Až mě probudíš 10 (KONEC)

23. leden 2016 | 07.00 |

   Tiše jsem sledoval osobu, do jejíž duše jsem se před pár dny zamiloval, a nebyl jsem schopen jediného slova. Dívka vedle něj ho držela za rameno a zmateně mě pozorovala, stejně tak on. Do háje, měl jsem se ujistit, že nikdo nebyl poblíž. Chtěl jsem na něj zapomenout, ale osud mi připravil jinou, složitější cestu.

    "Kdo vůbec jste?" zeptal se mě Uretan zlým hlasem, který jsem u něj slyšel poprvé. Děsil mě jeho tón hlasu a přitom mě těšilo, že ho slyším zase. Musel jsem to alespoň zkusit. Musím mu to zkusit vysvětlit, třeba si potom vzpomene.

    "Uretane, pojďme, třeba to byla fotka někoho jiného," snažila se ho dívka uklidnit a usmála se na něj. Neusmívej se na něj tak, pomyslel jsem si. Nedrž jeho ruku tak... jako jsem to chtěl udělat já. Uretan ji však odbyl se slovy, že to chce vědět. Otočil jsem se k odchodu, ale hned mě svým hlasem zastavil. Proč ze všech lidí musím narazit zrovna na něj?! Zatraceně! Nebyl jsem připravený, ale musel jsem mu říct, co se předtím stalo, proč ho znám tak dobře... a proč nemohu snést pomyšlení, že se ho drží právě ona.

    "Je to tvoje fotka, Uretane Shewone," řekl jsem záměrně celé jeho jméno, aby si uvědomil, že ho znám, i když si to nepamatuje. Zaraženě se na mě díval. Konečně jsem se k nim otočil a pozoroval ho. Nevím, zda bych mu to měl říkat, nebo ne, ale... "Předtím jsi byl několik dní v bezvědomí. Byl jsi v naší nemocnici."

    "No a co?" zeptal se Uretan otráveně. Na to se k němu dívka nahnula a řekla, že nás nechá chvíli o samotě. Nezapomněla poukázat, že vypadám jako doktor. No jo, zapomněl jsem se předtím převléct, jen jsem přes sebe přehodil kabát, to je toho. Ale povedlo se jí ho přesvědčit, takže ona zmizela v baru, zatímco on si mě nedůvěřivě prohlížel. Dal si ruce do kapes. "Takže? Proč máte mou fotku?" zeptal se mě znovu. "Známe se snad?"

0pt;line-height:115%">

    "Do jisté míry, ano," řekl jsem klidným hlasem a snažil jsem se, abych k němu nepřešel blíž a zřejmě ho neobjal. Byl trpělivý, kupodivu, a čekal, až mu to všechno vysvětlím. "Byl jsi několik dní v kómatu. Nevěděl jsem o tom, ale v den Vaší autonehody jsi přišel právě na toto místo. Sněžilo. Nejdříve jsem si myslel, že jsi nějaký šílenec, ale poté, co jsi mi řekl, abych tě probudil, nechápal jsem to o nic víc. Několik dní jsem se tě pokoušel najít, něco, co by tě mohlo identifikovat, protože sis na nic nevzpomínal. Neznal jsi své jméno, nevěděl jsi, co ti je, jen jsi věděl, že ti musím pomoct."

   Pořád mlčel a poslouchal mě, jeho oči však byly bez zájmu. Začínal jsem ztrácet naději. Skutečně na mě zapomněl? Ne, nepamatoval si mě. Nevěděl, kdo jsem, protože to nebyl on, koho jsem držel v náručí, kdo chodil po mém bytě, kdo byl se mnou v té čínské restauraci, kdo mi věčně nadával. Neměl ty samé jiskřivé oči, když se mě snažil obejmout a já ho odsouval pryč. Nebyl to Uretan, kterého jsem znal.

    "Je mi líto," řekl slova, kterých jsem se nejvíce bál a pomalu jsem zavřel oči. "Na nic z toho si nepamatuji. Zřejmě si mě s někým pletete."

   Prošel kolem mě, ale já jsem ho chtěl chytit za rameno. Prudce mi uhnul a trochu polekaně se na mě díval s otázkou, co to mělo být. Mlčel jsem. Stejně jako pár hodin zpátky, když jsem ho chtěl chytit za ruku. Jaká je šance, že si na mě nyní vzpomene? Nulová, přesně tak. Tiše jsem ho pozoroval a poklidně nechal mou ruku klesnout dolů. Podíval jsem se na noční nebe, ze kterého začaly padat vločky.

    "Před pár dny tomu bylo stejně tak," řekl jsem jen. "Stál jsi tady a prosil mě o pomoc. Až na to, že jsem to byl já, kdo ti nechtěl dovolit, aby ses mě dotkl." Mlčel a podíval se stranou. Věnoval jsem mu pohled, s jistotou, že to je naposledy, kdy ho vidím. Po chvíli ke mně vzhlédl a zhluboka se nadechl.

    "Odkud máte mou fotku?" zeptal se mě znovu.

    "Z lékařského spisu," řekl jsem krátce a vložil si ruce hluboko do kapes. Pomalu se začalo ochlazovat. Dal bych cokoliv, aby tady byl Uretan, který si ani nepamatoval své celé jméno, ale který byl rozhodně více přívětivý, než tento. Nebyl to ten mladík, který mi pobláznil mysl a vedl mě až na pokraj šílenství jen tím, že stál tak blízko mě. Pohlédl jsem na jeho ruce. Chtěl jsem ho alespoň za jednu z nich chytit a naposledy se s ním rozloučit. Pořád mě jen tiše pozoroval.

    "Jak dlouho jsem byl mimo?" zeptal se mě tiše.

    "Čtyři nebo pět dní," řekl jsem ledabyle, ani jsem se nad tím nepozastavil, abych nad tím popřemýšlel. Dal bych cokoliv za to, abych se ho mohl alespoň naposledy dotknout, naposledy stisknout jeho ruku a rozloučit se s ním, ale bylo mi jasné, že mi to nedovolí. Mlčel, když jsem mu to řekl. Na nic jiného se mě už nezeptal. Když jsem se chystal k odchodu, konečně se ozval s otázkou, zda jsem byl jediný, kdo na něj dohlížel. Poslední den ano, pomyslel jsem si a zklamaně zavřel oči. "V nemocnici je plno dalších pacientů, nad kterými musíme dohlížet dennodenně," řekl jsem chladným hlasem. Nemám jediné právo ho milovat. Zapomněl na mě, bude proto lepší, když to ukončím dřív, než toho budu já sám litovat.

   Otočil jsem se k odchodu a rozloučil jsem se s ním, nechávaje ho tam jen tak stát na místě, ať se sám rozhodne. Běž za mnou... Běž za mnou a zkus mě obejmout. Vzpomeň si, prosím. To jsem si tehdy myslel, ale osud je daný. Se mnou se nikdy nemazlil, nikdy jsem nebyl jeho favorit. Proto nemám právo zvolit si toho, koho budu milovat. Protože mi ho vždycky vezme dřív, než to stihnu říct nahlas. A nechci, aby zemřel. Proto bude nejlepší, když budu trpět tiše a jen já sám.

   Zanechávaje za sebou stopy ve sněhu zmizel jsem svou vlastní cestou domů. Můj byt mi najednou připadal příliš velký a opuštěný. Měl bych si pomalu začít balit, abych se mohl rychle přestěhovat. Opravdu tohle chci? Spíše jenom utíkám, pomyslel jsem si a povzdychl jsem si sám nad sebou. Bude to pro všechny nejlepší, pro mě především. Rozhlédl jsem se kolem sebe a zarazil jsem se. Krabice džusu, který předtím Uretan pil... byla skoro plná. Zmateně jsem s ní několikrát zaštěrkal, abych se o tom přesvědčil. Pustil jsem ji na zem a její obsah se pomalu rozléval. Vždyť jsem mu z ní naléval! Není přece možné, abych to nakonec vypil já sám. Podíval jsem se do dřezu, kde jsem zanechal veškeré nádobí, a prohlížel si dvě sklenice. Jedna byl špinavá a ta druhá naprosto čistá. Copak jsem úplný šílenec? Zhluboka jsem se nadechl, abych se uklidnil. Pomalu jsem kráčel pozpátku, až jsem nakonec vrazil do zdi. Musel jsem se uklidnit a myslet především.

   Byla tu jen jedna jediná možnost, jak tohle všechno vyřešit.

   Popadl jsem kabát a vyšel jsem ven. Schody jsem sbíhal po dvou. Vrátil jsem se do nemocnice a povedlo se mi odchytit Fredyho, který sotva kráčel pryč. Hned jsem ho popadl a utíkal s ním do jeho kanceláře, kde jsem prohledávat všechny složky, které tam měl. Po chvíli se mi povedlo na recepci najít Uretanovu složku. Zjistil jsem si jeho adresu a opsal jsem si ji. Divil jsem se, že i ve svém věku žije pořád s rodiči. Je přece tradice, že musíme co nejrychleji pryč od svých rodičů. Nebo se svět za tu chvíli tak moc změnil? Fredy nasedl do svého auta a připoutal se.

    "Jsi si jistý, že tohle opravdu chceš?" zeptal se mě, když startoval.

    "Musím to udělat, jinak nebudu moci odejít s čistým svědomím," řekl jsem krátce. Tiše mě pozoroval a potom němě přikývl. Pohlédl na lísteček s adresou a rozjel se kupředu. Projížděl nočními uličkami města. Bylo krátce po dvou hodinách ráno. Už tak jsem ho otravoval dost. Tohle bude naposledy.

    "Bude to dlouhá cesta," řekl mi narovinu, když přeřazoval, aby jel o něco rychleji. "Měl by ses prospat, vypadáš hrozně." To vím i bez tebe. Ale po delším boji s vlastní myslí jsem upadl do hlubokého, bezesného spánku. Kolébání z jedné strany na druhou mě příjemně uspalo, a tak jsem cestu nevnímal. Pokud i tohle selže, přijmu svůj osud, odejdu odsud a pokusím se začít znovu, pokud to vůbec ještě půjde. Sliboval jsem si, že toto je má poslední šance, poslední naděje, která mě drží na tenkém provázku téhle utopie, že by to mohla být ta samá osoba, do které jsem se časem pomalu, ale jistě zamiloval.

   Nemohl jsem na něj přestat myslet. Tolik jsem si přál, abych na něj zapomněl, ale nešlo to. Dost dlouhou dobu jsem čekal. Až mi řekne do očí, že mě nenávidí, že mě nikdy nechce víckrát vidět, pochopím to. Pochopím to a zapomenu na něj. Ale pokud mi to neřekne, pokud je zde pořád ta malá naděje, odpustíš mi to někdy, matko, že jsem se do něj zamiloval? Cesta se začala klikatit, stoupat a zase padat dolů, takže jsem se ze spánku brzy probral. Fredy se jen zeptal, zda je mi dobře. Přikývl jsem. Viděl jsem se v jeho zrcátku. Vypadal jsem skutečně příšerně; pobledle, nevyspale, pohuble, částečně i podrážděně. To bylo ale vedlejší. Přejel jsem si rukou po rozcuchaných vlasech, ale nakonec jsem je nechal tak, jak byly. Jdu přece za ním, aby mě odmítl tak krutě, jak jen to půjde. Potom se vzpamatuji, zapomenu na něj a budu se nad tím ještě dlouhou dobu s Fredym smát.

   Po delší době jeho velké auto zastavilo před honosným sídlem rodiny Shewonů. Tiše jsem pozoroval jejich bránu. Byla jako klec, ve které byl uvězněný. Fredy mi popřál hodně štěstí a já vylezl z auta, trochu váhavě. Jsem připravený na všechny jeho reakce.

   Vydal jsem se kupředu a otevřel jsem zlatou bránu. Hned na to mě přivítalo několik vodotrysků, které zřejmě po každé hodině ostříkávaly zelený trávník kolem dokola. Z fontán stříkala voda, která byla pokaždé osvětlena jinou barvou. Plno křoví zde bylo zastřihnuto do všelijakých tvarů a postav. Květiny rostly po plotě kolem celého domu a jejich stonky se kroutily kolem stromů kolem dokola. Pohlédl jsem na nebe plné jasných hvězd, které zřejmě nikdy nejsou zakryty mraky, stejně tak slunce pořád šťastně září na to mohutné sídlo přede mnou. Zhluboka jsem se nadechl a pokračoval kupředu po hezky upraveném chodníku. Není divu, že je to tady tak hezké, toto je sídlo Shewonů. Až jsem se cítil zahanbeně, že se jim tady jen tak procházím, bez pozvánky nebo svolení. Ale musel jsem si s Uretanem něco vyjasnit. Jedno slovo a já budu vědět, že jsem prohrál. Jedno slovo... a zřejmě mu propadnu znovu. Prošel jsem kolem fontány a prohlížel si ji.

   Konečně jsem se dostal před obrovské dveře, které se pyšnily několika překrásnými vyrytými znaky na své existenci. Prohlížel jsem si je oněměle nějakou tu chvíli, než jsem sebral odvahu a konečně jsem stiskl zvonek, abych na sebe upozornil. Odstoupil jsem od dveří dva kroky dozadu. Doufal jsem. Ne, přál jsem si, aby mi někdo otevřel a řekl mi, že Uretan už je doma, že i on si se mnou přeje mluvit a že mě tedy přijme bez čekání. Avšak po delším čekání mě zalila nejistota. Co když mě vyhodí? Co když na mě zavolají policii? Fredy z toho bude mít také problémy.

   Najednou se dveře přede mnou pomalu otevřely a vykoukl sluha. Hned se mě ptal, kdo jsem a co si ráčím přát.

    "Promiňte za to pozdní vyrušení, je Uretan Shewon doma?" zeptal jsem se zdvořile, hned na to jsem dodal: "Jsem doktor, který se o něj staral, a potřebuji se ho ještě na něco zeptat. Mohl byste ho prosím zavolat?"

   Chvíli si mě váhavě prohlédl, nakonec však zmizel za dveřmi. Delší dobu se nevracel. Nedivil jsem se mu. Musel zřejmě oběhnout celé sídlo, aby ho našel. Každou minutou jsem se cítil nejistěji a nejistěji. Co když na mě poštve psy? V tomhle sídle určitě nějaké hlídací psy mají. A nebudou se je bát na tebe použít, idiote. Podíval jsem se k bráně, abych se ujistil, že tam Fredy pořád je pro případný rychlý ústup v podobě úprku před hladovými psy, kteří se mě budou pokoušet na rozkaz svého pána roztrhat.

   Několikrát jsem si zkontroloval svou únikovou cestu, abych ji uměl poznat i se zavřenýma očima.

   Najednou se dveře pomalu otevřely a já trhl hlavou za tím zvukem. Hned, když jsem spatřil jeho tvář, chtěl jsem ho obejmout. On však místo toho zacouval a chtěl zavřít dveře tak prudce, že nohu, kterou jsem mu strčil do prostoru dveří, mi málem usekl. Div jsem se nesesypal z té síly, kterou měl, ale po chvíli dveře zase otevřel a otráveně se na mě díval. Vlasy měl rozcuchané, stejně jako já, ale vypadal roztomile. Pojistil jsem si dveře ještě rukou a naklonil se k němu.

    "Co chceš?" zeptal se mě zlým hlasem a mračil se na mě. Tohle rozhodně nebyla tvář, do které jsem se zamiloval. Ujistil jsem ho, že tady nejsem, abych zkoušel něco oplzlého, nebo tak něco. Nakonec povolil stisk v klice a překřížil ruce na prsou. "Takže?"

   Netušil jsem, co mu mám říct. Chtěl jsem se rozloučit a zároveň zůstat a objímat ho tak dlouho a tak silně, dokud nebude moci dýchat. Zhluboka jsem se nadechl a zeptal jsem se ho, zda si skutečně nic nepamatuje. Tiše mě sledoval.

    "Skutečně si mě s někým pletete," řekl pouze a byl připravený odejít. Chytil jsem ho rychle za rameno a otočil ho na sebe. Polekaně se na mě podíval a já ho rychle pustil. Ucukl jsem s rukou rychle pryč, zatímco mě on polekaně sledoval. Trochu se klepal. To jsem ho až tak moc vyděsil? Byl to jen dotek. Ten pohled... Stejný pohled jsem viděl i tu noc, když mě prosil o pomoc.

    "Uretane?" zeptal jsem se nejistě a chtěl jsem ho pohladit po tváři, abych se ujistil, že nezkolabuje. Pozoroval mou ruku a potom pohlédl tím samým pohledem mně do očí. A mně nezbývalo nic jiného, než své oči vykulit nad tím, k čemu se odvážil.

   Přitáhl mě blíž k sobě a políbil mě. Zaraženě jsem ho sledoval. Změkl jsem. Přitáhl jsem ho opatrně k sobě a polibek mu opětoval.

   Po chvíli ode mě pomalu odtáhl a se slzami v očích mě udeřil několikrát, avšak slabě, do hrudi. Nadával mi. Je to snad jeho zvykem mi při každém setkání nadávat. Přivodilo mi to úsměv na tváři.

    "Blbečku!" praštil mě pěstí do obličeje, až mi rozbil ret. Když jsem se vzpamatoval, viděl jsem, že má v očích slzy. "Proč jsem na tebe zapomněl?"

   Nechápal jsem to. Ale ani jsem nechtěl. Byl jsem neskutečně šťastný, že nyní si mě pamatuje. Rychle jsem se k němu dostal, abych ho znovu uvěznil ve svém náručí a odmítal jsem ho pustit. Očividně se ode mě však odloučit nechtěl, protože mě pevně chytil za kabát. Nadával mi, ale mě to jenom potěšilo. Usmál jsem se a opřel se o něj.

    "Kéž bych to věděl," zašeptal jsem do země, zatímco jsem ho držel u sebe. "Ale jsem rád... opravdu moc rád... že sis na mě vzpomněl."

   Dotek stačil na to, aby na mě zapomněl. Dotek stačil na to, aby si na mě zase vzpomněl. Jak prosté. Potvrdil se fakt, kterému jsem se předtím vysmíval. Onen muž z televize prožil něco podobného a já se tom vysmívat a nakonec jsem zažil to samé, co on. Ale mně se povedlo svou lásku zachránit. Lásku. Před týdnem bych se tomuto slovu vysmál a říkal, že já se nikdy v životě nezamiluji.

   Ale tento mladík... Už od první chvíle, kdy jsem ho potkal, jsem věděl, že je jiný. Už od prvního večera, kdy mě poprosil, abych ho probudil, jsem se mýlil. Nebyl to on, kdo potřeboval probudit, ale já.

    "Slíbil jsem ti přece," promluvil jsem konečně a podíval se mu do očí s úsměvem. "Že až tě probudím, budu tě milovat mnohem víc."

   Usmál se skrz slzy, ale praštil mě do ramene se slovy, abych ho hlídal, aby na mě už nikdy víckrát nezapomněl.

    "Blbečku," nechal svou nadávku zaznít do vzduchu, zatímco se ke mně přitiskl více.

    Není to o tom, zda před minulostí uteču, ale jaké ponaučení si z ní vezmu. A jak se rozhodnu naložit s budoucností. S budoucností, ve které bude i on, Uretan Shewon; mladík, jenž mi pobláznil mysl. Až mě probudíš, budu se dívat jenom tobě do očí a budu tě milovat tak moc, že si budeš přát, abych šel zase spát.

    Až mě probudíš, už ti víckrát nedovolím na mě zapomenout.

_________________________________________________________________________________________________________________________________

Tak... a teď uděláme něco, za co nás budete chtít rozhodně uškrtit. Toto je bohužel poslední díl této krátké série, snad se Vám líbila a jsme rádi, že jste s námi vydrželi i tento příběh. Pokud se Vám námět líbil a nemáte nic proti lásce ke stejnému pohlaví, hlasujte, zda byste chtěli i další podobný příběh, protože témat je spousta a my "obyčejný" příběh o "obyčejné" lásce asi napsat neumíme. Zdraví Spisovaterka

Zpět na hlavní stranu blogu

Anketa

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře