Všichni chtějí vládnout světu 18

24. leden 2016 | 07.08 |
› 

Pratchett jen trochu zvedl víčka a nakonec si povzdychl. Takže na to přišel sám, jaká škoda. To, co si přál utajit ze všeho nejvíce, nakonec prasklo jako příliš nafouknutý balónek na oslavě, která se stejně nevydařila, a tak toho balónku škoda rozhodně nebyla. Pratchett a Nicolas tiše stáli na místě a sledovali jeden druhého, Nicolas čekal na odpověď a Pratchett byl pořád překvapený, že mu to došlo až tak rychle.

"Odjakživa," řekl nakonec popravdě, pustil cigaretu na zem, dupl na ni a uhasil ji. Odkopl ji stranou a pohlédl na Nicolase s otázkou, zda toto chtěl slyšet. Nicolas však pro změnu mlčel. Díval se chladnýma očima před sebe chvíli předtím, než je poklidně zavřel.

"Aha," řekl pouze a s rukami v kapsách se vydal kupředu. Pratchett se ho jen zeptal, kam kráčí tak brzy ráno a navíc sám. Nicolas mlčel a kráčel kupředu. Pratchett na něj zavolal a Nicolas se zastavil. "Dávej si pozor."

Nicolas se musel rozesmát.

"Za koho mě máš, brácho?" zeptal se ho pobaveně s pohledem na Pratchetta za sebou. Poradil mu, aby se raději vrátil k Arturovi a k Elizabeth, zatímco on obstará něco ke snídani. Pratchett nad ním zakroutil hlavou, ale pro jistotu se skutečně vrátil. Nicolas se mezitím ubíral do svých myšlenek, zatímco se díval na svět kolem sebe ještě chladnějšíma očima. Tak to byla pravda. Nebyli to jeho praví sourozenci, ale i přesto je miloval více, než kohokoliv na světě a byl ochotný za ně bojovat a položit i život, pokud by bylo třeba. Zastavil se před zlatnictvím a podíval se před sebe. To je přece směšné. Rozbil výlohu, popadl lesknoucí se náhrdelník a rozběhl se rychle pryč, zatímco za ním muži v uniformách křičeli, aby se okamžitě zastavil. To je přece směšné. I kdyby nebyli praví sourozenci, Pratchett se o ně vždycky staral jako o své vlastní. A i kdyby to nebyl jeho pravý bratr... choval se k němu jako ke svému vlastnímu.

Nemusí mít stejnou krev. To si Nicolas tehdy myslel, zatímco utíkal policisty a kulky mu prolétávaly kolem hlavy. Nemyslel na to, že by mohl zemřít. To bylo pro něj vedlejší. Místo toho se pobaveně ušklíbl, zahnul rychle za roh. Zarazil se, sotva udělal krok kupředu, když utíkal, ale nestihl zastavit. Opět proběhl kolem toho muže v černém kabátu. Potkal ho i včera. Co udělal s mužem z té restaurace? Dnes ráno ho viděl. Měl pouze jedno oko. Když byl v jeho těsné blízkosti, podíval se mu do očí.

I muž na něj pohlédl. A oba poznali toho druhého.

Avšak Nicolas byl příliš zaneprázdněný útěkem. Neměl důvod prát se s policisty, jen by způsobil ostatním problémy. Muž se za ním díval a nastavil ruku vedle sebe, stiskl ji v pěst. Nicolas se zastavil až poté, co slyšel jakýsi přiškrcený hlas, který zřejmě chtěl vykřiknout, ale nemohl. Otočil se a sledoval, jak muž stojí zády k němu a policisté na něj hledí a ustupují.

"Měl bys jít, pak si to u tebe vyberu," navrhl mu muž pobaveným hlasem. Nicolas mlčel, ale ušklíbl se.

"To se spolehni," zasmál se a utíkal rychle pryč. Kdo byl ten muž? A proč mu už podruhé pomohl? Muž se za sebe podíval přivřeným okem a ušklíbl se. Popřál mu hodně štěstí. Nicolas proběhl pár uliček a dostal se před polorozpadlý dům, kde na něj čekali sourozenci. Pohlédl na náhrdelník ve své ruce. Zapomněl, že měl shánět jídlo.

Schoval si náhrdelník do kapsy a vydal se znovu do města, tentokrát však na druhou stranu, dívajíc se po jídle, které by mohl sebrat nic netušícím lidem kolem sebe. Nakonec to vyřešil poměrně rychle; snobi, kteří klábosili nad šálkem kávy nebo čaje a přitom pod nimi vonělo jídlo, si ničeho stejně nevšimnou a pokud ano, jen si objednají další a budou si stěžovat tak jako tak. Povedlo se mu sebrat čtyři skoro plné misky s jídlem a nikdo si ho za celou tu dobu ani nevšiml.

Ignoranti, napadlo Nicolase podrážděně. Nemusel ani utíkat. Mohl kolem nich klidně protančit a ukazovat jim jejich porce a oni by byli stejně příliš ponoření do svých záležitostí, se kterými se chtěli podělit. Hlupáci. Vzdal to po prvním pokusu a poklidným krokem se vydal zase zpátky. Zaklepal na dveře speciální heslo a Artur se ho ještě jednou zeptal, pro jistotu, kdo je. Nicolas převrátil oči, šťouchl do dveří tak silně, že jeho bratr spadl na zem, a vešel dovnitř. Prošel kolem něj. Elizabeth hned zpozorněla, sotva ucítila jídlo a sebrala Nicolasovi misku z ruky. Další si hned vzal Pratchett za chůze kolem. Nicolas hodil jednu misku na zem k Arturovi, který jen zavrčel, že není žádný pes. Nicolas jen podotkl, že pokud na něj tak bude vrčet, přiváže ho ke stolu, na což se Elizabeth rozesmála.

Artur si jen povzdychl a poznamenal, že by se mohl chovat na svůj věk, na což se Pratchett rozesmál, že on je rozhodně chytřejší, než by měl být, a sebral mu misku s jídlem. Protože se Artur skoro vůbec neuměl bránit, držel ho od sebe dál pomocí nohy a spokojeně jedl jeho porci. Nakonec se jen pozasmál a dal mu tu sovu porci, z půlky už snězenou. Artur ji s nechutí přijal.

Elizabeth se během snídaně zeptala, zda půjdou ven. Pratchett dělal, jak se nad tím hluboce zamýšlí, ale Nicolas hned pobaveně řekl, že si musí sehnat nějaké nové hračky, takže rozhodně půjde. Elizabeth se zasmála a podotkla, že půjde s ním. Pratchett se zamračil a řekl, že Nicolas je naprosto neschopný se zbraněmi, kromě toho otcova meče. Artur zpozorněl, když slyšel ono přívlastkové přídavné jméno, ale Elizabeth hned pokračovala, že by si chtěla někde sehnat ony zápalné láhve. Musela jim je popsat, protože si nebyli vědomi této věci. Nakonec se Artur zeptal, zda myslí Molotovův koktejl a Elizabeth hrdě přikývla. Nicolas se zasmál, že až jí vybouchne ruka, bude brečet. To už mu však Elizabeth hrozila pohledem, že má držet jazyk za zuby.

Pratchett to vše jen spokojeně sledoval a kroutil hlavou do stran. Nicolas stál u okna a přemýšlel o muži, který mu už nyní podruhé zachránil život. Proč to zatraceně dělal? Copak ho nepoznal? Pevně sevřel misku v ruce, ta napraskla a potom praskla úplně. Rozpadla se na kousíčky střepů, které popadaly na zem a upoutaly tak pozornost všech. Měl vztek. Jak si mohl dovolit ten týpek mu už podruhé pomoci?! Jak potupné! Štěstí, že o tom jeho sourozenci nevědí. Otočil se k oknu zády a opřel se o zeď. Snažil se vybavit, kde jeho tvář už viděl.

Když se konečně den sešel s nocí, vyrazili sourozenci ven do temné noci. Pratchett se zastavil u telefonní budky a někomu volal, zatímco jeho sourozenci hlídali okolí. Nicolas pouze slyšel, že se s někým domlouval na nějaké schůzce. Když hovor skončil, vydal se Pratchett rychlým krokem kupředu a jeho sourozenci za ním.

Artur se hned zvědavě ptal, s kým to jejich bratr hovořil, ale Pratchett mlčel. Šel opravu rychle. Elizabeth musela utíkat, aby jeho velké kroky vůbec stíhala. Nicolas pozoroval Pratchetta po svém boku. Přemýšlel, zda to věděl od samotného počátku, nebo to pro něj byla také novinka. A přesto si to uvědomil už před nějakou tou chvílí, jen si to nemohl připustit. I nyní však o těch třech kolem sebe smýšlel jako o své jediné rodině, kterou kdy měl. No a co, že nejsou pokrevně příbuzní. Stejně, jako oni, je připravený je bránit za každou cenu a před kýmkoliv.

"Kam to jdeme?" zabrblala Elizabeth už trochu nabručeně, když sotva mohla chodit rychlým krokem, a špulila pusu na protest, že už nikam dál nepůjde, pokud jí to Pratchett neřekne. Pratchett se na ni otočil a mile se na ni usmál, přikládajíc si ukazováček na pusu.

"To je překvapení," řekl milým hlasem a Elizabeth mu hned na to slíbila, že ho rozhodně bude mučit, až se vrátí zase zpátky domů. Nicolas se rozhlížel šedivýma očima kolem dokola. Lidé kolem už z ulic dávno vymizeli, nebo byli v budovách, kde pobývaly lehce oděné ženy, popřípadě v hospodách, ze kterých byl vyhazováni pravidelně ve tři hodiny ráno a osm minut, protože v tu chvíli se zavíralo. Byl až neuvěřitelný klid na to, že noc teprve začala. Artur se Pratchetta zeptal, kam je to vede, ale Pratchett mlčel i nadále, a to se Nicolasovi ani trochu nelíbilo. Co jim jejich bratr tajil?

Když se dostavili do jedné z těch úzkých temných uliček, které naháněly lidem kolem dokola strach, chytila se Elizabeth Pratchetta za rukáv. Nejistě se dívala za sebe a před sebe, zatímco se trochu třásla. Nicolas popošel kupředu a trochu začichal. Cítil i něco jiného, než močůvku a zápach po krysích výkalech. Sotva slyšel hluk, který vycházel z mlhy před ním, pevně stiskl rukojeť svého meče a zíral před sebe, připravený zareagovat rychleji než ten, kdo se nyní pohyboval jen kousek před ním.

"Nepočítal jsem, že budeš až tak všímavý, Nicolasi," slyšel pobavený hlas a zpozorněl, když se muž konečně dostal před něj tak, aby ho i v noci viděl. Jeho oči zůstaly chladné, ale přesto se dívaly do zlatých očí s tmavě hnědým odstínem, které jasně svítily do noci a prohlížely si ho spatra.

"Máš zpoždění," vyčetl mu Pratchett předtím, než dodal trochu klidnějším hlasem: "Lucky Luciano."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Všichni chtějí vládnout světu 18 karolinajedes 24. 01. 2016 - 20:53
RE(2x): Všichni chtějí vládnout světu 18 spisovaterka 31. 01. 2016 - 18:50