Pouto snů 10

25. leden 2016 | 07.00 |

   Tiše jsem pozoroval onu nepojmenovatelnou krásu v podobě drahých šatů a překrásně hebké kůže, jež se mohla honosit jenom ona, Lenka. Oči mi pohlédly trochu stranou a spatřil jsem Marii; další nedobytnou ledovou královnu, která si mě z dálky změřila přísným pohledem, než došla ke své sestře. Šel jsem kupředu jako první, zatímco Jan za mnou pomalu kráčel také, ale velmi loudavě, jakoby si sám sebou nebyl dostatečně jistý, jakoby tohle byl jenom sen, který si vysnil a přál si, aby tomu tak bylo i nadále. Došel jsem k nim jako první a otočil jsem se k němu, zatímco on byl pořád na cestě z kopce.

   A znovu měl ty oči. Nyní jsem je už uměl popsat dokonale, protože jsem dokonale znal Jana, a přitom pro mě on i Marie byli pořád nevyřešenou hádankou, uzavřeným tajemstvím, po kterém budu muset slídit ještě dlouhou dobu.

   Díval se na ni pohledem muže, který by si ji přál vlastnit a přitom vědět, že je stále svobodná. Ten pohled jsem viděl poprvé v životě, ale zapamatoval jsem si ho až tak dobře, že pořád vidím ty jeho pronikavé, tmavě zelené oči, jak hledí na její hebkou, bledou pokožku, zatímco její ruka pozvolna proudila vzduchem, aby svou pouť zakončila v té jeho a byla obdařena polibkem na svůj hřbet, jako milé gesto na důkaz přivítání dámy v místnosti. Mile ji pozdravil a ona mu věnovala první upřímný úsměv, který jsem u ní kdy viděl. Pohlédl jsem k Marii, která stála po jejím boku a vyzývavě sledovala Jana, jak si dovoluje s ní tímto způsobem zacházet, jakoby žádná pravidla a etiketa neexistovala.

   Ale podle jejího pohybu ke mně jí hned došlo, o co tady jde. Pohledem mi jasně dala najevo, že moc dobře ví, že to byl můj nápad, a vyzvala mě beze slov, abych ji následoval, což jsem pohotově udělal, ohlížeje se za sebe na Jana a na Lenku, kteří spolu vypadali skutečně jako radostný pár. Chtěl jsem tomu uvěřit za každou cenu.

Ale bylo to příliš lehké. Naposledy jsem se za nimi ohlédl, abych se ujistil, že to skutečně nebyl jenom sen, který se nyní rozpustí, až mi zazvoní budík nebo zaštěká můj pes. Ale byla to skutečnost.

   Když potom pohlédl na hladinu řeky před sebou a natáhl ruku k vlně, která před ním unikala, připadal mi o dost zranitelnější. Jakoby se marně snažil dosáhnout něčeho, co už

bylo dávno za ním.

   "Byl to tvůj nápad?" zeptala se mě Marie bez delších oklik. Po chvíli jsem se na ni podíval a hledal jsem pod tou její maskou jakési city, které mi byly z neznámého důvodu utajeny. Mohl jsem jenom němě přikývnout na souhlas. Kdo jiný by přišel s tak hloupým nápadem, než já? Usmála se však a já si myslel chvíli, že je to jen pouhá iluze. "Pokud bude Lenka spokojená, nejsem proti. Až se to dozví pan Steinberk, bude vědět, čí hlavu si má najít," řekla to skoro pobaveně až hrdě.

   "Nemyslím si, že to bude mít až tak lehké," usmál jsem se na ni zdvořile. Opět nasadila chladnou masku a prohlédla si mě od hlavy k patě. Nabídla mi, abychom se prošli, zatímco ti dva se váhavě chytili za ruku a Jan jí něco ukazoval za hladinou řeky. Měli bychom jim dát trochu soukromí. Následoval jsem Marii. Zeptala se mě, zda jsem si vědom, že pokud se o tom dozví Lenčin manžel, jistě se mě pokusí odstranit. Mohl jsem přikývnout; byl jsem si toho vědom. Proto jsem potřeboval rychle dokončit ten příběh a zmizet odsud. Najednou se na mě otočila a řekla mi, že je ochotna mě krýt po dobu, dokud neodjedu. Potom už to bude záviset jenom na mě, jak naložím s příběhem, který tvořím.

   Zarazil jsem se. Byla rozhodně vychytralá. Moc dobře si uměla spočítat, kdy bude mít z dané věci užitek a kdy škodu. Bylo mi to jasné. Až tohle skončí, musím odsud. Jinak to bude ona, kdo se stane mou noční můrou, nikoliv rod Steinberků.

   "Nechcete být přece svědkem něčeho nehezkého," řekla chladným hlasem, který mě až děsil. Ale nakonec jsem mohl opět jenom přikývnout. Nastavila před sebe ruku. Hodlala se mnou obchodovat? Řekla mi, že mi jízdenku zařídí, až budu rozhodnutý, kdy bude vhodné odjet, abych se nezamotal do hry manžela Lenky. Netušil jsem, co tím myslela, ale začínala mě skutečně děsit. Najednou se rozesmála. "Skutečně jste si myslel, že jsme toho schopni?" zeptala se mě a smála se, jako šílená. Chvíli jsem to nechápal a pak...

   Poprvé jsem měl chuť udeřit ženu.

   Opět si ze mě někdo vystřelil a já jí to málem uvěřil. Avšak – je pravda, že nevím, čeho jsou zdejší lidé schopni. Nepřestávají mě pořád fascinovat tím, co dělají, a jakým způsobem to dělají! Varovala mě však, že manžel Lenky je hodně žárlivý a snadno výbušný. Přirovnala ho k sopce, která tiše spí a potom najednou vybouchne tak hlasitě, že to mrzí všechny v okruhu deseti mil. Na povrch vznešený, elegantní, milý muž, který by obětoval vše pro svou jedinou lásku, Lenku, na druhou stranu nebezpečná hrozba v podobě vypočítavého muže.

   "Je si moc dobře vědom toho, jak se Jan na Lenku dívá. Nejednou mu to dal jasně najevo," řekla s pohledem před sebe na jasné hvězdy nad námi. Nechápal jsem. Podívala se mi nyní do očí. Oči hada. "Nejednou si odchytil Jana a pokoušel se mu, jak sám říká," ušklíbla se trochu po tom výrazu, "promluvit do duše. Ale ten mladý hlupák ho ignoroval. Nepřestal Lenku milovat ani po tolika letech..."

   Zeptal jsem se na věc, která mě vcelku zajímala; jak to ví. Odvětila jen, že to ví každý. Je to prý veřejné tajemství. Potom jen dodala, že o nevěře svého manžela však Lenka nemá ani potuchu. Pochopil jsem, že se zřejmě cítí trochu vinná, že ho podvádí a přitom mu jenom oplácí nevědomky stejnou mincí.

   Delší chvíli jsme si povídali; nebyl to výslech, mluvila sama, jakoby to měla naučené, jakoby znala všechny mé otázky. Takže to v podstatě byl rozhovor pro mou knihu. A přitom... jsem si uvědomil, že není až tak špatnou osobou, jak se mi předtím zdála.

   Vrátili jsme se zase zpátky. Všiml jsem si, že Jan a Lenka jsou tak blízko k sobě, že si brzy políbí a tak jsem zakryl výhled Marie. Upoutal jsem tak její pozornost, naklonila hlavu na stranu a trochu se škodolibě usmála, zda před ní něco skrývám. Jen jsem řekl pravdu ohledně jejího vzhledu; i ona byla dnes večer překrásná. Zasmála se a nazvala mě lichotným svůdníkem. Hned mě však jemně praštila po hlavě vějířem se slovy, že je vdaná žena, spokojená vdaná žena!

   Potom se vějířem začala ovívat a vypadala skutečně vznešeně. Zahleděla se na noční hladinu řeky.

   "Něco ti o své sestře ještě řeknu; ten den, kdy jí chtěl Jan vyznat lásku, jela se svým nynějším manželem autem. Ten den se stala nehoda, kdy zemřela naše matka. Protože jedno modré auto vjelo do protisměru a naneštěstí, oba mladí řidiči vyvázli živí. A jediná osoba, která zde má modré auto, je právě manžel Lenky. Avšak..." Naklonila se ke mně a zašeptala: "On tu noc své auto neřídil."

   Mírně jsem vykulil oči. Zmateně jsem se na ni podíval. Když své auto neřídil on, tak potom... Chtěl jsem se ptát více, to už jsem však slyšel hlas Lenky, která křičela jméno své sestry a oznamovala jí, že musí odejít. Jan utíkal za ní. Lenka popadla Marii a spolu s ní utíkaly pryč. Jan se zastavil vedle mě a trochu se pousmál.

   "Stalo se snad něco veselého?" zeptal jsem se, soudě podle jeho šťastného výrazu spokojeného hlupáka. Noc je ještě mladá, může mi říct celý příběh, já ho povím jiným ve svém znění, všichni budeme spokojení a já odsud budu moci odjet. Navrhl mi, abychom se posadili, s čímž jsem souhlasil.

   Vyprávěl mi o všem, o čem si povídali. Bylo to tak, jak jsem si myslel; milovala ho od doby, kdy si to uvědomil i on, ale bohužel její rodiče jí vybrali manžela, aby jí zabezpečili finančně a aby si také zlepšili pověst. Nezmínil se však o smrti jejich matky, takže mu to zřejmě Lenka neřekla. Najednou vstal a oznámil mi věc, která mě šokovala.

   "Řekla, že se nechá rozvést!" vyhrkl na mě a mě spadla čelist dolů, oči jsem měl vykulené jako sova a on se mi smál, že vypadám legračně, zatímco sám tomu zřejmě nemohl uvěřit, držel se za hlavu a smál se do teplé noci. Upřímně řečeno; pochybuji, že by se žena jako je Lenka vzdala majetku a bohatství, aby... skončila v nejnižší vrstvě. Bylo to potvrzeno ve všech případech, že ženy, které jsou zabezpečené, si jenom s muži z nižší společnosti hrají. Není zde žádná rovnost. Peníze vše řeší. Tomu tak bylo odjakživa. Rozhodl jsem se však, že mu radost kazit nebudu. Kdo ví, třeba je Lenka jiná žena. Vyprávěl mi úplně o celém jejím životě; co dělala od doby, kdy byli rozděleni, jak na něj myslela a chtěla mu vše vysvětlit, ale nikdy nenašla odvahu. Silně pochybuji, že by se k tomu odhodlala až tak náhle. Neměl jsem z toho moc dobrý pocit. Až přespříliš mi to připomínalo jiný příběh, který bych nerad viděl naživo, který by se odehrál mně před očima a já si toho nevšiml v čas.

   "To se musí oslavit," řekl jsem pobaveně a on se mnou souhlasil. Abych neranil jeho city k ní ještě víc, rozhodl jsem se, že budu hrát stejnou hru, jako lidé kolem mě. Nenápadně mu přitom řeknu, že ho nemiluje, že raději půjde za penězi, než za láskou. Je to krutá realita, ale pochybuji, že by Lenka byla jiná, než kdejaká žena kolem dokola. Ve městě by to dopadlo stejně. Ale tady by to jenom potvrdil více fakt, který je všem známý; když jste ve vyšší vrstvě, vezmete si stejně vysoce postaveného partnera, abyste zachovali čistotu rodu.

   Seděl jsem s ním nad skleničkou vína, zatímco on mi o ní radostně vykládal. Avšak já jsem tam jen tak seděl a pozoroval sklenici vína. Neměl jsem náladu slavit. Mám snad slavit, že se chytil do její ledové pasti a ona ho nyní pomalu vtahovala hlouběji a hlouběji do své otrávené náruče, kde ho... bohužel bude čekat smrt? Nemyslím si, že si to nechá pro sebe. Nemyslím si, že to její manžel jen tak přehlédne. Ale rozhodl jsem se myslet pozitivně. I když je to nemožné, budu jim přát to štěstí, že se jim to povede a oni nakonec budou spolu tak, jak si to vždycky přáli.

   Když se znovu blížilo ráno, mé několika denní nespaní si na mě vybíralo svou daň. Šel jsem pomalu a pořádně jsem ani neviděl. Když jsem otevřel dveře, Tweety se rozespale vzbudil, zvedl hlavu a prohlížel si mě. Pohladil jsem ho na hlavě se slovy, že pán je doma. Jen lenivě dal hlavu dolů a spal dál, spíše chrápal, jako člověk. Já sám jsem padl na postel a usnul jsem téměř okamžitě.

   Dalšího dne, kdy jsem se probudil značně po poledni, hned jsem začal pracovat, abych sepsal všechno, co jsem se dozvěděl, a část z toho mě inspirovala, co se mého příběhu týkalo. Až když se blížil večer, žaludek se mi začal ozývat. Tweety měl po celou dobu otevřené balkónové dveře, takže se nemusel ptát a mohl jít vykonat svou potřebu i beze mě. Když se nad tím zamyslím, celkem by se mi tady i líbilo. Lidé zde nakonec nebudou možná až tak špatní. To mi připomíná, že můj kabát zase někam zmizel a já ho doposud nenašel. Když jsem se podíval pořádně na dveře, viděl jsem ho, jak si tam spokojeně visí na prostředním věšáku. Nechal jsem ho tak. Stejně tak směšně dané boty, podle jejich pravidel. Rozhodně si na tento přístup nehodlám zvykat!

   Nicméně jsem poslal další část své povídky přímo Tomovi a oddychl jsem si. Zalehl jsem do postele a přemýšlel jsem, zda má vůbec smysl dnes vstávat. Měl bych. Bylo by to podezřelé, kdybych se dnes neukázal mezi lidmi poté, co jsem pozval dvě z rodu Steinberků na schůzku a potom bych se jakože jen tak vypařil. A navíc si musím přijít pro zbytek příběhu. Něco mi říká, že to není všechno, že se ještě něco velkého stane!

   I tak jsem se rozhodl po delší době zavolat Tomovi. K mému překvapení, přestože jsem chytil signál, jsem pořád nebyl schopný se s ním spojit. Nakonec jsem to po marném boji s vypůjčeným mobilem vzdal a šel se projít do města. Lidé si mě nevšímali, jako bych byl vzduch. Nijak mi to nevadilo. Ale i tak... Cítil jsem jakýsi divný pocit. Předtím bych se radoval, ale nyní jsem cítil něco, co popsat lze jen stěží. Vydal jsem se rovnou do restaurace, kde jsem se ptal po Janovi. Prý měl dnes volno, což mě překvapilo, ale i tak jsem se rozhodl, že ho navštívím. Šel jsem na adresu, kterou mi řekla jedna žena, trochu při těle, ale vypadala zdravě.

   Když jsem došel do ulice, hned jsem se schoval za roh a trochu polekaně sledoval několik muž zahalených do černých obleků, dva z nich někoho drželi a zbylí tři do něj bušili, jako do boxovacího pytle a čtvrtý kontroloval okolí.

   Po nějaké chvíli konečně odešli a hodili boxovací pytel stranou, aby se jim nepletl pod nohy. Trochu jsem si oddychl, že jsem nebyl na jeho místě. Zřejmě nějaký opilec urazil někoho z vznešenějšího rodu, napadlo mě trochu s úsměvem cestou k adrese, kterou mi ta žena řekla. Úsměv mi však hned zmizel, když jsem v onom boxovacím pytli spatřil Jana. Hned jsem se rozběhl k němu a pomohl mu na nohy. Nemusel jsem se ho ani ptát, podle zklamaného pohledu mi bylo jasné, že ty muže poslal Steinberk. Ale jak to? Dopis jsem přece poslal já. Znamenalo to, že tyhle rány jsem měl schytat já?

   Když jsem mu ošetřil rány, vykládal mi, že to byl jeho pitomý nápad, že na ni měl zapomenout, dokud mohl, a nyní se proklínal za to, že na ni o to víc nemůže přestat myslet, a bolestně se smál nad tím, jaký je beznadějný hlupák. To už jsem ho však do ramene praštil já, aby to slovo nepropouštěl jen tak do světa, když není ani zdaleka pravdivé. Mlčel. Konečně přestal remcat a dovolil mi, abych se pořádně podíval na jeho zranění. Obdivoval jsem ho, že to dokázal jen tak přejít a ještě se nad tím usmívat. Ale proč? Co ho vedlo k tomu, že se jim nebránil? Jistě by jim byl schopný vzdorovat...

   Nechtěl mi říct, kdo je poslal, ale nepotřeboval mi to ani říkat. Věděl jsem to jenom při pohledu na něj.

   "Můžeš prosím tě odejít?" zeptal se mě najednou. Mlčel jsem. Bylo mi jasné, že si potřebuje sám se sebou něco srovnat. Oznámil jsem mu dost jasnou věc; zítra se na něj přijdu znovu podívat a ať ho ani nenapadne jít do práce! Nereagoval na má slova a tak jsem zklamaně odešel. Nevím proč, ale po celou dobu mé cesty domů mi ležela v hlavě ta scéna, která se tam odehrála. Určitě musel někdo projít kolem. Proč nikdo nepomohl? To se všichni tolik bojí Steinberků? To jsou něco jako královská rodina, že na ně nikdo nesmí, nebo co?

   "Slyšeli jste to?" slyšel jsem jednu starou ženu dívat a podíval jsem se za ní jen očima. "Mladej z restaurace dostal nakládačku od lidí ze Steinberkova sídla!" Říkala to vážným, však povýšeným hlasem a trochu si spravila šátek, jakoby i ona patřila mezi ten rod, který se mi nyní naprosto hnusil.

   "Ach ano, myslíš Jana?" zeptala se jí druhá a napila se voda. Mlaskla nad její hořkostí. "Také jsem ty drby slyšela. Prý se ucházel o ruku mladé Steinberkové. No, je jasné, že k ní odjakživa cosi cítil, ale toto?" Odplivla si na zem před sebe vedle plivance té druhé ženy. "Že mu není hanba, může si za to sám!"

   Další jenom přikyvovaly a souhlasně mlaskaly.

   Stiskl jsem ruce v pěst. Začínal jsem pomalu zuřit. Zuřit sám nad sebou. Nad tím, že jsem si dovolil, aby mě vtáhli do tohoto kolotoče událostí, které se mě v podstatě ani netýkají. Přijel jsem sem jenom proto, abych napsal další příběh! Proto jsem tady přijel. A světu ukážu, jak toto maloměsto prohnilé. Nezajímají mě vztahy uvnitř, pokud nejsou podstatné pro můj příběh. Všem ukážu jejich pravou tvář!

   Když jsem pomalu kráčel po kamenité cestě nahoru k chalupě, která se mi po dobu několika dní stala dočasným domovem. Vzhlédl jsem k té malé stavbě. Až dokončím příběh, budu schopný zapomenout na to všechno, co se zde odehrálo jen tak? Jenom proto, že si to doslova přikážu? Zhluboka jsem se nadechl a vydal jsem se kupředu, zatímco kolem mě proběhl Tweety a před ním utíkala ona pudlice. Zmateně jsem se za nimi díval. Alespoň někdo si tady užívá, napadlo mě s menším úsměvem. Vešel jsem do toho stísněného prostoru a rozhlédl jsem se kolem sebe. Potřeboval jsem si zchladit hlavu a tak jsem ve sprše stál minimálně půl hodiny a nechal na sebe dopadat jednotlivé kapky. Skoro mě to uspával, ten jejich stejný rytmus. Oči se mi pomalu klížily. Ale probudilo mě kručení v břiše. Aha, já jsem se zapomněl podívat po nějakém tom jídle.

   Nejdříve jsem se však rozhodl, že se trochu zcivilizuji. Po půlhodinové sprše, kdy jsem ze sebe smyl i to, o čem jsem neměl ani ponětí, jsem se konečně vypotácel ven z koupelny, příjemně osvěžený a plný života a drobné radosti z toho, že alespoň ta sprcha zůstala normální!

   Zrovna jsem si utíral obličej, když jsem jasně zřetelně slyšel klepání na dveře. Trochu jsem se toho klepání zalekl, protože bylo až příliš podobnému tomu, po kterém jsem zjistil, že za dveřmi stojí muži v kvádrech, kteří mě měli odvést na tu pochybnou oslavu, a kteří pravděpodobně dnes zmlátili Jana tak moc, až mě to i děsilo a utvrdilo ve faktu, že jsem měl zmizet, dokud byl čas. Nejistě jsem polkl a rozhlédl jsem se kolem. Tweety byl pořád venku a zřejmě by mi nijak moc nepomohl. Vzal jsem si alespoň pero; viděl jsem v několika filmech, že s pořádnou silou jím jde i zranit.

   Zatraceně, Viktore! Tohle je realita! Prober se!

   Otevřel jsem dveře a k mému překvapení za nimi stála Marie, držela vodítko. Kolem jejích nohou se propletli dva psi; ona pudlice a můj tolik věrný Zrádce. Zarazil jsem se, když jsem si pořádně všiml její tváře. Měla skoro dokonale zakrytý monokl na levém oku. Make up, pudr, řasenka a tvářenka vše téměř dokonale zakryly. Mírně přikyvovala hlavou, jakoby poslouchala nějakou hudbu, kterou slyšela jenom ona. Potom přestala, připnula vodítko své feně a podívala se mi do očí.

   "Ty nejsi někdo, na koho jsem celou tu dobu čekala," řekla pouze a otočila se k odchodu. A bez dalšího slova odešla i se svým psem, zatímco jsem já a Tweety za ní zaraženě hleděli. Co tím měla na mysli?

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře