Ráj smrti - Kapitola první (6. část)

10. srpen 2015 | 07.00 |

Muž putoval kupředu, díval se z jednotlivých kopců mrtvol, rozhlížel se kolem, hledal vyšší a vyšší místa, nadával na náhlé zmenšené stropy, které tak byly naprosto bezdůvodné, zakrýval si nos a ústa, když procházel během nějaké čerstvé mrtvoly, která se rozkládala, ale především si hlídal obsah v náprsní kapse, který pro něj byl více než podstatný. Nemohl si dovolit ho někomu dát, natož jen myšlenka, že by ho měl někomu ukázat, ho děsila; co kdyby po onom předmětu zatoužila i jiná osoba? Raději zemře a vezme si to do hrobu, než aby to dal někomu jinému než svému potomku. Skrz cestu mezi odpadky a rozkládajícími se mrtvolami přemýšlel, zda je tohle důvod, proč se zde probudil; je to snad nějaký sběratel, který tu věc chce tak moc, že se rozhodl ho unést a mučit ho tady v této místnosti, zatímco ho sleduje? Nebo ho snad unesla ta žena, aby sama pocítila tu rozkoš z trápení lidí? Prudce se otočil, ohnal se rukou a skoro světelnou kouli už tiskl v ruce a rozdrtil, ale koule v čas odletěla stranou a vzdálila se z jeho dosahu, aby se to nemuselo opakovat, tentokrát s horšími následky. Nyní měl on chladné oči. Tahle hra ho nebavila už od samotného začátku. A přitom ji musel hrát.

Rozhlédl se kolem dokola. Hledal nějaký zdroj světla. Přimhouřil oči, aby ve tmě viděl lépe, ale nijak mu to nepomohlo. Seběhl rychle dolů. Nyní počal hrabat v kopcích z mrtvol a snad v kostrách lidí něco hledal. Koule vyletěla nahoru a žena v místnosti se mírně nahnula na židli, aby viděla o něco lépe, zatímco měla bílý hrníček u úst. Jemně si ho přiložila ke rtům, avšak pořád sledovala muže na obrazovce, aniž by se napila. Mírně rty pootevřela a pak je zase zavřela. Jako by se chystala promluvit. Nyní jenom jeho sledovala; ostatní lidi jí už přišli příliš nudní, jak chodí kolem dokola v kruzích a snaží se na něco přijít. On byl jiný; on jednal, on hledal, on objevoval. Přesto její oči nebyly spokojeny, pořád mu to trvalo příliš dlouho na to, že jim všem dala stejnou nápovědu. Jemně prstem přejela po uchu hrníčku a položila ho na talířek, zvedajíc zvědavě hlavu o něco výš. Spustila nohy na zem, přehodila si jednu přes druhou a opřela se o židli, až mírně zavrzala. Zvětšila si obrazovku, na které byl jen onen muž, ostatní ji už tolik nezajímali; proč by se měla dívat na někoho, kdo už dávno propadl vlastnímu neštěstí?

"Našla jsi snad někoho zajímavého?" zeptal se jí muž ve stínu, který otevřel jen jedno oko, to mu jasně hnědě, až skoro tmavě hnědé, zazářilo do tmy, než se znovu vrátilo do původní barvy, světle hnědé. Žena se na něj ani nepodívala, jen se přestala opírat o židli. Najednou vstala; tmavá suknice jí sklouzla po vyhublých nohách a zakryla je až po kotníky. Oči sledovaly obrazovku, na které muž prohledával ostatky druhých.

"O to se nemusíš starat," řekla chladným hlasem, neotočila se na něj, aby se mu dívala přímo do oka. Muž si odfrkl a jeho oko zase zmizelo v temnotě kolem něj. Slyšela, jak si křupl jednotlivé klouby na rukách. Ale ani to ji nepřinutilo podívat se na něj. Pozorovala muže na obrazovce, jak se snaží, opravdu hodně, zachránit a spasit svůj vlastní život. Prstem lehce přejela po jakési malé ploše před sebou, která se změnila, podle jejího obrysu, na kulaté tlačítko. "Jen se bavím."

Prudce trhl hlavou do strany a zadíval se na jasnou záři, která vycházela z nebe. Nikde neviděl praskliny. Uvědomil si, že po delší dobu neprasklo. Čekal, že nyní praskne bez varování, ale nebe zůstalo v klidu; bylo pořád temné, bez jediného světla. Mírně se zamračil. Pokračoval v ohledávání ostatků lidí kolem sebe. Jestli si ten maniak myslí, že ho dostane na kolena, aby ho prosil o život, tak to se šeredně plete. Když ho odmítl i Bůh, proč by se měl nyní začít modlit za vlastní spásu. On už ho stejně nevyslyší. Našel kostru malého dítěte. Jen si prohlédl kostru snad novorozeněte, ale bezcitně ji odhodil stranou. Rozpadla se na malé kousíčky. Nač litovat nad ztrátou těch, které jsme už ztratili, které ani neznal? Musel myslet sobecky, jen ve vlastním zájmu přežití musel myslet jen sám na sebe. Pro tuhle chvíli se nenáviděl; neuměl myslet jen sám na sebe. Alespoň si to myslel. Nepamatoval si už zhola nic; nic od chvíle, kdy se zde probudil a kdy ponořil hlavu do toho jezírka. Potom už jen věděl, že zde chodil z místa na místo, možná hodinu, možná den, možná celá staletí, to už nevěděl.

Najednou se zarazil. Pod hromadou těch ostatků spatřil cosi třpytivého. Byl to jakýsi medailonek, který svírala kostra ženy, pevně ho držela u hrudi a snad se modlila z posledních sil, aby ji Bůh vyslyšel, spasil její duši a dovolil jí utéci z tohoto Pekla. S menším zaváháním se pro něj natáhl. Už ho skoro svíral v ruce, když tu najednou po něm vystartovala druhá ruka mrtvoly. Div nezařval leknutím, ale sotva si uvědomil, jak silný stisk ta kostra má, vzpomněl si, že je to jenom sen. Sundal ji ze sebe a sebral jí třpytící se zlatý medailonek. Otřepal ho od prachu a zbytků masa a schoval si ho do kapsy od kalhot. Rozhlédl se kolem sebe, když už je tady, tak se tady porozhlédne, napadlo ho. Najednou však spadl na zem, předtím si byl jistý, že cítil něčí dotyk. Pohlédl na svou nohu a cítil chladný pot na krku a mrazení v zádech, když viděl jakousi rozpadající se ruku, jak ho drží za kotníky, díky čemu spadl. Ruka měla jen malíček a ukazováček vcelku zachovalý, jinak zbylé prsty byly jenom kůstky a kostra, zbytek ruky byl obalený jen zlehka masem. Kopl do ruky plnou silou. Pustila ho a zlomila se asi v polovině. Nahlas zanadával, že tohle už je i na něj psycho. Když se mu povedlo, poměrně neohrabaně, zase vstát, pohlédl na kopu mrtvol před sebou. Odhrnul některé z hnijících mrtvol, jakoby to snad byla samozřejmost. Co hledal?

Najednou slyšel zavrčení. Zarazil se, zamrkal a ohlédl se za sebe. Vykulil oči, sotva si uvědomil, že zírá přímo do očí velké obludě, která na něj slintala a balila ho do toho slizu, který jí stekl z tlamy, která jí nechutně zapáchala. Zíral do temně rudých očí, poslouchal její splašený dech, cítil ten odporný zápach, když se k němu přitiskla o něco víc, ucítil chladnou avšak slizkou pokožku. Viděl jen její obrys. Světelná koule byla příliš daleko na to, aby mu onu příšeru, bestii z pekel, přiblížila o něco více. Nyní se té obludě díval do očí přímo. Rozhodl se pro bláznivý nápad, který ho napadl. Aniž by jí dal nějakou šanci na útok, zapíchl jí prsty do očí, a zatímco bestie křičela, odtáhla hlavu zpátky, takže mohl utéct. Obří drápy se zaleskly v temnotě. Vyrazily proti němu umístěné na obří pracce, která po něm hmatala. Odhodila ho stranou. Mezitím, během svého letu, všiml si muž, že se na zemi cosi zalesklo; něco, co tam předtím nebylo; poté zmizel v hromadě ostatků, kterou zničil a přinutil ji spadnout, aby ho pohřbila pod sebou, jako mrtvého. Obří bestie hlasitě zařvala, udeřila obřími tlapami o zem, která se zatřásla, a po jejím úderu nohou na ní zbyl otisk tak hluboký, že to bylo skoro jako propast samotná.

Zpod té obří hromady ostatků vylezl muž a kašlal a v duchu nadával na to, jak je ta bestie nemotorná. Bestie se na něj podívala s otázkou v očích, jakoby ho vyzývala, aby to zopakoval. Když viděl její tlapu, která k němu klesala, otevřel ústa, chtěl zakřičet, však o hlas přišel, a počal před ní utíkat, zatímco se bestie neohrabaně rozběhla za ním, pronásledovala ho a snažila se ho usmrtit svými obřími tlapami, které však jen stěží mohla zvedat, přitom bych si dovolila tvrdit, že utíkat dost rychle tedy uměla, aby ho stíhala bez jediného problému. Tohle překračovalo všechny meze; tohle si přece nemohl jen tak vymyslet. Ani tak velký šílenec, jakým byl jeden z jeho klientů, se o tomhle nikdy nezmínil. Kde by tedy mohl přijít na tak pitomou myšlenku, jakou byla právě tato bestie. Byl to zásadně člověk, který nevěřil na zázraky, především se spoléhal na vědecky podložené fakty. Muž, který odmítal svou vlastní fantazii, nyní utíká před fantazií někoho druhého, jak trefná smrt by to byla, že ano? Neměl ani šanci si tu bestii pořádně prohlédnout; riskovat, že ho během toho zašlápne, nechtěl. Přesto se však musel soustředit, aby jí nevběhl přímo pod tlapy. Jedno bylo jasné; byl zatraceně rychlá. Rozhlížel se kolem sebe, zatímco mu za zády vanul silný vítr od dopadu té obří pracky na zem, kde vytvářela další a další jámy. To bylo poprvé za celý jeho život, kdy si přál, aby byl o něco málo vyšší, aby měl delší nohy; proč se musel narodit tak zatraceně malý, pomyslel si vztekle. Upřímně řečeno; jeho výška byla naprosto optimální, ale zkuste si ho dát v měřítku s tou několikametrovou příšerou za ním. Rukou si rychle setřel pot. Musel mít mysl čistou a klidnou, ale zkuste se uklidnit, když za vámi dupe obří příšera a řve na všechny strany, zatímco Vy zařvat nemůžete, aby Vás vůbec někdo slyšel. Rozhlížel se kolem dokola. Pokusil se sprintovat kolem jednotlivých kup těl a koster, ale bestii za ním to nijak nevadilo; jen tak zvedala pracky, odhazovala těla stranou nebo je drtila na prášek, což ho skutečně poděsilo a přinutilo utíkat o to rychleji. Věděl, že brzy my dojdou síly, ale věděl také, že za normálních okolností by už dávno stál na místě a oddychoval, nebo by byl přesněji řečeno sežrán zaživa; tak daleko a rychle nikdy neutíkal. Snad čas zde utíkal úplně jinak. Měl pořád sílu a energii, ale prostor kolem něj se mu zdál pořád stejný. Jako by utíkal na místě. Obří bestie za ním skočila, země se pod tou váhou zatřepala a mírně napraskla i její tvrdá vrstva nahoře, pohltila několik koster a rozkládajících se těl. Avšak měl plán. Musel se dostat zpátky. Nyní se mu povedlo schovat se za hromadou koster. Zadýchaně se díval kolem sebe. Pohlédl za kosti, které ho dokonale kryly. Díval se skrz lebku jiného člověka (mrazilo ho v zádech, když si to uvědomil) a povedlo se mu uzřít onu příšeru v plné velikosti. Na šířku minimálně čtyři metry, na výšku odhadoval okolo deseti až dvanácti metrů. Najednou se zarazil. Sledoval lesknoucí se šupiny, jasně modré, které se postupně měnily na tmavě modré až skoro černé, podle dopadu světla z malé koule, která poletovala nad příšerou. Zamračil se. Dělají si z něj blázny, tak je to! Sledují ho a jistě se smějí jeho nemotornosti. A ta věc je jen jakýsi druh stroje, aby se pobavili více! Rozhodl se, že jim tuhle zábavu oplatí stejným měřítkem.

Opatrně pronikl ze své skrýše a tichými kroky se přibližoval zase zpátky k místu, kde předtím patřil tu zářící věc. Celou tu cestu se ohlížel, zda si ho příšera všímá či nikoliv, ta mezitím spokojeně ničila hromadné hroby v podobě kup koster a těl na sobě. Pochyboval se potichu, sledujíc příšeru před sebou, dával nohy opatrně za sebe, aby do ničeho nevrazil nebo něco nezlomil. Potom však cítil, že zády vrazil do vystouplé kosti. Okamžitě hlavou trhl zpátky za sebe. Sledoval, jak malá kostička padá na zem. Chtěl ji zachytit, ale nestihl to. Kostička se odrazila od země a svým pronikavým dopadem upoutala pozornost obří bestie před mužem. Prudce se otočil a zase jí hleděl do očí. Bestie zařvala. Využil jejího vzteku a rozběhl se kupředu. Ohnala se prackou kolem sebe a zničila tak další hromadný hrob. Kosti a těla letěly za mužem, stíhaly ho a chtěly ho zabít. Utíkal kupředu, zatímco kolem něj dopadaly jednotlivá těla a odrážela se od země. Teplota se zase zvýšila. Sotva dýchal, když už se konečně dostal zase zpátky a díval se kolem sebe, probíhal skrz jednotlivé cestičky, které se klikatily podle nerovnoměrného povrchu, ale především díky kopcům mrtvých těl. Věděl, že nyní se mu schovat nemůže; našel by ho jistě díky pachu. Rozhlížel se kolem sebe, hledal to a přál si to najít velmi rychle. Příšera mu byla v patách, hrozivě řvala a hlavou rozhazovala kupy mrtvol, které předtím zřejmě sama postavila a chránila a nyní je ničila, své vlastní výtvory. Dupla nohou pořádně a všechny kopce mrtvol, kostí, ostatků a bůhvíčeho ještě se rozsypaly, jako kousky domina. Div nezavalily muže znovu, on však svou cestu již dobře znal. Rozpomněl si, že před chvílí tady utíkal, že kolem té lebky na zemi proběhl s jistotou, že kolem ní bude muset proběhnout znovu, aby se dostal zase zpátky. Zapomněl snad, kudy běžel? Rychle zahnul doleva. Příšera hrozivě zařvala a práskla masivním ocasem do země. Ta napraskla, zatřásla se a pukla. Prasklina muže pronásledovala, skoro se dotýkala jeho nohou, ale najednou skončila a on utíkal co nejrychleji dál od ní. Ohlédl se, aby sledoval poklidné oči příšery, která jakoby se na chvíli zklidnila a zkrotla. Pak se jí oči rozžhavily do ruda, zařvala svým hlubokým hlasem a vrhla se proti němu. Co nejrychleji mu to nohy dovolily, zahnul za velkou kupu těl, kterou příšera během svého letu krátce za ním zničila, a hnal se kupředu. Utíkal, jako splašený kůň. Byl kořistí, ale chtěl porazit svého lovce. Když proběhl mezi dvěma dalšími kopci, zarazil se. Spatřil onen lesk, který upoutal jeho oči. Vrhl se kupředu, zahnul hned za druhou kopou a nyní křičel hrozivým hlasem, bestie se k němu přidala, když se proti němu vrhala plnou rychlostí. Řev příšery se spojoval s křikem muže, který si odmítal připustit, že by zrovna nyní měl zemřít; tady a teď? Ani náhodou. Musel přežít, aniž by věděl proč. Natáhl ruku před sebe. Bestie po něm hmátla drápem, to už se skrčil a na tváři měl menší úšklebek. S pohledem, který obludě oznamoval, že udělala chybu, se jí podíval do těch jejích rudých očí, které neznaly city, a provokativně ji zkoušel, jak dlouho se mu bude dívat do nich ona, jak dlouho to vydrží, než ho sežere. Otevřela tlamu okamžitě. Avšak jen hlupák se vrhá na místo, které nezná. Už to vypadalo, že muže před sebou sežere, že si na něm smlsne, přestože sousto by to bylo poměrně malé a ubohé, vždyť by to byly jen samé kosti, maso by na něm jen stěží hledala, aby uspokojila svou hladovost a chtivost. Ohnala se po něm druhou prackou, která k němu klesala rychlostí tak velkou, že kdyby se strefila, zbyl by z muže jen jeden velký mastný flek. Avšak muž se na ni nyní díval pohledem, který jí oznamoval, že to bude ona, kdo zemře. Bestii to však bylo jedno a otevřela tlamu dokořán, aby jí do ní mohl přímo skočit. Přímo mu zářivýma očima přikazovala; skoč tam a chcípni, ty lidská trosko, skoč tam a uspokoj můj hlad, abych déle nehladověla. Muž k ní vzhlédl vyzývavým pohledem. Ach, ty hloupá příšero, zapomněla jsi, že sis zvolila špatnou kořist pro tento den, měla jsi počkat na nějakou jinou oběť, na někoho méně šíleného, než byl tento muž. Lidé velmi snadno propadají zoufalství, ale také velmi rádi sbírají odvahu a odmítají smrt, jako něco špatného. A právě i tento muž se rozhodl, že smrt ještě odmítne, že si zachová svůj život, byť to byla jen jeho myšlenka, uvědomujíc si, že nemá tep a že jeho srdce už je dávno mrtvé, kamenné. Bylo by sice vulgární, vůči smrti jen tak povstat a říct jí, ať odejde, že si ji ještě nepřeje vidět. Proto uvítal tuto hru s příšerou před sebou; pokud ten člověk chce vidět, jak bojuje o život, nechť se nyní pozorně dívá a sleduje, že lidská víra a touha po životě mohou překonat zoufalství, beznaděj a strach, ve kterých si lidé tak hodují, když ztrácejí naději.

Natáhl ruku pod tělo příšery, pod to obrovské břicho, které se hýbalo ze strany na stranu, přeplněné tukem a sádlem, kolem jejích mohutných drápů na masivních prackách, které jen stěží držely to obrovské tělo nad ním, a přál si, aby jeho ruka dosáhla tam, kde bylo břicho příšery, tam, kde předtím zářila ta věc, pro kterou se vrátil a riskoval tak, že zahyne. Tiše prosil, aby to chytil. Povedlo se mu to. Když cítil jemnou kůži čepele, pevně ji sevřel mezi prsty a přitáhl ji k sobě, zdvihajíc čepel meče nahoru, díky čemuž pronikl ostrý kov skrz naplněné břicho bestie. Ta hlasitě zařvala, až se strop zatřepal, nebe naprasklo a jednotlivé střepy se zapíchly příšeře do těla. Nadskočila. Země se zachvěla. Stejně, jako v románech, které četl, vyrval i on svůj meč z břicha příšery, avšak netasil na ni znovu, nýbrž se dal na útěk, aby se od ní vzdálil, zatímco obří drápy po něm hmátly, zničily tak zemi a vytvořili další prohlubně, div se příšera sama nepropadla o něco hlouběji. Řvala bolestí, zatímco nechutně zapáchající hnis z ní vytékal. Muž vykoukl zpoza hromady těl a sledoval příšeru, která trpěla.

Žena pustila hrnek na zem. Dívala se před sebe, však její oči byly pořád chladné. Obličej měla bezcitný. Ani se nepodívala, jak dopadl hrníček. Rozpadl se na několik střepů a čaj se jí rozlil pod nohami na zemi. To jí však bylo jedno. V chladných očích se odrážela příšera, která řvala a trpěla, zatímco krvácela a vypouštěla ze svého těla odporný hnis. Osoba ve stínu se pohnula a zle zavrčela. Zuřila. Pevně stiskla svalnatou ruku v pěst. Udeřila jí do stolu, který se rozbil na několik kousků. Žena se jen za sebe podívala očima, poté pohlédla zase na obrazovku před sebou. Pozorovala muže, který jen stěží vyrval velký, těžký meč z břicha obludy a rozběhl se od ní pryč. Přestože se její čaj pomalu vsakoval do země, věnovala se nyní muži před sebou na obrazovce. Ruku měla pořád ve vzduchu, prapodivně skrčenou, jakoby snad hrnek držela úplně jinak, než jak by ho držel obyčejný člověk. Avšak překvapení na její tváři nebylo zřejmé. Zatímco osoba za ní rozbíjela věci, které sotva spatřila, ona se ani nepohnula. Druhou ruku měla pořád položenou na prapodivném tlačítku, oči upřené nyní jen na tu jednu obrazovku, kde sledovala muže, který právě napadl bestii, muže, kterému se povedlo mu přežít.

Muž proběhl okolo další hromady těl, zatímco masivní ocas ji ihned zničil, zatímco bestie řvala a krvácela, spíše se jí z těla vypouštěl hnis, kterého nebralo konce. Konečně se mohl zastavit a popadnout dech, zatímco se skrýval za obří kopou těl lidí, kteří před nedávnem zemřeli. Ten zápach byl příliš silný, držel se za nos a za pusu, aby ho příšera jen tak náhodou nenašla, ale hlavně aby se nepozvracel jen při pomyšlení, že se o něco takového opírá a pomalu v tom zapadá dovnitř. Jako by ho chtěly jednotlivé tkáně lidí pohltit. Vykoukl zpoza hromady těl, díval se skrz zbytku ruky; celá dlaň jí chyběla; a pozoroval příšeru, která řvala všude kolem, mlátila ocasem do země a prackami ničila jednotlivé hromady lidí. Čekat nemohl. Pohlédl na meč, který byl pokrytý tím odporným slizem, který z příšery vytékal. Musel myslet – nemohl tam jen tak skočit a zaútočit, to by byla sebevražda. Zarazil se. Co když ta potvora půjde za vlastním pachem? Sotva si to pomyslel, podívala se rozzuřená příšera proti němu. Zanadával sám sobě do hlupáků a rychle se rozběhl pryč, zatímco se hromada za ním rozpadla, kusy těl a kostí se rozletěly proti němu, protože na to ta bestie pomyslela; vlastní pach ji zavede k nepříteli. Nikdy její lov zřejmě nebyl jednodušší. Utíkal kolem dokola; zase byl lovená zvěř. Podíval se za sebe. Sledoval ty rozzuřené oči, které si přály vidět jeho smrt, nozdry, které chtěly cítit ten zápach mrtvoly, a tlamu, která si přála zcvaknout zuby dohromady, až by bylo potřeba jeho smrti. Najednou se prudce otočila a odhodila ho na několik metrů daleko svým ocasem. Dopadl na zem a po hrbolaté cestě, plné kostí a kamenů padal dolů. Než se stihl zastavit, odrazil se od země a spadl do vody, zatímco meč zůstal na břehu. Hladina vody se rozčeřila. Tělo muže zmizelo hluboko pod hladinou. Příšera poklidně přešla k břehu a očichala meč, na kterém byl její sliz. Zle zavrčela. Malá zářící koule se pomalu přiblížila a dávala tak dokonalý obraz ženě, jejíž oči byly opět znuděné. Během toho jejich boje, který podrobně sledovala, mohla tvrdit, že se bavila, aniž by to na sobě dala vědět. Avšak nyní ten slabý cit pro zábavu v ní znovu zmizel a ona se zase nudila. Bestie si odplivla, odfrkla a shodila prackou meč do vody. Otočila se a zase zmizela v temnotě místnosti. Splynula se stíny kolem ní. Světelná koule se o něco snížila a putovala nad hladinou vody, zatímco se žena znuděně dívala do obrazovky, zda náhodou ten muž přeci jenom nepřežil, avšak nikde ho neviděla. Ztratila tak o něj zájem. Pohlédla na vedlejší obrazovku, kde se malé dítě snažilo utéct před stejnou bestií. Kdosi za ní poznamenal, aby mu byla vděčna za to, že jí poskytl své vlastní mazlíčky ke hraní, na což mu chladným hlasem odpověděla, aby byl zticha, aniž by mu věnovala jediný pohled.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře