Všichni chtějí vládnout světu 19

31. leden 2016 | 07.02 |
› 

Pratchett přešel ke kabince s telefonem a ujistil se, že ho sourozenci nemůžou slyšet, zatímco vytočil číslo, které si předtím opsal z telefonního seznamu. Když šel Nicolas obstarat nějaké jídlo, on si zašel zjistit číslo Lucky Luciana. Rozhodl se, že nebude čekat, až si jich onen velký gangster sám všimne, a tak ho kontaktuje sám. Nemohl se mu zpočátku dovolat, a když chtěl složit sluchátko, ozval se hlas.

"Jestli něco chceš, musíš být trpělivý, Pratchette," zasyčel hlas Lucky Luciana a Pratchett se ušklíbl. Musel s ním souhlasit a mile ho pozdravil. Slyšel, že Lucky Luciano vydechl. Kouřil zřejmě nějaký drahý doutník. "Doufám, že máš dostatečně dobrý důvod, proč mi voláš na toto pracovní číslo místo toho, aby sis zjistil mé soukromé číslo. Rozhodně by všechno probíhalo mnohem rychleji a lépe."

Pratchett se rozhodl hrát jeho hru na rozumné lidi. Namítl, že kdyby mu zavolal na jeho soukromé číslo, ihned by si zjistil, odkud volá a kdo je, ještě předtím, než by vůbec zvedl sluchátko. Chvíli bylo ticho. Potom se Luciano rozesmál, jako maniak, až se mále zadusil kouřem. Pratchett rovnou přešel k věci. Peníze za zbraně. Heslo, kterému rozuměl každý hlupák na světě. Podle změny tónu hlasu bylo Pratchettovi jasné, že se Lucky Luciano nyní usmívá. Řekl mu určitou ulici, kde se s nimi bude chtít setkat za pět minut.

"Uvidíme, zda tolik toužíte po moci, jak to zní z tvého hlasu, Pratchette," dodal Lucky Luciano předtím, než zavěsil. Pět minut. To bylo zatraceně málo času na to, aby se dostali na to místo. A proto Pratchett rychle vyšel kupředu a neodpovídal na otázky svých sourozenců. Spíše je ignoroval. Však mu sami poděkují, až budou mít v rukách pravé a pořádné zbraně, se kterými budou spokojeni tak, jako nikdy předtím. Nejednou o tomto dni snili. On to před nimi záměrně tají, aby viděl jejich překvapené tváře.

"To je překvapení," řekl pouze, aby ukončil jejich věčně dotěrné otázky.

Počítal přitom vteřiny. Pět minut. Lucky Luciano rozhodně nebude snášet lidi, kteří chodí pozdě. Po čtyřech minutách a padesáti vteřinách dorazili na místo a on si mohl oddychnout. Ale delší dobu se nic nedělo. Pořád počítal a trochu se ušklíbl.

Když slyšel ostrý, pobavený hlas, ihned ho poznal. Okamžitě Lucianovi vyčetl, že jde pozdě. Lucky Luciano se na něj podíval a rozesmál se. Jen se zeptal, zda toto jsou ti nechvalně známí malí zlodějíčci s tak mizernými zbraněmi. Zpoza něj se vyřítili další tři muži a Nicolas trochu ustoupil dozadu z respektu z jejich zbraní, které jasně zářily, zatímco pochodovali, následovali svého jediného pána, na jehož rozkaz by si klidně prostřelili hlavu a ještě se usmívali, že to dělají s radostí.

Lucky Luciano se hned mile omluvil, že jde pozdě, ale nějaká krysa mu řádila v zahradě, takže se jí potřeboval zbavit. Trochu se uklonil čtyřem lidem před sebou a Pratchett jeho gesto jako jediný opakoval. Hned však přistoupili k jejich domluvě. Neztráceli čas.

Lucky Luciano vypadal jinak, než si sourozenci představovali, ale raději mlčeli. Lidé za ním rozhodně měli svůj důvod, proč šli s ním, jako jeho osobní stráž. Nemohl si dovolit je podcenit. Zapálil si doutník a vydechl na ně kouř. Nicolas jen zlostně zamrkal, když se kouř dostal k němu. Lucky Luciano se na něj podíval a přešel k němu. Zeptal se ho, zda už viděl to tlusté prase z dřívějška. To už mu před nosem vlála obálka s penězi. Vzhlédl k Pratchettovi, jehož pohled mu jasně říkal, aby se držel zpátky od jeho mladšího bratra, jinak toho bude litovat. Sebral obálku a peníze přepočítal.

Pobaveně se usmál a vydechl dlouhý dým kouře. Kývl na jednoho muže vedle sebe, který jim okamžitě hodil nějaký pytel se zbraněmi, které jen zaskřípaly jedna o druhou spolu s náboji v malých krabičkách. Lucky Luciano je ujistil, aby si vybrali, co jim bude nejlepší zbraní a zbytek mu mohou vrátit s tím, že jim to vymění za munici nebo za více podobných zbraní.

Pratchett sebral pytel ze země a zkontroloval to, za co mu zaplatil. Netušil, co budou chtít jeho sourozenci používat, prozatím si vystačil si málem, ale nyní už měli na výběr z opravdových zbraní, které dozajista budou fungovat a zabíjet na poprvé.

Vzhlédl k Lucky Lucianovi, přikývl a spolu se svými sourozenci odešel. Nicolas se pořád díval za sebe na toho prapodivně vypadajícího muže. Nakonec své sourozence následoval. Pratchett rozhodl, že je vyzkouší hned dnes večer, a to už se ho Artur ptal, co tím myslí.

Sotva došli domů, ukázal jim mapu a posléze konstrukci banky, která stála uprostřed města. Vysvětlil jim, že dnes v jediný den měsíci budou končit dříve. Popsal jim všechno naprosto dokonale. Za informace mohl poděkovat právě Lucky Lucianovi, ale to svým sourozencům pochopitelně neřekl. Vysvětlil jim vše, co museli vědět, aby se bezpečně dostali dovnitř a potom zase ven. Měli na to jenom jeden pokus a to bylo to nejhorší. Nikdy totiž banku nevykrádali.

Pratchett si však zjistil úplně všechno. Zavírací domu, kolik má budova oken a dveří, jak se dostat dovnitř a zase ven, jak zneškodnit alarm, který tam jistě bude, jak otevřít sejfy všechny najednou a plno dalšího. Museli počítat, že tam bude i nějaká ochranka, ale určitě slabá. Kdo by chtěl pracovat tak pozdě do noci? Jistě budou spát na stráži, takže to bude o to snazší. V nejhorším případě může Elizabeth zkusit své dovednosti, které se už pomalu zdokonalovaly. A pokud se jim to nepovede, zazáří Artur a vytáhne je z vězení dřív, než se nadějí. Ale jim se to povede.

Nicolas prudce vstal a oznámil, že to půjde omrknout, jako první, to už ho Elizabeth stáhla k zemi se slovy, že s takovou ještě něco řekne nahlas a oni se na to potom budou moci vykašlat. Artur okomentoval Pratchettův plán tím, že by mohli jít jedním vchodem a on s Elizabeth by mohli zůstat a hlídat.

"Kdyby se cokoliv dělo, mohli bychom vám dát signál," vysvětlil. Nicolas si ho dobíral, že nebude mít jak, když budou oni venku a oni uvnitř. To už Artur vstal a ukázal někam ven. Všichni vstali a podívali se, na co ukazuje. "Vím číslo do banky, takže stačí ho jen vytočit za pomocí telefonní budky a tím vás informujeme, že se něco zvrtne. Navrhuji, aby tam byla Elizabeth, zatímco já jí dám signál."

"A co když to nestihne?" dobíral si ho Nicolas i nadále.

"Potom vběhnu do budovy a zařídím, abys mě slyšel," nedal se odbít Artur a překřížil ruce na prsou, hrdý na svůj plán. Pratchett se nad tím zamyslel a pochválil Artura za dobrý úsudek.

"A v nejhorším případě je nějakým způsobem přemluvíš," ukončila Elizabeth jejich debatu a rozesmála se. Artur se trochu zamračil a našpulil pusu. To už však Pratchett upoutal jejich pozornost šustěním s taškou. Vysypal její obsah na zem a všichni čtyři sledovali zbraně, o kterých si předtím mohli jenom nechat zdát. Nakonec si rozebrali pistole, Artura spíše donutili, aby si něco vzal, ale řekl, že z toho nevystřelí. Díval se alespoň po nějakém kapesním noži, ale nikde ho neviděl. Nechtěl střílet ze zbraně. Vybavila se mu scéna z ložnice jejich rodičů a udělalo se mu trochu špatně.

Nicolas poznamenal, že si tu otravně uřvanou věc nevezme, že se může spolehnout jen na svůj meč. Pratchett si povzdychl a zakroutil nad nimi hlavou. Jen Elizabeth zkoumala několik Molotovových koktejlů. Vysvětlil jí, jak je má házet a jak s nimi má zacházet, na což s radostí přikývla a mile se na něj usmála, jako malé dítě, které dostalo sladkost.

Počkali, až slunce zapadne za kopce a obří budovy úplně a zamířili k největší a nejvyšší budově v celém městě. K bance, jejíž vrcholek mizel někde v mracích, zatímco jí rudá a bílá a žlutá světla výstražně osvětlovala a všechny lidi varovala, aby se drželi dál. Byla to majestátní stavba, která je upoutala hned první den po jejich příjezdu. Byla to úplně první budovy, kterou předtím spatřili ještě z lodi. A nyní se k ní vydali beze strachu.

Hravě pronikli skrz zátarasy, které pro ně nebyly žádný problém. Tehdy Pratchett poprvé spatřil své tolik milované auto, ale rozhodl se, že si ho pořídí za vydělané peníze až poté. Vše jim šlo podle plánu a oni se bezpečně dostali až ke dveřím, které si Pratchett označil na mapě. Artur hned na to poslal Elizabeth k telefonní budce, která stála přes ulici. Nicolas nečekal, až si Pratchett najde vhodné místo, kde by do dveří praštil a vyrazil je, ale rovnou je přesekl svým mečem se slovy, že na kraviny nemá čas ani náladu.

Pratchett nad ním jen zakroutil hlavou. Nad nimi blikala poničená žárovka. Nicolas se dostal rychle dovnitř a nehleděl na to, co mu Pratchett říkal. Artur stál venku a rozhlížel se kolem sebe. Potom polekaně vykulil oči a prudce se otočil ke dveřím, ve kterých zmizeli jeho bratři. Hned na to na něj dopadl něčí stín. Bylo pozdě však už reagovat tak rychle, aby dostihl své bratry a mohl jim to říct.

Pratchett a Nicolas se dívali kolem sebe a postupně rozsvěcovali a zhasínali světla, aby dobře viděli. Po chvíli anšli konečně to, pro co přišli. Černý sejf s desetimístným kódem. Banka, která uchovávala špinavé peníze samotného Lucky Luciana. Aniž by si toho ten hlupák všiml, dal jim možnost ho okrást jeho vlastními zbraněmi. Byl to Lucky Luciano, kdo je podcenil, nikoliv oni jeho. Pratchett si protřel ruce, přiložil ucho k sejfu a poslouchal, zatímco hýbal kolečkem na všechny strany a hledal onu správnou kombinaci. Deset čísel je dělilo od nesměrného bohatství, které v sobě onen sejf skrývá.

Nicolas se mezitím díval kolem. Prohlížel si jednotlivé věci kolem dokola a hleděl z okna pro všechny případy. Pozoroval také telefony, které by v případě nutnosti zazvonily. Nemohl si nechat nic ujít. Tohle ho však nijak nevzrušovalo. Kdyby se mohl prát nebo někomu znepříjemňovat život, to by se teprve bavil. Ale čekat, až se otevře sejf a v něm bude co? Jen hrstka starých papírů, které ho nijak stejně nepotěší. Znuděně si povzdychl a zeptal se Pratchetta, zda už je hotový, na což na něj jeho starší bratr zasyčel, aby mlčel. Nicolas na něj jen vyplázl jazyk a opřel se o kožené křeslo.

Nakonec do něj skočil, čímž Pratchetta vylekal a hned mu to jeho starší bratr také vyčetl. Nicolas si jen znuděně zívl a poškrábal se za uchem s otázkou, zda už to otevřel, že má čas se s ním bavit.

"A kdo mě tady pořád vyrušuje?" zeptal se Pratchett už vztekle. Nicolas převrátil oči a navrhl, že se půjde projít, s čímž Pratchett s radostí souhlasil. Nicolas chodil z místa na místo a pozoroval různé obrazy majitelů, kteří zde ukryli své peníze. Pozoroval jejich tváře. Zamračil se. Lucky Luciano by přece měl mít tu největší fotografii někde uprostřed, jako nejštědřejší osoba, která zde uložila své milióny, nebo se snad plete? Zamrkal do tmy.

V temnotě noci pozoroval obří obraz muže, který do banky vložil velkou část svých peněz. Přistoupil k obrazu blíž a prohlížel si ho. Nejdříve ho nepoznával, ale věděl, že jeho tvář už někde viděl. Hrdý úsměv nesl na obraze muž, kterému tahle banka v podstatě patřila. A až potom mu to docvaklo. Spojil si jeho tvář s fotkou muže z novin.

"A do prdele," zaklel vztekle, rychle se rozběhl za Pratchettem, kterému se sotva povedlo otevřít sejf. Popadl ho za límec košile a tahal pryč, zatímco mu Pratchett nadával, co si to dovoluje, že už to konečně otevřel a on ho takto tahá pryč. Nicolas se ho vztekle zeptal, kdo mu doporučil tuto banku.

"Každý, kdo ví, kde jsou schované nejlepší prachy," zavrčel na něj stejně vztekle Pratchett a vysmekl se mu ze sevření. "Co tě žere?"

Myšlenka, že je Nicolas podrážděný, byla správná, ale proč?

"Nechápeš? Luciano nás podvedl!" řekl Nicolas vzteklým hlasem a Pratchett na něj jen nechápavě zamrkal. Peníze přece dostal, tak proč by je měl podvádět? Zamračil se.

"Máš jen vlčí mlhu! Kvůli tobě se určitě spustí alarm!" obořil se na svého bratra zlým hlasem, div ho už surově nepraštil. Kvůli pitomému nápadu pitomého Nicolase ohrozil celý jejich plán. Nyní bude mít o dost kratší čas, a pokud je už alarm zaznamenal (což by bylo pochopitelné, díky scéně, kterou zde Nicolas předvedl), budou v opravdu velkém maléru nejen oni, ale také Artur a Elizabeth, protože zvenku jen stěží poznají, že se něco posralo.

Avšak to nebylo to, co Nicolase tolik polekalo. Už chtěl říct onen důvod, proč se zachoval tak, jak se zachoval, ale najednou se rozrazily dveře po jejich pravé straně, vyletěly z pantů a dopadly nedaleko od nich, sjíždějíc kousek po podlaze. Pratchett váhavě vzhlédl. Že by si Elizabeth hrála s molotovem? Vyloučeno, poslali ji přece, aby hlídala spolu s Arturem. Věřila jim, proto by nikdy neriskovala neúspěch. Nicolas po chvíli také vzhlédl a trochu vykulil oči, zatímco Pratchett mírně pootevřel ústa. Už chápal, před čím ho chtěl jeho bratr varovat. Tato banka nikdy nepatřila Lucky Lucianovi, neměl tady ani cent, ale vlastnil ji přímo...

"Co je to za krysy, které se opovážily žrát můj sýr v mém rajónu?" zasyčel na ně hlas, který budou poslouchat dalších patnáct let pořád a pořád dokola, jako přísahu. Salieri k nim pomalu kráčel, zatímco držel Elizabeth po svém boku s pistolí u hlavy, a za ním kráčeli dva muži s brokovnicemi, připraveni popravit ty krysy, které si dovolily sem proniknout bez jejich svolení. Za nimi se ještě objevili další dva muži, kteří táhli i Artura s ránou na hlavě. "Měl bych je rychle odstranit, než se rozmnoží."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Všichni chtějí vládnout světu 19 karolinajedes 31. 01. 2016 - 07:51
RE(2x): Všichni chtějí vládnout světu 19 spisovaterka 31. 01. 2016 - 18:50