Pouto snů 11

29. leden 2016 | 07.00 |

   Seděl jsem nad otevřeným Dokumentem ve Wordu a pročítal jsem si celou svou novou povídku. Byl to v podstatě můj jakýsi tajný deník, až na to, že jsem to psal z pohledu někoho úplně jiného než mě. V pohledu mého hlavního hrdiny vše bylo dokonalé, žádné hádky ani boje se zde nevedly, rvačky v mé povídce neexistovaly. A přesto jsem věděl, že raději bych chtěl vstoupit do svého příběhu, než žít v této realitě po boku svých sousedů, kteří se na mě neustále podezřívavě dívají. Ano, jsem si vědom, že kvůli mně lord Steinberk nechal zmlátit Jana a pravděpodobně bil i Marii, ale kam se poděla Lenka? Dlouhou dobu jsem ji mezi obyvateli neviděl. Drží ji snad pod zámkem? A pokud ano, dělá to z důvodu, protože ví, že miluje Jana, nebo je to jenom čistě z jeho vlastní zaslepenosti? Marie se zde od té chvíle už neukázala. Tweety tesknil po její feně a vypadal ztrápeněji každým dnem víc a víc. Nic nejedl a nehýbal se. Jednu chvíli jsem měl i podezření na úmrtí, ale naneštěstí se alespoň převalil na druhý bok.

   S pohledem na svou povídku jsem si uvědomil, že už je skoro hotová. Jen potřebuji poslední výstup, jako v dramatu, potřebuji něco, co všechny překvapí. Potřebuji pořádný konec, který si všichni zamilují. Když jsem se procházel vesnicí, byl jsem naprosto sám, takže jsem neměl strach. Místo toho jsem však cítil prapodivný pocit, který neumím pořádně popsat. Když jsem kráčel kolem zavřených obchodů, zakrytých okenic a zamčených dveří, když jsem kráčel skrz ty opuštěné ulice, cítil jsem něco, co nikdy předtím. V městě by se tohle nikdy nestalo, proto jsem se vždycky bál lidí kolem sebe a srdce mi bušilo strachem, kdykoliv jsem měl vyjít sám ven jen vyvenčit Tweetyho. A nyní jsem si zde vykračoval já. Úplně sám. Tak, jak jsem si to vždycky představoval a přál si. Přesto... Přesto mi to připadalo jiné, než jsem si původně myslel, že to bude.

   Když jsem si v brzkém ránu vykračoval maloměstem, spatřil jsem letmé pohyby za závěsy, jen bledé tváře bez jediného výrazu, spíše masky než obličeje. Zastavil jsem se jen na jediném místě; v restauraci, kde nebyla živá noha. Dveře sice otevřené byly, ale obsluha nikde nebyla a Jan také nikde nebyl. Nyní mi to připadalo, jako maloměstečko mrtvých. Atmosféra zde potemněla a zhoustla. Co se stalo, že jsem si toho nevšiml? Když jsem zavítal k sídlu rodu Steinberků, už mě u brány čekalo minimálně pět mužů v kvádrech, zatímco se hrdě dívali před sebe a ignorovali mě. Bylo zbytečné hrát si na někoho jiného; došlo jim, kdo doopravdy jsem. Díval jsem se do okna, kde jsem předtím spatřil Marii a přál jsem si, abych ji nebo její sestru mohl vidět znovu. Ale nikde jsem je neviděl. Okno bylo zavřené a zakryté závěsy.

   "Můžeme Vám nějak pomoci, pane?" zeptal se muž v kvádru konečně. Jen jsem se na něj podíval a neodpověděl jsem., Trochu povytáhl obočí, čekajíc na odpověď. Jen jsem se otočil a bez dalšího slova jsem se vydal pryč od toho honosného sídla, kterého se všichni lidé kolem tolik báli. Když jsem se jen tak procházel skrz úzké uličky maloměsta, přemýšlel jsem se, kdo skutečně přišel s nápadem ze mě udělat hlupáka. A zda to bylo původně skutečně mířeno na mě, nebo na lidi kolem mě; zda se jen tak náhodou nechtěli pořádně pobavit. Jejich večírky v blízkosti mé chalupy už nebyly tak hlučné, jak se mi poprvé zdálo. Nebo jsem si na ně pomalu zvykl natolik, že jsem už to ignoroval.

   Potloukal jsem se uličkami a nikde neviděl ten život, jako před pár dny.

   Copak Steinberkové vydali nevyřčený rozkaz, jako ve středověku, že se lidé nesmí veselit a radovat se, jen když jim to oni povolí? Večer jsem seděl na židli a skrz okno jsem se díval na rozzářenou budovu pod kopcem, ze které se ozýval smích, pobavené hlasy, výkřiky radosti, světla zářila a všude kolem poletovaly kusy nastříhaných papírů, stužky se kroutily kolem hlav oslavujících lidí, přestože nebylo, co by se slavilo. Abych přestal myslet na to, že můj příběh vyzní nakonec do prázdna, vydal jsem se na oslavu. A po několika dnech jsem spatřil Marii, která si další vrstvou ženských líčidel skrývala nový monokl od svého manžela, a také jsem spatřil Lenku, sotva jsem ji poznal. Z vyrovnané ženy, ledové královny, se stala roztřesená ledová princezna, která kráčela bok po boku se svým manželem a nedovolila si říct jediné slovo, bez jeho svolení. Prošli kolem mě bez povšimnutí, zatímco jsem se já díval před sebe a dělal také, že je nevidím. Někdy je skutečně lepší nevidět.

   Ignoroval jsem fakt, že jsem zde jediný, kdo nemá žádné slušné oblečení. Nikdo mě nepozval, nebylo tedy třeba předpokládat, že tady Steinberkové budou mít velkou slávu. Začal jsem si uvědomovat, že bohužel i tady město zasáhlo svou prohnilostí a zradou a pomalu tohle maloměsto pohlcovalo ve falši. Byla to moje chyba? Byl jsem přenašeč nějakého parazita, který je všechny nakazil tak moc, že se začali chovat, jako lidé z města? Do někoho jsem vrazil a vzhlédl jsem k němu.

   Byl to onen buran z prvního dne. Jakže se jmenoval? Ach ano, Patrik. Podíval se na mě zkoumavým pohledem, přimhouřil oči a nehezky se ušklíbl. Zeptal se mě, co tady ještě dělám, když jsem měl možnost odsud okamžitě zmizet. Jen jsem kolem něj beze slova chtěl projít, to už mě však masivní rukou popadl za rameno a znovu přitáhl jedním švihem před sebe, až jsem se málem zatočil. Připomenul mi, jako hlupákovi, že se mě na něco ptal, a pozornost několika lidí rozhodně upoutal. Jen jsem ho sledoval lhostejnýma očima. Opět jsem kolem něj prošel, tentokrát mě už nezastavoval, jen za mnou křičel, zda se nyní hodlám chovat, jako měšťák, který nemá vůbec nic na práci, než je tady věčně otravovat. Nereagoval jsem na jeho poznámku. Ale zabolelo mě to. Proč jsem tehdy na ten vlak nenasedl? Nyní bych tady nebyl a nelitoval toho, že jsem si některé z nich trochu oblíbil. Nyní bych byl s Tweetym někde v bezpečí svého bytu a měl pořád strach z velkého množství lidí kolem sebe. Nyní bych rozhodně nešel dobrovolně doprostřed davu a nerozhlížel se kolem sebe. Nevím, co jsem v tom davu falešných lidí hledal.

   Dělalo se mi špatně z tohohle maloměstečka. Dělalo se mi špatně z lidí kolem mě. Najednou jsem do někoho vrazil a chtěl jsem mu to vyčíst, ale zarazil jsem svá slova v hrdle, když jsem vzhlédl k Janově tváři, která se pyšnila dalšími ránami. Jen mi věnoval tichý pohled, prošel kolem mě, jako kolem solného sloupu, a roznášel drinky kolem dokola. Tohle byl jeho život. Tohle byla jeho práce. Byl doslova otrokem, stejně jako všichni kolem, Steinberků. Avšak, kdesi předtím, než se mě pokusilo tohle maloměsto pohltit, rozhodl jsem se, že já se jím nestanu. Sledoval jsem ho, jak obsluhuje tu, jež miloval, a nemohl jí to nikdy říct tak hlasitě, aby to slyšeli všichni kolem. Bylo mi jich celkem líto. Čekal je mnohem horší osud než Romea a Julii. Ti dva si to alespoň řekli, pak sice zemřeli, ale nemuseli žít s myšlenkou, že nemohou milovat toho druhého. René ke mně přišel a pobaveně se zeptal, zda se bavím, zatímco mi podával skleničku s vínem.

   Znechuceně jsem mu ji podal zpátky. Tohle místo jsem nehledal. Hledal jsem místo, které bude klidné a přívětivé, kde budu moci vypnout a vymyslet nový příběh, který si všichni zamilují. Ale našel jsem jenom to, co ve městě; faleš a přetvářku. Bylo na čase se pořádně rozhodnout. Poprosil jsem Reného o mobilní telefon. Zmateně se na mě podíval, přeměřil si mě od hlavy k patě, jako bych to byl já, kdo je ten opilý, a podal mi svůj mobil. Vzal jsem ho do ruky a vynaložil jsem dost sil, abych ho ihned nerozbil o zeď. Doba a technologie jdou sice dopředu, ale na tyhle malé baterky si já nikdy nezvyknu. Vydal jsem se ven a z bezpečné vzdálenosti, odkud se neozývaly hlasy, jen časté rány od petard, jsem vytočil Tomovo číslo. Bylo mi jasné, že bude zuřit, dlouhou dobu jsem se mu nijak neozval. Během vytáčení jeho čísla jsem si vymýšlel výmluvu.

   Hned po mně začal křičet. Najednou se však zarazil, když jsem mu něco řekl. A nyní jsem čekal na jeho odpověď zase já. Ignoroval jsem jeho předešlé otázky a chtěl jsem jeho jasnou odpověď. Bude schopný to udělat nebo ne? Nakonec si Tom povzdychl a řekl, že nic neslibuje, ale že bych si měl pospíšit, jinak mě uškrtí, pokud nedodržím své vlastní určené datum. Pousmál jsem se. Poděkoval jsem mu a zavěsil. Jendu věc bych měl zařízenou. S pohledem na oslavující lidi uvnitř malé budovy se mi udělalo mdlo. Ale musel jsem najít hlavu Steinberků, abych mu do tváře něco řekl. Ano, jsem srab, proto si to prozatím jenom představuji. Ale v zájmu vlastní existence a existence několika dalších lidí (i těch, kteří ani neví, že se třeba narodí), jsem se rozhodl pro čin, kterého brzy budu litovat. Ale to je jiná část příběhu.

   Jen jsem spěšně šel do své chalupy, abych se ujistil, že si Tweety pořád zoufá ze ztracené lásky v bílém kožichu, sbalil si věci, které jsem za tu dobu vytáhl, a po chvíli jsem se vydal hrdě dolů z kopce s pouze jedinou myšlenkou. Pokud si toto maloměsto mám nějakým způsobem zapamatovat, tak pouze tímto. Kdybych to neudělal, litoval bych toho i dodnes. Nerad nechávám někomu něco dlužného! Raději všechno splatím, než bude příliš pozdě a já si budu naříkat, ž jsem byl hlupák, když jsem se nechopil šance, když jsem mohl.

   Vešel jsem do stísněného prostoru. Nikdo si mě vůbec nevšímal, zatímco byli omámeni jakousi nehezky nasládlou vůní – drogou, která je všechny nutila tancovat a radovat se, přestože nebylo z čeho. Udělalo se mi mdlo před očima i za očima, ale spolu se zdí jsem se domluvil, že mi pomůže udržet ještě chvíli mozek v pozoru, a tak opíraje se o zeď kráčel jsem pomalu k místu, které si vyhradil hlavní pár večera – Steinberk a jeho manželka, Lenka. Marie se svým manželem tancovali nedaleko od nich, ale hlavní světlo svítilo pouze a jen na Lenku a Steinberka. Kašlu na etiketu, kašli na nějaké postavení. Tohle není středověk! Tohle je Nový věk, kde pravidla jako manželství z povinnosti neexistují, rodiče už dávno nevybírají partnery svým dětem, ba co víc; existuje přece také možnost rozvodu. Musím v tomhle udělat jednou pro vždy jasno – pokud Lenka Jana skutečně miluje, má přece možnost volby, jako každá jiná bytost v této místnosti. Srdce mi splašeně bilo, když jsem se k nim blížil. Všiml jsem si káravého pohledu Marie, která mě pozorovala, zatímco se točila se svým mužem. Její ostříží zrak mi jasně dával najevo, že mě pozoruje a nedovolí mi udělat nějakou hloupost, že zasáhne, pokud to uzná za vhodné pro ochranu své vlastní cti a cti své sestry a jejího manžela.

   Vydal jsem se skrz dav rovnou k němu a k Lence. Bylo mi to už jedno. I kdybych se rozhodl jinak, nelitoval jsem nyní svého rozhodnutí. Sice bylo to rozhodnutí šílence, který je na pokraji zhroucení, ale nemohl bych dnes večer s klidným svědomím usnout a vědět, že se to všechno nevyřešilo a že je to má vina. Poklepal jsem Steinberkovi, tomu vznešenému muži, který mi spíše připomínal ve tváři Hitlera (dokonce i jeho vousy měly jakýsi podobný tvar, jaký kdysi nosíval ten poblázněný fanatik), a on se na mě podíval světle modrýma očima, které byl nejdříve klidné, ale pomalu začínaly běsnit bez nevyřčených slov, které obsahovaly otázku, jak si mohu dovolit vyrušit ho během tance se svou manželkou. Jen podotkl, abych se ztratil a nevyrušoval ho během tance, Lenka však trochu ustoupila, což upoutalo jeho pozornost. Hudba pro mě pomalu utichala. Ve vzduchu jistě něco poletovalo, což všechny lidi nutilo slavit ještě více, ale mě to spíše uspávalo. Musel jsem se zhluboka nadechnout, abych se zamyslel, co je to za drogu, která je oživuje, zatímco mě pomalu uspává. Zlým hlasem na mě sykl, abych se ztratil a kývl hlavou někam za mě.

   "Měl byste něco vědět, pane Steinberku," oslovil jsem ho a on zvedl ruku, abych zastavil dvě gorily, které se na jeho předešlý tichý rozkaz beze slov hrnuly k nám, aby mě odvedly. Nepřestával se svou ženou tančit a pozoroval mě spíše skrz prsty. Lhostejně se mě zeptal, proč by měl poslouchat slova nějakého blázna, zatímco se pohyboval s Lenkou do rytmu, která mě tiše, však zkoumavě pozorovala. Její pohled byly jiné. Všiml jsem si, že pohledem zabloudila někam za svého manžela. Byl jsem si vědom, že tam někde před chvílí stál i Jan. Hudba mi pomalu mizela z uší. Nevím, zda přestávali hrát, nebo jsem pomalu upadat do vynuceného spánku, nebo mi bylo už tak špatně z lidí kolem mě. "Vaše žena Vás nemiluje," vzhlédl jsem k němu s tak upřímným pohledem, jak jsem jen mohl. Zastavil se, zvedl ruku a hudba rozhodně utichla, já ji však neslyšel už delší chvíli. Neslyšel jsem, co jim říká, ale podle výrazů kolem mě, které se změnily v pobavené, mi došlo, že něco zábavného. Lidé kolem mě se smáli a radovali se, droga jim vlezla do mozku a mučila je, zatímco se můj mozek bránil a odmítal ji přijmout a poddat se mu.

   Cítil jsem, že mě k sobě přitáhl a nyní jsem jeho hlas slyšel naprosto zřetelně: "Nemyslete si, že Vám na tak ohraný fígl skočím, vy jeden odporný nanicovatý neschopný písálku." a potom mě od sebe odsunul tak prudce, až jsem spadl na zem a praštil se do hlavy. Dokud jsem ještě slyšel pořádně, poslouchal jsem ho, jak se mi vysmíval, že písálci, jako já by měli zmizet z povrchu zemského. Láska a soucit? Kdo na tyhle věci věří? Jen hlupáci a ničemové, jako jste Vy. Nevysmívej se řemeslu, kterému jsem zasvětil několik let svého života. Když jsem se pokoušel vstát, viděl jsem, jak mávl rukou od sebe.

   Dvě gorily z předešlé chvíle mě popadly a tahaly mě pryč. Vím, že jsem něco křičel. Ale nevím, co to bylo. Neslyšel jsem nic. Všiml jsem si jen, že chvíli na to se Jan a Lenka podívali na sebe, Lenku její manžel udeřil a Jan se proti němu vrhl. A pak si pamatuji tmu. Tmu ukončil svit měsíce a i ono slabé světlo hned zmizelo pod mohutnou pěstí jednoho ze sluhů. Co se stalo? V čem jsem udělal chybu? Myslel jsem si, že to nepůjde až tak špatně. Avšak... Můj vlastní příběh mě zradil.

   Když jsem se probudil, stála nade mnou Marie s trochu rozcuchanými vlasy. Zkoumala mě chladnýma očima. Poklekla ke mně a dotkla se mé tváře.

   "Udělal jste chybu, pane Šníchu," řekla tichým hlasem, alespoň mě připadalo, že spíše šeptá. Nadzvedla mi hlavu a já si až teprve nyní uvědomil, že už neležím na zemi, ale ve své posteli. Jak jsem se sem dostal? Rozhlédl jsem se kolem a spatřil jsem v místnosti Reného a Patrika. Marie mi mezitím řekla, že oslava skončila jen pár minut poté, co mě odvedli a zmlátili. Nemusím se tedy divit, že mě hlava bolí, jakoby mi po ní dupalo stádo koní. Sotva jsem se mohl pohnout. Zeptal jsem se jen, co se stalo potom. Mlčela a trochu pohlédla do země. Proklínal jsem sám sebe. Takže jsem všechno jenom pokazil!

   "To by ti možná mohl říct Jan," ozval se najednou René a Patrik odešel z místnosti. Chvíli na to se i René dal do pohybu, popřál mi, ať se rychle postavím na nohy, abych něco velkolepého nezmeškal a potom odešel. Marie zůstala u mého lůžka a utírala mi krev z tváře. Jen podotkla, že nikdy neviděla Steinberka takto zuřit, ale dál nepokračovala. Ptal jsem se jí, co se stalo dál na oslavě, ale ona mlčela a zkoumala mě ledovýma očima.

   Najednou i ona vstala a řekla, že ona není ta, která by mu to měla vykládat. Když se otočila, všiml jsem si drobné modřiny na krku. Zeptal jsem se jí, odkud ji má. Jen se usmála.

   "I žena má svá tajemství," řekla mi svůdným hlasem a s úsměvem na tváři. Potom odešla a přitom se minula s Janem, vedle kterého šla Lenka. Jan se hned pousmál a zeptal se mě, jak to, že ještě žiju, zda ve městě mají lidé mnohem tužší kořínek, než se vykládá. Sice nevím, co se vykládá, ale asi jsem pořád mimo z té drogy, která se mi musela dostat do mozku, jinak si totiž scénu před sebou neumím vysvětlit. Posadil jsem se a mírně jsem zaúpěl bolestí v celém těle.

   Lenka mi mírně zatlačila do ramen a přinutila mě, abych se znovu uvelebil v posteli. Zmateně jsem na ně hleděl. Nic jsem nechápal. Proč se na mě oba usmívali? Vždyť jsem to všechno zvoral, ne? Konečně jsem se jich zeptal, proč se tváří tak šťastně, když se o jejich vztahu Steinberk dozvěděl. To už jsem však viděl, jak Lenka chytila Jana za ruku a usmála se o něco víc. Bylo to poprvé, kdy jsem její úsměv viděl ta jasně, byl to upřímný úsměv, který mě u ženy, jako je ona, až děsil.

   "Nic jsi nezvoral," řekl Jan, trochu pobavený výrazem, který jsem použil. "Ba naopak!"

   Tupě jsem na ně zíral. Skutečně mi něco unikalo. Ale co? Tweety mi skočil na postel a celého mě poslintal. V tuto chvíli pro mě byl však vedlejší, takže jsem ho od sebe trochu odstrčil a nepřestával na ty dva zírat, jak se spokojeně usmívají, jako čerství novomanželé.

   "Tak co se teda děje?" zeptal jsem se, jako naprostý hlupák. Nenávidím hádanky a oni se mě rozhodli krmit jimi čím dál víc a víc. Ale mě tahle hra už přestávala bavit!

   "Poprvé v celé historii rodu Steinberků se bude jeden pár rozvádět," řekl mi Jan, skoro potěšeně tou zprávou a já na něj zůstal tupě zírat.

   "Když jste slovně zaútočil na mého manžela, měla jsem opravdu strach, co všechno řeknete. Ale dodal jste mi odvahu," promluvila nyní Lenka s rozzářenýma očima, až mě i děsil pohled na tuhle veselou stránku, nikoliv na onu nedobytnou královnu z dřívějška. "Byla jsem proto schopna říct svému manželovi pravdu o tom, že jsem ho nikdy nemilovala a milovat nebudu, že mé srdce bylo už dávno ukradeno."

   Jan se ušklíbl, ale jen na chvíli. Použila skutečně zajímavý obrat. I tak jsem zůstal ticho a zíral jsem na ně, jako na nějaké dávné zjevení z mytologických dob.

   "Pravda je taková, že..." začal Jan, ale v tu ránu kdosi vtrhl do chalupy, zadýchaný a dostal se k mojí posteli, div s ní nezačal lomcovat. Snažil se popadnout dech a až potom Patrik vzhlédl. Pořád měl problém s dechem, ale to mu nezabránilo, aby nám oznámil šokující zprávu, další za tento večer pro mě.

   "Steinberk jede do nemocnice. Mají podezření na mrtvici!!" vychrlil ze sebe a my na něj zůstali bezradně koukat. Kdože a cože?

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře