Až mě probudíš 8

9. leden 2016 | 07.00 |

   Neváhal jsem ani chvíli a rozběhl se k dívce, tahajíc ji od mladíka dál, a zatímco mé srdce zběsile bušilo, jeho srdce tlouklo pomaleji a pomaleji, protože se mu nedostávalo kyslíku. Když se mi povedlo ji od něj dostat, Mary rychle začala pracovat. Prosila, aby jeho srdce zase začalo tlouct, jako normálně. Pocítil jsem strach, zatímco jsem držel dívku, která sebou mrskala a křičela:

   "Zdechni, odpade! Kvůli tobě jsem tady! Kdybys tam nebyl, vše by bylo mnohem lepší! Zdechni, odpade!"

   Reagoval jsem rychle a hned jsem zmáčkl tlačítko na přivolání sestry. Budu ji potřebovat dostat z pokoje a dát pod sedativa, potom si s ní budu moci promluvit. Nyní mě však děsil zhoršující se stav mladíka, do jehož duše jsem se zamiloval. Celou tu dobu se mě pokoušel varovat před tímhle a já všechny jeho náznaky naprosto ignoroval. Dívka vzteky zakřičela, jako nějaké divé zvíře, a mrskala s sebou, pištěla, kopala nohami kolem sebe, dokud si ji neodvedly dvě sestry, které s ní měly problém.

   Když ji odváděly, rychle jsem se dostal k posteli Uretana. Sevřel jsem mu tváře ve dlaních a roztřeseně ho sledoval. Pohlédl jsem na tep jeho srdce, který se pořád zpomaloval. Tohle mi nedělej, netrestej mě za to, že jsem takový hlupák, pomyslel jsem si a začal jsem s masáží srdce.

   "Sebastiáne, s takovouhle nám klekne," řekla Mary rozčíleně, zatímco Uretanovi pumpovala kyslík do plic. To mu neodpustím! Odkryl jsem masku, která mě děsila od jeho úst, a vdechl mu kyslík do plic. Mary mírně vykulila oči, ale nic neřekla. Hned na to musela zase pumpovat ona. Zanadával jsem. Tohle mi nedělej, Uretane, pořád jsi chtěl po mně pomoct a nyní to hodláš vzdát ty sám? To bych se musel zasmát, aby tohle byla pravda!

   Zhluboka jsem se nadechl, abych mu vdechl více kyslíku do plic.

Měl chladné, však jemné rty. Pomalu jsem se odtáhl a snažil se ho probudit za každou cenu. Mary na mě znovu promluvila, tišším, vystrašenějším hlasem, když se Uretanův tep srdce pořád snižoval. Nedovolím mu, aby se tak sobecky rozhodl za sebe!

   "Sebastiáne," slyšel jsem za sebou jeho hlas, ale ignoroval jsem ho. Nyní na tebe nemám čas. Snažím se tě zachránit, sakra, copak to nevidíš, pako? Koutkem oka jsem se podíval za sebe. Byl tam Uretan, naprosto vybledlý. Pozoroval mě, jak se mu snažím zachránit život. Pousmál se a zavřel oči. Vzdálil se a nakonec vyšel z pokoje. Chtěl jsem ti toho ještě tolik říct. Takže se koukej probudit, spratku!

   "Sebastiáne, vyměň se se mnou! S takovouhle mu nijak nepomůžeš!" probudila mě Mary. Ale já nepřestával. Nakonec se ona chopila šance, odsunula mi ruce a začala masírovat Uretanovo srdce místo mě, zatímco jsem se snažil popadnout dech a Uretanovi do plic vkládal ten chladný, umělý. Jeho tep pořád klesal, blížil se skoro...

   Najednou se ozvalo hrozivé pípání, které mi málem způsobilo infarkt. Zatraceně, tohle mi nedělej!! Rychle jsem se nahnul k Uretanovi a vydechl všechen kyslík, který jsem měl v plicích. V podstatě to byl oxid uhličitý, ale to bylo jedno. Nemohl jsem si dovolit ho nyní ztratit. I kdyby mě za to měli potom všichni nenávidět... nedovolím mu zemřít. Mary nepřestávala a snažila se Uretanovo srdce znovu rozbušit. Slyšel jsem, že jí dochází kyslík, přestože však bojovala se mnou.

   Dovnitř vtrhlo několik lidí, muž ji vystřídal, zatímco se dělo plno věcí najednou. Tiše jsem se modlil. Ano, skutečně jsem tiše odříkával modlitbu, aby si Bůh toho mladíka tak rychle nebral, aby mu dovolil se mnou ještě krátkou chvíli být, aby se nemusel setkat s mou matkou tak brzy. Tiše jsem prosil, div jsem neplakal. Sice jsem poznal jen jeho duši, ale ta je skoro stejná jako tělo, jak tvrdil ten muž z televize. Mě i Mary po chvíli vyvedli ven, zatímco jsem za nimi křičel, že tam zůstali, ale dva muži mě vyvedli ven. Mary mě musela držet na místě, zatímco jsem nadával a vzteky kopal do věcí kolem sebe. Je zde velká šance, že se lidé neprobudí z bezvědomí, že v něm zemřou, nebo je prostě odpojí. Vycenil jsem zuby. Chodil jsem z místa na místo. Nenávidím ten pocit, když vím, že nemohu nijak pomoci a přitom mi umírá člověk před očima.

   Po několika dlouhých, nesnesitelných minutách jsem se uklidil a seděl na židli vedle Mary, ale nervózně jsem klepal nohou. Několikrát mě na to Mary upozornila, ale já ji ignoroval. Neznala ho, nevěděla, co všechno jsem si s ním musel protrpět, abych se dostal až sem. Všechno jenom proto, že jsem nakonec neotevřel tu poslední pitomou složku. Uretan Shewon... Shewon... To jméno mi znělo v hlavě, jako ozvěna. Moc dobře jsem ho znal. Nakladatelství Shewon. Syn toho bohatého muže, Misakiho Shewona. Jestli mi pod rukami zemře zrovna jeho syn, je mi jasné, že naši nemocnici zavřou.

   Po nekončící chvíli konečně vyšli lidé ven a já jako první prudce vstal. Hned mě žena, která po mě převzala všechny hlavní body, uklidnila, že přežil, ale je pořád v bezvědomí. Proklínal jsem se. Se slovy, abychom ho pozorovali o to důkladněji, odešla. Konečně jsem si uvědomil, že to všechno viděla i Mary. Sice jsem začal, že to nic neznamená, však ona se hned usmála a dala si ruce do kapes.

   "To nevadí," řekla jen. "Stejně mi bylo jasné, že by to mezi námi nikdy neklapalo. Proto jsem tě brala vždycky jen jako kamaráda."

   Uklidňující slova, která jsem potřeboval slyšet. Přikývl jsem. Usmála se víc a podívala se do otevřených dveří, za kterými ležel náš pacient, Uretan Shewon. Nakonec mi poradila, abych šel za ním, a potom odešla. Mohl jsem jí jenom poděkovat. Naposledy jsem se rozhlédl kolem sebe. Uretana, kterého jsem potkal předtím, jsem už neviděl. Vešel jsem potichu dovnitř a sledoval Uretana Shewona, jak leží na posteli a oči má zavřené. Pořád vypadal, jakoby spal. Konečně se mi srdce zklidnilo a já si mohl oddychnout, že ta nejhorší chvíle života, je za mnou. To samé jsem doufal, že si pomyslím, když mi pod rukami umírala má matka. Ale nakonec jsem nebyl dostatečně schopný ji zachránit. I on mi pod rukami málem zemřel. Jsem dostatečně dobrý na to, abych byl doktorem?

   Opatrně jsem stiskl jeho ruku a sevřel ji v té své. Nevím, jak dlouho jsem tam jen tak proseděl a pozoroval ho. Najednou někdo zaklepal a já nadskočil, jakoby mě chytili při něčem nezákonném či nevhodném. Rychle jsem pustil Uretanovu ruku a vstal. Dovnitř vešel Fredy a hned se na mě mile usmál. Oddychl jsem si. Přátelsky mě poplácal po rameni a řekl, že kdybych tady s Mary předtím nebyl, zřejmě by si toho nikdo nevšiml. Nepřítomně jsem přikývl a uvědomil si, že jsme vyšli z pokoje.

   "Je tady policie. Ten útok jsme ohlásili a chtějí ji vyslechnout. Myslím si však, že by sis ji měl poslechnout jako první. Víš přece, že si tě ti šílenci z patra nad námi chválí," pokusil se o vtip, ale mě do smíchu nebylo. Podíval jsem se znovu na zavřené dveře, za kterými byl on. "Hned potom se k němu můžeš vrátit. Už jsme informovali i jeho rodiče," dodal, když si všiml mého zoufalého pohledu. Nepřítomně jsem přikývl. Pomalu mě odvedl k pokoji vedle a poradil mi, abych se k ní moc nepřibližoval. To vím i bez tebe, pomyslel jsem si při vzpomínce, když mi chytila zápěstí tak silně, že mám pořád červené otisky její prstů. Chvíli jsem jen tak stál před jejím pokojem a váhal. Málem ho zabila a mně jasně ukázala svou sílu pouze jedním stiskem. Ale proč ho chtěla tak moc zabít?

   S jistotou, že ji zadržím, kdyby se o něco pokusila, jsem opatrně vešel dovnitř. Oddychl jsem si, když jsem ji spatřil ve svěrací kazajce, jak tam jen tak sedí a otráveně se dívá před sebe. Její temné oči nevyzařovaly jediný zájem o to si s někým povídat. Potřeboval jsem znát důvod. Způsobila tu nehodu ona? Chtěla při ní zemřít? Nebo chtěla zabít všechny okolo? Nebo obojí? Sžíralo ji snad svědomí, tak si chtěla vzít život a omylem do toho zatáhla ostatní? Ne, to bych netipoval. Zaklepal jsem na dveře, abych na sebe upozornil, ale ani toho si nevšímala. Víčka měla skoro u země, jen tak hleděla na zeď před sebou, jakoby tam byla jenom skvrna, kterou viděla jenom ona a nikdo jiný.

   Posadil jsem se na židli přímo před ní, abych měl alespoň pocit, že se na mě dívá. Pozdravil jsem ji, ale nereagovala. Zeptal jsem se jí, zda si je vědoma činů, které udělala, a proto skončila ve svěrací kazajce, jako nějaký vězeň. Opět nereagovala. Na rovinu jsem jí řekl, že si pro ni za chvíli přijde policie a bude ji vyslýchat ohledně toho všeho, co se stalo. Potřeboval jsem však nejdříve znát její důvod já sám. Potřeboval jsem odpovědi.

   "Proč bych měla mluvit na člověka, který je stejný, jako jsem já?" zeptala se klidným hlasem a já znejistil. "Ten mladík byl předtím s Vámi a potom jsem ho viděla ležet na lůžku. Došlo mi, že to není normální. Byl to on, kdo mě dohnal k těm všem činům, takže ať si to slízne on sám." Její hlas se pomalu měnil na chladný, plný nenávisti. Abych pravdu řekl, děsila mě o něco víc každou minutou, kterou jsem s ní strávil v tom malém pokoji.

   "Proč tě k tomu dohnal?" zeptal jsem se trpělivým hlasem. Vždycky přece existuje nějaký důvod, proč se jiné věci svádějí na lidi, kteří s tím nemají nic společného. Dívala se znovu tím pohledem, který jsem viděl už několikrát za svůj život, a povzdychl jsem si. Dívala se na mě pohledem plného pohrdání, jako bych tam vůbec nebyl a nemluvil, jakoby jen zírala na stěnu za mnou, zatímco pevně tiskla ruce v pěst a držela kamennou tvář. Tohle vedlo k ničemu. Vstal jsem. Bylo to zbytečné, myslet si, že se mi svěří se svými problémy.

   "Protože to byla jeho chyba," zastavila mě její slova. Otočil jsem se na ni. "On byl v tom autě, které způsobilo autonehodu. Řidič zemřel na místě. Vrazili do auta před sebou a já nakonec vrazila do toho jejich. První auto se úplně přetočilo na střechu, oni měli pokroucenou jednu část. Řidič nepřežil, zemřel ihned, jaká škoda." Říkala to monotónním, ale arogantním hlasem bez zájmu. "Ale on přežil. Byla to jeho chyba. Měl mu říct, že má brzdit. Ale ne... on nic takového neudělal. Ještě se spolu smáli, dokud jsem do nich nevrazila. Jeho oči mi to řekly. Byly tak veselé, až mi bylo na zvracení. Kvůli nim se stala celá ta nehoda."

   Mlčel jsem.

   Nemohl jsem to potvrdit, ani vyvrátit, ale měl jsem nehezký pocit, že by možná, skutečně jenom možná... mohla mluvit pravdu.

   Delší dobu bych tam už nevydržel. Vyšel jsem ven, zatímco mi pořád vykládala ten příběh. Jak moc si přála, aby oba zemřeli, nebo aby na místě řidiče seděl i on, aby oba zemřeli ve stejnou chvíli a nemuseli se jí tak vysmívat. Nenávidím je tak moc, že nenávist je pro mě slabé slovo. Nehezký důvod, proč se pokusit o vraždu, ale... To přece nemůže být pravda. Uretan že byl v autě, které tu nehodu způsobilo? Nezpůsobila ji ona? To se mi moc věřit nechce. Rozhodl jsem se, že se na to půjdu zeptat ostatních účastníků té nehody. Naposledy jsem se podíval do pokoje, kde Uretan pořád poklidně spal (alespoň tak vypadal), a potom šel do prvního pokoje, kde byl starý muž.

   Nakonec jsem ten samý příběh slyšel několikrát po sobě. Jedno auto zabrzdilo, druhé do něj vrazilo a potom se už vezli všichni jednou cestou k tomu, aby se střetly všechny oběti té autonehody. Nemohl jsem tomu uvěřit, prostě nemohl.

   Abych se uklidnil, šel jsem do své pracovny. Hledal jsem něco ve skříni a potom mi spadla složka pod nohy. Zvedl jsem ji a vypadla mi z ní fotka. Fotka Uretana. Nejistě jsem polkl a pomalu ji otevřel. Div se mi neudělalo mdlo. Byla to skutečně Uretanova složka. Skutečně se jmenoval Uretan Shewon. Bylo mu devatenáct let a pár měsíců k tomu. Přemýšlel jsem, kdo mohl být ten jeho kamarád. Co vím, tak nám žádný pacient nezemřel. Potřeboval jsem úplně vypnout. Vzal jsem si jeho složku sebou a vydal se na hřbitov. Tohle bude opět dlouhé povídání, pomyslel jsem si. Začal jsem šílet, když jsem ho viděl, jak pořád za mnou chodí, ale nyní jsem ho nikde neviděl. Proč? Je přece v pořádku, tak proč se mi znovu nezjeví. Jako šílenec jsem zavolal jeho jméno, když jsem šel na hřbitov a nakonec jsem to vzdal. Postavil jsem se před matčin hrob a omluvil jsem se jí.

   Chtěl jsem jí vše povědět, ale zarazil jsem se. Co když se mi to jenom nezdálo? Byl přece tak skutečný, cítil jsem ho, jako jsem ho cítil nyní. Pohlédl jsem na náhrobek své matky. Zmohl jsem se pouze na to, abych jí řekl, že netuším, co mám dělat. Nevím, co se to se mnou stalo během posledních dnů. Dokonce jsem zapomínal chodit na hřbitov, což se stalo pro mě každodenní rutinou. Nemohl jsem myslet. Opřel jsem se o náhrobek a zavřel oči. Jaké by to bylo, umrznout vedle hrobu své matky? Pesimistické myšlenky stranou, nejdříve musím vyřešit tohle, pomyslel jsem si a podíval se znovu na složku Uretana. Potřeboval jsem poradit. Potřeboval jsem radu od své matky.

   Nemohu ho přece nahlásit, že tu nehodu způsobil, vždyť... Uvědomil jsem si nehezkou skutečnost a cítil, jak rudnu. Vždyť jsem se zamiloval do jeho ducha. Obávám se, že ho nepřestanu milovat. Ale bude stejný, jako jeho duše? Bude stejně přítulný a otevřený, nebo bude úplný opak? Netušil jsem. Měl jsem strach. A přesto jsem pořád cítil jeho rty na těch svých. Bylo to až příliš skutečné na to, aby to byl jenom pouhý přelud. Pročítal jsem si jeho spis znovu a znovu a přitom hleděl na jeho fotku, na které se usmíval. Dal bych cokoliv, aby mě miloval. To jsem si tehdy pomyslel. Nakonec jsem po delší době vstal, setřepal ze sebe bílý, chladný prášek a pohlédl naposledy na hrob své matky. Trochu jsem se pousmál. Matka by rozhodně radost neměla. Ale už mi v tom nemůže ona ani nikdo jiný zabránit. Setřepal jsem z náhrobku sníh a pohladil květiny před ním. Poděkoval jsem jí, že mi tehdy dala život, a odešel jsem pomalu z hřbitova. Hned však za hřbitovními vraty jsem se rozběhl kupředu a utíkal rychleji a rychleji, abych byl zpátky v nemocnici.

   Nemohu si pomoci, pořád k němu něco cítím. I kdyby mě měl nenávidět, nevzdám se ho tak snadno. Klidně budu stejně dotěrný, jako jeho duše byla, ale přinutím ho, aby si vzpomněl a miloval mě nazpátek, pokud by si na mě vůbec nepamatoval. Omlouvám se, matko, pomyslel jsem si, ale tohle je mé vlastní rozhodnutí. Doposud jsem žil sám, i ty sama jsi mi říkala, že se z toho zblázním. Zbláznil jsem se, ale do něj. Proč jeho složka nebyla v archívu? Protože jsem ji měl po celou tu dobu u sebe. Jsem takový pitomec, že jsem si toho nevšiml. Zastavil jsem se před budovou nemocnice a pohlédl na složku v ruce, kterou jsem pevně svíral. Ohlédl jsem se za sebe, snad s nadějí, že tam někde bude stát a zase mi nadávat, nebo se mi sarkasticky vysmívat. Ale bohužel nikde tam nestál. Byl upoutaný na lůžko a snil bezesný, nekončící sen.

   Vešel jsem pomalu dovnitř. Nechtěl jsem se dívat na jeho tvář, zatímco si pamatuji všechny chvíle, kdy jsem byl s ním. Jak se na mě smál, jak na mě prskal nadávky, jak se jeho oči zdály být vystrašené, hned na to však jiskřily radostí a potom vztekem. Nechtěl jsem ho zase vidět. Ale bylo mi jasné, že dřív nebo později tam budu muset za ním zase zajít. Abych sám sebe přesvědčil a uklidnil, že je v pořádku. Pokud si na mě nevzpomene, jak na to zareaguji? Bude mě nenávidět, pokud mu řeknu pravdu?

   Sotva jsem došel do své kanceláře a sundal si kabát, házejíc ho na sedačku, na které sedával i on, dovnitř vtrhla Mary, celá zadýchaná. Když popadla dech, konečně promluvila:

   "Jdi na jedenáctku!"

   Jedenáctka, to je přece jeho pokoj! Rychle jsem se rozběhl s ní zpátky a skrz chodbu, kde jsme potkávali plno pacientů, kteří odcházeli, protože byli už naprosto v pořádku a na nehodu si skoro už nepamatovali, proběhl jsem kolem zamčeného desátého pokoje, kde jsem spatřil temné oči mladé dívky, a vběhl jsem do jedenáctého pokoje, kde pomalu otvíral oči pacient, kterého jsem znal, aniž bych to tušil a on si to pamatoval. Když je otevřel, pomalu se rozhlédl kolem sebe. Přešel jsem hned k němu a chtěl ho chytit za ruku. Snad si vzpomene, kdo jsem. To jsem si tehdy myslel.

   Rychle ode mě však ruku odsunul a pomalu se mě zeptal na něco, co mi málem přivodilo infarkt. Říká se, že osud je daný. A mě osud nenávidí.

   "Kdo jste?" zazněl jeho hlas v mých uších a ozýval se pořád dokola a dokola.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře