začalo hořet. Jak jen se to město jmenovalo? Vzpomněl si, když se objevil před mohutným kmenem stromu a vzhlédl k němu. Ono prohnilé město Qaar. Místo, kde je do morku kostí všichni nenávidí. Mírně stiskl jemnou látku doručovatelské uniformy a zavřel oči. Vybavilo se mu, jak tady před necelými třemi roky stál s Resonem a přáli si, že se znovu setkají. Opatrně přistoupil kupředu a vzhlédl k temné koruně stromu.

Jen tak do vzduchu se zeptal, zda lze porušit slib, který si dali pod jeho korunou. To se však vítr prudce zvedl, obloha zaburácela na nesouhlas a začalo prudce pršet. Noir chvíli stál na místě a sledoval poletující jehličky z vody. Usmál se. Smál se do té doby, než na jeho hlavu začaly padat kroupy. To už si zakryl obličej dlaněmi a vlasy za pomocí čepice a utíkal rychle pryč. Když se dostal do blízkosti onoho hřbitova, kde předtím pohřbívali ty dva muže i onu pouliční dívku. Tři hroby byly vyhrabané a rozházené. Žádná těla v nich nebyla. Chvíli to tiše sledoval a pak se rozběhl kupředu, aby zbytečně nemokl.

Žena s tmavou pletí a temnýma očima se dívala ven z okna, oděná do tmavě modré róby, připomínající kimono, zatímco tmavé vlasy jí pozvolna padaly přes ramena a dotýkaly se její hebké kůže. Jizvy měla skryté za hedvábím oné látky. V ruce držela jednu malou knihu, tiskla ji k sobě, jako matka tiskne dítě, a zavřela oči, když sledovala Noira, jak utíká pryč. Otočil se ke dveřím a podívala se po temné místnosti kolem sebe. Nedaleko od ní plápolaly tři svíčky, jejichž plameny však zářily zářivě rudě a oranžově. Zavřela oči. Spokojeně vydechla a její dech se v oné chladné místnosti zvýraznil. Pomalu sjela po zdi na zem. Mírně zvedla hlavu. Vdechovala onu omamnou vůni ze svíček, která by jiné lidi, než ji samotnou, uspala nebo dokonce zabila. Najednou otevřela oči. Slyšela kroky.

Ruka jí zmizela v róbě a poklidně kráčela kupředu ke dveřím. Když stiskla kliku, pod róbou se jí zaleskla jasná dýka. Pohlédla na ještě mokrý kabát; musí ho dát nad oheň, aby na ni nepadlo podezření, že mu pomohla utéci. Pevně svírala rukoje dýky, která netrpělivě čekala na svou další obě. Prudce otevřela dveře a ruka jí rychle vyletěla zpod róby, odhalila její hebkou kůži a čepel dýky se zapíchla muži, který jí s úsměvem nesl jídlo, do srdce. Muž zakašlal, zachrchlal, to už ho však popadla a vtáhla do svého pokoje. Rozhlédla se kolem a práskla za sebou dveřmi. Muže přitom hodila na zem. Pohlédla na krev na své překrásné róbě. Rozmazala si ji po prstech. Sevřela ruku v pěst. Jak dlouho bude muset čekat, než vše bude připravené?

Zarazila se. Vzhlédla k oknu. Sledovala poletující prach kolem ní. Vzala ze stolu jakousi p횝alku. Přiložila si k ústům. Začala vyhrávat onu velmi známou melodii, kterou však znal jen málokdo. Pohybovala boky pomalu ze strany na stranu, oči měla mírně svůdně přivřené, každý krok dělala s velkou rozvahou. Pomalu tu melodii vyhrávala, zatímco jí róba pomalu klesala po zádech. Najednou se zastavila na jednom akordu. Když si všimla nehezkého označení na levém boku, které se jí táhlo po celé délce vyhublého těla od žeber až k pasu. Zklamaně zavřela oči a pomalu foukala do p횝alky, aby onu melodii zakončila. Tetování, které tak moc nenáviděla. Liberty. Kdo to je Liberty? Je to ta samá osoba, která přinutila Noirovu matku se poddat moci těch mužů a odejít s nimi? Nebo je to jenom náznak svobody? Vzhlédla temnýma očima k ještě temnější obloze a snad v ní hledala spásu. P횝alu pomalu položila na stůl. Obvázala si pásek kolem tenkého pásu silněji. Zakryla si znovu své tělo a pevně látku držela mezi prsty, svírala ji tak silně, že kdyby škubla o něco víc, roztrhala by ji. Nyní opět sledovala onoho chlapce, který jí od prvního dne jejich setkání nepřestával zajímat. Co tehdy viděl, když nakoukl do jejího pokoje bez pozvání? Co o ní ví? Jaký vztah má s oním uprchlíkem?

Přimhouřila oči.

Bude na čase jednat.

Zvedla p횝alku a prohlédla si ji. Přejela po jednotlivých otvorech ve dřevu prstem a pohlédla znovu ven. Pořád pršelo. Kroupy padaly o něco hustěji. Usmála se. Otevřela okno a začala znovu hrát. Sledovala chlapce, který se za tím zvukem otočil okamžitě; jakoby ona byla siréna a on nějaký zbloudilý námořník na moři. Poznávala ho. Přestože se viděli naposledy tak dávno, poznávala ho i z dálky. Vykoukla mírně z okna. Nedaleko od jejího okna viděla jakési bledé nohy, jednu pokrčenou, druhou nataženou. Nebylo pochyb, že Sterm si užívá její sladkou vůni krve za svitu Měsíce. Usmála se. I ona si nyní sedla na parapet a vyhnula se, aby viděla lidi pod sebou.

Jak moc je zbabělá smrt?

Zarazila se. Slyšela zahvízdání. Vzhlédla. Sledovala orla, který ladně poletoval vzduchem, křídla měl roztažená na maximum a pařáty doposud se zaschlou krví od nějakého malého zvířete, které před nedávnem napadl. Usmála se a zvedla ruku.

Všechno bylo skoro připravené.

Noir si byl vědom, že strom s černými listy rozzuřil. Každý by se naštval, kdyby nejdříve slib posvětil a pak slyšel takhle troufalou otázku.

Seděl v malé hospůdce u okna a sledoval, jak lidé utíkají, aby se mohli někde rychle schovat. Když vzhlédl k nebi, přivřel oči, jinak by ho jasné světlo z blesku oslepilo. Mírně si povzdychl a pohlédl do života v hospůdce. Některé lidi zde už poznával. Vídával je každý dnem, když pomáhal stařence s úpravami domu, nebo při cvičeních jejich prvních donášek. Chodil od domu k domu, zvonil na jednotlivé zvony a ptal se jich na jména. Někdy, když je dopisů jen pár, může je doručovatel doručit osobně. Když jsou dva, musí je doručit osobně. Když je jich však více než osm, má už povinnost odevzdat je na poště, aby se náhodou adresy nepopletly a nevznikly tak problémy. Nové zákony, které se však museli naučit před nedávnem i hodně staří doručovatelé, nadávajíc na tento zkažený systém, že takovou hloupost jakživ neslyšeli.

Aniž by si to Noir uvědomil, začal vzpomínat na společné chvíle s Resonem. Neměl přece povinnost ho vzít, nikdo mu neřekl, kde ho najít, ani neměl žádnou poštovní poznámku, aby ho odnesl právě sem. Pohlédl mírně na dřevo pod ním. Prsty pozvolna začal vyukávat píseň, stejnou melodii, jakou hrála i žena předtím. Netušil, odkud ji znal. Avšak znal i slova. Když si uvědomil, co to je za melodii, tiše říkal jednotlivá slova. Ukolébavka, kterou mu matka zpívala, aby ho přiměla spát, když mu byly dva roky a on pořád plakal. Vzpomínal si, že místo toho, aby na něj začala křičet, aby byl potichu, přitiskla ho k sobě a začala mu zpívat právě tuto píseň. Když se jí zeptal, kde jí slyšela, pověděla mu, že jí ji naučil jeho otec, píseň svobody. Ve Stulisie o ní nikdo nevěděl. Nikdy ji nikoho nenaučila. Bylo to jako jejich rodinné tajemství. Nikdy mu nevysvětlila, proč si vzala jeho otce, když znala jeho příjmení už předem; Corazon. Byl si vědom toho, co to slovo znamená.

Z myšlenek ho vytrhl hlas, který mu v jednu chvíli zněl jako hlas Alice. Trhl hlavou na stranu a sledoval dívku, avšak Alice to nebyla. Byla to dívka menšího vzrůstu se světlými vlasy, kudrnatými, krátkými a s tmavší pletí. Usmála se na něj mírně nažloutlými zuby. Zeptala se ho znovu, s důrazem na jednotlivá slova. Pohlédl z okna a zdvořile jí odmítl. Uklonila se mu a ve světlých šatech přešla ke stolu několika mužů a zeptala se jich, co si budou přát. Noir pohlédl na zbraň, kterou měl skrytou v klíně, kterou bránil svými rukami. Když opět pohlédl ven, polekal se, protože se v tu chvíli Leonora přitiskla na sklo okna. Spadl ze svého místa a všichni se mu začali smát, že je nejspíš příliš opilý, a štípali dívku do boku, aby mu už raději nenalévala, ani kdyby ji prosil se psíma očima. Dívka se jen nesměle rozesmála s nimi.

Když se mladík konečně dostal ven za zvuků nespočtu posměšků, povzdychl si a hned se podíval se zlýma očima na Leonoru, tiše vrčíc její jméno, zatímco se Leonora na něj ušklíbla onou grimasou, kterou ho jako malého vždycky děsila. Vesele ho pozdravila, na což jí hned vytknul, že už se zřejmě cítí až moc dobře, když už jí vyražený zub nebolí. Hned mu přistála silná rána na hlavě za drzost. S poznámkou, že ho varovala ohledně tónu hlasu, se podívala na jasné nebe, které však pomalu zakrývaly temné mraky. Mírně se zamračila a popadla ho za ucho, tahajíc ho kolem tiše přihlížejících lidí.

"Můžeš mi alespoň říct, kam jdeme?" zeptal se už mírně rozčílený Noir a konečně se mu povedlo uvolnit si ucho, to si však musel hned chytit a stisknout sám, jinak by mu tou bolestí asi praskla hlava. Leonora zakroutila hlavou s poznámkou do větru, jak on mohl absolvovat akademii, když ani tak slabý tělesný trest nevydrží. Podle ní to ani trest nebyl, spíše to byla slabší pochvala!

"Už jsme na místě," řekla nakonec.

Noir zmateně zamrkal. Pohlédl na strom s černými listy. Cítil nehezké mrazení v zádech. Co když nyní spadnou z nebe blesky a zabijí ho za tu drzost se zde ještě objevovat?

Chvíli jen tak tiše stáli a Noir netušil proč.

Když se jí konečně zeptal, okamžitě spustila s pohledem na něj, kde se flákal takovou dobu. Noir uslyšel známý, chladný, otrávený hlas. Hned se za ním otočil, prudce trhl hlavou a nemile sledoval onu osobu, na kterou tam čekali takovou dobu. Temně fialové oči s oním jedinečných světlejším odstínem kolem temných zornic sledovaly celkem nevraživě ty pořád dětinsky rozzářené oči mladíka před ním. Leonora se jen mile pousmála a vesele oznámila Noirovi, aby pozdravil Ikkeho Noaha. Noir se jen mračil a nic neříkal, přestože mu Leonora vyhrožovala pěstí. Nakonec ho tedy pozdravila ona samotná, zatímco měl Noir napůl zabořenou hlavu do sněhu od prudké rány pěstí od Leonory.

"Proč to musí být zrovna on?" zasyčel Noir tiše.

"No co? Všichni byli rozebraní a navíc jste dokonalý pár, ne?" zeptala se Leonora provokativně. Noir po velmi dlouhé době pocítil onen nehezký pocit, kdy ji chtěl praštit tak silně, že by už nevstala ze země nikdy více. Naneštěstí měl jinou starost; jak se probůh zbavit Ikkeho?

Ani Ikke nesdílel onen tak velký optimismus, kterým Leonora překypovala.

Když už to vypadalo, že se ti dva začnou zabíjet vlastníma rukama, hned mezi ně vstoupila Leonora, rozdělila je a oznámila jim, že za normálních okolností by se hlásili v Severní věži, ale vzhledem k tomu, co se stalo včera, mají zůstat před stromem s černými listy, kde jim nějaká spojka s Vedením předá jejich úplně první dopisy. Jak nehezký pocit měla, když tohle cítila, protože moc dobře věděla, kdo jim to po smrtí Hikara Kura přijde předat. To jméno se jí až převracelo v žaludku několikrát po sobě, přála si ho ze sebe dostat, vyplivnout na chodník a rozšlapat, aby nadobro zmizelo.

Noir stál poněkud dál od Leonory, než čekala. Po poslední zkušenosti, kdy ho před pár minutami probudila oním překrásným způsobem, který ho pořád nutil se klepat zimou, se mladík rozhodl, že si od ní bude držet odstup. Ikke se k ní nepřiblížil ani o krok blíž; moc dobře znal její sílu, takže se už od samotného počátku držel pro jistotu stranou. Rozhodně nechtěl být ten první, kdo schytá ránu okamžitě, když se na ni jednou, podle ní, nehezky, podívá.

Bylo ticho. Nikdo z nich se moc do konverzace neměl.

"Kdo je ten, který má nám předat ty dopisy?" zeptal se Noir najednou. Ikke si povzdychl a označil ho za hlupáka, což Noira vytočilo. Sotva si oba všimli pohledu Leonory, zapomněli ihned na to, že by se začali mlátit. Kupodivu všem Ikke odpověděl:

"Sterm Himitsu, přezdívaný Stříbrná liška."

Leonora jen tiše zavřela oči. Přikývla na souhlas. Nebála se toho jména ani příjmení, jako všichni kolem, nebála se ho ani jako osoby samotné, jen ta jeho duše ji už jako malou děsila natolik, že si od něj držela odstup. A přitom jeho bratr byl vždycky tak pozorný, milý a ochotný, obětavý, naprostý opak této stvůry a bestie, před kterou raději všichni utíkají, než aby ji oslovili.

"Volal mě někdo?"

Chladný hlas zazněl do vzduchu a vítr se rozevlál, aby ho všichni jasně slyšeli. Leonora prudce trhla hlavou vzhůru, Ikke pevně chytil pistoli na opasku a Noir zmateně zamrkal. Oba se totiž dívali za něj na strom s černými listy. Přesně odtud ten hlas vycházel. Noir cítil nejistotu. Ten hlas slyšel až příliš jasně na to, aby se mu to jenom zdálo. Tak proč ti dva vypadali najednou tak nebezpečně?

Konečně našel odvahu a otočil se, však s mírným zaváháním.

Nyní přímo hleděl do hlavně pistole, která se jasně leskla v odrazu blesku. Leonora a Ikke zpozorněli více. Sterm se ušklíbl, když mířil na onoho chlapce, kterého před pár lety potkal a dovedl ho na místo, kde si přál. Držel se za větev stromu s černými listy a mířil na něj, jako na nějaké prase, které se chová na porážku.

To už po něm Leonora zaútočila. Lehce její nohu zastavil. Dal tak možnost Noiroivi, aby uhnul stranou, zatímco se Ikke dostal za Sterma a přitiskl mu ústí své pistole k zádům. Sterm se ušklíbl a podíval se na něj vyzývavým pohledem. Je snad hlupák? Copak zapomněl, že zbraň nevystřelí?

"Ale, ale... proč hned všichni tak zhurta?" zeptal se skoro pobaveně a pustil Leonořinu nohu. Hned na to ho praštila pěstí do obličeje. Mírně zasténal a zanadával, že mu zlomila nos. Když se držel za obličej, Leonora nebezpečně syčela. Jistě by v útoku pokračovala, kdyby ji Noir v čas nechytil za ruce a neodtáhl ji mírně stranou. Když se Sterm jedním chladným okem podíval na Ikkeho, mladík si raději také zvolil ústup a částečnou kapitulaci.

Sterm se narovnal. Zamračil se. Budil nyní větší respekt, než před malou chvílí. Usmál se však. Tak děsivě, že Noir cítil mrazení v zádech. Schoval svou pistoli a zvedl ruce, aby jim dokázal, že nijak jinak ozbrojený nebyl. Hned je pokáral za onu nezdvořilost vůči němu.

To se mu však Leonora vysmála do tváře, že mohl být přestrojený démon.

Sterm luskl a ukázal na ní. Oznámil jí, že chytřejšího doručovatele si tito dva mladíci jako dozor vybrat na první misi nemohli. Posléze jí zatleskal a přistoupil k ní blíž. Mírně se k ní nahnul a syčivým hlasem jí zasyčel do ucha, že pokud se to bude opakovat, bude to muset nahlásit na Vedení, a to samo rozhodne, jak ji potrestá. Mírně si pohrál s jejími vlasy, dodávajíc, že by ji nejraději potrestal sám, na což by schytal další ránu, kdyby ji neočekával.

"Neprovokuj a raději nám sděl misi," zakončila jeho pokus o svedení Leonora vztekle a vzpurně. Sterm mírně zamrkal; poprvé byl přerušen dívkou, přestože se jí částečně dvořil. Nicméně se lehce ušklíbl a mírně zvedl bradu.

Noir se nemohl zbavit pocitu, že to je Reson, avšak s nehezkou jizvou přes celou tvář.

"Vaše mise bude poněkud prostá, sám bych ji zvládl během ani ne hodiny, ale protože nováčci potřebují lehčí mise, rozhodl jsem se, že jim ji přenechám," řekl Sterm panovačně. Chvíli jen tak vykládal úřednická prohlášení, přes která si Leonora nahlas broukala, aby je nemusela poslouchat znova a znova, zatímco Sterm vypadal, jakoby si to užíval a provokoval jí svým, důkladným vyslovováním jednotlivých slov. Leonora už netrpělivě klepala špičkou nohy o zem. Měla sto chutí mu šlápnout na obličej a pak zmizet, aby to vypadalo jako nehoda. Její vlasy mírně vlály ve větru a jasně zářily, působily jako čepele meče a oslepovaly kolemjdoucí, kteří se rychle vytráceli, když viděli tuto skupinku lidí pohromadě. Jen představa, že by se začali hádat a bojovat, je děsila víc než dostatečně.

Takže...

Když se minimálně po půl hodině, zatímco oba mladíci usínali ve stoje, konečně dostali k poslednímu odstavci v zákoně, Leonora otráveně vzdychla. Konečně se zeptala s rukami v bok, co je tedy jejich úkol a do kdy na to mají čas.

Sterm se ušklíbl.

"Zcela jednoduchý, má milá," řekl a za toto oslovení by mu Leonora jistě zlomila vaz, kdyby ji už pohotově oba chlapci nezastavili na místě. Sterm se lišácky usmál a chvíli tu malou skupinku před sebou sledoval. Pochopitelně; nemohl jim dát ten nejlehčí. Ikke Noah měl výsledky jako jeden z nejlepších, Leonora byla mistryní v jejím ročníku spolu s Resonem a mladý Reson, přestože se mu zkoušky nepovedlo udělat na poprvé, sám v ničem moc nevynikal a jeho spolupráce s ostatními, avšak co se týkalo jeho střel, když se trefil, měly skoro devastující účinky. Říká se, že ten, kdo není doručovatel a dokáže přesto ze zbraně vystřelit, má v sobě velký potenciál; buď se toto dítě stane spasitelem, nebo revolucionářem, který povede všechny do zkázy. "Stačí doručit jen jeden jediný balíček do Kyrie, vesnice tak věhlasné, jakou byla i samotná Stulisia."

Sotva ten název slyšel Noir, mírně ztuhl.

"Jak moc je to velký balíček?" zajímala se Leonora.

Sterm jí popsal přibližnou velikost balíčku a jeho důležitost. Kyria byla známá především pro svůj vyhlášený chov bílých koní, ale také se proslavila tancem, stejně jako Stulisia, zde se zaměřovali na odvážné tance, jako byla třeba rumba, ale tango bylo jejich národním tancem. Na rozdíl od Stulisie si hodně zakládali obyvatelé na vybavení v armádních silách a na výcviku svých dětí už od útlého věku. Pochopitelně si vždycky našli nějaký ten čas na tanec, ale už ho nebylo tak moc, jako ve Stulisie. Ve velkých bitvách právě na koních z Kyrie byly bitvy vyhrávány snadno. Koně vždy své jezdce dovezly za vítězstvím.

Když se Ikke zeptal, proč zrovna Kyria, Sterm překřížil ruce na hrudi a zvedl bradu. Mohl se jen zeptat, co je to za směšnou otázku. Avšak Ikke nebyl hlupák. Hned mu svou otázku odůvodnil. Poprosil Leonoru, aby vytáhla mapu. Poukázal jí na přeškrtnutou Stulisiu, potom na spoustu dalších křížků. Končily přímo před Kyriou. Zeptal se ho, zda je jen tak náhodou nechtějí rovnou poslat na smrt, a pokud ano, tak si mohou rovnou zvolit někoho jiného. Noir se ho snažil mírně krotit. Ale sám se nad jeho poznámkou zarazil. Kyria byla uprostřed cesty z každé strany Hlavního města. Mohli vyjít jakoukoliv bránou a vyšlo by jim to nastejno. I tak Noir přemýšlel, zda bude moci vyjít, tak jako Reson, opačným směrem. Sterm se nad Ikkeho poznámkou jen sarkasticky a hlasitě rozesmál, což chlapce dopálilo úplně. Když Stermův skoro vynucený smích zmizel ve větru, konečně se na něj mírně nahnul. Snad prozkoumával chlapcovo tělo, aby věděl, kde má přesně říznout, aby mohl ochutnat tu krev, která mu proudí skrz žíly, a zařadit ji do jednotlivých skupin ve své sbírce, nebo zda ji má rovnou vyhodit na zem a jeho nechat prostě jen tak vykrvácet. Nakonec odtáhl a chvíli byl potichu.

"Proč bychom cvičili nové doručovatele, když bychom je nevycvičili dostatečně dobře? Nejsme hlupáci. Pokud jste silní, přežijete. Pokud ne, toto je naposledy, co se vidíme. Pokud jsi slabý, Ikke Noahu, klidně si může dobrovolně vsadit nůž do srdce a zmizet z tohoto světa jako slabý hlupák, který odmítl splnit rozkaz," poznamenal Sterm pouze a otočil se k odchodu.

"Tak takhle zemřel Reson?" zasyčela Leonora tiše.

Sterm se po kroku do sněhu okamžitě zastavil. Podíval se na ni chladnýma očima, které potemněly.

Odmítl splnit ten potupný rozkaz?

Noir zmateně sledoval Leonoru, která se však mračila příliš, na to, aby žertovala. Sterm se však mile ušklíbl. Zpod temného pláště vytál jakýsi balík, který doposud měl dokonale skrytý snad v těle samotném a hodil ho do Noirových rukou. Noir ho jen stěží chytil, div ho nepustil na zem. Kdo ví. S touhle otázkou se poklidně otočil a kráčel kupředu. Mírně zvedl ruce a mluvil nyní tónem, ve kterém bylo jasné, že se něco blíží, byly to změny, které se blížily. Kdo ví, kam ho zavede jeho vlastní osud a jak také skončí; zda s pomocí druhých nebo s pomocí Boží.

Leonora za ním tiše hleděla.

"Co?" zeptala se po chvíli ticha, když už zmizel a ona si všimla nechápavých pohledů.

Ikke se zaujatě zeptal, co to je za balík. Noir s tím mírně zaštěrkal, na což ho oba praštili a ječeli na něj, že by to mohlo mít označení opravdu křehké zboží. Noir měl štěstí, že nikde žádná poznámka či nálepka takovýchto slov nebyla. Leonora balík vyrvala Noirovi z rukou a hledala adresu, která byla nalepená zboku, nikoliv na jeho delší části., jak si mylně myslela. Otázku, zda už někdy navštívili Kyriu a tančili s místními holkami, si mohla odpustit, protože odpověď znala už předčasně; tihle chlapci sotva vytáhli paty z domů. Povzdychla si, pak se ušklíbla při vzpomínce, když se tam s Resonem potkala a společně protančili nekonečný počet hodin pod jasným měsícem.

"Hej, to jsou oni," slyšela hlasy a podívala se za nimi. "Ta holka, která se zná s Himitsem, jak odporné." Muž si odplivl a ten druhý přikývl. "Když už má práci, proč prostě nezmizí?" Leonora je tiše sledovala a její pohled mírně změknul. Pohlédla do země a držela balík u sebe. Slyšela jejich hlasy v ozvěnách. Tiše zavrčela. Vycenila zuby. Přejela nehty po balíku tak silně, že by ho jistě rozedřela přitlačit víc. Noir a Ikke ji tiše sledovali.

Ikke se najednou zamračil a vstal. Prošel okolo Leonory, která se tiše dívala do země. Noir zmateně sledoval Ikkeho. Už otevíral pusu, že něco řekne.

Obrovská ohlušující rána.

Leonora vykulila oči. Podívala se zmateně za sebe, zatímco se jí oči mírně leskly a drobné slzy se v nich tvořily. Pak se jí zornice zúžily.

"Jak se opovažujete...?" zasyčel tichý hlas a Leonora byla potichu, s vykulenýma očima a mírně pootevřenou pusou celou situaci tiše sledovala. Ikke držel muže za košili, přitáhl si ho k sobě, když k němu došel a nyní na něj tiše zasyčel tuto otázku. Kolem něj byste mohli spatřit hodně temnou auru, mít oči démona nebo být démonem samotným. "Jak se opovažujete takto o nás mluvit, přestože nevíte, co skutečně děláme? Vy sami jste sotva opustili hřejivé hradby Hlavního města a chcete mít velké řeči o té, co pracuje ze všech nejtvrději?"

"No a co?" zasmál se druhý muž. "Jste jen bestie, které měly zůstat pod zámkem tak dlouho, odkud by z toho nezešílely."

A to bylo moc.

Leonora zakřičela na Ikkeho, aby přestal.

Kdyby si Ikke Noah stanovil někdy nějakou hranici, kterou by si přál nikdy nepřekročit, bylo by to právě nyní, kdy by neuspěl. Snad by mohl mít právem rudé oči démona, protože sílu měl stejnou. Přehodil dvakrát tak vyššího muže přes sebe a praštil s ním surově o zem, nehledě pak na následky, které ho za tento čin mohly čekat a které ho rozhodně neminou. Země napraskla a zatřásla.

Démoni se zastavovali. Tu obrovskou ránu vycítili i oni, sice jen jako slabé chvění, ale i tak si byli vědomi, že jejich společník, spíše nějaká malá bestie se za těmi hradbami rozzuřila, zrodila a je připravená se k nim připojit, nebo je všechny pozabíjet.

Muž chraplavě zakašlal.

"Nech toho!" zakřičela Leonora a už tahala Ikkeho, který by jistě pokračoval, pryč. Chlapec z rodiny, která je pověstná svou obří silou, sahající až k hranicím slabších démonů. Kdyby šel proti démonům jen on sám, můžeme tady mluvit o jeho jasném vítězství. Jediný důvod, proč se ho lidé z okolních vesnic báli, byla jeho monstrózní síla především. Jeho vzhled by mohli přehlédnout, ale ta síla je děsila víc, než ony pověstné zlostné oči, kterými se na všechny díval. Avšak Ikke svou sílu nenáviděl. Přál si ji naučit se ovládat, ale nikdy v tom neuspěl.

Zlostně křičel na Leonoru, aby ho pustila.

Na místo toho ho však Leonora k sobě přitiskla ještě více a tiše zašeptala, že ho nemůže pustit. Pootevřela oči a sledovala mrtvého muže, kterého mladík zabil jen jednou jedinou ránu. Bude z toho malér, až se to dozví Vedení. Ale je ochotná to vzít všechno na sebe. Ikke vybouchl, protože onen ohrávaný příběh o tom, že generace Leonory, Resona, Duisy a mnoha dalších je generace těch nejhorších doručovatelů, kteří se svou silou pomalu blíží až k síle pravých démonů, už mu lezl poměrně krkem. Nemohli za to, že bratři Himitsovi měli tak monstrózní sílu a jeden z nich se stal věhlasným sadistou, zatímco se ten druhý podle slov ostatních raději vypařil, aby mohl také začít někde v tichosti brutálně vraždit.

Vytrhl se Leonoře ze sevření. Tiše na ni zavrčel, že by se měla naučit se bránit. Leonora zmateně zamrkala. S těmito slovy se Ikke otočil k ní zády a zavřel oči. Zeptal se jí, kdy hodlají vyrazit. Připomněla mu, že na doručení zásilky je jen omezený čas. Nyní jeho otázka směřovala k Noirovi, který byl pořád překvapený z oné velké síle v tomhle chlapci; na akademii tuhle sílu snad ani nepoužil; kdy hodlá vyrazit, aby to vůbec stihli v čas.

Noir navrhl, aby se zde sešli znovu za hodinu, aby se mohli připravit.

Ikke se na něj podíval temnýma očima, však souhlasil a odešel. Noir se zeptal Leonory, zda by mu nemohla něco zjistit, na což Leonora, tisknoucí k sobě balíček, zpozorněla.

Sterm byl ve svém pokoji a pozvolna popíjel víno.

Nechal rudou kapalinu, aby poletovala po skleničce v malém víru a poté jí dovolil klesnout dolů na dno. Ušklíbl se a na jazyk si vylil malou kapičku, aby se mu rozpustila v ústech. Otevřel rudě zářící oči. Přemýšlel o tom, zda by je neměl varovat ohledně okolních vesnic, které se je rozhodně budou snažit zastavit nebo někteří obyvatelé je budou chtít dokonce i zabít, ale pak pokrčil rameny, že už je zřejmě stejně pozdě, a pohlédl na hodiny. Tiše tikaly. Fialové oči pohlédly zase ven z okna. Na sobě měl znovu jen onen tmavý župan. Opřel si hlavu o stěnu a usmál se. Dopil víno a hodil sklínku na zem. Roztříštila se na malé kousíčky.

Sledoval, jak se pomalu rozkládají a padají dál od sebe, dokud se nepřestal točit i ten poslední. Mezitím z okna nedaleko od něj vyletěl jakýsi orel, aniž by zahvízdal. Hned popadl svou zbraň, zamířil, avšak nevypálil ihned. Nevadilo mu, že při tom spěchu šlápl do střepů ze skla, nevadilo mu, že krvácel. Sledoval rychle poletujícího ptáka před sebou a důkladně mířil obyčejnou zbraní, ke které nedávno získal i náboje. Pozoroval rozpětí orlových křídel. Všiml si, že něco nese. Nemohl ho nechat jen tak odletět, co když to bylo něco důležitého?

Jednotlivá pírka se ohýbala ve spěchu, s přáním orla, aby uletěl co nejdál, aby se dostal za hradby ke svému pánovi, aby mu doručil onu malou zprávu, pro někoho skoro bezvýznamnou, avšak pro ženu s tetováním Liberty důležitou přespříliš, tak důležitou, že by za ni položila svůj vlastní život.

Ohlušující výstřel.

Žena prudce trhla hlavou ke Stermově oknu. Polekaně sledovala hlaveň pistole, ze které se kouřilo. Orel se ohlédl za výstřelem. Ještě měl kořeny svých předků, kteří se tohoto zvuku báli, a nyní mu to Sterm připomněl. V temném oku se odrážela kulka, která se rychle točila, dokud orla netrefila do křídla, nevzala mu rychlost a rovnováhu a nepřikázala mu, aby okamžitě spadl k zemi, aby nikdy svůj dopis nikam nedoručil.

Sterm se hrdě usmál.

Žena polekaně sledovala orla, který padal k zemi. Cítila, že se jí srdce zastavilo. Jako by ji postřelil, nikoliv orla před ní.

Avšak ke Stermově smůle, orel dopadl za hradby do náruče své paní, která ho k sobě přitiskla. Když pohlédla do rukou na kostky, které jí ukazovaly šestky, zklamaně zavřela jasně bílé oči. Hned se s orlem v náruči rozběhla pryč, zatímco si četla malý dopis, který jí orel ochotně předal předtím, než usnul v jejím náručí.

Musíte si dávat pozor na Himitsa, něco začíná tušit. – L

Žena přikývla a utíkala kupředu proti strmému kopci. Pevně v ruce stiskla malou kuličku papíru a strčila ji do kapsy.

Sterm poklidně přešel před dveře a zaklepal. Žena s tmavou pletí se prudce podívala za tím zvukem, div neshodila z okna květináč. Viděl mě snad?

"Lepší než já?" zazněl chraptivý hlas a mladík se hlasitě rozesmál, spíše to byl přiškrcený hlas, který se smál. Zhluboka si oddychl, když skončil. Vzhlédl k muži před sebou. Věnoval mu onen šílený úsměv dětí démonů, který Sterma polekal. "Nebuď přece naivní, bratře, když zemře jeden z nás, zemřeme oba dva, to přece víš." Opřel si hlavu o zeď.

Nyní bylo na Stermovi, aby se pobaveně zasmál.

"Jenže ty zemřeš dřív, bráško."

Kde bere tu jistotu, že to nebude naopak?

Mladík v cele připoutaný čtyřmi pouty se hlavou pomalu nahnul k oknu vysoko nad ním. Sledoval ho po delší chvíli potichu. Pak v něm spatřil jakýsi stín, snad obrys nějakého zvířete, které se rychle dostalo nahoru. To ho mírně zaujalo. Avšak... Ušklíbl se, aby překvapení v sobě skryl a nechal Sterma v nevědomosti, kterou tolik nenáviděl. Pomalu přehoupl hlavu zpátky kupředu, aby se mu díval do očí, a pořád měl na tváři onen vítězoslavný úšklebek.

"Řekni, bráško, co bys dělal, kdybych utekl?"

Jak absurdní otázka, pomyslel si Sterm, jeden z nejsilnějších doručovatelů všech dob. Nikdy mu nikdo neutekl a on se mu hodlá vysmívat?

A pak se mladík znovu zeptal:

"Co bys dělal?"

Sterm na tuto otázku mohl jen tiše přihlížet. Mlčel delší chvíli. Pak mu však věnoval stejně absurdní otázkou typu:

"Jak bys mohl utéct, kdybych ti zpřelámal všechny hnáty a nechal tě připoutaného tady dole, hm?"

Mladík se pouze usmál, až mu praskl popraskaný ret ještě víc a začala mu z něj téct světla krev. Sotva ji Sterm ucítil, mírně si oblízl rty, jak moc zatoužil mu ji sebrat a kapku po kapce si dopřávat ono potěšení z tak překrásně sladké krve, kterou jeho obě vlastnila. Dlouho nezískal žádné nové prvky. Mladík k němu vzhlédl.

"Kdy hodlᚠjít na lov, bratříčku?" zeptal se ho vězeň.

A Sterm mírně vykulil oči. Dělal si z něj snad blázny?!

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 ˇ 2 ˇ 3 ˇ 4 ˇ 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře