In nomine spiritus sancti 2

5. leden 2016 | 07.05 |
› 

Raduj se, královno nebeská

   Gabriel si pozorně poslechl celý jejich příběh, zatímco jim donesl deky, aby nebyli až tak mokří, a nabídl jim jejich oděvy. Altar mu však nevěřil. Proč by je jen tak přijal a nic za to nechtěl? Církvi nikdy nevěřil. Vždyť to byla právě církev, která ve středověku dělala největší bordel! Nemohl uvěřit, že se obrátili zrovna pro její pomoc. Nenáviděl se za toto rozhodnutí, ale bylo mu jasné, že jít ven by se nyní rovnalo smrti. Nedůvěřivě sledoval Gabriela, který všem pomáhal a byl až příliš laskavý na mnicha. Když si všiml jeho pohledu, hned se ho stařec ptal, proč se nepřevleče a nejde se ohřát k ohni. Jen se beze slov podíval ven z okna a sledoval, jak vítr a hromy burácely jeden přes druhého, jakoby snad závodily, kdo z nich nadělá větší škodu. Slyšel kroky a poklidně se znovu podíval starci do tváře. Podával mu deku a oblečení. Vztekle jeho dar shodil k zemi a vstal. Jen podotkl, že od církve nikdy nic nepřijme. To už ho však Gabriel zastavil a přiměl ho, aby se mu podíval hluboce do očí, když mluvil.

   "Myslíš si, že poté, co jste zabouchali na naše dveře, tě nechám udělat další hloupost, Synu?" zeptal se ho zlým hlasem. "Copak nechápeš, že když nyní opustíš naše řady, druhá šance se ti už nenaskytne. Pokud to chápu dobře, zřejmě jste jen banda zlodějíčků, která nic pořádného ani neumí, ani ukrást malou věc, a nyní po vás jde policie, nepletu se?" Ušklíbl se po své řeči, když viděl, jak se Altar zamračil. Potvrdil mu jeho slova. Avšak Altara naštvalo, jak je nazval. Banda zlodějíčků. Jen jednou neuspěli! A to jenom proto, že předmět, který měli ukrást, byl falešný! Neměl žádnou hodnotou! Sundal jeho ruku ze svého ramene. Ten stařec před ním nic netušil a myslel si hned, že všechno ví! Ale věděl houby.

   Prošel kolem něj a záměrně od něj vrazil. Gabriel si jenom povzdychl a zohnul se pro oblečení a deku. Pověsil je přes židli a otočil se za zavírajícími dveřmi. Altar pohlédl k malé skupince mužů, kteří ihned zpozorněli sotva vešel dovnitř. Nic neřekl a šel k nim, zatímco mu Erik uvolnil židli, na kterou si posléze sedl. Podepřel si hlavu a přemýšlel.

   "Všechno v pořádku?" zeptal se Igor nejistě.

   Altar pozoroval tančící oheň před sebou, zatímco světlo z blesku, které proniklo dovnitř malým oknem, prosvětlilo celou místnost dostatečně. Bylo ticho, jenom hrom tiše dozníval někde v dáli. Až potom Altar odpověděl kladnou odpovědí. Dlouho se zde stejně nezdrží, takže není potřeba se rozčilovat kvůli takovýmhle malým, bezvýznamným hloupostem. Najednou mu Lothis poklepal na rameno a když se otočil, viděl, že mu on a Lothias podávají ručník a oblečení, dveře byly pootevřené a on za nimi spatřil Gabriela. Zamračil se jeho směrem, ale oblečení si od svých lidí přeci jenom vzal. Byly to hábity, které nosívali jen trapisté. Nic na to neřekl a převlékl se.

   Gabriel vešel tiše dovnitř, vzal jeho mokré oblečení a odešel. Altar se za ním podezřívavě díval, ale nic mu neřekl, ani slova díků z jeho úst nezazněly. Lothis a Lothias si navzájem z toho druhého dělali legraci, že v oněch hadrech vypadá směšně. Altar přešel k oknu a díval se z něj, jak kapičky pomalu kloužou po skle, a přimhouřil oči. Akira se zeptal, zda mají vyrazit s nadcházejícím ránem, nebo mají čekat, dokud se situace nezlepší. Altar mlčel a na jeho otázku mu neodpověděl. Najednou Erik vstal a řekl, že se půjde projít po klášteře, to už se k němu s radostí přidali Lothis a Lothias, a tak ti tři zmizeli za dveřmi.

   Altar pozoroval poletující jiskry z plamene před sebou a přemýšlel. Igor se ho ruským přízvukem oklikou zeptal, zda se tady hodlá zdržet na delší chvíli. Altar se zhluboka nadechl, než odpověděl; bylo to přitom tak prosté. Bylo by příliš riskantní, aby pokračovali, dokud Akira a Vlad nebudou zase při plných smyslech a smířeni se svým ztrátami. Oba muži pohlédli trochu do země a postupně se omluvili za svou neschopnost. Altar na jejich omluvu nereagoval. Byla to jen vynucená slova, která slyšet nechtěl. Pohlédl nyní z okna, když se znovu zjevil blesk a zaujal tak jeho pozornost. Vstal ze židle a popošel blíž k malému oknu před sebou a prohlížel si jeho bledé sklo. Přitom se znovu zamyslel. Michael si toho pohledu všiml a prudce vstal, přecházejíc k němu a pevně mu stiskl rameno. Podíval se mu hluboce do očí a jakoby v nich hledal odpověď na doposud nevyřčenou otázku, která ho přitom tolik děsila a zároveň ho svědila na jazyku, že by ji jen stěží mohl udržet v sobě a mlčet i nadále.

   "Nemyslíš doufám na to, co si myslím, že myslíš?" zeptal se ho a přitom zkoumal jeho nepřítomné, však něčím vzdáleným zaujaté oči. Zatřásl s ním, jakoby se pokoušel mu vtřást mozek zpátky na místo, aby se vzpamatoval a zbavil se těch myšlenek, které nyní v hlavě měl. Konečně mu Altar věnoval pozornost a podíval se mu do očí. Ujistil ho se slovy, že se zatím nechystá vykrást tento klášter. Schoval si ruce do širokých rukávů a otočil se na ostatní v místnosti.

   "Dokud to nebude potřeba," řekl pouze a potom se znovu podíval na Michaela před sebou. Řekl mu, aby o tom posléze informoval Erika, Lothise a Lothiase, aby se ti hlupáci o nic nepokoušeli, na co poslušně přikývl. Michael po chvíli odešel a on zůstal v místnosti jen se dvěma nešťastníky, kteří přišli o své jediné rodinné příslušníky. Tiše se nyní zahleděl znovu do ohně a přemýšlel, co by jim řekl, aby nemysleli na svou ztrátu a soustředili se na to, že jsou ještě živí. Vlad mu však myšlenky rychle přerušil, že jeho syn zemřel jako bojovník.

   "V Rusku by měl náležitý pohřeb za to, že zemřel, jako bojovník, že zemřel, když bojoval za to, co mu za to stálo," řekl důrazným hlasem s ruským přízvukem pochopitelně. Altar se na něj soucitně podíval a potom na Akiru, který bezradně zíral před sebou. Potom i on vzhlédl.

   "Bratr si vždycky přál padnout po mém boku, ale pod tvým velením, Altare," řekl krátce. "Takže jsi mu v podstatě splnil sen. Kdyby mohl... jistě by ti i poděkoval a byl rád, že tys přežil."

   Altar se váhavě podíval z jednoho na druhého. Neměl vůbec tušení, co by jim měl na jejich slova říct. Nakonec si povzdychl.

   Vstal a přešel ke dveřím. Naposledy se na ně podíval a potom odešel. To pitomé oblečení ho škrtilo kolem krku a svědilo po celém těle. Jak v těch hadrech mohou jen tak pochodovat a spát?! Vždyť je to příšerné!!

   Po chvíli do někoho vrazil a hned vztekle zaklel.

   "Neklej, Synu," slyšel ten moudrácký hlas a převrátil oči. Gabriel se na něj váhavě podíval a zeptal se ho, co ho trápí.

   "Do toho ti nic není, dědku," řekl vzteklým hlasem. Pochopitelně, že v duchu nadává na pitomé policisty, kteří ho připravili o dva muže. Byl však trochu rád za to, že to byli jenom dva z jeho lidí. Přijít o ně všechny, zešílel by určitě.

   "Neklej, Synu," řek Gabriel znovu a rychle se pomodlil. Dal si ruce potom za záda a sledoval toho nadutého muže, který odmítal přijmout Boží spravedlnost, kterou na něj a jeho lidi uvrhl Bůh. "Víš, proč jsem se rozhodl Vám pomoci?"

   "To je mi u prdele," řekl Altar okamžitě a upřímně. Gabriel si jen povzdychl a zakroutil nad ním hlavou. "O nic jsem se tě neprosil, mohl jsi mi klidně prohnat kulku hlavou, všem by nám to prospělo a my bychom nebyli v těchto sračkách!"

   Gabriel se zhluboka nadechl, pomodlil se a zavřel oči. Sevřel si ruce a potom je pustil k bokům. Zeptal se toho mladého muže před sebou, proč tolik kleje, přestože je na půdě Boží a Bůh nemůže za to, že jeho a jeho přátele postihla bouře a oni skončili zrovna u dveří jejich kláštera. To už však Altar vztekle praštil do stěny vedle sebe a Gabriel si povzdychl.

   "Říká se, že tvrdá palice se dá velmi lehce rozbít," řekl mu poklidným hlasem a prošel kolem něj. "Přemýšlej, co byste na oplátku klášteru dali za to, že Vás tady ukryjeme prozatím na dobu neurčitou, protože zadarmo to rozhodně dělat nebudeme. Nepotřebujeme několik hladovějících krků, které neocení ani naši štědrost."

   "O to se bát nemusíš, dědku," řekl mu Altar jistým hlasem a zvedl bradu nahoru. "Protože tady dlouhou dobu ani nezůstaneme!"

   Gabriel jen zlehka zakroutil hlavou, avšak usmál se trochu. Jen si zabrblal pod nosem, že se o tom přesvědčí, až se tak skutečně stane.

   Zvony se najednou rozezvonily. Jednotlivé svíčky v lucernách pomalu a potichu zhasínali lidé církve, zatímco Altar pozoroval ten chod událostí ze stínů. Zakroutil nad těmi blázny hlavou a podíval se do sakristie, kde se Gabriel připravoval. Když si ho stařec všiml a otočil se, už byl pryč. Poupravil si své roucho a vydal se ven, držíc v ruce několik svatých spisů.

   Vyšel ven a Altar ho v stínech následoval. Sledoval ho, jak hladí jakýsi dobytek, který v té tmě nešlo pořádně rozeznat. Potom popošel pod stříšku a Altar se konečně zastavil. Sledoval, jak se otevírají velké dveře a Otec Gabriel vstoupil do hlavní lodě celého kláštera, dveře však nechal pootevřené, jakoby přímo věděl, že ho Altar bude sledovat. Nakonec se tak také i stalo. Sice jen nakoukl dovnitř, ale hned se zarazil. Gabriel rozsvěcoval plno svíček a vše připravoval snad na mši.

   Někdo mu poklepal na rameno, a když se otočil, viděl za sebou několik dalších trapistů. Prošli kolem něj a omluvili se mu, netušil proč, ale pozoroval je, jak jdou dovnitř a usedají do dřevěných lavic a berou si své knížky k modlitbě. Gabriel se nyní zadíval na Altara, který stál mezi dveřmi a díval se dovnitř. Potom se však k nim otočil zády a odešel. Gabriel nad ním zklamaně zakroutil hlavou, vzal do ruky jeden spis a začali společnou modlitbou, kterou on hlasitě odříkával s pravou rukou na levém prsu, pod kterým mu bilo srdce.

   Altar po delším přemýšlení spatřil nedaleko od sebe Lothise, Lothiase, jak se smějí spolu s Erikem. Přešel k nim a všichni tři zpozorněli, však smát se nepřestávali. To už ho chytil Lothis kolem krku a zasmál se, že v tom vypadá stejně směšně, jako všichni ostatní. Jako v pytli, vystihl ho přesně. Avšak Altar se ohlédl za hlavní lodí a v očích se mu objevil malý záblesk. To už ho však Erik přiměl, aby se na něj podíval a rázným hlasem mu řekl, že v klášteře se krást nesmí. Altar zamrkal a zamračil se, odstrčil ho od sebe, čímž překvapil Lothise a Lothiase.

   "Na nic takového nemyslím," řekl a cvrnkl ho do čela, až Erik svraštil obočí a masíroval si červené místo. Musel se tomu zasmát, protože přesně nad tím předtím uvažoval. Vzpomněl si na velkou místnost, kde nyní vykládá Gabriel ty zbožné bláboly, ale také na drahocenné věci kolem dokola. Ty by měli větší cenu dohromady, než ten pitomý (a falešný k tomu všemu) pohár. Avšak nebylo to poprvé, co ho napadlo, že by se tady mohli porozhlédnout, co všechno by mělo pro ně nějakou cenu a snahu o krádež.

   "Známe se už nějakou tu dobu, takže v tobě čtu jako v otevřené knize," řekl mu Erik poklidným hlasem a dal ruce v bok. Ještě chtěl dodat, že mu nemůže lhát, ale to už ho Lothias praštil do břicha a Lothis se na něj zavěsil, aby neprudil a užíval si tento pobyt zadarmo s nimi. Avšak Altarovi bylo až příliš jasné, že jezde nenechají jen tak zadarmo bydlet a nic nedělat na dobu neurčitou. Musí co nejrychleji odsud, než jim to stoupne do hlavy. Pokud budou chtít výpomoc třeba se zvířaty, pomůže jim jenom kvůli těm zvířatům ne proto, že ho o to požádají. Nechce být žádné zpropadené církvi nic dlužný! Nikdy nebude až tak zoufalý, aby ještě někdy více prosil církev o pomoc.

   "Vnímáš?" oslovil ho najednou Vlad svým mohutným ruským hlasem a Altar zamrkal. Kde ten se tam vzal? Hned k němu vzhlédl a chtěl po něm, aby svou otázku zopakoval. "Na nic jsem se neptal, jen jsem konstatoval, že posledních pár hodin nejsi ve své kůži, příteli."

   Altar nad ním jenom zakroutil hlavou a praštil ho pobaveně do ramene, že si blázny může dělat z někoho jiného, ale z něj rozhodně ne.

   Akira se potloukal kolem hlavní lodi kláštera a nakoukl dovnitř skrz pootevřené dveře. Sledoval otce Gabriela, jak všem káže do duše a oni ho poslouchají, jako poslušné ovce.

   Gabriel si ho však všiml a záměrně se otočil jeho směrem. Akira dostal trochu strach a rychle se tedy rozběhl pryč, zmizel za dveřmi, které se zase pootevřely. Gabriel se za ním tiše díval a chvíli na to svou řeč konečně ukončil. Všem popřál dobrou noc a šťastné sny a opustil místnost jako první. Měl by jít nejdříve do sakristie, aby se převlékl, ale pospíchal za tou ztracenou duší, aby mu pomohl zpátky na nohy. Viděl v jeho očích neštěstí, které ho sužuje. Chtěl mu pomoci.

   Protože znal tyto prostory lépe, hravě předehnal Akiru a vystrašeného mladého muže hned upokojil slovy, že se nic neděje, že se má pomalu zklidnit, zatímco se Akira díval kolem sebe. Začal na něj křičet něco v japonštině. Nerozuměl mu. Zvedl obranně ruce a pomalu k němu kráčel, zatímco na něj Akira vytáhl třesoucí se rukou nůž. V očích mu viděl beznaděj a strach. Opět něco japonského zakřičel a dal ruku před sebe, pevně sevřel rukojeť nože, ale ruka se mu i tak třásla strachem a oči se mu leskly. Gabriel k němu opatrně přistoupil.

   Akira se až po chvíli zarazil, když byl Gabriel těsně u něj a držel ho za ruku, ve které svíral nůž. Stařec poklidně sledoval slzy mladého muže, který bědoval nad ztrátou blízké osoby. Rozumět mu nemusel, ale podle toho, že opakoval pořád to samé slovo a zřejmě za ním i jméno, mu došlo, že ona osoba, onen Makoto, už není mezi živými a on se z toho šoku ještě nevzpamatoval. Opatrně přitiskl jeho hlavu ke svému rameni a prohrábl mu černé vlasy. Nevyčítal mu, že plakal. Netušil, co se stalo, ale věděl, že potřebuje pomoci, jinak by začal běsnit. Kapesní nůž dopadl na zem vedle Gabrielovy nohy a odrazil se od ní. Akira mu pevně sevřel roucho a smáčel ho svými slzami, zatímco ho Gabriel konejšivě hladil po vlasech. Bylo mu jasné, že mladík potřebuje oporu.

   Přiměl ho, aby se na něj podíval a podal mu kapesník zpod svého hábitu. Pomalým, klidným hlasem mu řekl, aby se uklidnil a počkal tady na něj, za chvíli mu pomůže od bolesti, a prošel kolem něj, aby se mohl převléct. Když po chvíli vyšel, nikde Akiru už nespatřil a na klíčku na dveřích visel jeho kapesník. Povzdychl si. S nimi bud ještě plno práce, pomyslel si zklamaně a složil kapesník do úhledného trojúhelníčku.

   Akira opatrně vešel do místnosti a zavřel za sebou tiše dveře. Igor se za ním otočil, zatímco se Vlad díval tiše na světlo svíčky před sebou. Akira se Vlada zeptal, zda si s ním může promluvit o samotě. Vlad něco ruského řekl Igorovi, ten přikývl, vstal a odešel. Vlad poukázal na prázdné křeslo před sebou, zatímco otevřel jakousi starou knihu. Akira se posadil do křesla a zavřel oči. Vlad se ho trochu lámanou angličtinou zeptal, co se stalo, že je tak rozrušený. Když mu Akira řekl, co se stalo, Vlad jenom pokýval hlavou. Soucítil s ním, protože i on během těch pár hodin přišel o všechno, proto chápal a respektoval mladíkovo chování. Avšak pousmál se a ukázal mu, aby šel k němu. Mladík rychle vstal a postavil se za něj, aby viděl, co mu Vlad chce ukázat. Oba se potom snažili nesmát příliš nahlas, Akira si zakrýval ústa a kroutil hlavou nad Vladem, zatímco si Vlad mnul ruce.

   Pobaveně poznamenal, že netušil, že i trapisté budou mít takového hanebné knížečky u sebe, zatímco se spolu dívali na kreslené obrazy nahých žen.

   Dovnitř tiše vstoupil jeden z mnichů, a když si všiml, jak se nehezky smějí, knihu jim sebral a křičel na něj, modlil se a hrozil jim Peklem samotným. Vlad jen mávl rukou, že jeho duše už je stejně prohnilá, a smál se, jako maniak. Mnich se chytil za dřevěný kříž, políbil ho a rychle se vydal pryč z místnosti. Vlad a Akira se však bavili, předváděli toho malého mužíka a nemohli se přestat smát slovům, kterým sotva rozuměli, neboť jejich řeč byla naprosto odlišná.

   Erik právě vešel dovnitř, když spatřil Akiru, jak chodí jako tučňák a pokouší se napodobit toho muže, a zakroutil nad nimi hlavou, že se chovají, jako maléděti.

   "Erik, Erik! Kamarád!" smál se Vlad a ukazoval mu, aby šel k nim, na což tedy Erik k nim přišel a byl hned vtažen do polo-anglické mluvy, kdy mu Vlad vysvětloval, co se tady stalo. Erik jenom kroutil hlavou do stran a dal oběma pohlavek, na což se oba zasmáli.

   "Měli byste raději zákony uctívat a ne se jim takhle smát," řekl pobaveně, přestože to byla poněkud ironie; vždyť se zákonu samotnému vysmívali a porušovali ho skoro denně.

   S utichajícími zvony konečně skupinka mužů ulehla do tvrdých postelí, avšak Altar jako jediný spát nemohl. Mračil se. Nemohl uvěřit vlastnímu rozhodnutí. Byl zaslepený, když chtěl po církvi, aby jim pomohla. Je jasné, že to zadarmo nedělají. Zítra jim jistě zadají úkoly a budou se jim snažit vymýt mozky. Ach, jak on církev nenáviděl.

   Když mu už pomalu klesala víčka a jeho tělo se rozhodlo upokojit se a konečně odpočinout si, otevřely se dveře. Dovnitř vstoupil Gabriel a několik dalších ho následovalo. Rychle vstal a připravený se s nimi rvát zaraženě hleděl, jak před něj Gabriel pokládá vodu v kbelíku. Chce snad, aby se sám utopil. Na to zapomeň, dědku! Gabriel mu najednou podal ručník a pokynul mu, aby si umyl obličej a zcivilnil se, než začne pracovat. To určitě! Kopl do kbelíku a voda z něj se vylila. Ten zvuk probudil i ostatní, kteří se rozespale dívali kolem. Gabriel tichým, však přísným hlasem sledoval toho pacholka před sebou. Dal ručník stranou a poručil mu, aby odešel, pokud nehodlá pracovat, jako všichni ostatní.

   Altar poklidně vstal a prošel kolem něj. Ostatní mniši mu uvolnili cestu. Chvíli na to vstali i zbylí muži a následovali Altara. To už však Michael jako jediný volal za Altarem a konečně ho zastavil těsně před bránou. Připomenul mu, že policie jim je v patách.

   "Pokud mají psovody, je jasné, že je dovedou až sem. Pokud tady zůstaneme, máme jistotu, že nás nenapráskají. Nemůžou přece. Je zde věc, kterou nemohou udělat. Zpovědní tajemství," řekl Michael a oči mu trochu zazářily radostí. "Chápeš? Řekli jsme jim, proč potřebujeme jejich pomoc. Nemají tedy žádné právo nás udat nebo nás vyhodit. Musí nám pomoci, dokud nebudeme fyzicky i psychicky zdatní odejít. Využijme toho ve svůj prospěch."

   Altar se díval na bránu po celou tu dobu, kdy Michael mluvil. Povzdychl si, ale souhlasit s ním musel. Šel se umýt ke studně uprostřed nádvoří a Gabriel mu podal osušku. Sebral mu ji z rukou tak prudce, že muže málem srazil na zem.

   Gabriel nad ním jenom zakroutil hlavou a povzdychl si. "S tebou bude ještě plno práce, synu," řekl Gabriel. To už mu však Altar syčivým hlasem řekl, aby si nechal tyhle kecy. Gabriel se hned pomodlil. Když skončil, podíval se na Altara a řekl mu, aby už nikdy více takovéhle slova neříkal na posvátné půdě. Altar se jen ušklíbl.

   "Zkus mi v tom zabránit, děd-" začal pobaveně, ale Gabriel zvedl ruku a řekl mu, aby nepokračoval. Mračil se. Povzdychl si. Nakonec rozhodl, že si jeho vezme jako speciální případ jen pod svá křídla a bude se snažit tu jeho hříšnou duši (a tvrdou palici) očistit.

   "Začni s kydáním hnoje," řekl zlým hlasem a vhodil Altara mez dobytek. Zaklopýtl a spadl na zem. Gabriel se nehezky ušklíbl. "Celkem jste si podobní, nechceš tam zůstat?" zeptal se ho pobaveně a vyhnul se hnoji, který letěl proti jeho tváři. Zasmál se, že se netrefil. Ptal se ho provokativním hlasem, zdalipak je tak mizerný ve všem co dělá. "Pak není pochyb, že potřebujete naši pomoc," dodal s úšklebkem.

   Celý den Altar pracoval, zatímco slunce jasně svítilo, a on si připadal, jako na poušti. Sice svolávali k obědu, ale Gabriel ho hned shodil zpátky do ohrady k dobytku, že svou práci ještě neudělal, sám si však pro oběd nešel, aby na něj mohl dohlédnout. Když bylo po obědě, přišel jeden mnich a oběd mu donesl. Poděkoval mu, posadil se na ohradu, a zatímco jedl, mlaskal a provokativně sledoval muže, jak se dře. Altara ta jeho lhostejnost štvala.

   Ke sklonku dne, kdy sotva popadal dech, se opíral o lopatu a nemohl už ji více uzvednout. Spadl by na zem, kdyby se nepodpíral pomocí lopaty. Gabriel se pobaveně ušklíbl a hodil mu zabalený kousek jídla. Když ho rozdělal, praštil s ohryzkem jablka o zem a zuřil, jako nikdy předtím.

   "Měl by ses umýt a jít na večerní mši, synu, takhle tě rozhodně nechci vidět, ty nicko," řekl Gabriel pobaveně, seskočil z plotu a odešel. Altar vztekle dupl do země a polekal tak dobytek, zatímco vrčel a oči mu blýskaly, jako oči divé šelmy. Jak on toho muže nenáviděl!

   Gabriel se připravoval ve své sakristii, a když vycházel ven, zarazil se. Sledoval mladíky, kteří se sotva vláčeli, podpírali jeden druhého, do jejich malého pokoje, který jim byl přidělen, aby v něm spali. Zeptal se jich, zda na noční mši nejdou. Nikdo z nich mu neodpověděl. Jeden z nich upadl a ostatní se mu snažili pomoci. Zakroutil nad nimi nevěřícně hlavou.

   Když se blížil k bráně, zastavil ho jeden z mnichů.

   "Bratře, nemůžeš přece myslet vážně, že je tady necháme další noc," řekl hrozivým hlasem, ale Gabriel se jen rozesmál.

   "Jen chci vidět, kolik toho ti pacholci snesou," řekl Gabriel svůj důvod.

   "Nic neudělali, dobytek není nažraný, hnůj se sám neodhází, studna bude vysychat a jídlo bude více ubývat. Zbavme se jich, bratře! Ještě dnes v noci!"

   Gabriel se na něj poklidně otočil. "Co tedy navrhuješ?" zeptal se ho a složil ruce za zády, zatímco se díval na mnicha před sebou zaujatýma očima.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře