Všichni chtějí vládnout světu 17

17. leden 2016 | 07.00 |
› 

Nicolas se díval chladnýma očima na své rodiče, kteří spokojeně spali jeden vedle druhého. V ruce držel otcův meč, který si objednal, aby se s ním chlubil na příštím plese. Už se s ním nepochlubí. Oba dva je shodil z postele, až se na něj leknutím podívali, co si to dovoluje. Oči měl tak chladné, že jeho vlastní matka se ho lekla natolik, že málem omdlela, ale zachytila se za pomocí ruky postele. Ignoroval otcův rozkaz, aby se okamžitě omluvil a předal mu jeho věc. Nazval ho zlodějem a ubožákem, Nicolas ho však ignoroval a pomalu k nim kráčel. Předtím, než mohla matka vykřiknout, když viděla, že probodl jejího manžela, pořezal jí na krku, aby její hlas už nikdo neslyšel. Když obě těla padla na zem, bez zájmu v očích je pomalu rozřezal. Postavil se a sledoval své dílo. Oči šílence však ještě nebyly spokojeny. Stál v kaluži krvi, která se pomalu dostávala i k otevřeným dveřím. Nebyl spokojený, měli trpět víc. Meč mu zmizel z ruky. Pomalu se za ním chtěl podívat, kam mu asi spadl. Najednou ho někdo popadl a pevně ho sevřel v náruči. Překvapeně vzhlédl a sledoval Pratchetta, který ho tahal od dvou těl pryč a přitom se klepal. Zastavil se před prahem. Konečně se podíval za Pratchetta a sledoval Artura, který měl v očích smrt, když sledoval dvě rozsekaná těla před sebou. Zbledl a nehýbal se. Skoro nedýchal a oči se mu trochu leskly. Elizabeth stála vedle něj a držela ho za ruku. Potom její ruka pomalu klesla k zemi, stejně tak ona klesla do kolen a v očích měla nechápavý výraz, jakoby se ptala, proč je maminčina ruka daleko od jejího ramene a proč hlava jejího otce visí jen na kousku jeho krku. Pratchett je chtěl poslat pryč, ale už bylo pozdě. Klesl na kolena a držel Nicolase u sebe, zírajíc na zohavené kusy těl před sebou. Tu noc čtyři sourozenci přišli o krkavčí rodiče, a přesto z nich bylo něco vytrženo. Nicolasovi zůstal jeho chladný, lhostejný pohled dodnes. Pratchett už nikdy nemohl smýšlet o svém mladším bratrovi, jako o nevinném chlapci, který občas jen provokuje. Elizabeth se odnaučila plakat kvůli maličkostem, skoro vůbec neplakala a během té noci skoro dospěla, přestože byla tak malá. Artur od té chvíle pocítil odpor tak velký ke všem zbraním, že odmítal jedinou z nich kdykoliv sevřít v ruce, raději by si nechal obě ruce uřezat, než aby udělal to, co jeho starší bratr.

Protože bylo Pratchettovi jasné, že je budou lidé kolem postrádat hned den jejich vraždy, musel jednat rychle a s rozumem.

Když zavřel dveře do ložnice a odvedl své sourozence do jejich pokoje, rozhodl za všechny, že bude nejlepší, když odejdou. Na výzvu, aby si sbalili to málo, co mají, se vydal dolů. Museli zamést stopy po tom, že zde vůbec kdy byli. Ten pohled v Nicolasových očích. Nikdy předtím ho neviděl. Nemohl se přimět k tomu, aby uvěřil, že jeho malý bratr skutečně zabil. Když došel do kuchyně, popadl pouze jedinou věc, kterou bude potřebovat. Olej a alkohol. Začal tyhle tekutiny rozlévat kolem dokola po celém domě, po schodech, v přízemí i v prvním patře. Podíval se na společnou fotografii s jeho sourozenci. Po tváři mu stekla slza. Téhle oběti bude potřeba. Když vypotřeboval olej i alkohol, zavolal na své sourozence, kteří rychle seběhli po schodech dolů. Následoval je. Naposledy se rozhlédl po místu, které jen z donucení musel nazývat domovem.

"Doufám, že shnijete v pekle," pousmál se trochu a zavřel poklidně oči, když škrtl zápalkou a hodil ji před sebe.

Plamínek se točil ve vzduchu jenom chvíli, potom zažehl schodiště. Pratchett vyšel ven a už se neohlédl za sebou, zatímco plameny pohlcovaly jejich domov. Vyzdvihl Elizabeth na ramena a nesl ji. Jen Elizabeth se ohlédla za obřím domem, který hořel, a v očích měla trochu slzy, které si zlostně utírala, aby zapomněla. Neměli, kam by šli, tak kráčeli kupředu. Dlouhou dobu poslouchali otce zpoza dveří, jak vykládal jejich matce o Velké vodě, za kterou žije velmi vážená rodina Lucky Luciana. Ani jeden z nich netušil, kdo by to mohl být. I tak ho obdivovali. Nejdříve přežívali jen tak v ulicích a okrádali pocestné. Potřebovali peníze na dlouhou cestu přes Velkou vodu. Nepřestávali však snít svůj sen, že jednou potkají Lucky Luciana a seznámí se s ním. Nevěděli, kdo to je, ale když má ve jméně štěstí, musí to být hodný člověk. Každý den i noc trávili spolu, krádežemi nebo provokováním lidem kolem sebe. Putovali od jednoho města k druhému, když si jejich tváře zapamatovali. Po necelém roce, kdy odešli z domova, se zastavili u čtyř letáků, a Nicolas se hrdě usmíval, Elizabeth vesele tleskala, Pratchett kroutil hlavou a Artur se chytal za hlavu se slovy, že půjde skočit do vody s kamenem kolem krku, aby se utopil, ale Nicolas ho se smíchem zastavil, aby tak nečinil. Na všechny čtyři byla vypsaná skutečně obrovská odměna a přitom to byly pořád děti. Artura to nejvíce deprimovalo. Je tak malý a už je zločinec. Jeho sourozenci si to však skutečně užívali a bavili se tak, jako nikdy předtím. Nyní už nebyl důvod se schovávat.

Chodili skrz ulice beze strachu. Už jim však nestačily jen kapesní krádeže a mluva s policií, kterou většinou obstarával Artur už v útlém věku. Rozhodli se, že peněz už bylo dost na cestu po Velké vodě do Ameriky za Lucky Lucianem. Zbraně si mohou obstarat cestou. A tak přesně dva roky od chvíle, kdy vypálili svůj domov, nastoupili také na loď, která je měla odvést do Ameriky. Poslední pohled na jejich rodnou krajinu, na jejich město, které jim v posledním týdnu bylo domovem, poslední pohled na to všechno, co za sebou nechávali, aby se stali celosvětově známými, aby o nich všichni věděli, aby se jich báli tak moc, jako Lucky Luciana.

Cesta to byla dlouhá. Trvala několik měsíců. Poznali půlku světa, než se konečně dostali přes Velkou vodu do Ameriky, překrásné říše, která je hned vítala při příjezdu a pyšnila se svými obrovskými domy. Ale také překrásnou pláží v jejíž blízkosti stál mohutný strom s překrásnými květinami. Amerika je všechny čtyři uchvátila. Nemohli najít dokonalé slovo právě pro její majestátnost a dokonalost samotnou. Nikdy předtím tak obrovské město neviděli. Když se vylodili, rozhlíželi se kolem dokola s menšími kufry, kde měli zbytek peněz a nějaké zbraně, spíše jen to, co si sami sehnali nebo ukradli, popřípadě vytvořili. Nemohli se nabažit toho všeho, co bylo rázem kolem nich.

Pratchett se místních lámanou angličtinou zeptal, kudy se jde na jedno určité místo. K domu Lucky Luciana. Lidé se jen zasmáli a pobaveně na ně hleděli, jeden muž v obleku jim však cestu mile rád ukázal se zlomyslným úšklebkem na tváři. Všichni tady nosili věci, které oni nikdy předtím pořádně neviděli. Drahými, překrásnými šaty se honosily dámy kolem nich, v oblecích a kloboucích se v horkých dnech pařili muži v každé části města. Všichni sourozenci byli zaujatí věcmi kolem sebe, jen Nicolasovy oči vypadaly, že je nic nezaujalo ani nepřekvapilo.

Držíc se v blízkosti toho druhého, postupovali kupředu a obdivovali obří stavby nad sebou, které mizely kdesi v nebi mezi mraky, které snad ani špičku neměly. Artur začichal a potom se zhluboka nadechl nosem. V puse se mu nahromadily sliny. Nebyl jediný, komu zakručelo v břiše, když před sebou spatřil opékající se maso. Všichni čtyři trochu zoufale hleděli na maso, div nezačali slintat, jako psi. Jako omámení kráčeli kupředu, ale potom jim před nosem kdosi zavřel.

"Naval prachy, potom vstup," ozval se nabručený, tlustý muž s knírkem a odešel do místnosti, aby stejným tónem obsloužil své zákazníky. Všichni čtyři přitiskli své tváře ke sklu a sledovali maso, zatímco slintali. Nikdy nic tak překrásného neviděli, ani necítili.

"To chci," řekla Elizabeth narovinu a její bratři jen omámeně přikývli. Najednou se dveře otevřely a oni spadli na zem. To už jim muž zlostně říkal, aby se okamžitě ztratili, a hrozil jim pěstí. Nicolas na něj jen vyplázl jazyk, dostal se okolo něj do restaurace. Muž za ním zakřičel a rozběhl se za ním. Nicolas se hravě propletl mezi lidmi, kteří jedli až k prasknutí nebo nechávali celé jídlo na talířích se slovy, že to bylo příliš slané, a dostal se až k točícímu se masu nad ohněm. Rychle popadl rožeň a utíkal s masem pryč, zatímco se Elizabeth pobaveně smála a tleskala mu. Muž za ním vřeštěl, aby mu jeho sele okamžitě vrátil. Nicolas se hravě dostal ven zadním vchodem, proběhl okolo jakéhosi muže v černém kabátě, který se za ním podíval. Když se schoval za roh, viděl potom tlustého majitele restaurace, který do muže také vrazil, ale neutekl nijak daleko, protože si ho muž k sobě přitáhl díky své vycházkové holi. Ozvala se tlumená rána, muž zakřičel a padl na levou nohu, ze které mu tekla krev.

"Proč tak chlupaté prase jako ty vůbec utíká, Petersone? Nehorázně zapácháš," poznamenal muž pohrdavě.

"Do toho ti nic není, Lucu," zavrčel muž zle, to už mu muž v kabátě dupl na masivní břicho a muž zakřičel bolestí. Elegantně oděný muž s holí v ruce jenom zakroutil hlavou do stran nad ubožákem, který neumí ani chytit malého spratka, co mu sebral jídlo. Potom mu holí píchl do oka a muž zavřeštěl, jako siréna, držíc se za zranění. Nicolas to tiše sledoval. Když potom na něj muž pohlédl skoro zlatýma očima s tmavě hnědým odstínem, jedno měl však trochu přivřené, rychle se rozběhl pryč, ale ty oči pořád cítil, jak ho sledují a nedívají se nikam jinam, než právě na něj.

Sotva se dostal před své sourozence, chlubil se, že je nejlepší a nejsilnější. O muži, který mu pomohl, se ani nezmínil. Rychle se vytratili, protože se lidé začali dívat.

Tu noc se dostali do opuštěného domu. Rozbitá okna jim nevadila. Hlavně že tam byly alespoň čtyři postele. Nakonec si všichni tři pochutnali na obřím masu na rožni. Nicolas maso rval, jako nějaké hladové zvíře. Artur jen poznamenal, aby zpomalil, jinak se zadusí, což se také málem stalo. Pratchett ho jen hrdě pochválil za dobrý úlovek. Avšak Nicolas trochu netrpělivě vykoukl skrz rozbité okno ven. Kdo byl ten muž, který mu pomohl? A proč mu pomohl? Mezitím mu Elizabeth sebrala jeho porci a div mu ji nespolkla celou ihned. Praštil jí do břicha, aby mu jeho maso vrátila, ale hned na to ho Pratchett také surově praštil do břicha, až se mu zatočila hlava a on padl na záda. Elizabeth se jen zasmála, že zeslábl, protože rány od něj předtím alespoň cítila.

Avšak ani jeden z nich nemohl usnout. Pratchett přemýšlel nad tím, jak je tato země stejně zkažená, jako jejich rodný domov. Elizabeth přemýšlela, zda by si neměli obstarat nové šaty a poupravit účesy, aby je nikdo nepoznal. Artur přemýšlel, jaké výpovědi by se jim chodily, aby je nemohli ihned zatknout. Avšak Nicolas jako jediný přemýšlel o tom tajemném muži, který mu pomohl, přestože ho ani neznal. Viděl snad jeho plakát? Ne, byla to úplná náhoda. Zamračil se do noci a sledoval jasný měsíc v úplňku.

Dalšího rána vstal z postele jako první. Hned všechny probudil nesnesitelným řevem, který jim měl posloužit jako společný budík, za což ho všichni tři chtěli hned zabít. Ani mu to nevadilo, jen se poškrábal za uchem, že se půjde zřejmě projít. To už ho Artur zastavil před odchodem a řekl, aby nikam zatím nechodil sám. Nicolas se zasmál.

"To říká ten pravý," řekl pouze, odstrčil svého bratra stranou a vyšel ven. Elizabeth si povzdychla, že s takovouhle budou muset i odsud brzy zmizet. Pratchett jim jen řekl, aby se šli vykoupat, zatímco za dveřmi zmizel a pronásledoval Nicolase, který se procházel skrz uličky s rukami v kapsách a bez zájmu v očích se díval kolem sebe. Pratchett věděl, že jeho bratr se dlouhou dobu pořádně nezasmál spolu s nimi. I tak, co se tu noc stalo, že zabil oba jejich rodiče? A byl to skutečně on? A proč měl ten prapodivný pohled, který mu zůstal? Proč se mu zdálo být všechno lhostejné?

Nicolas se věčně schovával v uličkách, ale Pratchetta si nevšiml, takže ho mohl tiše sledovat, aniž by si toho jeho bratr vůbec všiml. Pochopitelně měl strach o Elizabeth a Artura, ale nemohl přece toho malého hlupáka nechat jen tak chodit samotného. Co kdyby se dostal do maléru a kdo by mu pomohl? S mečem pořád tak dobře ještě neuměl a jeho muška, co se pistolí týče, byla naprosto mizerná.

Když se konečně dostal do úzké, temné uličky, zastavil se. I Nicolas stál na místě a díval se před sebe. Oba mlčeli, ale Pratchettovi došlo, že Nicolasem o něm věděl po celou tu dobu.

"Kampak se takhle po ránu vytrácíš?" zeptal se ho Pratchett pobaveně a zapálil si cigaretu. Naučil se kouřit, když putovali na lodi. Vždycky se bavil s námořníky, kteří ho přivedli k cigaretám. Nicolas mlčel a díval se chladnýma očima před sebe. Trochu se však pousmál.

"Řekni, Pratchette, pořád tě to baví?" zeptal se ho najednou jeho mladší bratr a Pratchett zpozorněl. Vydechl kouř a přiblížil se k němu o dva kroky. Nicolas se na něj pořád nepodíval a hleděl před sebe. Zeptal se ho, kam tím míří, zda myslí přežívání, nebo život sám o sobě. Nicolas mlčel, a tak se Pratchett ptal dál. Zajímal se, zda tím myslí krádeže nebo jiné věci, které spolu zatím dokázali, než dojdou před Lucky Luciana a vysmějí se mu, že je to naprostá nula oproti nim. "To nemám na mysli," ozval se Nicolas najednou. Pratchett zpozorněl a popotáhl z cigarety. Odklepl si a poslouchal ho. Když se ho zeptal, kam tímto rozhovorem tedy míří, pohlédl Nicolas na nebe a opět mlčel. "Řekni... Jak dlouho víš, že nejsme skutečná rodina?"

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Všichni chtějí vládnout světu 17 karolinajedes 17. 01. 2016 - 08:29
RE(2x): Všichni chtějí vládnout světu 17 spisovaterka 22. 01. 2016 - 22:01
RE: Všichni chtějí vládnout světu 17 sadboatgirl 18. 01. 2016 - 15:06
RE(2x): Všichni chtějí vládnout světu 17 spisovaterka 22. 01. 2016 - 22:02