Všichni chtějí vládnout světu 16

10. leden 2016 | 07.00 |
› 

Tehdy bylo všechno jinak. Tehdy se mohli čtyři sourozenci vesele smát a nemuseli se starat o to, co se děje kolem nich. Tehdy si žili své bezstarostné životy, dělali lumpárny lidem kolem sebe a tropili hlouposti, jako každé jiné děti. Už tehdy je však znalo příliš mnoho lidí, které by je znát neměli. Odjakživa tropili hlouposti. Nejvíce pochopitelně Nicolas a jeho sourozenci ho vesele pronásledovali. Většinou však skončili s tím, že mladší Artur a Elizabeth čekali venku a hlídali. Jednu noc se vloupali do obchodu se sladkostmi. Přestože Pratchett svého bratra varoval, že by se majitel mohl vrátit každou chvíli, Nicolas i tak spokojeně vybíral očima sladkosti, o kterých by si mohli jen nechat zdát. Nejstarší ze sourozenců nervózně chodil kolem dokola a díval se ven, pozoroval své mladší sourozence, kteří v podstatě neměli ani tušení, co se tady skutečně děje. Tehdy před dvaceti lety měli bezstarostný život. Byli to jen hloupé děti, které nikdo nebral vážně. Děti, které rády dělaly to, co by se nikdy dělat nemělo. Domů se vracet nechtěli, raději trávili čas venku a pobíhali po ulicích, zkoumali nové lidi a škádlili ty, které už znali. Nikdy domů nespěchali. Své rodiče neviděli nikdy jinak, než když se hádali nebo mlátili navzájem. Proto raději volili, jak Nicolas říkal, volnější život, kde je nikdo nesvazoval pravidly a oni si mohli dělat, co chtějí. Byl to dokonalý život, dokud neuviděli modrá světla policejního auta těsně předtím, než se mohli dostat z obchodu. Přestože rychle utíkali, Elizabeth nebyla příliš rychlá. I když ji Artur popadl za ruku a utíkal s ní, nestíhali své starší bratry.

Když chytil policista Elizabeth, ihned ji poznal. Tyhle čtyři sourozence neviděl krást poprvé. A přitom to bylo divné. Jejich rodiče byli dostatečně finančně zajištění, tak proč? Aby se zviditelnili? Kdepak, nudili se. Bylo to tak prosté, a přesto to nikdo nechápal. Arturovi se povedlo utéct za roh. Muž v uniformě vyzval bratry, aby vylezli, jinak jejich sestru odvede. Elizabeth však slabá nebyla. Už ve věku tří let byla schopna utíkat jako kdejaká dospívající dívka a prát se uměla o dost lépe než Artur.

Proto dupla muži na nohu tak silně, až ho to i překvapilo, pustil ji a ona utíkala za roh, aby se mohla se svými bratry zasmát, že policistu, starého Johna, zase převezli a budou mít sladkosti. Avšak chyba osudu zapříčinila to, co je nakonec dovezlo všechny čtyři na policejní stanici, když vrazili do jednoho obchůzkáře, který čirou náhodou byl policejní důstojník a pout měl rozhodně dost. Ale už tehdy se projevil Artur jako dobrý řečník a skoro by muže i přesvědčil, kdyby se k nim nepřidal další, který muže rozptýlil. Artur se trochu zamračil na nového muže, ale musel se smířit s tím, že je asi jen tak nepustí, jak si původně myslel. Elizabeth ho ujistila, že se nic neděje, když šli na policejní stanici. Zatahala za mužův rukáv a udělala na něj milé oči, že už to víckrát neudělají. Toho poprvé využil Pratchett, praštil muže do zátylků a jim se povedlo utéct. Tehdy napadlo Nicolase, aby Elizabeth sem a tam využili tímto způsobem, Pratchett i Artur byli proti, ale Elizabeth jen pokrčila rameny se slovy, že za sladkost s tím nebude mít problém.

Domů se vrátili k ránu, špinaví a zablácení. Rodiče nikdy neviděli tak naštvané, jako právě nyní. Matka po nich hubovala, jako nikdy předtím, otec je všechny ztřískal a především Pratchetta s pořád opakující otázkou, jak si to mohl dovolit.

