Přiznejte se, že jste také šílení!

12. leden 2016 | 07.40 |
› 

Aneb když jsme se jednoho krásného odpoledne zase nudili....

Když uzavřete svůj život do klece, jste zvíře. Když se uzavřete v pokoji, jste šílení. Když se na to snažíte nemyslet, odsoudí Vás. Když přiznáte svou šílenost, zase Vás zavřou do klece. Z tohohle světa se dostanete jenom dvěma způsoby.

1. způsob: Smrt. Tady ji máte jistou skoro za vše, co uděláte. Mrtvoly se pak spalují a popel vypustí do ovzduší.

2. způsob: Uznají, že jste zase normální. Stačí jim pohled a zjistí vše. Sledují Vás 24 hodin denně. A poté do Vás cpou prášky. Ano, všichni žijte v iluzi, že se smějete a přitom trpíte, jako zvíře v kleci. My sami o tom víme své. Přestože jsme zemřeli, utekli jsme. Smrtí jsme se vykoupili. Kam naše kroky poputují příště?

Každý máme na výběr, jak před jejich drápy uniknout. My jsme si vybrali smrt, ale pro nás to bylo vysvobození, spása našich duší, díky tomu jsme přežili. A právě tady, před místem, kde nás považují za mrtvé, stojíme a vysmíváme se jejich šílenosti. Jsme vzhůru, oči jsme otevřeli. Přežili jsme tohle jejich peklo! zachránili jsme se.

Ano, i my žijeme v této iluzi. Vždyť hnijeme na stole a hledíme do stropu jeden vedle druhého. Pamatujeme si, jak na nás poprvé zavolali. Klečeli na kolenou a ptali se nás, kolik je hodin. Ale je konec, zvonec oznámil epilog a my musíme opustit poslední dějství. Pamatují si naše jména nyní? Vědí, kdy máme narozeniny? Vzdali to stejně, jako jsme to udělali my? Ony slabošské slzy nám tečoz po tvářích jako malým dětem. Ano, sebrali nám věc, která nás činila šťastnými, ale je konec, moc dobře to víme. Nikdo nám ty roky šílenství nevezme. Jenže my nechceme žít sami.

Poslední věc, na kterou nyní myslíme, je náš život. Měli jsme bojovat? Měli jsme utíkat? Byli jsme zlomeni, ale dokázali jsme se zase spojit dohromady. Ano, pravda je pro Vás aktuální lež, za týden to teprve bude pravda, ale pro ty šílené to bude zase lež! Tak si lehni na lůžko a čekej, říkají, ale my odmítáme čekat. Začali jsme bojovat. Své životy jim už znovu nesvěříme. Nechceme říct tomuto světu sbohem.

Věci se změnily, ale my jsme zůstali stejní. Alespoň v to doufáme. Kdybychom byli mrtví, vše bychom cítili jinak. Přáli bychom si zůstat sebou samotnými, ale všichni víme, že pohádky je konec. Neříkejte sbohem, když za Bohem ještě nejdete. Copak jte blázni? Nevěříme, že svůj život spasíme. Nikdy nebudeme tak šťastní, abychom uspokojili jakousi stupnici státu. Proč jsme tehdy tu noc nemlčeli?

Co nás čeká za oceánem? Za sladkým západem slunce?

...............


Ano, jsme divní, ale zároveň jedineční!

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře