Důvěra - Kapitola sedmá

11. leden 2016 | 07.00 |

KAPITOLA SEDMÁ: Stačí se zbláznit

     Prudce sebou škubnu a otevřu oči. Hleděla na bílý strop nad sebou, mírně zrychleně oddychovala. Podívala jsem se vedle sebe. Viděla jsem jenom láhev se studenou vodou. Neslyším déšť. Venku svítí slunce. Prohrábnu si vlasy. Mám je mastné. Jsem zpocená, jako bych právě uběhla maraton a ještě jsem si to vzala obloukem zpátky domů. No tak! Nemysli na hlouposti! Sama sobě si přikazuji. Jsem na tom vážně už špatně. Mysli... Thomias mi přinesl vodu...

      Hned jsem se zkontrolovala, zda se o něco nepokusil. Se zjištěním, že se nic nestalo, jsem si myslela, že jsem prostě cvok. Pak se dveře otevřely. Pomalu. Vrzaly strašidelně. Otočila jsem se na ně a měla děsivý pohled. Někdo loudavě kráčel po schodech. Popadla jsem vodu a vstala z postele. Přikrčená, spíše u stěny, jsem šla ke schodům. Napila jsem se studené vody. Dělal to snad záměrně. Šel naprosto pomalu. Lezlo mi to na nervy. Pak m praskly a já vylila sklínku se studenou vodou dolů na toho, kdo tady jen tak vešel, aniž by cokoliv řekl.

       "Co děláš?" slyšela jsem rozzuřený hlas. Podívala jsem se dolů. Z Thomiase padaly kapky a vlasy, které si zřejmě pracně upravoval předtím, měl nyní přilepené na obličeji a jedno oko zavřené. "Nehrabe ti už náhodou z toho horka?" Dala jsem sklínku před sebe, jako nějakou zbraň. Zvedl ruce a zmateně mě sledoval. Musela jsem vypadat jako nějaký cvok. Pokusil se o úsměv. "Co to je?" Div jsem po něm tu sklínku nehodila. Droga! Jakou drogu jsi mi dal do té vody!?

      Začala jsem tvrdý výslech. Chyběl mi bič, kterým bych ho třískala, když odpovídal neslušně. Začal tam, kde jsem přestala vnímat. Prý jsem omdlela. To určitě. Pak se mě prý pokoušel probudit. Ještě pro jistotu udělám kontrolu, až odejde! Mimo jsem prý nebyla ani hodinu. To se divím, že nic neudělal. A proč to nikomu neřekl?

      "Asi to bylo z vyčerpanosti a z nervů.

" usoudil nakonec, jako nějaký zkušený lékař. Chyběl mu jen bílý plášť a doktor Maniak mohl mít ordinaci a v ní mít šílence. A mně v ní, uvědomila jsem si. Dala jsem sklínku dolů, jakoby to byla střelná zbraň. "Pokud mi nevěříš, tak mě klidně zmlať."

       "Co?" vypadlo ze mě. Zasmál se. Připomněl mi, že jsem ho vždycky mlátila. Nemlátila jsem jeho. A pak mi to došlo. Předtím měl černé vlasy! Toho kluka jsem vždycky mlátila, když zpíval falešně. Kde sehnal tak luxusní vlasy, napadlo mě. "Aha." Má vlastní mysl mě zase zradila. Nejenže mám přeludy, jako šílenec, ale bez nich bych už asi nemohla žít. Vždycky jsem si všechno představovala.

      Nemohla jsem si pomoct. Zákeřně jsem se ušklíbla. Musela jsem mu to vrátit. Zapištěl, jako dítě. Někdo, kdo šel okolo (Damad, protože něco zaštěrkalo), se musel jen divit, co se za dveřmi děje, protože Thomias co chvíli zařval. A to jsem ho jenom lechtala. A pak mi chtěl utéct. Chtěl skočit z okna. Stáhla jsem ho za opasek, ale tak nešikovně, že spadl na zem a opasek mi zůstal v ruce. Neubránila jsem se smíchu. V hromadě věcí se teda vyznal. Jednou rukou hmátl dovnitř, druhou rukou se oháněl, abych mu dala pokoj. Pak však vytáhl z harampádí jakousi gumovou tyčku, která byla zřejmě do bazénu. Začal mě s ní mlátit. Spíše to lechtalo. A jak o ní věděl?! Komu patřila? Zahmatala jsem do kupy věcí. Byla jsem si jistá, že pokud on našel jednu, musí tam být i druhá. Pak mě však začal lechtat. Nemohla jsem hledat. Přepadli jsme přes židli a zasmáli jsme se jako puberťáci.

       "Vítej zpátky, Lennulo." usmál se na mě. Zpátky? "Snad tady zůstaneš na delší chvíli." Zmateně jsem se za ním dívala. Vstal a kráčel ke dveřím. Pak se na mě podíval s úsměvem. Když měl vlasy nalepené na obličeji, musím uznat, že mu to slušelo víc. Usmála jsem se taky. Až, když odešel, jsem si vzpomněla, že mi neodpověděl, co mi dal do pití! Hned jsem za ním vyletěla, ale nechtěl mi otevřít. Bušila jsem na dveře. Z neznámého důvodu se však otevřely dveře Jianka. Zaraženě jsem se na ně podívala. Přešla jsem k nim a nakoukla dovnitř. Zase nebyl doma. Vešla jsem dovnitř. Dívala jsem se okolo. Nakoukla jsem do jeho skříně. Byla uklizena. Chtěla jsem mu něco vytáhnout. Ale slyšet pak otázky u večeře, kdo mu šel do pokoje a hrabal se v jeho věcech... to jsem poslouchat nechtěla. Řešil to, i když tam nikdo nebyl.

       "Páni." řekla jsem a pohlédla na jeho stůl. Měl ho krásně uklizený. A na něm ležela kytara. Přejela jsem po strunách. Netušila jsem, že hraje na kytaru. Pohlédla jsem na fotografie, kde byl s přáteli. Na fotkách byl nejvíce s Thomiasem, co se týče rodinných fotek. Napadlo mě, zda nejsou nakonec stejně staří. Vzala jsem fotografii, kde byl on a já, on o dost starší. Uvědomila jsem si, že tento rok je mu už dvacet dva let. Byl z bratrů nejstarší. Hned po něm byl, myslím, Thomias. Ale ve vychování byli oba naprosto odlišní. Každý z nich měl chyby. Ale Thomias rozhodně tu úchylnost, které se nezbavil. A Jiank měl svou arogantnost. Byla jeho součástí, takže se jí nemohl zbavit. A mně to bylo jasné. I já jsem byla hodně uřvaná, když bylo potřeba. Každý z mých bratranců byl jedinečný. A proto se navzájem doplňovali. Protože kdyby byli všichni naprosto stejní, nemohla bych je mít tolik ráda.

       "Sem nikdo nesmí." slyšela jsem hrozivě vrčící, zlý hlas a otočila se ke dveřím. V nich stál Jiank, měl mokré vlasy a v ruce měl riflovou bundu. Podle oblečení jsem poznala, že jel na motorce. Jel snad za někým? Měl však zlý, naštvaný pohled. Oči měl rozzuřené, jako býk, kterému jste dali na nos rudý šátek. A nyní se vás rozhodl zabít. Děsil mě. Chvíli jsem váhala. Vlasy, které měl předtím z bratranců nejdelší, byly pryč. Nevypadal už tak klidně. Ale ani až tak moc arogantně. Jen lehce naštvaně. Odložil mokrou bundu přes židli a druhou si otočil jednou rukou. "Sednout!" řekl mi rozkaz. Prošla jsem okolo něj a raději ho poslechla. Už tak byl naštvaný dost. Posadila jsem se na židli, zatímco si on sedl na postel. Před chvílí jsem vedla výslech já. Nyní se karty obrátily. Připadám si, jako bych provedla nějaký zločin. Zamyslela jsem se, co jsem mohla udělat tak závažného, abych ho naštvala. Pamatuji si, že jsem mu jako malému vždycky škubala vlasy. Vždycky je nosil o něco delší. Ale teď jsem se jich ani nedotkla! Tím jsem si byla jistá. Byla.

       "Tak co jsem provedla?" zeptala jsem se, jako nedočkavé dítě, které čeká, až ho někdo pochválí nebo sprostí viny z trestu, který nespáchalo. Usmívala jsem se, protože mi nedocházelo, proč tohle vůbec dělá. Chvíli mě jen tak pozoroval. Prohlížel si mě. A já na něj tázavě hleděla. "Co se děje?" Mlčel. Pak vstal a přešel ke skříni. Dívala jsem se za ním.

       "Už od malička jsem byl hodně pořádný, pamatuješ?" zeptal se a podíval se na mě. Nejistě jsem přikývla, protože jeho fobie z nepořádku mě ž jako malou děsila. Otevřel skříň. Viděla jsem krásně uskládané košile, trika, kalhoty a další věci. Bylo to až k nevíře, že byl kluk. Tohle bych čekala od holky. Zatímco já mám ve skříni binec. Kdyby se podíval do mé skříni, uškrtil by mě šálou. Musela jsem se stydět. Začervenala jsem se. Čekala jsem se, zda se mě zeptá, jestli mám pořádek ve skříni. On však zahrabal v kapse od kalhoty, které měl jako třetí seshora. Něco vytáhl a podal mi to. Papírek? Ne. Když jsem to rozevřela, byla to fotka. Byli na něm on a jakási hnědovlasá dívka. S otázkou v očích jsem vzhlédla. "To je Brittany. Je z Anglie." vysvětlil. Pořád jsem to nechápala. Nastavil mi ruku a já vstala, svíral mou malou ručku v té jeho. Pohladil mě prstem po hřbetě ruky. "Vždycky jsi byla naše princezna."

       "Proč to vytahuješ zrovna nyní?" zeptala jsem se nejistě. Pochopím, kdyby se něco dělo. Proč mi ukazuje fotku nějaké holky, kterou ani neznám? Pustil rádio. Přitáhl mě lehce k sobě. Začali jsme tančit. Byl opravdu dobrý tanečník. Ale neuměl určité kroky pořádně. A já poznala, že po mně něco bude chtít.

       "Mám prosbu." řekl a já se zatočila. Bylo to snad poprvé, co by on po mně něco chtěl. A to mě lehce strašilo. Co by dokonalý člověk, jako on, mohl chtít po nedokonalé osobě, jako jsem já? "Nauč mě tančit." Zamrkala jsem. Zmohla jsem se jenom na barbarské zeptání slovem: "Co?" Pohladil mě po hlavě. "Ne hned." řekl, ale už se tolik neusmíval. "Ale časem."

      Představa, jak tančím se skoro dvoumetrovým obrem, se svými sto šedesáti centimetry, mě mírně pobavila. Pohlédla jsem lehce stranou. Když jsem se ho zeptala proč, neodpověděl mi. Vždycky jsem na něm poznala, stejně jako na ostatních, když se něco dělo. Zastavila jsem se. Mírně jsem mu stiskla ruku. "Co se děje?" zeptala jsem se. Pustil mě. Nic neříkal, jen mě tiše sledoval. Snad poprvé jsem o něm pomyslela jako o správném člověku, který nemá předsudky ani žádné výtky k druhým. Nahnul se ke mně. Skoro jako by mi chtěl zase něco pošeptat. Bez pohybu jsem ho sledovala. Ne. To nebyl náznak našeptání. Ale... Polibku?

      Dovnitř vešel Damad, ale hned po kroku, kdy zavrzalo prkno, se zastavil a znuděně nás sledoval. Jiank měl nyní děsivý pohled. Damad hned zacouval s kačerem na ruce, jako s maňáskem.

       "Pardon." pronesl zdlouhavě a tenkým hláskem a zavřel za sebou dveře. Jiank šel hned za ním. A já využila chvíle úniku. Sotva jsem se dostala ke schodům, Damad mě chytil za ruku a stáhl za dveře, přitom mě držel za pusu. Skrz dírky ve dveřích jsme oba viděli, jak podrážděný Jiank prošel. Damad mě pořád držel. Pohnul hlavou, protože Stístko zaštěrkal. "Měla bys mi poděkovat." zašeptal mi do ucha. "Bůhví, jak by to dopadlo, kdybych vás dva nechal ještě chvíli o samotě." Co tím proboha myslel?! Ale přikývla jsem na srozuměnou. Ale pak už jsem ho musela praštit, aby mu pustil. Hlavou praštil do dveří, které se nakonec otevřely, a já uraženě odešla. Damad smutně zvedl kačera ze země a oprášil ho. Chvíli jsem přemýšlela, zda tohle vážně není ústav. Dal si ho na rameno a zaraženě se na mě díval, stejně jako já na něj. Raději jsem se ho na ni neptala. Představa, že s tím kačerem i spí, mě mírně děsila, a tak jsem se rychlým krokem rozhodla vypařit. "Tak zatím." řekl zase tím pisklavým hlasem. Když jsem se otočila, držel kačera za zelenou ruku a mával mi s ní. Usmála jsem se. Nevím proč, ale pobavilo mě to. Taky jsem mu zamávala, aby nebyl uražený, krátce na to se usmál. Mírně jsem cítila, že rudnu, tak jsem se otočila k odchodu. Byla jsem poměrně ráda, že jsme nenarazila na tomhle podlaží na úchylného bratránka číslo 1, ani na šílence do her.

      Když jsem však byla v druhém patře, musela jsem se zastavit. Tiše jsem poslouchala, zda uslyším něco jiného, než střílení a bouchání do stolu, které vycházelo z Anzohova pokoje. Pomalu jsem šla k Pivakově pokoji. Chtěla jsem zjistit, jak mu je. Nakoukla jsem dovnitř. Spal. Alespoň se tak tvářil. Chtěla jsem mu poděkovat, že se za mě předtím postavil. Když jsem došla k němu, oči měl zavřené. Tak jsem zase tiše odtáhla, abych ho nevzbudila. Zdálo se mi však, že se za mnou dívá, když zavírám dveře. Jestli to hrál, tak ho na místě příště zabiju rovnou, abych ho měla z krku. Ale pak zbudou jen ti úchylní bratránci. To abych si pořídila zbrojní pas. Thomias se vedle mě objevil bůhvíjak, ale nehty jsem mu stiskla malíček, takže dal zase na delší chvíli pokoj.

      V mém pokoji byla nuda. Dívala jsem se na sebe do zrcadla, jak vypadám v šatech, které mi předtím Damad sebral a zase vrátil. Tak proč mi je jako bral?! Dotkla jsem se bledé tváře. Asi bych měla něco sníst. Jsem kost a kůže. No jo, tady jsem se zatím najedla pořádně tak jednou, dvakrát na snídani. Zakručelo mi v břiše. Rozhodně mi to tady nesvědčí, když mám tak velký hlad!

      Něco překrásně zavonělo. Po cestě dolů po schodech jsem si dělala zapletený copek. Šla jsem po čichu. Mám spíše čenich od ovčáka, který rozezná jakoukoliv vůni, ale tak pozná pach. A tohle byla nádherná vůně. Se zasněnýma očima jsem šla dolů, div jsem několik lidí nezabila jen svou přítomností a neohrabaností. Vypadala jsem skutečně zajímavě. Rudý nos od smrkání z podrážděnosti kvůli mokrému senu, zřejmě, a rozcuchané vlasy, které jsem se snažila utřídit do zapleteného copku, nebyly zrovna ukázkou krásné dívky, která bývala měšťačka jak vyšitá. Vrazila jsem do strýce. To se snad do kuchyně musí čekat řada. Alespoň jsem si upletla copek. Ale chyběla mi gumička. Představa, že se vracím zpátky a někdo mě ještě předběhne, mě vyděsila natolik, že jsem popadla mašli a čímsi ve tvaru mašle jsem si zapletla copek.

      Snažila jsem se dozvědět se, co se v kuchyni dělá, že je tady tak velká řada, jako u nás ve školním bufetu, když je první přestávka a všichni mají tak hrozný hlad, že nakonec vůbec nic nezbude, ani obložený chléb s vajíčkem, proti kterému všichni protestovali, že ho nemají dělat. A co bylo horší; tady byla řada kratší, ale se stejně velkými žaludky! Takže sedm žaludků (a jeden plyšový) bylo nedočkavých na jídlo, které se vaří. Pivak tam nebyl. Pokusím se mu získat něco a donést mu to, až mu bude líp. Na chvíli jsem se zamyslela, co by to mohlo být podle vůně. Cítila jsem nějaké ovoce. Maliny to nebyly. Jahody taky ne. Borůvky? Rybíz? Černý nebo červený? Čich jsem měla jako jezevčík.

      Vykoukla jsem zpoza řady hladových mužů. Odfrkla jsem si. Nemají vychování. Pak jsem si uvědomila, že já už také ne. Pousmála jsem se. Konečně jsem se dostala na řadu. Poprosila jsem o třetí kousek, abych ho mohla donést i Pivakovi. Ferguda se na mě mile usmála, pohladila mě po tváři. Jsem prý laskavá a hodná holčička. To určitě. Mám tak velký hrad, že to sním ani se po tom nezapráší. Chudák Pivak. Vymluvila jsem se na něj. Když jsem se podívala na plech, zbyl tam pouze jeden kousek, pro Fergudu. Usmála jsem se a odnesla tři kousky. Snědla jsem je na schodech. U toho posledního jsem se však zarazila. Stiskla jsem ruku v pěst a třela si pusu. Přemýšlela jsem, zda budu příliš velké prase, když si to nacpu celé do pusy a řeknu, že to někdo snědl za mě. Jenže Pivak se za mě taky pral sám. Pral. Snažil se mě bránit, to bude přesnější. Buchta mi chutnala. Ale se slinami jsem kousek donesla před dveře a čekala. Mám to sníst? Hlavou mi probleskovaly myšlenky. Zaklepala jsem. Slyšela jsem další ránu. Nadskočila jsem leknutím, div mi buchta nespadla na zem.

       "Dále." slyšela jsem Pivakův hlas. Vstoupila jsem potichu dovnitř. Viděla jsem jeho záda, která měl plná modřin a jizev. Zakryl si je bílým tričkem. Nejdříve se zle otočil. Pak se usmál. "Copak?" zeptal se milým hlasem. Ze včerejška je nemohl mít. Nestihly by se tak moc zacelit. A vrýt do těla. Musel je mít zřejmě už z předešlé doby. Měla jsem strach se na to zeptat. Předala jsem mu buchtu. S úsměvem ji přijal. Celou tu dobu, zatímco jedl v posteli, jsem ho sledovala. Nabídl mi kousek, ale s velkým přesvědčováním sebe samotné jsem musela odmítnout. Potom mi zakručelo v břiše. Udeřila jsem se do něj. Když se mě zeptal, jestli chci taky, málem jsem mu ruku snědla i s kouskem buchty. Přesto jsem však rychle zakroutila do stran, aby to rychle snědl. Byla jsem schopna to udělat. "Děkuji." poděkoval mi mile.

       "Už je ti líp?" vyzvídala jsem. Přikývl. Zase mi připadal jako ten nejklidnější člen rodiny. Taky jsem se pousmála, ale jen na chvíli. Nevěděla jsem, jak začít. Pohlédla jsem zase na hůlku a tužku, kterou měl v posteli. Rozhodně si nekreslil. "Ehm... Od čeho máš ty modřiny?" ukázala jsem na jeho ruku. Zakryl si ji rukávem trika. Vypadal mírně podrážděně.

       "Na venkově je to každý den nějaké zranění." zalhal, ale mně bylo jasné, že lže. Chtěla jsem z něj pravdu. Proto jsem tam seděla a sledovala ho, i přes jeho očividnou nelibost. Tu jeho historku jsem nemohla jen tak přijmout bez pořádného přemýšlení a naléhání k tomu. Čekala jsem na pravdu. "Každý má své špatné stránky." řekl nakonec.

       "To neznělo moc přesvědčivě." namítla jsem. Zasyčel, jako had, a položil se na postel. Ale nemračil se. Vypadal unaveně. Když měl zavřené oči a ruce sevřené jednu v druhé, vypadal skoro jako můj otec v rakvi. Mírně jsem se k němu nahnula a zkoumala jeho tvář. Viděla jsem v ní několik podobných rysů, jako měl táta. Rukou jsem se ho chtěla opatrně dotknout, ale nakonec jsem tomu pokušení odolala. Otevřel oči, když jsem byla ještě nad ním, Zrudla jsem a hned zamáchala rukami, div jsem ho nepraštila. Jen na mě civěl a zmateně mrkal. Rychle jsem popadla talíř a vyběhl z pokoje, přestože na mě mluvil. Rychle jsem prchala ze schodů a na jejich konci jsem se zadýchaně zastavila. Sotva jsem popadala dech. Sakra! Na co jsem myslela? Proč jsem zkoumala jeho uhry? Co si o mně pomyslí? Skryla jsem se za rukou.

       "Lenno, je ti dobře?" slyšela jsem hlas tety. Položila jsem talíř na zem, a když ke mně přišla, neodolala jsem jejímu objetí. Poplácala mě po zádech. Řekla jsem jí všechno. O tom, jak mě všichni bratranci pozvali na jarmark a já je nemohla odmítnout. "To se nemusíš bát." uklidnila mě mile. "Je to pro tebe šok, že? Do teďka jsi byla jedináček a nyní vídáš tolik lidí. Asi sis pořád za těch pár dní nezvykla, nemám pravdu?" Přikývla jsem. Pohladila mě po tváři. Dokonale mě chápala. A to mě uklidňovalo. Chytila jsem ji za ruku. Nyní mi připomínala matku. Skutečně to byly sestry. Měly stejné ochranářské geny. "Co se týče Pivaka, protivný je vždycky, když se popere."

       "Vždycky?" zeptala jsem se zaraženě. I Ferguda byla zaražená. Myslela si, že to vím. Osm let jsem o vás nic neslyšela, drahá tetičko, tohle je pro mě novinka. Ano, ty náznaky v dětství, když zmlátil ty kluky, ale tohle jsem nečekala. Pokud to rváč, jako za mlada, proč se nechal zmlátit? Kvůli mně to rozhodně nebylo! Proč by to dělal? Kvůli mně by utekl a nechal by mě jim. Tak mi to teda připadalo, když si ho vybavuji, jako malého. Mlátil se, protože měl náladu. Jindy uměl být i srab. Vlastně pouze jednou se tak zachoval. A to už pak utíkal s lopatkou. Usmála jsem se.

       "Ano, copak si nepamatuješ, jak kvůli tobě zmlátil ty kluky? Po tvém odjezdu se zlobil ještě týden, že jsi mu ani nepoděkovala." vysvětlila Ferguda milým hlasem. Trochu mě děsila. To ho jako malého zajímala takováhle hloupost? Fakt zajímavé. Ale možná proto z něj vyrostla starostlivá osoba... Až na tenhle postefekt, když se bije. Bez něj by byl dokonalý.

      Stála jsem u ledničky a pila pomerančový džus. A pak mě napadlo. Co vlastně budu dělat, až odsud odejdu. A věděli to i oni, co bude dál?

      Slyšela jsem ránu a nadávky. Pohlédla jsem nahoru, v puse si párkrát přehodila džus z jednoho koutu pusy do druhého a zaujatě jsem poslouchala nadávky strýčka Ovise, který nad něčím zuřil. Dopila jsem džus a vydala se za ním do prvního patra, abych zjistila, kvůli čemu je takový povyk. Slyšela jsem další ránu a zpoza dveří vyletěla část kladívka. Zvedla jsem ji a předala rozzuřenému strýci. Zamrkala jsem. Oni tady mají i vanu?! A já se ani jednou neosprchovala! Pokud nepočítám déšť. Proč mi to jako nikdo neřekl?! Strýček vymýšlel zajímavé nadávky. A já se musela nad nimi lehce pousmát. Mlátil do trubky, až se rozbila a vyprskla na něj vodu. Nakřenil nos a díval se před sebe. Rychle několikrát, rozzuřeně, zamrkal. Zůstal nehybně stát. Pak přikyvoval, jako postavička, které se zlomil krk.

       "Fajn, řekla sis o to sama." usoudil a kopl do trubky. Ta se zohnula a praskla. Polekaně jsem vykulila oči. Raději jsem se vzdálila, abych nedopadla stejně. Abych řekla pravdu, strýček nikdy nic pořádně nespravil. A raději všechno zničil sám, než aby za to prý někomu platil. Opraváře nazýval chuligány, kteří si neumějí sami nic opravit, a tak chtějí prachy na nové zboží. Zmizela jsem dřív, než by mě jeho staré kladívko mohlo zasáhnout do hlavy. Myšlenka, že by mě museli křísit, nebyla moc hezká.

      S myšlenkou, jak strýček bojuje s hadicí nebo se sprchou, jsem si vzpomněla na jeho obávaný boj s Anakondou. Až na to, že to byl jednostranný boj. Až na to, že to nebyla Anakonda, ale hadice zahradí z gumy. Jako malá jsem mu to věřila, pak jsem mu řekla, jaký je to nesmysl a urazil se. Po chvilce ho to přešlo, protože si našel jinou zábavu – škrcení hadice zahradní z gumy. Měl zase o čem vyprávět. Ale pořád nechápu, jak jsem si mohla nevšimnout, že mám tolik bratranců. Pohlédla jsem na fotografii na stolku u schodů. Byla tam fotografie všech. A poměrně stará, protože Jiank byl ještě malý. Mladší.

      Posadila jsem se na gauč mezi druhým a třetím patrem. Pak jsem si na něj lehla a dívala se směrem ke schodům do třetího patra. Vzdychla jsem. Mohla jsem s nimi zažít šest lét, ale otec mě odvezl pryč. Co by se dělo, kdybych tady byla každé léto. Kdybych tady byla od počátku? Měla bych k nim jiný vztah? Chtěla bych se pořád tak moc vrátit do města? Možná ano, protože jim chybí docela dost podstatných věcí. A tím nemyslím jenom pořádné jídlo. Zakručelo mi v břiše. To snad není možné. Už zase? Pomalu jsem vstala a jako přejetá vlakem jsem se ze strany na stranu dobelhala až ke dveřím. Slyšela jsem štěrkání a podívala stranou. Pousmála jsem se, když jsem viděla zavřené dveře a na nich nápis: "Nerušit Stístka při zkoušení jeho důležité role." Co se týče Damada, už jako malý dokázal imitovat zvuky všech zvířat, ale také několika lidí. Na dítě měl dost hluboký hlas, ale uměl ho mít i pisklavý. Ani bych se nedivila, kdyby to se svým hlasem někam dotáhl. Rozhodně dál, než já. Slyšela jsem pisklavý hlas, jako mívají krysy. Lehce jsem se toho polekala, zda je to skutečně Damad. Mohl by ještě zaržát, jako kůň. Chvíli jsem si myslela, že to skutečně udělá. Nakonec jsem se dočkala jen trefné imitace kachny a štěrkání plyšového kačera.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Důvěra - Kapitola sedmá gábi 14. 01. 2016 - 08:18