Důvěra - Kapitola devátá

20. leden 2016 | 07.00 |

KAPITOLA DEVÁTÁ: Ráno plné slibů

      Přemýšlela jsem asi do čtyř hodin ráno. Pak jsem popadla baterku, přes pyžamo jsem si přehodila mikinu a rozběhla jsem se po schodech pryč. Jako první jsem vešla do pokoje od Damada. Občas zachrápal, protože spal s pusou otevřenou. Zatřásla jsem s ním, ale ignoroval to. Sebrala jsem mu Stístka! On spal jako poleno dál. Zacpala jsem mu nos. Chvíli jsem si myslela, že je po něm. Pak vstal a snažil se dýchat. Popadla jsem ho za ruku a společně jsme vlezli do pokoje od Peltera. U něj to bylo snazší. Zatřásla jsem s ním a byl vzhůru. Pak následoval pokoj Anzoha. Ten měl na uších sluchátka a spal opřený o stůl. Shodila jsem ho ze židle a s ním to ani nehnulo. Až po delší chvíli se probral. Dlouze zamrkal a podíval se, co se děje. Pokračovali jsme k Pivakovi, na kterého stačilo jen zasvítit a už i bránil oči před prudkým světlem z baterky. Thomiasovi jsem pustila nahlas mobil přímo do sluchátek, které měl v uších. To ho postavilo do podivné formy a pak zase upadl do spánku. Ale nakonec vstal.

      Poslala jsem je do obývacího pokoje a šla vzbudit Jianka. Svítila jsem si na cestu. Všechno měl uklizené. Až mě to lehce děsilo. Došla jsem k němu. Zatřásla jsem s ním. Málem jsem mu křičela do ucha. Sedla jsem si na něj a dusila ho. Přesto spal, jako zabitý. Až pak jsem se odhodlala k poslední možné technice, jak ho vzbudit. Dala jsem si vlasy dozadu a nahnula se k němu. Zavřela jsem oči a políbila ho. A hned byl vzhůru, protože mě stáhl na postel. Snažila jsem se ho odtáhnout. Pak jsem mu stiskla nehty malíčkem, což ho hned probralo a já ho mohla skopnout z postele, aby se probral. Prošla jsem okolo něj celkem pohrdavě a řekla jsem mu, aby si pohnul.

     Světla jsme nerozsvěcovali, abychom nevzbudili tetu a strýce. Postačilo nám k tomu jen sedm svíček, každý měl jednu a mohl se tak pořádně dívat do tváře toho druhého. Chvíli mluvili hlasitě, pak jim to konečně došlo a ztišili se. Protestovali, že chtějí spát. Především Anzoh spal. Vzbudila jsem ho chvilku poté, co usnul. Tak nemáš hrát hry, napadlo mě.

     "Přemýšlela jsem.

.." začala jsem.

     "To asi bolí, co?" zasmál se Anzoh. Přimhouřila jsem škaredě oči, a tak přestal. "Pokračuj, sestřenko."

    Zamyslela jsem se, jak bych začala. Potřebovala jsem jiný začátek, jinak by si z toho zase dělal legraci a já bych nikdy nemohla dokončit větu. Musela jsem vymyslet něco, co by ho nebavilo zopakovat, nebo nějak zesměšnit.

     "Vytáhla jsem vás z postele kvůli jedné věci." Řekla jsem a vzala ze stolu papír a tužku. Rozdělila jsem ho na šest malých kousíčků. Bratranci mě jen zmateně sledovali a mrkali. "Protože máte všichni odlišné vlastnosti a jiné sny, tak mě napadlo, že vám v nich pomůžu."

      "Co?" vypadlo z nich. Všem jsem dal tužku a kousek papíru se slovy, aby tam napsali, co chtějí být. Mohla to být i hloupost. Protestovali trochu hlasitěji, protože já jsem nic nepsala. Nakonec jsem si vzala tužku a lehce ironicky jsem napsala, čím jsem chtěla být. Ale prezidentkou jsem rozhodně být nechtěla. Přeložili je a předali mi lístek po lístku. Já si je postupně přečetla.

      Damad napsal, že chce být dabér. Když jsme se nad tím trochu zamyslela, uznala jsem, že na to talent rozhodně má. Nejen Stístka umí dobře nadabovat, aby mluvil skoro jako živý. Myslím si, že tenhle sen mu budu moci splnit. Budeme na tom všichni tvrdě dřít.

      Anzoh napsal, že by chtěl být herec, nebo bavič. Ani mě to nepřekvapilo. V tomhle angažmá by vydělal slušný balík peněz. Čekala jsem něco podobného.

Když jsem rozevřela papírek Peltera, byl prázdný. Pohlédla jsem na něj. Pak jsem přimhouřila oči a malým písmem bylo u kraje napsáno Práce s dětmi. Na jarmarku si s dětmi celkem rozuměl. Dobrá volba pro příští zaměstnání, když ho to baví.

      Papírek přede mnou byl od Jianka. Bylo na něm napsáno Nic. Pak k tomu napsané, ale škrtnuté: Mít rodinu. Pohlédla jsem Jiankovi do očí. Díval se lehce stranou, jakoby se za to nenáviděl. Překvapilo mě to. Zrovna od něj. Z druhé strany bylo taky škrtnuté slovo: Učitel.

      Další byl Thomias, a to mi bylo jasné, čím chce být. Ale překvapilo mě to další. Rocková hvězda, zpěvák, svůdník, milenec a král. To poslední mě mírně rozesmálo. Mrkl na mě. Zakroutila jsem pobaveně hlavou. A poslední papírek, který přede mnou ležel, byl krásně přehnutý přesně v polovině.

      Byl od Pivaka. Měl cit pro úpravu. I písmo měl z nich nejkrásnější. A od něj jeho budoucí povolání mě lehce překvapilo, ale čekala jsem to. I ty náznaky jsem si potom uvědomila. Dirigent. To byl jeho sen. Uměl srovnat lidi, aby pracovali společně. Bude se mu jistě dařit!

      Papírky jsem jim potom vrátila a rozdělala oheň ve dřezu, abychom ho mohli rychle uhasit. Všichni jsme tam papírky hodili a sledovali, jak se pomalu mění v popel. Teta by nás jistě uškrtila, kdyby to viděla. Drželi jsme se za ruce a tiše věřili ve své sny. Já jsem je znala všechny.

     Přála jsem si z celého srdce, aby se nám to všem splnilo. Až na mě. Prezidentkou přece být nemůžu. Má rozhodnutí by všechny zabila. Tím jsem si naprosto jistá. Byl to zvláštní pocit, když jsme se všichni drželi za ruce. Stála jsem mezi Jiankem a Pelterem. Oheň jsem pak uhasila vodou z vodovodu a oni pootevírali okna, aby kouř odletěl pryč. Zbytky popelu jsem spláchla do odpadu v trubkách s nadějí, že si toho teta ráno nevšimne. A pak udeřil blesk. Rozpršelo se. Bylo mi jasné, že nebe si některé z našich přání nepřeje. To moje bylo přehnané, souhlasím...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře