Důvěra - Kapitola osmá

15. leden 2016 | 07.00 |

KAPITOLA OSMÁ: Když jsi s rozumem v koncích

      Ležela jsem na posteli a hleděla do stropu. Přemýšlela jsem, co jsou vůbec zač ty vyryté jizvy a obrazce nade mnou a kdo je tam mohl vyrýt. I kdyby se snažili se žebříkem, nedosáhli by tam. Umím snad počítat. Tak vysoký žebřík prostě není. Když jsem se na ně zaměřila o něco víc, připomínaly mi různé tvary. Ale jinak to byly jen obyčejné jizvy. Spíše škrábance po kočce, kterou tam zřejmě někdo z mých bezcitných bratránků jako mladší vyhodil. To by bylo pro ně naprosto typické. Chudák kočka.

      Slyšela jsem rány. Měly pořád stejný rytmus. A pak něco prasklo. A bouchlo. Lekla jsem se, div jsem nevyběhla ven, abych zkontrolovala, co se to vůbec děje. Když jsem slyšela strýčkův hlas, zase jsem si lehla a dělala ze sebe mrtvolu. Vyplázla jsem jazyk.

      Bylo zataženo. Už nepršelo. Ani tak nebylo co dělat. Rozhodla jsem se, že když se strýček tolik namáhal, tak se osprchuji. Kluci měli ovšem jiný nápad. Mělo mi to dojít, když už jsem šla do koupelny, jak z ní Anzoh a Damad vybíhají a usmívají se na mě. To jsem si však pomyslela, jak jsou nechutní, a vešla jsem do koupelny, kde jsem se důkladně zamkla. Nechtěla jsem mít nečekanou návštěvu ani jednoho z nich. Minimálně šest let neviděli snad holku. Jinak by nebyli takoví, napadlo mě. Pustila jsem si vodu, aby trochu odtekla.

      Byl to uvolňující a osvěžující pocit stát pod sprchou a nechat na sebe dopadat kapky vody. Byla jsem ráda za závěs. Byla jsem ráda za zámek. Byla jsem ráda za zadělané okno. Prohrabovala jsem si vlasy, které vypadaly jako hnědé, když byly namočené. Takovou dobu jsem čekala a konečně jsem se dočkala. Smývala jsem ze sebe všechnu tu špínu a rozpichovala puchýře na nohách a přitom se kousala do rtu, abych nezakřičela bolestí. A taky se snažila zbavit kuřích ok. A o bradavicích ani nemluvě. Ale hlavně jsem stála delší dobu jen tak pod sprchou a nechala jsem si očišťovat mozkové buňky, abych mohla zase po delší době myslet normální.

Stačilo mi na to tak málo dní. I tak si pořád přeji, abych mohla být volná, abych mohla odejít.

      Někdo vešel tiše dovnitř a díval se na závěs, za kterým mě viděl. Pohlédl pak na moje oblečení. Něco jsem slyšela. Ale když jsem se ohlédla přes závěs, nikdo tam nebyl. Mírně mě to děsilo. Duchy tady přece mít nemůžou! Pročistila jsem si vlasy a vydrhla dočista. A když jsem šla zpod sprchy, byla jsem přímo unešená. Zatímco jsem si z vlasů mačkala vodu a dávala si je nahoru, hledala jsem svůj ručník. Hmatala jsem po věšáku. Byl prázdný. Tak jsem hmatala po druhém. Asi jsem ho dala o něco dál. Ale pak mi to přišlo divné. Vylezla jsem zpoza rohu a pustila vlasy. Civěl jsem před sebe. Zamrkala jsem. A do pytle, chtěla jsem říct nahlas. Moje oblečení bylo v tahu. Můj ručník také chyběl. Jediné, co tam bylo, byl fialový strýčkův župan.

       "Zatraceně." poznamenala jsem zle, když jsem otevřela dveře. S kapucí na hlavě jsem se rozhlédla a přidržovala si župan pevně u sebe. Jedna strana volná. Druhá strana volná. Měla jsem před sebou dvě patra a pak prokleté schody u mě v pokoji. Bosá a nahá, jen s županem přes sebe, jsem se vydala kupředu. Myšlenka, že bych potkala Thomiase, mě děsila. A jeho dveře se zrovna otevřely! Zrudla jsem a vypálila po schodech. Brala jsem je po dvou. Nechtěla jsem, aby si mě vůbec všiml. V druhém patře jsem narazila na Pivaka, ale rychle jsem pádila nahoru. Jistě se za mnou díval, protože se za mnou ještě řítila pěna. Všimla jsem si toho až před svým pokojem. Když jsem otevřela dveře a vpadla dovnitř, určitě se Damad a Pelter dívali, co se děje. Zamkla jsem se a vyběhla nahoru. Hledala jsem své oblečení všude. Štvalo mě to! A dost! Usoudila jsem, že je na čase začít proti tomu něco dělat. Dala jsem si vlasy do ručníku a kráčela, spíše dupala, ke dveřím. Ať se krásně podívají, co udělali!

      Když jsem došla k tetě, nejdříve se mě lekla, až nadskočila a vypískla. Asi jí došlo, co se stalo. Hned mě soucitně chytila za rameno, odvedla do obývacího pokoje, kde jsem se vzdorovitě posadila a podepřela si hlavu. Ani ne do sekundy začala křičet na ostatní, aby šli okamžitě dolů. Sotva přiběhli všichni, civěli na mě. Především Thomias!

       "Co jste jí zase udělali?" zeptala se Ferguda zle a dupala přitom nohou, jako generál. Byla generál. Velela všem. Všichni se dívali stranou a dělali, že tam ani nejsou. Zopakovala svou otázku, nyní už přísnějším hlasem. Pelter a Pivak hned říkali, že byli ve svém pokoji. A pak všichni se hlásili k jejich slovu, že byli taky jen v pokoji. Přimhouřila jsem oči. Takže i sir Thomias, alias Nabalovač holek, byl taky ve svém pokoji, jo? Tak proč jsem ho potkala na chodbě?! I já jsem začala klepat nohou, kterou jsem měla přehozenou přes tu druhou.

       "Já jsem v tom nevinně." využil Jiank svého milého hlasu, který nezněl tak arogantně. Bídák jeden! Mohl si klidně s Thomias potřást rukou. Oba jsou stejní! Oklepala jsem se, když to řekl. Teta na to poukázala, jakože s tím nesouhlasím, a tak na mě padly všechny pohledy. Zrudla jsem vzteky. Netrpělivě jsem klepala nohou. Nepohodlně se mi sedělo. Ale i tak jsem zůstala, jako ledová socha. Peltera jsem lehce děsila. Měl to vepsané ve tváři. Tak mi naval věci!

       "Fajn, uznávám, že jsem ji trochu provokoval, ale proč bych jí bral věci?" zajímal se vesele Thomias. To tetu samozřejmě vedlo názoru, který jsme nyní sdílely, že to byl zřejmě on. "Tak to pozor! Cvičil jsem na kytaru! A mám svědka!" Měl přitom důrazně zvednutý ukazováček. Jiank přikývl, že slyšel jakési skřípání, na což ho Thomias praštil do hlavy. Pořád mě však nepřesvědčil, že mi nevzal oblečení. Byla mi už mírně zima. Chlupy mi stály hrůzou z toho, jak se náhle ochladilo. Vždyť před chvílí svítilo slunce! Proč se muselo zatáhnout zrovna nyní?

       "A nezapadlo ti to někde?" zkoušel strýček Ovis, ale marně. Kdyby mi to někam zapadlo, našla bych to. A kam by mi to mělo zapadnout? Leda spadnout na zem. Takže můj dojem, že mi je někdo sebral, byl správný! Ale kdo? Projížděla jsem si jednotlivé pachatele před sebou. Všichni to mohli být. Snad jen Pelter, který byl rozklepaný, jako ratlík, a Pivak to být nemohli. Ostatním jsem až tak moc nedůvěřovala. I strýc uměl být pěkně nechutný, když se mu chtělo. Tohle po něm zdědil především Thomias.

       "Když to řeknete rovnou, nebudu se na vás zlobit!" usoudila jsem hrdě. Myslela jsem si, že po tomhle se konečně někdo z nich přizná, aby to měl z krku. Ale asi jim to bylo všem ukradené, podle výrazů. Otráveně jsem je sledovala. Přehodila jsem si druhou nohu přes nohu a klepala zase s ní, protože mě ta předtím už bolela. Koukejte se přiznat. Je mi zima! Jsem tu jenom v županu! Nikdo však na moji výzvu neslyšel. Začínali mě pomalu, ale jistě štvát všichni. I teta se snažila je přinutit k mluvení. Hrozila jim i dokonce válečkem. Tak daleko zacházet nemusela. Po chvilce jsem změnila názor. Jen do nich!

       "A co máme říct?" nechápal Thomias. Přimhouřila jsem oči. Potrefená husa se vždycky ozve. Jako první! Takže je to on. Má myšlenka byla správná. Už zase. Neměla jsem v úmyslu vstávat a odhalit viníka ihned. Pěkně jsem si svou pozici soudce a žalobce v jedné osobě vychutnávala, jak nejvíce to šlo. Nohou jsem vyťukávala rytmus. Jistě byli všichni do jednoho nervózní. A já zuřila.

       "To je pravda." ozval se strýc. "Z čeho jsme vůbec obviněni." Znělo to divně. Ale pak se začali ozývat i ostatní. Zle jsem přimhouřila oči, což je vyděsilo, jako malá štěňata, a hned byli potichu. Vstala jsem. Cítila jsem, jak velmi rychle rudnu v obličeji. Zatnula jsem ruce v pěst.

       "Z toho, že jste mi schovali oblečení!" vyřkla jsem svou žalobu, aby se s ní všichni seznámili a konečně se někdo z nich přiznal. I mě tahle fraška nebavila. K mému udivení na mě však všichni hleděli. Pak se začali smát. Jako první se zasmál Anzoh, který už to nevydržel. Pak se k němu přidali i ostatní, včetně strýčka. Dostala jsem tik do oka. Měla jsem sto chutí je praštit všechny.

       "Oblečení?" zopakovala překvapeně teta a pak se mile usmála. "Myslíš to v koupelně? To jsem vyprala." Civěla jsem na ni. Bratranci na ni civěli taky. Strýc na ni civěl taky. Zamrkala jsem.

       "Co?" zeptala jsem se zaraženě. Teta se chytila za pusu, ale pak se rozesmála. Hned mi začala vysvětlovat, že vodu sice slyšela, ale bylo odemčeno. Viděla špinavé oblečení, tak ho dala vyprat. A já jsem zamykala! Zámek prý nefunguje... To je dobré vědět. Omlouvala se mi a snažila se mě přidat na svou stranu, ale já ji odmítla. Pořád jsem byla rudá. Takový trapas! A já podezřívala někoho z nich. No, je pravda, že toho schopni rozhodně byli, ale teta by mě rozhodně nenapadla, jako viník. Vždycky je to ten nejméně pravděpodobný. Na ni jsem ani nepomyslela, že by tam vešla. "Fajn, omlouvám se vám všem." řekla jsem lehce arogantním tónem hlasu. Ale na tetu jsem byla naštvaná i u večeře, když jsem seděla v jiném oblečení a kluci se na mě dívali. Měla jsem ředkvičku v puse a otráveně se na ně podívala. Zhryzla jsem ji. Pelter polekaně polkl. Asi jsem ho děsila příliš.

       "Tak už se nezlob." prosila mě Ferguda, když už jsme spolu myly nádobí, zatímco se kluci dívali na fotbal a všichni nadávali na ty magory, podělané srágory. Samozřejmě, že to složil Thomias. Nezlobila jsem se na ni. Ale na sebe. Falešně jsem je obvinila. Všechny. Křičela jsem po nich. Ani jsem se jim pořádně neomluvila. A odpustí mi to vůbec? Stiskla jsem pevně utěrku v ruce. Budu se jim moci podívat do tváře a usmát se na ně, jako včera? A nepodívají se oni jinam, aby mě neviděli?

      Do obývacího pokoje jsme s tetou donesly čtyři mísy s popcornem, ovšem všechny sebrali kluci, přesněji řečeno, Damad, Anzoh, Thomias a samozřejmě Jiank, jako jejich vůdce. Měla jsem sto chutí je praštit. Představa, jak jim padají hlavy do popcornu, mě rozesmála.

      Posadila jsem se na sedačku, kde mě však ti hulváti hned přimáčkli. A dost! Vyhodila jsem nohy do vzduchu a všechny je hezky stáhla tak blízko k sobě, že se nemohli dívat a nakonec spadli. Čistila jsem si ruce, jako po namáhavé práci a hodila si nohy na sedačku. Pak jsem se z lehu dívala na televizi a provokativně mlaskala. Zlé pohledy mě stíhaly, až do prvního gólu. To už všichni házeli popcorn na televizi. Ona za to přece nemůže, napadlo mě, ale mlčela jsem. A když pak dali gól naši, radovala jsem se pro jistotu s nimi, abych nebyla outsider. Popcorn se válel po zemi. Damad mě přesvědčil o své... nenasytnosti, protože jedl i popcorn ze země, když už nikdo z nás neměl. Proto teta nikdy nevysávala... Fuj.

      Když byla pauza, museli jsme otevřít okna, protože z toho jejich nadšení se už nedalo dýchat. Všechen vzduchu vzaly jejich plíce a já mrtvá ležela na gauči, okradená o popcorn. Chtělo by to další dávku. Teta toho nakoupila hodně. Věděla, že první třetina bude pěkně hladová. Ještě před začátkem druhé třetiny jsem slyšela, jak popcorn v mikrovlnce praská. Pivak si sedl na kousek sedačky, kterou ještě nezabíraly moje nohy. Dala jsem kolena stranou, abych se na něj mohla podívat.

       "Věřila jsi mi, že jsem to nebyl?" zeptal se milým hlasem. Usmála jsem se. Copak bych mohla podezřívat i jeho? Posadila jsem se a opřela si o jeho rameno hlavu.

       "Vůbec." řekla jsem upřímným hlasem a dívala jsem se na obrazovku. Váhavě zvedl ruku a já čekala, že mě pohladí, ale neudělal to. Ke konci prostě odtáhl. Zklamaně jsem vzdychla a zase si lehla. Dala jsem si na něj nohy, až se musel trochu skrčit, abych měla pohodlí. Dívala jsem se na televizi, zatímco si on ničil záda. Mohl mi nohy klidně shodit. Ale neudělal to.

      Když přišli ostatní, nohy jsem z něj sundala a natáhla si je. On se posadil na zem, aby to nevypadalo podezřele a krásné, fialové oči se zahleděly na obrazovku. Hned se kolem něj shromáždilo dalších pět hlav, aby mohli mít ten nejlepší výhled. Pak se před obrazovku postavil strejda a zohnul se. Takže jsme viděli jenom jeho pozadí. Protestovali jsme házením popcornu, na což už nás teta okřikla. Páni, i já ztrácím pomalu vychování. A to jsem bývala vzorná! Ano. Bývala. Použila jsem správně minulý tvar slovesa.

      Zápas se protáhl do pozdních hodin večerních, protože se nemohlo rozhodnout, kdo vyhraje a kdo ne. Všichni jsme pak už jednohlasně povzbuzovali naše. Hráli sice mizerně, ale chtěla jsem, aby byla legrace. Sotva dali gól naši protihráči, zasypal televizi popcorn, který se odrážel zpátky na zem, nebo do otevřené Damadovy pusy, který měl kačera na sobě, vypadal jako mrtvola, když ho držel oběma rukama a sotva stíhal polykat a žvýkat popcorn. Když došel, smutně zakňučel, že má hlad.

      Bohužel, všechen popcorn (poměrně dost balíčků!) byl sněden. Moc mě to nepřekvapuje, jsou početná rodina, ale oni by se mohli krotit. Damad si říhl a ani se neomluvil, dokud ho strýc nenapomenul. On neměl vychování žádné. Alespoň, že ostatní byli alespoň trošku (opravdu mizivě) vychovaní. Teta misky jenom opláchla, s čím pomoc naštěstí nechtěla. Ležela jsem na sedačce hlavou dolů a dívala se na obrazovku vzhůru nohama.

      V televizi za celý můj život nic nebylo, co by mě bavilo. Otráveně jsem klikala na programy, ale nic mě nezaujalo. A to jsem si myslela, že svět vzhůru nohama je zábavný. Někdo mě polechtal na odhaleném bříšku. Hned jsem vstala, ale pak zase sletěla a praštila se do hlavy. Když jsem se vzpamatovala z lehkého otřesu mozku, viděla jsem vedle mě sedět Pivaka. Nemohla jsem si pořádně sednout. Nakonec jsem skončila na zemi celá. Protáhla jsem obličej a ležela na zemi. Pak jsem prudce vstala, až se mírně polekal, co se mi stalo. Sotva jsem se na něj podívala, pořád měl na tváři úsměv. Jak se mohl pořád tak mile usmívat, i po tom, co se stalo. Od toho dne jsme spolu moc nemluvili. Lehce jsem se podívala stranou.

      Sedl si vedle mě na zem a chytil mě okolo ramene. Přitiskl mě k sobě. "Omlouvám se, pokud jsi měla o mě strach." řekl náhle, což mě vyděsilo, ale také mírně uklidnilo. Se zavřenýma očima jsem se o něj opřela o něco víc. Bylo mi náhle líp, protože jsem věděla, že je zase normální. Hladil mě po rameni. Otevřela jsem oči a sledovala reklamu v televizi.

       "To nic." řekla jsem nakonec. Měla jsem strach, když ho mlátili a on se jim nijak nebránil. Nebránil se snad proto, aby mě nevyděsil? Mluvil Damad pravdu? Bál se, že se ho budu bát i já. Zklamaně jsem přimhouřila oči. Jsem snad pro ně přítěž, když tady jsem? Najednou se dotkl mého čela a já se na něj prudce otočila. Vypadal poněkud překvapeně.

       "Ehm... Zbledla jsi." řekl zaraženým hlasem a sám se mírně začervenal. Bezbranně jsem na něj hleděla. Nakonec jsem mu položila hlavu na rameno a chytila ho za ruku.

       "Děkuji, že jsi mi předtím pomohl." řekla jsem tiše a byla jsem ráda za tmu kolem nás, protože kdyby bylo světlo větší, než z televize, viděl by, jak se červenám, když ho držím za ruku. Pohladil mě po hlavě.

      Neřekl však nic. Jen mě hladil po hlavě. Připomínalo mi to chvíli, když jsem s ním byla na houpačce a usnula mu na rameni, jak mě hladil stejně. Proč jsem si už předtím nevšimla náznaků toho, že mě chtěl chránit. Jela bych tady, kdybych přemluvila taťku, aby mě nechal u nich na celé léto?

      S Pivakem jsme se dívali na televizi až do pozdních ranních hodin. Konečně jsme potom našli zábavný pořad, při kterém jsme se vesele smáli, až jsme byli rudí od nedostatku vzduchu. Ležela jsem Pivakovi na klíně, zatímco mě on hladil po hlavě. Bylo to příjemné. Připadala jsem si, jako nějaká kočka. Pak jsme se oba zasmáli. Když jsem chtěla vstát, přepadla jsem přes okraj a skončila na zemi. Pomohl mi vstát.

      Neměl však na tváři výsměch. Měl na tváři milý, soucitný úsměv. Lehce jsem se polekala jeho ruky, kveru měl před sebou při vzpomínce na ten zlý pohled, když držel kluka za zápěstí. Přesto jsem ji po chvilce přijala. Pevně jsem mu ji stiskla, když mě chtěl pustit. Doprovodil mě do pokoje, kde mě uložil. Pohladil mě po hlavě. Nechtěla jsem ho pustit. Jeho ruka hřála tu mou.

       "Hezké sny." řekl nakonec a pustil mě. Dívala jsem se za ním, jak odchází pryč. Vstala jsem, ale nic jsem neřekla. Jen jsem se za ním bezradně dívala. Co když všichni odejdou a já se o nich nic nedozvím? Co když odejdu a nebudu je pak vůbec znát?

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře