Ukradenou knihu zapálil VZBOUŘENEC - 11. strana

28. leden 2016 | 07.00 |

Strana jedenáctá

Vydali se kupředu, sotva hodiny na věži odbily půlnoc. Semme byl schopný chodit, proto jeho prosba na Leonoru byla, i přes velký nesouhlas Ikkeho, aby ho vzali do Hlavního města, protože tam má (podle jeho slov) příbuzné. Leonora mu moc nevěřila, ale když na ni udělal psí oči, jen stěží mohla odolat a nakonec ho tedy sebrala spolu s dvěma mladými doručovateli. Nečekala, že se její dohled změní v úplně něco jiného, než to bývalo kdysi. Rozhlížela se očima po městě, které znovu oslavovalo, a lidé je naprosto ignorovali. Důležitější pro ně byla jejich vlastní zábava. Ale doručovatelům to nijak nevadilo. Sice nesplnili svůj první úkol úplně, ale dostali se do destinace nezranění a odešli z ní také v pořádku. Nyní bylo pro Leonoru hlavní, aby se dostali zase zpátky, nezranění a v pořádku. Semme kráčel vedle ní a moc nemluvil. Leonora ho pozorně sledovala po celou tu dobu cesty. Nemohla mu důvěřovat úplně. Našli ho na místě, kde se objevilo potom mnoho démonů, může jimi být posednutý, zatímco o tom neví. Ale pochybovala, že by jim lhal o své rodině za hradbami. Rozhlédla se kolem sebe a trochu se zamračila na blížící se černé mraky, které jistě nepředvídaly nic dobrého. Hledala nějaké vhodné místo, kde by přečkali, než se obloha znovu zklidní, ale nikde nebyla žádná jeskyně, ani skály. Byli na kraji lesa a před nimi se táhla mrtvá, pustá krajina posypaná sněhem. Nemohli na ní zůstat příliš dlouho a přes bouřku by se snadno ztratili. Hvězdy by je mohly zradit. Nakonec se otočila a kráčela zase zpátky za doprovodu tří nechápavých pohledů.

Seskočila dolů z kopce a dupla do kopy sněhu před sebou. Sesunul se jí na nohu, a tak si povzdychla. Hvízdla na tři mladíky, zatímco se posadila na zem. Ti tři na ni zmateně hleděli, ale jako první k ní nejistě přešel Semme. Usadil se vedle ní, zatímco ona rozdělala oheň. Ikke poznamenal, že není čas na táborák, ale Noir se k nim nakonec také přidal. Ikke si povzdychl. Chtěl jít sám kupředu, ale než aby poslouchal řeči, že měl jít s nimi, seskočil z kopce dolů a posadil se naproti nim. Pozoroval ty tři, jak sedí blízko sebe, zatímco je on otráveně sleduje. Leonora mu s úsměvem řekla, aby se posadil vedle ní a plácla rukou do sněhu. Ikke jenom převrátil oči. Hned na to mu ve tváři skončila sněhová koule. Noir a Leonora se zmateně podívali na Semmeho, který se nehezky ušklíbl a sledoval Ikkeho reakci.

Velmi pomalu a podrážděně otevřel oči, jako démon sám, a zle zavrčel.

Hned na to mu v tváři skončila další koule, tentokrát ho srazila k zemi. Leonora vykulila oči a Noir se chytil za pusu, aby se nerozesmál. Leonora opatrně pohlédla na Semmeho, který si už chystal třetí kouli, a jen tiše na něj zírala, jako sova s vykulenýma očima. Semme si několikrát hodil s koulí v ruce a když se na ni podíval, aby ji ještě trochu upravil, přistála mu v obličeji jiná, srazila ho k zemi, div ho rovnou nezabila. Leonora se pomalu podívala očima na Ikkeho, který si otráveně shodil z uniformy sníh a vypadal podrážděně. Hned na to měl ve tváři smích. To už Leonora nadskočila, protože onu kouli hodil Noir.

Prudce vstala a neohrabaně se dostala okolo nich, zatímco mezi těmi třemi začala nelítostná válka za pomocí sněhových koulí. Té se rozhodně zúčastnit nechtěla ani ve snu, a tak je sledovala z bezpečné vzdálenosti a střídavě a velmi tiše je podporovala všechny. Nemohla se však nezasmát konečnému výsledku, kdy všichni byli celí od sněhu a klepali se zimou. Setřepala z nich sníh a každému z nich potom dala lok horké vody s citrónem, za který jí byli všichni neskonale vděční, protože jim byla opravdu zima. Sama se nenapila a drahocenný nápoj si šetřila.

Po nějaké té chvíli je sledovala, jak postupně usínali, a nejdéle zůstal vzhůru Ikke a pozoroval plameny před sebou, které se mu odrážely v očích. Opřela se kolena a s úsměvem ho sledovala, dokud konečně nezavřel oči i on. Ona sama však neusnula. Vybrala si svou měsíční dávku už předtím. Pohlédla na tři spící mladíky a uvědomila si, že před pár dny se sotva narodili a nyní nosí stejnou uniformu jako ona. Opatrně se jí dotkla a trochu smutně přimhouřila oči.

Resone, kde jsi?

Vzhlédla k měsíci a tiše ho pozorovala, jak kraluje svému království a hvězdy mu jasně svítí na celou půdu pod sebou. Snad v něm hledala dávnou spásu a slávu, o které zpívali jejich předci v několika písních, které znala nazpamě. Přesto jí připadalo, že se jen dívá do noční oblohy bez jediného života či smyslu pro humor, do oblohy, která už je po tolik let naprosto stejná. Sotva uslyšela hluk, podívala se před sebe, ale všimla si jen, že jeden z chlapců se trochu pohnul ve spánku a vystřelil tak nohu do vzduchu, jakoby někoho kopal. Usmála se.

Po kratší době mladíky probudila za pomocí sněhu a smála se jim, aby nevylehávali takovou dobu, jinak by je démoni mohli najít. Uhasila za pomocí sněhu oheň a vydala se kupředu jako první. Tři mladíci se rozespale dívali kolem sebe. Poradila jim, aby strčili hlavu pod sníh, a brzy se probudí. Jako jediný tak učinil Noir, který do sběhu spíše spadl, protože byl pořád ospalý, div neusnul za chůze. Leonora nad ním zakroutila hlavou, přešla k němu a vytáhla ho ze sněhu. Noir jenom pomalu zamrkal, pořád ospale. Povzdychla si nad ním, že jestli se nenaučil doposud nespat několik dní v kuse, s touhle prací dlouho nevydrží. Vysvětlila jim, že jejich tělo si musí zvyknout na minimum odpočinku a maximum výkonu. Zatímco kráčeli kupředu, vykládala jim, jak se to povedlo jí samotné; prý sama usínala, když měla první společnou misi nebo svou úplně první sólo misi. Zasmála se, že nejlepší bude, když jednou zaspí s donáškou a lidé je budou hnát z města o to rychleji, že jsou pomalí. Ikke jenom podotkl, že když někdo zaspí takovou dobu, aby si toho všimli i obyvatelé města, tak to musí spát několik dní v kuse, aby na to měli právo. Leonora ho však ujistila, že bohužel na to právo mají vždycky.

Semme šel v naprosté tichosti a Noir se ho snažil jakýmkoliv způsobem rozmluvit. Semme se však bezduše díval před sebe, skoro jakoby jeho duši předtím vysáli démoni a on byl nyní pouhou prázdnou schránkou. Snažil se ho přimět, aby si s ním povídal; o své minulosti, o tom, co má rád, proč s nimi chtěl zničehonic jít, proč nic neříká – skutečně o čemkoliv. Semme se však bezradně díval před sebe, zatímco začínalo pomalu sněžit. Noir si uvědomil, že stejně na tom byl i s Resonem a vzpomínka na onoho doručovatele ho zamrzela. Najednou se Semme zarazil a podával se trochu dolů. Sledoval béžovou šálu, kterou mu nabízel Noir a bránil mu tak v cestě kupředu. Jen zašeptal, že ji nepotřebuje. Noir ji však pozvedl výš a po chvíli mu ji obmotal kolem krku a beze slova se vydal kupředu. Semme jenom zmateně zamrkal a nakonec se vydal za ostatními.

Když prošel kolem Noira, který se díval stranou a špulil otráveně pusu, poděkoval mu. Noir se na něj zaraženě podíval, ale všiml si, že se Semme trochu usmíval. Nakonec se usmál také a praštil ho do ramene, aby mu neděkoval za něco, co je samozřejmostí. Leonora se za jeho hlasem otočila jenom koutkem oka, ale nakonec se musela pousmát.

"Ti dva jsou si hodně podobní," slyšela najednou Ikkeho hlas a podívala se na něj. "Reson a Noir." Leonora mlčela a sledovala mladíka vedle sebe, jehož oči byly poměrně dost podobné démonům, což ji nyní děsilo. "A přesto... jsou to oba takoví hlupáci, až je to směšné."

Pohlédla před sebe. Potom trhla hlavou prudce na stranu, namířila někam do prostoru a vystřelila. Alespoň si myslela, nevystřelila, protože Ikke za ní měl zvednutou zbraň dřív a vypálil proto rychleji a pohotověji na blížícího se démona. Nejistě se na něj ohlédla. Poradil jí, aby se nenechala rozptýlit, zatímco má nestarost ty dva neschopné lidi vzadu. A potom šel kupředu. Netušila, co si o něm má myslet. Byl jiný, než kohokoliv kdy poznala; sebejistější hlas nikdy neslyšela (snad jenom hlas Sterma Himitsa zněl tak povýšeně, jako hlas tohohle mladíka).

Cesta jim utíkala poněkud pomaleji. Bylo to pochopitelné. Počasí hrálo proti nim a Leonoře bylo jasné, že mladíci nemají už tolik sil, jako předtím, ani tolik odvahy poté, když viděli, co revolucionáři jim před očima přímo udělali za dílo. Musela hned po příchodu jít za Stermem, aby ho o tom informovala. Nechtěla jít, ale byla to její povinnost. Vzhlédla k jasnému nebi a spatřila jakéhosi orla. Zaráželo ji, že vůbec ještě létají dravci, jako je on, když i po nich démoni sápají a loví je, a jsou většinou v tomhle úspěšní. Orel se podíval dolů jasnýma očima, které mu zářily, jako dva drahokamy, mávl křídly a zmizel výše v mracích. Přesto jeho obrys pořád dokonale viděla. Musela mít dobré oči, aby si stihla zachránit život. Nejen svůj, ale i životy druhých kolem sebe. A nyní měla na starost o jeden život navíc.

Zakroutila nad sebou hlavou.

Předtím se Resonovi smála, že si na sebe vzal příliš velké řemeslo v podobě malého chlapce, kterého předtím tahal, jako skutečný balík všude s sebou, a nakonec to byla ona sama, kdo svolil, aby se i Semme stal podobným balíkem, jako kdysi Noir. Možná, že éra doručovatelů ještě neskončí. Možná, že je lidé po dlouhé době, kdy je nenáviděli, konečně přijmou.

Velmi dobrou otázkou je, proč se rodí lidé, jako jsme my, když oba rodiče jsou naprosto obyčejní? Ženy jistě nezhřešily a neměly žádné mimomanželské vztahy a muži byli v tomhle vybíraví; nešli by s kdejakou flundrou, která měla zrovna stříbrné vlasy, ne-li dokonce fialové oči, kterýma by je uhranula, a oni by se jí báli jenom dotknout. A přesto se pořád rodí děti, které ostatní lidé tolik nenávidí a přejí si je hned zabít. V lepším případě putují s ostatními doručovateli, pokud jsou po ruce, sem k nám, v horším případě... No, domyslíte si jistě sami, co se děje v tom opačném případě.

Omlouváme se, že jsme Vás začali nudit informací, která Vám jistě už došla dávno, ale pro příběh je opravdu podstatná. Už nebudeme vyrušovat. Noir a ostatní mají ještě plno slov, které Vám, chtějí říct, a my je nechceme rušit. Ach, ten sladký zvuk okovů a střel ze zbraní; kdysi býval tak krásným, ale z rukou jejich jsou to naprosto nehezké zvuky. Vězte, že na našich místech byste nyní být nechtěli ani náhodou. Modleme se k našemu stromu s černými listy a doufejme... že neskončíme stejně jako on.

Kráčeli opět po mnoho dlouhých nekončících nocích, beze spánku, ale po čase si na to všichni tři mladíci zvykli. Někdy utíkali, pokud měli sílu, někdy chodili rychlým krokem, aby neztráceli drahocenný čas. Semme přesto nebyl schopný říct víc slov, než při jejich prvním setkání. Avšak museli se zastavit ve městě, alespoň pro obvazy, které si sám Noir vyžádal, aby si mohl spravit rozpadající se boty. Leonora nad ním jenom zakroutila hlavou. Podobal se Resonovi víc, než bylo potřeba. Když si byl jistý, že mu boty vydrží až do Hlavního města, vydali se dál.

Semme se jich konečně cestou zeptal, v čem vůbec spočívá jejich práce. Ikke se ho zeptal, pobavenýám hlasem, zda nikdy neslyšel o démonech, které v nich zanechali jejich rodiče, a strašil ho historkami, že pokud ho naštve, schválně toho démona vypustí a pochopitelně tím Semmeho strašil, hned si však vysloužil ránu do hlavy od Leonory, která mu pokaždé říkala, aby ho neděsil něčím, co není pravda, a omlouvala se za něj Semmemu, že to tak nemyslel, avšak Semme hned křičel, že na něj pošle svého démona ona, takže i jeho musela praštit. Přestože to neměla původně moc v plánu, oblíbila si Semmeho víc, než bylo třeba. Dopadla nakonec skutečně jako Reson.

Přecházeli přes hory, když se to stalo. Přepadla je prudká sněhová vánice, ale Leonora nad tím mávla jenom rukou, že to brzy přejde. Avšak vánice sílila a sílila. Nejednou se stalo, že jeden z jejích mladších kolegů málem spadl z úzké cestičky, po které museli přejít, aby se přes horu rychle dostali. Noir jí nabídl předtím jinou cestu, která by byla o něco delší, ale rozhodně bezpečnější. To už ho však Leonora hnala kupředu a hrozila mu svou pěstí, že budou poslouchat ji, protože je má na starost, takže si má pospíšit, jinak ho do Hlavního města dokope klidně i násilím.

Semme jen poznamenal, že kdyby šli opačnou cestou a nešli kupředu, jako je zvykem, už by možná byli na místě, ale Leonora ho jen popostrčila kupředu se slovy, že to je pravidlo, které musí dodržet, aby posbírali všechny dopisy a nevynechali tak jedinou vesnici.

"A to musí zbylí lidi z předchozích vesnic čekat na dopis, dokud k nim onen doručovatel nedojde až po delší době? Proč nechodí alespoň někdo opačnou cestou, aby se odpisy doručovaly snadněji?" zeptal se Semme na otázku, která trápila i Semmeho, ale nijak to na sobě nedal doposud vědět, jen se za ním ohlédl zpoza ramene, když se o tom zmínil. Leonora se trochu zamračila a nohou ho popostrčila kupředu, aby se nevyptával na hlouposti a šel rychleji.

Rozhlédla se kolem, musela mít jistotu, že zde není někdo podezřelý nebo nějaký démon, který by zatoužil je shodit ze skály.

Sotva došli na trochu širší cestu, Semme se hned přitiskl ke stěně a zeptal se jich, jak tohle mohou zvládat pokaždé, když tudy jdou. Ikke jen pronesl, že tudy jde poprvé, ale Leonora mu hned začala vykládat, kolikrát už takto šla, kolikrát málem spadla, ale po čase si prý zvykla, po čase už přestala i vnímat tu nesnesitelnou výšku dole pod nimi, kde by se jistě rozplácl, jako placka, kdyby spadl, a tím mladíka jenom vyděsila víc. Jí to však přišlo vtipné. Noir jí zdvořile poradil, aby o těchto věcech raději nemluvila až tak radostně, jinak tak více lidí vyděsí, než aby je měla pobavit, jak si sama myslela. Leonora se nad tím jenom zamyslela a zasmála se, že když se směje ona, směje se přece každý.

A poté, když prochodili bůhví kolik hodin celkově, konečně v dálce spatřili vysoké věže na všech světových stranách, dívala se Leonora pouze na jednu jedinou věž, kde předtím zemřel velitel prvního odboje, Hikari Kuro. Nejednou se ho ptala, proč má zrovna toto jméno, vždy jsou to obě protikladná slova. Kuro znamená černý a hikari znamená světlo. Je přece nesmysl, aby rodiče pojmenovali své dítě zrovna takto, když už měli příjmení Kuro.

Semme se jen zeptal, co je to za díru a dostal hned trojitou ránu do hlavy; ani jeden z doručovatelů si nemůže dovolit, aby o jeho domově někdo mluvil zrovna takto!

Nakonec se jako první vydal kupředu Ikke se slovy, že nehodlá čekat na nevděčné lidi.

Semme se za ním díval chladnýma očima a Leonoře se jeho pohled ani trochu nezdál; spíše se podobal démonovi, než člověkovi.

Když s ním šla vzadu, zeptala se ho, zda by byl ochoten podstoupit jeden drobný test. Mlčenlivě se na ni podíval, jakoby se rozmýšlel, zda má vůbec cenu jí odpovídat či nikoliv, a potom pohlédl před sebe. Byl to přece on sám, kdo tady chtěl jít s nimi! Souhlasně přikývl.

"Možná, že to bude nakonec ještě něco zajímavého," pronesl a očima zabloudil směrem k věži, která za sebou skrývala v dálce ještě jednu mohutnou věž, kde se skrývalo nejedno tajemství našich lidí, ale hned několik. "Ale možná také ne," dodal pochybovačně a přidal do kroku, jakoby si s ní nechtěl už dále povídat o zbytečných věcech.

Tiše ho pozorovala, jak se od ní vzdaluje, přesto ho však bedlivě zkoumala jenom pohledem, opatrně si sahajíc na svou zbraň. Stejně jako ona, tak i její zbraň na něj reagovala... jako na démona. Proč však, Byl to člověk a nejevil známky po démonovi. Namířila na něj, jen pro pořádek, a stiskla spouš. Pochopitelně se spouš zablokovala a ona mohla s klidnou myslí pokračovat kupředu, však pořád jí to vrtalo hlavou. Její zbraň ji na něj upozorňovala a přitom odmítala vystřelit. Proč tomu tak bylo?

Když to byla ona, kdo začal mávat na strážné ve věži, přestala na to myslet. Až po prohlídce, kterou musí všichni podstoupit podle nového zákona, který vydal Sterm Himitsu. Bylo to riskantní rozhodnutí, ale dlouhou dobu se nestalo, že by za hradby pronikl někdo, kdo by nebyl zván nebo neohlášen dopředu. Takhle měli jistotu, že se k nim Revolucionáři nedostanou.

Leonora na krátkou chvíli pohlédla na polovinu mapy, kde bylo už mnoho vesnic přeškrtnutých, spousta míst bylo začernalých a nyní k nim přibyl i onen klášter. Obávala se, aby města v okolí tak brzo nelehla popelem. Přesto se však nemohla zbavit myšlenky, že se jim tím povstalci, samozvaní revolucionáři, snaží něco říct. Skrývají snad v postupu nějakou zprávu pro své následovníky? Nebo snad mají potom vesnice vytvořit vzkaz, který ona zatím nevidí? Nebo je to jakási mozaika, která nakonec nemá nic znamenat a vesnice vypalují tak, jak jim to přijde za vhodné? Povzdychla si a schovala mapu. Zabouchala hlasitě na bránu a poodstoupila od ní, aby ji stráže viděli. Vykoukli dva muži a krátce na to se brána otevřela pomalu, ale ne úplně dokořán. Semme se tiše díval dovnitř a očima zkoumal ono nové prostředí, které mu nyní bude na dobu neurčitou nepřímým domovem.

Leonora vstoupila dovnitř jako první, hned zaujala pohyb všech lidí kolem sebe a musela se držet, aby se nezamračila na muže, které před několika nocemi slyšela, jak ji pomlouvají a jejich práci především. Prošli jsme kolem uličky, kde se projednával jeden nezákonný obchod ohledně starých zbraní, kde si zahalený muž kupoval novou zbraň s náboji od překupníka, který pospíchal, aby se dostal za hradby a mohl se příště vrátit s novými věcmi, po kterých toužili lidé za hradbami. Zahalený muž si jenom spravil kabát a klobouk na hlavě.

Byl to Rhein. Rozhlédl se kolem sebe.

Musím najít Leonoru, co nejdříve to půjde a varovat také i jeho, pomyslel si, když se díval skrz brýle, které jeho oči měnily do tmavší barvy, a potom se vydal kupředu s rukami za zády, aby vypadal důstojněji. Krátce na to se k němu připojila mladá dívka, byla to Alice, o dost vyrostla a její vlasy byly delší a vzbuzovaly strach před lidmi, proto je musela na přání otce skrývat pod kapucí černého pláště, který jí chránil částečně také tvář.

Poradil jí, aby se podívala po městě na druhé straně, na což tiše přikývla a odpojila se od něj, aby se rozutekla do uliček poblíž nich a zkoumala je dopodrobna, dokud nenajde tu, kterou její děd hledá; dokud nenajde Leonoru. Protože právě její dědeček zná něco, co by všechny lidi kolem dokola polekalo natolik, že riskovat ztrátu této informace nemohla. Bylo to na očištění jména někoho, kdo měl být brzy odsouzen k okamžité smrti, jen co bychom ho potkali.

Minuly se naprosto dokonale. Sotva ona přeběhla přes pusté náměstí, přešla po něm i Leonora s mladými doručovateli, aby mohla odevzdat zprávu a především zavést Semmeho na prohlídku. A přesto se otočila za sebe, jakoby slyšela mladou dívku, přestože ji neviděla. Avšak věděla, že se jistě vrátit již musela. Předtím se vyptávala lidí kolem, kde by ona žena mohla být, hned se zasmáli, že zacvičuje nové mladé doručovatele. Vybavil se jí mladík, kterého jednou k nim přivedl Reson.

Spíše to bylo naopak. Pousmála se nad vzpomínkou, jak ten mladík táhne Resona až k nim, aby mu pomohli. Zakroutila nad sebou hlavou, že by se měla soustředit na lidi kolem sebe. Znala hlavní rysy Leonory; Rhein jí ji několikrát za cestu sem popisoval do detailů, aby ji byla schopna rozeznat i na dálku a nemusela tak ztropit příliš velký hluk. A také znala důvod, proč by Rhein chtěl vlastnit opravdovou zbraň na staré náboje, přestože se už dnes skoro nepoužívají. Důvod byl naprosto jednoduchý; věděl něco, za co by ho mohl chtít někdo zabít, pokud by ho poznal. To nemohla dovolit. Slíbila si, že Rheina ochrání za každou cenu. Vychoval ji jako vlastní dceru, naučil ji vše, co znal. Pár let, kdy neviděli Resona, je utvrdilo v myšlence, že se svět řítí k něčemu, co všechny bude jednou děsit. Avšak jejich příběh je nyní vedlejší, prozatím.

Leonora dovedla Semmeho do prázdné místnosti a řekla mu, aby zde počkal, zatímco na chvíli odešla. Předala podrobnou zprávu o tom, co viděli. Krátce na to přišla s několika dalšími muži, kteří se mírně polekali chladných mladíkových očí. Avšak nedali to na sobě moc znát a hned se dali do své práce. Přiměli ho, aby se položil na bílé lůžko, a připoutali ho pásky z pevné kůže.

Jeden z nich mu řekl, aby se uvolnil a zavřel oči.

Mladík ho kupodivu ihned poslechl a s pohledem na bílý strop, jehož čistota byla oslepující, zavřel oči. Dali na hlavu jakýsi klobouk a začali ho zkoumat. Leonora stála opodál a všechno tiše sledovala. Viděla, že mu odebrali krev. Jako vždycky; Sterm jim dal rozkaz, aby každému, kdo bude podstupovat tuto prohlídku, odebrali krev. Proč? Pro vlastní potěšení, pochopitelně.

Sbírku několika zkumavek pouze s krví různých lidí miloval Sterm natolik, že mu to bylo vidět i v tom šíleném pohledu, který měl. Byla si vědoma, že i někde poblíž je právě Sterm, aby si to mohl všechno prohlédnout zblízka a mohl se radovat nad tím, co všechno uvidí a zjistí, zatímco ona výsledkům a názvům nerozuměla. A byla za to skutečně ráda. Po několika dlouhých minutách jejich prohlídka konečně skončila a oni odpoutali chlapce a sundali mu onen podivný klobouk.

"Výsledky jsou negativní, můžete odejít," řekl muž ledabyle, zatímco si do kapsy dával malou zkumavku s chlapcovou krví. Leonora si jeho pohybu ruky všimla, přestože se snažil sebevíc, aby si ničeho nevšimla. Potom se otočil k ostatním a něco jim říkal. Chtěla je poslouchat, ale odešla i se Semmem ven z místnosti, kde si mladík trochu oddychl.

"Takže...? Proč jsi sem skutečně přišel?" zeptala se ho klidným hlasem, zatímco kráčeli skrz prázdnou chodbu ven.

"Je zde něco... co musím najít," řekl mladík pouze a díval se před sebe, když to říkal. Vyšli z menší budovy a Leonora se zastavila po jeho slovech, zatímco on šel kupředu a neohlížel se za ní. Už chtěla jít dál, ale zarazila. Měla pocit, jakoby ji někdo sledoval. Podívala se doleva.

Alice si odkryla šálu z tváře a zadívala se jí do očí.

"Dobrý večer, Leonoro," řekla klidným hlasem. "Musíte se rychle setkat s Rheinem. Donesl Vám velmi zajímavé informace... které jen tak někde nezískáte."

Duisa stála před bránou a dívala se na blížící bouří, zatímco za ní odbíjely hodiny další dobře odvedenou hodinu, která jí oznamovala, že brzy musí vyrazit.

Sterm jí před odchodem předal obyčejnou zbraň, která jí připadala o dost t잚í, než původní. Jen se ho zeptala, zda má k tomu pádný důvod. Sterm jí však nic neřekl, otočil se k ní zády a odešel. Nepotřebovala znát důvod někoho, komu nikdy neporozumí. Pevně stiskla zbraň v ruce a nakonec ji schovala pod kabát, kde měla také na opasku připnuté pouzdro s houslemi, které ji ještě nikdy nezradily. Nepotřebovala střelné zbraně ani zbraně doručovatelů, když mohla hrát a měnit tak démonovy myšlenky ve svou vlastní hudbu. V brašně přepočítala své dopisy a vydala se kupředu, aby splnila další den své práce. Brána se za ní loudavě zavřela.

Procházela skrz hustý černý les a sníh poletoval kolem ní v několika mocných vlnách, které si přály ji srazit k zemi, a ona se jim přesto vysmívala, že ji nikdy neskolí. Rozhodně ne tehdy, pokud budou až tak slabé.

Všimla si hned, že ji někdo sleduje.

Dělala, že o něm neví, a kráčela kupředu. Pokud na ni zaútočí, bude dodržovat pravidla, jako vždycky. Pokud ji jen hodlá sledovat, rychle se ho zbaví. Avšak muž se za ní nebezpečně rychle pohyboval a ona začínala být nejistá.

Kdo to je?

Mírně stiskla své housle, ale rozhodla se, že zůstane v naprostém klidu a nebude mu dávat najevo, že ví, že nemá rozhodně dobré úmysly. Kdyby měl, neplížil by se za ní zrovna takto.

Už jí to rozčilovalo.

Rychle si vytáhla střelnou zbraň, zamířila jí za sebe a zaraženě se dívala do temné prázdnoty před sebou, zatímco ji les pomalu pohlcoval. Trochu si oddychla, protože předtím zatajila příliš prudce dech a dlouho by takhle nevydržela.

Dala ruce dolů a otočila se, aby pokračovala kupředu, avšak...

"Měli byste si hlídat zrady ve vlastních řadách," zazněl jeho hlas předtím, než vystřelil z pistole, kterou měl danou před sebe, míříc Duise přímo doprostřed čela. A Duisa ten hlas poznala. Byl to hlas, který si přála slyšet, avšak nyní ji děsil, stejně tak mužovy jasně zářící oči, které spíše připomínaly oči démona před ní. Nezaváhala ani vteřinu a vystřelila z obyčejné pistole, však přitom spadla bokem na zem, aby se vyhnula jeho náboji. Muž se pouze rozmáchl rukou a pláštěm si tak skryl tělo, avšak odkryl si tak tvář a změnil kulce směr a vystřelil podruhé. Vzpomněla si na sochu chlapce na chodbě, okolo které procházela den co den skoro bez povšimnutí, však nyní si jeho tvář dokonale spojila s tváří, kterou nyní sledovala před sebou.

Jak to, že žije?!

"Jsi překvapený?" zeptal se ho Sterm a pousmál se. "Čekal jsi, že zemře nebo dopadne stejně bídně, jako ty sám?" Osoba ve stínu mlčela. "Měl sis uvědomit své místo, dokud byl čas. Ale tys chtěl porušit pravidla, která pro nás pro všechny zůstala zatím svatá." Ušklíbl se. "Ale i my jednou převezmeme vládu nad celým světem..."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 ˇ 2 ˇ 3 ˇ 4 ˇ 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře