Bornword 3

17. únor 2016 | 07.03 |
› 

Slyšel jsem další výstřely, byly tři. Přemýšlel jsem, zda se v dolech něco stalo a lidé z jednotky museli zasáhnout. V čem byly speciální? Měl jsem sto chutí si odplivnout. Tolik prachu kolem a špína na všem. Salwork se mi nikdy nelíbil, ale každým dnem vypadal pořád hůř a hůř. Nakonec jsem navrhl muži, abychom se šli ještě projít a pak bychom se zde vrátili, že si hodlám s někým promluvit, na což se muž ušklíbl a souhlasil. Na této práci jsem nenáviděl, že se musím vybavovat s lidmi, kteří mě štvou s tím svým přetvařováním se. Nejraději by Vám vlezli do zadku, zatímco za rohem by Vás nejraději odpráskli, aby neměli svědky. A ze všech nejvíce mi právě tento mladý muž vadil ze všech nejvíce. Pomyslel jsem si, jak rád bych ho zmlátil a řekl mu, aby byl zticha. Jeho hlas mi zněl v uších naprosto nepříjemně. Rozhodl jsem se, že si svůj vztek vybiju v cigaretě, kterou jsem si zapálil. Na to se mě muž zeptal, od kdy kouřím. Řekl jsem mu, že kouřím jen tehdy, když mám nervy. Zřejmě mě nepochopil, protože počal zase mluvit hlouposti. Ach, jak moc mě rozčiloval, to jen stěží mohu popsat. Mohu však s čistým svědomím Vám povědět, že jsem měl sto chutí mu jednu vrazit a zlomit mu tak čelist, aby nemohl mluvit na delší chvíli. Když jsme se dostali k dolu pomalým krokem, zatímco jsem pozvolna dokuřoval svou pátou cigaretu, právě končila šestihodinová práce těm, které jsme předtím potkali. Zahodil jsem cigaretu a šlápl na nedopalek. Sledoval jsem chlapce s tak čistými bílými vlasy, až mě oči bolely. Nakonec jsem rozhodl i za muže, že budeme sledovat toho chlapce. Ptal se mě, proč se starám o tak nízké číslo, které mi potom řekl, ale to už jsem mu řekl, že to není jeho starost. Prohlédl jsem si spis chlapce. Tak malé děcko a přitom nevypadá moc zdravě. Neměl by tady pracovat, spíše by měl běhat po městě a užívat si život. Já zapomněl, že život si nevybírá. Už jsem si chtěl vytáhnout další cigaretu, ale zarazil jsem se, sotva jsem slyšel chlapcův hlas.

"Robe!" zakřičel chlapec a rozběhl se proti bělovlasému mladíkovi, který stál opodál. Sotva slyšel chlapcův hlas, viděl jsem, že se vydal naproti němu. Ono malé dítě ho objalo a hned začalo něco vyprávět. Jen jsem stál opodál a tiše to sledoval. Nejvíce mě štval fakt, že onen Rob rozhodně nebude odsud chtít odejít sám; bylo mi to nyní jasné.

Pokud ho odsud budeme chtít dostat, bude mít podmínku. Podmínku, že jeho bratr James půjde s ním. Na krátkou chvíli jsem si přál, aby se stala jakási nehoda a příště, až chlapec půjde pracovat, tak by se už vrátit nemusel. Zakroutil jsem nad tak černou myšlenkou hlavou. Už mi z toho místa začínalo šplouchat na maják! Vždyť je to sotva dítě, které má život teprve před sebou, a já tady přemýšlím o jeho smrti. Jak nečisté myšlenky. Musel jsem si uklidnit nervy a vyčistit hlavu další cigaretou.

I tak jsme Roberta a mladého Jamese sledovali až na ubytovnu. Robert za sebou práskl dveřmi, předtím se mi však podíval do očí tím lhostejným pohledem, kterým mi jasně dával najevo, abych odsud co nejrychleji zmizel, jinak se mi stane to, co tomu mladíkovi předtím. Riskovat jsem nechtěl. Nakonec to byla jen pitomá práce, která mě sem zavedla! Já sám bych tady nikdy ani nepáchl, pro pána Boha!

Robert se pousmál a zavázal svému bráškovi oči, říkajíc: "Mám pro tebe překvápko." To už chlapec radostně zatleskal rukama a ptal se ho, co to je za překvapení. Robert ho však vedl kupředu, aniž by mu cokoliv řekl, což mu James pochopitelně vyčítal po celou tu cestu směrem do kuchyně. Když mu odkryl oči, chlapcovi se zbíhaly sliny, když spatřil chleba a ještě zčásti teplé maso. Aniž by čekal, vrhl se na to jídlo, jako maniak, a nelelkoval s olizováním prstů, na nichž zůstala sladká omáčka z masa. Robert ho tiše sledoval a podíval se z okna. Sledoval ty dva muže, kteří pořád stáli před ubytovnou. Zakryl malé okno závěsem a rozsvítil malé světýlko nad svým bratrem, který hltal každé sousto. Najednou se zarazil a zeptal se ho, zda už také jedl.

"Ovšemže," zalhal Robert a nevinně se usmál. "Copak si myslíš, že bych ti nechal celé to maso? Jsou to jen zbytky."

To už po něm James hodil umělohmotnou vidličku, na což se Robert zasmál. James poznamenal, že je vážně divný. Robert zakroutil hlavou do stran. Řekl mu, že pokud nebude jíst, tak mu to sní on sám. To už si chlapec přisunul jídlo k sobě, vrčíc na něj jako pes se slovy, že tohle je jeho jídlo. Robert odtáhl, hrajíc polekaného, že mu věří. James se nakonec zasmál, div se nezadusil masem, ale hned na to pokračoval v jídle. Robert se musel po smrti svých rodičů postarat o bratra úplně sám. Matka zemřela těsně po porodu jeho malého bratra a otec zemřel v dolech za to, že se zeptal, zda nemůže jít za svým nemocným synem. Zabili ho za drzost, že si dovolil prosit je, aby ho pustili o hodinu dřív, protože tehdy mladý Robert nemohl vůbec na nohy a měl vysoké horečky. Přesto se už od samotného počátku musel starat o mladého Jamese. Skrývali jeho existenci před lidmi ze speciálních jednotek, jak jen to šlo. Avšak ten den, kdy zemřel jejich otec, šli se ti, kteří ho zabili, podívat na onoho chorého simulanta, avšak našli Roberta, který k sobě tiskl ještě malého Jamese, jak jim vyhrožuje s nožem v ruce. Bylo jim hned jasné, že ten starší je nemocný a mladšího museli skrývat. Robert jim hned řekl chraptivým, zesláblým hlasem, že pokud se k nim jen přiblíží, tak nebude váhat a zabije je. Když mu jeden z nich řekl, že jejich otec zemřel, Robert na to nijak nereagoval. Jen k sobě Jamese více přitiskl a zopakoval jim svá slova. A tehdy si ti muži kolem uvědomili, že s chlapcem jménem Robert Fiend budou problémy větší, než s kýmkoliv jiným.

Všiml jsem si už předtím jakési speciální značky u jeho fotografie, bylo tam rudé kolečko, které jsem u nikoho jiného neviděl, proto mě zarazilo. Když jsem se muže vedle mě zeptal, co znamená, vysvětlil mi to. Pak jsem jen tiše přikývl. Nikdy by mě nenapadlo, že už jako malé dítě z něj bude skoro vrah. Myslím si, že kdyby nebyl nemocný, jistě by po nich zaútočil a zabil by je, aniž by si toho někdo vůbec všiml. Jen časem by je někdo začal postrádat. Město, nad kterým i slunce odvrátilo svou tvář a nezajímalo se o něj více. Muž jen tak prohodil, že se o něm tady všude kolem vypráví jako o služebníkovi samotné smrti. Ušklíbl jsem se, zda se ho bojí, na což muž pochopitelně vybouchl a hned se mě zeptal, s kým si myslím, že mluvím. Nevím proč, ale přišlo mi jako dobrý nápad, dobírat si někoho jeho inteligence.

Sotva James dojedl, navrhl Robertovi, aby se šli někam projít, což však Robert zamítl, dívajíc se zpoza závěsů ven z okna. James zmateně zamrkal se svou otázkou, proč by nemohli. Robert mu řekl raději, aby šel spát. James se zamračil. Nakonec se stihli ještě pohádat, ale James odešel, myslíc si, že vyhrál onen dětinský spor. Robert si jen povzdychl. Jak rád by mě viděl v tu chvíli mrtvého, jsem netušil. Ale sotva jsem si všiml nadzvednutého závěsu, ihned znovu sklouzl dolů a zakryl všechno uvnitř. Robert tiše zanadával a uklidil kosti. Všiml si, že na nich zbyly ještě drobné kousky masa. Počal je opatrně obírat, aby ani jeden z nich nespadl na zem. Vyšel zadním vchodem a zaklepal na jeden pokoj označený žlutým křížkem. Zpoza dveří vykoukla malá dívka s tmavší pletí, klepala se strachy a držela si jen jakýsi kus černého hadru na těle, zatímco její oči byly plné slz. Předal jí talíř se zbytky masa, který hned vzala, uklonila se mu a zmizela za dveřmi, děkujíc mu. Nic neřekl. Znal tu dívku ještě předtím, než se Salwork stal tím, čím byl dnes. Aby si ho nikdo nespojoval s oněmi dveřmi, vydal se rychle zpátky do svého bytu. Zamkl oboje dveře, zatáhl všechny závěsy a šel si lehnout. Přikryl svého bratra dekou pořádně, zatímco chlapec mírně škubal nohou, jako pes. Usmál se při pohledu na spícího chlapce a zakryl si ústa, když kašlal. Div se nezadusil. Po delší chvíli, když se mohl znovu normálně nadechnout, ulehl vedle svého bratra na zem, pozorujíc ho, jak bezstarostně spí. James ani netušil, jak moc mu připomínal matku. Měl stejné oči a tvar hlavy, otci se podobal jen díky tak čistým vlasům, které po něm zdědil i on sám. Nezamhouřil oči na chvíli. Po chvíli vstal, aby šel do koupelny a opláchl si obličej, zatímco se nepřestával dusit. Když pohlédl na ruku, rozestřel si černý prášek v ní. Povzdychl si a opláchl si obličej znovu. Promnul si trochu oči. Zhluboka se nadechl a pomalu vydechl. Pohlédl na sebe do zrcadla, zatímco mu z konečků vlasů padaly kapky vody. Podíval se očima do zrcadla na dveře, ve kterých stál James. Pousmál se a zavřel oči, kloníc hlavu trochu k zemi. Zeptal se ho, proč nespí, když musí vyrůst a nabrat sílu.

"Zhoršuje se to, bráško," zašeptal James a šel rychle k Robertovi, aby ho objal. "Neumírej."

Pohladil vzlykajícího bratra po hlavě posypanou bílými vlasy, které vypadaly, jako sníh samotný, a trochu se pousmál. Přitiskl ho k sobě.

"Nebuď blázínek, já neumřu," slíbil mu. Avšak Robert si byl vědom toho, že mu moc času nezbývá. Od poslední návštěvy lékařů se necítil o nic lépe. Když jim nabídl menší úplatek, rozhodli se, že mu sdělí jeho stav a stav jeho bratra. James měl vyrážku, které by se mohl zbavit, pokud by pravidelně jedl maso a chleba o porci dospělého. Protože byl hodně podvyživený, jeho tělo se nemohlo nijak bránit. A Robert si přál, aby jeho mladší bráška měl větší štěstí v životě, než on sám. Když mu řekli, že jemu samotnému zbývá měsíc a pár dní, přijal to s klidem. Věděl, že jeho tělo si bude brát potřebné živiny, aby se vůbec mohlo pohybovat. Už tak se domlouval s muži od speciálních jednotek, že bude pracovat dvě hodiny navíc, takže James bude moci ty dvě hodiny zůstat doma, aniž by si musel dělat starosti. Původně na tuhle nabídku přistoupit nechtěli, ale když ho viděli tak skvěle bojovat, sotva vždycky vyšel z dolu, kdo by nesouhlasil, že? Pro vlastní potěšení by ho nechali podřezat i všechny lidi okolo.

Jenomže prach usazený v průduškách nemůžete dostat ven, když jste venku z dolu jen pár hodin a pak se zase vracíte do jeho temnot. Právě proto nechtěl, aby James dopadl jako on. Chtěl, aby žil plnohodnotný život. Někde daleko odsud. Pryč od toho všeho. Nejednou se už ptal, zda by ho nemohli nějakým způsobem dostat ven, ale nikdo mu nikdy neodpověděl. Proč by měli odpovídat nějakému člověku? A tak se rozhodl, že každý den, vždycky po práci v dole, bude bojovat se svými kolegy a přáteli, jenom proto, aby jeho bráška přežil. Alespoň po ty zbylé dva měsíce, které mu zbývaly. Do té doby se pokusí najít nějakou možnost, jak ho odsud dostat, živého a zdravého.

Když už jsme tam stáli pár minut, navrhl jsem, abychom se vrátili, avšak zarazil jsem se, sotva jsem spatřil pootevřené dveře. Znovu jsem sledoval Roberta, který tiše za sebou zavřel a s rukami v kapsách se vydal kupředu. Sotva nás spatřil, zastavil se. Věnoval nám ten chladný pohled, který tady nosí všichni, a potom se vydal zase svou cestou. Zeptal jsem se muže, kolik hodin tady musí každý odpracovat v dolu. Když mi to řekl, přikývl, ale zeptal jsem se, zda Robert jen tak náhodou nechodí po nocích pracovat znovu. To už se mi muž vysmál se slovy, že tak hloupý ještě není. Ale pokud by to někdy udělal, vysmál by se celému světu s tím, že nad jeho životem drží svou vlastní ruku. Podle tónu hlasu muže očividně štvalo, že Roberta doposud nezlomili. Najednou mi poplácal rukou po rameni a zasmál se, že bychom měli zajít na pivo. Nejsem příliš velký zastánce piva, upřednostňuji raději víno, ale když už mě pozval (a očividně to zaplatí o sám), tak proč pozvání nepřijmout, že? A zatímco by se opíjel tím nehezky hořkým nápojem, mohlo by z něj vypadnout něco, co se před námi snaží skrýt od samotného počátku, napadlo mě. To by mohlo být potom stěžejní. Rozhodl jsem se tedy, že s ním půjdu. Samotná Viktorie mě varovala před lidmi z tohoto města. A když už si ona dala tu práci a varovala hlupáka, jako jsem já, tak to nemůže být jen tak ze zábavy, nebo pro její vlastní potěšení. I tak mě děsilo pomyšlení, co se děje během noci za těmito vysokými ploty. Pohlédl jsem na opuštěnou budovu, kde přespávali ti, kteří ještě byli schopni pracovat, a následoval jsem muže ze speciální jednotky, která byla vycvičená, aby zvládala všechny situace, která věděla o těch lidech kolem jenom tolik, kolik jim dali jejich nadřízení. Tady bych nemohl pracovat. Tahle práce se mi hnusila. Raději budu jezdit z místa na místo na Viktoriin rozkaz, než tady trčet a každý den přemýšlet, zda si proženu kulku mozkem nebo se nechám propíchnout nožem někým ze svých kolegů. Zakroutil jsem hlavou nad těmito myšlenkami. Blížila se noc. V dálce jsem spatřil plot, nad nímž se rozzářily slabé výboje elektřiny, ale také rudá zářivá světla, která všem oznamovala, aby si dávala pozor, že se blíží k plotu. Myslím si, že jim to ani nemuseli oznamovat. Jediný důvod, proč by šli tím směrem, by byl pravděpodobně jediný. Byl to jen další způsob, jak jim dokázat, jak velkou moc nad nimi mají. Hnusilo se mi to. Prošli jsme kolem dolu, kde jsem slyšel několik úderů do kamene po sobě a následné kašlání, když se z té temné chodby vynořil černý prach. Jen muži ze speciální jednotky vyběhli ven, křičíc na ty vzadu, aby se nehýbali, nebo je zastřelí. Copak jim nevadí, že je takto rychleji zabijí? Už jsem tam chtěl jít, ale muž mě zastavil s otázkou, co to dělám. Zeptal jsem se ho, zda je tohle normální postup. Jen poručil rameny se slovy, proč by se měli starat o ty krysy dole. Hnul se ve mně vztek. Měl jsem sto chutí tam hodit právě jeho. Ani špetku úcty vůči lidskému životu neprokázal. Sice patřili mezi nejnižší vrstvy a tohle místo prakticky ani neexistovalo, takže to bylo legální, ale i tak; mohli by jim pomoci a udržet si je tak na další pár dnů. Mezi těmi, kteří byli pohřbeni v černém prachu, byl i Robert, který si zakrýval ústa i nos rukou, zatímco se snažil nadechnout, ale jen se dusil, stejně tak ostatní. Několik mužů už padlo na zem, mrtvých. Ti, kteří měli ještě sílu, snažili se dostat ten otrávený kouř ven. To už na ně zaječeli muži ze speciální jednotky, aby se nehýbali, a počali střílet. Všichni rychle klesli na zem, aby se jich kulky nedotkly, však ti, kteří byli nejblíže východu to štěstí neměli. Další minimálně tři životy byly promarněny. Ale díky nim se kouř dostal ven. Přestože byl kouř už venku, lidé uvnitř se neustále dusili. Střely po chvíli štěkat přestaly a muži počali nadávat, že ty krysy se je pokoušely otrávit. Robert jen trochu vycenil zuby za těmi slovy. Když vešli dovnitř, leželi všichni pořád na zemi. Hned od nich začali kopat, aby se zvedli. Robert už šel, aby je zastavil před ukopáním k smrti vyhublého starce, kdysi sotva třicetiletého muže, ale zastavila ho jakási žena s popálenou rukou. A tak nakonec skončil i pátý život v dole pro tuto službu. Práce to byla těžká a mizerně placená. Dost to připomínalo koncentrační tábory z poloviny dvacátého století. Avšak tady nebyla jediná naděje, že se sem kdy někdo dostane a zachrání je. Až tady nikdo nebude, prostě se z toho stane vězení, kde se také nikdo nebude starat o lidi kolem. Dřív, než jim skončí trest, zemřou. To se přece občas stává. Nakonec jsem nad nimi neprojevil ani špetku citu navíc a odešel s mužem ze speciálních jednotek na skleničku vína, přestože mi pořád doporučoval pivo. I tak se mi zdálo, že se za mnou dívá ten temný Robertův pohled a probíjí mě skrz na skrz, jakoby se mě tím pohledem snažil onen mladík zabít. Až bude zítra lepší čas a počasí, rozhodně jim řekne, které lidi vybrali. Začalo pršet. Prach a kouř z dolů upadal na zem a tvořil tak hrubší vrstvu špíny, do které padaly zesláblé děti, které prosily muže o misku polévky navíc. Byly jen odstrčeny stranou se slovy, že jsou rozežrané. Co jsem jen tak koutkem oka zahlédl, porce byly menší než pro batolata. A to dostávali jídlo jen jednou denně, pokud nebojovali v těch pouličních bojích, jako zvířata. I tak museli mít hodně velké štěstí, aby vyhráli. Bylo mi jich skoro i líto. Nakonec jsem se setkal se svými kolegy, kteří mi předložili spisy s lidmi, které zvolily jako vhodné lidi, co by se odsud mohli dostat. Já jsem měl v hlavě už rozhodně dvě osoby. I tak jsme měli omezený počet, kolik lidí odsud smíme odvést. První složka mi jen potvrdila mou myšlenku. I ostatní měli očividně zájem, aby se odsud dostal Robert Fiend. Druhá složka byl jakýsi mladík, který neměl ani jeden na rukách nebo na nohách, protože ho onen jedovatý vzduch připravil o buňky, které se o tohle staraly. A poslední třetí složka obsahovala jméno James Fiend. Snad jsem si to přál, snad jsem to věděl, ale ulevilo se mi to. Ti dva se odsud dostanou v bezpečí. Bylo mi jasné jen z pohledu na ně, že jsou na sebe fixovaní. Nemají jinou rodinu. Rozdělit je rovnalo by se vzpouře a vraždě. A takový nelida nejsem. Nakonec jsem Viktorii zavolal, že bereme jen tři lidi, která i tak syčela, že je to víc než dost. Když jsem jí řekl jednotlivá jména, byla zásadně proti sourozencům Fiendovým s tím, že starší z nich způsobil víc problémů, než dost, a toho malého by stěží uživili. Když jsem jí však řekl, že pokud bych přivedl jen jednoho, ten druhý by začal nepokoje a bůhví, jak by to nakonec dopadlo, obměkčil jsem její srdce, nebo ji více naštval, a řekla, ať si dělám, co chci, a bezcitně zavěsila, jak bývá jejím zvykem. Pousmál jsem se. Však hned na to mi přišla zpráva od ní, ve které mě vyzývala, že jen dva mohou překročit hranici. Udeřil blesk, který mě mírně polekal. Ti tři by si zasloužili nový život, ale ona dává svolení jen dvěma. Nemohu rozdělit sourozence, ale rozhodně nemohu zabít i toho muže, který má ještě dobré zdraví a nemusel by najít smrt zrovna tady. Tohle jsem na téhle práci nenáviděl; to dlouhé rozhodování. Copak jsem Bůh, že mám v rukách tak velkou moc nad lidskými životy? Nakonec jsem se napil vína, abych zapomněl.

Robert odešel z dolu spolu s noční směnou, zatímco se loučil s ostatními. Někteří věděli, proč pracuje tak moc, jiní si o něm mysleli, že je blázen, když se tak dobrovolně nechává zabíjet. Šel rovnou na ubytovnu, div se cestou nezadusil kouřem a prachem v plicích. Sotva se před dveřmi uklidnil a byl si jistý, že na pár hodin bude mít klid, opatrně otevřel dveře a tiše je za sebou zavřel. Pohlédl na kalendář, který byl ve vstupní místnosti. Přeškrtl další den třesoucí se rukou. Když projížděl celé měsíce, které takto už museli prožít, udělalo se mu špatně. Musel si důkladně umýt ruce. Riskovat, že by James něco zjistil, nechtěl. Děsila ho představa jeho reakce. Ale pro tento den mu zajistil, že nemusí do dolů, do temnoty k prachu. A za tohle mu to stálo. Když se na sebe podíval do zrcadla, nepoznával už svou tvář. Jen tak do vzduchu se tiše zeptal, co to vůbec dělá, a opřel se o protější zeď. Pomalu sjel na zem. Byl vyčerpaný. Ale za pár hodin to všechno začne znovu. Stereotypní dny, které se nikdy nezmění. Nezmění se nikdy, dokud tady bude. Dokud bude naživu. V takové situaci je smrt vysvobození, ale nemohl by Jamese nechat samotného. Rozhodně by to jeho malý bráška nesnesl. Šok ze ztráty bratra by už jen stěží dokázal rozdýchat. Netušil ani, kdy se mu povedlo usnout, ale nakonec usnul v koupelně, na zemi. Jeho tělo si konečně bralo všechnu sílu na úkor orgánů, které jen stěží stíhaly Robertův šílený život, kterým se snažil ochránit ten Jamesův. Přemýšlel, zda jsme tady přijeli na kontrolu. Přemýšlel, zda si někoho z nich odvedeme. Přál si z celého srdce, aby to byl James. Věděl, že James bude smutný, když je rozdělíme, ale bude to tak pro oba nejlepší. A pokud bychom vybrali jeho, hned by protestoval, snad by nás i prosil, abychom si místo něj vzali Jamese. Když už přišli o své rodiče, zajistí alespoň svému bratrovi lepší život. Přemýšlel jsem nad tím mladíkem, zatímco jsem si pročítal jeho spis se sklenkou vína v ruce. V čem se lišil víc, než ti lidi kolem? Jeho bratr měl slabé tělo, už od mala byl v dolech, takže rozhodně moc dlouho žít nebude. Avšak znepokojovala mě zbývající délka Robertova života.

Bude to mít vůbec smysl, abychom ho odsud dostali a on by nám po dvou měsících zemřel? Napil jsem se vína a nechal jej rozpustit se mi na jazyku. Kdybychom vzali mladšího bratra, jak dlouho by přežil on? Měl by větší naději na uzdravení se, než jeho starší bratr? Zatraceně, proto jsem říkal Viktorii, aby mi nedávala za úkol rozhodnout o těch, kteří s námi odejdou a kteří ne. Připomíná mi to ty tváře, které jsem zatratil, zahodil za sebe, říkajíc jim, že nejsou dostatečně dobří. Kolik lidí jsem už takto zabil, aniž bych musel stisknout spoušť? Bylo jich mnoho. Tolik, že ani je spočítat pořádně nemohu. Podepřel jsem si hlavu a zapálil si cigaretu. Vydechl jsem kouř před sebe a pročítal si spisy dvou bratrů, kteří už od samotného počátku budili rozruch. Především ten starší z nich. Pracoval hodiny navíc. Do jisté míry si už odpracoval několik měsíců dopředu, ba dokonce několik let. Nemusel by v podstatě pracovat vůbec a pokojně zemřít. Tak proč se tam pořád vracel? Nemohl jsem se přimět uvěřit tomu, že by skutečně pracoval, aby jeho bratr měl o to kratší službu, než ostatní, nebo aby nemusel chodit vůbec. Tehdy jsem nechápal vůbec nic o lidech ze Salworku; bral jsem je všechny jen za štvanou zvěř, která se na nás brzy vrhne, když jim povolíme obojky, nebo za umírající jedince. Mezi nimi jsem počítal právě bratry Fiendovi. Oba měli osud zpečetěný do konce. Nebo ne? Promnul jsem si oči, típl nedokouřenou cigaretu, sfoukl svíčku a ulehl jsem na postel. Budu mít celou noc na přemýšlení ohledně těch promarněných životů. Jsem nyní něco jako Spasitel, pomyslel jsem si. Mám v rukách jejich životy. Mohu je kdykoliv zmáčknout a oni potom zemřou. A má chyba to nebude.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře