Pouto snů 7

1. leden 2016 | 07.00 |

   Znovu se mi potvrdila má slova; jsem naprosto neschopný. I Tweety by ho jistě poznal hned na první pohled a já hlupák jsem nebyl schopný poznat toho (jakže se jmenuje?) majitele hotelu. Jeho slova mě trochu ranila a urazila, ale v tu chvíli jsem nebyl schopen cokoliv říct. Z onoho ticha mě vytáhl až hlas, který jsem poznal ihned.

   "Děje se něco?" zeptal se Jan Taker, pokud to vůbec bylo jeho jméno, a dotkl se mého ramene. Prudce jsem se rozmáchl rukou a on tu svou rychle sundal. Nikdy jsem se necítil hloupěji, než nyní.

   "Musíte si uvědomit, pane Šníchu," oslovil mě znovu René a já se za ním otočil, "že každý tady máme více než jednu osobnost, když umíme být tak dobrými herci, abychom Vás zmátli."

   Prorazil jsem si cestu skrz něj a cítil, že se mi krev pohybuje v těle až příliš rychle. Přede mnou se objevil zástup lidí. Musím odsud! To jsem si pořád opakoval, když jsem se vydal zase zpátky k nim a prchal před davem lidí, kteří mi rozhodně chtěli ublížit.

   Povedlo se mi dostat se k proskleným dveřím a nehledě na škodu jsem s nimi zalomcoval, dokud se mi neotevřely samy. Ohlédl jsem se předtím, než jsem se rozběhl kupředu směrem k řece. Stokrát raději se utopím, než abych jim padl za oběť! Slyšel jsem jejich šílené smíchy, které mě pronásledovaly i cestou směrem na kopec. Neznal jsem cestu, kterou jsme jeli, ale utíkal jsem tam, kam mě nohy nesly. Když jsem se ohlédl, po pěti minutách, po půl hodině nebo po hodině, zastavil jsem se, abych popadl dech. Nikde jsem už nikoho neviděl, dech jsem měl naprosto zkrácený, srdce mi div nevyskočilo krkem ven a zůstal jsem sám. Hudba v dálce během mého běhu utichla úplně a hlasy se vytratily do neznáma. Tweetyho jsem nikde neviděl. Zřejmě jsem o něj tentokrát přišel úplně.

Padl za oběť těm tyranům, padl jako hrdina! Pokud se mi povede, vzdám mu hold, až dopíšu povídku... která se mi pomalu rodila v hlavě, zatímco jsem pořád stál na tom kopci a hleděl do neznáma.

   Mozek mi pracoval na plné obrátky. Povedlo se jim mě obalamutit! To jim přece jen tak nedaruji. Zatímco jsem šel kupředu, nevnímaje kroky ani svůj směr, přemýšlel jsem o plánu na pomstu všem, které jsem dnes večer poznal. Ty tváře si rozhodně zapamatuji. Neodpustím jim tento žertík! Jan Taker. Nikdo takový rozhodně neexistuje a jen si ze mě vystřelili, aby se mohli zplna hrdla nyní bavit a smát se. Měl jsem zřejmě ráno odjet, dokud jsem měl možnost. Litoval jsem svého předešlého rozhodnutí.

   Nevím, kdy jsem se vrátil domů, ale hned jsem usedl za svůj notebook. Z neznámého důvodu mě brněly prsty a já se nemohl na nic jiného než na to, co se na té oslavě stalo. Nepamatuji si, co jsem dělal, ani kolik bylo hodin, když se mi povedlo konečně usnout. Ale tu noc jsem nesnil žádný ze šílených snů, nýbrž mě děsily tváře, které jsem si pořád pamatoval, jako čerstvé.

   Když jsem se vzbudil dalšího dne, bolela mě hlava a já netušil z čeho. Všiml jsem si, že jsem zaspal skutečně v podivné poloze, s notebookem místo polštáře. To vysvětlilo mou celkovou bolest hlavy. A možná to víno včera. Zvedl se mi trochu žaludek. Rozhlédl jsem se kolem a zarazil jsem se. Tweety byl ve svém pelechu a chrněl, jako malé mimino, neuvěřitelně páchl a chrápal jako starý dědek.

   Vstal a chtěl jsem ze židle pověsit svůj kabát na věšák, ale hrábl jsem nepřítomně do prázdna. Byl jsem ještě rozespalý, ale byl jsem si jistý, že jsem si ho tam včera pokládal. Zarazil jsem se a podíval jsem se na věšáky vedle dveří, ale tam nevisel. Visel na prostředním věšáku na dveřích. Tam bych ho nikdy nedal!

   Vzhledem k tomu, že mé boty, které jsem včera nechal rozházené záměrně, protože jsem byl plný vzteky na lidi kolem sebe, byly hezky dané k sobě, špičkou ke stěně. Podrbal jsem se na hlavě. Takhle si boty ani doma nedávám! Nejvíce mě zarážel můj kabát, který se záhadným způsobem objevil na prostředním věšáku. Sundal jsem ho a přesunul ho na věšáky nad boty. Přesunul jsem se do koupelny, kde jsem sám sebe nepoznával, protože mé strniště mi měnilo vzhled úplně. Vypadal jsem naprosto děsivě. Vyplázl jsem na sebe jazyk a přál si, abych takhle mohl jednou vyděsit i Toma.

   Trochu jsem se upravil a opláchl si obličej, abych ze sebe smyl kocovinu.

   Vypadal jsem skutečně otřesně, ale v tuhle chvíli mi to bylo jedno. Vzal jsem si kabát, nechal jsem Zrádce vyspávat svou kocovinu a vydal jsem se na ranní prohlídku maloměsta. Doufal jsem, že všichni budou unavení z té jejich tak vydařené oslavy. Ale hned se mi udělalo špatně, když jsem spatřil Reného usměvavou tvář, který se ke mně hrnul a zdravil mě, nastavoval mi náruč a snad čekal, že ho pozdravím.

   Obešel jsem ho bez pozdravu. Zřejmě byl zaražený a ptal se mě, zdalipak jsem se špatně vyspal. Jestli chtěl ránu pěstí do obličeje ihned nebo ne, jsem si hned ověřil činem. Schytal nehezkou ránu do nosu, až se mu hlava zatočila a on skončil na zemi. Hned na mě chtěli volat ochranku, ale to už jsem byl pryč se svým spořádaným krokem. A všichni na mě zase hleděli jako na nějakého trestance. Tu ránu si zasloužil, proboha! Nebo to snad budete propagovat heslo; jeden za všechny a všichni za jednoho? Zakručelo mi v břiše. No jo, měl bych se někde stavit pro nějaké jídlo. Nepočítal jsem, že tady strávím takovouhle dobu.

   Když jsem vstoupil do místní restaurace, padla mi čelist až dolů. Onen vyšňořený pan Jan Taker z včerejšího večera vyměnil slušivý oblek za několik tisíc za laciný oblek obsluhy se zástěrou přes pás a nohy, místo skleničky v ruce nyní měl propisku a bloček a místo pochval se nyní vyptával na objednávky. A já si říkal, že by se jeden z těch buranů uměl chovat! Když už je o nich řeč, hned jsem spatřil burana z prvního dne, který mě sem tak ochotně přivezl. Vesele mi mával a snad si mysle, že si ho všimnu a přisednu si k němu. Omyl! Rovnou jsem šel na bar a objednal si láhev pořádného alkoholu. Když mohou slavit oni, budu slavit i já! A ať se jim to líbí nebo ne, klidně i během denního světla! Nemám se přece za co stydět! Žaludek mi však hned připomněl, že pokud do sebe naliju hned po ránu a na lačno nějaký alkohol, nehezky mi ještě zavaří.

   Jan Taker, pokud to bylo vůbec jeho pravé jméno, vešel za bar a trochu se zarazil, když mě spatřil. Můj pohled mu jistě říkal všechno, co jsem vyčítal jemu i zbylým jeho kamarádíčkům za včerejší večer. Váhavě pohlédl na pivo, které zrovna čepoval.

   "To se snad každou noc takhle měníš na bohatého frajírka, zatímco přes den jsi jen obyčejný sluha?" zeptal jsem se ho povýšeně. Mlčel a věnoval se čepování dalšího piva.  Musel jsem se ho takhle zeptat, aby si uvědomil, že i po včerejší dobré konverzaci ho bohužel vidím stejně jako zbylé lidi vedle mě. Podíval jsem se za sebe. Trochu totiž utichli a pozorovali nás. Konečně dočepoval posléze i třetí pivo, dal si ho na tác a zvedl ho jednou rukou poměrně ladně.

   "Nevím, o čem to mluvíte," řekl pouze a bez dalšího slova zmizel v davu lidí, aby jim roznesl ty tři piva. To už ho volal muž luskáním prsty s tím, že si chce znovu objednat. A já jsem solný sloup, nebo co, zatraceně?! Začínal jsem být už vážně podrážděný. Když se konečně vrátil s pěti dalšími objednávkami, nehezkým způsobem jsem ťukal prstem do stolu pod sebou, opíral jsem se o něj a zjistil jsem, že židle při každém nahnutí dozadu zavrzala, takže jsem se zachoval, jako dítě, a provokoval ho tak moc, jak jen to šlo.

   Vyvedlo ho to z míry, protože trochu cukl s rukou, když naléval víno. Hodil na mě zlý pohled, ale nic neřekl. Očistil skleničku a naléval do ní víno znovu. Už to nebyl onen vznešený dědic, za kterého se před pár hodinami vydával, ale neschopný budižkničemu. Nemohl jsem si neodpustit několik peprných poznámek ohledně včerejšího večera. Říkal jsem to tak hlasitě, aby to slyšeli i všichni ostatní.

   Odnesl objednávky svým zákazníkům. Když se vracel, opět jsem se ho provokativně ptal, zda si hodlá i dnes večer hrát na vznešeného dědice. A v tu chvíli i jemu přetekl pohár trpělivosti. Popadl mě za triko a přitáhl k sobě. Zřejmě by mě i udeřil, ale jen na mě zle zavrčel, že to nedělal proto, že by ho to bavilo, ale protože si myslel, že je ve mně alespoň trochu lidskosti.

   "Ale spletl jsem se," řekl mi zlým hlasem. Až potom uslyšel zavření dveří a zpozorněl. Vzhlédl ode mě a díval se upřeně za mne. Všiml jsem si, že jeho zlost mu z očí rychle vymizela a pohled se mu naprosto změnil. Pustil mě a rychle ode mě odsunul ruce, jako bych měl mor. Až teprve potom jsem si uvědomil, že okolí naprosto utichlo, a otočil jsem se. Ve dveřích stála Marie a ona plavovlasá žena ze včerejšího večírku. Ta žena, kterou tak toužebně sledoval muž vedle mě pohledem, jež by si přála každá žena, aby ji pozoroval. Mlčela a pozorovala toho Jana Takera chladnýma, však překrásnýma kaštanovýma očima. Za ní stála Marie, obě oděné do šatů, přestože by jistě mohly nosit volné kalhoty, jako jiné ženy okolo. Beze slova se ona plavovláska otočila, vlasy jí prolétly vzduchem a stejně tiše, jako vešla, tak stejně tiše také odešla, v zádech s Marií. Restaurace zůstala delší dobu potichu a potom se znovu lidé kolem rozpovídali. Slyšel jsem tichý povzdech a ohlédl jsem se. Jan vypadal poněkud sklíčeně.

   Po delší chvíli zase roznášel pití a jídla lidem po jednotlivých stolech a mě si nevšímal. Nakonec mi jen tak posunul po pultě sklenici s vodou, o kterou jsem si požádal, bůh ví před jakou dobou, a už na mne nepromluvil. Poté, co jsem dopil, jsem jen zaplatil a v tichosti opustil hostinec. Co měla ta scéna znamenat? Proč se na ni díval stejným pohledem, jako včera? Byl to pohled, který mě naprosto šokoval a přitom jsem ho viděl pouze v jeho očích. Nikdy jsem neviděl nic podobného. Ani nemohu popsat, jaký jsem měl pocit, když jsem jeho zaměřené oči znovu viděl v této pozici, jak hledí přímo na ni, na onu neznámou mladou dámu z večírku.

   Zarazil jsem se. Vztekem jsem kopl do kamene před sebou, až odletěl do vzduchu. Proč se vůbec rozmýšlím nad takovouhle hloupostí?! Nakonec jsem zamířil do své chalupy, hladový a znechucený, jako předtím, když jsem ji opouštěl. Avšak zaujatý. Zaujatý situací v restauraci. Sotva jsem otevřel dveře, Tweety ožil a hned ke mně přiběhl. Byl jsem překvapený, že mě Zrádce vítá i po jeho skvěle stráveném večírku beze mě. Měl jsem na něj celkem vztek, že se ode mě odpojil a raději šel za nějakým pouličním pudlem! Měl by mít přece nějaký vkus a ne se zahledět zrovna do tohohle. Pověsil jsem si kabát tam, kde by si ho pověsil každý normální člověk; na věšák, pod kterým hned skončily mé boty, ledabyle rozhozené. Konečně jsem usedl ke své práci a začal se soustředit, ale zarazil jsem se. Pozorně jsem si prohlédl popsané stránky ve Wordu a nemohl jsem uvěřit svým očím. Rychle jsem seběhl jenom v ponožkách po suché trávě a Tweety letěl za mnou a já držel notebook ve vzduchu, jako maniak, abych měl nějaké připojení a snažil jsem se přitom odeslat tento malý, však alespoň nějaký soubor Tomovi! Nevím, co v něm bylo, ale vzhledem k tomu, že to mělo deset stránek, tak jsem se asi pořádně bavil i po té otřesné oslavě! Asi ze mě mluvil alkohol, tak se snad zasměje nad těmi nesmysly, které jsem zplodil.

   "Co tady děláš?" slyšel jsem za sebou hlas, když jsem se radoval, že se to odeslalo v pořádku a já měl nějakou jistotu, že si to přečte. Ona žena mě vylekala, až jsem málem pustil svůj drahý notebook na zem a otočil jsem se tak prudce, že i Tweety vedle mě nadskočil leknutím. Za mnou stála Marie a sledovala mě přísnýma očima, které bych nikdy nesoudil, že uvidím zrovna u ní. Přešla ke mně rázným krokem a podívala se na můj notebook. "Kdo vůbec jsi?"

   "Už se přece známe," namítl jsem a sklapl jsem notebook, aby do něj nehleděla. Přimhouřila oči a naklonila nedůvěřivě hlavu na stranu. Tweety se po ní hned musel opičit. Navrhla mi, abych si dával pozor, a prošla kolem mě. Zaraženě jsem se za ní díval. Tweety mě přistihl, jak na ni doslova zírám, a tak do mě šťouchl packou, aby mě vrátil zpátky do reality a nespokojeně zapředl. Žárlivka kočkovitá. Hlavně že on si může užívat celou noc a ani nevědět, jak se dostal zpátky domů (a to by mě také zajímalo, jak se mu to povedlo!). Nakonec jsem se s ním vrátil zase zpátky a pořádně jsem si přečetl, co jsem tu noc vůbec psal. A překvapilo mě, že to bylo i celkem chytlavé. Nevím proč, ale na krátkou chvíli jsem si dokonce představil, že se ona oslava skutečně stala podle mých slov a vše skončilo někde uprostřed, kdy se můj hlavní hrdina střetl s hostujícím. No, to je právě ta věc, nemám žádného pana dokonalého, jak to pořád vyznívá, podle kterého bych se mohl inspirovat. Jediný slušný člověk je stejný buran, jako všichni ostatní kolem dokola. Umí sice mluvit slušně, ale to musí, jinak by nemohl pracovat v restauraci. I tak mě zaráží chování personálu tohohle hotelu! Jak si mohou dovolit hrabat mi na věci a přesouvat je, jak se to líbí jim!

   Záměrně jsem dal své věci tak, jak by si je každý normální člověk. A pokud mi do nich budou hrabat, poznám to!

   Posadil jsem se na postel a přemýšlel jsem. Nakonec jsem se vyvalil na posteli a Tweety hned vedle mě. To už jsem ho shazoval, abych mu očistil tlapky, ale bylo to marné. Už za sebou nechal několik špinavých tlapek od dveří až po mou postel, na peřinách a dokonce i na polštáři. Jak já jsem nadával! No, ale zaplatil jsem si za to, takže ať se snaží. Konečně mohu využít jejich služby.

   Vytočil jsem jedno číslo na recepci. Ozvala se mi hlasová schránka, která mě informovala o tom, že účastník momentálně hovoří, takže jsem ihned zavěsil a zkusil vytočit druhé číslo. Ozvala se naprosto totožná hláška a mně docházela trpělivost. Zkoušel jsem obě čísla ještě minimálně devětkrát. A můj pohár trpělivosti tak akorát přetekl! Vydal jsem se ven, jen v ponožkách, ale to mi nijak nevadilo. Však mi je taky hezky zaplatí pohled na jejich bolavé ručičky při nějaké té pořádné práci.

   Dostal jsem se na recepci a už jsem viděl Reného, který stepoval, posléze klusal pozpátku, aby se mi vyhnul, ale mně se povedlo zachytit ho za rameno. Pořád si máme o čem pořádně popovídat!

   "Pane Šníchu, hezké odpoledne, že?" zeptal se mě milým hlasem, však výraz ve tváři jasně hovořil, že po této hodině rozhodně odpadne, pokud si nyní nepůjde lehnout, nebo dát další kávu, jejíž vůně se mu táhla z úst, aby vůbec vydržel a mohl mluvit a stát na místě. "Mohu Vám nějak pomoci?" Ahá! Takže nyní jsem pan Šních, no není možné, on umí vykat?! Nepotřeboval jsem mu dávat důvod. Odtáhl jsem ho z recepce a bylo mi úplně jedno, kolik lidí se na nás dívalo, jako na dva maniaky.

   Dotáhl jsem ho před chalupu a doslova mu přikázal, aby mi tam vyčistil špinavou podlahu a vyměnil prostěradlo, polštář a peřinu. Sice s nechutí, ale udělal to. V půlce skoro zaspal, ale po mém pohledu se hned probudil a byl čilý a k světu, jako předtím. Poukázal jsem záměrně na své ponožky, které mi nakonec také vzal vyprat. Neodpustil jsem si sarkastické poděkování. Zavřel jsem za sebou dveře a bylo mi jasné, že na mě nadával a zuřil. Ale já jsem se cítil naprosto spokojeně. Tweety se na mě podíval s vypláznutým jazykem a také se tvářil spokojeně.

   Usedl jsem na vrzající stoličku – už mě její vrzání ani nepřekvapovalo – a zapnul svůj notebook. Musel jsem dlouho přemýšlet, než jsem zase začal psát. Nakonec jsem všechno smazal a povzdychl jsem si. Přešel k oknu a sledoval ono velké sídlo, které zřejmě nikomu nepatří, kde se odehrávala oslava první den. Sídlo bohatého pana Takera nebylo v dohledu z mého místa pobytu. Přemýšlel jsem, zda tyto dvě budovy a spoustu dalších vlastní maloměsto samotné, nebo snad patří nějakému vznešenému rodu, který vymřel, nebo jeho poslední potomci vzali nohy na ramena v čas a utekli před tímto zapadákovem, nebo ho raději prodali někomu, kdo tady má teprve přijet a zbořit je. Sídlo bylo rozhodně velkolepé, ona druhá pochybná stavba by mi tady ani nijak nevadila.

   Díval jsem se na řeku dlouhou chvíli. Byla inspirující. Byla překrásná. A pak jsem se zarazil a vyšel ven přes skleněné dveře, které měly působit zřejmě jenom jako okna na rozhled. Sešel jsem z kopce a kráčel blíž, ale jen kousek. Mohu říct, že při západu slunce jsem sledoval, onu pěknou blondýnu a vedle ní stála Marie a o něčem se zřejmě bavily. Posléze plavovláska odešla s hlavou vzhůru, však ve tváři měla smutek, jakoby se měla brzy rozplakat. I přes nehezkou masku jsem to na dálku mohl poznat. Jen nelida a necita by nepoznal smutek, který v sobě ona žena skrývala. A přitom mohla mít tak vášnivý pohled, jako onu noc, kdy jsem ji spatřil poprvé, když hleděla do očí Janovi.

   Když posléze zmizela i Marie za onou ženou, vydal jsem se zpátky do chalupy i já. Tweety mě čekal u vchodu a hned po mně začal skákat. Vyhrožoval jsem mu, že pokud něco zašpiní, bude spát venku. Jen naklonil hlavu na stranu a vypadal spokojeně. Jemu se tady snad dokonce líbí! A to kdysi býval sedačkový povaleč!

   Ale i já na sobě si všímám různých změn; dobrovolně jsem musel vyjít ven, abych sehnal něco k pití. A zítra mě to bude čekat zase. Tentokrát si však nakoupím a zůstanu uzavřený v tom malém prostoru, abych se mohl soustředit na svou práci.

   Zarazil jsem se, když jsem uslyšel klepání na dveře.

   Co tady vůbec ještě dělám? Už jsem tady dávno neměl být! Ještě mi to vleze na mozek a pak možná-... Ne, to je nemožné! To se nikdy nestane. Tyhle myšlenky mi rychle propluly hlavou, když jsem s ní zakroutil do stran. To je přece směšné, pomyslel jsem si, když jsem otevřel vstupní dveře.

   "I my si umíme zahrát na vznešené lidi, pane Šníchu," řekl mi René, který mě překvapil svou rychlostí, a podal mi věci. Přitáhl mě však prudce k sobě a tichým sykotem dodal: "Ale jen když je to potřeba."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře