Pouto snů 9

19. leden 2016 | 07.08 |

   "Nikdo se o tom nesmí dozvědět!" řekl kněz rázně, rozhlížeje se kolem, zda je někdo nesledoval. Ta-dam! Musíš odsud hned vypadnout, Viktore, jinak tě zřejmě budou mučit za to, že jsi zjistil tak závažné tajemství! Nevím sice pořád, kdo je ten pan Steinberk, ale zřejmě vysoce postavená osobnost v této vesnici, ale to mu nepomůže, pokud má menší úchylku, při které ho někdo viděl. Vydali se směrem ke mně. Zatraceně! Div jsem nespadl z toho malého schůdku a rychle jsem popadl Tweetyho (opět jsem přemýšlel, kolik může vážit normální bígl a kolik kil má můj pes nadváhu) a utíkal jsem s ním rychle pryč. Bylo mi jasné, že oba čekali, až bude kostel prázdný, než začnou zrovna tohle řešit. Ale René měl mokré vlasy... Takže se sem vrátil, když to zjistil, nejspíš.

   Vyběhl jsem ven do prudkého deště, který jsem ignoroval, a držel klepajícího se Tweetyho, který se jen prudce rozhlížel kolem sebe, hledaje nějaké náznaky po odpovědi, kterou jsem mu nechtěl dát. Začal štěkat. No výborně, ještě na nás upozorni!

   Ohlédl jsem se za běhu, ale nepronásledovali mě, naneštěstí.

   Nikdy jsem se nezavřel raději v tom malém prostoru chalupy. Snažil jsem se zklidnit si dech, ale hlavně odstupovat pomalu od dveří, skoro ze strachu, že na ně někdo zaklepe. Jen představa, že mě zabijí za to, že jsem je poslouchal, mě děsila – kolik procent lidí, kteří uslyší něco takového, a přežije? No, číslo je velmi malé, takže... Konečně mám pořádný důvod odsud odejít! Ať už mám jízdenku na vlak nebo ne!! Tweety pobíhal po chodbě, štěkal a zřejmě byl taky celý na nervy z toho, co slyšel, i když tomu ani nerozuměl. Věci jsem naneštěstí měl zčásti pořád zabalené; jinými slovy, byl jsem připravený odsud odjet okamžitě, kdykoliv budu mít malou šanci. Najednou jsem se však zarazil.

   Musel jsem se zbláznit, ale začal jsem o tom přemýšlet! A z neznámého důvodu se můj pohled upíral na můj notebook.

Zahodil jsem všechno, co jsem měl v rukách, usadil se za stůl a začal psát. Tenhle pocit jsem nikdy předtím nezažil. Nic nebylo silnější, než tohle. Když jsem psal jednotlivá slova, vycházela z mé mysli přímo sama na doposud nepotištěný papír. Nevím, jak dlouho jsem takto proseděl a psal, jako maniak, ale mysl mi odmítala myslet nad něčím jiným, než právě nad tímhle. Proč? Celou noc jsem jenom psal a krátce přemýšlel, aby ten příběh měl jakýsi smysl. Proč mě situace Steinberků najednou tak moc zaujala?

   Když jsem se konečně zastavil, bylo pět hodin ráno. Nebyl jsem unavený ani vystrašený. Prohlížel jsem si několik desítek stránek, které jsem popsal za těch pár hodin, a přemýšlel jsem, zda vůbec budu mít právo zveřejnit tento příběh. Zřejmě jsem to tušil, když jsem sem před pár dny přišel. Zřejmě jsem tušil, že tohle maloměsto v sobě skrývá víc, než se na první pohled zdá. Celkem mě mrzelo, že jsem tam nezůstal a neposlouchal dál, ale upřímně řečeno; můj pud sebezáchovy zareagoval v čas – vždyť mě mohli také chytit a něco udělat, abych mlčel! Raději jsem nad tím moc nepřemýšlel, ale psát jsem už také nemohl. Má mysl byla zase prázdná. Potřebovalo to oživení situace. Chodil jsem z místa na místo a Tweety mě nervózně pozoroval. Po chvíli to došlo.

   Můj příběh potřebuje zvrat, který nikdo čekat nebude! Ale jaký? To je velmi dobrá otázečka. Jaký? Potřebuji zvrat, který nikdo nebude čekat, který všechny překvapí a oslní. Přemýšlel jsem nad tím po celou tu dobu svého psaní. Každý správný příběh potřebuje pořádný zvrat! To věděli všichni mí předchůdci.

   Za tu dobu, kdy jsem psal, přestalo pršet, takže jsem nyní vyběhl do brzkého rána, plného mokré trávy a bláta kolem, Tweetyho jsem raději zamknul, aby neutekl a dívaje se kolem sebe, zda není příliš lidí vzhůru, jsem se rozběhl dolů do ulic k jedné restauraci.

   Čekal jsem přibližně hodinu a půl, než se Jan konečně objevil a otevřel zadní dveře. Pronikl jsem dovnitř dřív, než se zavřely a pronásledoval ho. Sice bych to dělat neměl, ale oni si ze mě také udělali blázna. A pokud s mým nápadem bude Jan souhlasit, ještě se mu odvděčím, protože mi to možná pomůže s mou vlastní prací a o to dříve mě odsud dostanou. Budou se moci radovat. Ale něco za něco. Už od středověku se tahle slovní hříčka používá a je celkem geniálně promyšlená.

   Konečně jsem ho oslovil. Vylekal se, pustil tác, naneštěstí prázdný, na zem a prudce se na mě otočil. Hned se rozhlédl kolem sebe a zeptal se mě prudkým hlasem, jak jsem se sem dostal. Nebylo zapotřebí lhát, tak jsem mu to řekl narovinu, zatímco se zohnul pro tác na zemi.

   "Mám pro Vás návrh," řekl jsem konečně, trochu veseleji, než jsem původně plánoval, ale budiž. Jen si trochu povzdychl. On neměl radost?

   "Předem říkám, že se odmítám zúčastnit," řekl mi narovinu, ale tímto mě jen tak neodbije! Když jsem předtím vyjednával s Tomem, byl to Tom, kdo mi musel dávat za pravdu! A dá mi ji i nyní, až se vrátím s tímto bezvadným příběhem, který se mi rodí v hlavě, ale potřebuji to vidět naživo. Jan se otočil a šel zkontrolovat stav zásob, zda mají všechno potřebné i pro dnešní zákazníky a já šel s ním. Seskočil jsem schody, jako natěšené dítě a znovu ho vylekal, až se rozčílil a zeptal se mě, zda mám s ním nějaký problém, že už se mi snad omluvil.

   "Omluvit? Na to už dávno nemyslím," řekl jsem upřímně. Ano, pořád mi to hlodalo v hlavě, ale toto bylo důležitější. Musel jsem ho nějak zastavit, tak jsem mu zatarasil cestu nahoru a zavřel za sebou dveře. Zeptal se mě, zda ho hodlám zmlátit, ale já se jenom zasmál. Ne, měl jsem na mysli něco mnohem šílenějšího. A pokud to nevyjde, asi někomu dovolím, aby mě odsud odstřelil. Ale stálo mi to za to! I kdybych za to měl pykat já, ignoroval jsem tento příliš jasný fakt. V mé mysli bylo něco mnohem většího, co si přálo mou plnou pozornost a obavy mi strkalo stranou spolu se zdravým rozumem. Riskoval jsem toho hodně, ale poprvé za celý život mi to stálo za to!

   "Tak co teda chceš?" zeptal se zle, hodil krabici s rajčaty na zem a překřížil ruce na prsou. V duchu jsem si poděkoval, že mě konečně začal vnímat, a s menším úšklebkem jsem se k němu opatrně přiblížil.

   "Mám nápad," řekl jsem a neskrýval jsem sovu radost z něj. Zvedl obočí. "Jak se Vy a Lenka můžete setkat a nikdo se na Vás nebude dívat skrz prsty a Vy si budete moci v klidu promluvit." Ihned zacouval, div nezakopl o další bednu za sebou.

   Ihned můj nápad zavrhl a rozhlédl se kolem, jakoby nás mohl někdo slyšet, přestože jsme tady sami. Uklidňoval jsem ho slovy, že se postarám o to, aby to vypadalo, jakože ji zvu já (doufal jsem, že alespoň v tomhle Bohem zapomenutím maloměstě pořád čtou noviny), a on tak bude mimo podezření. Ze všeho nejdříve bude muset však skončit o dost dřív v nějaký určitý den, aby se mohli setkat.

   Když jsem mu podrobně vysvětlil svůj plán; napíšu svým jménem dopis, ve kterém si budu žádat obě sestry Steinberkovy, aby šly se mnou na schůzku kvůli rozhovoru, jenž by mi pomohl k dopsání mé nové knihy a přinesl by mi nové poznatky o jejich minulosti a rodu, a až přijdou na místo určení, on bude stát, s naučeným scénářem, co jí všechno říct a čekat na Lenku, zatímco já odvedu Marii stranou – můj původní nápad pozvat jenom Lenku jsem zavrhl, protože by to bylo příliš podezřelé; zůstal na mě civět, jako vyoraná myš.

   "Co ty na to?" zeptal jsem se a úplně jsem zapomněl, že mu tykám. Už viděl, že se mu chci omluvit, tak se na mě zamračil a poradil mi, abych to raději nedělal, zatímco se posadil na bednu s alkoholem. Pokrčil rameny... A to je všechno?! Popadl jsem ho za kravatu a zeptal se ho, zda je hluchý, nebo si neuvědomuje, že poprvé v životě nasazuji svou kůži pro někoho jiného, než sebe? Opět pokrčil jenom rameny.

   Se slovy, že je to náhlé, že tohle by nikdy nečekal, zůstal tupě civět před sebe. Povzdychl jsem si. Tady jsou vážně všichni jenom burani a křupani. Zakroutil jsem nad tím hlavou. Otočil jsem se k odchodu a poradil jsem mu, aby si už předem domluvil nějaký volný večer, aby to pak nedělal na poslední chvíli. Bylo mi jasné, že Jan je stejný, jako já – potřebuje postrčit, jinak se nikdy nepohne kupředu. Možná, že jsme se nakonec potřebovali navzájem.

   Najednou se pousmál. "Možná tady najdeš víc, než bys čekal," řekl najednou Jan a na tváři měl ten radostný úsměv zamilovaných lidí. Jen jsem se zasmál jeho slovům. Směšné. Co bych tady měl najít?

   Řekl jsem jen, že mu dám vědět, až vše bude připravené, ale aby si skutečně sjednal volný večer. Jeden večer volna ho přece nezabije, ne? A s menším optimistickou radostí jsem se vydal ven ze spíže jako první a potom jsem restauraci opustil v jakési euforii, kterou jsem doposud nezažil. Nevím proč, ale... cítil jsem se jinak. Neumím ten pocit pořádně popsat. Cestou jsem přemýšlel, co bych měl napsat, jak bych je měl oslovit. No, jako spisovatel si v podstatě mohu vymyslet cokoliv. Pokrčil jsem rameny a usmál jsem se. Každá maličkost je přece důvod k setkání, ne?

   Sotva jsem přišel domů, začal jsem psát plno dopisů, které končily v koši, a Tweety k nim jenom čuchal a přemýšlel, proč se rozčiluji, když jsem zjistil, že mi to vůbec nejde. Musel jsem dokonce požádat o pomoc Reného, se kterým jsem si povídal, protože byl zrovna na recepci. Jeho ochota mě zarážela. Nejraději by mě zřejmě zabil po telefonu, když jsem se ho ptal na jednotlivé věci a především oklikou na adresu rodu Steinberků. Nijak se k tomu nevyjadřoval a řekl mi ji bez problémů.

   Nakonec po několika hodinách, když se čas pomalu blížil k desáté hodině ráno, jsem měl konečně dopsaný dopis vhodný pro ženy takové moci, jako byly právě ony dvě. Na obálku jsem napsal adresu úhledným písmem a na dopis jsem se podepsal svých uměleckým jménem. Dopis jsem jim nechal poslat okamžitě se slovy, že jim to někdo posílá. A čekal jsem. Sám jsem se vydal na tu adresu spolu s Tweetym a mohl jsem jenom zůstat stát s otevřenými ústy a zírat na obří sídlo, které bylo naprosto překrásné, překrásnější než to, kde jsem byl předtím na té pochybné oslavě. Sledoval jsem jen jedno okno, když jsem v něm uviděl Marii, která se dívala ven a potom se zničehonic otočila a zmizela za závěsy. Viděl jsem je posléze obě na balkónku, jak sedí a Marie čte můj dopis. Tiše jsem je obě pozoroval a potom jsem zmizel ve stínu toho mohutného sídla. Vydal jsem se svou cestou zpátky a doufal alespoň v nějakou malou odezvu.

   A tak jsem čekal. Den. Dva dny. Tři dny. Čtyři dny. A až teprve po šesti nekončících dnech, kdy jsem se už rozhodoval, že skutečně odjedu a příběh nechám nedokončený proto, že má vlastní inspirace mě již zradila a opustila, přišel mi dopis s rodovým erbem Steinberků na mé umělecké jméno do tohoto hotelu.

   A obě souhlasily s mým návrhem na schůzku. Nemohl jsem si pomoci, ale hned jsem musel dát vědět Janovi. Schůzi jsem domluvil za tři dny, aby se na to všichni psychicky připravili. Především Jan, který zmatkoval, sotva jsem mu to řekl, už chtěl jít ven a dojít na místo setkání.

   I já jsem se musel připravit. Neměl jsem s sebou žádné pořádné oblečení; kdo by také tušil, že pro svůj příběh toho tolik obětuji; a tak jsem vzal Tweetyho nakupovat. Nesouhlasil se všemi obleky a košilemi, které jsem mu ukázal, tak jsem mu navrhl, aby mi on sám vybral něco, co se jemu bude líbit. Pohotově se rozběhl k pískacím hračkám. Ano, můj věrný Tweety, to si určitě obleču. Nakonec jsem se rozhodl jenom pro koupi pořádné košile s dlouhými rukávy a bílými knoflíčky. Nebyla ani příliš drahá. Přemýšlel jsem, co bych si měl k ní vzít; zda černé kalhoty nebo rifle. Nikdy jsem neměl takovéhle dilema, to se musím přiznat. Ještě to budu já, kdo začne zmatkovat předčasně, a Jan se mi bude smát. To určitě! Nakonec to vyhrály černé kalhoty.

   A tak jsem tu noc nechal Tweetyho opět o samotě. Ostatně on to uvítal, protože byl unavený z toho nakupování. Vydal jsem se k restauraci, kde Jan pracoval. Řekl mi, že končí přesně v půl sedmé, takže schůzku jsem domluvil na sedm. Při západu slunce se jim bude jistě dobře povídat to, co mají na srdci. Jan vypadal skutečně elegantně, a přesto se choval jako školák, který jde na své první rande. Kravatu měl trochu nakřivo a já si nemohl pomoci, ale poupravit mu ji tak, aby to vypadalo dokonale. Aby vypadal dokonale, když už má oslovovat někoho z tak vysoké třídy. Nezaspal jsem na vavřínech a něco si o Steinbercích zjistil. Mají zde dlouhou rodovou tradici, a protože se sestry Marie a Lenka přivdaly do tohoto rodu, jsou proto mnohem váženější, než kdejaké paničky kolem dokola. Steinberkové se totiž jen málokdy žní s někým jiným, než s jejich vlastními příbuznými; bratranci a sestřenicemi.

   Byla to skoro pohádka, která se stala skutečností.

   Cestou tam jsem Janovi vysvětlil ještě jeden důvod, proč jsem se rozhodl, že jim pomohu, aby se mohli setkat. Nemohl bych snést pomyšlení, že ženu, jako je Lenka, podvádí její vlastní manžel a ona o tom přitom nic neví. Pokud jí schůzka s Janem pomůže rozhodnout se, zda ho bude milovat, či bude milovat nevěrného manžela, bude jenom na ni. Doufal jsem spíše v první možnost, protože by se oba neustále trápili. Nevím sice, jak to tady funguje, ale pokud se budou neustále řídit rozdělením podle tříd, jako ve středověku, nikdy se neposunou kupředu. A tahle vesnice upadne do zapomnění.

   Najednou se Jan zastavil a otočil se, to už jsem ho však tahal nenásilně za loket a opakoval mu, že se nic neděje, že všechno bude v pořádku. Chápal jsem jeho strach. Kdo to kdy viděl, aby kdysi někdo jako je Jan oslovil z tak nízké třídy někoho, jako byla Lenka. V podstatě to bylo něco jako oslovení obyčejného člověka a bohyně. Jako by na Steinberky nikdo nesměl. Vše jim bylo dovoleno a všichni to museli respektovat. A pokud si může užívat její manžel, tak se snad může i Lenka zamilovat. Jestli to způsobí problémy, pochopitelně to vezmu na sebe. Byl to můj nápad především. Myslím si však, že Marii i Lence to došlo už dávno; proč by se Jan pořád tak poutavě, zaujatě díval na Lenku? Byl to jen jediný důvod, který byl každému jasný hned při prvním pohledu na ně.

   Nemohl jsem mu sice odpustit, že to on si ze mě vystřelil ze všech nejvíce, ale na druhou stranu ho nyní v podstatě využívám ve svůj prospěch, takže po této akci si budeme kvit. Pomůžeme si navzájem. Bude to čistý obchod, jak by řekl Tom. To mi připomíná, že bych mu měl dát asi vědět, že jsem stále naživu. Došli jsme na místo setkání předčasně a Jan byl tak nervózní, že se málem sesypal, sotva jsem mu řekl, že máme ještě několik minut čas. Musel jsem ho dokonce podpírat, aby to vydržel. Nikdy jsem neviděl nikoho, kdo by se bál schůzky s někým, koho zná takovou dobu. Pochopil bych, kdyby se měli potkat poprvé, ale pokud je pravda, co říká, tak se znají už dlouhou dobu. A podle pohledu v jejich očích by poznal i hlupák, že k sobě něco navzájem cítí.

   Pohlédl jsem na zapadající slunce. Bylo už značně po sedmé hodině a ony nikde nebyly. Měl jsem trochu obavy, zda pochopily mé místo setkání, a zda nečekají někde jinde, kde bychom je my vidět nemohli, ale ony nás ano.

   Patrik nervózně přešlapoval na místě. Navrhl jsem, že se rozhlédnu kolem, zda náhodou nestojí někde za stromem, kde bychom je nemohli vidět. Ale to už mě hned pronásledoval, jakoby se bál, že kdyby tam zůstal sám, zřejmě by nebyl schopen ze sebe nic vypravit. Ani bych se mu nedivil, vždyť jsem byl nervózní i já sám za něj!

   Nikde jsme je neviděli. Začínal jsem mít obavy, aby mi neodpověděly jen tak, aby se neřeklo, protože si pomyslely, že jsem jen nějaký hloupý skrytý obdivovatel, který si hraje na něco, co není. Byl jsem vskutku zoufalý, když jsem se rozhlížel kolem sebe. Nyní mě napadlo, že mít Tweetyho po boku bylo by mi rozhodně lépe. Připadal jsem si skutečně jako hlupák. Na začátku noci stojí dva osamělí mladíci pod měsíčním svitem a bezradně hledí do temnoty před sebou. Aby se z mé povídky nestal ještě horor vysokého řádu!

   Už jsem skutečně ztrácel naději.

   Byl jsem to nakonec já, kdo to přesně ve dvacet hodin dvaadvacet minut vzdal a rozhodl, že zřejmě nepřijde ani jedna z nich a omluví se pozdním dopisem s tím, že jim do toho něco vešlo. Jan jen posmutněle přikývl, ale zklamaně nevypadal. Zřejmě v něco podobného věřil. Netušil jsem, že až tak moc mu zasáhnu do života, stejně jako on zasáhl do toho mého. Tak jsme si posbírali věci a vydali jsme se pomalu kupředu zpátky mezi domy.

   Já jsem se však zastavil jako první. Potom jsem chytil Jana prudce za rameno a otočil ho, až se trochu zapotácel, jako opilec a ptal se mě, co se děje tak naléhavého, že mu to ani říct nemohu a musím s ním takhle točit. Až potom jsem ukázal před sebe a on konečně věnoval svou pozornost tam, kam jsem mu ukazoval. A mlčel a němě zíral před sebe.

   Stála tam. Vypadala překrásně v měsíčním svitu. V šatech ze stříbrné tkaniny se světlým svetříkem přes ramena. Byla jako vodní hladina, křehká a nevinná, a přitom v jejích očích byla vyzývavost, která varovala před mocí jejího manžela, které se báli všichni kolem. Byla jako ledová královna, která uvízla v ledu a prosila poutníky kolem sebe, aby jí pomohli, ale nikdo na ten led nedosáhl. Stála tam a vypadala překrásně, skoro jako panenka, kterou byste si ihned zamilovali Vy všichni. A přesto v jejích očích zářilo něco, co jsem nebyl schopný popsat. Touha po zradě, ale to jsem tehdy nevěděl.

   Možná tady najdeš víc, než bys čekal. Předtím jsem se tomu vysmíval. Ale nakonec mi právě Jan Taker ukázal, že mluví pravdu.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Pouto snů 9 abbc 19. 01. 2016 - 08:40