Znáte poradnu, která zná odpověď na každou otázku? Zapamatujte si www.poradte.cz Určitě se vám bude hodit.
Důvěra - Kapitola jedenáctá

Důvěra - Kapitola jedenáctá

26. leden 2016 | 07.00 |

Kapitola jedenáctá: S odhodláním v srdci

      "Neboj se, to nic není." řekl s úsměvem, přestože rty měl rozpraskané a od krve. Nevím proč, ale jeho úsměv... mě uklidňoval natolik, že jsem až s čistým svědomím mohla usnout. Ale nutila jsem ho, aby mě držel za ruku. Když jsem už tvrdě spala, tiše odešel z mého pokoje. Krátce na to mě probudily zvýšené hlasy. Slyšela jsem hlas Jianka. Vstala jsem z postele a šla se podívat, co se děje. Na chodbě jsem potkala Damada a Peltera, jak oba stojí na schodech a dívají se dolů. Tiše mě pozdravili a dívali se dolů. Dole byl Pivak, který měl otrávený výraz a Jiank, který ho rozzuřeně sledoval. Po chvilce přišla i matka s vodou.

       "Jak dlouho v tom chceš ještě pokračovat?" zeptal se Jiank zle. "Copak se chceš nechat jednou zabít, idiote?!" Pivak ho se zamračeným pohledem tiše sledoval. Děsil i mě. "Tak až budeš chcípat, ode mě pomoc nečekej!"

       "Jianku!" řekla zvýšeným hlasem Ferguda. "Probudíš otce. Běž do pokoje, Jianku. Ty taky, Pivaku. A vy tři taky!" To poslední řekla s pohledem na nás. I Pivak se podíval nahoru. Damad a Pelter matku poslechli, jen já se na něj ztrápeně dívala. Byla to moje chyba. Nakonec jsem se vydala za ostatními.

       "Jau!" slyšela jsem Pivakův rozzuřený hlas.

       "Nemel sebou!" ozval se hned po něm Jiankův. Chvíli bylo ticho, protože ho Jiank léčil namísto unavené tety, která si šla zase lehnout. "Tak si to dělej sám!" slyšela jsem rozzuřeného Jianka a prásknut dveří. Seděla jsem na schodech a pohlédla dolů. Viděla jsem, jak Pivak vykukuje a Jiank po něm bezcitně hází hadr, který mu padá z tváře na zem.

Vypadal skutečně děsivě.

      Když jsem se mu rány snažila vyčistit já, taky na mě nadával a cukal s sebou pokaždé, když dezinfekce pronikal do rány. Pěstí mlátil do skříně, na což jsem mu protivně řekla, že ji takhle rozbije a zlomí si zápěstí. Poslal mě do háje. Zase jeho postefekt. Div nevyletěl z kůže, když jsem mu chtěla sundat triko, abych si prohlédla jeho rameno. Choval se zase jako malý. Uzavřený a protivný. Nikoho k sobě nechtěl pustit. Hodil po mně hadru. Spadla do vody. Naštvaně jsem vstala se slovy, že si to má udělat sám. Práskla jsem s dveřmi. Ale hned za nimi jsem se zastavila. Věděla jsem, že to nechtěl udělat.

       "Je jako malý, co?" slyšela jsem Jianka a pohlédla jeho směrem. Výjimečně měl pravdu a já s ním musela souhlasit. Přešel ke mně a pohladil mě po hlavě. "Možná se o něj příliš staráš. Proto se chová jako dítě."

       "Je to moje vina." přiznala jsem svou část břímě a zklamaně vzdychla. Byla to pravda. Já jsem s tím souhlasila. Já jsem mu svolila, aby šel se mnou. To já jsem se opila. To já jsem pila dvě smíchané sodovky. To já jsem byla mimo. Ale on byl za to postižen.

       "Není, nebyl to snad jeho nápad?" zeptal se Jiank. Po chvilce mi to došlo. Podívala jsem se na něj. Snaží se mě snad uklidnit? Jeho ruka pomalu sklouzla po mých vlasech. "Běž spát, určitě se brzy zklidní. Ráno bude už možná v pohodě." Nevím, co myslel tím v pohodě, ale snažila jsem se mu věřit. Když chtěl odejít, musela jsem ho objat. Zůstal na místě a čekal. Poděkovala jsem mu, že mě uklidnit tak vlídnými slovy a zmizela nahoře, zatímco se za mnou díval. Pak jsem slyšela další ránu, kterou on zklamaně poslouchat v hlasitějším provedení.

      Ráno jsem se probudila se špunty v uších se vzkazem na stole od Anzoha, že kdybych je neměla, zřejmě bych se nevyspala vůbec. Pak jsem zrudla. Vyptával se mě, co se dělo. Roztrhala jsem papír zuřivostí a oči mi zablýskaly vztekem. Anzoh, který čekal za dveřmi, dopadl hrozně, protože jsem ho přirazila dveřmi ke zdi a hnala se do jeho pokoje, abych se ho zeptala, co si to jako dovoluje. Pak jsem zaslechla zasténání. Na místo toho, abych se o něj starala, jsem ho málem začala fackovat.

       "Nemůžete toho nechat?" slyšeli jsme pisklavý hlas a já se zle podívala stranou. Damad zacouval, aniž by se díval za sebe zpátky do svého pokoje, a zavřel dveře, aby nám dal soukromí a já pokračovala.

      U snídaně seděl Anzoh s napuchlou tváří, naproti mně a polekaně mě sledoval. Sotva jsem vzhlédla, odsunul se ode mě, ze strachu z další rány. Usmála jsem se na něj. To už vstal a prchal pryč. Ferguda se za ním dívala.

       "Co mu je?" zeptala se s pohledem na mě. Pokrčila jsem s úsměvem rameny. Když jsem se chtěla vypařit, hned mě strýc zastavil. Nebylo to kvůli nádobí. Spíše začali výslech oni. Posadili se na židli z opačného směru, oba dva, opírali se o ni a sledovali mě káravým pohledem, zatímco jsem schoulená skoro do kuličky seděla na židli. Děsili mě. Copak jsou snad všichni maniaci a snaží se mě pohltit svým šílenstvím? Představa, jak se šíleně směji spolu s nimi a dělám takovýhle výslech v mém budoucím povolání prezidentky, mě opravdu vyděsila.

      Nakonec jsem jim pověděla, co se skutečně stalo a taky to, že je to všechno moje vina a že Pivak mě jenom bránil. Přestože jsem dodala, že si z jejich bitky nic nepamatuji, uvěřili mi. Poradili se mezi sebou a zvažovali mé provinění. Strýc Ovis soucitně praštil do stolu a ukončil můj výslech s rozsudkem, že jsem nevinná. Oddychla jsem si a chtěla odejít. Hned mě však zastavily obě jejich ruce, které mi svíraly moje obě ruce. Polekaně jsem se na ně podívala. Oba měli škodolibé úsměvy. Ale ne, co za to budou chtít, když vyváznu bez nějakého trestu? Že mě to nenapadlo...

      V tom největším horku jsem jen v košili, kterou jsem nosila, jako mladší, takže mi byla opravdu těsná, div nepraskla, utíkala v krátkých šortkách s hromadou polen na sobě. Všichni bratranci si to užívali, především Thomias pořád provokativně pískal. Kdybych zakopla, měli všichni po rukách biče, a jako ve Starověkém Egyptě by mě mohli bičovat, až do umření, protože jsem neplnila svou činnost. Především Thomias vypadal, jakoby se na to skutečně těšil. Spíše se těšil na něco jiného. Raději jsem utíkala, až ze mě stékal pot.

      Zase se ve mně hromadila nenávist. Zakopla jsem, což je všechny pobavilo. Zatraceně. Zřejmě se mi rozevřely strupy na obou kolenech, když jsem utíkala předtím. Zavrčela jsem, popadla vztekle polena a hodila je proti nim. Pivak poklidně uhnul stranou. Na něj jsem to přímo hodit nechtěla, ale asi mířit neumím. Jako jediný měl pořád pohled bez zájmu v očích. Pak beze slova zvedl poleno a prohlížel si ho. Ušklíbl se.

      Se smíchem ho proti mně hodil, až jsem se musela skrčit. A tohle byl jaký Pivak? Už ten normální, nebo ten s depkou? Podle smíchu a šílenosti v očích se to poznat nedalo. Spíše vypadal jako šílenec, kterého propustili z blázince. Spíše jim odtam utekl a oni ho nemohli (spíše nechtěli) chytit, protože už je to nebavilo. Přímo jsem slyšela hlášení, že vězeň Pivak zase utekl a nikdo se ho nechce vydat chytit, takže pozor, bude ohrožením pro celý svět.

      Díkybohu za pohotovou reakci strýce, který měl v ruce noviny. Jak snadný způsob na jeho zklidnění. Sice se ho noviny sotva dotkly, ale i to stačilo, aby se zase vzpamatoval. Všichni se museli křečovitě snažit, aby se nezasmáli. Dokonce i Pivak měl brzo našlápnuto ke smíchu. Z celých sil se snažil. Strýc mi řekl, abych pokračovala. On vážně postrádá city!

      Přesto jsem se zhluboka nadechla, abych nabrala do plic nejen vzduch, ale taky nechtěně zápach okolo sebe z bahna, do kterého jsem předtím spadla, a ostatní to skutečně pobavilo. Jen doufám, že takhle páchnout dlouho nebudu!

      Nosila jsem poleno z místa na místo, protože si strýc začal vymýšlet, že je to moc nalevo, pak to bylo příliš napravo, předtím to bylo lepší, na první pokus jsem to prý měla skoro uprostřed, prý jsem nemožná, prý jsem pako, jak poznamenal Anzoh vesele, prý jsem neschopná, souhlasil pobaveně Damad a oba stejným hlasem poznamenali, že bych se měla snažit. Poleno okolo nich proletělo, div je nezabilo. Škoda. Strýc ho dal rozzlobeně před sebe, abych si pro něj zašla. Vzdychla jsem, ale sotva jsme udělala krok, noha se mi zabořila do prokleté díry a já skončila na zemi. To už se všichni vesele smáli. Nebrečela jsem. To jenom prach mi vletěl do očí a úplně mi je rozdráždil! Však počkejte, dnešní noc nepřežijete vy! Nakonec jsem konečně donesla poleno do sýpky a vyšla s jiným, aby se neřeklo, že je celé od bahna. Jednou jedinkrát jsem byla schopna ho tam zanést. Zklidnila jsem kritiku, jak jsem neschopná, že za celé čtyři hodiny jsem to tam odnesla pouze jednou. Tak když ho po mně někdo házel, tak se není čemu divit, že?

      Strýc s tetou nakonec rozhodli sami, že jsem prý byla vytrestaná dost. A co Pivak?! Toho trest nestihne, nebo co? Hlavně že se na něj předtím nadávalo. I nyní vypadal ještě lehce podrážděně.  Rozhodně vypadal lidštěji, než při ranním setkání. Všimla jsem si vykukujícího obvazu kolem ramena. Takže to nebylo jen tak nějaké zranění. Mírně jsem pohlédla do země a zklamaně přešla k nim. To už mě však Anzoh zvedl nad hlavu a Damad, vlastně Stístko, mě lechtal na břichu. Hned jsem se začala neovladatelně smát, zatímco Anzoh prohlašoval nějaký projev, který stejně nikdo neposlouchal. Něco v tom smyslu, že i holka z města se může změnit na obyčejnou holku z vesnice. Nevím proč, ale tohle jeho tvrzení mě potěšilo. Měl pravdu, změnila jsem se. Předtím bych na sebe nenechala ani sáhnout. Ale posléze už to bylo trochu přehnané. Všichni mě lechtali! Copak jsem si svůj trest už neodpykala? A kdy ho dostane Pivak? Co? Ten to má jako povolené, nebo má speciální propustku? Chci ji taky!!!

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře