Až mě probudíš 9

16. leden 2016 | 07.00 |

   Říká se, že si nevybíráme rodinu, ale můžeme si vybrat osobu, se kterou budeme chtít chodit životem, smát se a milovat ji. Když jsem ho poznal poprvé, ani by mě nenapadlo, že se do něj nakonec zamiluji. A nyní stojím před ním a chci ho chytit za ruku. Chci udělat něco, po čem on pořád toužil, div neškemral. Ale nyní jsem to já, kdo je odmítnut. Je tohle ironie? Je mu protivné to, co předtím dělal on mně, zatímco to připadalo protivné mi? V čem jsem udělal chybu, že se na mě nyní už nebude dívat těma rozzářenýma očima, jako předtím?

   Dovnitř najednou vtrhli jeho matka a otec a otec po něm hned začal hubovat, jak si mohl dovolit přivádět jim takové problémy. Měl bych odejít, napadlo mě. Jsem sice doktor, ale tohle je jeho rodina. A on stejně nejeví žádné známky po tom, abych se s ním bavil. Omluvil jsem se za vyrušení a odešel jsem. Mary se za mnou zmateně dívala. Po tomhle musím doopravdy slíbit, že se už víckrát nepokusím zamilovat se. Možná, že je to k nejlepšímu. Vrátím se zpátky do svého obvyklého života. Jako by se nic nezměnilo. Jsem pořád ten samý Sebastián, který si bere celodenní služby a o sebe vůbec nedbá, nechce se zamilovat a občas si zajde na skleničku se svými kolegy. Žije sám v neuvěřitelně velkém bytě... ve kterém bude strádat a pomalu stárnout sám. Chodí na hřbitov postěžovat si matčině hrobu, jako nějaký psychicky labilní člověk. Nemiluje a není nikým milován.

   Zavřel jsem se ve své pracovně. Sedl jsem si na židli a jen tak bez života jsem zíral do stropu. Nepamatuje si mě. Neví, kdo jsem. Co bych také mohl očekávat, že? Raději na mě zapomene, než aby si měl vzpomenout na všechno... co jsme spolu dělali. Opřel jsem hlavu o stůl a zarazil jsem se. Na stole jsem měl pořád otevřenou jeho složku. Chvíli jsem si prohlížel jeho tvář a přejel po ní rukou. Po chvíli jsem složku zavřel a vstal ze židle. Tohle bude jediné správné rozhodnutí, které kdy udělám.

   Zaklepal jsem na dveře a otevřel mi Fredy. Zmateně sledoval, jak mu podávám složku. Byla to ta poslední, která jim přece chyběla. Nic jsem mu neřekl a odešel jsem. Slyšel jsem, jak otevřel složku a hrabal se v ní.

Bylo mi jasné, že se za mnou dívá. Ale to mi bylo jedno. Musel jsem se soustředit na svou práci. Musím se zase vrátit do normálu. Rozhodl jsem se, že udělám to, co všem prospěje nejvíce. Vzal jsem si složky několika pacientů, a abych pomalu zapomněl, vydal jsem se na jejich kontrolu. Už jsem se víckrát nepodíval na chodbu, kde se nacházel pokoj číslo jedenáct. Musel jsem zapomenout za každou cenu. Protože on na mě také zapomněl.

   Nevím, kolik uběhlo hodin, zatímco jsem kontroloval plno nových i stálých pacientů. Po dlouhé době jsem zavítal také o patro výš do psychiatrické léčebny, kde mě lidé jen stěží poznávali, ale hned na to mě soucitně objímali, protože vycítili, že jsem si i já prošel nehezkou částí života znovu. Neřekl jsem jim, co to bylo. Ani se mě na to neptali, ale poznali to ihned. Strávil jsem tam s nimi dlouhou dobu a rozebíral jejich sny a jejich pocity. Někteří ušli dlouhou cestu a jen kousíček jim zbýval, aby mohli být označeni za normální a mohli opustit toto místo. Měl jsem z toho radost. Zaměstnal jsem mozek úplně vším jen proto... abych na něj nemyslel. Chodil jsem po všech patrech a pokoušel se soustředit na svou práci. Ale při odpolední přestávce, když jsem pil kávu, přisedla si ke mně Mary a jedla suši. Zabolela mě vzpomínka a já nemohl déle setrvat u stolu.

   Zachytila mě však za rukáv a zeptala se mě přísným hlasem, co se mi stalo, že se celý den chovám jako mrtvola. Kéž bys to mohla vědět, pomyslel jsem si zklamaně, ale zahrál jsem, že to nic není. Nevěřila mi ani slovo. Proto vstala, šla vrátit suši a popadla mě za loket. Tahala mě do své kanceláře, kde se posadila naproti mně a vzala si propisku do ruky. Byla připravená na můj výslech. Co bych jí měl vykládat? Všechno jsem jí už řekl předtím, nemám už víc, co bych řekl. Podíval jsem se na čas. Vstal jsem a jako mrtvola jsem pomalu kráčel ke dveřím. Hned mě zachytila za rameno a přísným hlasem se mě ptala, kam zase jdu.

    "Na hřbitov," řekl jsem pouze a odpověděl jí tak na všechny otázky. Zaraženě se na mě podívala a nechala mě odejít. Cestou jsem potkal jeho rodiče. Začali mi děkovat, ale já je ignoroval. Copak nevidí, že se s nimi nechci... o něm bavit? Nereagoval jsem na jejich slova a pomalu kráčel kupředu. Nezasloužím si je slyšet.

   Před vchodem se konečně zastavili a já slyšel Maryin hlas, jak se jim omlouvá za mé chování. Měl jsem jasno, kam půjdu. Poprvé za celou tu dobu nesněžilo. Vyšel jsem jen tak, v oblečení, které normálně nosím v nemocnici. Potloukal jsem se ulicemi a nechával kolem sebe proplouvat lidi. Vzhlédl jsem a ocitl jsem se před barem, kde jsem ho poprvé potkal. Chvíli jsem si prohlížel jeho nápis a potom výlohu. Kdybych tady ten večer nešel, změnilo by se něco? Kdybych ho tehdy nepotkal, kdybych ho prostě ignoroval, cítil bych se nyní lépe? Opět se mi dostal do hlavy a já ho z ní nemohl dostat. A to mě rozčilovalo, avšak uklidňovalo zároveň.

   Po chvíli jsem došel na hřbitov a zastavil jsem se hned u brány. Viděl jsem před hrobem mé matky jakousi ženu s černým kloboukem. Pomalu jsem se vydal k ní a byl jsem připravený se jí zeptat, jak jí mohu pomoci. Moc velkým šokem pro mě nebylo, že když jsem spatřil její tvář, byla to tvář mé matky. Šok to pro mě nebyl z toho důvodu... že se to nestalo poprvé. Mile se na mě usmála a chytila mě za ruku.

   Řekla mi tím milým hlasem, že nikdy nemohla být pyšnější na svého syna, na což jsem se chtěl zasmát. Kvůli mně přece zemřela a její jediné dítě se zamilovalo do mladíka, který si ho ani nepamatuje. Všechno jsem jí řekl, zatímco mě držela za ruku. Přitiskla si mě na prsa a objala. Hladila mě po hlavě. Chyběl mi její dotyk. Nevím, jak dlouho jsme tam jen tak stáli. Tiše mi říkala, že je na mě hrdá.

    "Vždycky jsem chtěla, aby se z tebe stal doktor, který se tolik stará o své pacienty," zašeptala tichým, však milujícím hlasem. Neodpověděl jsem. Nejsem ten, kdo si myslí, že jsem. Konečně jsem k ní vzhlédl a ona mi věnovala milý úsměv.

    "Matko, odpustíš mi, že jsem se sobecky zamiloval do tohoto mladíka?" zeptal jsem se jí tiše, zatímco mě pořád držela ve svém náručí. Usmála se víc a pohladila mě po hlavě.

    "Nemusíš se bát," řekla mi mile. "Miluješ ho a to je to hlavní. Jen si musíš vybojovat jeho lásku zpátky. Pamatuje si tě... jen ho musíš popostrčit, aby si na tebe vzpomenul."

   Chtěl jsem se jí zeptat, co tím myslí, opravdu moc chtěl. Ale najednou jsem otevřel oči. Rozhlédl jsem se kolem. Byl jsem na hřbitově a seděl, opřený o její hrob. Zřejmě jsem usnul. Protřel jsem si oči a zjistil jsem, že je mám trochu vlhké. Pitomost, nebudu přece... brečet. Vstal jsem a setřepal ze sebe sníh. Naposledy jsem se podíval na její náhrobek a trochu jsem se pousmál. Pohladil jsem chladný kámen před sebou.

    "Nezapomenu na tebe, nikdy," zašeptal jsem milým hlasem. "Avšak... tohle je poslední den, kdy tady přijdu. To ti slibuji. Nemusíš se proto o mě už tolik bát. Pomohla jsi mi i na poslední chvíli." Potom jsem se zhluboka nadechl, podíval jsem se před sebe a pousmál se. "Miluji tě," rozloučil jsem se s těmito slovy a otočil jsem se k odchodu. Abych se mohl posunout dál, musím zapomenout. I kdyby mě to mělo potom mrzet, bude to pro všechny nejlepší. Musím být silný na to, abych zapomenul, jak moc jsem ho miloval. Neví, kdo jsem. Měl bych to rovnou vzdát. Jen stěží mi bude věřit všechno, co jsem s ním zažil. Bolestně jsem se usmál. Nebude to přece tak těžké... zapomenout.

   Vrátil jsem se zpátky do nemocnice a chtěl jsem rovnou jít do jeho pokoje, ale v čas jsem se zastavil. Musím si začít zvykat, že už o něm přemýšlet nebudu, že už nikdy neuslyším jeho smích ani hlas a především... že už ho nikdy neuvidím. Zavřel jsem se ve své pracovně a zbytek dne jsem tam jen tak seděl a zíral do stropu. Potom jsem vytáhl malý papírek ze své kapsy. Byla to jeho fotka, kterou jsem předtím sebral z jeho složky. Skrčil jsem ji a chtěl zahodit do koše, ale nakonec jsem si ji dal do kapsy.

   Abych si zbytečně nekřivil záda, lehl jsem si na gauč a dal si ruce bezstarostně za hlavu. Nevím, kolikrát dovnitř někdo vešel, něco řekl nebo položil na stůl a zase odešel. Vše jsem ze své hlavy vytěsnil. Měl bych zmizet, žít někde svůj vlastní život a zapomenout na to všechno kolem sebe. Konečně mi došlo, že svou matku už nikdy víckrát neuvidím. Nebyla by rozhodně ráda, že pořád žiji v minulosti. První správný krok, který ve svém životě udělám, bude... že odjedu z města, nebo si najdu jinou práci. Možná, že se přestěhuji do vedlejšího města a tam nastoupím, jako doktor. Je tolik možností. Ve vedlejším městě mají dokonce větší nemocnici a lepší vybavení. Možná, že tady nechám Mary a Fredyho nejapné poznámky, ale musím se pohnout kupředu a zapomenout. Ano, zapomenout na všechno, co jsem tady prožil a protrpěl. A až budu mít vyčištěnou hlavu, možná že se sem jednou vrátím a porozhlédnu se, jak jde vývoj tohoto města kupředu. Kdo ví, třeba tady jednou vybudují druhou nemocnici. Usmál jsem se nad představou růžové budoucnosti v tomto utopickém městě. Nakonec mi odstěhování se nepřišlo jako až tak špatný nápad. Nic mě tady už nedrží. S matkou jsem se rozloučil. Mary a Fredymu to řeknu zítra, až si zařídím přesunutí do vedlejšího města. Budou mě jistě mlátit a křičet za mnou, že jsem maniak, ale já budu moci jenom souhlasit. Ano, jsem maniak. Na něj brzy zapomenu. Vždyť i on během několika minut zapomenul, kdo jsem a nijak mu to nevadilo. Není to až tak těžké.

   Byl jsem o tom naprosto rozhodnutý. Začal jsem psát výpověď. Zřejmě bych o tom nejdříve měl informovat i ostatní, napadlo mě. Ne, jenom to předám řediteli nemocnice a odejdu. Je to až tak snadné. Po chvíli jsem byl hotový. Podíval jsem se na svůj budík. Čas, abych znovu obešel všechny pacienty.

   Nečekal jsem ani chvíli a vydal jsem se znovu obhlédnout všechny pacienty. Viděl jsem Mary a Fredyho, jak pospíchají na sál. Zřejmě jim přivezli další hromadnou autonehodu. Viděl jsem, jak policisté odvádějí onu dívku v poutech. Věnovala mi poslední pohled a potom s nimi zmizela za dveřmi. Už zase začalo sněžit. Kráčel jsem opuštěnou chodbou a na chvíli jsem se zarazil, hned jsem však šel kupředu, když jsem spatřil ho a jeho rodiče, jak jdou mi naproti, s jeho věcmi. Propustili ho celkem rychle, zřejmě ho chtějí převézt k nim domů a starat se o něj sami. Nevěnoval jsem jim pozornost a snažil se kolem nich co nejrychleji projít. Nevím, co bych jim byl schopný říct. Viděl jsem však, že se za mnou on dívá. Snažil jsem se ze všech sil ho ignorovat. Nic k němu už necítím, stejně jako on. Možná, že to není dobré rozhodnutí, ale...

   Rychle jsem vešel do jeho pokoje a přesvědčil se, že se mi to skutečně nezdálo, že skutečně odešel. Byla tam jedna ze sester a uklízela po něm lůžko. Tiše jsem pozoroval tu místnost, kde byl předtím uvězněný. Byl v bezvědomí několik dní a oni si ho jen tak odvedou. Zřejmě pan Shewon zatahal za mnoho provázků, aby se mu to povedlo. Tím lépe pro něj. I pro mě. Vyšel jsem ven, abych za ním naposledy mohl podívat a zarazil jsem se, když se za mnou ohlédl i on. Jeho rodiče ještě něco vyřizovali na recepci, zřejmě jeho převoz vlastním autem. Po chvíli se mi však ztratil z očí a odešel se svými rodiči. Zůstal jsem stát na chodbě. Po chvíli jsem pohlédl do země. Co jsem si myslel? Že ho jen tak dostanu ze své mysli? Ano, budu se o to snažit. Protože on ani neví, kdo jsem.

   Potloukal jsem se po nemocnici, až (nevím sice jak) jsem skončil v Archívu. Zarazil jsem se, když se přede mnou dveře neotevřely a já do nich vrazil. Hned mi to starší muž začal vyčítat, až potom mě poznal a omluvil se mi.

    "Nevolal jste," zabrblal, když mi otevřel dveře.

    "Ano, já vím, omlouvám se za tohle vyrušení," omluvil jsem se mu pokojně. Zaraženě se na mě díval, když jsem se nehrnul k té hromadě spisů. Zeptal se mě, zda se něco stalo. Posledně jsem tady byl dlouhou dobu a úplně zbytečně.

    "Chcete skleničku?" zeptal se mě a poukázal na láhev whisky pod stolem. Ukázal mi, abych o tom pomlčel před ostatními. Je mi jasné, proč to tady má. Celé týdny je tady zavřený, nikdo sem moc nechodí, takže mu nevadí, když se sem a tam opije, jinak by zešílel. Mile jsem jeho nabídku odmítl, tak pokrčil rameny a sám si nalil. Jedním lokem ji vypil a zašklebil se. Seděl jsem tam s ním pěknou dobu a ignoroval fakt, že mě mezitím mohli hledat a shánět kvůli problémům s ostatními pacienty nebo s nějakými novými, kteří potřebovali na sál kvůli vážné operaci nebo něčemu. "Co Vás sem přivádí, když ne spisy?" zeptal se mě konečně. Mlčel jsem a podíval jsem se k místnosti se skříňkami, kde jsem před několika dny hledal jednu určitou složku.

    "To je na dlouhé povídání," řekl jsem, abych se vyhnul dalším otázkám.

    "Heleďte," řekl a nahnul se ke mně. "Vidím Vám na očích, že chcete odejít, Etkinsi. Ať Vás to ani nenapadne!" Zarazil jsem se. "Když tak dobrý doktor a navíc slušný člověk odejde, kam tamhle nemocnice půjde? Jestli jsou to osobní důvody, pak to je smůla, ale pokud je to jenom, promiňte mi ten výraz, zbabělost, tak už se na Vás nebudu moci podívat znovu tím pohledem, jako se na Vás dívám nyní."

   Tiše jsem ho pozoroval a potom pohlédl do země. Pousmál jsem se. "Možná obojí," řekl jsem konečně a vstal ze židle. "Budete mi rozhodně chybět."

   Povzdychl si. "Hlupáku," řekl pouze. "Tam, kam jdete, před svou minulostí neutečete, přemýšlejte o tom."

   Odešel jsem ze sklepení a přemýšlel o jeho slovech. Skutečně to není možné před minulostí utéct? I kdybych utíkal opravdu rychle?

   Posbíral jsem si plno svých věcí. Byl jsem rozhodnutý. Zítra odevzdám výpověď, nyní už je na to poměrně pozdě. Potkal jsem Mary, která mi opět nabídla, abych s ní šel do baru, abych si pročistil myšlenky. Byl to dobrý nápad, jak se odreagovat.

   Avšak já se nebavil. Ona tančila živě, jako každou jinou noc, kdy jsem tady s ní šel, ale já se nudil a utápěl se v minulosti. Musel jsem zapomenout na všechno, co jsem zde zažil. Pozoroval jsem Mary, jak se směje a flirtuje s jedním mladým mužem. Přisedla si ke mně mladá dívka a také se pokoušela se mnou flirtovat. Nakonec jsem jen zaplatil za nevypitý alkohol a odešel jsem. Tohle místo mě znechucovalo a zároveň mě to přivádělo k myšlence... že jsem ho tady poprvé viděl. Pořád ho vidím za tím sklem, jak na mě zoufale hledí. Nechal jsem Mary, aby se bavila. Počkám venku. Tam, kde se budu cítit bezpečněji. Je tady na mě až příliš mnoho vzrušených lidí, kteří si chtějí užívat.

   Kousek jsem odešel od baru, ze kterého přímo řvala hudba, a opřel jsem se o zeď, kterou jen slabě ozařovala pouliční lampa. Tiše jsem pozoroval dění kolem sebe. Dva mladí lidé šli vedle sebe a drželi se za ruce. Trochu mě zabolela vzpomínka, kdy mě chtěl chytit za košili, ale já mu to nedovolil.

   Musel jsem to skoncovat. Vytáhl jsem jeho fotografii a tiše ji pozoroval. Musím zapomenout za každou cenu. Přeložil jsem ji na polovinu a zavřel jsem oči. Není to přece až tak těžké. Slyšel jsem hlasy, ženský a mužský. Podle tóniny to byli oba mladí lidé. Opět šťastný pár. Něco, co já nikdy nezažiji.

   Natrhl jsem fotku a pomalu ji roztrhl na polovinu a pak na čtvrtiny. Po krátké chvíli jsem jen pozoroval drobné kousíčky v své ruce a nechal, aby si je vítr vzal. Kdybych se tehdy ohlédl, byl bych překvapený, však osoba za mnou zalapala po dechu, když spatřila poslední kousíček fotky v mé ruce. Byla to jeho tvář, která se na mě dívala z fotografie. I tu jsem nakonec nechal větru, aby si ji sebral a odnesl s sebou.

   "Proč máte mou fotku?" zeptal se mě najednou zvučný hlas, který bych poznal i o půlnoci. Prudce jsem se otočil a sledoval Uretana, jak stojí vedle nějaké malé dívky, a zmateně mě pozoruje.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře