In nomine spiritus sancti 5

8. leden 2016 | 07.05 |
› 

Ve jménu Ducha svatého

   Altar poklidně kráčel lesem, zatímco si zakrýval tvář pomocí mnišského pláště, který by nejraději roztrhal a přitom by ho z rukou už nikdy víckrát nevydal. Rukávy pevně tiskl, div si je neroztrhal a přitom si dával pozor, aby látku příliš neponičil. Nyní měl pouze jeden jediný cíl, kam musel dojít, aby mohl dokončit Poslední cestu se svými společníky. Procházel se skrz les, jehož stromy se ho snažily snad zastavit, jakoby věděly, kam jde, a snažily se mu v tom zabránit. A přesto pokračoval kupředu a ignoroval jejich varování v podobě burácejícího větru. Šel proti větru, bojoval s ním. Nevadilo mu, že i zbylé přírodní živly šly proti němu. V hlavě měl pouze jeden jediný obraz... Hořící klášter a své mrtvé přátele a mnichy.

   Nohy ho nesly kupředu, zatímco on nevnímal, jak dlouho šel, kolik dnů pominulo, kolik řek přebrodil, skrz kolik kopců přešel, aby se dostal na konec jednoho lesa a mohl hned zmizet v druhém lesu, skrytý před zraky všech, které si nepřál už nikdy více spatřit. Ach, jak moc si přál naposledy pozvednout číši a připít všem na zdraví, jak moc si přál napít se s nimi té rudé kapaliny, a přesto mu nyní zbývaly jen hořké vzpomínky na minulost, na jeho jediné přátele, které kdy měl, a přesto s nimi byl tak šťastný, jako nikdy předtím. V hlavě měl pouze jednu věc – moc dobře věděl, co musí udělat – bylo to jasné a přitom by Vás to ani nenapadlo. Jen jeho mysl byla tak pokroucená, aby přišla zrovna na tohle.

   Na konci čtvrtého dne se musel už zastavit a schovat se před nadcházející prudkou bouří do jeskyně, kde se tiskl ke stěně a tiše si přál, aby mohl přežít ještě další dva dny, než se dostane na místo, kam předtím chtěl vzít všechny své společníky, nikoliv do toho kláštera, v jehož sutinách a popálených kamenech jsou nyní všichni pohřbeni. Tiskl se ke stěně a přál si probudit se z noční můry, kterou snil už od smrti své matky, přál si, aby se jeho život rozplynul, jako zlý sen nad ránem. To byl jeho jediný sen, po celý život. I tak mu bylo dovoleno se smát a prožívat radostné chvíle, když kradl se svými přáteli, když pomáhal v klášteře, přestože si to byl schopný přiznat teprve až nyní. Chtěl vědět, proč se i ostatní neschovali, proč jenom jeho Gabriel zachránil před zlým osudem a schoval ho? Nestihl snad ostatní popadnout rychleji? Nebo se o to ani nepokoušel.

   Vydal se kupředu, když slunce bylo v polovině své cesty, a přemýšlel, proč mu bylo dovoleno opět jako jedinému přežít.

Ale odpovědi se mu nedostávalo, přestože se ptal i Boha samotného. Když došel k řece, nepřebrodil ji ihned, ale opláchl se v oné chladné kapalině, která ho příjemně chladila na kůži a dokazovala mu, že tohle není sen, že je to skutečnost a on pořád žije. Zhluboka se nadechl, aby vstřebal všechny myšlenky a uvědomil si, že vše, co předtím viděl, byla pravda. I když si přál, aby ho nyní probudila chladná voda, kterou na něj vyprskl Gabriel se slovy, aby přestal konečně spát, byl rád za skutečnost, že je to právě on, kdo byl schopen přežít. Sice byl sám, ale mohl vyprávět jejich příběhy dál, že?

   A když se konečně dostal na místo, kam potřeboval, nejdříve se opřel o železné tyče před sebou představující zastaralý plot, pohlédl vzhůru a pousmál se, když spatřil placatý znak, který tolik hledal, a potom padl únavou do prachu před železný plot, nad kterým se rozprostíral jakýsi znak velmi významného rodu z okolí. Protože padala mlha, někdo na něj posvítil baterkou, aby ho rozpoznal, avšak jen stěží mohl poznat Altara, toho šikovného zloděje, když měl na sobě plášť mnichů. Zavolal si na pomoc další dva muže, kteří mladého zloděje zvedli ze země a odnesli ho do sídla. Hned o tom informovali svého pána, který se jen pousmál a hned se vypravil, aby si popovídal s Altarem z očí do očí, sotva se probudí. Sice mu to nyní trvalo o něco delší dobu než obvykle, ale jistě ho opět nezklamal.

   Usadil se na židli a po několika minutách sledoval, jak se Altar probudil škubnutím a orosený potem se zadýchaně díval před sebe. Zamračil se a odkašlal si, aby na sebe upozornil.

   Mladý zloděj se na něj podíval, pořád trochu v šoku z toho, kde je, a sotva spatřil svého pána, hned chtěl vstát a uklonit se mu, ale muž ho klidným hlasem zastavil, aby zůstal v posteli. Nerad by ho znovu zvedal ze země, pokud by zkolaboval. Bylo však na něm, aby vstal a počal kroužit kolem zloděje, jehož služby si už kdysi dávno zaplatil dlouho dopředu a on ho zatím nikdy nepodvedl ani nezklamal. Proto měli velmi dobrý vztah, skoro jako bratři. On byl sběratelem a Altar byl jeho věrným zprostředkovatelem. Muž se konečně zastavil na druhé straně postele a zeptal se Altara, zda pro něj má ten pohár, po kterém prahl už hned při první zprávě, že se nalezl. Altar pohlédl trochu do země a omluvil se mu, že ho zklamal. Muž se narovnal, zhluboka se nadechl, aby se uklidnil a nezačal vyvádět. Falešným úsměvem Altara chlácholil, že se nic neděje, hned na to však chladným hlasem dodával, že by ho měl získat do zítřejšího rána, přestože věděl, že to je nyní nemožné. Altar k němu trhl hlavou, že mu něco řekne, ale muž se rozesmál, že je mu jedno, že to nestihne.

   "Buď mi ten pohár přineseš, nebo neslibuji, že své lidi udržím," řekl mu zlým hlasem. "I já mám jisté obchodní smlouvy, které musím plnit na čas. A nemohu si dovolit zklamat ani jednou, jinak je po mně." Nahnul se k němu a zašeptal: "Rozumíš mi?"

   Altar jenom tiše přikývl na souhlas, že mu rozuměl.

   A tak sotva se pořádně porozhlédl kolem sebe, zase se Altar vydal kupředu na svou cestu. Utíkal, aby to stihl. Bylo mu jasné, že se mu to nemůže nikdy povést. Ne, pokud nebude mít auto. Ukrást auto jemu ho ani nenapadlo.

   Měl štěstí.

   Když utíkal skrz les, narazil na skupinku mladých lidí, kteří byli mírně opilí, tábořili jenom kousek od něj. K autu se dostal rychle a nenápadně, oni si ho ani nevšimli, protože byli opilí nebo v naprostém rauši nějaké drogy. Nasedl do auta a za pomocí drátů nastartoval. Neslyšel žádné nadávky ani křik, takže si ho pořád nevšimli. Nakonec bez povšimnutí odjel s autem pryč z lesa a o mladé lidi se nestaral.

   Po přepočtu, jak dlouho mu to bude přibližně trvat, se dostal k číslu, které ho mírně uspokojovalo. Dva hodiny tam a dvě hodin zpátky. Čtyři hodiny jenom cesta. To je celkem dobrý čas. Horší to bude s benzínem. A ještě horší to bude, pokud se mu to nepovede splnit hned na poprvé. Tentokrát tam museli dát už ten pravý. Pokud to na ně předtím nastražili, mysleli si, že je dopadne policie a jejich problém se tedy vyřeší. Ne všichni jsou tak chytří, jako zloději. Nemyslí, jako oni. Jen hlupák by se podle obyčejných lidí vrátil na to samé místo, když neuspěl.

   Do města přijel krátce před desátou hodinou večer a zaparkoval dva bloky od jeho místa, kde se chystal krást. Noc mu byla znovu milenkou a objímala ho kolem celého těla, vítala znovu toho muže, kterého tak věrně střežila a jen jednou opustila na jeho vlastní přání. S rukami v kapsách šel kupředu po uličkách a vzpomínal, jak kolem sebe viděl několik dalších stínů. Zavřel nad vzpomínkou se svými společníky oči a vzhlédl před sebe, zastavuje se před velkou budovou. Nyní by to byla práce jednoho z nich, aby se dostal nepozorovaně a tiše dovnitř a on by jenom vzal jejich předmět a společně by zmizeli a vzali si peníze za svou práci. Ach, krutý osude, jak já tě nenávidím, pomyslel si a pousmál se, když si vyndal ruce z kapes. Poklidně se vydal kupředu. Nic ho už nemohlo zastavit. Ramenem vrazil do dveří, násilím je otevřel, takže se ihned spustil ohlušující alarm. Utíkal skrz chodby, které si pamatoval ještě z dřívějška a hledal pozorně a rychle, dokud nespatřil pohár. Rozbil vitrínu, ve které si doposud hověl, popadl pohár a utíkal zadním vchodem pryč. Zmizel dřív, než se policie vůbec vzpamatovala z nenáhlého hlášení o opětovné loupeži. Po prozkoumání však ihned věděli, kdo by to mohl udělat, takže dlouho jim netrvalo, než určili jeho přibližnou polohu, pokud by utíkal nebo jel autem.

   Altar dorazil před sídlo a přes plot hodil dvěma sluhům pohár se slovy, aby to předali jejich pánovi, naskočil znovu do svého vozu a rychle jel pryč, vědom si pohledu toho muže, který se jenom spokojeně usmíval, když ho viděl, jak prchá před zákonem, jako vždycky. V hlavě mu už nyní zněla pouze jediná otázka; jaký bude tvůj další krok, Altare?

   Jeda jako šílenec řítil se Altar skrz les v ukradeném autě, vědom si toho, že ho sleduje i jedno policejní, ale je pořád dostatečně vzdálené. Benzínu měl pomálu. Vyjde mu to tak akorát do města. Potom to bude jenom na něm samotném, jak se pokusí spasit svůj život. Měl už připravený plán. Nyní se zbaví auta a potom...

   Pousmál se, když jeho auto zpomalovalo a on dělal, že zatáčí a parkuje před nějakým bytovým komplexem. Zavřel za sebou dveře auta, klíčky stejně neměl. Poklidnými kroky se od auta vzdálil a šel pouze před jedno místo, kam by se mohl ještě vrátit. Před jejich první společně vyloupený obchod. Usmíval se, zatímco mu měsíc svítil na popelavou kůži.

   S myšlenkou, že nezklamal jejich víru v něj, rozmáchl se pěstí a výlohu před sebou zničil. Ach, jak vysvobozující pro něj byl zvuk alarmu. Usmíval se, zatímco čekal, až si pro něj přijdou a zatknou ho. Nyní miloval onen obávaný zvuk sirén, a když na něj namířili a oznamovali mu ty obyčejné věty, nikdy se necítil svobodněji. S rukami za hlavou se na ně otočil a pokojně čekal, až ho zatknou. Ach, tak příjemně chladný pocit želízek na zápěstí necítil už dlouhou dobu. Cesta policejním autem byla pro něj jako cesta za spásou.

   Na policejní stanici slyšel ty samé věty, které si už v duchu předem opakoval dopředu. Odpovídal popravdě a s radostí se přiznal i těm zločinům, které spáchal se svými společníky. Spokojeně zavřel oči, když mu oznámili, že bude mít zítra soud a přes noc ho dají do chládku. Ach, tak příjemná slova dlouhou dobu neslyšel. Vstal okamžitě, nemuseli ho tahat na nohy, jako to většinou dělají, a dobrovolně s nimi vyšel z místnosti. Avšak hned na to přepadl šok a polil chladný pot, který ho ubezpečoval, že se mu to nezdá, ale buď je šílený, nebo je to čistá skutečnost.

   Myslel si, že sní, proto se zastavil a zíral na blížící se osobu před sebou.

   "E-..." začal zaraženě a nemohl tomu pořád uvěřit. "Eriku...?"

   Přímo před ním se zastavil policista s tváří Erika, avšak tentokrát to byla chladná, přísná tvář, která ho sledovala zpoza policejní čepice, zatímco hrdě na prsou nosil odznak, na který byl skutečně hrdý jen při letmém pohledu na něj. Nevěřícně na něj hleděl. Byl to Erik, nebo...?

   "Dlouho jsme se neviděli, Altare," oslovila ho ta chodící podobizna Erika, která Altarovi naháněla strach. "Divíš se, že ještě žiju, červe?"

   Altar se zamračil. Tohle označení nenáviděl ze všech nejvíce. Zloději nenáviděli přezdívky, jež jim vybíraly právě krysy, jako byli policisté. A on si nevšiml, že jedna krysa se dostala k němu a kvůli oné kryse zemřeli všichni jeho přátelé. Rozmáchl se pěstí a udeřil ho tak silně, že se odrazil od zdi, chtěl pokračovat, ale ti dva ho chytili a třetí policista ho surově praštil do břicha, několikrát, obuškem. Erik ho tiše sledoval.

   "Mé jméno není Erik," řekl ten muž před ním lhostejným hlasem. Chytil ho za vlasy a přinutil ho podívat se mu do očí. "Byl jsi zrazen, Altare, jaký je to pocit? Přemýšlej o tom, zatímco budeš sedět v chládku!" Odstrčil ho od sebe a ignoroval, jak za ním křičel všelijaké věci, snažil se hrdě dívat se před sebe, ale po chvíli se musel zhluboka nadechnout a sevřít ruce v pěst. Oči se mu trochu leskly, když si vzpomněl, jak je viděl všechny mrtvé. Byli to jenom obyčejní vrazi a zloději, proč pro ně najednou cítil lítost? Udeřil slabě pěstí do stěny. Proč?

   Altar poklidně vkročil do malé místnosti, která měla dočasně působit jako jeho cela. Ach, jak rád byl za společnost těch čtyř černých stěn kolem sebe.

   Dalšího dne byl muž jménem Altar odsouzen za všechny své krádeže, loupeže a jiné zločiny, ke kterým se s radostí přiznal, na doživotí bez možnosti odvolání. Když ho odváželo auto do věznice, kde si bude odpykávat svůj trest, neubránil se poslednímu pohledu na jasné nebe a vzpomínku na otce Gabriela a na všechny své společníky.

   "Ve jménu Ducha svatého," zašeptal a posadil se na chladnou lavičku v autě. "Ámen."

   Potom se za ním železné dveře auta zavřely a on odjel do vězení, jako jediný vězeň s úsměvem.

KONEC

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře