Pouto snů 8

14. leden 2016 | 07.00 |

   Onen incident s Reném mě trochu vylekal, a tak jsem odmítal následující celé tři dny vyjít z té chalupy, přestože za mnou ten maniak chodil a říkal mi, že se omlouvá, Tweety mi skučel u nohou, že potřebuje jít ven vykonat potřebu, ale já seděl zavřený ve skříni a přál jsem si, abych měl signál, abych mohl oznámit Tomovi, že se brzy vrátím. Ale bohužel; signál byl jenom na tom pitomém kopci. A tam já už nepůjdu! Nicméně jsem po celé ty tři dny pečlivě pracoval, a tak se ona povídka ohledně toho večera rozšířila o pořádný úvod a byl jsem schopný se dokonce i na delší chvíli zamyslet se nad pořádný elegantním pánem domu, ale nakonec jsem udělal paní domu.

   Po třech dnech tvrdé práce jsem si pročítal přibližně polovinu své nové povídky a přemýšlel, o čem by vůbec měla být, aby to nebyla jen strohá konstrukce bez pořádného děje, jen plná neuvěřitelných věcí, které se však skutečně staly. Seděl jsem ve skříni zavřený po dobu tří dní a neotvíral jsem dveře a nereagoval na telefon, který mi tady zvonil, kdykoliv mi někdo zavolal z recepce. Tom mě po návratu jistě zabije. Ale potřebuji nejdřív získat lístek na vlak, abych mohl odsud.

   Na počátku čtvrtého dne jsem otevřel dveře své skříně a vyšel ven. Tweety za těch pár dní dokázal zpustošit celý pokoj a zmizet za otevřenými dveřmi balkónu. Byl jsem tak mimo, že jsem si toho ani zpočátku nevšiml. Až potom jsem se ho vydal hledat. Hned u dveří balkónu jsem se zarazil a pozoroval, jak Tweety pobíhá vedle Marie, zatímco jí druhá žena něco ukazuje na řece. Mlčenlivě jsem je pozoroval, zatímco jsem se k nim pomalu přibližoval.

   Zastavil jsem se kousek od řeky a jen tak, stojíc u stromu jsem je sledoval.

Vypadaly jako ony dávné královny, které žily v hradech, zavřené před světem, skryté před očima mužů, kteří by se jich snažili zmocnit. Tweety na mě trhl hlavou a rozběhl se ke mně se štěkotem. Marie ke mně ihned vzhlédla a úsměv jí trochu z tváře zmizel. A až posléze se ona druhá tajemná žena s plavými vlasy, jako anděl, otočila a pozorovala mě také. Marie ke mně přišla, zatímco se jí Tweety motal pod nohami a potom se rozběhl ke mně a skákal vedle mě a štěkal. Zrádce.

   "Dobré odpoledne," pozdravila mě mile a trochu se uklonila. Sklopila oči k zemi. "Pořád se zlobíš, že jsme si z tebe trochu vystřelili?" Její hlas zněl pobaveně, ale nikoliv pohrdavě. Podívala se na mě skrz řasy těma svýma temnýma očima a mě až nyní došlo, jak nebezpečná žena to skutečně je. Vypadá mile a chová se vznešeně a přitom je jenom její obal, aby se mohla schovávat za touto slupkou a skrývat tak svou pravou osobnost. V jejích očích byl chlad, kterého jsem si původně nevšiml, nebo nechtěl všimnout. Trochu ode mě odstoupila a podívala se na ženu za sebou, která k nám pomalu kráčela, a Tweety se proti ní rozběhl. Zastavila se vedle Marie a pozorovala mě.

   "Dobré odpoledne," pozdravila mě stejně mile, jako Marie a trochu se mi uklonila. Zvedla ruku. "Je slušností se představit, nepletu se?"

   Hned mi došlo, co tím myslí, omluvil jsem se jí a představil jsem se. Usmála se o trochu víc a představila se mi. Jmenovala se Lenka a hadí žena v lidské kůži byla její sestra! Taková odlišnost byla skutečně zarážející. A přitom mi Marie připadala mnohem reálnější, než slečna dokonalá vedle ní. Rozhodně obě využiju ve své další povídce, protože možná ony dvě mi v ní nakonec i chyběly.

   "Slyšela jsem, že jste spisovatel," ozvala se nesměle Lenka a sevřela si levou dlaň v ruce a její hnědé oči si mě prohlížely od hlavy až k patě. "Zlobíte se za ten večírek?"

   Opět ta stejná otázka. Marie do ní trochu šťouchla ramenem, že se mě ptala, jako první, ale kvůli ní jsem jí nebyl schopný odpovědět. Lenka se zasmála, roztáhla ruce a zatočila se. Oznámila své sestře, že pokud bude tak chladná, shodí jí do teplé vody ve vaně, aby roztála.

   Konečně jsem byl schopen odpovědět. Pochopitelně jsem se zlobil, ale pro jejich dobro jsem lhal, abych je neurazil. Lenka se ke mně trochu přiblížila a zeptala se mě, zda jsem se bavil, jako ony dvě. Mně se spíše zdálo, že hned odešly, ale odpověděl jsem zdvořile na otázku a tu svou nechal nevyřčenou.

   Povídali jsme si pěknou dobu, dokud nezačaly odbíjet hodiny tři hodiny odpoledne. Najednou se mi spěšně omluvily, Marie popadla Lenku za ruku a rychle se s ní vydala nahoru po kopci. Jen jsem se zaraženě za nimi díval. Byla neděle. Kolik dní tady přesně jsem? Myslím si, že už skoro šestý den, skoro celý týden jsem tady přežil! A dokonce jsem sám šel a oslovil lidi. No, nejdříve to bylo kvůli Zrádci, ale... Zakroutil jsem nad sebou hlavou. Posadil jsem se na břeh řeky a hodil do ní oblázek, který se odrazil od hladiny, poskakoval po ní, dokud nedopadl někde na druhém konci. A po nějaké té chvíli jsem znovu slyšel zvony. Ohlédl jsem se za jejich zvonem. Bylo to jakési okouzlení, které mě přinutilo vstát a jít se podívat, proč zničehonic pospíchaly a hnaly se ode mě pryč.

   Když jsem po delším boji vyběhl na kopec a sledoval celé maloměsto doslova na dlani, vydal jsem se směrem ke kostelu, kde zrovna zavírali dveře. Nenápadně jsem se dostal k oknu a nakoukl jsem dovnitř. Nyní jsem viděl všechny obyvatele na jednom místě. Všiml jsem si, že Marie a Lenka sedí úplně vepředu, v překrásných šatech, vedle starších mužů a žen, oblečených do stejně vznešených věcí. Když jsem očima zabloudil po prostoru, všiml jsem si Reného, který seděl asi čtyři řady od nich, upraveného, jako nikdy. A překvapil mě pohled na úplně poslední lavici, kde seděl úplně samotný Jan. Tři lavice za ním byly prázdné a na samotném konci seděli spíše žebráci v roztrhaných starých oblecích, propálených od cigaret a doutníků a rozkousaných od pouličních psů a krys.

   Pohlédl jsem na kněze, který jim cosi horlivě vysvětloval, zatímco oni spojili ruce k tiché modlitbě, zatímco muž bude křičet.

   Tato mše (pokud to vůbec mše byla) skončila po půl hodině.

   Raději jsem se vytratil hlouběji do města, abych se vyhnul zmateným pohledům a především velkému davu lidí, kteří by se mě nyní rozhodně pokoušeli zabít, po jejich předešlé neúspěšné akci. Tweety se mi vytratil někde u chalupy, zřejmě se rozumně schoval a nepronásledoval svého hloupého pána až sem. Nevím sice jak, ale nějakým záhadným způsobem jsem se dostal do své chalupy. Rychle jsem se v ní zamknul a oddychl jsem si, že nyní už jsem zase v bezpečí. A přitom jsem pořád přemýšlel o té scéně u jezera předtím a o tom, co jsem viděl v kostele. Proč seděli tak nějak... podivně? Proč na Lenku tak moc zírá? Když ji miluje, proč jí to Jan prostě neřekne? Mají tady snad třídy rozdělené podle určitých norem, nebo se mi to jenom zdá. Je plno věcí, které ani doposud nevím. Pokud jsou tady nějaké třídy, do jaké z nich spadám já, že se mi všichni vyhýbají?

   To jsem ještě horší než ta úplně poslední řada?

   Je plno věcí, které o tomto maloměstečku ještě nevím. Když se nad tím zamyslím, tehdy bylo pro mě rozhodující, že je tady klid a poměrně levné a slušné ubytování. A navíc příroda. Sice si to moc přiznat nechci, ale rozhodně mi to ve psaní pomohlo. Sotva jsem se totiž uklidnil a pročistil mysl od špatných myšlenek, usedl jsem znovu za svým notebookem a začal jsem psát svůj příběh. Napadlo mě něco mnohem geniálnějšího, než předtím. Zakázaná láska dívky z vysoce postavené rodiny a mladíka z chudé rodiny, odpadlíka celé vesnice. Ne, to už je přece něco na způsob Romea a Julie! Zatraceně, škoda, že jsem se nenarodil před Shakespearem, tím velkým velikánem, který mi sebral mou slávu!

   Chvíli jsem jen tak hleděl do stropu a rozhodl jsem se, že se netradičně s Tweetym projdu. Musel jsem přijít na mnohem originálnější příběh, než byl nějaký starý příběh o lásce a smrti. Upřednostňuji totiž, když mí hrdinové zůstanou naživu!

   Viděl jsem plno lidí, kteří kolem mě prošli bez povšimnutí a já se ani nepohnul, doufajíc, že si mě čirou náhodou ani nevšimnou. Oddychl jsem si, když mě ten velký dav opět nepřizabil a vydal jsem se s Tweetym kupředu, jenže ten si mezitím našel jinou zábavu; očuchávání počůraného patníku a vytváření své nové značky. Nechápu proč, ale začal jsem přemýšlet, kolik je ta povedená oslava vůbec stála. A kdo to všechno zaplatil?

   Slyšel jsem dupot koní a ohlédl jsem se. Spatřil jsem Marii a Lenku, jak nastupují do kočáru a mizí v něm jakoby nic, zatímco za nimi postupují postarší lidé, zřejmě jejich rodiče. Když kočár odjel, viděl jsem znovu ten pohled, který mě děsil a přitom potvrzoval, že i Jan má jako jediný tolik lidskosti vepsané v každém svém pohledu právě na ni, na Lenku. Díval se bezbranně za tím kočárem, jakoby si přál za ním utíkat, zastavit ho a vyznat se Lence, že ji miluje a že si ji přeje vzít. Sotva si všiml mně, chvíli mě beze slova pozoroval, udělal krok dozadu a kolébavou otočkou se mi otočil zády a pokračoval kupředu. Nakonec jsme uprostřed náměstí před kostelem zbyli jenom já a Tweety.

   Znovu jsem se podíval směrem, kterým se vydal kočár s oběma ženami.

   Nakonec jsem se vydal tam, kam šel Jan. Když jsem ho došel, zrovna si upravoval kravatu a sotva mě spatřil, chtěl zmizet ve dveřích restaurace, ale zatarasil jsem mu cestu. Pořád mi měl co vysvětlovat, ale to bylo vedlejší; především mě zajímal důvod, proč doposud neřekl to, co bylo všem jasné hned při prvním pohledu na něj a na Lenku. Zeptal se mě, zda mi může s něčím pomoci, a pokud ne, tak ať mu uhnu stranou, jinak bude mít zpoždění. Už chtěl toevřít dveře, ale to už jsem do nich trochu praštil já. Zatraceně, já sám bych to nikdy nedokázal, ale je vidět, že jemu musím dodat trochu odvahy a říct mu, že on na to rozhodně má.

   "Proč jí to neřekneš?" zeptal jsem se ho přímo, bez delších oklik. Pochopitelně hrál hloupého. Připomněl jsem mu, jak se na Lenku pořád dívá těma bezradnýma očima, které moc dobře vědí, že ji milují, ale nikdy ji nebudou moci vlastnit ani cítit její opětovanou lásku, protože... její srdce bylo uzavřeno ve zlaté kleci jednoho z těch starých mužů. To bylo ono? Došlo mi to až teď, když jsem se nad tím pořádně zamyslel.

   Všiml si mé změny výrazu, překřížil ruce na prsou a opřel se o dveře. Zeptal se mě, zda bych já sám byl schopný tohle říct vdané ženě. Bylo to pochopitelné a mně to nedošlo, protože jsem neznal všechny okolnosti. Proč tedy šla na ten večírek sama jen se svou sestrou? Pořád mi chybělo tolik věcí, které jsem nechápal. Proč to byl zrovna on, kdo si měl hrát na šarmantního muže. A proč se vůbec pokoušeli o takovouhle hloupost? Aby mě zmátli? Tak proč to brali tak doslova?

   "Nemohu jí to říct, protože... nosí prsten rodu Steinbergů. Proti nim nemá nuzák, jako jsem já, šanci," řekl pouze a to mi nohatě stačilo. Takže tihle Steinberkové jsou vysoce postavení v tomto městě a on je obyčejný sluha v restauraci. Nosí prsten... Zeptal jsem se ho přímo, zda je to dcera, nebo něčí manželka. Jeho pohled k zemi mi naznačoval, že není svobodná, ale hrdě nosí jméno svého manžela, které jí poskytuje jisté výhody ve společnosti. Hodně mi to připomíná jeden přehnaný příběh, kde dva hlavní hrdinové znepřátelených rodů na konci zemřou. Zatraceně, Shakespeare, vypadni mi z hlavy!

   Konečně jsem měl nějakou tu správnou notu, abych s ním začal normální rozhovor, zatímco se Tweety válel v blátě vedle nás a měl nás lidově řečeno na háku. Zeptal jsem se ho, kdo tedy skutečně je, když nemá ani právo s ní pořádně mluvit a může ji jen tak bezradně sledovat a přitom tušit, že ji nikdy nebude moci milovat víc než jen jako pouhou vdanou ženu svého souseda.

   "Jsem sirotek," začal hezky od začátku hlasem, který mi jasně dával najevo, že nepotřebuje soucit cizího člověka, že je s tím naprosto smířený. "Ujali se mě majitelé této restaurace. Lenka a Marie zde kdysi chodívaly jako mladé dívky a já jsem s nimi vždycky hrál na schovávanou, nebo jim jen tak vařil. Pochopitelně mě za to tloukli," řekl pobaveným hlasem a na chvíli se odmlčel. "Jenže... když jí bylo sedmnáct a já jí chtěl říct, co k ní cítím... přišel on." Bylo mi jasné, že tím naráží na jejího manžela. Zbytek už zřejmě nebyl schopen dopovědět, proto jsem se ho musel zeptat sám. Přišel, sebral mu ji, uzavřel ji do svého domu a on ji mohl jen málokdy spatřit. Zamiloval se do ní ještě víc, protože Zakázané ovoce je mnohem větší pokušení, než to obyčejné. Otázkou však zůstává; miluje ho i ona? Neodpověděl mi na mou otázku a tiše zíral do země. Musel jsem s ním zatřást, abych ho dostal zpátky na Zem. Hned na to se rychle vzpamatoval, vyhuboval mi, že jsem ho rozptýlil a zmizel za dveřmi. Pousmál jsem se a zakroutil nad ním hlavou. Nicméně mi vnukl hodně zajímavý nápad, jak by mohl pokračovat můj příběh.

   Mám rád originální věci, ale vše už bylo minimálně jednou vyřčeno. Už zde není skoro nic originální. I tak; každý z nás, každý spisovatel umí svůj příběh podat tak, aby lidi zaujal a pobavil, rozesmutnil a nechal je cítit se, že jsou to právě oni, koho hlavní hrdinové milují a chtějí za ně položit životy. Proto jsem chtěl psát příběhy pro lidi, které by zbožňovali. Až mě probudíš byl jenom začátek. Nyní však ze sebe vydám mnohem více úsilí, abych nezklamal lidi kolem sebe.

   Jejich příběh je pro mě originální.

   Budu ho vyprávět za ně tak, aby na něj byli i oni samotní hrdí. A kdo ví; říká se, že spisovatele může ovlivnit své vlastní postavy; třeba se mi povede ovlivnit oba dva, aby si uvědomili, koho skutečně milují. Spíše aby si to uvědomila Lenka, protože Jan už to dávno ví. Od sedmnácti let jí to chce říct... Jak dlouho bude muset ještě čekat?

   Tweety mi zatahal za vodítko a já si až teprve nyní uvědomil, že začalo pršet. Přemýšlel jsem o tom tak horlivě, že jsem přestal vnímat dění kolem sebe.

   Vzhlédl jsem k potemnělému nebi. Jaké tajemství tohle maloměsto ještě může skrývat? S pohledem před sebe jsem se vydal do pochmurného dne, který mi přinesl nejedno neodkryté tajemství za druhým. Tweety vedle mě pobíhal s vypláznutým jazykem, celý od bláta, které mu stékalo po bílé srsti a díky tomu ji špinilo do nehezké béžově hnědé barvy. Rozběhl jsem se s ním rychle kupředu, div jsem to byl já, kdo mu nestačil, ale i tak na mě musel počkat, jinak by mu vodítko zřejmě utrhl díky své síle a rychlosti.

   Doběhli jsme pod střechu kostela. Opřel jsem se o dveře. Nikdy jsem nevěřil na Boha, kdyby existoval, jistě by nedovolil lidem kolem mě trpět. Když jsem se opřel o dveře, div jsem nespadl na zem. Tweety s sebou trhl, když slyšel mé silné došlápnutí na zem. Otočil jsem se za sebe a sledoval prázdnou místnost, kde předtím probíhala mše. Vešel jsem dovnitř a rozhlížel jsem se kolem sebe.

   Došel jsem na místo, kde předtím seděl Jan, a pohlédl před sebe na místo, kde seděly Lenka a Marie. Díval jsem se po prázdné místnosti, ve které byl déšť naprosto utlumen, skoro to nešlo ani poznat. Mé kroky se rozeznívaly po celé hale. Nakoukl jsem do všech místností čistě ze zvědavosti. Zarazilo mě, když jsem slyšel, jak se dveře trochu otevřely a hned jsem nadskočil. Nešpehoval jsem někoho, nebo tak něco! Ale i tak jsem se cítil trochu provinile se tady jen tak producírovat bez povolení nebo oznámení.

   Zarazil jsem se, protože dveře, kterými jsem prošel, byly otevřené tak, jak jsem je nechal a Tweety mezitím očuchával každý roh, který našel. Hned jsem se na něj káravě podíval, aby se choval slušně!

   Zarazilo mě však to neuvěřitelné ticho kolem dokola.

   Vydal jsem se ke dveřím. Opatrně jsem je otevřel. Viděl jsem uvnitř té malé chodby stát Reného a před ním kněze. Zřejmě se zpovídal ze svých hříchů. Má jich na účtu celkem dost. Sice bych neměl, ale rozhodl jsem se, že si to všechno hezky poslechnu. Tweety byl naneštěstí rozumný a příliš hluku nevydal.

   "O čem jsi tedy se mnou chtěl mluvit, Synu?" zeptal se ho kněz vlídným, otevřeným hlasem a poukázal mu, aby se posadil. René však zdvořile odmítl. Vysvětlil mu, že se přišel vyzpovídat ze svého hříchu. Tahle vesnice mi pořád připadá, jakoby se vrátila do středověku, kde církev měla hlavní slovo a prodávaly se zde ty slavné Odpustky. Trochu jsem se přikrčil za dveře, aby mě neviděli, ale já je slyšel dokonale a poslouchal jsem. Možná, že se cítí provinile, že mě předtím skoro udeřil, nebo hůř zabil. Nebo proto, že si ze mě vystřelil. Nebo je to úplně něco jiného.

   "Víte, Velectěný otče," oslovil ho stejně vlídným hlasem a posadil se naproti němu. "Viděl jsem něco, co by se říkat nemělo, protože Bůh mě jistě potrestá, že jsem s tím nepřišel okamžitě."

   "Jsem si jistý, že Pán Bůh ti odpustí, Synu," usmál se na něj kněz trochu ospale a za svitu malé svíčky se v místnosti rozrostlo ještě větší ticho, než bylo původně. René si prohrál mokré vlasy. Takže musel přijít chvíli přede mnou, napadlo mě.

   "Viděl jsem slečnu Steinberků, paní Lenku, jak se necudně znovu dívala na onoho mladíka," řekl René oklikou, ale mně došlo ihned, kam tím míří. "Neměl by se to už konečně pan Steinberk dozvědět?"

   "Pokud to zůstane pouze u pohledů, paní Steinberková nečiní nic špatného," řekl kněz moudrým hlasem. Zeptal se Reného, zda on náhodou nemá větší hřích za to, že ji pozoroval zrovna s tímto úmyslem. René ho však vyvedl z omylu, že ji viděl čirou náhodou.

   "Odpusťte mi, Otče, že nyní potemním Vaši mysl, ale..." začal a nedořekl svou větu.

   "Ale?" zeptal se ho kněz klidným hlasem, předklánějíc se trochu k němu, jakoby to bylo tajemství a on ho chtěl pošeptat do ucha.

   "Viděl jsem manžela Lenky Steinberkové, jak zve hospodyni z restaurace naproti k sobě domů a vycházela po hodně dlouhé době, pane," řekl René, opět upřímně a bez obalu. Kněz byl šokován těmito slovy.

   Bylo ticho.

   Blesk to ticho ukončil a kněz hned prudce vstal a zareagoval jenom slovy: "Pošlete pro pana Steinberka a onu ženu! Nikdo se to nesmí dozvědět!"

   Tehdy jsem tomu jen tiše přihlížel; tomu, jak se svět rychle vyvíjí kupředu, tomu, jak se lidé mění v nepoznání, tomu, jak se zvláštní věci stávají naprosto běžnými, zatímco jsem já stál teprve na počátku toho všeho. A přitom se nic nezměnilo. Přitom vše bylo takové, jako na samotném počátku. Ale to je příběh, který Vám povím někdy jindy.

   Příběh, který ještě nebyl vyřčen.

PS: Williama Shakespeara naprosto milujeme, jeho dramata ale i komedie jsou k nezaplacení, ale náš drahý Viktor ho zřejmě začíná nenávidět, kvůli jeho dramatičnosti a značnému úmrtí hlavních postav. Vždyť i on sám se ocitl v menším dramatu!

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře