Ukradenou knihu zapálil VZBOUŘENEC - Strana devátá

18. leden 2016 | 07.00 |

Strana devátá

Stáli před svým dílem. Dívali se nahoru. Zahalené tváře lidí, jejíž hlavním znakem byl právě rudý šátek kolem krků. Okolo nich prošel muž, kolem jeho krku byla ještěrka, pozorně vše sledovala a zářivé oči svítily do tmavého prostoru kolem sebe. Procházel kolem těl, které pokrýval sníh, avšak zpod nich šlo rozeznat, o koho se jedná; uniformy doručovatelů pokryl sice sníh, ale pořád je šlo krásně rozeznat. Nebyl to jen sníh a modrá barva, co pokrývaly zem, nýbrž i nehezky rudě zbarvená krev. Jeden z doručovatelů se opatrně pohnul. Očima se podíval stranou. Sledoval zahalené lidi, kteří něco řešili velmi tiše mezi sebou. Využil toho, že byl od nich nejvzdálenější. Na malý kousek papírku něco napsal. Najednou ztuhl, když za sebou spatřil něčí stín. Otočil se se slzami v očích. Když však spatřil onu tvář člověka za ním, vykulil oči. Ozval se výstřel.

Muž s ještěrkou kolem krku se jen ohlédl a díval se na někoho, kdo držel pistoli, ze které se kouřilo. Pousmál se a otočil se ke zbylým rebelům, samozvaným revolucionářům, a dál jim říkal, co mají dělat, aby vše bylo dokonalé, než je sem přijdou vyzvednout.

Muž, který střílel, poklidně odešel. Ze sněhu se pozvolna kouřilo. Pod bílou pokrývkou se nacházel čistý, zlatý náboj, který se zaleskl v odrazu měsíční záře.

Asi tak po hodině odcházeli zahalení lidé pryč, zatímco se jen jeden z nich otočil. Vítr mu zavlál do černého kabátu, potom odešel spolu s ostatními, jeho stříbrná zbraň se zaleskla položená ve sněhu, kde na ni pozvolna počaly dopadat sněhové vločky. Odcházeli od díla, na které by mohl být hrdý kdejaký umělec, jenž se o něco podobného kdy pokoušel. A přitom pro ně to bylo jen upozornění. Upozornění pro doručovatele.

Leonora utíkala vepředu a najednou se zastavila.

Zastavila i oba chlapce. Hned jim vyčetla, že nevnímali přírodu, jak měli, což ani jeden z nich nechápal, oba však dostali ránu do hlavy a Leonora si otráveně povzdychla. Kdyby si toho nevšimla, utíkali by delší trasou a nedorazili by na místo v čas. Zbytečně by pak musela slýchat řeči, jak si to mohla dovolit, navíc před zraky začátečníků. Povzdychla si znovu a zamračila se. Avšak hned na to vyndala svou zbraň a zamířila jí za sebe. Noir i Ikke se jen dotkli těch svých a čekali. Leonora se zamračila. Řekla jim, aby se schovali, ihned. Když se Ikke zeptal proč, jen mu zopakovala poslední slovo, rozzuřenějším hlasem, zatímco se sama opatrně přiblížila o pár kroků blíž. Noir a Ikke se tedy schovali za stromy a sledovali, jak se pomalu blíží kupředu. Vyzvala ho, aby se ukázal. Oba chlapce napadlo, koho myslí.

"Vylez!" vybídla ho Leonora znovu a zamračila se. Stiskla spouš mezi prsty pevně, přestože se jí ruka trochu klepala. "Dám ti pouze dvě další varování! Vylez!"

Noir a Ikke věděli, proč tu danou osobu vyzývá, aby se ukázala; pokud by to byl démon, mohla by střílet okamžitě, ale podle všeho to byl člověk. Jejich zbraně na něj nereagovaly, jako na démona. Proto ho musela vyzvat třikrát, aby se ukázal. A nyní zbývalo poslední, poté měla povolení střílet dle rozvahy. Avšak zbraň byla zajištěna pojistkou, a pokud by se jí podařilo ji zničit násilím, zbraň by možná vybouchla nebo nevystřelila vůbec. Ani samotná Leonora netušila, jak má zareagovat. Je to démon s tváří člověka? A pokud ano, je jeho převlek tak dokonalý, že obelstí i její zbraň? Netušila proč, ale vybavil se jí Reson, když na ni mířil její vlastní zbraní a oči se jí zaleskly. Znovu vyzvala osobu nebo zvíře nebo cokoliv to bylo, aby vylezlo zpoza stromu. Třetí varování. Poslední varování. Nyní ho nebo ji varovala, že bude střílet. Nyní už na to povolení měla. Stačí třikrát vyzvat, a pokud je vyzvání bez odezvy, musí jednat, aby zabránila většímu souboji. Oznámila to i tomu, kdo se skrýval za stromem. Namířila na něj zbraní. Stiskla spouš. Najednou se sama zarazila a vykulila oči.

"Leonoro!" zakřičel Noir. Kdyby chvíli Leonora počkala, spatřila by tvář oné osoby, která se skrývala za stromem, a která, v tu chvíli, kdy stiskla spouš, která reagovala okamžitým výbuchem, vystřelila ze své vlastní zbraně. Jen Leonora si stihla všimnout tváře, kterou zakrývala černá kapuce. Protože obrovské světlo se rozlehlo po celém lese, Noir ani Ikke nic neviděli, přestože se snažili. Vše pohltilo tak obří světlo, že to rozdráždilo démony kolem, kteří se ozvali, ptali se, kdo se je to opovážil probudit. Démoni, kteří mluví naší řečí, trpí. Kdyby si Leonora prohlédla tvář svého útočníka pozorněji, jistě by se jí vše vyjasnilo. Ale nemohla. Zář ji oslepila, zatímco útočník měl šanci uniknout její střele, zatímco nechal polomrtvého démona, aby ho zničila svou vlastní ničivou silou střela z Leoniřiny zbraně, zatímco ji on zasáhl svou vlastní střelou. Hlas Noira se rozezněl po lese a ozýval se v ozvěnách.

Když ta obří záře zmizela, rozběhli se Ikke a Noir k Leonoře, která ležela na zemi, zbraň byla kousek od ní a ona měla poraněné rameno. Noir vzhlédl k muži, který se propletl mezi stromy a nakonec mu zmizel z dohledu, jakoby se rozplynul. Tiše pozoroval, jak mizel mezi stromy a potom pohlédl na zraněnou Leonoru s nevyřčenou otázkou; co se stalo? Bylo mu jasné, že chtěla vystřelit, ale nemohla, protože střílet na lidi nemohli. Ale muž měl starou pistoli, tu, ze které vypadávaly náboje, když z ní její majitel vystřelil. Tu, která tak nehezky štěkala a jeho přitom děsila. Leonora pomalu vstala a s hrdostí sobě vlastní jim zalhala, že je to jen škrábnutí, přestože sama věděla, že tomu tak není. Neohrabaně sama vstala a přikázala jim, aby si pohnuli, že na ně čekat nebude. Moc dobře věděla, že takhle je bude jedině zdržovat, proto jim nedala jedinou šanci, aby se o ni mohli strachovat. Ikke jen poznamenal, že pokud je zraněná, tak by měla být upřímná, ale Leonora se mu jenom sarkasticky vysmála, než aby musela přijmout krutou pravdu, že ten prcek má pravdu. Noir šel nejistě za Leonorou a rozhlížel se kolem sebe. Každičký zvuk mohl znamenat příchod oné osoby, která po nich předtím zaútočila. Kdykoliv se mohl vrátit a své dílo dokončit. Proč by střílel jenom jednou, když cíle byly tři? Šel snad po jejich dopisech?

Leonora těm dvěma mladíkům dokázala, co všechno obnáší práce doručovatele; za žádnou cenu nesmí polevit, dopisy druhých jsou na prvním místě, i kdyby měli při onom doručování zemřít. Ne, dopis byl přednější, než jejich smrt. Dokud nedodají dopis, nesmí padnout na zem, i když jim z ramene teče krev a láká tak démony víc, než je potřeba. Ale to jí bylo jedno. Měla úkol, který musela splnit. A navíc by si neodpustila, kdyby se to dozvěděl Reson. Vzpomínka na něj ji zabolela víc, než si původně myslela, a tak svou tvář skryla pod kšiltem čepice. Snad si jen tiše pomyslela, jak ráda by ho nyní viděla, a s touhle myšlenkou postupovala kupředu, krok po kroku.

Bůh ví, jak dlouho chodili, kolik řek přebrodili, kolik démonů zneškodnili, kolik vesnic prošli, zatímco jim lidé nadávali, kolik dlouhých nocí hleděli na hvězdy a určovali si tak směr, a přesto byla jejich cesta na samotném počátku. Museli však zastavit. Bylo skoro před cílem, ale Leonora věděla, že mladíci už déle bez spánku nebo krátkého odpočinku nevydrží. Za jasného svitu měsíce tiše pozorovala plameny ohně, ze kterého poletovaly jiskřičky, a vzpomněla si na slova onoho muže. Zabolelo ji to. Ona i všichni ostatní doručovatelé dělali svou práci poctivě. Nemohli za to, že sem a tam se zpozdili, ale kdo jiný by pořád kráčel přes hory i v nehezkém počasí? Lidé by v kočárech jen stěží mohli tak rychle doručit dopisy, jako ony. A přesto se k nim pořád chovali, jako k odpadu. Pohlédla na dva mladíky, kteří mezitím usnuli, a pousmála se. Natáhla ruku k plameni a ohřívala si ji. Potom se jí oči trochu zaleskly.

"Kéž bys nikdy neodešel, Resone," zašeptala tiše a přitiskla si nohy k hrudi o něco víc. "Lidé by měli pořád trochu lidskosti a za hradbami by se k nám chovali jinak." Vybavilo se jí, jak s ním naposledy mluvila, a kousla se od rtu. Nabrala trochu sněhu a hodila si ho do tváře, aby se uklidnila. To už ji Noir zmateně sledoval. Krátce na to zrudla a udeřila ho do hlavy se slovy, na co tak zíral. Noir se hned poslušně omluvil a podíval se stranou se slovy, že se na ni už nepodívá. Pousmála se a nakonec se tiše rozesmála. Musela si dokonce utřít slzy od smíchu. Lidé, jako Noir, se rodí vzácně. A přitom jsou tak jedineční. "Hodně se podobᚠResonovi," řekla najednou úplně od věci a Noir zpozorněl. Potom pohlédl trochu do země a sledoval třpytící se sníh.

"Nechápu, proč odešel," řekl upřímně a natáhl ruce k ohni, aby se trochu ohřál. Leonora mlčela a sledovala tančící jiskřičky kolem plamene.

To bychom chtěli vědět všichni.

Ikke nespal a tiše je poslouchal, zatímco k nim byl otočený zády, takže stín na jeho tváři působil jako perfektní maska do tmy, kdy si ti dva mysleli, že spí. Noir se konečně zeptal Leonory na to, co ho celou tu dobu trápilo; na to, proč Reson a Sterm mají stejné příjmení, proč jsou si tak moc podobní a kdo vůbec jsou. Leonora si povzdychla a hodila další klacek do ohně. O této nehezké minulosti rozhodně mluvit nechtěla za zády někoho jiného, ale když už byla otázka vyřčena, je lepší ji zodpovědět ihned, než aby se musel ptát někoho jiného.

"Jsou to bratři," začala ledabylým hlasem. "Dvojčata, avšak každý má naprosto jinou osobnost. Jak jistě víš, oba upřednostňují pravidla, ale na rozdíl od Resona, Sterm zůstává v Hlavním městě. Má nehezké koníčky, zatímco Reson je v tomhle trochu normálnější. Nejsou moc společenští a spolu moc také nevycházejí. Na to, že jsou to bratři, mají poměrně dost chladné vztahy." Pousmála se nad vzpomínkou na Resona. "Sterm vždycky upřednostňoval právo staršího bratra, přestože je dělí jen pár sekund od stejné délky života. Na druhou stranu, Reson nikdy tolik nezkoumal lidské tělo, jako Sterm." Zarazila se. "Byl posedlý něčím úplně jiným..."

Ikke už to nemohl déle poslouchat.

Předstíral, že se nyní právě probudil, aby Leonora nemohla dále pokračovat. Hned na to vstala a navrhla, aby raději vyrazili, že je jen kousek dělí od jejich poslední zastávky, kde předají balíček a mohou si pogratulovat ke splnění své první mise. To je oba trochu navnadilo, alespoň Noira, který se vydal kupředu, jako první, a četl v mapě, kde by měli přibližně jít. Leonora jim neopomněla připomenout, že pouze nyní budou pracovat v týmu, jinak budou doručovat dopisy samostatně. Oba to moc dobře věděli. Ikke se podíval nenápadně za sebe a na chvíli se zastavil. Pozoroval vyhaslé ohniště nějakou tu chvíli a potom šel znovu v jejich stopách.

Do vyhaslého ohniště vstoupila bota v tmavých, černých botách, zatímco černý pl᚝ mu zakrýval celé tělo i tvář. Fialové oči jasně zazářily do temnoty, když je muž pronásledoval. Ikke měl už delší pocit, že je někdo sleduje, ale muže v černém oblečení neviděl. Jako by přímo splývat s temnotou kolem nich. A to ho trochu štvalo. Věděl, že je někdo sledoval, ale neviděl ho. Pohlédl na Leonoru. Copak o něm neví? Nebo jenom hraje, že o něm neví, aby mu dala jakousi naději, že se mu povede je sledovat až do samotného konce? Byl to zloděj dopisů? Revolucionář? Nejistě stiskl zbraň a opět se otočil. Zatímco on muže jenom marně hledal, temně fialové oči bez citu ho sledovaly, stejně tak další dvě osoby vedle něj, jak poklidně kráčí kupředu před ním. Měl času dost, proto mohl počkat.

Žena s tetováním Liberty tiše stála na místě a pozorovala dveře před sebou, za kterými se ozvalo klepání. Tiše se nadechla, zvedla hlavu a vydala se kupředu. Pousmála se a hrdě natáhla ruku ke klice, aby mohla otevřít dveře. Ale sotva je otevřela a byla připravená zaútočit, nikde nikdo nebyl. Jenom temnota se rozléhala po chodbě.

"Skutečně zajímavý nápad, Liberty, ale na mě jen tak nevyzraješ," slyšela za sebou hlas a pomalu vykulila oči. Podívala se jimi za sebe a pozorovala hlaveň pistole, kterou jí hrozil Sterm Himitsu a sledoval ji chladnýma očima. Ona se však na něj mile usmála a sklonila jeho pistoli k zemi. Otočila se na něj a zavřela dveře.

"Vkrádat se do pokojů cizích žen takhle pozdě v noci?" zeptala se ho povýšeně a ušklíbla se. "Koledujete si o malér, pane Himitsu."

Sterm na ni nepřestal mířit, přesto se však od ní oddálil. "Mᚠinformace o mém bratrovi, že ano?" zeptal se jí klidným hlasem. Zakryla si ústa a tím i svůj úšklebek.

"Z čeho mě to tady obviňujete?" zeptala se ho pobaveně. "Jsem přece jen... pouhá žena." Sterm ji poklidně sledoval, však nepřestával na ni mířit svou pistolí. Pomalu k němu přešla. Byla si jistá, že za žádnou cenu na ni nevystřelí. Nemůže. Protože i jeho svazuje tajemství, které ví jenom ona, které by po její smrti věděl celý svět. Žena na sebe namířila pistoli a přitiskla si její hlaveň k prsům. "Střílej, pokud můžeš," zašeptala svůdným hlasem do temnoty kolem nich.

Nakonec Sterm svou zbraň odtáhl a mile se na ni pousmál. Zakroutil hlavou se slovy, že to prozatím nebude potřeba. U dveří se však zastavil. Vyňal z klíčové dírky zlatý klíč a vzal si ho k sobě. Dřív, než mohla žena se jménem Liberty doběhnout ke dveřím, ozvalo se cvaknutí zámku, kterým ji Sterm uvěznil v tom malém pokoji. Bušila na dveře a vzteklým hlasem mu přikazovala, aby je okamžitě otevřel. Sterm se jen pousmál.

"Pouhé ženy... by neměly rozkazovat mužům," ušklíbl se nehezky a odešel, zatímco Liberty vztekle bušila do dveří a volala za ním. Takhle ji napálit! Že se nestydí!!

Leonora se polekaně zastavila a tiše zírala před sebe. Zornice se jí zúžily, i přestože kolem byla tma, jako nikde předtím. Oči se jí zaleskly a ona pustila balíček na zem, sama klesla na kolena a nemohla uvěřit vlastním očím. Ikke a Noir mlčeli a hleděli před sebe, nebyli schopni vydat jediný hlásek natož se nějak pohnout. Muž, který je pronásledoval, se zastavil nedaleko za nimi a tiše je pozoroval. Snad se pousmál a trochu zvedl bradu, aby to i on sám spatřil.

"Řekněte mi, že vidím špatně," zašeptala Leonora svou prosbu, zatímco hleděla před sebe a přála si, aby přišla o oči a aby byla raději celý život slepá, než vidět tohle. "Prosím, démoni z celého světa... vydrápali jste mi oči, že ano? A místo nich... mi do nich vložili tento nehezký obrázek. Že ano?" A potom zakřičela trochu hysterickým hlasem: "Tak odpovězte!!" zatímco bezradně zírala před sebe.

Najednou se pousmál.

"Lidskou krev miluji ze všeho nejvíce. Především ta naše, která nám koluje v žilách, je stejná a přitom naprosto rozdílná, bratříčku. Oba máme své vlastní důvody, proč se zapojit do přicházejícího boje, nemyslíš?" zašeptal svá slova potěšený Sterm, zatímco ho pozorovaly temně fialové oči.

Najednou se osoba ve stínu nehezky usmála a stiskla ruce v pěst. "Ano, oba máme své důvody... proč toho druhého zabít bez varování," souhlasil mladík se šíleným úsměvem na tváři, stejně tak Sterm se prapodivně pousmál.

"Nemohu se dočkat, až uslyším zvony, které budou ohlašovat tvou smrt, bratře," řekl pobaveně Sterm a skryl své oči pomalu pod víčky.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 ˇ 2 ˇ 3 ˇ 4 ˇ 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře