Důvěra - Kapitola šestá (2/2)

29. prosinec 2015 | 07.01 |

      "Co si to dovoluješ?" zeptal se druhý muž zle. Pivak se na něj poklidně podíval. Dal mi ruku okolo ramene a šli jsme poklidně pryč.

      "Ty hajzle!" zařval za ním muž, kterému vymknul zápěstí. Rozběhl se za námi. Pivak se otočil a odstrčil mě stranou. Sotva se však otočil pořádně, přála jsem si, aby mě ozářilo světlo a já viděla špatně. Nad ničím jsem nepřemýšlela. Rozběhla jsem se rychle stranou v naději, že poběží za mnou. Skrz lidi jsem se drala přímo za Thomiasem. Byl nejblíže.

      "Thomiasi!" křičela jsem, zatímco dívky vepředu pištěly, jako střelené, Bylo mi jasné, že mě neslyšel. Málem jsem spadla, ale drala se skrz lidi kupředu. "Thomiasi!" Neslyšel mě. Hrál dál a zpíval jenom pro ně. Vrážela jsem do lidí a snažila se dostat rychle k němu. Oči mě pálily. Nechtěla jsem brečet. Pivak mi nijak neublížil. Ale měla jsem strach. Nebyl za mnou! Nechtěla jsem se otáčet. Konečně jsme se prodrala a zakřičela jsem na něj znovu. Ignoroval mě a zpíval a hrál dál. Měla jsem sto chutí mu vlepit facku. Konečně jsem se dostala k němu a chytila ho za nohu. Málem spadl. Ruku ze své nohy kopnutím sundal. "Thomiasi!" řekla jsem zle, ale slzy se mi rvaly do očí. Všiml si toho a přestal zpívat. Ostatní však hráli dál.

      "Hej, zpívej!" sykl na něj kámoš z kapely zle. Podíval se na něj a na mě.

      "Co se děje?" zeptal se tiše a hrál pro jistotu dál, aby zakryl naši komunikaci. Po tvářích mi skoro padaly slzy.

      "Pivak!" řekla jsem pouze.

Přestal hrát. Všechno mu zřejmě došlo. Vzpomněl si, jak jsem brečela, jako malá a tohle mu řekla. Hned zahodil kytaru, seskočil za mnou na zem a utíkal kupředu. Ukázala jsem mu směr. Lidé se nám vyhýbali. Zahodil dokonce i mikrofon na uších a rval nám cestu skrz lidi. Držel mě za ruku, aby mě neztratil. Přála jsem si, aby nebylo pozdě.

      Popadl Jianka, který zrovna střílel, ale nevystřelil, protože ho tahal za námi. Hned nadával, co si o sobě myslí, ale podle toho, že si všiml mě, mu to zřejmě došlo. Díkybohu, že jsou chápaví a bystří. Hned ze sebe jeho ruku sundal a utíkal za námi.

      Když se Pivak totiž otočil, dostal pěstí od muže, kterému vykroutil zápěstí. Rána to nebyla moc velká, skoro nic se mu nestalo, ale i tak jsem utíkala pryč s myšlenkou, že poběží za mnou. Když jsem se ohlédla, stál na místě a vyhýbal se jejich ranám. A pak jsem viděla, že ho zase udeřili do nosu. Thomias a Jiank byli nejblíže. Doufala jsem, že mu pomůžou... Měla jsem skutečně strach. Srdce jsem měla skoro v krku. Kdybych otevřela pusu, viděli byste, jak zběsile bije, div mi nevyskočí z těla. Při mé šikovnosti bych ho zašlápla.

      Do smíchu mi však nebylo. Sotva jsem spatřila Pivaka, zastavila jsem se. Dva opilci ho drželi a ten, kterému udělal něco s rukou, do něj mlátil, jako do boxovacího pytle. Lidé tomu jen přihlíželi, někteří je dokonce povzbuzovali. Mně bylo do breku. Okolo mně proběhli Thomias a Jiank. Já pouze sledovala Pivaka, jak se vůbec nebrání.

      Když ho chtěl muž praštit, kopl ho Thomias do pusy a tak muž trochu poodletěl stranou. "Hromado špeků." Pronesl Thomias zlým hlasem. Když se ti dva ohlédli, Jiank je kopl do rozkroku.

       "Kdo se vás o to prosil?" zeptal se Pivak zle a vzhlédl. Oba se mu dívali přímo do nelítostných očí, které mě mírně děsily. Náhle ho však Anzoh kopl do břicha a držel se za jakýsi černý klobouk, který získal od divadla. Ti dva ho pustili a rychle utíkali pryč.

       "To neumíte říct?" zeptal se Damad a držel kačera za nohy. Pelter se tam objevil bůhvíjak, ale chytil Pivaka před pádem k zemi. Podíval se na přihlížející lidi. Provinile pak pohlédl tmavě modrýma očima před sebe. Šel jako první, podpírajíc Pivaka. My jsme je následovali. Ferguda a Ovis čekali už u brány, abychom mohli všichni odejít. Pelter jim předtím řekl, že se strhla rvačka. A jim bylo jasné, kdo to začal. Proto byli připravení. Tohle se stávalo poslední tři roky na jarmarku pořád.

      Pelter tahal Pivaka skoro celou cestu domů sám, pak mu Anzoh pomohl. Ferguda a Ovis vypadali jako starostliví rodiče. Vůbec nenadávali, že jim zkazil krásný večer. Měli o něj strach.

      Když se Pivak probudil, posadil se a chytil se za hlavu. "Vyšel jsi snad ze cviku?" zeptal se Jiank arogantním tónem hlasu. Pivak se na něj zle podíval. "Nebo jsi snad zase nechtěl vystrašit Lennulu?" Jejich rozhovor jsem slyšela. Když Jiank odešel, šla jsem dovnitř spolu s tetou. Ta mu sundala triko. Byl opravdu moc zmlácený. Proč se jim nebránil? Vždyť dát pěstí není až tak těžké, když uměl někomu udělat něco se zápěstím.

      Po chvilce Ferguda vstala, že si musí ještě něco zařídit a poprosila mě, abych mu namočila rány. Namočila jsem hadr do dezinfekce. Ani se nepohnul, když jsem mu čistila rány.

       "Proč jsi šla pro ně? Nežádal jsem tě o to." řekl a vzhlédl. Jeho pohled mě vyděsil. Měl skutečně pohled vhodný pro vraha. Přesto jsem mu hadrem přejela po rtu. Zasyčel bolestí. Ale mohl si za ni sám.

       "Měla jsem strach." přiznala jsem popravdě.

       "Snad ne o mě." Hodila jsem po něm hadr, ale pak jsem ho zase namočila. O koho bych měla mít asi strach, než o tebe? Vlastně ano. Před čtyřmi dny bys mi byl ukradený a já bych se starala o sebe. Ale dnes už ne. Dnes jsem běžela za Thomiasem, aby pomohl tobě.

       "Je na tom snad něco špatného?"

      Tahle otázka ho donutila vzhlédnout, což mi pomohlo, abych mu hadrem mohla zajet pod bradu, tvoru si předtím bránil tím, že ji měl položenou na hrudi. Chytil mě za ruku.

       "Copak ze mě nemáš strach?"

       "Proč bych ho měla mít?"

      Má odpověď ho zarazila. Nechal si zbytek těla ošetřit bez nějakých protestů nebo skrývání ran. Všimla jsem si modřin i z předešlých rvaček. Nechal do sebe snad mlátit, jako do pytle brambor? Tohle nebyly rány od každodenní práce. Proč se nebránil? Vždyť... Síly musí mít dost.

       "Protože někdy už nic jiného nezbývá."

      Hodila jsem hadr do vody. Měla jsem na něj vztek. Bylo mu snad úplně jedno, že by ho umlátili? Bavil ho oto snad. Vstala jsem a nasupeně jsem odešla zrovna ve chvíli, kdy se teta vrátila. Podívala se za mnou a pak na Pivaka. Ten se protivně díval stranou. Pak si lehl do postele a přikryl se peřinou.

       "Neměl bys ležet na tom boku." Začala mile.

       "Dej mi pokoj!" řekl Jivak zle. Tiše odešla. Pivak však cítil bolest v celém těle, ale vztekem se to snažil zakrýt. Vlezla jsem do svého pokoje a naštvaně ze sebe sundala šaty. Hodila jsem s nimi o zem a oblékla si noční košili. Brečela jsem. Proklínala jsem ho. Že já jsem se vůbec starala! Po rukách mi stékaly protivné slzy. Proč jsem si myslela, že bych mu mohla pomoct?

      Pelter a Damad zřejmě nemohli spát kvůli mému vzlykání. Slyšela jsem rány. Anzoh se zřejmě také moc nevyspal. Vlastně hrál na počítači, ale rány nedělal on. Také se za nimi ohlížel. Byl to naštvaný Pivak. Rány mě děsily ještě víc, než on sám. Myslela jsem si, že je z nich nejklidnější. Nyní vidím, že špatně vidím do lidí. Skryla jsem se pod peřinu. Slzy se už udržet nedaly. Pevně jsem stiskla polštář. Chyběla mi matka. Chyběl mi i otec. Potřebovala jsem obejmout a uklidnit.

      Šla jsem tedy za někým, o kom jsem věděla, že mě neodmítne. Zaklepala jsem na dveře. Ospalý Jiank mi otevřel. Než se stačil na něco zmateně zeptat, objala jsem ho, což ho zarazilo ještě víc. Mluvit nemusel. Poznal, že je mi špatně. Zavřel jenom dveře. Přinutil mě, abych si sedla. Dal si židli vedle mě. Tiše naslouchal mému naříkání. Mohla jsem se o něj opřít. Tiše mě držel. Pak soucitně zavřel oči a mírně mě k sobě přitiskl. A mně se vybavilo otcovo objetí, když jsem ho potřebovala. Jiank mi ho připomínal více, než jako bratrance. Byla jsem nakonec ráda, že mám i tohohle nafoukance za bratrance.

      Usnula jsem. Asi se mu nechtělo mě nosit nahoru, tak mě položil do své postele. Prohlížel se v zrcadle. Když jsem se probudila, viděla jsem, jak si stříhá vlasy! Pramínky pomalu padaly na zem a já ho zmateně sledovala. Zamrkala jsem. Skutečně si stříhal vlasy?! Pár pramínků dopadlo na stůl. Vypadal jinak. Když se na mě podíval, nepoznávala jsem ho.

       "Proč nespíš?" zeptal se mě a přešel ke mně. Posadil se na postel vedle mě a starostlivě mě sledoval.

       "Nemůžu." přiznala jsem popravdě. Pohladil mě po hlavě. Zhasnul lampičku. Zůstal sedět na posteli.

       "Takže zavři oči a spi, jsem tady." řekl a chytil mě za ruku. Pevně jsem mu ruku stiskla, abych se ubránila slzám. Přála jsem si, aby tohle byl jen zlý sen. Jiank se díval do temnoty před sebou. Nic nenamítal na to, že ho držím za ruku a pevně mu ji tisknu. Ale jinak jsem usnout zřejmě nemohla. On se moc nevyspal. Stejně jako noc předtím, zase se o mě postaral. "Takhle jarmark dopadnout neměl, princezno." zašeptal do tmy, když jsem ještě vnímala, ale pak jsem upadla do hlubokého spánku.

      U snídaně jsme všichni byli rozespalí a rozmrzelí. Nikdo moc nemluvil. Seděla jsem kupodivu mezi Jiankem a Damadem. Odvážila jsem se zeptat, kde je Pivak. Jiank mírně přimhouřil oči.

       "Pivak s námi snídat dnes nebude." řekla Ferguda jako jistou věc a namazala chleba marmeládou. Zase něco jiného než ovesná kaše. Ale já neměla po včerejšku vůbec hlad. Nebyla jsem jediná, kdo moc snídat nechtěl. Venku zase pršelo. Dívali jsme se na televizi. Ale mě už to nebavilo. Anzoh mi nabídl, že si zahrajeme na počítači. Beze slova jsem však vstala a znaveně jsem odešla do pokoje. Ovis poslal Damada, aby mě doprovodil.

      Kačer Stísko, už oficiální člen rodiny a můj další bratranec, se mě pokoušel rozesmát. Pořád mě šťoural do nosu, což mě mírně rozesmálo. Damad poznamenal, že je rád, že už je mi líp. Ale líp mi vůbec nebylo, když jsme vstoupili do druhého patra. Hned to vycítil, chytil mě za ruku a rychle jsme stoupali o patro výš. Dívala jsem se dolů na druhé patro. Ozvala se další rána, která mě vyděsila a zastavila.

       "Asi bys měla o Pivakovi něco vědět." řekl Damad náhle. Místo toho, aby mě dovedl do mého pokoje, zavedl mě do svého, rozhlédl se a zamkl ho. Sedl si na zem vedle mě. "Pamatuješ si na to, jak jste si vy dva vždycky hráli? Jednou vás vyrušili nějací kluci a vysmívali se vám, ne?"

      Vzpomínala jsem si celkem živě. Pivak je nazýval bandou přerostlých goril. Přikývla jsem na souhlas. Ptal se mě, zda mi nepřišlo divné, jak osmileté dítě dokáže zmlátit puberťáky? Asi jsem postrádala tento den mozek. Nemyslelo mi to vůbec. Po chvilce mi to vysvětlil.

       "Pivak má v sobě až příliš velký pud sebezáchovy, sebeochrany a ochrany druhých. Proto vždycky hledá jenom boje. Otec se ho snaží zaměstnat co nejvíce. Proto mu vymýšlí úkoly, třeba aby hlídal déšť, abychom stihli posbírat obilí." vysvětlil Damad. "Je to jako u psa. Pes také brání svou smečku."

       "Proč se teda včera nebránil?" zeptala jsem se.

       "Bál se, že se ho budeš bát i ty."

      Že bych se ho bála i já? Cestou do pokoje jsem o tom přemýšlela. Čeho bych se na něm měla bát. Země se lehce zatřásla. Byla jsem si jistá, že to Pivak mlátí do zdi, nebo do stolu, vzteky. Ležela jsem na posteli a triko jsem měla vyhrnuté. Bylo mi vedro, přestože pršelo. Vzduch byl dusný. Pohlédla jsem z okna a vstala. Přešla jsem k němu a trochu se nahnula. V dešti jsem viděla stát Pivaka. Když udeřil blesk, podíval se na mě. Rychle jsme se schovala. Vypadal vskutku děsivě. Když jsem vykoukla ven znovu, už tam nebyl. A to mě zmátlo.

      Bolela mě hlava. Lehla jsem si zpátky na postel. Dusno bylo snad povinné na půdě. Nedalo se tady dýchat ani skrz otevřená všechna okna. Po chvilce mě to však ukolébalo ke spánku. K příjemnému spánku. Ke klidnému spánku. Ale probudilo mě zavrzání prken. Hned jsem vstala. Nevím proč, ale oddychla jsem si, když jsem si všimla Thomiase, jak stojí na místě.

       "Nesu ti vodu." oznámil mi a ukázal na sklínku s vodou. Chtěl ji dát na stůl, ale já mu ve vzduchu vzala a napila se. Tiše jsem poděkovala. "Nechtěl jsem, aby to včera dopadlo takhle. Zakroutila jsem hlavou. Nebyla to přece jeho vina. Položila jsem sklínku na stolek.

      "Zpíval jsi krásně." usmála jsem se. I on se usmíval.

      "Dostanu odměnu?"

       "Odměnu?"

      Byla jsem možná rozespalá, tak jsem špatně slyšela. Přisedl si blíž ke mně a nahnul se tak blízko, aby mě skoro políbil. S úsměvem však odtáhl. Pohladil mě po hlavě a rukou mi sjel po tváři a po krku, kde se zastavil. "Nebo ne, nechám si to na pozdější dobu. Možná se mi to bude nakonec hodit." usmál se na mě nevinně. Byla jsem jako smyslů zbavená. Bylo mi hůř, než předtím. Pak jsem padla na postel. "Spi." slyšela jsem jeho šepot a spatřila jeho úsměv.

      Když jsem se probudila, měla jsem odřené lokty a kolena. Hlava mě pořád bolela. Viděla jsem lehce rozmazaně. Bolelo mě břicho. Přestávala jsem cítit nohy. Zase jsem měla představu o tom, že ležím na zmrzlé cestě, jednu ruku určitě useknou mí únosci a budou chtít za ní výkupné, protože jinak pošlou druhou ruku, aby té první nebylo smutno. Pak jsem si představovala, jak postupně únosci posílají vlásek po vlásku, jednou za týden, aby měli teta se strýcem jistotu, že je alespoň o mé vlasy dobře pečováno. Určitě mi dovolí napsat si dopis o tom, jak je mi tady hrozně fajn. Ale nemohu zvednout ruku. To už mi ji uřízli? Podívám se. Ne, leží vedle mě, jako nějaký pytel brambor. Takže jsem ještě naživu. Pitva nezačala. Hledím nyní nahoru. To světlo okolo černočerné tmy je jistě světlo, kterým se svítí u zubaře do pusy. Takže začínají zuby. Jak ohleduplné. Chtějí mi je vyrvat, dokud je mám ještě bílé, protože pak mi zřejmě začnou žloutnout.

      Kdepak. Světlo se začíná hýbat. Slyším, že se můj zubař pošklebuje mému chrupu. Určitě na něm vidí kaz, který chce vyrvat jako první, aby tak tetě potvrdil, že je to můj zub. Cítím tlak na ruce. Pohlédnu doprava. Zvednu prsty a pomalu si je počítám. Hm, tak prozatím je mám všechny, i na levé mám pět dlouhých tyček. S čím teda začnou? To by mě vážně zajímalo. Že by rovnou vzali ucho?! Nebo něco horšího... orgány? Dají mi za ně doufám náhradu, pokud chtějí, abych přežila. Cítím menší tlak na hrudi. Po prostředku mého těla se táhne dlouhá čára. To mě chtějí rozevřít, jako nějakou obálku? Už vidím, jak se mi odloupává kůže a jak se mi rozdělují svaly.

      Když však mrknu, představa je pryč. Ležím na bílém lůžku. Jsem v blázinci, jak uklidňující, že si to uvědomuji, až nyní. Jsem přece blázen už od šesti let. Nevím proč, ale dostávám celkem chuť na čokoládu. Moje mysl je skutečně zajímává. Na co všechno nemyslím, když ležím na bílém lůžku a někdo mě ještě před chvílí pitval, jako pokusnou ropuchu na stole. Vzhlédnu a vstanu. Naproti mně září dvě bílá světla. Zablikají a svítí dál. Zamrkám. Světla se nebezpečně rychle přibližují. Až pozdě mi dojde, že je to auto. Pokouším se uskočit, ale auto je rychlejší. Projelo skrz mě. Jsem jistě mrtvá. Osahám se. Přikývnu. Tohle musí mít přece logické vysvětlení. Nebo je to následek nějaké drogy...

      Snažím se vzpomenout, co se stalo předtím, než jsem se probudila tady. Ještě předtím, než jsem ležela na černé podlaze a představovala si, jak mě rozřezávají. Byl jarmark. Pivak se porval. Mluvila jsem s Pelterem. Šla jsem do svého pokoje... Thomias mi přinesl vodu... Thomias!

_________________________________________________________________________________________________________________________________

(Kapitola byla nakonec tak dlouhá, že jsme ji museli rozdělit na dvě části)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře