Spisovaterka | Ráj smrti - PROLOG

PROLOG

Na počátku všeho existoval pouze Bůh. Bůh, který se nudil a rozhazoval po světě fialové hrací penízky, jen tak z rozmaru, aby si ulehčil svůj nudný nekončící život. Sledoval, jak se jednotlivé penízky zakutálely do všech koutů světa a tam zmizely pod zemí, aniž by si jich někdo povšiml. Protože ho nebavilo čekat a věřit, že se k němu penízky samy od sebe vrátí (o čem věděl stejně, že je nemožné), rozhodl se, že se sám vydá a bude ta fialová kolečka hledat a bavit se přitom. Když tehdy sestoupil na zem, svět byl teprve v počátku svého zrození. Vše vonělo novotou a vše bylo překrásné a barevné, nikým nedotčené. Bůh velmi rychle našel svá kolečka a přepočítával je dlouho do noci, přestože jich bylo tak málo. Když jeho znepokojené oči vzhlédly k temnému nebi, začal jen tak z rozmaru počítat hvězdy na nebi. Když mu pak zmizely před očima a jeho popelavou pleť ozářil první paprsek Slunce, zaujaly ho jeho dlouhé nekončící paprsky, které ho příjemně hřály na těle. Dlouho hleděl do oné velké záře, která ho oslepovala a ničila mu oči, avšak nedopočítal se ani slunečních paprsků, které mu zmizely kdesi na západě, a Slunce už nevylezlo. Jeho oči byly znepokojené, zklamané. Být nucen počítat zase jen hvězdy a úplně sám ho neuspokojovalo. Nudil se. Bůh se nudil natolik, že si důkladně prozkoumával své penízky a tiše šeptal latinská slova pořád dokola a dokola. Svět se pod ním zatřásl. Země si byla vědoma toho, že na ní stojí Bohovy nohy už po několik dní bez jediného hnutí. Dokud se neotřásla příliš, Boha nevyvedla z pročítání nápisů na penízcích, a dokud mu jeden z nich nevypadl a nezakutálel se přes celý svět někam daleko od něj. S povzdechem z osamění na něj Bůh po mnoha denním hledání zapomněl a zase počal počítat hvězdy, prozkoumávat zbylé penízky, do kterých vtiskl své otisky a nechal, aby se jeho krev spojovala s oním fialovým kolečkem noc co noc. Když ho hvězdy omrzely, jeho pohled nyní padl na klidný Měsíc, který se před ním roztahoval a vypadal snad, jakoby mu nyní chtěl on sám kázat. Po mnoho let jen tak hleděl na nebe a otupěle si užíval čistý vzduch kolem sebe. Po mnoho dní a po mnoho let jen tak seděl a nic nedělal, nechával se ovívat vlastním dechem, ze kterého se postupně stal vítr. Po mnoho dní si uvědomoval svou samotu a nicotu.

Až tu náhle vstal. Prohlédl si jednotlivé penízky v ruce. Pevně je sevřel a rozřízl si tak svou vlastní dlaň. Nechť se jeho krev spojí s těmi věcmi, aby tak daly vzniknout novým životům. Rozházel je znovu po celém světě a opět je našel. Opět si je prohlížel; nyní vypadaly jinak; nyní nesly známky po jeho čisté krvi. Zlehka si je olízl, ochutnal, aby si jejich jedinečnou chuť zapamatoval. A přesto, jeho oči nebyly spokojené, když zjistily, jak chutná jeho vlastní krev; byla bez chuti. Rozhořčen z vlastní samoty kázal nebi, aby na něj seslalo kroupy. Nebe odpovědělo bouří tak velkou, že vyvrátilo mnoho stromů a ovládlo za pomocí větru mnoho řek, které útočily na Boha a snažily se ho zabít. Bůh se však radostně smál a přijímal jejich hru, přijímal to potěšení, které mu působila zrada, a přijímal onu vůni, se kterou se míchala vůně jeho krve. Oči mu zářily bláznovstvím a on si přál stále víc a víc. Provokoval nebe, donutil ho plakat, donutil ho zuřit, donutil vítr foukat tak silně, že stromy padaly na jeho povel, zatímco se šíleně smál. Tehdy Bůh přišel poprvé o rozum z vlastního osamění. Smál se po mnoho dní, dokud nepřišel úplně o hlas. Poprvé pocítil jaké to je, když nemůže mluvit. Z jeho slz vznikly první rostlinky, první stonky, které se k němu přilnuly a objímaly ho svými těly. Poprvé spatřil na mrtvé půdě nějaký život. Zaujal ho natolik, že skrz své slzy dal život dalším malým stonkům rostlinek a pozoroval, jak pomalu rostou. Když kýchnul, z jeho slin se vytvořily kořínky malých keřů, které se postupem časů staly mohutnými kmeny stromů, které sahaly až do nebe. Tehdy bylo poprvé, kdy si Bůh uvědomil, jak velkou moc má. Dlouhou dobu stál na slunci, oděný v bílém plášti. Chtěl vědět, co stvoří jeho pot. Když slzy daly vzniknout kořínkům rostlin a stromů, co stvoří jeho pot? Stál tak po mnoho let. A poprvé spatřil malé buňky; první živočichy, které stvořil. Po mnoho staletí pozoroval, jak se vše pod jeho nadvládou rodí a vyvíjí. Skrz sopky hleděl do hlubin země, za pomocí blesků vidět zpátky do nebe. Chodil po Zemi, která mu patřila.

Když poprvé spatřil obrovský blesk, odrazil ho od půdy, kterou stvořil, aby nezranil nic, co mu bylo nyní tak drahé. Ty malé, nově vyvinutí buňky byly pro něj všechno; byly jeho život a jeho smrt zároveň. Nechtěl přijít ani o jedinou z nich. Pozoroval, jak se pomalu vyvíjí, jak se rodí nové a nové druhy. Spokojeně se usmíval a zapomínal, že i příroda samotná se musela někdy uvolnit od jeho nadvlády. Blesky tehdy zničily zemi a zabily jeho výtvory, které se rozrůstaly po mnoho let. Bůh tehdy plakal, což donutilo nebe plakat s ním. Opět byl sám. V tom obřím opuštěném světě byl sám, jen se svými penízky, do kterých vtiskl svůj život už předtím. Pocítil tak velkou lítost, že jeho křik se proměnil v blesky, kterým umožnil zničit celou zemi, kterou vytvořil, ale aniž by si to uvědomil, byly to právě blesky, které rozzuřily spící sopky, které daly životy novým tvorům, které změnily pravou podstatu půdy a Země samotné. Bůh to vše jen tiše sledoval z vyšších míst, ukrytý za mraky, bojíc se, že jeho vlastní výtvory jsou ochotny ho začít zabíjet, jen tak z rozmaru, stejně jako je on tehdy vytvořil. Nyní už z bezpečné vzdálenosti sledoval obří tvory, jak se rodí z těch úplně primitivním a řvou k nebi, aby slezl dolů, že si přejí rozsoudit jeho život, život toho, kdo jim dal život, kdo je živil, kdo na ně po celou tu dobu dohlížel. I tak se Bůh nikdy necítil nikdy více milován a nenáviděn zároveň, jako právě v tu chvíli, kdy mocní tvorové dávného pravěku řvali do nebe své stížnosti a touhu po pomstě. Protože si byl vědom toho, že další a další bytosti budou o to agresivnější, rozhodl se sjednat si pořádek. Zahájil svou úplně první hru. Pochopitelně žádný z tehdejších vládců nebe, země a vody nepochopil její pravidla, takže všichni zemřeli, zavaleni meteority. A Bůh opět strádal, plakal nad samotou a křičel svůj vztek dolů na Zem. Dal jim život a oni ho zase promarnili. Vždyť jim pravidla vysvětlil v jejich jazycích, měli jim rozumět a řídit se jimi, aby přežili. Vždyť to byla tak jednoduchá, tak směšná hra, kterou jim nabídl, aby si s ním zahráli. A tak po mnoho let zase chodil po Zemi a tiše pozoroval, jak se mění v prach. Její rozpad rázně zastavil. Vyzval zbylé mravence, všechen hmyz na zemi a kázal mu, aby se připojil ke hře, kterou jistě vyhrají, když budou poslouchat pozorně jeho slova. Ale stejně jako předtím, všichni se bouřili a odháněli ho pryč, proto zemřeli.

Po mnohá staletí se rozhodl, že nechá svět takový, jaký je. Proč by využíval nevyvinuté mozky lidí, které sám stvořil a tiše sledoval, jak se ty poloopice snaží rozdělat oheň. Nudil se. Nudil se tak moc, že se rozhněval, rozházel své penízky a přikázal tehdejším lidem je hledat. Avšak lidé mu dávali místo toho oběti, zabíjeli se navzájem a Bůh řval bolestí a hněvem, jak si to mohli dovolit; zabíjet se navzájem nebylo v jeho pravidlech, která jim podrobně vysvětlil, aby to ti hlupáci pochopili. Uvrhl na Zemi několik dní deště, vznikaly potopy a ty zaplavily celou Zemi, očistili ji od hlupáků a zbyli jen ti chytřejší, kteří se včas schovali. Když si myslel, že i lidé, kteří vznikli z jeho vlastní krve, jsou k ničemu a chtěl všechno zase zničit, zarazil se. Jeho oči byly poprvé za celou tu dobu jeho bytí na Zemi něčím zaujaty. Co mohlo upoutat jeho zrak tak moc, že si rozmyslel zničení všeho, co stvořil? Nějaká osoba hlásala o jeho hrách a všem vykládala, že by bylo moudré vytvořit si ty samé. Tiše sledoval onu dívku, která všechny dokázala upoutat, její hlas zněl jako zvony ve věžích a její oči byly tak jedinečné, jako vlasy samotné, pleť tak bledá, že by ji hned přivinul k sobě a pojal za manželku. Přestože k ní natáhl ruku, byl si moc dobře vědom, že dokud nebude čas její smrti, nemůže se jí dotknout. Bůh se zamiloval. Postupem času se však jeho hluboká láska měnila na čirou nenávist. Dívka se změnila v ženu o dost mocnější, než byla církev samotná, která podporovala jeho slova, zatímco žena kázala lidem kolem sebe proti jeho vlastní vůli. Přál si ovládnout si ji a uvěznit ji ve svém vězení, aby se mu poddala a přijala ho za manžela. Našeptával jednotlivým lidem, aby ji zabili, aby z ní udělali příští oběť pro Boha. Avšak žena nebyla jen neskutečně krásná, byla i neskutečně všímavá. Všimla si Boha a každou noc, aby za ní neposílal vrahy, se ho ptala, zda ho ten osamělý život nebaví. Po mnoho let hlas ženy poslouchal a nechal toho rozsáhlého ničení všeho. Sledoval její dokonalou postavu, přenádherné oči a poslouchal ten zvonivý hlas, který ho sváděl a mučil jen při pomyšlení, že aby si ji mohl vzít, bude ji muset zabít, na což sám nemohl nikdy pomyslet přímo a jen představa, jak drží onu ženu v náručí mrtvou, zavražděnou, ho děsila, že jí svévolně prodlužoval život a zároveň i krásu, aby žila ze všech žen nejdéle, aby ji lidé obdivovali pro její krásu a bezchybnost. Avšak ona žena mu zlomila srdce. Zamilovala se a zavrhla ho. Zapomněla se modlit, zapomněla k němu mluvit. Bůh nikdy předtím nestrádal a nezuřil, ale také netrpěl, jako právě nyní, když sledoval ji, ženu, kterou miloval více než sebe, a jeho, muže, kterého si přál vidět mrtvého. Jen představa, že připraví onu ženu o jedinou radost ze života, však jeho smrtící ruku vždycky zastavila. Tak Bůh tiše trpěl.

Rozhodl se však, že svou lásku k ní vyjádří jinak. Aby si byla vědoma toho, že ji pořád miluje, že jí odpouští tohle divadélko, kdy ho škádlila, když se s mužem milovala přímo před jeho očima, dopřál jí dvě krásné děti. Na důkaz toho, že ji skutečně miluje, obdařil ji krásou i po dvou náročných porodech. Lidé si o ní špitali, že je neskutečně krásná, i po dvou dětech, zatímco se její muž měnil ve scvrklou hrušku, která pomalu hnila. Zemřel. Na nějakou vyrážku, řekli jí. Žena nikdy tak moc nestrádala. Bůh ji denně uklidňoval. Její děti vyrostly. Vysloužila si nekončící krásu a mládí, které ji zabíjelo zevnitř. Noci proplakala a prokřičela, klela a nadávala na Boha, jak moc ho nenávidí, ptala se ho, proč jí sebral jedinou radost v životě, přikazovala mu, aby ji okamžitě zabil. Uběhlo mnoho let, a zatímco ona zůstala mladá a krásná, její děti dospěly, zestárly a zemřely. Život bez možnosti smrti byl pro ni mučivým prokletím, kterého se chtěla zbavit za každou cenu. Lidé říkali, že prý se zbláznila. Přestože ji Bůh viděl trpět v osamění, rozhodl se, že ji takhle nechá. S myšlenkou, že tohle je její poslední naděje přijmout jeho lásku, nechal ji tak, aby trpěla. Když už to vypadalo, že se mu vyzná, objevil se jiný mladík. A Bůh se už rozzuřil. Sotva viděl, že se jejich rty setkaly, spustil nekončící písečnou bouři, při které oba zemřeli. Byl zaslepen láskou, ale ta láska se změnila v tu nejhorší možnou formu nenávisti. Dal jí život, dal jí mládí, dal jí krásu! Co mu měla dát ona? Svou jedinečnou lásku, svá něžná slova, která nakonec řekla jen tak do vzduchu pro někoho, kdo ji stejně opustil. To byla pro něj naprostá urážka. Slova, která měla patřit jemu, říkala jiným a provokovala ho. Když onu ženu s mladíkem zabil, rozhodl se, že se už nikdy víckrát nezamiluje, že bude jen brát, stejně jako žena mu sebrala jeho jedinou lásku, kterou k ní cítil; vzala jeho srdce a rozdrtila ho, nechala ho vykrvácet a pak odešla, když ji to přestalo bavit. Mohli spolu strávit věčnost, alespoň ji mohl celou věčnost sledovat. Takhle bude mít jistotu, že zůstane navěky s ním, že už se nikdy víckrát nezamiluje, když nyní její srdce vlastní on, když je to on, po jehož boku nyní bude stát, bude to on, vedle kterého nakonec zavře oči úplně, až rozdrtí její srdce na kousky, bude to on, koho bude nyní jenom milovat a ctít.

Po mnohá staletí sledoval lidi, rozhodoval, kdo z nich zemře předčasně, pozvolna si pohrával s jejich životy, užíval si jejich smrt, rozhodoval, kdo a jak a kdy zemře, aby se on nejvíce potěšil, avšak už nikdy se nezamiloval. Nyní cítil jen samý odpor k těm, kteří se lidmi nazývali, a modlili se k němu s prosbou, aby neumírali. Přes celou tu dobu sledoval, jak se ho lidí snaží obelstít, jak se snaží schovávat se za druhé, jak se snaží prodloužit si navzájem životy, jak tak moc škemrají, prosí ho, aby jejich orgány nerozmačkal ve svých chladných rukách, aby jim dal druhou šanci, přestože těch druhých šancí bylo přes stovky. Nemohl už lidem důvěřovat; rozhodně nevěřil ženám tak krásným, jako byla právě ona. Ona, kterou dobrovolně, sám zabil, aby ji neviděl trpět, a přitom si nepřál, aby kdy milovala někoho jiného, než jeho samotného. Jeho láska byla příliš velká na to, aby ji zabila. Žena v Řecku opěvována, jako dávné sirény, které sváděly muže po staletí na mořích, nyní svedla Boha, který trpěl až do dnešní doby a nemohl jí zapomenout to, jak byla krásná, jak moc miloval její hlas, jak moc si přál ji obejmout, a přitom to byl on sám, kdo jí daroval věčný život, a zároveň to byl on, kdo ji také na místě zabil, když ho zradila. Bůh si nikdy nepřipustil, že by nevyhrál. Když prohledával mrtvolu oné ženy, která mu sebrala srdce, spatřil svůj penízek, který před lety zahodil, a nyní ho ze vzteku zahodil daleko od sebe, aby o něm ani on sám už nevěděl. Pohřbil ho písek, zaplnila ho voda, zmrazil ho sníh a rozdupaly kopyta koní. Ztratil o něj Bůh zájem ve chvíli, když ho našel v rukách oné ženy, která surově vyrvala jeho srdce, pohrávala si s jeho myslí a nechala ho, aby trpěl sám, když ji skutečně potřeboval, když potřeboval slyšet její hlas, aby ho za jasných nocí uklidnila. To ji nemohl nikdy odpustit. Byla to právě jeho slova, která kázala císařům římským, aby útočili a brali si to, co chtěli. Bůh zuřil. Bůh chtěl zničit to, co sám stvořil, aby se už nikdy víckrát nezamiloval. Bůh si přál být milován a zároveň nenáviděn lidmi kolem sebe tak moc, že z toho přišel o rozum. Avšak vzpomínka na slova, na hlas oné ženy, která mu pobláznila mysl, ho vždycky uklidnila, dotek její kůže na jeho ho přiměl, aby vychladl, aby se nenechal ovládnout vztekem a poklidně rozhodoval nad životy lidí, které se k němu snad hrnuly dobrovolně, protože jich nikdy tolik najednou neviděl. V období středověku, kdy sám Bůh poslal na zem Mor, aby těch lidí, kteří ho nudili, ubylo, před jeho zrakem spočinul nespočet lidí, kteří po něm žádali rozsudek. Boha však nudilo obyčejné rozhodování o jejich životech. Avšak všiml si, že jeden z odsouzených drží jeho penízek. Chvíli se nad tím zamýšlel, promyslel si to důkladně a dostal nápad hodný jeho Velikosti. Přikázal lidem, aby hráli jeho hru do té doby, než sami zešílí, nebo najdou cestu zpátky ke svému tělu, aby mohli znovu žít a užívat si jejich promarněný život s těmi, které, takříkajíc, milovali. A lidé na něj hleděli, jako na blázna. Poté křičeli, zatímco se jim vysvětlovala pravidla. Křičeli na Boha, že na to nemá právo. Bůh je však ignoroval. Nechal své služebníky, zatím pouze dva, aby jim řekli všechno. A protože si byl vědom všech rizik, oné hry se sám dobrovolně nezúčastnil. Dva služebníci, dva jediní společníci, žena a muž, bezcitně sledovali lidi před sebou a hlásali svatá pravidla hry, kterou měli oni tu možnost si zahrát kdysi dávno před nynějšími účastníky. Bůh si byl vědom jednoho z lidí, který byl jedinečný; zvláštnější, než jeho dva společníci před ním. V rukách onen muž pevně svíral drobnou věc, zatímco je oba sledoval, když mluvili. Kolem něj lidé křičeli a žádali Boha o jeho vlastní vysvětlení. Žena je umlčela se slovy, že Bůh je příliš zaneprázdněný na to, aby dennodenně opakoval to samé, snad s myšlenkou, že to jejich mozky pochopí. Aniž by je lidé poslouchali, Bůh své hry zahájil a tleskl, aby jim dal znamení, že mohou začít bojovat o své životy. Jeho dva společníci se vzdálili. Vše těm duším, které bojovaly o život, řekly, aby se mohly zapojit do této hry. Oči bez jediného citu, tváře tak bledé, jako popel samotný. Dva první služebníci Boha; žena a muž. Odsouzené duše lidí, kteří umírali, za nimi křičely, aby jim to vysvětlili. Avšak ani jeden z nich jim nic neřekl. Jen je tiše sledovali a čekali, až začnou běsnit, jak Bůh předpokládal. Vždycky je to stejné, vždycky to bude stejné. Bůh se chce pobavit, proto Vás nechá bojovat o vlastní život. Neřekne Vám k tomu nic jiného, než je to, co budete potřebovat. Avšak vězte, že nápovědu vám dává jen skrz své společníky. Jen to uvítání a seznámení s tím, co se s Vámi doopravdy stalo, je všechno. V jejich slovech se nachází všechno; důvod Vaší smrti, ale také to, jak Bohovu hru hrát, abyste se dostali na její samotný konec. Avšak nikdo nikdy neposlouchá.

Fialový penízek se znovu zakutálel někam daleko, daleko. Kdo ho zvedne tentokrát? Upoutá to Bohovu pozornost, nebo to zase přejde, jako čistý fakt, přestože mu tento penízek už několikrát dokázal svou moc? Bude to sám Bůh, kdo ho tentokrát zvedne ze země, nebo...?

Někdy jsme smrti blíž, než si myslíme. Potom se ocitneme v Ráji smrti.