"Jsi nejstarší, měl bys mít alespoň trochu rozum, na rozdíl od těch spratků!" křičel na něj, zatímco se oháněl páskem, když před ním Pratchett prchal. Jejich otec se rozpřáhl kolem sebe a zranil tak Elizabeth. Do očí jí vhrkly slzy. Nikdy ji nebil, nikdy na ni nevztáhl ruku. Bylo to poprvé, co schytala ránu od něj, a navíc tak silnou. Ono švihnutí zastavilo Pratchetta před prcháním, a trochu polekaně sledoval plakající Elizabeth, která se držela za červenající se tvář od rány. Muž k ní rychle poklekl, objal ji a tiše se jí omlouval, zatímco Elizabeth vřískala. Nicolas to sledoval jen z povzdálí, zatímco si utřel krev, která mu stejně znovu z nosu vytekla. Dostal jako první, jednu silnou ránu do nosu, aby se vzpamatoval. Artur seděl v rohu a měl modřiny po rukách. Nikdy se s otcem nepokoušel domluvit, jako to dělal se všemi ostatními. U něj to nikdy nešlo. A protože mu nechtěl dovolit, aby ho zranil nějak vážně, vždy se skrčil ve svém rohu a kryl se rukami. Bylo to něco, co Nicolas nikdy nepochopil. Vždy si ho za to dobíral. Vždyť je chlap, tak ať se brání nebo to přijme s klidem.

Otec po chvíli vypěnil a odnášel, nyní už spící, Elizabeth do pokoje. Zapomněl na trest Pratchetta, který i tak schytal ran dost. Nikdy mu to nevadilo. Rozhodně byl rád, když bil jeho, než aby vztahoval ruku víc na jeho sourozence. Matka mu jen přikázala, aby si šel umýt obličej a ani se na něj nepodívala. Neodpověděl jí, ale do koupelny i přesto šel.

Když si umyl tvář, podíval se v odraze zrcadla na otce, který stál ve dveřích, pořád s páskem v ruce a s otázkou v očích, jak si mohl dovolit odejít, když mu to ještě nedovolil. Pohlédl znovu před sebe a mlčel. Jeho otec k němu přešel, chytil ho zezadu za krk a zasyčel mu do ucha, kdo mu dal svolení se umýt, proč tolik plýtvá jeho vodou. Pratchett mlčel a nyní sklopil zrak k umyvadlu. Drze odvětil, že když chce tolik tu vodu, může se v ní utopit, ale schytal jen další ránu. Nyní však už zaútočil i on a pěstí udeřil svého otce do nosu tak silně, že mu ho zlomil. Muž na něj překvapeně hleděl. Pratchett kolem něj rychle prošel, aby nepokračoval. Před dveřmi do jejich společného pokoje potkal Nicolase, který seděl před dveřmi a díval se bůhvíkam. Pratchett se k němu posadil a zeptal se ho, zda už je Elizabeth v pořádku. Nicolas beze slova přikývl a oči měl naprosto chladné. Pratchett se opřel o stěnu a zavřel oči. Tehdy mu bylo už osmnáct, mohl odejít od rodiny a živit se sám, ale nemohl tady nechat své sourozence. Bez něj, jako nějaké opory a do jisté míry ochrany, by to zřejmě všechno dopadlo hodně špatně. S Nicolasem si rozuměli jen málokdy, ale kdykoliv je jejich otec zmlátil, našli společné téma; nenávist k otci. Přestože si spolu neměli nikdy moc co říct, měl Pratchett o svého mladšího bratra vždycky strach. Nyní se pobavil, že kdyby byl o čtyři roky starší, mohli by být dvojčata a odejít spolu. Nicolas se jen ušklíbl a řekl mu, aby se vrátil na zem, jinak ho propleskne a shodí z toho jednorožce, na kterém jezdí. Pratchett se na chvíli zasmál a Nicolas s ním.

Po chvíli vstali a vešli do pokoje. Viděli malého Artura, jak stojí u postele Elizabeth a tiše ji pozoruje. Sotva slyšel jejich kroky, podíval se jejich směrem. Pratchett se ho hned zeptal, zda ho ta ruka bolí. Ruka posypaná modrými fleky mu jen tak visela ve vzduchu, ale Artur se trochu pousmál a poznamenal, že už to vůbec nebolí, když si člověk zvykne. Pratchett pohlédl na Elizabeth a pohladil jí po hlavě. Byla tak malá, sotva čtyři roky od doby, kdy se narodila, a přesto už dokázala být stejně vzpurná, jako právě oni tři. Artur jen poznamenal, že u ní zůstane, takže můžou jít spát. To už ho Nicolas trochu praštil do hlavy, že si raději přitáhne židli a usne u ní, než jít spát s myšlenkou, že jeho sestra brečela. Artur jen tiše přikývl. Pratchett chvíli na to Nicolase také praštil do hlavy, ale neodůvodnil to. Přesto se Artur na chvíli usmál, když tak učinil.

A tak všichni tři bratři seděli a sledovali svou sestru. Jako první usnul Nicolas opřený o židli a trochu chrápal. Pratchett přes něj přehodil deku a druhou přes Artura, který pomalu také usínal. Chvíli na to prudce zvedl hlavu a tvrdil, že nespal. Pratchett jen zakroutil hlavou a poradil mu, že má jít raději ležet do postele a nemá spát na zemi.

"Budou tě pak bolet záda, věř mi, párkrát jsem to zažil," smál se Pratchett tiše. "Na zemi se vážně těžko spí, sice postel je taky tvrdá, ale rozhodně měkčí, než zem."

Oba se zasmáli. Artur se trochu zavrtěl a spadl by na zem, kdyby ho Pratchett rychle nechytil. Nakonec ho uložil do velké postele, kterou musel sdílet s Nicolasem. Jejich rodiče tvrdili, že tři postele bohatě stačí. Nepočítali s tím, že se Elizabeth narodí. A když už se narodila, přišlo jim zřejmě nečestné ji jen tak zabít, tak jim sdělili, že se budou muset o jednu z postelí dělit, zatímco tu největší, kterou předtím měl Pratchett, bude mít Elizabeth. Pochopitelně byli proti tomu, ale moc proti tomu říkat nemohli. Nakonec toto přijali, jako další nehezkou skutečnost.

Posléze i Nicolas usnul, ale Pratchett ho nechal spát ve své posteli, zatímco poslouchal rodiče, kteří se příliš hlasitě bavili o tom, že dobře nakoupili za dobrou cenu, a pozoroval svou spící sestru. Něžně jí pohladil po tváři se slovy, že jednou z ní bude ta nejkrásnější žena ze všech a rány na její překrásné kůži nepůjdou nikdy vidět. Se slovy, že zapomene na ránu otce dřív, než se naděje, ji pozoroval po celou dlouhou noc. Když se konečně přiblížilo ráno, trochu nevrle zabručel, když mu slunce zazářilo do očí. Když se však světlo dotklo Nicolasových víček, hned zavrčel, ještě se slepenýma očima šel zatáhnout žaluzie a usnul na zemi, choulíc se do klubíčka. Pratchett se usmál a zakroutil nad ním hlavou. Přikryl ho dekou a pohlédl na Artura, který zatím pořád spokojeně a ničím nerušeně spal. Místo toho se už Elizabeth zavrtěla a s rozcuchanými vlasy a otráveným výrazem na tváři se rozhlédla kolem sebe. Zeptala se jen, co bude k snídani, a stejně zase upadla do spánku. Pratchett se rozhodl, že dokud je vzhůru jenom on, tak že jim něco sežene dřív, než si ho všimnou rodiče.

S obavami vyšel ven a tiše za sebou zavřel dveře. Do kuchyně se dostal snadno. Věděl, co má každý z jeho sourozenců nejraději, tak jim to schoval pod pyžamo, a popadl ještě něco sladkého pro Elizabeth. S ujištěním, že otec nikde není, se vydal kupředu. Na schodech se však střetl s matkou. Vymluvil se, že se šel projít po domě. Jeho matka však nebyla hloupá ani slepá. Přešla k němu, hrábla mu pod košili a vyndala pomeranč. Hned na to se zpoza rohu vyřítil otec a povýšeně se ho ptal, zda hodlá i nadále krást a dokonce v jeho domě. Pratchett se musel pousmát. Tohle už bylo skutečně směšné i pro něj. Jen nadhodil, že měl trochu hlad, když mu sotva dává zbytky a své vlastní zvratky. To jeho otce namíchlo a jistě by schytal ránu, kdyby mu v cestě momentálně nestála jeho žena. Strhl ji na bok, aby se k němu dostal, ale Pratchett se okolo něj protáhl, spíše protančil a sledoval, jak jeho otec udeřil na prázdno, převážil se a spadl na schody. Jen poznamenal, že je nemotorný, a zamkl za sebou dveře do pokoje jeho sourozenců. Otec na ně vztekle bušil a probudil všechny uvnitř. Řval na něj a soptil, jako včera večer, zatímco Pratchett spokojeně jedl kus sýru a provokoval ho ještě víc slovy, že by toho stejně tolik nesežral ani za měsíc a jim se to zrovna hodí. To už se jeho sourozenci prali o to, aby každý z nich měl nějaký pořádný kus jídla. Poslouchali Pratchetta, jak provokuje otce, který zuřil a bouchal do dveří, které vypadaly, jakoby měly brzy vypadnout z pantů, ale jejich starší bratr se ani nepohnul ze svého místa, zatímco kousl do pomeranče a rozdělil potom zbytek na tři části, které postupně hodil Arturovi, Nicolasovi a Elizabeth. Bylo tomu tak každé ráno. Pokaždé museli krást i u nich doma. Pratchettovi to ale problém nedělalo.

"Co si takhle dneska někam vyjít?" zeptal se Pratchett během jejich spěšné snídaně. To už se hned ozval Nicolas s plnou pusou, na což ho Pratchett upozornil. Nicolas schválně zaprskal kousky jídla na něj a smál se. Pratchett hned vstal, že ho půjde praštit, ale Nicolas před ním utíkal, takže se Artur a Elizabeth mohli smíchy zpřetrhat. Otec to vzdal před deseti minutami a pořád nadával. Když Pratchett chytil Nicolase, vyzdvihl ho za nohy a držel ve vzduchu a smál se, že vypadá skutečně směšně. Nicolas na něj zle zavrčel, aby ho pustil, ale když s ním Pratchett trochu zatřásl, chytil se za pusu a bylo mu špatně. "Vzdáváš se?" zeptal se provokativně a pustil Nicolase na zem, protože jinak by zřejmě potom musel uklízet jeho zvratky. Nicolas se na zemi rozplácl a vyplázl jazyk, předstírajíc, že je mrtvola, zatímco se Elizabeth chichotala. Artur jen trochu povýšeně poznamenal, že by se neměl chovat jako dítě.

"A ty nemluv tak povýšeně, mrně," cvrnkl mu Nicolas do čela. Artur našpulil pusu a chytil se za čelo. Hned protestoval, že mrně rozhodně není, když je většinou dostane z problému. Elizabeth, aby předešla hádce svých bratrů, nadhodila, že by se dnes chtěla jít podívat do obchodu s oblečením. Neměli co na práci, tak s ní souhlasili. Jejich sestra vypadala naprosto spokojeně, když pobíhal mezi velkými šaty pro dány a skrz obleky pro muže. Její bratři ji jen pozorovali, jak si užívá ono nakupování zadarmo a hlídali přitom dveře, aby dovnitř nevešla policie nebo hůř, jejich rodiče. Tento obchod navštěvovala skoro pravidelně jejich matka a většinou s sebou tahala i jejich otce. A setkat se s nimi rozhodně ani jeden z nich nechtěl.

Nicolas nadhodil, že oblek rozhodně nikdy nebude nosit. Pratchett se ušklíbl, že to si budou moci říct za pár let, protože bude jistě mluvit jinak. Div se nezabili ihned, ale Artur je v čas vytáhl ven z obchodu, kde se na sebe hned vrhli, spíše si Pratchett držel svého bratra dál od těla, opíral se o něj a smál se. Elizabeth najednou vyběhla z obchodu v šatech z věšáku, měly na sobě ještě cenovku. Kroutila se v nich a s bradou vzhůru jim předstírala jejich matku, gestikulovala, jako šílená a její bratři se smáli, protože takhle se jejich matka skutečně většinu času, kdy ji vídali, chovala. Chvíli na to vyběhla žena z obchodu a servala šaty z Elizabeth, která na ni vyplázla jazyk. Už chtěla dívenku uhodit, ale Nicolas jí pevně chytil za zápěstí a s otráveným výraz. Žena mlčela, zamračila se. Vysmekla se mu ze sevření a hrdě odešla. Nicolas ji otráveně sledoval a poškrábal se za uchem. Jen si povzdychl, že takovéhle lidi nemá rád, otočil se a pohlédl na Elizabeth. Ta ho užasle sledovala, jako nějaké velké lízátko, po kterém toužila. Pratchett se zasmál, když se mu zavěsila kolem nohy a on se jí pokoušel ze sebe sundat.

Když se slunce pomalu blížilo k obzoru, vydali se po dlouhém dni zpátky k uličce, kde si Elizabeth vybrala ony šaty. Sotva slunce zašlo za kopce a vše ulehlo ke spánku, dostal se Nicolas hravě dovnitř. Spustil se ihned alarm, ale on věděl, kde má šaty hledat. Avšak on ani Pratchett nebyli schopni je najít. Nakonec v záznamech zjistili, že už je někdo koupil. Trochu je to zklamalo, ale přednější bylo, aby rychle vypadli. Světla se rozsvítila ve chvíli, kdy skákali oknem ven. Žena za nimi střílela a křičela, aby se okamžitě vrátili. Povedlo se jim utéct a střely ustály, když si žena uvědomila, že nic neukradli. Elizabeth se jen usmála se slovy, že tohle bylo vzrůšo. Ani ty šaty nepotřebovala. Artur se rozhlédl kolem dokola a navrhl, že by se měli vrátit domů, protože pokud způsobí další zmatek, jistě si je spojí s tímhle obchůdkem ihned. Pratchett s ním souhlasil, ale Nicolas brblal, že by se tam měli vrátit a vymlátit z té baby, komu je prodala.

Dostali se domů krátce po půlnoci. Otec i matka už dávno spali a nestarali se, zda jsou doma či nikoliv. Spíše byli rádi, že jim nikdy nevolal, že zase něco vyvedli. Pratchett, Artur i Elizabeth hravě usnuli, ale Nicolas takové štěstí neměl. Chodil po domě, dokud nenašel jakousi novou truhlu v otcově pracovně. Otevřel ji a tiše sledoval její obsah. Oči mu potemněly, měl je chladné tak, jako je mívá dnes. Po chvíli truhlu zavřel a kráčel směrem k ložnici jejich rodičů. Pratchetta probudilo vrzání prken.

Když se dostal z postele, rozhlédl se po chodbě. Slyšel tlumený křik. To ho donutilo otevřít oči pořádně. Rozběhl se rychle k otcově pracovně, kde spatřil truhlu. Když ji otevřel, nic v ní nebylo. Moc dobře věděl, co si otec objednával. Chlubil se tím včera večer. Nemohl spát, a proto otce a matku slyšel hovořit. Doběhl do jejich ložnice a zadýchaně zůstal stát na prahu, snažíc se popadnout dech. A potom, při úderu blesků, svůj dech znovu ztratil, srdce mu na chvíli přestalo bít, zatímco se k němu pomalu dostávala jakási tekutina. Lehce se mu prsty na rukách zatřásly, když to před sebou sledoval. Pomalu vstoupil dovnitř a smočil nohu v teplé tekutině.

Nicolas stál uprostřed místnosti, v pravé ruce držel meč a oči měl tak chladné, že led byl proti němu horký. Pomalu se na Pratchetta podíval, když udeřil blesk, který ozářil celou místnost a Pratchett si v tu chvíli uvědomil, co byla ona teplá tekutina. Nicolas se na něj nepřítomnýma očima díval. Mlčeli oba dva. Pratchett k němu pomalu přešel. Promluvil na něj, aby mu ten meč podal. Nicolas ho pořád nepřítomně sledoval. Pratchett věděl, že nyní se klepe. Když Nicolasovi meč sebral, rychle ho zahodil za sebe a přitiskl k sobě bratra, tahajíc ho pryč. Pryč od dvou těl rozsekaných na kousky. Pryč od těl matky a otce.

Pokud chcete další část, hlasujte nebo piště komentáře. :)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Všichni chtějí vládnout světu 16 karolinajedes 10. 01. 2016 - 09:40
RE(2x): Všichni chtějí vládnout světu 16 spisovaterka 31. 01. 2016 - 18:51