In nomine spiritus sancti 1

4. leden 2016 | 07.05 |
› 

Miluj bližního svého

   Nikdo z nich netušil, že tato noc jim naprosto změní životy a oni posléze přehodnotí celou svou dočasnou existenci. V hlavě měli pouze jednu jedinou věc; svůj cíl. V muzeu dnes dopoledne přivezli nový kousek a oni se rozhodli, že onen překrásný kousek získají pro sebe a po pár letech ho prodají za přemrštěnou cenu. Deset mužů, ve věku od dvaceti po třicet šest let, se tisklo ke stěně, zatímco noc byla jejich milenkou a slibovala jim věrnost, že je bude skrývat pod svým hábitem, když budou pracovat. Slibovala jim, že je bude bránit před nehezkým modrým světlem policejních aut, před nehezkým pískáním jejich houkaček, před ranami z jejich obušků. Ten, kdo je vedl, měl světlé, plavé vlasy. Právě jemu noc pomáhala nejvíce, aby nešel vidět, skrývala jeho stín a jeho vlasy zbarvovala do temných barev tak, jak si on přál. Byl to jeho nápad – jeho napadlo, jak se tam nepozorovaně dostat a zase dostat se rychle ven, pokud bude potřeba. Všem řekl, aby se připravili; i tak se našli dva hlupáci, kteří si vzali bílé, jasné oblečení, které bylo v noci jako pěst mezi oči, takže je nakonec poslal pryč. Zůstali tedy jenom oni; devět jeho věrných lidí, kteří byli připraveni za něj položit život, kdykoliv bude třeba, aby se on dostal ven a dokončil tak jejich plán, který spolu začali. Onen kousek – překrásný zlatý pohár snad z doby Starověkého Říma, jak všichni archeologové tvrdili – si přáli vlastnit všichni zbohatlíci, ale protože byl odvezen do muzea dřív, než stihli zareagovat, bylo příliš pozdě. Nikoliv však pro deset mužů, kteří se nyní skrývali ve stínech, zatímco opatrně, pomalu pokračovali kupředu, blíž k muzeu. Jejich veliteli oči zbarvené spíše do šedivě stříbrné barvy, než do modrošedé, jak mu všichni říkali, jasně zářily do prostoru před sebou, zatímco prozkoumával místo pozorněji, než kdokoliv jiný. Měl z nich nejlepší instinkty a reflexy ve tmě. Byl skoro jako šelma. Šelma, která předem znala svůj cíl a nikdy nezklamala svou smečku. Možná proto se tehdy rozhodli následovat Altara, přezdívaného Stříbrný vlk nejen pro jeho překrásné oči, ale také pro rychlost a hbitost, kdykoliv to bylo potřeba. Vždycky počítal s tím, že by se mohlo cokoliv zvrtnout.

   Lothis a Lothias, jednovaječná dvojčata, se k němu přidali jako úplně první a měli k němu největší a nejvěrnější vztah. I kdyby jim několikrát řekl, aby utíkali a nechali policisty chytit jenom jeho, nechali by se k němu připoutat pouty a křičet, že ho nezradí. Vlasy temně ryšavé měli dlouhé po ramena, rozcuchané na všechny strany, avšak oči temně černé jako uhel a stejně jako jejich vůdce pozorně sledovali všechny strany a pomalu se pohybovali kupředu, zatímco si navzájem kryli záda.

   Další za nimi byl malý Rus, nejmladší z nich, oči měl však bystré, jako liška, a hbitě kroutil hlavou ze strany na stranu, aby mu nic neuniklo. Takový byl Alexei už jako malé dítě. Jeho otec, Vlad, taktéž pocházel z Ruska a byl hrdý na svou rodnou zemi. Byli si hodně podobní, až na to, že Vlad neměl žádné vlasy a Alexei je měl husté, tmavě hnědé. Oči měli oba tmavě modré a uši jim oběma odstávaly. Přesto však jejich dovednostem se zbraněmi se nemohl rovnat nikdo z té malé skupinky deseti lidí. A Altar si toho byl vědom. Ještě jeden Rus s nimi bojoval jako jeden. Jmenoval se Igor, dlouhé havraní vlasy nosil v culíku a jeho názory často dost ovlivňovaly Altara, naneštěstí k dobrému, aby utržili co nejméně ztrát.

   Další z nich sám sebe nazýval Erikem, přestože jeho celé jméno před ostatními utajil. Jako jediný nosil neustále rukavice, takže veškeré otevírání byla jeho práce; vynikal v ní a milovat ji více než kteroukoliv ženu, kterou kdy svedl. S čepicí tmavě modré, až skoro černé barvy, kryl své tmavé vlasy, které by s temnotou noci jistě překrásně splývaly a tančily s ní valčíček, kde hudbou by jim byl samotný vítr.

   Nedávno potkali Japonce Akiru, který se nemohl vrátit do své země, protože ho z ní vyhnali za jeho nehezký zvyk; plival po ulici a záměrně kýchal před lidmi – něco, co je v Japonsku přísně zakázané, tedy spíše se to bere jako za nevychovanost. Akira jim proto posloužil, jako dokonalé odlákání pozornosti, případně by je varoval, kdyby se cokoliv dělo. Vypadal jako kdejaký obyvatel východních zemí až na jeho světle plavovlasé, skoro až neobvykle bílé vlasy, na které byl právem hrdý.

   Z Japonska s ním přiletěl i jeho bratr Makoto. Byli si naprosto podobní, avšak Makoto letěl s bratrem dobrovolně. Podle jeho vlastních slov se doma nudil a potřeboval změnu prostředí, jinak by tam brzy zešílel. Číselné kombinace a zámky všeho druhu zvládal pochopitelně na jedničku. S Erikem se o to často přeli, nakonec Erik vždycky vyzrál s tím, že rukavice zabrání jakýmkoliv stopám na objektech, kterých se dotkne.

   A jako poslední k nim patřil Michael, který neustále cosi šeptal směrem ke svým dvěma pistolím, které líbal a miloval více než lidi kolem sebe, choval se k nim s úctou a tiše jim šeptal modlitby smrti, aby nikdy neminul a aby ony samy uspokojily svou chtíč po krvi.

   Jak se tato naprosto rozdílná individua setkala? Skutečně dobrá otázka! Avšak odpověď na ni nikdo nezná.

   Altar pohlédl na hodiny před muzeem a tiše pozoroval, jak se minutová ručička pomalu pohnula na čas, který si předtím určili. Byl čas.

   Altar se ohlédl na Lothise a Lothiase za sebou a oba přikývli. Proběhli kolem něj a skoro po špičkách ladně kráčeli po kamenitém chodníku, dokud se bezpečně nedostali až ke dveřím pod kameru, která se pomalu pohnula a zaměřila se na opačnou stranu, čehož posléze využil i Erik a skryl se za nimi, aby si prohlédl zámek a mohl ho rychle odemknout, aby si jich nikdo nevšiml. Za pomocí kancelářské sponky, kterou vždycky nosil v kapse (taky podle toho tak vypadala), otevřel po chvíli zámek a pověsil si ho právě za onu potrhanou kapsu a otevřel dveře. Hned za ním se vydal Makoto a spolu s ním se rozhlíželi po dalších kamerách. Našli jich poměrně dost, byli rádi, že zůstali ve stínu, kde je kamery nemohly pořádně zaměřit.

   Po chvíli zamávali, že cesta je volná, a Altar se vydal kupředu neohroženě jako první, hned za ním zbytek jejich pochybné skupinky. Vešel do muzea a hned se rozhlédl zkoumavě po prostoru okolo sebe. Lothis a Lothias se postavili těsně za něj, dýchali mu na záda a dívali se po místnosti s ním. Jediný Akira zůstal venku a hlídal.

   Když všechny kamery byly vyřazené, rozkázal Altar svým mužům, aby hledali pečlivě, a ti to také učinili.

   Po chvíli to byl právě Altar, kdo hleděl do vitríny před sebou. Na rudém polštáři se zlatými ozdůbkami po bocích se rozkládal překrásný, možná trochu poškrábaný a zrezivělý, však zlatý, přenádherný zlatý pohár s malůvkami kolem hrdla a po celém jeho těle. Byl to překrásný pohled a on se ho nemohl dostatečně nabažit. Už by jistě vstoupil bezmyšlenkovitě do ochranného prostoru, ale Lothis ho včas zastavil. Poukázal na řidší vzduch kolem nich. Altar se konečně vzpamatoval a rázně přikývl. Je vyloučeno, že by jim to jen tak nechali ukrást.

   Avšak chvíli na to se Makoto smál, že už může odhodit vitrínu, popadnout pohár a můžou zmizet a nikdo si toho nevšimne nejdříve za půl hodině. Altar se jen hrdě usmál nad výkonem svých lidí a nečekal ani vteřinu. Už se chtěl dotknout vitríny, ale Erik ho pevně chytil za zápěstí a odsunul mu ruku stranou, posléze si poupravil kožené rukavice, zahýbal prsty a opatrně vzal do rukou skleněnou nádobu. Sundal ji a opatrně položil vedle. Alarm se skutečně nespustil a on si mohl oddychnout. Altar přešel k poháru a prohlížel si ho. Erik mu ho pomalu zvedl a předal.

   Altar si ho důkladně prohlédl. Byl nádherný!

   Hned všem řekl, že tady skončili, schoval si pohár pod bundu a bezpečně uschoval ve vnitřní kapse, aby se poháru nic nestalo, a rychle se vydal za svými lidmi. Nemohli se zde déle zdržovat. Riskovat, že si jich někdo všiml a oni si nevšimli jeho, nemohli. A v tom najednou začal Akira křičet. To bylo znamení, že si jich někdo všiml a nemuseli se už tedy déle skrývat. Chvíli na to Akira proběhl skrz přivřené dveře a prudce je zavřel, vysvětlujíc zadýchaným hlasem Altarovi, že je někdo musel nahlásit. Alarm přece vypnuli, kamery také nesvítily, tak je? Někdo si jich musel všimnout. Ale Akira byl pozorný, není možné, aby se kolem něj někdo dostal. Nebo věřili, že se o tohle pokusí a přichystali na ně past. Rychle si prohlédl pohár v ruce a tiše zavrčel. Praštil s ním o zem a hned se rozbil. Byla to jen hloupá náhražka. A nyní byli kvůli němu všichni v ohrožení.

   Rozhlédl se rychle kolem a po chvíli našel cestu z tohohle blázince ven. Zavolal na všechny, aby ho následovali, a rozběhl se kupředu. Když se dostali za dveře, ozvala se první rána. V tuhle chvíli musel umlčet myšlenku, aby se ohlédl a zkontroloval, zda jsou všichni v pořádku, a utíkal kupředu, jako zběsilý.

   Po minutě se dostali z tísněné chodby ven a utíkali rychle směrem k lesu, kde je nečekalo nic dobrého. Ozvaly se další ohlušující rány a také zlostné hlasy policistů. Poznával je všechny. Místní policii už několikrát slyšeli nadávat na jejich hlasy. Nyní měl chvíli a ohlédl se. Všiml si, že Michael se drží za rameno a ruku má trochu od krve. Dostal ránu přímo do pravého ramene. Měl štěstí, mířit o něco níž, zřejmě by ho i zabili.

   Altar pohlédl před sebe a hnal se skrz kroutící se stromy, které je věznily ve svém náručí a snad zmenšovaly rozestupy mezi sebou, aby je mohly chytit a přenechat je mužům zákona. Prudce se zastavil, když hleděl na rozbouřenou řeku před sebe. Musel myslet a to velmi rychle. Co teď? Most riskovat nemohl a skrz by nikdo z nich jít nemohl. Jedině, že by přehodili Alexeie na druhou stranu a doufali, že to přeletí v bezpečí alespoň on. I to však bylo příliš riskantní. Rozběhl se proti proudu řeky a ostatní hned za ním.

   Avšak potom zazněl ten nejhorší výstřel.

   Makoto zachraptěl a Akira se prudce otočil.

   "Makoto!" zakřičel Akira zoufale jméno svého bratra, natáhl k němu ruku, však jeho bratr, kterému kulka proletěla hrdlem, se sesunul na stranu a řeka ho pohltila, sotva se jí jenom jemně dotkl konečky prstů. Ostatní ho museli tahat násilím, zatímco křičel. Avšak nepřehlušil další výstřel, který vzal životu dalšímu z nich. To už však zastavil i Altar. Tentokrát na zem padl Alexei a držel se za bok. Vlad se k němu hned rozběhl, ale Altar ho surově chytil za rameno a přitáhl zpátky, ostatní mu pomáhali a vlekli přitom Akiru s sebou, zatímco křičel za tělem svého bratra, které bylo už dávno mrtvé. Vlad sebou mrskal a vztekal se, chtěl zabít toho, kdo mu zranil syna, ale potom vykulil oči. Z bezpečné vzdálenosti potom sledoval, jak muž v uniformě přešel k jeho synovi, který se za nimi plazil s bolestmi v celém těle, a bezcitně mu prohnal kulku hlavou.

   Využili toho, že Vlad by v naprostém šoku z jeho bezcitnosti a lhostejnosti, a vlekli ho rychle pryč, než začal vyvádět a ječet, že toho chlapa zabije vlastníma rukama ruským nářečím, zatímco mu skrz oči padaly slzy. Nebyl však jediný, kdo se chtěl vrátit, problém byl i s Akirou.

   Po několika hodinách, kdy utíkali, se museli schovat. Dostali se do jeskyně a čekali. Avšak sotva pustili Vlada, vrhl se na Altara, křičel na něj, že mu zabil syna. Pořád dokola a házel s ním ze strany na stranu, zatímco s ním třepal. Sliboval mu, že ho zabije, a když se chtěl rozmáchnout, chytili ho Lothis a Lothias za obří pěst a stáhli mu ji dozadu, aby se sám převážil a spadl.

   Delší dobu ještě vyváděl, ale potom neudržel slzy nad ztrátou své jediné rodiny, nadával na Altara a plakal.

   Altar se provinile díval do země; měl pravdu – byl vinný za smrt jeho syna.

   Když se slunce vyhouplo nad obzor, vydali se pomalu kupředu. Akira měl chladný pohled a nemluvil, jakoby si přál smrt všech lidí kolem sebe, jenom kdyby mohl přivést Makota zpět k životu. Vlad se se svou ztrátou jen stěží mohl vyrovnat a pořád se ohlížel, zda náhodou jeho syn není pozadu, zda to nebyl jenom zlý sen. Ale nebyl. Byla to krutá realita, kterou si přál změnit.

   Najednou se Akira zastavil a řekl Altarovi, že je dožene, že si přeje náležitě se rozloučit se svým bratrem. Altar mlčel, ale přikývl.

   A tak se vydali dál bez Akiry.

   Nepoznali, kdy začalo pršet, a nevadilo jim to. Ale když už se znovu blížil večer, neměli moc sil. Chodili celý den a skoro vůbec nespali, nejedli ani nepili. Jejich lhostejnost vůči jejich tělům si brala za své a ubírala jim tak jejich sílu a vůli k životu. A přesto šli dál za Altarem, který ani sám neměl zdání, kam tak uhání, zatímco sotva rozeznával tvary kolem sebe a hlasy za sebou. Akira je po delší době dohnal; tušil, kam by Altar nejspíš šel.

   Ale ani sám Altar netušil, kam ho to nohy vedou – rozhodně chtěl pryč z toho místa, kde viděl umírat své dva kamarády.

   Když pršelo nejvíce, neměl už více sil a padl na kolena, hned se k němu ostatní seběhli a ptali se ho, co mu je. Bezduše se díval před sebe a potom trochu vzhlédl. Zaostřil, aby rozeznal tvary. A mírně povytáhl víčka nahoru. Nikdy by nečekal, že poklekne zrovna před klášterem.

   Brána se otevřela a skupinku mužů ozářila jasná zář ze svíček. Skoro jakoby je ozářil Bůh samotný a dával jim tak naději. Altar zíral před sebe a nebyl schopen slova, ani jeden z jeho přátel nic neříkal a tiše se dívali na otevřené dveře

   Zpoza nich vykoukli dva mniši se svíčkami v rukách a s kapucemi na hlavě. Jeden starší, druhý o něco mladší. Ten starší se vydal k nim a posvítil jim na tvář, během chvíle mu však svíčku déšť uhasil. Mile se na ně pousmál a roztáhl ruce. Altar ho otupěle sledoval.

   "Vítejte, Synové boží, mohu Vám nějak pomoci?" zeptal se jich zdvořilým hlasem.

   "Jsme poutníci, kteří žádají o nocleh a ukrytí před těmi, kteří po nás jdou," ujal se slova Erik ihned, protože ostatní byli pořád trochu mimo.

   "Jakže?" vylezl ven i ten druhý a trochu se mračil. Jeho hlas zněl přísně a rozhořčeně. "Jste snad psanci?"

   Avšak ten starší před skupinkou mužů zvedl ruku a otočil se na mnicha za sebou s vážnými slovy: "Převezmu veškerou zodpovědnost za ně, bratře."

   "Zbláznil jste snad, otče?!" ohradil se ten mladší a ukázal na ně s otázkou, zda si skutečně myslí, že tihle by byli řádu nějak prospěšní.

   "Přec bys je nevyhodil dnes, v tomhle nečasu!" zeptal se ho starší muž přísně. Mladší muž mlčel a pomalu vydechl. Otočil se k nim zády a vešel zpátky do kláštera. Starší muž se na skupinu lidí znovu podíval a usmál se. "Vítejte doma, synové naši, mé jméno je Gabriel. A ta Vaše?"

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře