Ukradenou knihu zapálil VZBOUŘENEC - Strana osmá

13. leden 2016 | 07.00 |

Strana osmá

Hodina uběhla neuvěřitelně rychle.

Noir měl jako jediný drobné zpoždění, ale nakonec na místo určení dorazil v čas. Hned se omlouval, že musel něco zařídit. Když se ho Leonora zeptala, zda byl opětovně dušen chleby, bohužel musel souhlasit. Ikke na to nic neřekl a oba je tiše sledoval. Chladnýma očima pak pohlédl stranou. Leonora, aby odlehčila situaci kolem ní, navrhla, aby už konečně vyrazili, popadla je nenásilně za lokty a tahala k bráně. Sotva se jí muž zeptal, zda má propustku, jen na něj zmateně zamrkala a poprosila ho, aby jí otázku zopakoval. Jedna z novějších variant, aby se do měst nedostali rebelové, kteří takto využívali nic netušící lidi a posléze je zabíjeli a vesnice vypalovali o to snadněji. Ikke kolem ní prošel a předal muži tři propustky. Muž si vzal malé kulaté brejličky a důkladně si prozkoumal písmo a podpisy. Když se ho Noir zeptal, kde to sehnal, Ikke pokrčil ledabyle rameny, že se ho to netýká. Muž po chvíli váhání vrátil propustky zpátky Ikkemu a nechal otevřít bránu. Noir se zhluboka nadechl. Nakonec vycházeli stejnou bránou, jakou Reson opouštěl město; opačným směrem vyšli, stejně jako on před lety.

Leonora si pročítala mapu a ignorovala chlapce na chvíli a jen z půlky svého zraku a mysle. Měla povinnost je oba dovést v solidním stavu zpátky a živé především; klidně i definice polomrtví byla přijatelná. Leonora se však nespokojovala s poloviční prací. Proto, když se zdáli být příliš potichu, podívala se na ně. Kupodivu se oba dívali na druhou stranu a nehádali se. Musela se pousmát. Konečně měla klid. Věnovala se cestě, přestože ji znala nazpamě, ale vzhledem k tomu, že za poslední dva roky vypálených míst přibylo, musela vzpomínat na jednotlivé názvy, které už dávno neexistovaly. Povzdychla si. Zřejmě si koupí novou mapu, až se vše urovná, aby si do téhle už skutečně staré nemusela tolik čmárat.

Noir ji najednou vyrušil s otázkou, zda se jí povedlo něco zjistit. Podívala se na něj kočičíma očima, ale usmála se. Se slovy, aby nepředbíhal, pokračovala ve zkoumání mapy a konečně zaškrtala další vesnici. Noir přikývl a pohlédl na Ikkeho poblíž nich.

Měli celkem štěstí na počasí. Bylo poměrně přijatelně teplo, měsíc jasně svítil, nebyla tak velká zima, nepršelo, nepadaly kroupy, nesněžilo, nefoukal studený vítr, jen lehký vánek, který občas zvedal bílý prášek ze země; jinak bylo počasí, jako z pohádky. Stopy ve sněhu, které po sobě zanechala ona osoba s orlem, už dávno zmizely. Ani stopa po krvi zraněného zvířete. Vítr je už dávno zakryl sněhem a přikryl bílou pokrývkou, aby na nikoho nepadlo podezření. Noir se naposledy podíval na mizející mohutné hradby Hlavního města v dálce a poté rychlými skoky z kopce dohnal Leonoru a Ikkeho, aniž by si toho jeden z nich všiml.

Ikke najednou zpozorněl. Zeptal se jich, zda to slyší taky. Noir a Leonora byli zmatení. Co měli slyšet, když tady bylo tak velké ticho? Ikke se na ně otočil a mírně se zamračil.

"No právě! To ticho!" řekl mírně mrzutě. "Rozčiluje mě to."

Leonora chtěla navrhnout, aby to prozkoumali, ale uvědomila si, že by to bylo zbytečné, tak si povzdychla, koukajíc do mapy. Určovala jim směr, ti dva noví doručovatelé by se jen stěží vyznali v jejích poznámkách, natož v mapě samotné. Nikdy nevystrčili nos zpoza hradeb a nyní si myslí, že to všechno zvládnou během jednoho úkolu? I ona s tím měla dost velký problém, než se naučila úplně orientovat. Co byste taky chtěli po pouhých dětech? Mírně ji však zabolela právě ta myšlenka, že sotva odrozené dítě je odebíráno rodičům, vyučeno, jako vrah démonů, a posléze posláno do světa se slovy, aby se pokusilo přežít, když mu démon neutrhne hlavu při první možné příležitosti.

I ty bestie byly všímavější a možná, že i chytřejší.

A to Leonoru trápilo; sama by se démonům dokázala ubránit hravě, ale riskovat, že chlapci nebudou schopni najednou střílet z náhlého strachu, který jim sváže prsty dohromady a nedovolí jim se bránit doopravdy, rozhodně nemohla. Neměla strach, že by je nemohla ochránit, ale co když jich bude moc a oni vycítí, že jejich kořist je slabá, by jenom z části? I malé pochybení může rozhodnout velkou bitvu. Leonora si mírně narazila modrou čepici na hlavu. S mírnou hrdostí na to, že je doručovatelka, zvedla hlavu a dívala se kupředu do temného lesa, jehož stromy se prohýbaly pod větrem, větve se je snad snažily uškrtit a stíny pochytat před útěkem. Někde hluboko v těch stromech spatřila nehezky svítící rudé oči. Přimhouřila oči. Pevně stiskla svou zbraň a postupovala kupředu, zatímco ji dva mladíci následovali. Nyní měla spíše zodpovědnost. Nebyla jen pouhý doprovod, ale dozor především.

Tiše zanadávala na Sterma; jak opovažuje jim dávat tak pitomý úkol, který by on sám zvládl ani ne do hodiny?

Avšak ji znervózňovalo, jak Ikke předtím podotkl, ono nepříjemné a hluboké ticho kolem nich. Proč po nich démoni už dávno nezaútočili? Proč nemohla nikde žádného vycítit? Kdekdo by za tuhle situaci byl rád, avšak ji to děsilo a nutilo o tom přemýšlet víc, než bylo zdravé. Pohlédla znovu do mapy. Snad doufala, že démony sem přiláká její pach a také ta protivná barva uniformy, která jim podráždila jejich rudé oči a nutila je po nich zaútočit. Rozhlížela se kolem sebe. Skutečně si přála, aby alespoň jeden z démonů po nich zaútočil a chtěl je zabít. Kde tedy všichni jsou? Vždycky tady musejí nějací být!

Z myšlenek ohledně démonů ji vyvedl Ikke.

Zeptal se jí nehezkým tónem, zda jdou správně, na což Leonora pohrdavě řekla, aby si hleděl svého a orientaci pro jistotu přenechal jí. Div vzteky neroztrhala mapu, když jí Ikke potvrdil, že zatímco přemýšlela, tak udělali jedno kolečko kolem stromů dokola. Řekla, že stromy tady vypadají všude stejně a že stopy ve sněhu jsou od někoho jiného, kdo tady šel před nimi. Ikke jen převrátil oči, očividně jí ani Noir nevěřil. Ale ani jeden na to nic neřekli. Kdyby jenom tušili, co za starosti musí mít; bohužel pro Leonoru je oba musí dovést živé nebo polomrtvé a raději je přivede živé, než aby se na ni dívali lidi skrz prsty ještě více, že neumí ani mladší společníky ochránit před démony, když má tolik zkušeností. Najednou se zastavila. Pocítila nepříjemnou přítomnost blízko nich. Ikke se také zastavil, zatímco Noir pokračoval kupředu. Až poté se na ně otočil. Netušil, co se děje. Jako jediný nic necítil. A to bylo špatně. Ikke a Leonora pohotově odskočili stranou, zatímco se země zachvěla a rozletěla se, prášek ze sněhu odstrčil nakonec i Noira stranou, zatímco si nespočet tenkých černých nožiček snažilo najít svou obě. Noir vykřikl leknutím. Ale neutíkal. Leonora se zamračila, když se jí povedlo zachytit se větve. Sledovala ty tenounké nožičky, které se snažily za každou šanci dostat svou kořist k sobě, aby ji mohly rovnou hodit do obří, odporně zapáchající tlamy, která měla několik zubů ve třech řadách, ústa démona se stáčela do kruhu a působila tak ještě hlubším dojmem, než tlama ostatních démonů. Temně rudé oči se otevřely. Byly podrážděné. Hluboký hlas zařval a snad se skrz ten řev ptal těch hloupých lidí kolem, jak si mohli dovolit ho probudit, zatímco poklidně snil o nějaké té svačince? Oči se prudce zaměřily na Noira. Ten se polekal, až vyjekl, a až nyní se dal na útěk. Démon tiše zavrčel, zmizel pod zemí i se svými chapadly a sníh zasypal díru, ve které se předtím nacházel a odpočíval.

Leonora tiše zavrčela, že je to hlupák, a seskočila dolů, utíkajíc za Noirem. Ikke ji sledoval z bezpečné vzdálenosti na stromě. Přimhouřil oči, když mu pistole mírně zavibrovala. Pohlédl stranou. Poté seskočil dolů do sněhu, spíše do něj spadl tváří napřed. Byl rád, že to nikdo neviděl, a rozběhl se rychle za nimi, aby je v čas dohnal. Dvě rudé malé oči posazené do vystouplých důlků připomínaly spíše oči šneka. Černý jazyk si pozvolna olízl žluté zuby a démon se ušklíbl. Zmizel pod zemí, zahrabal se a postupoval poklidně kupředu, nikam nespěchal. Za ním se tvořilo přibližně deset řad, které se spojovaly v tu jednu, kterou démon před chvílí určil.

Noir pořád křičel přes celý les, budil spící démony, kteří zle a nevrle vrčeli, sotva však spatřili onu sladkou pochoutku, jak jim probíhá před nosem, mohli se jen olíznout a ušklíbnout se, že se dneska alespoň po delší době nají. Ignorovali fakt, že je to doručovatel; doručovatel, který řve, jako malé dítě jim nijak není schopen ublížit. Avšak, sotva spatřili pohybující se půdu za ním, zastavili se okamžitě. Mírně stáhli uši a ocasy k zemi a rychle se rozběhli pryč. Proběhli okolo Leonory, která je střelila do ocasů, ten se jim rozpadl a pak i celé tělo se jim změnilo na prach. Zadýchaně utíkala za Noirem, nadávaje na to, že je až moc rychlý. Když si pomyslela, že je příliš stará na takový dlouhý běh, hned strčila hlavu pod sníh a utíkala kupředu, rozžhavená doruda vzteky, že za tuhle poznámku si nafackuje později, až se jí povede oba dovést v živém stavu. Přála si, aby chlapec řval; díky jeho křiku bude schopna určit, zda ještě žije, nebo ne. To jí dávalo menší naději, že ho možná dovede živého. Najednou se prudce zastavila. Oči měla vykulené strachem. Ticho, to zlověstné ticho se rozlehlo po celém lese a obklopilo ji, svázalo ji na místě a mučilo ji nehezkými myšlenkami na nejhorší. Nepřišla náhodou o sluch? Bez delšího myšlení odrazila se rychle od země a několika velkými skoky nabrala dostatečnou rychlost, vytahuje svou zbraň a vzteky vrčíc utíkala kupředu, zatímco jí zbraň vibrovala, jako ozvěna na spokojené vrnění démonů, kteří byli nedaleko od ní. Oči jí mírně zazářily vztekem a zlostí. Nemohla porušit ten slib, který Resonovi před jeho odchodem dala! To by raději zemřela.

Noir stál na místě. Už nekřičel. Díval se na démona před sebou, za kterým pomalu vylézali ze země další a další démoni a spokojeně vrněli a vrčeli a slintali blahem nad tím, že konečně budou moci roztrhat duši toho, kdo trhal těla jejich bratrů jim před očima a oni s tím nemohli nic dělat. Noir poklidně zavřel oči; vzpomněl si, jak ho jako malého Reson zachránil; tehdy neprokázal ani špetku strachu, když se vrhl přímo k jejich pařátům a chřtánům jenom proto, aby ho ochránil. A nyní poté, co se před třemi lety s doručovatelem setkal poprvé, už se nebál démonů tak moc, jako předtím. S třesoucí se rukou se však dotkl zbraně a pevně ji stiskl. Byl si vědom toho, že jen první mise je společná, pak bude muset bojovat sám za sebe, aby přežil. Nemůže se ani nyní spolehnout na to, že mu Leonora nebo nedej bože Ikke přijdou na pomoc; nyní záleží jen a jen na něm, zda bude ochotný žít i nadále, nebo se raději vzdá. Vybavilo se mu, kdy poprvé vystřelil z doručovatelské pistole; rudý záblesk ve formě draka, který pronikl skrz Resonovu hruď. Na akademii často slýchával, že jeho náboj je jedinečný, že barva krve se jen málokdy objeví už v tak mladém věku, že mladí začínají na tmavších barvách, zatímco ta jeho byla čistě světlá a překrásná, jako krev novorozence. Někteří si ho za to dobírali. Se slovy, že to on určitě vypálil Stulisiu sám, aniž by přitom komukoliv cokoliv řekl, ho mučili první noci, ale pak mu dali pokoj, když viděli, že se chlapec přemáhá, aby na jejich krutá slova nereagoval, zatímco celou noc proseděl v rohu, skrčený v té nejmenší podobě, jakou byste od dítěte v jeho věku čekali. To se opakovalo pořád dokola a dokola, nedali mu s tím nikdy pokoj. Noci na akademii byly společné záměrně. Když se děti už od útlého věku odnaučí spát, bude to pro ně v jejich profesi o to lepší, nebudou se muset bát, že usnou a zemřou tím, že jejich duši pohltí démoni, zatímco si budou snít svůj sen. Stejně tak jídlo; zpočátku jen stěží přijímal onu nechutnou horkou vodu s citrónem, ale časem si člověk zvykne na všechno. Už i jako malý protestoval před matkou proti suchému chlebu, ale vždycky ho snědl. Mléko poznával, avšak chu mělo o něco kyselejší než to, které mu dávala matka spolu s kouskem chleba, když byl malý. Vzpomínky na matku ho držely při zdravém rozumu, když ho ostatní děti ztrácely, zatímco se snažily přežít v onom malém prostoru, kde každou noc měli spát. Pamatoval si, že zpočátku všichni usínali bez problémů, ale pak ta samota je začala pohlcovat a ovládat, přikazovala jim zabíjet a ničit sny druhých, kteří ještě mají nervy a dokážou usnout, zatímco oni takto trpí. Všechno toto se mu vybavilo, když ho sledoval pár vyvýšeným očí, které jasně zářily a z obrovské tlamy se spouštěly nažloutlé sliny, které zapáchaly po čerstvém mase, zatímco se démon už ovládat nemohl. Jen myšlenka, že čerstvé maso a čistá duše stojí před ním a neutíká, ho doháněla k šílenství, stejně tak ty démony kolem něj, kteří se pomalu dostávali blíž a blíž, ale pokaždé byli odsunuti tím jedním, který se nyní Noirovi díval přímo do očí. I Noir se mu díval přímo do očí, neodvrátil pohled. Alespoň si přál mu dokázat, že pohled má silný. Ruce pod vestou se mu však klepaly. Nemohl ani pořádně chytit svou zbraň. Nemohl ji ani vytáhnout, natož vystřelit. Chlapec pusou zhluboka nasál chladný vzduch kolem a pomalu ho vydechl, aby sledoval páru kolem sebe. Mírně přivřel oči. Vypadal jako kořist, která se pomalu vzdávala svému lovci se slovy, aby konečně ukončil její život, že si už nepřeje utíkat, zatímco už nemá žádných sil. Zůstal však naprosto v klidu. Ruce se mu třásly, když už držel pistoli pevně v ruce. Démoni vrčeli a pomalu se k němu přibližovali. Noir nemohl couvnout zpátky, nemohl jim ukázat, jak moc se jich bojí. Tentokrát už to nebyly jen obyčejné přeludy způsobené za pomocí chemie, které by velmi rychle zmizely, pokud by byl v ohrožení života; nyní to byly skutečné bestie, které měly hlad a jejich páchnoucí tlamy a sliny v nich byly skutečné, ten zápach si Noir nemohl vymyslet. Takhle přesvědčit všechny své smysly během chvíle nemohl.

Věděl to, a přesto měl strach vypálit. Měl strach podívat se jim přímo do rudě zářících očí, které mu snad říkaly na rovinu, aby to vzdal. Přestože nyní pevně držel pistoli v rukách, s křečovitě pokrčenými prsty, nemohl se přimět, aby ji vytáhl a namířil na démony před sebou. Proč se mu najednou vracel onen pocit, když strefil Resona přímo do prsou jeho vlastní pistolí, přestože mu doručovatel pořád opakoval, že zbraň na svého majitele vystřelit za žádnou cenu nemůže? A proč na to nyní myslel? Vždy mu nyní šlo o život a on se zabýval minulostí. Démoni se k němu přiblížili o krok, o dva kroky a sledovaly ho s jasně zářivýma očima, které zuřily při pohledu na onoho provokujícího doručovatele; vypálí nebo nevypálí? I démoni měli strach z nevědomosti. Kdy skončí jejich životy, záleželo částečně i na nás. Nyní měl Noir onu možnost rozhodnutí; zda zabít nebo být zabit. Přitom, jakoby někdo ani nechtěl, aby vystřelil. Jasné oči zpoza temného stínu ho sledovaly pozorně, avšak osoba zůstala naprosto tichá. Mírně se naklonila, aby viděla nebo viděl o to lépe, sledujíc přitom chlapce, který nyní neohroženě mířil na démony před sebou, avšak zbraň svíral oběma rukami, přestože se mu klepaly až příliš na to, aby okamžitě vystřelil. Něco mírně sedřelo kůru stromů, když se hlava muže o ni opřela. Byly to jakési rohy. Přesně tak; ona maska, kterou doposud nesundal, ona maska jakéhosi pradávného zvířete s rohy, kterou nosí přes tvář, byla jeho znamením už na dálku. Zpod masky se ozvalo jakési ušklíbnutí. Sledoval chlapce, který se chtěl bránit, avšak strach mu doposud nedal povolení, aby tak učinil. Sám pevně svíral jakousi stříbrnou pistoli, která překrásně zazářila v měsíčním svitu. Okolo hlavně mu pomalu začala zářit světle modrá záře a snad kousky prachu se rozzářily do světlejší modré a poletovaly kolem dokola. Avšak osoba zůstala naprosto v klidu, sledujíc mladíka, který se tolik snažil zachránit si život, spasit se, avšak na démony byl příliš slabý. A démoni toho využívali. Jak dlouho budou jenom tiše vyčkávat, aby se jejich obě zbláznila a oni ji mohli pohltit s o to větší radostí a chutí, než kdy předtím?

Osoba vykoukla zpoza stromu, míříc na démony před chlapcem; nemohl déle čekat a riskovat, že onen pitomec nestiskne spouš a zemře tak směšnou smrtí jemu před očima. Stiskl spouš. Z jeho zbraně vyletěla jasná záře, která pohltila úplně všechno, Noira skoro oslepila a roztáhla se po celém lese. Osoba zůstala na místě a dívala se před sebe. Prohlédla si svou zbraň. Tiše zašeptal, že by se svou sílu měl opět naučit ovládat. Přistoupil k malému tělu, které leželo před ním. Byl to rozpadající se démon. Sotva se na něj rudé oči podívaly, polekaly se předtím, než se rozpadly úplně. Tlama však stihla cosi velmi tiše zašeptat. Bylo to jakési jméno. Těsně předtím, než onen muž vystřelil na oko démona znovu, aby zmizelo o to rychleji. A...Adamson? Tak zněla démonova poslední slova. Adamson? Mohlo to snad znamenat Adamův syn? Nebo jméno Adamson? Muž vzhlédl a tiše vrčel, jako nějaký démon. Za maskou cenil zuby. Přejížděl jimi o sebe. Rukou pevně svíral onu malou pistoli v ruce, div ji nerozdrtil jen tím stiskem. Namířil před sebe a vystřelil, avšak o dost menší, spíše jen malý náboj, malinkatou kuličku, avšak ta vybouchla a způsobila velké škody na stromech okolo. Muž pořád velmi tiše vrčel. Poté začal velmi rychle opakovat jedno a to samé slovo. Proč? Poté vzhlédl k měsíci a několikrát na něj vypálil, avšak kuličky během letu zmizely úplně. Ani nevybouchly. Až poté, co se muž vztekle zeptal měsíce, jak dlouho se hodlá bavit na jeho účet, vybouchly a rozzářily se. Zadýchaně sledoval jasnou bílou kouli nad sebou, kterou si snad přál zničit vlastními slovy a náboji, jinak by na něj tak zběsile nestřílel. Zavřel oči. Zhluboka se nadechl.

Leonora a Ikke se hnali kupředu, avšak Leonora prudce vykulila oči. Nestihla uhnout stranou, avšak jen pár malých kuliček proletělo kolem její hlavy obrovskou rychlostí, jedna z nich ji dokonce řízla a daleko za ní vybouchly tak ničivou silou, že záře, kterou viděla předtím, byla oproti tomu snad jenom stín při slunci. Tiše se za sebe podívala. Strach v jejích očích už nebyl až tak velký, jako při prvním pohledu. Spíše ji polekala ta rychlost. Přemýšlela, kdo mohl něco takového způsobit. Poté slyšela prasknutí větve. Okamžitě se podívala před sebe. Vytasila pistoli téměř instinktivně. Ikke zůstal nahoře na stromě, na který vyskočil, když kolem nich kuličky proletěly, a vše tiše sledoval. Chtěl ji varovat, ale stihl jen zakřičet její jméno. Za jeho hlasem se Leonora okamžitě ohlédla, ale i tak bylo příliš pozdě na to vymyslet dokonalou strategii, aby se nadcházejícímu útoku stihla vyhnout nebo ubránit. Temně fialové oči se nyní slabě rozzářily. Leonora se jim polekaně dívala přímo do úzkých zorniček. Nemohla nic udělat; jeho pohyb byl příliš rychlý a hbitý na to, aby na něj stihla zareagovat hned napoprvé. Jediné, co viděla, byl záblesk v jeho očích. Ta chu šílenství z něj přímo sálala.

Dýka v jeho ruce se jasně zableskla, a zatímco se Ikke snažil rychle dostat k Leonoře, ta nemohla nic dělat a nechat osud, aby rozhodl za ní; trefí se útočníkova ruka do očí nebo...?

Nebo ji něco na poslední chvíli spasí?

Realita je příliš krutá; neptá se lidí, kterou část pravdy si přejí, aby se stala tou skutečnou, neptá se jich, zda si přejí přežít nebo jestli je už může odsoudit jako hříšníky. Ten, kdo si myslí, že proti realitě vyhraje, šeredně se plete, také mu to samotná realita dá najevo svým vlastním způsobem. A ten, kdo si myslí opak, nech pokojně zemře v propadlišti dějin nebo někde ve skulinách pekelných. Právě realita samotná rozhodla, že Leonora ji přestala bavit; a realita se strašně moc ráda baví na účty druhých.

Leonora se prudce nahnula na stranu.

Snad něco cítila, už předtím, snad ji polekala jeho rychlost, ale i tak, na poslední setinu sekundy si uvědomila, že pokud zůstane na místě a nijak se nepohne, ostří dýky jí projde skrz tváře nebo hůř skrz pokožku samotnou a zasáhne nervy. Přestože se pohnula na opačnou stranu, aby se jí dýka nedotkla, i tak si ostrý vzduch a obroušená čepel našly svou cestu a společně využili svým sil. Přestože se Leonora vyhnula, získala nehezkou jizvu, přes celou tvář. Sahajíc od pravého líce až k pravému víčku, jemně se ho však dotýkajíc, táhla se jí jemná jizva, která jí však zůstane na věky, až do smrti, možná, že i lebka ponese ono prokletí, za které si mohla nakonec ona sama. Sledovala čepel očima, sledovala svou vlastní krev. Pocítila strach. Pohlédla na muže skrytého za maskou. Hmátla po ní. Muž si všiml její ruky ihned. Jistě by i její hebkou kůži na dlani pořezal, kdyby jeho ruku nechytil někdo jiný.

V zájmu sobě vlastním, ale také v zájmu samotné Leonory, skočil Ikke přímo do probíhajícího souboje, který měl rozhodnout, zda Leonora zemře nebo přežije; a rozhodl ve prospěch přežití oběti, ale za jak vysokou cenu? Muž se nehezky ušklíbl, popadl mladíka za ruku a snad jakoby Ikke nevážil nic, jako by byl jen lehké pírko, popadl ho muž a odhodil stranou, nevšímaje si, kam ho vůbec hází. To už držel dýku nad hlavou a šíleně se smál. Leonora sledovala, jak ten mladík, který před malou chvílí dokázal zabít člověka během mrknutí oka, byl tak lehce poražen? Mírně polekané oči, však také oči plné respektu, pomalu pohlédly na muže před sebou. Leonora mlčela. Cítila, jak se klepe. Ústa měla mírně pootevřená. Pak je zavřela, stejně tak oči. Uklidnila svou mysl. Přestala se klepat. Zašeptala ona osudná slova.

Tak mě už zabij.

S poslední myšlenkou na několik lidí v doručovatelských uniformách, kde nechyběli Reson, Sterm, Hikari Kuro, Duisa a mnoho dalších, se pousmála, připravená zemřít.

Muž snad na chvíli zaváhal.

To se mu stalo osudným. Kolem hlavy mu proletěl vysokou rychlostí kamínek a odrazil se od stromu. Muž zamrkal. Pak mu maska mírně napraskla. Vykulil oči. Prudce se otočil za sebe. V jeho očích se odrážel mladý, bělovlasý chlapec. Byl to Noir, který stál nedaleko od něj, připravený hodit další špičatý kamínek, aby se jeho maska rozbila úplně. Muž, kterého démon nazval Adamson, se na něj vztekle díval, horním patrem zubů přejížděl o to spodní patro. Pak se zarazil. Slyšel nabití zbraně. Prudce se ohlédl, sledujíc Ikkeho, který na něj mířil. Adamson se rozesmál. Leonoru k sobě mírně přitáhl, ale pak ji hodil proti Ikkemu, aby se nemohl nijak bránit, zakryl se pláštěm a s prapodivným smíchem odcupital stranou a nakonec zmizel za rohem, přestože za ním Noir i Ikke křičeli, aby se zastavil. Jeho zlověstný, však lehce šílený smích, se rozezněl přes celý les v několika dlouhých ozvěnách. Noir rychle seběhl dolů a díval se po oné osobě, která ho předtím zachránila, aniž by si toho byl pořádně vědom. Tiše zasyčel. Byl to on, kdo vystřelil a ona záře ho oslepila a na chvíli omráčila? Proč by mu však pomohl od démonů? A kde sebral zbraň doručovatelů? Noirovy myšlenky se míchaly jedna přes druhou a křičely na něj své názory, aby si jich vůbec dokázal všimnout. Když se Ikke zeptal Leonory, zda je v pořádku, jen se sarkasticky pozasmála, že taková jizvička jí na těle nijak neuškodí. Přestože skrz krev, která jí z oné jizvičky tekla, skoro neviděla, vstala a hrdě vypnula hruď, říkajíc jim, aby nikdy neprokázali strach a vrhli se střemhlav proti nebezpečím, jako bylo právě toto. Kývla na oba dva. Usmála se. Hřbetem ruky si setřela krev z tváře. Strčila ruku pod sníh, zvedla prášek, který jí studil na kůži, a přitiskla si ho ke tváři. Navrhla, aby pokračovali, jinak takhle přilákají další démony. Ani Leonora, ani Ikke se Noira nezeptali, jak se zbavil těch démonů, kteří se za ním vrhnuli a utíkali za ním.

Zřejmě jim došlo, co se stalo.

Leonora pohlédla do mapy, přitom se očima nenápadně dívala kolem sebe; jen představa, že onen muž se pořád někde poblíž schovává, ji znepokojovala. Díky chladnému prášku na tváři měla jistotu, že krvácení na chvíli zastaví; byla si však vědoma toho, že se budou muset zastavit v nejbližší vesnici, aby tam sehnala nějakou náplast. Chodit zraněná po lese v noci, kdy se démoni probouzejí, rozhodně moudrý nápad nebyl. Neměla však na vybranou.

Rozkázala k pohybu.

Aniž by nechala jednoho z nich se o ni strachovat, už předem jim říkala rozkazy, zatímco sama nesla balík schovaný hluboko pod pláštěm, který na jejím vyhublém těle vlál, a pokud by byl vítr silnější, jistě by i odletěla s ním. Byla velmi drobné postavy, připomínala snad dospívající dívku, přestože byla o dost starší. Její ple byla pořád jemná a krásná, jako ple malého dítěte. Jako všechny zbylé doručovatelky, i ona byla vyhublá skoro až na kost; kde by mohla přibrat, když její jediné jídlo byl kousek chleba, jinak samá horká voda s citrónem, na proudění krve po těle, aby mohla o to rychleji myslet? Zpočátku jsme byli pochopitelně proti tomu, aby se k nám přidávaly i dívky. Avšak, stejně jako chlapce, museli jsme je přijmout do svých řad. A poslouchat, jak si denně stěžují, že ty slabší posíláme do boje, jsme odmítli. Po dlouhé schůzce jsme konečně svolili, že i dívky mohou pracovat a nosit modré uniformy. Proto to bylo nyní naprosto normální, že ženy nosily dopisy a balíčky, skrz temné lesy, kde se na ně už těšili démoni, kteří na ně čekali natěšení a s chutí je zabít okamžitě, pokud to bude možné. Hned si však uvědomili, předtím než zemřeli, že ženy jsou o dost agresivnější, než muži, a jsou ochotny zničit úplně všechno jenom proto, aby přežily a dodržely svůj slib, který daly před odchodem.

Leonora nebyla výjimkou; byla jednou z těch nejnebezpečnějších doručovatelek, jaké byste kdy mohli potkat. Sice tak nevypadala, ale její generace byla skutečně ta nejhorší. Několik známých jmen se nám vepsalo do myslí a vtisklo se nám na holou kůži na hrudi, abychom si je zapamatovali. Jejich jediným posláním bylo donést v bezpečí dopis, balíček a zase se vrátit co nejrychleji zpátky, aby mohli započít další kolo kolem celé země. Spousta lidí podcenilo doručovatelky, draze za to zaplatili. Ty, které nikdy nezažily bolest z nošení pošty, nikdy nepochopí jediné z nás. Obyčejní lidé nikdy nezažijí to, co my; nikdy neopustí své domovy, zůstanou navěky vězněni ve svých vlastních domech, spoutaní zaživa, aniž by si toho byli skutečně vědomi. Pod rouškou noci riskují své životy, jsou mnohem odvážnější, než muži samotní. Proto si Leonora nemohla dovolit, aby se těm dvěma něco stalo; ne dokud tady byla ona, živá a zdravá, nezlomená na duši.

Noir se Leonory zeptal, jak dlouho to ještě bude do nejbližší vesnice. S úšklebkem mu řekla, aby se řídil vlastní myslí a za pomocí měsíční záře. Nehodlala mu prozradit starodávný orientační smysl všech doručovatelů, protože každý z nich měl jedinečný. Někteří používali zvířata, byli to ti, kteří tento smysl postrádali, nebo se naučili orientovat dle přírodních jevů kolem sebe. Někteří, kteří byli schopnější, než ostatní, byli schopni ochočit si zvíře a přitom se vyznat v přírodě lépe, než samotný král přírody. Ale i takoví často chybovali, když pospíchali. Proto Leonora zvolila od počátku takové středně rychlé tempo pro ni. Času sice moc na vyřízení úkolu neměli, ale proč riskovat, že jednou špatně nakročí a rozběhne se špatným směrem, že? Noir pohlédl na měsíc a přemýšlel, co tím Leonora mohla myslet. Leonora se na něj jen letmo podívala. Potom opět pohlédla před sebe. Stopy, které za sebou zanechávali, pomalu mizely díky ladně tančícím vločkám ve vzduchu, které na ně poklidně usedaly a pokryly je úplně. Začalo sněžit. Sněhové vločky proletěly okolo Leonořiny hlavy, vydechla bílý vzduch, který držela v puse, a pousmála se, přestože měla rty mírně popraskané. Babička bude jistě zuřit, když jim to bude trvat delší dobu, než jí slíbila, že to trvat bude. Avšak při vzpomínce na to, o co ji Noir požádal, se její úsměv mírně zmenšil. Olízla si rty. Ze stromu spadl sníh. Proletěl Leonoře těsně za zády, ta na to však nijak nereagovala. Stejně tak Noir a Ikke utíkali vedle ní bez povšimnutí onoho aktu přírody.

"Co myslíš tím lovem?"

Sterm pevně stiskl dýku za opaskem, ruka se mu však slabě klepala. Co věděl ten hloupý mladík před ním, že ho tak provokoval?!

Mladík poklidně vzhlédl; slabé oči se nyní dívaly do polekaných. To jim snad dodalo sílu, aby se rozzářily pobavením a on mohl nyní odpovědět s klidným hlasem.

"Moc dobře přece víš, že miluješ lidskou krev," pousmál se mladík.

Sterm cítil, že se potí. Vyloučeno. On a potit se? Pitomost!

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 ˇ 2 ˇ 3 ˇ 4 ˇ 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře