In nomine spiritus sancti 4

7. leden 2016 | 07.05 |
› 

Pane, nauč nás mlčenlivosti

   Proč lidé vůbec chtějí žít? Co je popohání kupředu? A proč se potom navzájem zrazují? Tyhle myšlenky probleskly Altarovou hlavou, zatímco tiše sledoval Erikovo bezvládné tělo. Poklekl. Byl naprosto vyléčený z toho, že by mohl mít někdy v životě štěstí. Vzhlédl k nebi a sledoval jeho temnotu, která se pomalu kroutila nad ním. Mezi prsty pevně sevřel mokrou hlínu a sklonil hlavu. V co má věřit, když mu Bůh už od malička jasně dává najevo, že jeho existence je jenom přítěží pro něj samotného? Po chvíli vzhlédl a sledoval Erika, který doposud ležel na zemi a nehýbal se. Zhluboka se nadechl a vstal. Měl by ho řádně pohřbít. Ne, nejdřív by to měl říct ostatním. Počal tedy pomalu couvat a sledoval svého přítele mrtvého, jak leží na zemi a sní svůj věčný sen o utopickém světě. A potom se rozběhl rychle skrz les zpátky do kláštera. V hlavě se mu pořád odrážely obrazce z posledního týdne, který byl nucen prožít jen s myšlenkou, že pořád ztrácí věci, ne... lidi, kteří jsou mu drazí. Podjelo mu to na listí, ale v čas se dostal zpátky na nohy. Proč se mu najednou zvýšil tep? Nebyl to ani první člověk, kterého kdy spatřil mrtvého. Tak proč...? Předtím se ani nepozastavil, když Alexei a Makoto zemřeli, až potom soucítil se dvěma pozůstalými, tak proč ho najednou přepadl šok v podobě mrtvého Erika? Co se změnilo?

   Utíkal, jak nejrychleji mohl. Když se dostal do kláštera, rozrazil dveře a všichni poblíž zpozorněli. Gabriel vykoukl zpoza dveří a trochu se zamračil. Hned se ptal, zda nemá kousek slušného vychování, že takhle vpadne dovnitř a všechny je vyděsí k smrti. To už však k němu Altar utíkal a zbylí mniši se polekali, že ho chce zabít, alespoň pohled by se tomu rovnal. Avšak Altar mnicha jenom popadl za límec hábitu a snažil se popadnout dech, než mu vypověděl vše, co viděl. Gabriel ho tiše pozoroval a poslouchal, nepřerušoval ho a potom zklamaně zavřel oči. Svraštil obočí a na jeho čele se objevilo několik dalších vrásek. Ach, jak si toto nepřál slyšet. Položil mladému muži ruce na ramena. Věděl, že přišel už o dost svých společníků a najít dalšího z nich mrtvého, musel být pro něj velký šok.

   "Uklidni se, synu," řekl mu klidným, pokojným hlasem, pokoušejíc se ho zklidnit, jakoby promlouval ke splašenému koni, kterého zrovna odchytil. Altar se na něj trochu polekaně díval, ruce mu rychle sundal z ramen a zakřičel na něj, že Erik je mrtvý.

   "Jak se mám zklidnit, sakra?!" zeptal se ho vztekle a všichni kolem zpozorněli. Nyní, když to řekl ještě jednou, to všem připadalo reálnější. Vlad se podepřel o lopatu, aby se neskácel k zemi. Znovu měl před očima svého syna, kterého mu zabila ta bezcitná svině bez mrknutí oka, jako chladnokrevného vraha, přitom jenom následoval svého otce. Vyčítal si to, ach, tak moc si to vyčítal, že se chtěl lopatou praštit do hlavy a ulehčit si trápení, ale Michael a další mnich ho v čas zastavili, sotva si všimli, co má v plánu. Protože hrozilo, že Altar brzy začne šílet úplně, musel jít Gabriel, několik dalších mnichů a všichni jeho společníci s ním. Gabriel se obával, zda neměl halucinace. Být to pravda, měl by potom strach i o zbytek těch mužů.

   Všichni následovali Altara, který spěchal zpátky na místo, kde našel tělo svého přítele. I on si přál, aby se mu to jenom zdálo, ale když došli na místo, zatajil dech, když si uvědomit krutou realitu, že jeho společník a dobrý přítel je nyní skutečně mrtvý a leží nedaleko od nich na zemi, od krve s očima přivřenýma.

   "Presvyataya Bogoroditsa," zašeptal Igor a hned se spěšně pomodlil. Michael se k Erikovi hned rozběhl a za ním Lothis a Lothias, zatímco Igor pořád modlil dokola a dokola, křižoval se a opatrně se přibližoval. Vlad se pomalu trhaně nadechl, však slzy neskrýval. Michael s Erikem zatřásl a promluvil na něj, aby přestal hrát, že spí s otevřenýma očima. Znovu s ním zatřásl.

   "Slíbils přece, že mě probudíš ránou piestí, lháři," řekl tichým, zlým, však smutným hlasem Vlad a zavřel oči, sepjal ruce k tiché modlitbě a Gabriel kolem něj prošel. Chytil Altara za rameno, který se skláněl nad svým kamarádem. Ten však jeho ruku prudce sundal a ze všech sil se snažil potlačit hromadící se vztek. Proč si nikdo nevšiml, že odešel?

   Najednou uslyšel výstřel; sice vzdálený, ale i tak měl uši nastraženější, než kdokoliv jiný. Prudce vstal a díval se doleva, nekrátce na to, pocítil prudký vítr kolem sebe, když mu v blízkosti uší proletěla kulka. Malá, vešla by se ta akorát do malé pistole. Do policejní pistole. Rychle všem řekl, aby zmizeli, když je upoutal předešlý výstřel, ale neptali se ho, proč, poslechli ho a tak zlodějíčci a mniši utíkali lesem zase zpátky za hradby kláštera, kde byli alespoň v bezpečí. Vlad ještě chvíli zůstal, aby dokončil svou modlitbu za Erika a potom se rozběhl za ostatními. Když zmizel i on, došel na místo policista, který předtím vystřelil ze své pistole, hledě dolů na Erika kopl mu lhostejně do ruky.

   Mniši, kteří zůstali uvnitř, mezitím poklidili a nakrmili dobytek, když si jeden z nich všiml v dálce utíkající skupinky mladíků a také Gabriela s dalšími mnichy. Hned na ně poukázal a dva trapisti už jim otvírali bránu, aby mohli všichni rychle vniknout dovnitř a zavřeli za nimi bránu, tázaje se je, co se stalo, že se tak ženou a kde je Erik, kterého se vydali hledat.

   Krátce na to se ozvalo několik střel a skrz bránu proletělo několik kulek, naneštěstí se všichni skryli v čas, aby jim nepadli za jistý terč. Stejně jako se rychle střely objevily, stejně rychle utichly. Igor vstal jako první a opatrně se přiblížil ke dveřím. Ozvala se další střela a Igor zakřičel bolestí, když se držel za zranění, krvácející rameno.

   "Igore!" zakřičel polekaně Lothis a Lothias ho stáhl k zemi, aby se vyhnul dalším kulkám. Najednou se mnich rozběhl proti bráně, rozrazil ji, přestože za ním Altar křičel, aby se nehýbal. Sotva se duchovní dostal za práh kláštera, roztáhl ruce. Trochu vykulil oči, otočil se za Altarem a potom padl naznak na zem, držíc si krvácející bok. Gabriel zavolal jeho jméno. Baltazar se muž jmenoval. Altar rychle zastavil Gabriela, který by se jistě rozběhl k němu, aby mu pomohl. Chvíli bylo ticho, potom se znovu ozvalo několik výstřelů. Když na chvíli utichli, dovnitř vtrhlo plno ozbrojených mužů a křičeli na všechny kolem, zatímco mniši pobíhali kolem, stejně tak Altarovi společníci se rychle rozprchli pryč. Hned jim došlo, že je museli sledovat. A pokud se tady něco stane, bude to jen a jen jejich chyba.

   Altar se chtěl rozběhnout na opačnou stranu ode všech, aby odvedl pozornost, ale najednou ho někdo popadl za límec, div ho prudkým pohnutím rukou na druhou stranu neuškrtil, a tahal ho rychle za sebou, sám sotva popadajíc dech.

   Plno lidí pobíhalo kolem nich, zatímco Gabriel tahal Altara kupředu a ignoroval jeho křik, aby ho okamžitě pustil.

   Gabrielovi znělo v hlavě jenom jediné; jak pošetilí ti lidé musí být, že i na posvátné půdě tasí zbraně a střílí do nás jako do lovné zvěře? Ignoroval jizvu, kterou mu způsobila jedna z kulek, která mu proletěla kolem hlavy. Netvářil se, ž by ho to nějak zajímalo, zatímco na něj Altar vztekle křičel a mlátil ho do ruky, kterou mu pevně svíral hábit, aby ho okamžitě pustil. Věděl, že Altar měl povinnost chránit své lidi. Jenže tu samou povinnost měl i Gabriel. A nemohl dovolit tomu pacholkovi, aby se nechal jen tak zabít, jako hlupák, ne před jeho očima, ne na tomto místě!

   Konečně vešel do sakristie, otevřel malá dvířka a vhodil mladého muže dovnitř, jako nějakého otroka a prudce zavřel oči, zatímco Altar bušil na dveře a vyhrožoval mu, že pokud ho hned nepustí, vykopne ty zatracené dveře a zabije ho. Křičel pořád dokola a dokola, dokud neochraptěl. Avšak Gabriel ho už neslyšel. Sotva zavřel dveře a ujistil se, že zámek vydrží pár hodin, než se věci zklidní, alespoň trochu, rychle vyběhl po schodech nahoru, chytajíc za hruď. Neměl by se tolik přemáhat, ale co už...

   Altar kopal a bušil na dveře, jako maniak, křičel tak nahlas, že po chvíli ochraptěl. Křičel jednotlivá jména, na která si mohl vzpomenout. Volal své lidi, aby ho našli, aby ho pustili, volal na Gabriela, aby ho pustil a on mohl bojovat a chránit je také. Tohle nechtěl. Tohle nechtěl!

   Slyšel střely a křik, jednotlivé hlasy dobytka, který padal na zem nebo byl zraněn kulkou. Mlátil hlavou do dveří, narážel proti nim plnou silou svého těla a křičel, dokud neochraptěl úplně. Buši lan dveře, přestože měl ruce už rozedřené. Tichým, chraptivým hlasem šeptal všechna jména, která si pamatoval, dokud mu víčka neklesla a on nepadl únavou na zem.

   Kolik hodin byl mimo?

   Když se probudil trhnutím, rychle vstal, rozběhl se proti dveřím a s křikem jako maniak po nich skočil. Konečně je vypáčil a spadl na schodiště, rozbíjejíc si tak nos. Když vstal, jen si utřel krev z nosu a z rány na hlavě a pomalu se vysoukal na nohy.

   Vyběhl rychle z místnosti sakristie, kde byl vězněn, rozrazil dveře a přál si, aby to byl jenom velmi špatný sen, aby to, co nyní sledoval na vlastní oči, se mu jenom zdálo. Znovu se mu sevřel žaludek a tentokrát mu bylo na zvracení. Netušil ani proč, ale připadalo mi, že stejnou scénu už kdysi dávno někdy viděl. Někdy v době svého dětství, na které s radostí zapomněl. A přesto si nyní vzpomínal úplně na všechno a tiše prosil Boha, aby ho jenom šálil zrak, aby viděl vzpomínku někoho, kdo už dávno nežije, protože toto pravda býti nemohla a i kdyby byla, on by ji nepřijal jako za skutečnou. Pevně si sevřel vlasy mezi prsty a tahal za ně natolik, že si je přál vytrhat si je úplně všechny. Po tvářích mu stékaly slzy, stejně jako když byl malý a sledoval stejnou scénu. Nikdo by nevydržel jen tak tiše přihlížet tomu, co se dělo před Altarem. Tiše se ptal Boha, zda je to skutečně jehoskutečnost nebo skutečnost někoho jiného.

   Ruce se mu klepaly, zatímco klesl na kolena. Pevně sevřel suchou trávu mezi prsty a na zem dopadla první kapka deště, která oznamovala brzy blížící se déšť, kterého jistě bude potřeba. Altar nebyl schopen se pohnout nebo vydat jakýkoliv hlásek. Všechny špatné vzpomínky na klášter z dřívějška se mu vracely. Jak ho ponižovali, jak ho mniši bili... ale především jak byl nakonec srovnán se zemí, podpálen nějakým nejapným hlupákem, kterému se stavba prostě nelíbila, jak sám prohlásil, když sledoval své dílo.

   Stejně jak před několika lety i nyní byl jenom tichým divákem, který není schopen nijak pomoci nebo zastavit dějící se scény před sebou.

   Tiše Gabriela oslovil, zatímco se mu hlas třásl. Tiše zavolal všechna jména svých společníků, a když vzhlédl, v očích se mu odrážely plameny před ním, které vše pohlcovaly. Přesně tak, klášter trapistů byl v plamenech, plno těl bylo doslova rozházených po nádvoří, někteří byli zavražděni na stejné chodbě, jako on nyní klečel, jiní byli přehozeni přes zábradlí a zabiti během útěku, jiní se dostali až k bráně, jiní skončili mezi dobytkem, někteří padli vedle toho druhého, jiné byli naprosto sami, někteří hořeli díky jiskrám z okolního plamene, který pohlcoval celou stavbu kláštera a rozprostíral se po celém pozemku kláštera trapistů.

   Zakřičel hlasitě do nebe, když před sebou spatřil všechny, které po celý ten týden potkával, bral je skoro jako své společníky, mrtvé. Nejen lidé z kláštera, ale i jho společníci, jeho poloviční bratři, leželi na zemi mrtví, s prostřelenou hrudí, krkem nebo brutálně podřezáni, pořezáni po celém těle, dokud se jejich mučitel neužil toho nechutného pohledu, jak trpí, než jim hlavou prohnal kulku a ukončil tak jejich trápení.

   Ach, krutý osude, znovu jsi ho přinutil, aby sledoval, jak všichni ti, které znal a miloval, leželi na zemi, mrtví a on zase přežil.

   Nenáviděl Boha. Nenáviděl ho za to, že mu znovu zachránil život někdo, koho o to vůbec neprosil. Tak proč?!

   Pomalu vstal a kráčel podél mrtvol mnichů, kteří se z posledních sil před smrtí snažili dotknout křížů na svých krcích, svírali ho křečovitě v dlaních a v očích jim zněly poslední modlitby předtím, než přestali myslet.

   Prošel s tichým pohledem kolem Igora, který v ruce svíral lopatu od krve, zatímco po jeho boku byli dva mrtví policisté. Bránil se do posledního dechu, jak měl vepsáno v černých očích, které se nyní bez duše dívaly do nebe, které se mračilo a brzy vypadalo, že začne plakat nad lidskou hloupostí, neboť další překrásný klášter byl vypálen. Koutkem oka se na něj podíval a opatrně pohledem přejel znovu před sebe, zhluboka se nadechujíc, aby se vůbec udržel na nohách, když pomalými kroky kráčel vpřed.

   S rukou nataženou před sebe a s očima mírně přivřenýma ležel před ním Akira. Natahoval se pro zbraň policisty nedaleko od něj, který byl taktéž mrtvý, avšak Akirův pohled byl jiný, než u ostatních; byla v něm drobná radost. Brzy se setká s Makotem, to si před smrtí pomyslel, protože jeho pohled byl trochu spokojený, Mrzelo ho, že nebude schopen pomoci Altarovi a ostatním více, ale Makoto na něj čekal. Nemohl svého bratra nechat déle čekat.

   Opatrně se rozhlédl kolem sebe. Spatřil zlomenou lopatu. Kousek od ní ležel Vlad s pusou od krve a přes krk se mu táhla dlouhá jizva, zatímco měl v hrudi na levé straně u srdce několik děr. Jeho oči byly plné lítosti a smutku, v očích měl slzy, které nevypustil na svět v čas, aby si jich i Alexei všiml. Zhluboka se nadechl a šel mu černé oči zavřít, aby ten pohled nemusel vidět více, děsil ho a přitom věděl, že to byl pohled, kterým se na něj vždycky díval. Právě proto ho tolik děsila jen myšlenka, že jeho věrný přítel je mrtvý.

   Když od něj vstal, podíval se na druhou stranu od sebe a sledoval Michaela, kterého ti šmejdi policisté dokonce pověsili na věšák tak krutě, že mu malý hřebík zapíchli zezadu do krku, zatímco mu v prsou nechali dýku, kterou předtím zřejmě podřezali Vlada. Oči měl zavřené a nyní si jen vítr pohrával s jeho bezvládným tělem. Rozhlédl se kolem, netušil, za koho by se měl modlit dřív. Zda za mnichy nebo za své jediné přátele.

   Píchlo ho u srdce, když spatřil Lothise a Lothiase, jak leží vedle sebe s rukou blízko svého bratra. Lothis ležel na zádech a tvář měl otočenou ke svému bratrovi, zatímco Lothias ležel na břiše a natahoval ruku ke svému bratrovi, jakoby se ho chtěl naposledy chytit a ujistit ho, že se mu nic nestane, že mu pomůže, stejně tak Lothis ho chtěl ujistit, že ho neopustí a že se z toho brzy dostanou, protože se jim to jenom zdá. Oba měli skrz hlavu minimálně dvě díry.

    Altar se musel zhluboka nadechnout oxidu uhličitého kolem sebe. Zatočila se mu hlava. Chytil za pusu, avšak pocitu zvracení se už neubránil.

   Když se pomalu uklidnil a zhluboka se několikrát nadechl a vydechl, konečně vzhlédl k jediné mrtvole, která ho hned na první pohled vyděsila ze všech nejvíc, přitom tu osobu tolik nesnášel, že říct mu před několika dny, že je mrtvý, začal by se nejspíš radovat, ale nyní jen stěží mohl pohlédnout do mrtvých očích Gabrielových, který ležel nedaleko od něj s rukou na hrudi a pevně v ní svíral svůj kříž, zatímco v té druhé svíral jakýsi kus listu, celý od krve, avšak tak pevně, že by si myslel, že ještě žije, kdyby neviděl kaluž krve kolem něj. Pomalu vstal a kráčel k němu, naprosto šokován, paralyzován tím vším, co doposud viděl, ale jeho mrtvola ho vyděsila nejvíce.

   Poklekl k němu a chytil ho za ruku. Pevně mu ji sevřel, přinutil ho, aby ještě jednou sevřel svůj kříž a zavřel nad jeho mrtvolou oči. Plameny pomalu pohlcovaly i bránu. Altarovi to však nevadilo. Měl zemřít s nimi, neměl ho ten šílenec schovávat. Proč? Proč se tedy neschoval i on, zatraceně?! Proč měl znovu přežít jenom on? Proč ho ta pitomá církev znovu zachránila?

   Pomalu zavřel otcovi Gabrielovi oči a vstal. Začaly padat drobné kapičky, které se spojovaly s jeho smutkem a se slzami, které si nechtěl připustit. Vzhlédl a mračil se. Zhluboka se nadechl. Něco řekl, když se v dáli zahřmělo, otočil se ke Gabrielovi zády a rozhlédl se naposledy kolem, avšak s pohledem tak jistým, že byste jen stěží mohli hádat to, na co právě nyní myslel. "Slibuji," zašeptal ještě, a když se plameny dostaly až nad bránu, vydal se skrz ni.

   Na kopci se naposledy otočil za místem, které posledních pár dnů mohl nazývati domovem, přestože to byla znovu církevní farnost. Pohlédl na své oblečení a ruce. Sevřel ruce pevně v pěst a vycenil zuby. Dal si na hlavu kapuci a vydal se kupředu. Už se víckrát neohlédl za klášterem, který pohlcovaly plameny a stejně tak všechny mrtvé uvnitř stavení.

   O několik dní později

   Altar poklidně vzhlédl. Noc mu byla opět milenkou a tentokrát ho nehodlala zradit. Nyní stál před budovou obchodu úplně sám a vzpomínal na noc, kdy měl loupit ještě se svými společníky, na noc, kdy se setkal s Gabrielem. Pousmál se. Už ho nezajímalo, jak to dopadne, v hlavě měl pořád svůj slib, který Gabrielovi slíbil.

   Holou pěstí rozbil výlohu a ihned se spustil alarm. Měl čas, nikam nepospíchal. Spokojeně zavřel oči a čekal, zatímco se v dáli už ozývala siréna z policejního auta. Nikam nepospíchal.

   Otočil se s rukami nad hlavou, zatímco na něj mířilo plno pistolí, když se konečně pět policejních aut shromáždilo před budovou muzea. A on se přitom díval do očí toho, kdo předtím zabil Alexeie. "Pomstím Vás, Otče!" pomyslel si a čekal, až mu nasadí chladná želízka.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře