Důvěra - Kapitola desátá

22. leden 2016 | 07.00 |

KAPITOLA DESÁTÁ: Ochrana nepřítele?

      S pohledem na hodiny jsme si mysleli, že už neusneme, ale když jsme se všichni nasáčkovali na gauč, nebo okolo gauče, tak se nám to povedlo. Já jsem ležela hlavou dolů, zatímco vedle mě schoulený do klubíčka spal Pelter, Jiank měl hlavu vedle mého boku. Z levé strany mé hlavy ležel Anzoh, z pravé zase Pivak. A Damad se roztahoval se Stístkem pod televizí, kde také ležel Thomias. Spalo se mi překrásně. Jako by ze mě všechny starosti rázem opadly nadobro. Ani ostatní nejevili ochotu jen tak najednou vstávat a začít pracovat nebo připravovat snídani.

      Nevím, jak dlouho nás teta se strýcem pozorovali, ale když se probudil Jiank, rychle nás začal všechny fackovat, abychom se probudili. Teda se mnou jenom zatřásl a já spadla na hlavu na zem. Ostatním jenom nafackoval, jako bezcitný nejstarší bratr. Provinile jsme pak stáli na hanbě. Zívla jsem. Všichni jsme zívali. Bylo sotva sedm hodin. Nám se chtělo ještě spát. Teta se strýcem to neřešili. Takovéhle rodiče bych chtěla mít. Ale na druhou stranu zřejmě na tohle byli zvyklí, když měli tolik synů.

      Já jsem však na takovéhle ponocování zvyklá rozhodně nebyla, a tak jsem dlouze zívala a nakazila tím všechny. Teta nás rozzlobeně poslala spát, protože se nemohla dívat na naše protáhlé obličeje. S rukou zvednutou a druhou zakrývajíc si pusu jsem odešla, stejně tak ostatní. Já jsem to však vyřešila snadno. Nechtělo se mi šplhat až na půdu, tak jsem se rozvalila na gauč. Kluci protestovali, ale měli smůlu. Shodit mě nemohli. S pohledy vyzařující smrt mé osobě odešli nahoru po schodech. Pak jsem slyšela, jak se sypou brambory. To jenom Jiank spadl, protože ho někdo shodil dozadu. Vstal však bez potíží a šplhal zase nahoru, to už ho však bolela záda, div nespadl znovu, sám a vlastní vinou. Naši by vyváděli, kdyby tohle viděli. Ale teta se strýcem nás nechali vyspat. Stejně nebylo co dělat. Sice nepršelo, ale Ferguda a Ovis si dnes vystačili sami. Svazovali obilí a nosili je do sýpky. Mohli jsme jim pomoct, ale moc práce neměli. Byla jsem ráda, že mohu spát. Byl to příjemný pocit.

      Zdál se mi však děsivý sen. Kráčela jsem hluboko do pralesa, zatímco jsem sotva popadala dech, protože jsem dýchat skoro nemohla. Vzduch byl dusný. Těžký na moje plíce. Rozhlížela jsem se kolem sebe, jako bych něco nebo někoho hledala, ale neviděla ho. Spatřila jsem červeného hada, který mi hodně očima připomínal Anzoha. Usmál se a vykoukly na mě dva špičaté zuby. Přidala jsem do kroku. Potkala jsem nějakého líného tygra, který zle zavrčel a zase se schoval do stínu, přitom se hrdě kroutil. Celý Jiank. Spatřila jsem jakousi gorilu, která nesla malé káče na zádech. Neubránila jsem se smíchu. Gorila si mlátila do hrudi a já se vydala dál. Damad by mě zabil, kdyby věděl, že jsem ho ve snu potkala v této podobě. Ale zvuk gorily rozhodně uměl. Nahoře ve stromech byl schovaný malý, světle žlutý papoušek, který se schovával i přede mnou. Pak okolo mě proletěl, ale zase se schoval, když jsem se ho chtěla dotknout. Celý Pelter, pomyslela jsem si. Vydala jsem se neohroženě dál. Slyšela jsem jakýsi zvuk. To jenom tukan Thomias tloukl zobákem svou novou píseň. A vedle něj chameleon, který se zbarvil do stříbra a ocasem mával do rytmu jeho písně, jako dirigent. Byl stříbrný, jako Pivakovy vlasy. Cestou zpátky jsem pak potkala dva orangutany, kteří se drželi za ruce a skákali ruku v ruce po stromech, pak si obmotali ocasy do sebe a skákali po větvích dál a dál. Já jsem šla pořád zpátky, ale nikde jsem neviděla východ. Pak jsem se zastavila.

      Otevřela jsem oči. Co to bylo za divný sen, napadlo mě. Vstala jsem do sedu a opřela se o gauč. Zívla jsem. Asi jsem neměla být tak dlouho vzhůru. Vůbec mi to nesvědčí. Zase jsem spadla na gauč a spala. Tentokrát se mi však nezdálo nic. Tentokrát jsem nenavštívila džungli, kde jsem nepotkala zvířata, která mi tolik připomínala mou nyní jedinou rodinu, kterou jsem měla.

      Když jsem se však probudila, v tu chvíli mě políbil Thomias. Jen jsem zmateně vykulila oči. "Ty se probudila! To není hezké!" řekl mírně zklamaně. Civěla jsem na něj. Popadla jsem botu a začala ho mlátit. Nadávala jsem mu do pedofilů, kterým taky byl. Teta byla ráda, že jsem konečně ožila. Beztak ho poslala ona. Nasadila jsem si botu a chtěla jsem vstát, ale Thomias mě stáhl zpátky. "To bys to měla příliš jednoduché." zašeptal na mě tiše. Dala jsem mu přivonět své noze, aby mi dal konečně pokoj, což se mi taky povedlo. Díky bohu, že jsem ji měla zpocenou. Díky tomu jsem ho odrovnala na delší chvíli, až jsem si i myslela, že by mohl umřít. Pak však ožil. Mé představy zase klepaly na mozek, protože si představovaly bledého Thomiase v rakvi, jak leží a usmívá se, stejně nechutně, jako nyní. Stiskla jsem mu nehty malíček a raději odtáhl dřív, než jsem přitvrdila stisk. Nakonec si u něj ještě získám respekt, napadlo mě s úsměvem. Pak se mi však zatočila hlava a já skončila zase na gauči. Přemýšlela jsem, co se stalo. Asi z toho, že jsem zvyklá na jiný přísun potravin. Kručí mi v břiše. A já tiše zuřím.

       "Mám hlad." řekla jsem nahlas. Vstala jsem a jako zombie jsem šla k ledničce. To už mě však teta praštila po rukách. A bolelo to. Musela jsem si to škrábat, aby to přestalo. Udělala jsem na ni smutné oči. Ale ani ty nepomohly. Spíše jen napomohly k pohlavku. Nemám prý ponocovat. Mně se spát nechtělo, ale to není výmluva, pro tetu rozhodně ne...

      Poslala mě pro koště, abych zametla zbytky na zemi. Zklamaně jsem vzdychla a zívla. Proč oni můžou spát? Skoro ve spánku jsem začala zametat, po chvilce jsem usnula ve stoje a opírala jsem se o koště. Trhnutím jsem se probudila, div jsem nesletěla. Měla jsem chuť nechat koště uprostřed cesty, utéct a spokojeně si lehnout na gauč, nebo do své pokoje a zavřít se ve svém pokoji. Do osmnácti let než budu dospělá. Nebo do devatenácti, dokud nedokončím školu.

      Nakonec mě chuť ovládla, pustila jsem koště na zem a rychle se rozběhla ke schodům, aby si mě teta nevšimla a zase mě neposlala zametat, protože to se mi vážně nechtělo. Všiml si mě strýc, ale to už jsem po dvou schodech utíkala nahoru, bez ohledu na mé funění, které zaujalo nejednoho mého bratrance. V mezipatře prvního a druhého patra jsem už zadýchaně nadávala. Do svého pokoje jsem už ani nedošla. Vyvalila jsem se na schodech a vyplázla jazyk, jako mrtvola. Damad do mě nohou šťouchl.

       "Žiješ?" zeptal se mě tenkým hláskem kačera. Chtěla jsem ho uškrtit. Ne jeho, ale jeho kačera! Stístko zaštěrkal. Kdy jsem vymyslela tu přezdívku? Musela jsem být mimo. "Aspoň ten jazyk schovej." řekl vesele, div mi ho sám nestrčil zpátky do krku. To už jsem pohotově vstala. Prošla jsem okolo něj, jakoby se nic nestalo. Zase jsem utíkala. Ale to už mě chytil za ruku. Zastavila jsem se. Dívala jsem se před sebe. Nejistě jsem se na něj podívala.

       "Co je?" zeptala jsem se. Zakručelo nám oběma v břiše. Zasmáli jsme se. U něj by to nebylo neobvyklé. Měl hlad snad pořád. Jako kachny. Zakdákal, jako kachna a já se musela zasmát. Konečně mě u dveří pustil, letmo mě políbil na tvář a s kačerem na hlavě odešel do svého pokoje. Zdrhl! Přejela jsem si prstem po tváři a usmála jsem se.

      Když jsem vešla do pokoje, našla jsem na své posteli jakýsi leták. Pod ním byla pozvánka napsaná krásným písmem. Chtěla bys jít se mnou? Kolik lidí se mě na to ještě zeptá, napadlo mě. To písmo bych poznala i po dotyku. Přejela jsem po úhledném písmu. Vykouzlilo mi to malý úsměv na tváři. Slyšela jsem nejisté kroky za dveřmi. Napsala jsem na kousek papírku odpověď a hodila ji pod dveře. Papírek pak zmizel. Snad jsem ho neurazila.

      Leták poukazoval na oslavu, která se konala dnes večer. Nedávno jsem byla na jarmarku a už půjdu rovnou na oslavu? Za týden vymetu všechny bary, nehezká představa. Přesto jsem se usmála. Předtím ve městě jsem byla schopná každý večer být s kamarádkami vzhůru do pozdních ranních hodin a nyní mi to mělo vadit? Ani náhodou!

      Pozorovala jsem kapky za sklem, jak stékají po okenní římse. Přála jsem si, aby nám přestalo pršet na oslavu. Pak mě napadlo, co si vezmu. Šaty jsem riskovat znovu nechtěla, už předtím budily moc pozornosti. V upnutých kalhotách jsem mezi ně nechtěla jít taky. Zajímalo by mě, zda o tom teta ví.

      Zvažovala jsem, zda si vzít náušnice, nebo jít bez nich. A jaký účes? Ve městě jsem nosívala zuřivý, divoký účes, který se nedal určit jen tak. A navíc bych potřebovala kilo laku na vlasy. Jaký se ale nosí na vesnici? To nevím. Vzpomínej!

Vybírala jsem mezi tmavou a světlou košilí. Nakonec jsem zvolila černo-fialovou kostkovanou s dlouhým rukávem. A světlé kalhoty. Prohlížela jsem se v zrcadle. Asi jsem zhubla, protože jsem si musela vzít pásek, aby mi nespadly. A to jsem jedla jako nikdy předtím! A to nepočítám ten popcorn. Pod dveřmi jsem nalezla papír, že sraz bude před domem v sedm hodin. Mám se prý vymluvit na to, že mi není dobře a jít jakože spát, utéct oknem a dostat se před dům. Jak prosté. Až na to, že jsem na půdě, chytrolíne! Na večeři jsem neměla ani náladu a skutečně jsem se vymluvila, že půjdu spát brzy, abych mohla zítra ráno brzy vstát. Jiank mi to nakonec uvěřil a odešel. Zamknula jsem dveře a převlékla se. Do sedmi zbývaly dvě minuty. Vylezla jsem z okna a snažila jsem se pomocí střechy dostat na spodnější část. Modlila jsem se, abych se nezabila.

      Po velkém utrpení z výšky jsem se dostala před dům a někdo v černé čepici a šedé mikině stál před domem a díval se na opačnou stranu. Odkašlala jsem si. Když se otočil, zmateně jsem sledovala Pivaka. To jako fakt? Pomyslela jsem si a sledovala ho. Ne že bych chtěla vidět někoho jiného, jen mě to překvapilo. Nakonec jsem byla i ráda.

       "Utéct oknem." vyčetla jsem mu zprávu vesele.

       "Bylo to myšleno obrazně." bránil se přesvědčivě, až jsem mu i uvěřila. No toto! Takže on si přišel klidně dveřmi a já skákala po střeše. To jsi přehnal! Přesto jsem byla ráda, že je to on. Skutečně. Nastavil mi ruku. Jen jsem na něj civěla, jako hlupák. Pak udělal, že si ji jakože protahoval. A vyšli jsme. Šla jsem vedle něj a sebrala mu čepici. Takhle mě jedině zmátl. Už jsem se bála, že by to mohl být Thomias. Od něj bych čekala, že chodí na takovéhle akcičky. Pivak mě opravdu překvapil. Potvrdilo se mi to, že ho vůbec neznám. A to jsem si s ním nejvíce rozuměla.

       "Ehm..." začala jsem lehce nejistě. "Jak tě napadlo být zrovna dirigentem?" Vzápětí jsem si odpověděla sama. Umí lidi dobře zorganizovat a ovlivnit, aby udělali to, co se po nich chce. Dokáže lidi přesvědčit, aby spolupracovali. Takže máchat hůlkou nebude pro něj až tak velký problém.

       "Ani nevím. Prostě mě baví poslouchat." vysvětlil. Bylo mi jasné, že to on složil všechny písničky, které Thomias na jarmarku předtím zpíval. Při vzpomínce na jarmark, jsem mírně zpomalila. Všiml si mé nejistoty. "Klid, už se to nestane."

      Šli jsme asi tak hodinu, protože oslava byla až ve vedlejší vesnici. Zkrátili jsme si to přes les. Nikdo nás nepostrádal. Všimla jsem si, že Pivak má v kapse mobil. Takže jsem je lehce podcenila, když jsem si myslela, že ani netuší, co to slovo skutečně znamená. Slunce rudě zářilo do očí, až jsem měla chuť si dát listy na oči, abych ho neviděla vůbec. Ovšem musela bych jít s rukami před sebou, jako zombií ve filmech. Poměrně uklidňující bylo, když slunce zalezlo a já mohla zase normálně vidět. Zavěsila jsem se na Pivaka se slovy, že mě tam má donést, že už nemůžu. Chvíli to vypadalo, že si mě na záda skutečně vyhodí, nakonec mě však snadno sundal a hodil do trávy. Hned jsem mu to rázně vyčetla, protože jsem měla špinavý zadek.

       "Ve tmě to stejně vidět nepůjde." namítl vesele, když jsem ho mlátila. Nakonec měl pravdu. Nebylo to až tak hrozné. I tak jsem se na něj zlobila. Když jsme šli, okolo nás projížděla auta. Jedno nám zastavilo a blikalo na nás, abychom nastoupili. To mi však Pivak zadrhl. No, sedět v autě s nepříliš krásným klukem by mi moc popularitu zřejmě nepřineslo. Ale zase Pivak po mé pravici, to už by se za námi dívali všichni. I s tou čepicí vypadal dokonale.

      Najednou mě zase zvedl, jakoby mě chtěl hodit do sena, které se válelo kolem, ale když jsem na něj pištěla a mlátila ho, aby okamžitě přestal, tak mě nakonec poslechl. Nakonec i já umím přemluvit lidi, aby toho nechali a dali mi pokoj. Musím si přece něco vyřvat. Jsem přece z města.  Snažili jsme se jít, jako civilizovaní, slušně vychovaní lidé. Ale sotva jsme se objevili před domem, kde se oslava pořádala a někdo vyletěl z okna, Pivak hned vběhl dovnitř, tahajíc mě za sebou. A já ho měla za toho nejslušnějšího z bratranců. Asi jsem se spletla v každém.

      Oslava se trochu podobala těm, které jsem zažila několikrát v baru s kamarádkami. Jeden pořadatel nakoupil hromadu jídla a pití, barvy se střídaly co dvě sekundy a byly tam snad všechny. Tančilo se na nějaké neurčité písně, neznala jsem je, ale byly chytlavé. Holky kolem mě měly sukně nebo kraťasy, úzká tílka především v oblasti hrudi, div jim jejich chvála nevypadla a kluci vedle nich se nemohli poslintat blahem. Představa, že se takhle bude chovat i Pivak mě děsila, ale rozesmála. V téhle pozici bych si ho rozhodně představit neuměla. Zřejmě mě jenom vytáhl ven, abych přišla na jiné myšlenky. Celkem pozdě, pomyslela jsem si. Přesto mě držel za ruku a tahal někam do neznáma. To chce najít červí díru, která nás dostane na pořádnou oslavu?

      Hudba se mírně zklidnila a lidi začali tančit v páru, přestože se neznali. Hned mě jeden kluk chytil za ruku, že se mnou hodlá tančit, ale to už se Pivak zhostil své role mého ochránce a přitáhl mě k sobě, zle ho sledoval přitom. Kluk hned odtáhl se strachem v očích. Pomalu jsme se začali kolébat, stejně jako ostatní. Překvapilo mě, že uměl celkem dobře tančit.

       "Ty ho znáš?" vyzvídala jsem tiše, protože mě napadlo, že by se mohli znát, když mu stačil jen jeden zlý pohled. Zřejmě ho má otázka lehce zaskočila.

       "Ano." řekl po chvilce. "Dá se říct, že se známe, ale moc dobří přátelé nejsme." To mi bylo hned jasné, když se ho tolik bál. I tak mě to celkem zajímalo, protože kluk seděl u baru, bavil se s jinými a sledoval nás, jak tančíme. Když se podíval především na mě, rychle jsem se podívala před sebe. "Klid, nic si nedovolí." ujistil mě a zle sledoval kluka, který mě okukoval. Zřejmě jsou to moc dobří přátelé, když se dokážou dorozumívat pohledy.

      Po chvilce tančení jsem si šla pro sodovku. A hned se na mě nalepil ten jeho kamarád. Dívala jsem se po Pivakovi a nikde jsem ho neviděla. "Ahoj." usmál se na mě.

       "Ahoj."

       "Proč jsi tady tak sama?" Jeho ruka pomalu sahala na mé rameno, to už jsem ho však přes ni praštila a zamračila se.

       "Nejsem sama," řekla jsem sebejistým hlasem, "takže raději zmiz." Přesto se však mile usmál a nalil mi z druhé nádoby sodovku. Obě se promíchaly. Led mi spadl na dno a pak stoupal pomalu nahoru. Otráveně jsem se na něj podívala. Nemám ráda egoisty, jakým on byl, a už vůbec nemám ráda egoisty blbečky. Odešla jsem od něj a dal mi pokoj. Hledala jsem Pivaka. Popíjela jsem sodovku. Nejdříve chutnala odporně. Ale pak jsem měla pořád chuť na další a další skleničku. Tehdy mi nedošlo, že se ve mně pomalu rozpouští Extáze s něčím dalším.

      Po chvilce jsem dělala i něco, na co si vůbec nepamatuji. Byla jsem však ráda, že když jsem ještě vnímala, tak to skončilo. Když už po mně ten Pivakův kamarád pomalu sahal, viděla jsem ruku, která mířila k němu. Pak jsem upadla do spánku. Nic si nepamatuji. Nic jsem neslyšela.

      Probrala jsem se. Pomalu jsem zamrkala. Až pak jsem si uvědomila, že mě někdo nese. Vzhlédla jsem. Byl to Pivak. Zmateně jsem sledovala jeho rozedřený ret a zkrvavělý nos. Triko měl také od krve. Trhla jsem s sebou, což ho donutilo zastavit. Nesl mě. Oči se mi mírně leskly. Co se stalo?!

       "Klid. Nic ti neudělal." řekl Pivak pouze a šel pomalými kroky kupředu. Sice jsem to cítila jen matně, ale kulhal. Mně nic neudělal? To je mi jedno! Co udělal jemu? Kdybych byla pořádně při smyslech, vrátila bych se tam a zmlátila bych ho! "Je mi líto, že jsi mě viděla v té špatné stránce..." zašeptal tiše. Zamrkala jsem. Zastavil se. Podíval se mi přímo do očí.

       "Proč jsi mi pomohl?" zeptala jsem se, jako naprosté pako. Vždyť mi to vysvětlovali snad všichni. Byl to jen pud sebezáchovy a ochrany ostatních. Tak proč se mi jeho oči zdály tak zraněné? Proč se mi oči leskly?

       "Promiň, ale vidím v tobě jenom sestřenici." řekl pouze. Na rozdíl od svých bratrů byl vždycky upřímný. A tohle myslel vážně. Už jenom způsob, jak mě nesl, mě v tom utvrdil. Měl jsem zavěšené nohy okolo jeho ruky a druhou rukou mě držel okolo krku a v oblasti lopatek, abych nespadla. Jiank by mě rozhodně chytil za zadek, stejně tak Thomias. V čem byl ale Pivak jiný? Byla jsem pro něj skutečně jenom sestřenice? Stiskla jsem mu triko třesoucí se rukou. Dívala jsem se mu přímo do očí. Pak jsem k němu přitiskal hlavu a zavřela lesknoucí se oči. Snažila jsem se nebrečet.

       "Promiň." zašeptala jsem tiše. "Způsobila jsem ti potíže." Pomalu šel kupředu a mou větu ignoroval. Copak mu to bylo jedno, že je zmlácený on na místo mě? Opak mu bylo jedno, že krvácí? Mně to jedno nebylo. Ale nebyla jsem schopna nic udělat. V jeho náručí... jsem se cítila bezpečně.

      Nebyli jsme pryč ani hodinu. Domů jsme pronikli zadním vchodem, Pivak se tiše dostal až na půdu, kde mě pomalu položil do postele a ztrápeně mě sledoval, jak se choulím na posteli. Bylo mi trapné se mu podívat jenom do očí, protože to kvůli mně je měl skoro celé zalité krví, stejně tak rozbitý ret a nos měl kvůli mně. Proč mě prostě nenechal, aby si udělali, co chtěli, když jsem tak blbá? Klekl si na zem a chytil mě za ruku.

       "Kdyby se ti něco stalo, neodpustil bych si to." zašeptal a políbil mi hřbet ruky. Pořád jsem v něm toho rváče neviděla. Když se mi zadíval do očí, viděla jsem, že se i jemu lesknou. Přiblížil se ke mně, ale nakonec mě pouze přitiskl k sobě, aby mě objal. "Jsem proto rád, že ti nic není." Odsunula jsem ho od sebe. Mírně jsem se mračila.

       "Copak si neuvědomuješ, že jsi dostal nakládačku právě... kvůli mně?" Slzy mi bránily v mluvení. Snažila jsem se je zakrýt. Nechtěla jsem, aby mě viděl brečet. Nechtěla jsem se před ním cítit slabá. Nechtěla jsem, aby trpěl on. Bylo spoustu věcí, které jsem nechtěla. Neměla jsem jít na tu oslavu. Nic by se nestalo.

      Nakonec jsem svěsila hlavu na jeho rameno, do kterého nedostal tolik ran. Poznala jsem to, protože pravou ruku měl svěšenou k zemi, zatímco levou ruku dokázal ještě zvednout, aby mě chytil za hlavu. Přivoněl mi k vlasům. Pohladil mě po hlavě. Jeho ruka byla pořád příjemně teplá. Jeho dotyk mě uklidňoval. Chtěla jsem, aby byl v pořádku, aby se tohle nestalo! Pak mě od sebe odsunul. Ztrápeně jsem se mu zadívala do očí. Usmál se.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře