Kdysi mě zachránil DORUČOVATEL - Dopis třetí

11. srpen 2015 | 07.11 |

Dopis třetí

Reson se procházel po první volné ulici, kde neviděl žádné zaparkované vozy, ze kterých před ukončením parkování nevyskočil kočí, aby se ujistil, že jeho vůz přežije ten prudký náraz. Díval se okolo sebe na jednotlivé domy, které se pomalu, ale jistě měnily na překrásné čtvrtě v podobě barevných nebo dřevěných domů, po kterých by jistě každý zatoužil. Ne nadarmo se Městečku pod lesem říkalo Město bohatých a lepších. Kdokoliv tady žil, něco znamenal. Buď nyní, nebo předtím. Těch největších nuzáků se pochopitelně zbavovali okamžitě. Proč by ve svém tak vzácném a čistém městě měl vyživovat a platit za nuzáky a chuďase? To je přece vyloučeno, tady jsme ve společnosti na vysoké noze, ne někde, kde si každý může dělat nějakou tu podřadnou prácičku; na tahle místa lidé čekali roky, aby se sem mohli dostat. A pokud během té doby zchudnou, jejich chyba. Město se nebude starat o nepotřebný odpad. Mají také určitý čas, kdy musí opustit město; do jednoho týdne. Proto si ti chudší užívají vymoženosti, které našli na hranicích města, dokud můžou; pak to znovu připadne městu a oni budou vyhoštěni.

Mladý doručovatel se díval okolo sebe; čím nižší číslo měl dům, tím bohatší jeho majitelé nebo spíše majitel byl. Zde si každý bydlel sám, aby se dědictví zbytečně netříštilo na kousky, aby se vědělo při Sčítání lidu, kdo je nejbohatší, jako každý jiný rok. Rodiny bydlely vedle sebe, dokonce i malé děti musely bydlet samy, aby se osamostatnily už od samotného počátku svého života. Tohle zvrácené městečko bylo však hlavním zdrojem a odběratelem všech dopisů. Rodiny byly rozděleny, protože se nemohly jedna druhé rovnat, ale i tak měli pořád šanci si dopisovat a doufat, že jednou za měsíc k nim nějaký ten dopis dojde skrz doručovatele. A pochopitelně; i tady nebyl nikdo podobný Resonovi vítán. Přesto si byl vědom závanu, který znal, někdo tady byl a byl stejný jako on. Ale kdo?

Nesl však hned několik špatných zpráv.

Tři dopisy označené černou stužkou; rovnou tři dopisy s označením v tomto malebném městečku. Všiml si, jak se za ním lidé dívají a špitají si, takže si raději čepici nasadil ještě více do obličeje.

Neměl ani v nejmenším úmyslu je ohrozit svou přítomností. Chtěl jen odevzdat dopisy a najít nějaké místo, kde by se mohl zdržet. Poznal totiž podle šedých až černých mraků, že bude pršet a budou padat kroupy. Znalost počasí byla pro něj ta nejpodstatnější. Dokázal dokonale odhadnout, kdy přijde ona pohroma a jak dlouho bude trvat. Minimálně dvě hodiny má klid, ale pak bude dalších pět hodin pršet.

Cesta byla tvořena obdélníkovými, ořezanými kameny, které krásně splývaly jeden v druhém, přestože se lišily barvami a na koncích, kde měly být odděleny od chodníku, snad tvořily nějaké můstky, místo chodníků samotných, takže po nich bez sebemenších problémů mohl jet kočárek s dítětem a chůva za ním se nemusela příliš naklánět a kontrolovat, aby se dítěti něco nestalo. Nebyl si vědom, kde v tomhle městě je Pošta. Ale hned poznal kostel.

Obrovská, bílá stavba, která měla po všech rozích dřevěné trámy na vnější zpevnění, s překrásnou cestou a ornamenty okolo uprostřed celé stavby, s mohutným zvonem uvnitř sebe, který dokázal rozsoudit ty nejbohatší, kdo měl pravdu a kdo ne, s našedlou střechou, která nikdy neměla právo zrezivět, protože se každý rok opravovala. Zde byli na svou víru patřičně hrdí. Na opravu kostela se každý vzdával minimálně poloviny svých ročních příjmů, jenom proto, aby si zajistil místo v nebi poblíž Boha. A Bůh tyhle laciné dary přijímal s radostí a s úsměvem na tváři. Nad dveřmi byla jeho pozlacená socha, s roztaženými rukami, která vítala každého zbloudilce, aby u něj našel mír, klid a pochopení. Oděn ve zlatém rouchu, které bylo mistrovské dílo nějakého sochaře, shlížel Bůh na všechny v tomhle městečku a dával jim každý den radu, jak mít spokojený život. A lidé ho za to zbožňovali.

Reson nikdy nezpochybnil víru v Boha, ale tohle bylo na něj příliš. Bylo mu jasné, že i On musí být znuděný všemi těmi stejnými dary, že peníze, které mu dávají, se už tolik nelesknou, jako předtím, že dary, které přijímá, už nejsou tak překrásné a vzácné, jako předtím. Přesto se oné pomyslné soše Boha mírně uklonil, aby neurazil místní lidi, a pak se vydal svou cestou, kde si myslel, že by mohli mít další zásilky pro něj. Sledoval jednotlivá čísla domů. Prošel okolo domů, které měli trojciferné číslo, ale některé měly jen dvojciferné číslo. Zatím neměl šanci, aby spatřil jednociferné číslo. Pochopitelně; ty nejluxusnější domy nemůžou být ostatním jen tak na dohled. I ty dvojciferné vypadaly skutečně prazvláštně. Nedalo se ani mluvit o domech, spíše o zámcích či palácích, pro mocné krále a královny. I tak nechápal rozdělení tohoto města. Jenom proto, že se děti narodí do méně bohatší rodiny, znamená to, že jsou méně potřebné, než ty, které se narodí do bohatší rodiny? Nakonec nad tím pouze zavřel oči a moc o tom nepřemýšlel. Pokračoval dál ve sví cestě.

Najednou se prudce zastavil, hbitě vytáhl svou pistoli, otočil se a během setiny sekundy mířil za sebe. Nikdo tam však nestál. Tiše se díval za sebe, ani nemrkl, oči měl otevřené dokořán a snad čekal. Byl si však vědom, že mu před chvílí někdo dýchal na záda tak hlasitě, že i hluchý by ho musel slyšet naprosto dokonale. Neměl strach; byl si moc dobře vědom, kdo by to mohl být. Chvíli takhle zůstal a sledoval jednotlivé sněhové vločky, které padaly k zemi a tančily svůj valčíček pořád dokola, dokud se nerozpustily na zemi. Nakonec se otočil k odchodu, chvíli držel pistoli v ruce, prstem stisknutý kohoutek, připravený vypálit na svého druha během chvíle, bez jediného citu či zaváhání. Oni by to udělali stejně. Když nic už nevycítil, ani on, ani jeho zbraň, schoval ji zpátky za opasek a šel svou cestou směrem na Poštu.

Někdo se však ušklíbl, jako to dělávají kocouři, kteří právě smlsli smetanu někomu jinému. Jasně fialové oči se dívaly dolů na muže, který si bezstarostně vykračoval vpřed. Zasmála se. Naklonila hlavu na stranu a přitiskla si pistoli ke rtům.

"Dlouho jsme se neviděli, Resone," zašeptala do větru a ušklíbla se bláznivým úsměvem, však její zuby byly bílé, jako sníh okolo ní. Oděná do křiklavé růžové, s černými stuhami okolo pasu a ve vlasech, které její stříbrné vlasy rozdělovaly na dva copu kroucených vlasů barvy sněhu. Její oči jí mírně zářily potěšením, že po tak dlouhé době našla konečně někoho, s kým by si mohla pohrát. Narovnala se. Stála na střeše, přímo na kříži, který se tyčil na obrovské budově kostela, kterému předtím Reson věnoval pozornost a důkladně si ho prohlížel. Věděl o ní snad už předtím? Zeptala se do větru sladkým hlasem, kam kráčí tak sám.

Reson se prudce podíval za sebe jen temnýma očima, s pistolí připravenou střílet, ale nikdo nikde nebyl. Ani na střeše ji už nespatřil. Zůstal však naprosto v klidu; jednou udělá ona chybu a přijde mu přímo do pasti. Skrz šálu, kterou měl okolo tváře, se musel usmát. Schoval pistoli zpět pod pláštěm a postupoval svou obvyklou cestou, beze strachu. Pokud ona zaútočí, bude mít plné právo ji zabít, pokud bude slabá. Toho si byli vědomi oba dva. Možná proto vyčkávali na útok toho druhého, aby se nemuseli bát, že budou zabiti právě oni. A Reson si byl až moc dobře vědom toho, čeho je ona schopná jenom proto, aby vyhrála. To ho však na ni bavilo nejvíce; nevypočítavost jejích pohybů. Nemohl se nad tím nepousmát; jediná, z tolika lidí, a musí se setkat právě s ním, jaké štěstí ji potkalo, že ano?

Okolo něj projel dostavník, velmi pomalu, koni se báli ledu, a tak raději dělali malinkaté, pomalé krůčky, aby se jim něco nestalo. Muž vzadu si ztěžoval, že mohl jít pěšky, a neplatit nekřesťanské peníze za tak pomalou přepravu, když jeho vlastní chůze by byla dvakrát tak rychlejší, ne-li třikrát. Kočí se mu potupně omluvil, zastavil své koně, šel mu otevřít a uklonil se mu s další omluvou. Muž se zarazil a pohlédl na Resona, který je sledoval. Muž se ho zeptal, na co tak zírá. Reson nepromluvil a vydal se dál svou cestou. Lidé se zaráželi, jak si ten cizinec mohl dovolit neodpovědět na otázku tak vysoce postaveného muže, který vlastní dvojciferné číslo domu? Muž za ním ječel nadávky, netušil však, kdo je Reson.

Když po půlhodině konečně přišel k Poště, zastavil ho známý smích. Musel se nyní ušklíbnout. Neotočil se však. Jasné oči ho sledovaly, byly to snad oči šílence, nikoliv člověka. Oba se usmáli totožně; šílené úsměvy. Snad jako by se domluvili.

Reson vytáhl svou pistoli a vystřelil, zrovna ve chvíli, když vystřelila i dívka za ním. Jejich střely se odrazily jedna od druhé a zmizely. Chvíli se sledovaly dva bláznivé pohledy a lidé se zastavovali a tiše přihlíželi tomu, co se právě odehrálo.

"Dlouho jsme se neviděli, Leonoro," nadhodil pobaveně Reson. Dívka se usmála a přikývla se zprávou, že je šťastná, že je to právě on, koho tady potkala, a ne nikdo jiný. Už k němu chtěla přejít, ale zastavil ji mávnutím ruky a pak zmizel v poště. Zákeřně se usmála a namířila na dveře. Zašeptala, aby ji takhle nezastavoval, když se chystala promluvit. Nazvala ho idiotským patolízalem a stiskla kohoutek zbraně. Pochopitelně nevystřelila, ale i to Leonoře stačilo k radostnému, spíše šílenému smíchu, který děsil všechny lidi okolo. Raději se rychle vydávali pryč. Neskrývala svou tvář ani vlasy, lidé za ní syčeli nadávky. A ona je všechny moc dobře slyšela. Přesto se však usmívala ještě šíleněji a tiše jim opakovala, aby ještě přidali; snad milovala přezdívky, které jí vymýšleli, přestože byly hanlivé. Napovídala jim, aby ještě přidali a zesílili. Tiskla svou pistoli tak silně, že by jí jistě praskla. Šklebila se, jako se šklebí většinou již holé lebky na hřbitovech. Vítr rozevlál její vlasy, které lidé tiše označili za prokleté a škaredé. Úšklebek jí zmizel z tváře, jen na chvíli, pak se ušklíbla ještě šíleněji a namířila pistolí na dveře a šeptajíc, aby konečně vylezl, že to nemůže trvat věčně.

Reson poklidně vešel dovnitř a pozdravil. Nikdo mu pozdrav neopětoval. Muž mu jen hodil několik dopisů, a když mu Reson podal dopisy s černým označením a pár dalších, muž se jich ani nedotknul. Pohlédl stranou a zavrčel, aby už konečně vypadl. Reson ho poklidně sledoval, pouze oči mu šly vidět skrz zahalenou tvář šálou. Vzal dopisy a bezpečně je uložil ve své tašce. Uklonil se muži, který na něj místo úklony nazpět zařval, aby konečně vypadl. Reson nereagoval, poklidně se otočil a odešel, následován významnými pohledy dalších lidí, kteří se spíše mračili a brblali si něco, když okolo nich prošel. Sotva zmizel za dveřmi, opět se dali do konverzace, kterou vedli předtím, než tam vešel doručovatel. Když otevřel dveře, zarazil se. Rychle je zavřel a uskočil stranou, seskočil všechny schody, protože Leonora se smíchem vystřelila, kulka se rozpustila během letu a ke dveřím ani nedoletěla. Leonora měla skutečně děsivý smích. Lidé tiše šeptali, že pokud se tady hodlají prát, mají okamžitě vypadnout, jinak nadělají větší neplechu, než ti chudí. Reson se na ně poklidně podíval a pak na Leonoru. Zdvořile ji vyzval k noční procházce po městě. Rázem dívka schovala zbraň a skočila po něm, jako nějaká šelma. Reson jen zvedl ruku a zastavil její zběsilý útok, který měl připomínat škrábání, tím, že ji držel ve vzduchu za malou hlavu. Naštvaně oznámila, aby ji sundal na zem, že takhle vždycky prohraje. Musel se usmát. Oznámil jí, že se vůbec nezměnila, a položil ji opatrně na zem.

Leonora rozhořčeně špulila pusu i poté, co se jí omluvil.

Vyptával se jí, odkud přišla. Chtěl s ní vést přátelský rozhovor, ale dívka odmítala úplně všechno, především bavit se poté, co opět prohrála, přestože si slíbila, že s ním už nikdy neprohraje. Reson jí mírně šťouchl do čela a usmál se. Zopakoval svou otázku a dodal k ní další, jestli má kde bydlet. Dívka soptila, že pokud si myslí, že se k ní nastěhuje na jednu noc a pak zase zmizí bez jediného slova, tak že ho příště zabije už určitě. Reson zakroutil nad tímhle hlavou a omluvil se, že ji předtím neřekl ani sbohem. To už ho Leonora praštila do hlavy, až se i lidé zastavovali, aby zjistili, co se děje. Sotva si všimli Leonory, došlo jim, co jsou zač, a s nosy nahoře odcházeli rozhořčeně pryč; jakoby se zajímali, proč se ti dva hloupí doručovatelé perou, no ne?

Leonora Resona chvíli mlátila, ale pak ji to omrzelo, jak sama řekla, spíše jí pak bolely ruce, a Reson měl na hlavě několik boulí a po ruce samé modřiny, takže poznamenal, že musel rozhodně bouchat rukami z nudy do zdi, aby ho takhle mohla zmlátit během chvíle. Leonora na to odpověděla, že jí k tomu stačil jen polštář. Nakonec byl rád, že to byla právě Leonora, kterou zde potkal. Ptala se ho, kde všude byl a co tam zažil. V tomhle byla Leonora, jako malé dítě. Přestože v těch městech byla předtím také, chtěla toho vědět co nejvíce. Chtěla vědět, co se tam změnilo, zda jsou moučníky pořád stejné, zda hodiny bijí v pořádku, zda je tam ještě jedna malá duše, která by ji pohostila a dala ji chléb, nebo horkou vodu s citrónem. Když se jí zeptal, kdy ji měla naposledy, poznamenala, že si ani nepamatuje. Reson jen tak pustil do větru větu, že by jí tam jedna osoba možná mohla dát láhev horké vody s citrónem, na což se jí rozzářily oči blahem, až málem i slintala, že tam půjde okamžitě. Ale po chvíli se zklidnila. Leonora se konečně rozpovídala, odkud přišla a proč se zde zdržela tak dlouho.

"Není to tak, že bych toužila někoho potkat, ale když jsem přišla, pronajala jsem si byt, přeci jenom jsem dlouhou dobu už nespala. Hned první noc jsem se pořádně nacpala," pochlubila se a plácala se rukou do břicha, aniž by znala slovo stud. Reson jen zakroutil hlavou; tohle je neučili. "Ale na druhou stranu, chtěla jsem dneska odejít, zaslechla jsem však, že se někdo blíží. Tak jsem byla zvědavá, koho bych mohla potkat. A heleďme se! Jsi to ty, kdo sem přišel!" Usmála se, jako to dělávají děti, když vidí sladkost a chtějí po matce, aby jim ji koupila za každou cenu, že pak už budou hodné.

Reson pouze přikývl a díval se okolo. Snad si myslel, že by zde mohli narazit i na někoho jiného. Nemyslel démony, ti se bojí světel, takže sem do měst nebo do vesnic rozhodně jen tak nepřijdou. Leda že by je sem někdo nevědomky pozval, ale to bylo vyloučené. Myslel tím nějaké jiné doručovatele, které neznal tak dobře, jako znal Leonoru. Zeptal se jí, zda někoho potkala, na chvíli se zastavila a podívala se na něj vážným pohledem, který ho zastavil. Vykládala mu, že když přešla hory na Severu, musela přejít přes vypálenou vesnici. To ho zarazilo. Jakou? Nic o tom neslyšel. Leonora zavřela zklamaně oči.

"Vesnice Stulisia už neexistuje," řekla zklamaným hlasem. "Co jsem našla naše uniformy... minimálně dva tam zemřeli, ale nevím jak. Všechno shořelo na popel... Tolik promarněným dopisů, které si už lidi nepřečtou."

Když se jí Reson zeptal, kdo to mohl udělat, pokrčila rameny a nadále pokračovali v chůzi. Ještě ho zajímalo, zda někdo přežil. Zašeptala, zda je hlupák, kdo by mohl přežít tak velký pořád, jako bylo ve Stulisie? Reson na to nemohl už nic říct. Snad jen vytáhl mapu a zklamaně si škrtl malou vesnici s názvem Stulisia, která se nacházela v údolí, nechráněna lesy, nestřežena horami, jen tak postavená, bez hradeb. Příliš snadný terč. Leonoru posléze napadlo, kdy se bude vracet. Reson složil mapu a schoval ji zpět do tašky, důkladně, aby nepokrčil jediný z dopisů. Odpověděl, že až doručí všechny dopisy, nebo až to bude mít po cestě, což zatím nemá. Leonora se ušklíbla a provokovala ho slovy, že si jako jediný hlupák vybral špatný směr, takže zatímco on bloudí pozpátku, oni jdou vpřed. Úšklebek jí vrátil s ostrými slovy, že raději bude putovat proti všem, než aby šel s nimi. Leonora se rychle rozhlédla okolo sebe, mírně vystrašená. Zatáhla ho za roh a důrazně mu řekla, aby nic takového víckrát neříkal. Jen myšlenka, že by se doručovatelé rozhodli jít proti zákonům, které byly zde od pradávna, a jít jen tak proti směru jejich cesty a někdo by se to dozvěděl a udal je, byla naprosto děsivá pro Leonoru. Povzdychla si s otázkou, proč vždycky dělá jako jediný takové hlouposti.

Reson najednou zvážněl a řekl, že na ni má prosbu. Zamrkala. Znovu vytáhl mapu a ukázal jí na Stulisiu. Zeptal se, zda se dívala pořádně, jestli byl všichni mrtví. Zle na něj zasyčela, jako kočky, snad i vlasy by se jí naježily, kdyby mohly. Proč by se měla zajímat o vypálenou vesnici, kde je jasné, že nikdo nepřežil. Reson přikývl a mapu zase schoval, ale něco si na ní zakroužkoval. Byla to právě Stulisia, ale to Leonora neviděla. Bez nějakého pozvání nebo otázky jí rovnou oznámil, že hodlá spát v jejím bytě. Praštila ho po hlavě a zasyčela, jak si opovažuje říkat jí takové věci bez zeptání. Reson se však rozesmál, když seděl na zemi. Leonora zamrkala. Ale pak se usmála také. Reson se na ni podíval, pořád s úsměvem.

"Vůbec ses nezměnila," řekl mile.

"Ty také ne," poznamenala taktéž mile a pomohla mu vstát z chladné země. Aby se lidé zbytečně nezastavovali a nedivili se, co se tam děje, vydali se skrz uličku k místu, kde Leonora bydlela. Reson vzhlédl k překrásné stavbě, s dvojciferným číslem, s 97 vyrytou na svých dveřích. Byla to taková střední třída, spíše nižší střední třída. Dům byl vysoký a štíhlý, měl obdélníková okna, půlkruhové dveře a jeho omítka byla světle béžová, zatímco okapy a dveře byly tmavě hnědé barvy. Schody k němu skřípaly a vrzaly po každém kroku, ale na zábradlí byla vylepená zpráva, že se brzy schodiště opraví. Reson se dotknul zábradlí a zjistil, že jho ruka je špinavá od popela. Leonora poznamenala, že si toho nemá moc všímat, popel z komínů tady trápí všechny z nižší střední třídy. Trošku nerozvážně přikývl a vešel opatrně dovnitř, otírajíc si důkladně boty. Dveře nebyly příliš široké, ale Reson se do nich bez problémů vlezl. Jenže muž, který řídil kočár se ženou, kterou potkal v lese, by jistě měl už velký problém se sem dostat, i kdyby šel z boku, napadlo ho. Parkety pod ním byly světle krémové, stěny byly zbarvené do tmavšího odstínu béžové barvy. Všude byly vylepeny obrazy krajiny. Už si chtěl zout boty, ale Leonora ho zastavila, aby tak nečinil, že je zde hrozba, že by mu je mohl kdokoliv ukrást. Tohle tvrzení ho mírně zarazilo, ale pokrčil rameny a pokračoval za ní. Prošli úzkou chodbou, stejně úzkou, jako byly dveře, a došli na recepci, kde jim malá holčička předala klíče. Reson se u ní zastavila.

"Dobrý den, pane," usmála se na něj nevinným úsměvem anděla.

Leonora poznamenala, že to není dítě, jak by mohla vypadat, její dvaadvacet. Reson vykulil oči, ačkoliv to bylo nezdvořilé, a zíral na dívku před ním. Dítě se na něj mile usmívalo. Leonora ho raději zatahala nenásilně za loket a šla s ním po schodech, zatímco on byl pořád šokován tím, že ono dítě za recepcí je tak staré. Když poznamenal, že vypadá na šest let, Leonora se zasmála, že si to zpočátku myslela také. Nepřiznala však, že na ni napoprvé také tak zírala.

Když vyšli do třetího patra, zamířila Leonora, nyní mírně zklamaně k osamělým dveřím na konci chodby. Reson se na ni chvíli díval, jak ta věně veselá a usměvavá dívka pomalu kráčí k opuštěným dveřím na konci dlouhé chodby. Vydal se pomalu za ní. Nikde nebyly obrazy ani žádné malby na stěně. Jako by tohle patro udělali speciálně pro ně, pro všechny doručovatele osobně. Poznal na ni, že je z toho zklamaná. Snad ji zde uzavřeli, jako slavíka v kleci. Nebo si sama tento pokoj vybrala? Ne. To by nešla tak moc shrbená, zahanbená sama sebou. Na chvíli mu jí dokonce přišlo i líto, dokud nedošli ke dveřím a ona se na něj usmála falešným úsměvem, který ho měl ujistit, že se jí tady líbí, že nechce odsud odejít. Ale to si měla najít někoho jiného, kdo by nesledoval všechny její reakce po celou tu dobu, co je tady, napadlo ho. Aby jí však ulehčil od smutku, usmál se na ni mile zpět. Když se otočila, přestal se usmívat a pohlédl na černé dveře, spíše na dveře do cely, než do pokoje pro hosty. Zajímalo ho, kolika lidem tento pokoj pronajímají, jestli vůbec někomu jinému, než doručovatelům. Odpověď mu byla však jasná už od počátku; proč by zde bydleli ti bohatší, když mají na výběr z lepších čísel. Přišlo mu to už skutečně zábavné, jako nějaká hra, kde lidé čekají na dopisy a zároveň na jejich smrt. Pochyboval, že se vůbec někdo staral o vesnici, která před nedávnem vyhořela a v ní zemřelo plno lidí, včetně dvou doručovatelů. Kdyby ano, jistě by to řekli i jemu. Ale proč by se o to lidé měli starat? Dokud mají, co do huby a kde spát, nepotřebují se starat o druhé, alespoň ne v Městečku pod lesem.

Reson se na chvíli zamyslel nad Stulisiou; kdo to udělal a proč? Někdo mu za to zaplatil, aby doslova vymazal tuhle malou a bezbrannou vesnici z mapy? Leonora se na něj otočila a zatleskala mu před očima. Zamrkal a probral se. Smutně poznamenala, že mu to asi neměla říkat, že na to bude myslet celou dobu. Zakroutil hlavou do stran a vešel dovnitř. Byl to útulný, malý byt se čtyřmi místnostmi; kuchyní a jídelnou jako jeden pokoj, obývacím pokojem, ložnicí a koupelnou. Nebylo to sice to nejlepší vybavení, které kdy Reson viděl, ale Leonora poznamenala, že ačkoliv je to malé, má to tady ráda. Pak jen tiše zamumlala, že stejně už brzy zmizí. Reson si prohlédl každý kout pokoje; nikdy neměl možnost v nějakém být (pouze v dětství), tak byl zvědavý. Leonora se smála jeho zvědavosti a mezi smíchy poznamenávala, že je jako malé, zvědavé dítě. Reson se mile usmál a potvrdil jí to přikývnutím hlavy.

Sotva však spatřila, že míří do ložnice, okamžitě ho udeřil do hlavy a odsunula nohou stranou. Reson zmateně zamrkal. Se slovy, že pokud tam někdy vkročí, tak že ho zabije, ho zavedla do koupelny. Poznamenala, aby si dal sprchu, a pak přišel do kuchyně. Reson jen zmateně zamrkal, ale pousmál se. Byla pravda, že sprchu po tolika dnech chůze rozhodně uvítá a rád. Když zmizela, zkusil, zda zámek zde ještě funguje. Fungoval.

Sundal si špinavé oblečení a vlezl pod studenou sprchu, která ho však potěšila víc, než když by byla horká či vařící. Sledoval své stříbrné prokleté vlasy, jak z nich pomalu padají kapičky, které se dotýkají jeho bledé kůže, putují po jeho těle až dolů, aby zmizely ve větším vodopádu vody někde hluboko v kanálu, kde se připojí k odpadní vodě a vytečou spolu s ní někde za hranicemi tohoto města. Pousmál se. Na chvíli se zamyslel, jak moc je asi důležitá jedna jediná kapička. Pochopitelně; v tomhle případě je zbytečná, ostatní se bez ní obejdou. Jeho bledá záda nesla nespočet jizev, jak malých, tak velkých, jak lehkých, tak hlubokých, které dokonce i nyní vypadaly jako teprve čerstvě udělané. Mírně se opřel rukami o zeď a nechal vodu, aby mu zchladila hlavu úplně. Přestože jeho kůže reagovala na dobrovolnou studenou sprchu tím, že vytvořila husí kůži, zbytek těla to rozhodně uvítal, především hlava a mozek, který byl rád za tuhle studenou sprchu; mnohem lepší než hlavu držet hluboko ve sněhu. I Reson si po chvíli však uvědomil, že musí už vylézt. Pootevře dveře a polohlasem se Leonory zeptal, zda má nějaké oblečení na půjčení. Ušklíbla se, že má svou uniformu a jiné dívčí oblečení. Protáhl obličej, až se musela zasmát. Nakonec mu podala župan se slovy, že to patřilo nějakému doručovateli, který tady byl před ní. Přijal ho s menším ostychem, ale nakonec, když jeho tělo pokryla huňatá srst jakéhosi zvířete, musel se mírně pousmát. Pohlédl na tmavý, sametový župan, který ho nyní příjemně hřál po celém těle. Na chvíli však ucítil podivný tlak na prsou, něco mu to připomínalo. Ten župan... kde ho už viděl?

Pustil to pro jistotu z hlavy a raději se dal do očištění svého oblečení od veškeré špíny. Bylo to lehčí, než si myslel; stačila jen teplá voda a špína se jí snad sama lekala a utíkala. Ani ne do deseti minut vylezl, pořád oděný jenom v županu, ven a zarazil se. Leonora byla v kuchyni, v zástěře, aby si nezašpinila oblečení, a usmívala se. Podle všeho vařila něco, čím by ho otrávila; posledně se tak tvářila, když mu řekla, že to jídlo, které mu dala, aby ho snědl, bylo otrávené. Jak hořce zalitoval, že jí věřil a dobrovolně sem vstoupil. Jen představa, že jed nasypala do pepřenky, kterou nyní používala opravdu hodně, ho opravdu děsila, až zacouval zpátky do koupelny a chtěl se raději utopit, nebo pokusit utéct oknem, než aby musel něco jíst. Bohužel, pozdě pro něj. Všimla si ho a nevinně se na něj usmála. Div mu při tom úsměvu nezmrzla všechna krev v žilách.

Nakonec se stalo to, že ho popadla a pod výhružkou, že mu uřeže špičky nosu a uší, ho odvedla k židli a posadila ho na ni, bez zeptání. Raději mlčel; věděl, že proti ní rozhodně bojovat nebude moci. Mírně nejistě polkl, když mu donesla něco, co nazývala jídlem. Pod výhružkou nožem, s ostřím krásně nablýskaným, až by byla škoda ho špinit něčí krví, mu řekla, aby to snědl bez nějakého pokusu o útěk. Reson cítil, že měl sto chutí sáhnout po pistoli a zastřelit ji. Ale uvědomil si, že má na sobě jen župan, jeho pistole zůstala v uniformě. Zanadával sám na sebe a pomalu zvedl vidličku, aby ochutnal onu věc zvanou jídlem. Div se mu neobrátil žaludek několikrát po sobě, sotva to jen ochutnal; maso bylo příliš kořeněné, brambory přesolené a o zbytku je jen škoda slov mluvit. Zvedl se mu žaludek a jasně mu zakázal, aby to polkl. Jakoby mu rozkazoval, že takové blafy jíst nebude! Využil sklenice vody, aby smíchal ty nehezké chutě dohromady a mohl to poklidně polknout. Poklidně; s tou největší námahou polkl pouze jedno jediné sousto a už se zdálo, že brzy vyleze ven, kdyby na posezení nevypil celou sklenici vody a pak se na Leonoru díval vyčítavým pohledem, který jí jasně říkal, že moc dobře věděl, že se ho pokoušela právě zabít tímhle smrtícím smícháním chutí.

Usmála se a nevinně se ho zeptala, zda se od posledního setkání nějak zlepšila. Zamrkal. Chtěla mu snad říct, že předtím, než přišel, cvičila? To proto tady zůstala takovou dobu? To je vyloučeno, kdepak. Nemohla tušit, že přijde zrovna on. Nebo mohla? Očima se nenápadně podíval stranou. Ikdyž se to snažila zamaskovat, menší náznaky tady byly. Skvrny, které zřejmě způsobil výbuch některého z jejích pokusů o lepší vaření, byly doposud vidět. Aby ji trochu poškádlil, řekl jí pravdu, která ji ranila, jako surový šíp, zaražený přímo do jejího srdce, div se nešla rovnou sama zapíchnout, jako prase. Reson se však pousmál, chytil ji za hlavu a mírně jí pohladil vlasy. Uklidnil ji slovy, že se však zlepšila. Sice trochu, ale i tak; pokrok jde na ni vidět. Leonoře se rozzářily oči a hned vesele začala poskakovat, jako nějaký maniak a vesele se smála. Reson se za ní díval a pak spatřil její pistoli. Chvíli si ji prohlížel a pak vstal. Leonora se zastavila a podívala se na něj. Zeptala se ho, co to dělá. Zmateně na něj hleděla.

Reson držel její pistoli a prohlížel si ji. Leonora k němu pomalu přišla, ale hned se zastavila, sotva na ni namířil. Krev jí mírně ztuhla v žilách. Koktavě se ho znovu zeptala, co to dělá; dostala strach. Její oči to prozradily, také hlas se jí nyní chvěl. Reson ji sledoval, zatímco na ni mířil její vlastní pistolí. Řekla mu pravdu, kterou moc dobře znal; zbraň nevystřelí na svého majitele, ani když ji drží on sám, nebo někdo jiný. Jinými slovy je pistole naprosto zbytečná, když ji nedrží její majitel, nevystřelí. Přesto to zkusil, ale kohoutek se ani tak nepohnul. Přesto však Resona zarazilo, proč instinktivně zvedla ruce vzhůru. Na chvíli ho napadlo, co kdyby zbraň mohla skutečně vystřelit na svého majitele, kdyby ji držel někdo úplně cizí, žádný doručovatel, ale obyčejný člověk?

Poprosila ho tichým, vlídným hlasem, aby zbraň položil. Snažila se usmát, aby ho ujistila, že se na něj nezlobí, že jeho vtip pochopila jen z půlky. Jak však mohla vědět, že žertuje? Reson na ni pohlédl chladnýma očima, které ji polekaly. Přešel k ní a naklonil se tak, aby jí mohl zašeptat do ucha, že je příliš důvěřivá vůči cizím lidem. Možná, že se kdysi znali, ale to nic nemění na faktu, že nyní každý pracuje sám za sebe. Leonora se na něj podívala zaujatýma očima. Reson potom pouze dodal, že se chtěl jen ujistit, zda i novější zbraně jsou udělány právě tímhle zastaralým způsobem. Připomněla mu, kolika lidem tohle zachránilo život. Reson jí však hned vmetl do tváře, kolika lidem to život sebralo, protože je démoni požírali, a zbraň, která se řídila pravidlem nevystřelit na svého pána, prostě nevystřelila a její pán stejně zemřel. Leonora se podívala na zem. Mlčela. Reson si povzdychl a tiše se jí omluvil. Zakroutila hlavou a přešla k němu, aby ho objala.

"Jsem ráda, že jsi to byl právě ty, kdo tady přišel," zašeptala tiše. Pouze se na ni podíval chladnýma očima. Když ho pustila, bez jediného slova si sedl na pohovku a díval se z okna, které bylo umístěno před ním. Poklepala mu na rameno a ukázala mu jakousi knihu. Poradila mu, aby si ji přečetl předtím, než půjde, a zmizela ve svém pokoji. Bylo mu jasné, že bude spát na pohovce, ani by ho nenapadlo jít k ní do pokoje. Povzdychl si a za svitu svíčky začal číst velkou bichli, kterou mu předala. Ale ani ne do rána ji měl celou přečtenou a vše si pamatoval. Musel.

Rozhodl se však, po přečtení celé té knihy, že se na chvíli natáhne. Řekl si jen na chvíli, ale měkkost pohovky byla rozhodně příjemnější než chladná, tvrdá zem, takže téměř okamžitě usnul tvrdým spánkem. Zbývala možná tak hodina do svítání. Hodina tohohle spánku byla pro něj nenahraditelná za celé ty dny spaní na zemi. Ráno, kdy svítil měsíc nejjasněji, vzbudily ho hodiny a otravná kukačka, po které vystřelil z vlastní pistole, aby ji umlčel, hned na to schytal ránu od Leonory, že se tady chová jako doma. Zamrkal, když viděl, co měla na sobě. Hned zapištěla a vlepila mu facku se slovy, že je perverzní, a rychle utíkala pryč. Přesto si Reson pomyslel, že vypadala pěkně v saténové košili, sotva nad kolena. Bylo mu však jasné, že už dneska by měl vyjít. Má ještě čas, může se s ní někam projít, aby jí vynahradil tuhle štědrost, ale pochyboval, že by s ním někam vůbec chtěla jít. A navíc; chtěl co nejdříve zjistit, kdo zapálil Stulisiu. Kdo v ní skutečně zemřel? A kolik bylo dohromady obětí? Když se o tom nedozvěděl od nikoho jiného, je možné, že Leonora to ví jako jediná, nebo to vědí jen doručovatelé, ti si to předávají navzájem, aby zbytečně nevznikaly nepokoje a další války. Mírně si vzdychl a promnul si oči. Napadlo ho, proč se o to vůbec stará; byla to vesnice, ve které on nebyl a on přežil. Proč se starat o jiné, které by ho na místě i zabili, pokud by se potkali? Posadil se a pohlédl na bichli vedle sebe, jejíž obsah měl nyní dobře uložený v hlavě. Jenže k čemu je mu teorie, když nevěděl skoro nic o skutečnostech, které se děly vedle něj, kterých si on ani nevšiml?

Ze všeho nejdřív se musel uklidnit, to bylo hlavní. Rozhodl se, aby si udobřil vztah s Leonorou, že udělá snídani. Naučil se pár jídel, když pozoroval zbylé lidi kolem sebe, takže věděl, jak připravit vajíčka, ale nikdy je nezkoušel osobně. Navíc, s pohledem na čas a vzhledem k náladě Leonory, se rozhodl, že raději už zmizí. Udělal smažená vajíčka, důkladně si pohrával se žloutkem, aby byl přesně uprostřed, a zkusil také okrájet chléb, aby neměl žádné kůrky. Pamatoval si, že si Leonora pokaždé ztěžovala na kůrku z chleba, když byli ještě mladší. Usmál se při krátké vzpomínce na ni. Připravené jídlo dal na stůl, zaklepal na její pokoj a nyní, už oblečený ve své uniformě, která mu přes noc uschla, se vydal zpátky do práce s brašnou přes rameno a s čepicí, která mu zakrývala tvář.

Leonora opatrně vykoukla ven a zklamaně pak hleděla k zemi. Snad byla zklamaná, že už skutečně odešel a tak jenom tiše zašeptala: "Hlupáku..."

Reson si zakryl obličej šálou, aby ho nikdo nepoznal. Potkal poláka, který ho poznal a tiše na něj zavrčel nadávku, kráčejíc okolo něj obloukem, aby se ho čirou náhodou nedotknul. Najednou na rameni ucítil čísi ruku a opatrně se podíval za sebe. Spatřil krásné, oříškové oči, umístěné v opálené pleti, která lemovala kulatý obličej. Až po chvíli se zarazil a podíval se zase před sebe.

"Prosím o odpuštění," řekl rychlým hlasem. Byla to žena, kterou viděl i předtím. Mírně se k němu nahnula a zašeptala mu do ucha, zda si myslí, že svět se k němu obrátil zády. Tahle slova Resona zarazila. Cítil její ruku v hedvábné rukavici, jak ho pomalu chytá za rameno a obrací ho na ni, přesto se pořád díval k zemi, aby jeho oči nespatřila. Žena se však mile usmála a přinutila ho nenásilným pohybem ruky, aby k ní vzhlédl. Usmála se, když spatřila jeho oči. Měl o ni strach; co když zemře kvůli němu příště už doopravdy? Její oči byly však naprosto klidné, zaujaté těmi jeho. Snad v nich četly a hledaly informace. Mile se usmála ještě více a ruka jí pomalu stoupala a ona se dotkla jeho hlavy. Proč stál a nehýbal se? Proč její ruku neodstrčil stranou, než...

Její ruka pomalu putovala přes jeho bledou tvář až na jeho hlavu a mírně ho pohladila přes čepici. Potom mu však čepici prudce strhla a ušklíbla se. Reson mírně vykulil oči; lidé byli okolo, neměl dovoleno odkrývat své vlasy ani oči na veřejnosti. A díky této ženě porušil obě přikázání od lidí. Žena se snad bavila jeho pohledem, uspokojoval ji ten pohled, proto se na něj pořád dívala, když se obracela k odchodu. Rychle ji chtěl chytit za zápěstí, aby mu čepici okamžitě vrátila, ale bylo pozdě. Žena se dala na útěk. Neměl odvahu na ni zavolat, a tak se rozběhl za ní, zatímco si okolo tváře a vlasů především obvázal šálu, přesto... jeho oči šly nyní dokonale vidět. Děsil lidi už z dálky. Klepali se. Ženy křičeli. Děti plakaly. Muži nadávali.

Leonora se poklidně dívala z okna a mírně zklamaně zavřela oči. Zašeptala, že ho měla nejspíš před ní varovat. Pak se usmála. Dodala, že by to nebyla tak velká zábava. Mírně se zasmála. Pravila pobaveným hlasem: "Však utíkej, ty blázne, ji nedohoníš." a oči měl více než otevřené, rozzářené, protože se bavila, jako nikdy předtím.

Reson utíkal za tajemnou ženou, která se sem a tam vesele zasmála; vždycky, když zahnula za roh. Snad mu radila záměrně, aby za ní utíkal, kolem bylo mnoho lidí. Nebylo pochyb, že se na ně nedívali. Poděkoval sobě samotnému, že si okamžitě nasadil šálu. Riskovat, že by ho někdo viděl a nahlásil ho, nechtěl. Kdo byla ta žena? A jak mohla vědět, že zareaguje přímo takhle? Mírně vycenil zuby a zrychlil. Štvalo ho to, že ona o něm věděla tolik, a on o ní nevěděl nic. Dokázala určit jeho reakci a využila toho, zatímco on byl příliš neopatrný. Nemůže ji takhle honit věčně, jednou bude muset jeden z nich zpomalit. Žena doběhla za roh a zastavila se. Doběhl ji a pochopil.

Byli ve slepé uličce.

Okolo nich byly dva dřevěné domy, jeden byl světlý, ten nalevo, ten druhý byl z tmavého, ebenového dřeva, ten napravo. Oba tvořili uličku, která je nyní oba zastavila. Za nimi stál další dům, který jim znemožnil utíkat dál. Žena se usmála a pobaveně se na Resona otočila se smíchem ve tváři, že vyhrál, že ji chytil. Přimhouřil oči. O co jí skutečně šlo? Začínal se cítit, jako nějaký loutka. Co věděla a on ne? Co mu unikalo. Díval se na stěny okolo sebe, hledaje nápovědu. Poprosila ho, aby se uklidnil, na což ji ihned daroval nevraživý pohled. Oznámila mu, že sázku prohrála. Sázku? Jakou sázku? S úsměvem mu hodila čepici zpátky. Chytil ji do levé ruky, kterou jen ohnul v loktu a sledoval ji nehezkým pohledem. Pomalu, poklidně k němu přišla a usmívala se. Zastavila se nedaleko od něj. Už se chystal otočit k odchodu, ale její ruce ho zastavily. Vzala jeho hlavu do rukou a usmála se více.

"Svět brzy pozná, jak moc je prohnilý na vlastní oči. Nemyslíš?" zeptala se a na chvíli se Resonovi zdálo, že její oči připomínaly spíše hadí, než lidské. Zamrkal. Pověděla mu, že Nový věk se blíží, že je jen na něm, na kterou stranu se přidá, zda bude neustále jenom pěšákem, nebo se stane prvním jezdcem. Když se jí zdvořile zeptal, vykal jí, co tím myslí, pouze se krátce zasmála sarkastickým smíchem a prošla okolo něj, spíše protančila a zmizela za rohem. Přesto mu její slova zůstala uvězněná v hlavě a odrážela mu od každého rohu k tomu druhému, až se znovu vrátila do mozku, ze kterého už neunikla. Slova, která, kdyby byla vyřčena jinak, změnila by celou historii. Slova, která v tu chvíli rozhodla o vývoji celé země. Reson ani nikdo okolo si to v tu chvíli ještě neuvědomoval. Ale žena měla naprostou pravdu. Nový věk se blíží. Co to mělo znamenat? Jaký Nový věk?

Odmotal si šálu z hlavy a nasadil si čepici. Zarazil se. Podíval se na sebe. Odraz vody odrážel jeho obličej. Byl to obličej ubožáka, obyčejného pěšáka? Nebo to byl obličej mocného jezdce?

Zakroutil hlavou.

Šlápl do kaluže záměrně, jeho odraz v ní se rozvlnil. Nečekal, až se zase srovná do jeho podoby, a odešel. Zkontroloval si, zda má všechny dopisy. To bylo pro něj to hlavní; dopisy. Jeho jediné živobytí, které mu bylo kdy dáno. Byl pěšákem všech. Nemohl se stát jezdcem; věděl to už odmalička. Žena nastoupila do připraveného vozu a dívala se za mladým doručovatelem. Ušklíbla se. Se syčivým hlasem, jako mívají hadi, tiše zašeptala, že i jeho Nový věk pohltí dřív, než si to vůbec uvědomí. A až se tak stane, Svět pozná, co je to Bůh doopravdy. Přikázala kočímu, aby jel na druhou stranu; doručovatel ji už nezajímal. Osud si pro něj nachystal zcela jinou cestu, než pro ni. Věděla to. A přesto se hlasitě rozesmála, nemohla udržet ty emoce v sobě. Projela okolo domu číslo 97. Nemohla si odpustit a podívala se do okna, kde stála Leonora s temným pohledem. Dva rozdílné pohledy se nyní střetly, však odráželo se v nich něco společného; zvědavost a pobavení. Která věc byla však v tuto chvíli silnější? A pro kterou z nich?

Reson se naposledy procházel skrz město, pozoroval jeho krásu a barevnost. Každý dům byl jedinečný sám o sobě. Pohlédl na jedinečné vozy, které jezdily po silnici, koně byli zapražení před nimi a tahali malé i velké vozy, zdobené i prosté vozy, zatímco se město pomalu probouzelo k životu ve tmě, jak každou jinou chvíli. Pohlédl na obří hodiny. Skutečně se blíží něco velkého? Upřeně sledoval ciferník hodin, který snad odbíjel jen tak pro radost, aby se pobavil, než něco velkého přijde. Reson se podíval nenápadně na svou mapu. Místo, které měl zakroužkované. Místo, kam se vydá nyní. Má před sebou ještě pár zastávek mimo, ale i tak se tam chce jít podívat, co nejdříve. Nejlepší by bylo, kdyby měl vůz, napadlo ho. Ale neměl tolik peněz, aby zaplatil tak dalekou cestu. A navíc, kdo by pustil někoho jako je on dovnitř, aniž by za to nechtěl dvojitý příplatek? Povzdechl si a vzhlédl k nebi, snad přemýšlel, zda ho Bůh sleduje, zda mu tuhle cestu vymyslel on sám, nebo mu s ní někdo pomáhal.

Rozhlédl se okolo. Fontánka, která nikdy nezmrzala, nyní překrásně prskala čistou vodu v několika různých provedeních. Jedno z mála věcí, na které tohle Městečko pod lesem může být hrdé. Přemýšlel, zda zničení vozy už odklidili, nebo tak pořád ještě stojí a hoří, nebo se už změnily na popel a vletěly těm zbohatlíkům do nosů a do úst a pomalu je začnou dusit. Mírně se pousmál, byť jen na chvíli a vzhlédl k nebi. Tiše se Boha zeptal, zda jeho Hra už začala, nebo ještě nehodlá pustit kostky ke hře.

A nebe mu odpovědělo za jeho rouhání prudkým deštěm a kroupy. Jak předpokládal. Sice se zpožděním, protože se Bůh zabavil hraním s kostkami, ale i tak; pršelo, sněžilo, padaly kroupy. Přesně, jak si myslel, že se stane. Nijak mu nepomohlo, že tady na chvíli zůstal. I tak se ušklíbl, když na něj dopadla první dešťová kapka. Zeptal se do nebe, zda budou lidé podvádět, nebo tentokrát si zahrají férovou hru. Udeřil blesk, který mu měl být v odpověď. Reson se usmál a zavřel oči.

"Výborně," zašeptal do nebe a zvedl hlavu, zatímco mu kapky padaly na tvář. "Hrajme tedy všichni." A další blesky mu jen odpověděly, že s ním souhlasí celé nebe. Proč hrát pouze krátkou hru, když se Hra může protáhnout na delší dobu? Reson pohlédl na svou mapu a pozoroval zakroužkované město s úšklebkem. Mírně se zasmál a postupoval kupředu. Prošel okolo hodin, které odbývaly další hodinu, blížící se ke dvanácti hodinám. Devět hodin ráno. Jak překrásný čas. Přišel o jednu další hodinu tím, že se chtěl jen pobavit. Jak směšné. A přitom tak zábavné.

Abyste nebyli zmatení; někteří doručovatelé milují Hry s časem. Rádi riskují, že zásilku doručí na poslední chvíli. Reson nebyl výjimka. Zkoušel to už několikrát a vždycky vyhrál. Proto, vždycky když viděl, že bůh takhle zuří, rozhodl se, že si ho udobří hrou, kterou stejně vyhraje on sám. Nedělal to pro své vlastní potěšení, ale pro potěšení všech.

Čekal na další blesky. Kroupy bubnovaly na střechy domů, zatímco lidé pospíchali, aby se dostali dovnitř v čas. Nevšímali si bláznivého muže, který byl potomkem démonů, jak sami říkali. Reson si však začátek Hry užíval. Ušklíbl se ještě víc a vzhlédl k nebi, toužebně očekával další blesky, které by odstartovaly jeho další závod s časem. Jenže Bůh vyčkával. Ubíral mu záměrně čas.

Leonora pohlédla z okna a pak zase na tlustou knížku v jejích rukách. Zavřela ji a usmála se. Přitiskla knížku k sobě a přivoněla k ní. Voněla po starém papíru, po pergamenu a po inkoustu. Milovala tyhle vůně.

"Resone..." zašeptala a otevřela světlé oči, sledujíc jakýsi dopis na stole, psaný úhledným písmem, byl věnovaný jí, Leonoře. Co v sobě dopis nesl za zprávy? "Hra už začala!"

Udeřil blesk. Ozářil Resona. Doručovatel se pobaveně ušklíbl.

Sotva se blesk dotknul země, vyběhl i Reson kupředu, snad jakoby se ho snažil dohonit, předhonit a být v cíli jako první.

Hra už začala.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Kdysi mě zachránil DORUČOVATEL - Dopis třetí the-lonely-pack 12. 08. 2015 - 07:14
RE(2x): Kdysi mě zachránil DORUČOVATEL - Dopis třetí spisovaterka 13. 08. 2015 - 08:19