In nomine spiritus sancti 3

6. leden 2016 | 07.05 |
› 

Jsi svému slovu věrný

   Altara probudila chladná voda. Prudce vstal a snažil se nadechnout, jakoby se před chvílí topil, nebo uběhl celý maratón a nemohl popadnout dech. Hned na to se otřásl zimou a otřepal se, skoro jako pes. Slyšel nehezký úšklebek a zlým pohledem se zaměřil na místo před sebou, kde stál Gabriel a držel v ruce prázdný kbelík, kde předtím jistě byla ta chladná voda.

   "Nebudeš tady vyspávat do rána bílého," zasmál se pobaveně a položil kbelík na zem. Hodil po něm ručník, div ho nesrazil zpátky do postele. "Ať jsi během tří minut před dveřmi."

   Altar ho měl plné zuby. Jak rád by mu zakroutil krkem, ale bylo to příliš riskantní, protože by hned všichni věděli, kdo by ho zabil. Tímto způsobem ho budil celý týden, až už to Altar skoro přijal jako za nehezkou skutečnost. Až třetího dne, kdy tady byli, dostali kousek chleba, o který se museli rozdělit všichni. Vlad se už ze ztráty svého syna vzpamatoval, každý den se modlil za jeho duši, avšak s Akirou to bylo těžší. Přestával se soustředit na práci a Gabriel nejednou vyhrožoval, že ho vyhodí.

   Když nastala noc čtvrtého dne jejich pobytu zde, slyšel Altar hlasy, a tak se šel podívat, co se děje. Byl to Gabriel s lucernou v ruce a s někým mluvil. Slyšel zlé zavrčení a rychle se schoval za roh. On je chce udat?! To přec nemůže! Zmocnila se ho panika. Má jít vzbudit ostatní, nebo zastavit Gabriela předtím, než je prozradí?

   "Je mi líto, asi jste se spletl, pane poručíku," slyšel najednou jeho hlas a zarazil se. Podíval se na něj zpoza sloupu a sledoval, jak Gabriel zavírá bránu. "Tady bychom žádné trestance nepřijali, ani kdyby nás prosili na kolenou, natož někoho takového, jako jste popisoval Vy. Dobrou noc a nashledanou," slyšel ještě, jak Gabriel říká a potom brána zavrzala.

   Altar dlouze zívl a protáhl se. Celý týden už jim tady otročí a za úplně malé drobečky jídla a za kapky vody.

Na druhou stranu však nechápal, proč je Gabriel tu noc kryl a tvrdil, že nikdo takový za zdmi tohoto kláštera není. Co od toho mohl mít? Že by skutečně držel slib mlčenlivosti, aby nezhřešil? Trochu se mu díky té noci spravil pohled na onoho starce a moc naschválů mu už nedělal. Pochopitelně mu nemohl odpustit jeho chování vůči němu, ale nebyl až tak vzdorný, jako předtím. I Gabriel si toho všiml, ale mlčel. Byl jenom rád, že ten pacholek konečně přijal skutečnost takovou, jaká je, a začal pořádně pracovat.

   Byl to první den, kdy Altar splnil svou práci ještě před západem slunce a Gabriel mu navrhl, aby se s ním šel projít po lese. Zastavili se na vyvýšeném kopci, kde se mnich usadil a pokynul mu, aby si také sedl. Altar netušil proč, ale aby ho nějak neurazil (spíše nenaštval – poznal jeho sílu během těch pár dní až moc dobře), sedl si nedaleko od něj a pozoroval, jak se Gabriel zasněně dívá před sebe na zapadající slunce. Pohlédl naň také, ale nic zvláštního mi na tom nepřišlo. Na chvíli se zamyslel a bylo to poprvé, kdy se rozhodl nazvat Gabriela jinak, než dědek.

   "Řekněte, Otče," řekl konečně a Gabriel zamrkal za tím oslovením. Podíval se modrýma očima na mladého muže před sebe, který si hrál se suchým stéblem trávy předtím, než jej položil zase vedle sebe. Zřejmě hledal ta správná slova.

   "Ano?" zeptal se konečně, nedočkavě. Tento mladý muž ho nepřestane překvapovat. Během pár dní se dokázal změnit v nepoznání. A on mohl jen tiše hledět na úplně jiného člověka, než kterému předtím pomáhal. Přeci jenom se i ty nejhorší lidské duše dají změnit.

   "Co když někoho nenávidím natolik, že mu přeji smrt?" zeptal se ho Altar s pohledem na krvavě rudé slunce a Gabriel trochu pozvedl víčka. Pochopil, na co se ho bude ptát dále: "Co když ta osoba, kterou nenávidím, mě nenávidí také a chce vidět mou mrtvolu, aby si do ní mohl kopnout a nechat ji sežrat havrany?"

   Nebylo potřeba více slov. Vítr zavlál do suchého listí kolem nich a odnesl i stéblo, se kterým si Altar předtím hrál daleko od nich. Gabriel pohlédl před sebe a zhluboka se nadechl, aby si posléze mohl povzdychnout. Ještě se má toho hodně co učit, pomyslel si předtím, než mu odpověděl. "Miluj bližního svého, synu můj," řekl mu jedno z přikázání, které tolik miloval, rychle obkreslil kříž, když mluvil a zavřel oči, aby si uklidnil mysl i hlas, aby mohl pokračovat: "Řiď se tímto přikázáním a zapomeneš na nenávist vůči těm, kteří touží po Vašich duších i životech."

   "Ale, Otče!" skoro zakřičel Altar a prudce vstal, zaujal tak Gabrielovu pozornost natolik, aby k němu vzhlédl a díval se mu přímo do očí, které se za těch pár dní změnily; nebyla v nich zuřivost ani nenávist, ale touha po spravedlnosti. "Vražda je možná hřích, ale potom zhřešili i Kain a Ábel, protože jeden zabil druhého. A přec se o nich píše v bibli!"

   "Ano, synu," přikývl na jeho slova Gabriel poklidně hlavou a potom vstal i on. Položil mu ruku na rameno a dodal: "Ale Kain zabíjel z čisté hloupé žárlivosti. A Ty přece nebudeš jenom hloupý člověk, ale pokojný duchovní, jako my všichni, nepletu se? Nevzal jsem si Tě pod svá křídla, abych toho litoval."

   Duchovní? K čemu mu bude ochrana Boha, ve kterého stejně nevěří.

   "A co kdyby Vás někdo tak nehezky zabil?" zeptal se ho Altar zle a strhl mu ruku z ramene. Na co předtím myslel? Církev zůstane církví! Nic se nikdy nezmění! Pořád ji bude nenávidět a přát si, aby nikdy nevznikla. Aby ve středověku měli lidé rozum a všech církví se zbavili v čas. Vždyť přece...!! Zavřel oči nad špatnou vzpomínkou. "Přec byste pro něj žádal soud, pokud byste mohl ještě mluvit," dodal tiše.

   "Synu..." přistoupil k němu Gabriel o něco víc a přinutil ho, aby se mu podíval do očí. Viděl v nich něco, co nikdy předtím nespatřil, a popsat to lze jen stěží. "Když někdo má zemřít, tak zemře. Bůh sám rozhoduje o životech druhých."

   Altar svěsil hlavu a tiše přikývl. Gabriel se pousmál a rozhodl, aby se vrátili, protože noc pomalu padala na les a oni by mohli v něm zabloudit. Altar souhlasil. Vydali se tedy zpátky, hned na to se však Altar prudce otočil. Sledoval dva psovody, jejichž němečtí ovčáci (jak to plemeno strašně nenáviděl od doby, kdy poprvé kradli na svou první zakázku) čmuchali kolem a vedli je přímo po stopách jeho a Gabriela. Gabriel na něj promluvil, ale on ho ignoroval. Musel rychle myslet. Musel je odvést pryč. Musel psy nějak rozptýlit, ale jak?! Jistě půjdou za nimi, to je jasné, a Gabriel je tentokrát už krýt nemusí. Tep se mu zrychloval a žíly na rukách se mu zvýraznily, když ruce sevřel v pěst. Musel myslet a to velmi rychle. Ohrozit své společníky nemohl a trapisty do toho zatáhnout nechtěl. Co jiného mu tedy zbývalo?

   Spěšně Gabrielovi řekl, že se ještě porozhlédne kolem, než se rozběhl z kopce dolů. Gabriel se ho jen stihl zeptat, co tím myslí, ale odpovědi se už nedočkal. Podíval se směrem, kam se předtím ten mladý muž díval, ale nikde nic a nikoho neviděl. Co ho tak rozrušilo? Neměli by se potloukat přes noc venku. Jinak nebudou schopni vstávat spolu se sluncem a budou přes den unavení. I tak se vydal za Altarem zjistit, co ho tak rozrušilo.

   Altar utíkal skrz porozházené stromy, které se vlastními větvemi dotýkaly, kdykoliv do nich zavlál vítr, jakoby sami sebe zvali k tanci a přitom nikdy nemohli opustit ono jediné místo, kde se zrodili. Utíkal kolem nich tou nejkratší cestou, než se konečně zastavil, skryl se za jeden mohutný konec stromu a sledoval vzdalující se postavy uniformovaných mužů. Ach, jak by jim přál smrt. Pohlédl na své oblečení mnicha. Nejraději by ho zahodil a udělal to, po čem toužil nejvíce; pomstít Makota a Alexeie. Sžírala ho tak velká nenávist a zlost vůči těm uniformám, které už jako malý nenáviděl. Avšak víc než uniformy, nenáviděl právě hábit, který měl na sobě. Nenáviděl ty, kteří se nazývali mnichy. Už, už se chtěl rozběhnout za nimi a pronásledovat je až ven z lesa, ale někdo ho najednou chytil za límec pláště a stáhl zpátky za strom, div ho přitom neuškrtil. Sílu měl teda pořádnou. Kdo to jenom mohl být, aby tou silou...?

   "Zešílel jsi snad?" zeptal se Gabriel syčivým hlasem a vzhlédl před sebe. Konečně spatřil osoby, které ho tak rozrušily a zatřásl s ním. "Chceš snad dobrovolně vkráčet smrti do rakve? Jsi snad blázen praštěný do hlavy, nebo Tě baví přivádět mě do stavů kritické paniky? Vzpamatuj se, hlupáku, nebo za sebe neručím!"

   Co je mu do toho, napadlo Altara a odsunul ho od sebe. Nic neví... On nic neví! Tak proč se do toho do prdele plete?! Neví, co ty krysy udělaly! Neví, kolik životů mu sebrali před očima! A nyní ho chce zastavit od pomsty?!

   "Kvůli tomu jsem Vám nepomáhal," připomenul mu Gabriel, když si všiml pohledu, který před malou chvílí Altar měl v očích úplně jasný. Nyní však zamrkal a vzhlédl k němu. Gabriel mu vlepil facku, aby se vzpamatoval a přiměl ho, aby se mu podíval do očí. Zeptal se ho, zda se už uklidnil a myšlenky své zahodil, aby měl v hlavě jenom prázdno a mohl ho vnímat všemi smysly. Odstoupil od něj po chvíli a omluvil se mu. "Kdybych tě však nechal učinit tu hloupost... Jistě bys zemřel, pacholku," řekl mu lhostejným hlasem, upravil si svůj hábit a vydal se nahoru po kopci, vzdychajíc, snad úlevou nebo vztekem. Altar se naposledy podíval za mizejícími psovody. "Jdeš? Nebo se jdeš nechat zabít, hlupáku?"

   Altar tentokrát jeho přezdívku přehlédl beze slov a vydal se za ním. Gabriel mu cestou vyprávěl, proč to udělal. Kdyby ho nechal jen tak jít, jistě by si všimli i jeho, šli by se podívat do kláštera a pochopitelně by našli i zbytek jeho lidí. A ze všeho nejvíce chtěl přece ochránit je. Avšak svým chováním by policii jenom upozornil na to, kde jsou jeho zbylí společníci. A to by si Altar potom už neodpustil. Proto mu nevděčně poděkoval za to, že ho nenechal udělat takovouhle hloupost. Gabriel jen přikývl a pousmál se.

   "Nakonec nejsi až takový spratek, jak jsem si myslel," neodpustil si Gabriel sarkastickou poznámku. Avšak Altar ho naprosto ignoroval. Nezapomněl na důvod, proč církvi tolik nenávidí a nikdy jí nebude schopen odpustit to, co udělala. Po zbytek cesty se Gabril snažit navodit konverzaci, ale vedl spíše jenom monolog o tom, že by ho mile rád zaučil jako skutečného mnicha. Přeci jenom není určeno, kdy se chystají odejít, a pokud by čirou náhodou chtěli zůstat, mohli by se z nich všech stát mniši, a kdo ví; jednou by to třeba dopracovali tak daleko, jako on.

   "Nech si ty sentimentální kecy," řekl Altar zle a prošel kolem něj. Gabriel jenom zakroutil nevěřícně hlavou a pokřižoval se za jeho nehezkým výrazem, než ho následoval k bráně. Otevřel jim Vlad, který všechny hned svolával, že ti dva se vrátili. Altar si nemohl nepovšimnout, že Vlad se zde cítil trochu jako doma; třeba už se smířil se smrtí svého syna. I Akira vypadal spokojeněji, když pomáhal ostatním mnichům odnášet košíky plné špinavého prádla. Možná, že by oni mohli zůstat a on mohl jít dál. Ještě musí odůvodnit tomu, kdo si je předtím najal, proč jim to takovou dobu trvalo a proč hlavně nesplnili úkol. Ano, to bude muset udělat. Nic jiného mu také nezbývá. Pousmál se nad představou, co mu za to ten, kdo si je najal, udělá. Bylo to více než jasné.

   Byl to první večer, kdy večeřeli se všemi mnichy bok po boku a mohli si užívat a povídat si s nimi. Pozval je právě Gabriel a Altar netušil, proč to ten starý blázen udělal. Ale ptát se ho rozhodně neměl v úmyslu. I kdyby měl za lubem cokoliv, všiml by si toho ihned. Nic neuniklo jeho očím a smyslům. A toto bylo pouhé gesto, jak je přesvědčit, že zde jim bude nejlépe. Avšak Altar nesouhlasil s tímto falešným tvrzením, které Gabriel vysílal pohledem na všechny. Pohlédl na dno svého poháru, kde zbývalo ještě pár kapek červeného vína. Najednou mu někdo nalil pohár do půlky. Vzhlédl k mnichovi, který se na něj mile usmál a oddálil láhev s vínem. Položil ji před něj a hned se obrátil na Michaela, kterému odpověděl na jakousi otázku, na kterou se ho mladý muž zeptal. Altar se rozhlédl kolem. Byl v podstatě jediný, kdo se nebavil. A nijak se za to nehanbil. Neměl důvod slavit. Co měl slavit? To, že je honí policie? Nemyslel si.

   Najednou vstal od stolu a vzbudil tak velkou pozornost u všech. Beze slova odešel a Gabriel se trochu zamračil. Po chvíli se omluvil i Lothis a odešel. A hned za ním šel také Gabriel se slovy, že zjistí, co se stalo. Posléze atmosféra už nebyla tak veselá, jako před malou chvílí. Když Lothis nakoukl do pokoje, rychle vešel dovnitř a pevně stiskl Altarovo zápěstí, když viděl, chce ukrást stříbrný pohár ze skříně spolu s ostatními stříbrnými věcmi. Altar se na něj vztekle podíval a přikázal mu, aby ho pustil, však Lothis svůj stisk jen zesílil.

   "Koukej mě pustit!" přikázal mu vztekle a odstrčil ho od sebe tak silně, že ho konečně pustil, div nevrazil do skříně naproti, avšak zaklopýtl. Hned k němu však rychle přešel a zastavil ho před sebráním další věci.

   "Byl jsi to přece ty, kdo říkal, že se tady nic krást nebude!" zakřičel na něj vztekle. "Co to do tebe vjelo? Chováš se divně od doby, co jste se vrátili s Gabrielem. Co ti řekl? Mám si s ním promluvit já, aby mi to řekl, nebo budeš rozumný a řekneš mi to sám?" Altar na něj nereagoval, tak ho zlým, hlasitým hlasem oslovil, aby získal jeho pozornost. Chladné oči, které se dívaly skrze něj, k němu trochu vzhlédly. Pustil k zemi pohár a otupěle hleděl do dlouhých stínů kolem sebe. Lothis si povzdychl a opatrně se k němu přiblížil, ptajíc se ho, zda se už uklidnit. Altar jenom tiše přikývl. Lothis se tedy pomalými kroky dostal až k němu, jako ke zraněnému zvířeti, kterému chtěl pomoci.

   "Díky..." řekl Altar tiše a otočil se k němu zády. Zvedl ze země pohár a postavil ho zpátky na skříň, od kterého potom odešel.

   "Poslouchej, jen já a Lothias moc dobře víme, proč nenávidíš církev," řekl mu vlídným hlasem, postavil se před něj a podíval se mu do očí. "To, že odmítli přijmout tvou matku, to že ji doslova nechali zemřít před jejich bránou, protože byla na ně příliš špinavá, a potom z pocitu viny se ujali tebe, to, co ti prováděli, jak tě ponižovali... To moc dobře vím. Já a Lothias jsme tě přijali, protože nehledíme na minulost. Kdyby ano, viseli bychom. Byls to ty, kdo nám pomohl, pamatuješ? Nebýt tebe, viseli bychom za vraždy a krádeže, které jsme spolu napáchali jako děti. Tito lidé jsou možná pod názvem církve, ale copak ti ublížili? Proč se cítíš zraněný, proč se stahuješ, když se k tobě zatím nikdo z nich nedostal? Oni snad tvou matku nezabili... Byli to přece kapucíni, ne?"

   Altar mlčel a díval se do země. Potom se sesunul k zemi. Lothis si povzdychl a posadil se vedle něj, zatímco si Altar pevně stiskl vlasy a tahal si za ně, jakoby si je přál vytrhnout. Zhluboka dýchal, aby se uklidnil, aby neukázal svou slabou stránku.

   "Nemusíš to břemeno vláčet sám, neřekli jsme ti to snad kdysi?" zeptal se ho Lothis a tiše se díval do temnoty místnosti kolem nich. "Proč jsi sbíral lidi se špatnou minulostí? Abys zapomněl na tu svou... pamatuješ?"

   Gabriel to dění tiše sledoval zpoza dveří a nijak o sobě nedal znát. Pozoroval ty dva mladíky a nyní se na Altara díval jinýma očima. Už chápal, proč je tak vzpurný, proč se mu zdál lhostejný vůči všemu, co měl pro ně udělat, přitom to byla jenom drobná práce. Trochu se nad jeho minulostí zamyslel a tiše zavře dveře, ale ty zavrzaly. Zaváhal, zda to slyšeli, a rychle se vypařil. Vidět ho, jak ej poslouchá, jistě by to dopadlo pro něj špatně. Ztratil by jejich důvěru. Proto se rychle přes dvůr zpět do místnosti, kde probíhala oslava.

   Když se vrátil, jenom Michael vzhlédl, když se dveře se zavrzáním otevřely. Pozoroval ho, dokud si znovu nesedl na své místo a potom jeho oči pohlédly na dvě prázdná místa od Altara a Lothise. Pomalu potom zavřel oči a pousmál se. Je jasné, že odsud brzy odejdou; nebudou se přece zdržovat delší dobu na jednom místě. Pokud ano, najdou je. A to si přece Altar nemůže dovolit. Věřil v rozkazy svého společníka víc, než ve své vlastní myšlenky, protože ho Altar ani jednou nezradil. Vždycky je vyvedl zpátky na světlo a oni mohli žít své životy tak, jako předtím. Pousmál se. To je přece pitomost, začíná mu hrabat z tohohle místa. Lepší bude, když odsud rychle zmizí. Věřil, že Altar má důvod, proč se tady zdržují takovou dobu. A respektoval jeho důvod.

   Až bude čas, jistě jim řekne, kdy bude potřeba odejít.

   Lothias byl překvapený, že i lidé kolem nich se umí pořádně bavit. Aby rozveselil Akiru, naléval mu víno a bavil se s ním. Vypadal o dost lépe, stejně tak Vlad. Jako by oba zapomněli na svou ztrátu. A přesto mu bylo jasné, že oba trpí uvnitř sebe. I on by trpěl, kdyby někdo něco udělal jeho jedinému bratrovi. Rozhlédl se kolem a po chvíli ho konečně spatřil. Když viděl, že se na něj jeho bratr usmál, mohl si oddychnout, že se naneštěstí nevážného nestalo. Ale nikde neviděl Altara. Natáhl se k němu přes stůl a zeptal se ho, kde je Altar, Lothis však mávl rukou, že potřebuje chvíli čas na přemýšlení o samotě. Jenom chápavě přisedl, nalil mu víno a oba si ťukli číšemi. Jedním hltem víno vypili součastně a zasmáli se spolu s ostatními.

   Erik najednou vstal a omluvil se, že musí trochu na vzduch. Předstíraje, že je opilý, vypotácel se ven z místnosti, ale hned jakmile zmizel za dveřmi, trochu si poupravil plášť, spíše si ho uvolnil kolem ramen a rozhlédl se kolem dokola. Rychle zamířil k jejich pokoji, kde si sebral nějaký balíček a chtěl vyjít ven, avšak zastavil se, když spatřil jakýsi stín mizeje za dveřmi. Čekal a nakonec vykoukl ven. Byl to Altar, který se procházel při měsíčku.

   Pohlédl směrem k zavřené bráně a vydal se k ní. Sundal z ní desku a otevřel zámek, když v tu najednou uslyšel nějaký hlas:

   "Kam to jdeš?"

   Zarazil se a ohlédl se za sebe za tím hlasem. Spatřil Vlada. Pousmál se na něj a ptal se ho nechápavě, proč není na oslavě spolu s ostatními. Vlad k němu přišel a řekl, že nemá oči muže, který by se chtěl jen tak procházel při měsíčku a dýchat čerstvý vzduch.

   "Máš oči muže, který je připravený na vlastní poslední boj," vysvětlil svou starost, ale Erik se jenom zasmál, že pil hodně vína. Vlad se však nesmál s ním a sledoval ho vážným pohledem. Nakonec se Erik přestal smát. S námahou otevřel bránu před sebou a dovnitř pronikl studený vítr, který je oba ovlál. Vlad přistoupil blíž k Erikovi.

   "Vrátíš se, že ano?" chtěl se ujistit Vlad a sledoval Erika, jak jde kupředu. Erik se chvíli tiše díval před sebe. Potom se jenom pobaveně usmál a otočil se na něj se zářivýma očima.

   "S východem rána tě praštím do obličeje, aby ses probral," zašklebil se na něj Erik, zvedl ruku na rozloučení a zmizel za bránou. Vlad se za ním tiše díval a zavřel oči. Tiše si pomyslel, aby měl bezpečnou cestu, zavřel s námahou bránu a sám se vydal zpátky. Pro jistotu se ještě jednou otočil a ujistil se, že se mu to skutečně nezdálo. S váhavým nádech vešel do místnosti, aby se znovu usadil na své místo a tiše přemýšlel.

   Spolu s mnichy slavili všichni dlouho do noci, jenom Altar seděl na střeše kláštera a tiše pozoroval temný les, který je obklopoval. Doytek spokojeně spal pod přístřeškem a na ráno měl už připravenu novou slámu. Zítra jim bude muset vyměnit seno, aby měli čistou podestýlku. A bude muset zase kydat hnůj. Vzpomínka na matku se mu vrátila a on se přitiskl k temným střešním taškám a zavřel oči, jakoby chtěl spát na střeše. Otřásl se. Chladný vítr přicházel ze severu a oznamoval mu nehezkou skutečnost, že se něco jistě blíží.

   Erik kráčel skrz les a rozhlížel se kolem sebe, jakoby někoho nebo něco hledal. Chvíli měl pocit, že ho někdo sleduje, ale to se mu jenom zdálo, přesto se pořád otáčel kolem dokola a kontroloval svůj směr pomocí hvězd, zda jde správně, či nikoliv. Byl pěknou dobu od kláštera, ale nevypadal, že by měl v plánu se vrátit během chvíle nebo vrátit se vůbec. Uvolnil si oblečení víc a povzdychl si. Na chvíli se zastavil. Ty hadry byly tak těžké, že by je nejraději zahodil... Otřásl se, protože mu byla zima. Studený vítr ze severu se ho snažil varovat, ale on ho ignoroval a šel dál svou cestou.

   Zvířata všechna z lesa utekla z dobrého důvodu. Psovodi zachytili stopu. Pustili své německé ovčáky, aby vyhledali pach toho, kdo je předtím tolik podráždil, avšak oni zachytili pach nějaké laně a vrhli se za ní, a nic netušící policisté je následovali. Erik se schoval za strom a pozoroval, jak muži s baterkami svítí si na cestu a křičí na své psy, aby se poslušně vrátili k jejich nohám, aby přestali tak otravně štěkat, aby je hlavně poslouchali. Vydal se za nimi zkušenými, tichými kroky, našlapoval zlehounka a jako šelma pronásledoval svou kořist. Díky štěkotu psů se nemusel snažit být tak tichý, ale pro všechny případy raději zůstane v anonymitě, než aby ho našli v čas a prohnali mu kulku hlavou. Najednou se psi zastavili a začali čmuchat. I on se rychle zastavil, ale omylem shrnul i nějaké to listí navíc. Tiše v mysli zaklel a schoval se za strom. Psi se za tím hlukem otočili a světla dopadla vedle jeho nohou. Zavřel oči a snažil se na chvíli zklidnit svůj dech nebo přestat dýchat úplně.

   Byl příliš daleko od kláštera a říkal, že je mnich, tak se mu vysmějí, aby si našel lepší lež, protože proč by mnich šel až tak daleko od místa, kde náleží? Světlo vedle jeho nohou najednou zmizelo a on si mohl tiše napůl oddychnout, ale vyhráno ještě neměl. Jak se pohnout, aby ho neslyšeli, když suché listí pod nohami ho jistojistě prozradí?

   Musel zariskovat. Jeho život samotný byl risk, tak proč nevsadit na šťastná čísla i nyní? Tiše prosil Boha, aby mu pomohl, a rychle se rozběhl kupředu. Psi se rozštěkali a vydali se jeho směrem, pustili je z krátkých vodítek a lesknoucí se tesáky a zářící oči mířily přímo ke svému cíli. Erik však nebyl hlupák. Věděl, jak se zbavil čoklů, jako byli tito. Sjel po kopci, ale zakopl kvůli kořenu. Zdržel oho to o dvě vteřiny. Ty dvě osudné vteřiny, které mohly rozhodnout o všem. Rychle vstal a prchal kupředu, zatímco psi skákali rychle za ním. Kdo vyhraje závod o čas?

   Najednou se prudce zastavil a vykulil oči.

   Ozval se výstřel z pistole a něco se sesunulo k zemi. Policista pomalu kráčel k mrtvému tělu. Namířil na něj pistolí, ale nakonec se rozhodl pro něco lepšího. Vytáhl malý kapesní nožík a začal do něj bodat a  řezat ho, jako maniak. Krev mu zůstala na obličeji. Psi kolem něj štěkali a očichávali mrtvolu mladého muže oděného do mnichovského pláště černé barvy. Zvedl mu hlavu a nakonec mu ji znovu prudce přitiskl k zemi. Psi trochu zavrčeli za tímto pohybem a nedůvěřivě sledovali policistu. Muž se však usmál. Když jim hodil kus masa, spokojeně ho zhltli. Kopl do těla před sebou a obrátil ho tváří k sobě. Ušklíbl se.

   "Dávej si příště bacha, parchante," řekl pouze. Potom se vydal poklidnými kroky kupředu a pískal na tři německé ovčáky, kteří ho poslušně následovali a pobíhali kolem něj, jako krotká štěňata. Na zemi leželo pouze tělo v potrhaných cárech hadrů.

   Vlad se probudil sám a zmateně zamrkal. Očekával slíbenou ránu, ale když se rozhlédl, byla ještě tma a postel od Erika byla prázdná. Trochu se zamračil. Probudil Altara, který se rozespale pohnul v posteli a vzhlédl k němu s otázkou, proč ho budí. Vlad však neměl čas odpovídat mu na tak zbytečné otázky.

   Vyšel ven z pokoje a zamířil rovnou k pokoji, o kterém věděl, že patří Gabrielovi. Ten se trochu rozespale probudil a přešel ke dveřím. Skoro zívaje se ptal Vlada, proč ho tak brzo budí. Vlad mu svým ruským přízvukem řekl, že jeden z jejich společníků není ve své posteli a zda ho neviděl. Gabriel dlouze zívl a jenom podotkl, že po té oslavě má menší výpadek paměti, protože ho Bůh potrestal za vypité víno a za smích, který si nepřál slyšet.

   "Já tie serem ňa vypité víno a ňa Boha," řekl lámanou češtinou nebo slovenštinou Vlad, trochu nervní a vysvětlil mu, že jeden z jejich společníků není v pokoji. Znovu.

   Gabriel se podrbal na bradě a zeptal se, zda se už nepotlouká kolem.

   Na tohle Altar neměl čas. Převrátil oči a řekl jim, aby se po něm porozhlédli tady, a on se půjde podívat po blízkém okolí.

   Nakonec se rozhodli, že to bude nejlepší.

   A tak se vydal do temného lesa Altar sám, volajíc jméno svého společníka. Erik se však neozýval a to ho trápilo. Nemohl přece jít příliš daleko. Najednou však spatřil jakési stopy a znejistil. Viděl také psí výtrus. Šel podle toho nehezkého pachu a potom strnul. Pustil si nos a zakryl si ústa, zatímco se trochu zatřásl při pohledu před sebe.

   Ne, ne... Tohle už nechtěl nikdy vidět znovu. Trochu vykulil oči a musel se opřít o strom, aby se udržel na nohách. Tohle už nechtěl nikdy vidět znovu.

   Když někdo má zemřít, tak zemře. Bůh sám rozhoduje o životech druhých. Sevřel se mu žaludek.Vybavila se mu Gabrielova slova, zatímco tiše hleděl na Erikovo mrtvé pořezané bezvládné tělo před sebou. 

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře