Spisovaterka | Ukradenou knihu zapálil VZBOUŘENEC - Strana desátá

Strana desátá

Zatímco začalo pozvolna sněžit, Leonora klečela na zemi a nebyla schopna jediného slova, zatímco ona i zbylí dva malí doručovatelé tiše, spíše polekaně sledovali zohavené dílo před sebou. Pro někoho by to bylo uměním, pro ně to byla znechucená hříčka přírody. A přitom to bylo více, než reálné. Ve sněhu ležela jedna ze starodávných pistolí, které znali jenom skutečně staří lidé tohoto světa, popřípadě Hikari Kuro. Nechť je mu zem lehká. Noirovi se udělalo špatně a proto odvrátil pohled jako první. Ikke jen trochu vycenil zuby, zatímco tiskl ruce pevně v pěst a tiše zuřil.

"Jak si to mohli dovolit?" zavrčel zlým hlasem a oči mu mírně zářily zlostí. Pomalu se vydal kupředu. "na posvátné půdě...!"

Před nimi bylo vztyčených několik křížů, na kterých byli ukřižováni muži i ženy, děti i staří, oči měli zakryté červenými šátky, zatímco měli přes těla kříže do tvaru X a ústa měli všichni pootevřená. Krev jim už dávno zaschla do černých hábitů. Všichni to byli pobožní lidé, kteří sloužili jenom bohu. Jak výstižná smrt pro ty, kteří následovali slovo boží, a přitom skončili jako Kristus sám. Zbičovaní a ukřižovaní, jak dlouho tady mohli takhle viset?

Leonora k nim rychlým krokem přišla a prudce se zastavila. Rychle k sobě přitáhla Ikkeho a skryla ho za sebou. Kdosi vystřelil z obyčejné pistole, jiskra spolu s nábojem zapálily dřevo kolem dokola a vše začalo hořet. Leonora zakřičela a sledovala se slzami v očích to, co činil zahalený muž. Rozesmál se a zmizel v lese, zatímco před třemi doručovateli hořelo několik lidé z církve. Noir se najednou rozběhl kupředu a Ikke za ním volal, aby se zastavil. Noir si moc dobře vzpomínal, když viděl jejich vesnici hořet. Vehnalo mu to do očí skoro slzy. Vrhl se proti prvnímu kříži a strhl ho na zem. Díval se kolem dokola. Hledal někoho, kdo by tento masivní útok mohl přežít. Najednou se cosi pohnulo a on se rychle otočil. Polekal se, když ucítil něco na noze a trhl sebou, hned na to však hleděl na ruku plnou modřin, jak se po něm natahuje. Byl to mladík, množná o rok, o dva roky mladší než byl on sám. Pomalu k němu vzhlédl a tiše zašeptal, aby mu pomohl. Ruka se mu zatřásla a málem by klesla k zemi, kdyby ji ruka v rukavici pevně nestiskla. Noir se rozhlédl kolem sebe a hledal nějakou únikovou cestu.

Leonora se prudce ohlédla, když slyšela vrčení vlků. Nebyli to však vlci, ale démoni, které sem přilákala chuť pálícího se masa a krve. Zle zavrčela. Přikázala Ikkemu, aby kryl Noira, zatímco se sama rozběhla proti démonům, kteří neváhali ani chvíli a hnali se z kopce. Nečekala ani vteřinu a hned po nich začala střílet, jako divá. Štvalo ji, že se nemohla strefit hned na poprvé, ale sotva viděla, že se začali rozpadat, její vztek ještě rostl.

Noir vlekl mladíka kupředu, zatímco se prohýbal v zádech. Nebyl ještě dostatečně silný, aby ho bez problémů unesl, ale i tak se museli dostat z ohně dřív, než bude pozdě. Kyslík pohlcovaly všechny plameny, které po nich šlehaly a snažily se jich zmocnit. Ale Noir musel postupovat kupředu, v duchu si opakovat, že Reson by ho také jen tak neopustil, a po nějaké té chvíli padl do sněhu a pohublý mladík vedle něj, ušmudlaný od kouře a hlíny, plný modřin, které naneštěstí už vybledly. Leonora se na chvíli ohlédla za Ikkem a Noirem, v tu chvíli po ní však skočili démoni. Najednou se rozpadli a ona pohlédla směrem k Ikkemu, který mířil na dalšího a střílel. Vzdálila se od démonů a vystřelila znovu, mnohem větší náboj, než předtím. Za pomocí světla je na chvíli oslepila a dostala se až k dvěma mladým doručovatelům. Pohlédla zmateně na mladíka vedle Noira. Nakonec ho zvedla do náruče a přikázala jim utíkat. Ikke hned protestoval, že je zvládne sám, ale to už mu zopakovala, že to nebyla žádost, ale rozkaz, nohou ho posunula před sebe a utíkala hnedka za nimi, zatímco je démoni pronásledovali, vyli, štěkali a slintali blahem, že si vychutnají je a potom se vrátí ke zbytku, který na ně bude čekat už navěky, dokud ho nesní. Leonora se ohlížela za sebe a chtěla střílet, ale mohla tak riskovat, že pustí mladíka k zemi. Přitom se jí v očích leskly slzy, kdykoliv se podívala zpátky k hořícímu místu.

Tiše nadávala na revolucionáře, jak si to mohli dovolit; pošpinit posvátnou půdu svými dotyky a cizí krví a zabíjet! Málem zakopla o pařez, ale v čas se vzpamatovala a přestala o tom přemýšlet, sice jen na chvíli, ale v bezpečí pařez přeskočila a hnala se za dvěma mladíky. Životy těch dvou... tří mladíků nyní závisely na jejich rozkaz. Nemohla zklamat. Démoni předli a vyli blahem, smáli se hlubokými hlasy, jak se nemohou dočkat, jak si na nich pochutnají a budou si to užívat víc, než bude potřeba. Ignorovala je a poradila to i oběma mladíkům. Pevně k sobě přitiskla zubožené tělo. Slíbila mladíkovi, že se o něj postará, pokud bude silný a vydrží ještě krátkou chvíli. Mladík na její slova nereagoval a opíral se o její hruď, zatímco zřejmě cítil bolest po celém těle.

Zahalený muž si poodkryl tvář, však maska s rohy mu zůstala. Pozoroval, jak velká plocha před ním hoří. Podíval se na zbraň, kterou předtím svíral onen jiný muž, když střílel proti doručovateli. Hodil ji daleko před sebe. Po chvíli ji někdo rychle zvedl a zamířil na něj, ale muž s maskou byl už dávno pryč. Doručovatel zadýchaně sledoval místo, kde stál předtím zahalený muž, Adamův syn, Adamson. Pohlédl na pistoli ve své ruce a trochu se mu ruka zaklepala.

"Proč... Himitsu, proč?" zašeptal tiše a zavrčel. Pohlédl na hořící místo vedle sebe. Nemohl déle čekat. Rozběhl se rychle kupředu. Musel o tom informovat Vedení. I kdyby to mělo znamenat jeho smrt, musel ho udat. Omlouval se mu ve své mysli, zatímco si přál, aby ho ten maniak s maskou nenašel. Po několika dlouhých hodinách, kdy se nezastavil, dorazil konečně před bránu Hlavního města. Pronikl hravě dovnitř a bez ohlášení vyběhl schody nahoru a vstoupil do pokoje, kde se nyní nacházel Sterm Himitsu. Hned ho oslovil, však zarazila ho pistole před jeho očima.

"Jak se opovažuješ vstupovat bez klepání?" zeptal se ho Sterm chladným hlasem bez jediné známky po řádném důvodu, jenom po touze po jeho krvi, kterou nyní zatoužil vlastnit a zkoumat ji dopodrobna. Muž nejistě polkl a předal mu pistoli, které se nedotkl vlastními rukami, ale jen za pomocí rukavic. Ruce se mu trochu třásly, dokud si Sterm nevzal pistoli k sobě a nepřimhouřil oči. "To není možné," řekl potom najednou a namířil jí na muže. Ten hned zpozorněl. Zeptal se ho, zda ví, komu ta pistole patří. Muž jen tiše přikývl. Sterm si ji opatrně položil na stůl se slovy, že se o tom nesmí nikdo dozvědět. Muž si položil ruku na prso a odpřísáhl mu, že o tom bude mlčet. "Ano, to vím," řekl Sterm a vystřelil. Muž klesl na koleno a pevně si svíral levé stehno, ze kterého mu tekla krev. Sterm mu poradil, aby byl příště opatrnější a uvědomil si, kam kráčí, jinak příště bude mířit o něco výš a nezaručí mu delší život. Muž pomalu přikývl a skoro se odplazil pryč.

Sterm pohlédl na pistoli, kterou mu muž předal.

Bratře, co si myslíš, že zatraceně děláš?

Noir, Ikke, Leonora a mladík dorazili do Kyrie a dívali se kolem. Všechno nasvědčovalo tomu, že i útok na jejich vzdálený klášter, neměli ani ponětí, protože tančili a veselili se, oslavovali, přestože nebylo co, ale to jim nevadilo. Uprostřed té zábavy byla jakási žena, která se smála, sem a tam hodila kostky na stůl a hned si je zase sebrala se slovy, že muži nemají štěstí ve hře, za to mají dostatek lásky od všech žen kolem dokola, a zase poskakovala v kruhu neurčitého tance. Víno i pivo zde tekly několika mocnými proudy. Půllitry a sklenice poletovaly vzduchem, rozbíjely se na střípky, nebo byly hravě chytány do masivních rukou mužů i žen, které se jen smály, že žádný mužský nebude nikdy dostatečně silný na to, aby je mohl vyzvat na souboj v pití. Tři doručovatelé to zmateně sledovali. Leonora si tohle město pamatovala jinak; rozhodně klidnější a mírumilovnější, zatímco hned za rohem slyšela rány. Podívala se za nimi a viděla několik lidí, jak se perou a další dva, kteří jenom sledovali bitvu, se smáli, jako vyšinutí. Mírně k sobě Noira i Ikkeho přisunula a poradil jim, aby zůstali u ní, to už však Noira i Ikkeho popadly mladé dívky, smály se a tančily s nimi, spíše si je přehazovaly v jejich malém kroužku, až oběma mladíkům bylo špatně z toho, jak moc se museli točit podle toho, jak ony pískaly a smály se. Nechaly je uprostřed, zatímco si jich žena všimla. Hodila před ně kostky, hned si je však sebrala a šíleně se zasmála, že tihle dva mají nejméně štěstí ze všech, když sebrala ze země kostky, jež jí ukazovaly dvě jedničky.

Leonora si povzdychla. Nejlepší bude, když je nechá, aby se pobavili, zatímco ona splní úkol. Balíček ztratila ona, jakožto vůdce tohoto oddílu, takže bude muset sepisovat zprávu tak či tak. Nemohla by ho doručit, takže se možná až tak moc nedělo. Vyhledala však mezi tím davem lidí nějakého postaršího muže s brýlemi, který ji pozoroval už delší chvíli. Zeptala se ho, zda by nemohl prohlédnout mladíka v jejím náručí a hned se zděsil.

"Ty špíno!" zvolal ihned a vlepil jí facku. Zábava najednou utichla a všechny pohledy padly na tři nezvané hosty v podobě doručovatelů, kteří se rozhodli narušit jejich veselku. Leonora poklidně otevřela oči a podívala se znovu jeho směrem chladnýma očima, však prosba v nich byla vepsaná. "Jak se opovažuješ se mnou mluvit jako se sobě rovným! A o co že to žádáš, když sama jsi ho takhle zřídila? Smrt tobě! Hříšnice jedna nevěrná!"

Leonora mlčela, a zatímco se k muži přidávaly i další hlasy, poklidně zavřela oči. Pevně k sobě přitiskal zraněného mladíka. Její pohled byl nyní chladný. Položila mladíka na lavici a opřela ho o roh stolu. Přitáhla si muže k sobě a jistě by mu vrazila pěstí dostatečně silně, aby mu vypadlo několik zubů, však něco mu pošeptala do ucha a odtáhla.

"Jestli mu nepomůžeš, tak zemře a nebudeš o nic lepší než my," zněla její slova muži v hlavě pořád dokola a dokola, až nejistě polkl a sledoval rozzuřenou ženu v modré uniformě, která se všem kolem dokola hnusila nejvíce. Muž se zhluboka nadechl, přimhouřil oči, však rozesmál se hned a Leonora zklamaně zavřela oči.

"Ty že mi budeš poroučet, odpade?" zeptal se jí pobaveně. "To spíš poklekni a pros na kolenou, abych zachránil další nečisté dítě, kterého jste se dotkli! Hleďte, lidé Kyrie! Tenhle odpad na mě mluví a myslí si, že mu vyhovím! Co bych měl asi tak udělat, hm?"

Lidé začali křičet jeden přes druhého, zatímco se Leonora poklidně dívala před sebe. Nakonec se snížila a muž se zarazil, stejně tak zbylé hlasy pomalu utichaly. Nyní Leonora klečela s tváří k zemi a snažila se zadržet slzy. Nenáviděla lidi za to, jak moc j nenáviděli.

"Prosím!" zakřičela skoro a snažila se neplakat pro trpícího chlapce. "Pomozte mu! Není to snad Vaše povinnost především?"

Muži i ženy ji zmateně sledovali. Prosila toho muže před sebou a přitom mu rozkazovala. Muži se však v očích zobrazila krutost a vztek. Rozmáchl se rukou, ale díky Ikkeho pomoci zničil tak akorát stůl. Ikke stál před Leonorou a mračil se na muže.

"Hlídejte si, kam míříte své rány," řekl mu klidným hlasem. Muž se však ohradil, zda si myslí, že mu bude rozkazovat spratek démona, jako je on. Ikke ho sledoval ještě temnějšíma očima a muž se zarazil. Jen tiše pozoroval ty temné oči, které ho nyní děsily, jako oči démonů. "Kdo si myslíte, že střeží hranice všech měst, abyste se vy mohli veselit a radovat se, že démoni po vás nejdou? Vaše lucerny a loutny to rozhodně nebudou."

Všechno utichlo.

Kyrie po dlouhé době byla naprosto tichá. Tak tichá, že i vítr byl slyšet, jak jí provál a zvedl tak několik dní staré papíry ze země.

"Dobrá," zašeptal nyní muž a zvedl bradu tak, aby mohl sledovat mladíka ještě pohrdavěji. "Ale něco Vás to bude stát určitě," varoval ho ihned. "Třicet tisíc stříbrných, ihned a do ruky."

Leonora prudce zvedla hlavu. To bylo víc než moc. Obyčejná prohlídka nebo záchrana života nebyl ani tisícina z toho!!

"Platí," ušklíbl se na něj Ikke a Noir s Leonorou ho zmateně sledovali. "Pokud si ovšem troufáte zachránit život jiného člověka než svůj vlastní."

Byla to výzva. A muž ji musel přijmout, aby se neztrapnil před sousedy. Noir jen užasle sledoval, jak během pár chvil popadl muž mladíka a následován třemi doručovateli vešel do svého domu a připravil si všechno potřebné, aby mladíka zachránil. Zakryl všechna okna, aby mu lidé dovnitř nehleděli a zabouchl za sebou dveře, aby ho potomci démonů nerušili. Ikke se trochu hrdě usmál a poradil Leonoře, aby se nikdy více takto neztrapňovala. To už ho však Leonora udeřila do tváře. Vyčetla mu, že riskoval svůj vlastní život, aby jí pomohl. Jen hlupák by tohle učinil! Ikke se však pousmál a poradil jí, aby ho udeřila znovu, pokud jí to pomůže.

Přitáhla ho k sobě a jistě by ho znovu udeřila, ale v čas se zastavila a nechala ho jít, aby se uklidnila hlubokými nádechy a výdechy. Opřela se o stěnu. Zeptala se ho, zda si vůbec ani trochu svého života necení, nebo se to zdá jenom jí, že jeho vlastní život je jemu samotnému úplně lhostejný. Ikke mlčel a tvář měl trochu rudou od její předešlé rány, která byla skutečně silná. Leonora se po chvíli zklidnila a zhluboka si povzdychla.

Poradila mu, aby si uvědomil cenu svého vlastního života, prošla kolem něj a zmizela za venkovními dveřmi. Noir a Ikke zůstali na chodbě a čekali. Ani jeden z nich neřekl. Snad jen Noir se o to několikrát pokoušel, ale nakonec sám sebe vždycky zastavil. Nyní pro něj bylo přednější, aby nevyvolával další hádky a zjistil stav onoho mladíka, který ho poprosil o pomoc, když umíral. Pokud se neuzdraví, neodpustí si to. Jak naivní může být tento mladík, přemýšlíte? Čisté srdce bývá vždycky příliš naivní, proto se ho pokoušejí zmocnit a ovládnout nepříjemní lidé. Jen přemýšlíme nahlas a omlouváme, že rušíme příběh. Nakonec se Noir rozhodl, že půjde za Leonorou, aby zjistil, zda už se uklidnila. Ikke jenom převrátil oči a ignoroval ho. Noir za sebou zavřel dveře a pohlédl na Leonoru, která mu věnovala poklidný pohled milých očí. Opřel se o stěnu vedle ní.

"Ani jsem se tě nezeptal, co jsi předtím zjistila," řekl najednou a ona se na něj jenom podívala očima. Pousmála se. Zeptala se ho, zda o Ikke Noahovi chce tak moc zjistit celou pravdu, nebo mu nedá spát myšlenka, že mu něco uniká. Noir mlčel. Nebylo moudré o ní chtít, aby o Ikkem zjistila všechno, co se dá, ale chtěl vědět, s kým bude spolupracovat. Sice spolu chodili do školy, ale nikdy o něm nezjistil nic, co by vysvětlovalo jeho arogantní chování.

Pokud chceš rozumět ostatním, měl bys porozumět nejdříve sám sobě.

Nechápavě se na ni podíval a ona pokrčila rameny se slovy, že jí tohle vždycky říkávala babička. Noir se pousmál a pohlédl na jasné nebe plné hvězd, které na ně mile zářily. Nakonec mu Leonora odpověděla na jeho otázku. Ikke Noah, druhý nejmladší syn z rodiny Noah, rodiče oba čitého původu, nepochopili jeho ochotu přidat se k doručovatelům, proto ho zavrhli a tvrdí, že mají pouze pět synů, místo šesti, a dvě dcery. Trochu posmutněla, když se zmínila o způsobu, jakým ho sem přímo vhodili. Jako dopis sem byl donesen právě Stermem Himitsem a právě proto nenávidí oba bratry se jménem Himitsu. Noir se jí chtěl zeptat na něco o Stermovi, ale dveře se najednou otevřely a v nich stál Ikke.

"Prý se probral," řekl ledabylým tónem a zase zmizel za dveřmi, div ho Noir nepovalil hned na zem, jak se hnal dovnitř. Proč se tak žene za někým, koho ani nezná, pitomeček jeden?" zavrčel vzteklým hlasem a spravil si čepici. Noir vtrhl dovnitř skrz pootevřené dveře, div nepřepadl přes práh a hned se rozhlížel kolem. Našel pobledlého mladíka v posteli, jak se dívá bez zájmu v očích před sebe a ten muž stojí zády k němu a něco si zapisuje.

Sotva si všiml malého doručovatele, vztekle na něj zavrčel. Dovnitř po chvíli vešel i Ikke a hodil mu jakýsi pytlík. Muž s ním zaštěrkal a zamračil se. Zaútočil proti Ikkemu, který se mu však hravě vyhnul, takže se mu svou neohrabaností praštil do hlavy a vzteky vrčel a prskal kolem sebe, zatímco kolem něj rychlým krokem prošla Leonora.

"To není cena, na které jsme se dohodli," zavrčel na něj muž a potom vykulil oči, když spatřil Ikkeho chladný pohled, když mu mířil přímo mezi oči pistolí.

"My jsme na něčem dohodli?" zeptal se ho Ikke pohrdavým hlasem a pozoroval ho nepřítomnýma, však chladnýma očima, které děsily i Leonoru. Muž se rozklepal a rychle se rozběhl pryč, nadávajíc na skupinku za sebou. Ikke za ním jen zakroutil hlavou a hned na to se pohrdavě zasmál, že se bojí, přestože by na něj ani vystřelit nemohl.

Leonora ho praštila do hlavy, hned však zdejší lidi pochválila za to, že lidé zde jsou tak hloupí, až ji to skutečně baví. Oba pohlédli na mladíka v posteli, na kterého Noir už několikrát promluvil a ptal se ho na různé věci, ale mladík doposud mlčel a díval se nepřítomnýma očima před sebe. Ikke se trochu zamračil a přešel k němu, schovávajíc si svou pistoli za opasek. Posadil se na postel a zeptal se ho na jméno. Mladík se ho trochu polekal, ale hned potom mu poslušně odpověděl.

"Semme," řekl tichým, chraptivým hlasem. Ikke ho chvíli pozoroval očima, které spíše připomínaly oči lišky, ale hned na to ho Leonora štípla do nohy, až nadskočil, div nespadl z postele. Nahnula se k mladíkovi a mile se na něj usmála.

"A odkudpak jsi, Semme?" zeptala se ho milým hlasem, zatímco se Ikke mračil a škrábal si místo na noze, kde ho štípla. Tiše za ní vrčel jen samé nadávky. Semme mlčel a podíval se dolů. Ruce se mu trochu třásly. Leonora ho hned uklidnila, že je v bezpečí, a když se ho chtěla dotknout, aby ho potom objala, prudce její ruku odstrčil, až ji samotnou jeho síla překvapila. Hned na to se chytil za hlavu a skrčil se, jakoby očekával nějaký trest nebo ránu za to, co udělal. Ale nic nepřišlo, proto se zmateně podíval jejím směrem. Promluvila na něj milým, klidným hlasem, že se nic neděje, že mu pomůžou.

Noir mu řekl, že jsou doručovatelé, kteří měli doručit jeden balíček do jejich kostela, a hned na to se Leonora praštila do čela. Copak ten kluk vůbec nepřemýšlí, napadlo ji, ale překvapilo ji, že Semme na místo, kde málem přišel o život, reagoval klidným hlasem. Pouze tiše přikývl a řekl, že se nic neděje, že ten balíček stejně byl prázdný. Noir na něj vykulil oči a zaraženě na něj hleděl a Ikke převrátil oči v sloup s otázkou, zda si toho skutečně nebyl vědom. Noir našpulil pusu a říkal, že ho oba napálili, a Leonora se zasmála.

"Myslíš si, že by dávali skutečné balíčky pro začátečníky?" zeptala se ho pobaveným hlasem a musela se držet zpátky, aby se nerozesmála ještě více. Delší dobu se hádali, spíše Noir se hádal, že mu oba lhali, ale Ikke ani Leonora mu už neodpovídala a v podstatě ho ignorovali.

Uběhlo pár hodin a Leonora rozhodla, že by se měli vydat kupředu. Zarazila ji však mladíkova slova, která byla mířena právě na ni.

"Jste doručovatelé, že ano?" zeptal se jich Semme klidným hlasem. Trochu ji překvapovalo, že to neříkal znechuceně, jako většina lidí kolem, proto se na něj opatrně otočila a přikývla beze slova. Zeptal se, zda by tady mohla ještě chvíli zůstat, že si s ní potřebuje o něčem promluvit. Leonora mlčela, ale poslala ty dva za dveře, které potom zamknula. "Mám na tebe prosbu."

Jakou?

Velmi dobrá otázka.

"Mou smrt, říkáš?" zašeptala osoba ve stínu a mladík se pozasmál. "Aby ses nepletl, bratře. Co když to budou právě zvony, které budou oznamovat tvůj konec? Co uděláš, až všichni kolem zjistí, co jsi udělal? A co hodláš udělat?"

"O to se nemusíš starat," uklidnil ho Sterm a usmál se. "Nikdo totiž nepřijde na to, co se nyní chystám udělat. Všechno se potom změní. A věz, že i ten malý pulčík bude muset rychle čelit pravdě, jinak ho pohltí temnota dřív, než tebe. A s radostí ho do ní stáhnu ještě hlouběji," ujistil ho pobaveným hlasem a zasmál se, zatímco pouta trochu zacinkala.

"On pořád žije?" zeptal se muž ve stínu a oči mu zpozorněly.