Znáte poradnu, která zná odpověď na každou otázku? Zapamatujte si www.poradte.cz Určitě se vám bude hodit.
Ukradenou knihu zapálil VZBOUŘENEC - 12. strana

Ukradenou knihu zapálil VZBOUŘENEC - 12. strana

2. únor 2016 | 07.09 |

Strana dvanáctá

Duisa se rychle vzdálila od osoby v kabátě a trochu polekaně ji sledovala. Nemohla uvěřit svým očím, přesto se ho však zeptala, jak je možné, že ještě žije, když ho měli zabít démoni. Muž se jenom pobaveně zasmál a odkryl si svou tvář. Duisa mírně vykulila oči a pevně svírala pistoli ve své ruce, neschopna však vystřelit více. Oči se jí trochu zaleskly.

"Ne každý má to štěstí, že zůstane skrytý za hradby, Duiso," řekl muž s jasně stříbrnými vlasy a světle fialovýma očima, zatímco namířil na Duisu. "Avšak věř, že tvou duši mohu ušetřit, pokud se k nám přidáš." Duisa po něm jeho slova zopakovala a pevně stiskla spouš, avšak ruka se jí třásla. Muž ji ujistil, že přehlédnout fakt, že takovou dobu musela sloužit přímo pod hlavní mocí doručovatelů, ale pokud se mu dnes vzdá, jistě se za ni přimluví, aby měla poklidný život, jako on sám. Duisa zle zavrčela. Rozběhla se proti němu a místo toho, aby vystřelila, rozehnala se rukou, avšak muž její ruku zastavil. V očích měla vztek.

"Jak jsi mohl...?" zeptala se tiše a vzhlédla k němu vzteklýma, zářivýma očima, zatímco se jí pěst třásla od vzteku. "Jak jsi mohl celou tu dobu Leonoře lhát, že jsi mrtvý?!"

Rozmáchla se druhou pěstí, ale muž se jí vyhnul a udeřil ji do břicha. Když byla schopna se ještě bránit, odhodil ji stranou, jako nepotřebnou věc. Skutálela se z kopce a zastavila se o strom. Zakašlala a pomalu vstala, zhluboka oddychovala, když popadla své housle a byla připravená útočit díky své vlastní hudbě, zatímco jí oči jasně zářily. Muž se jí zeptal, zda ho hodlá zabít. Duisa neodpověděla a pozorně ho sledovala zářivýma očima. Nakonec se jí zeptal, zda Leonora pořád nosí jeho brož. Mlčela a pevně stiskla smyčec. Muž se pousmál.

"A co Noir?" zeptal se pobaveně.

Duisa vykulila oči. Jak ho může znát? A než se stihla vzpamatovat, byl u ní, držel ji pod krkem a škrtil ji. Pustila housle na zem a snažila se jeho stisk povolit, ale marně. Snažila se vydat hlásku, ale neměla potřebný kyslík. Tiše se jí zeptal, zda jí má zlomit vaz ihned, nebo až posléze.

"Přestaň," slyšeli oba dva syčivý hlas a Duisa vykulila lesknoucí se oči, když ten hlas poznala. Opatrně se podívala za muže a zornice se jí zúžily, když spatřila muže za ním. Fialové oči se jí trochu zaleskly, jeho tvář by poznala kdekoliv.

Muž se otočil a krátce na to se polekal zbraně, kveru svíral muž za ním. Jeho pohled fialových očí mu jasně říkal, že pokud ji okamžitě nepustí, vystřelí a nebude se bát, že ho zabije, protože po tom nyní opravdu ze všeho nejvíce touží. Mužova ruka se zaklepala, pevně stiskl Duisin krk, ale nakonec ji jen přirazil ke stromu o něco víc a pustil ji k zemi, až sklouzla na zem s hlavou skloněnou. Ujistil toho za sebou, že se brzy probudí, avšak schytal pěstí do obličeje.

"Jasně jsem ti řekl, abys doposud neútočil," zavrčel na něj zahalený muž a namířil na něj zbraní. Muž vykulil oči, když se díval do hrotu střelné zbraně, zatímco mu tiskl kohoutek víc a víc, nakonec zbraň odtáhl a ten na zemi si oddychl, že doposud žije. Muž mu rozkázal, aby se vrátil zpátky, že se o to postará nyní sám, když je tak neschopný. Jen přikývl a rychle se rozběhl pryč. Zahalený muž potom pohlédl na Duisu, která seděla na zemi před ním. Poklidně vzhlédl k hradbám našeho města a jen si pomyslel, jak tohle místo opravdu nenávidí. Zvedl Dusiu ze země a nesl ji v náručí před hradby.

Stráže si ho všimly a hned na něj namířily, však zarazili se dva muži ve věži a začali křičet na všechny kolem, že se zde blíží cizinec, který nese zraněnou doručovatelku. Avšak onen muž nejevil známky po slávě nebo setkání s těmi lidmi, takže když se mu brána otevřela, bezcitně hodil Duisu na zem a blížící se lidi tím úplně zarazil. Hodil jim do rukou jakýsi svitek a s tmavě fialovýma očima se otočil. Beze slova odešel. Lidé se za ním zaraženě dívali a potom pohlédli na Duisu, která byla v bezvědomí.

Leonora stála na místě a sledovala Alici. Semme tu dívku také tiše sledoval a potom se vydal kupředu. Přestože se ho Leonora zeptala, kam jde, neodpověděl jí. Potom se konečně otočila na Alici, která se doposud nijak nepohnula.

"Jaké informace?" zeptala se zaujatě a přešla k ní. Dívka se jí podívala přímo do očí, až ji děsilo, že měla stejně fialové oči, jako Reson, avšak nenalezla v nich tolik chladu jako v těch jeho. Mile se na ni usmála a poradila ji, aby ji následovala. Leonora se rozhlédla a pozorovala dívku, jak jde kupředu a neohlíží se. Noir a Semme byli už dávno pryč, někde po městě. Nemusela se o ně starat. Zastavila Alici, že ještě musí předat zprávu a otočila se, to už však Alice stála před ní, až ji vylekala.

"To počká, bude to jenom chvíle, slibuji," řekla Alice a její oči vypadaly naprosto lhostejně. Jasně tak Leonoře dávala najevo, že ji nezajímá její práce, protože oni tady dlouhou dobu nepobudou. Čekali na ni už dlouhou dobu, nehodlají čekat ani o noc déle. Leonora ji tedy skoro přikázala, aby ji za Rheinem tedy dovedla ihned.

Alice neváhala ani chvíli. Nemohli ztrácet už tak drahocenného času. Když konečně Rheina našla, zrovna se otevřela brána pro nějakého cizince, který prý někoho donesl. Leonora stála naproti Rheinovi. Pozdravila ho a on pouze přikývl na pozdrav. Zeptal se jí, zda se zrovna vrátila z donášky, a ona si jen povzdychala, že má nyní na starost nováčky.

"Jak se má ten malý kluk... Jakže se jmenoval?" otočil se Rhein na svou vnučku.

"Noir," připomněla mu Alice s pohledem na Leonoru. Ta se trochu zamračila a zeptala se, zda u nich byl předtím s Resonem. Oba beze slova přikývli. Přistoupila k nim o něco blíž a zeptala se, zda o Resonovi něco vědí, zda se u nich stavil, nebo v podstatě celý jejich důvod návštěvy.

Rhein se pousmál. Zopakoval svou otázku, nyní však mladíka oslovil už přímým jménem. Leonora na chvíli mlčela, než odvětila, že lépe se už mít nebude.

"Je z něj teď doručovatel?" zajímala se Alice a Leonora tiše přikývla. Alice se mile usmála a zatleskala. Se slovy, že by ho ráda chtěla znovu vidět, se zadívala na nebe.

"Proč jste sem přišli?" zeptala se Leonora přímo. Rhein jí věnoval nejdříve tichý, pohled, potom se zhluboka nadechl, jakoby se vnitřně uklidňoval před dlouhým proslovem.

"Slyšel jsi už o Resonovi?" zeptal se Rhein a Leonora zamrkala. Potom se prudce zeptala, zda ho viděl, zda je v pořádku a kde vůbec je. Rhein ji musel od sebe trochu odstrčit a uklidnit milými slovy, aby se vzpamatovala a poslouchala ho pořádně. "Nevíme, kde je teď nyní," řekl jí upřímně.

"Teď... Takže víte, kde byl předtím?" zeptala se ho a pevně mu stiskla ruce. "Prosím, Rheine, prosím, řekněte mi to!" Rhein jí stiskl hlavu mezi dlaněmi a přinutil ji, aby se uklidnila. Povedlo se mu to až po chvíli a sám si mohl oddychnout.

"To je právě to..." zašeptal tiše a přimhouřil oči.

"Co se stalo, Rheine?" zeptala se Leonora trochu vystrašeně. Nyní měla opravdu strach. Zatřásla s Rheinem, aby mluvil, ale on se podíval trochu stranou, jakoby se ptal Alice, zda jí to má skutečně říct nebo mlčet ještě delší chvíli.

Najednou se brána otevřela a Leonora vykulila oči, když i na dálku rozpoznala Duisu.

"Duiso..." zašeptala zmateně a tiše, spatřila rudý šátek muže, který ji donesl, a přepadla ji neuvěřitelná zlost. Pustila Rheina, avšak on jí to konečně řekl.

"Resona mají v moci revolucionáři," zašeptal Rhein a Leonora se prudce zastavila. Pomalu se na něj otočila s otázkou v očích; co jsi to právě řekl? Zeptala se ho nejistým hlasem, zda-li hodlá žertovat, nebo... "Myslím to zcela vážně, Leonoro. Nechápeš...?"

Leonora se trochu zaklepala.

"Jak to...?" zeptala se, jakoby její mysl byla úplně zatemnělá.

"Uklidni se," poradila jí Alice. "To se právě snažíme zjistit. Já a Rhein se vydáme za jedním z nich. Ten, který právě zaútočil na onu doručovatelku... nás sem sledoval. Donutíme ho, aby nás zavedl k nim. A jakmile najdeme Resona, pomůžeme mu z jejich spárů. Budeme však potřebovat mít jistou zálohu zde za hradbami, která by v případě nutnosti přišla a pomohla nám."

"A to mám být já?" zeptala se Leonora a konečně se vzpamatovala z toho šoku, poměrně rychle, ale musela reagovat stejně rychle. Rhein pouze tiše přikývl a otočil se k ní zády. Se slovy, aby si dávala pozor na Himitsova bratra, šel s Alicí pryč. Pohlédla k bráně, kde se mezitím lidé pokoušeli probrat Duisu, aby jim byla schopna říct, co se stalo.

Zahalen do černého kabátu s rudým šátkem, skrytým pod černou látkou, utíkal kupředu, zatímco se mu kolem krku kroutila jakási housenka s jasně barevnýma očima a tiše vrněla.

"Viděla jsi ho tam?" zeptal se jí tichým hlasem. Ještěrka vyplázla jazyk a hlavou trochu zahýbala nahoru a dolů. Zastavil se na kopci a podíval se dolů na vzdalující se město. "Brzy se znovu sejdeme, Noire Corazone..."

Semme se procházel po městě a brzy se znovu setkal s Noirem a Ikkem. Ikke se na něj podíval nehezkým pohledem a zeptal se, kde je Leonora. Semme mu neodpověděl a zadíval se na věž před sebou, za kterou se skrývala další věž. Noir k němu přešel a zeptal se, zda už je mu lépe. Mladík mu konečně věnoval pozornost a přikývl. Nakonec se stalo, že ho Noir pozval k Leonořině babičce, která zaútočila po chlapci a rvala mu chleba do krku tak krutě, že se mladík málem dávil, zatímco se Ikke pohrdavě smál, že tohle mu patří, zatímco se Noir snažil zastavit Leonořinu babičku.

Když se konečně stará žena uklidnila, drtila všechny tři ve svém objetí, které bylo až překvapivě silné. Omluvila se Semmemu za své prudké chování a hlasitě se smála, zatímco mu vykládala, že jí Leonora předtím přivedla Noira a ona se nyní o něj stará, jako o vlastního vnuka.

Celý večer strávila babička nad plotnou a povídala si se svým novým vnukem. Ikke po nějaké době vstal a řekl, že už půjde, a skutečně odešel, přestože mu Noir říkal, aby ještě zůstal. Nakonec babička poměrně rychle připravila i starou postel i pro Semmeho v Noirově pokoji. Semme jí zdvořile poděkoval za její nabídku ohledně přespání.

Jen nad tím mávla rukou, aby se zde cítil, jako doma.

Noir po delší chvíli usnul, avšak Semme tiše zíral do stropu a nehýbal se. Oči mu trochu zazářily rudou barvou, ale nakonec je poklidně zavřel, aby si vyčistil myšlenky od negativních pocitů a zlých vzpomínek na to, co se odehrálo předtím.

Ovšem neusnul už a celou noc se převaloval z jednoho boku na druhý.

Leonora zůstala po celou noc vedle Duisy, která se probudila a vykládala něco o někom, kdo měl být už dávno mrtvý. Leonora ji jen tiše sledovala. Jemně se dotkla své broži a pevně ji stiskla. Zavřela oči, zatímco se jí leskly oči. Do temnoty pokoje zašeptala pouze pár slov...

To je vyloučeno.

Sterm seděl v malém prostoru, závěsy v jeho pokoji byly zatáhnuté a on si prohlížel krev mladíka, kterého sem předtím dovedla Leonora. Prohlížel si jeho krev odrazu měsíce a tiše přemýšlel, proč se ta krev podobá krvi jeho vlastní. Pohlédl také na zbraň od Duisy, kterou mu předali. Spočítal si náboje. Použila celkem tři náboje, proč? Bojovala s ním, a přesto prohrála? Nad čím váhala, když ho mohla jednoduše střelit jednou ranou do hlavy?

Podíval se za otevírajícími se dveřmi a instinktivně namířil zbraní za sebe. Liberty ho sledovala temnýma černýma očima jako uhel a mile se na něj usmála. Zeptala se ho, zda se za ním nepustí a nebude ho stíhat, jako lovnou zvěř. On jí však odpověděl otázkou, proč za ním přišla, když ji může hravě zabít v jejím postavení. Usmála se a přešla k němu.

Přinutila ho, aby zacouval a dotkla se jeho ramene.

"Pak mě tedy zabij a zabraň tak revoluci, kterou povede ten, který je ti víc podobný, než si myslíš," usmála se na něj svůdně. "Je připravený vést má vojska, pokud se nevrátím v určitý čas. Zabij mě a tato revoluce bude mnohem krvavější, než si umíš představit. Avšak..." Odtáhla se od něj s úsměvem. "To by tě potěšilo o to víc, nepletu se?"

Sterm přimhouřil oči.

"O co ti jde?" zeptal se nechápavě. Poradila mu, aby přemýšlel. Neměl rád tuto ženu, opravdu moc ji neměl rád, ale rád by ji vlastnil, jako věc, rád by se koupal v její krvi a prozkoumával ji dopodrobna. Ale i nyní musel odolat jejímu silnému pokušení a odtáhl hlaveň zbraně.

Usmála se, prošla kolem něj a rukou zabloudila v jeho knihovně, kde si vzala jakousi knihu, aniž by se podívala, jak se jmenuje. Poradila Stermovi, aby se dnes večer dobře vyspal, a odešla bez dalšího pohledu na muže vedle sebe. Sterm ji nenáviděl.

Liberty vyšla ven z budovy, s kapucí na hlavě a otočila se za sebe, dívajíc se do jeho okna. Už tady déle nemusela nic dělat. Vše, co potřebovala, že už slnilo. Polsendí věc nechá na osobě, která se sem vetřela a pobláznila jejich mysl, poblouznila smysly a povedlo se jí je obalamutit, aby jí věřili, že je jedna z nich. S úsměvem zamávala na muže na hlídce, kteří jí pohotově spustili bránu, mávajíc jí také na pozdrav a zavřeli za ní bránu.

Na druhé straně brány stál onen předešlý útočník, který se ženě trochu uklonil. Pohladila ho po hlavě a usmála se. Neuplyne den, kdy by někomu z nich odpustila onu potupu, kterou musela snášet. Otočila se na město za hradbami za sebou. Nenáviděla je všechny. Pohlédla na knihu ve své ruce a pevně ji stiskla v rukách.

"Sterm tě pozdravuje," podotkla jen a muž vedle ní trochu zvedl hlavu po tom jméně. Prošla kolem něj a přikázala mu, aby zůstal na místě a hlídal, dokud sem nepřijde Fria. Muž jenom přikývl, aby jí dal najevo, že ji slyšel, a stejně jako se skryl ve stínu.

Semme vyšel ven z pokoje a ujistil se, že Noir zůstal spát po celou tu dobu. Ujistil se, že i babička zůstala spát, Leonoru však ve vedlejším pokoji nenašel.

Vzal si svůj potrhaný kabát a vydal se ven z domu. Trochu se uklonil, aby tak vzdal dík těm lidem, kteří ho zachránili.

Potom se vydal do temnoty města před sebou, sledován nehezkým pohledem Ikkeho, který seděl na střeše vedle komína a pozoroval hvězdy. Vstal a omylem tak shrnul sníh ze střechy. Rychle se schoval před blížícím se kamenem, který po něm Semme hodil. Zaraženě se za ním díval.

"Co má v plánu?" zeptal se nechápavě a vydal se za ním, raději po střechách, a tentokrát si dával pozor, aby o sobě nedal nijak vědět dopředu. Nemohl přestat přemýšlet, co by tak pozdě v noci chtěl dělat ve městě, navíc úplně sám.

Mířil k jedné z bran. Ikke se musel rozhodnout pro sestup na zem, vyhledával si už předem místo, kam by mohl spadnout a neupozornil by tak na sebe. A přitom si všiml, jak se jedna brána otevřela a zase zavřela. Kdo mohl vejít nebo odejít, aniž by to oznámily stráže? Dlouho se tím nezabýval a pronásledoval Semmeho.

Semme se zastavil před bránou, vzhlédl a oči mu rudě zářily. Stráže, které se podívaly dolů, znejistily a chtěly něco říct, ale i jim se potom zablýskalo v očích a oba muži se pousmáli, jakoby ho znali. Oba na sebe kývli a otevřeli mu bránu.

"Nemůže přece město opustit bez dovolení!" pomyslel si Ikke nahlas a rozběhl se rychle za Semmem, než se za ním zavře brána. Mladík si ho ani nevšiml.

Ikke musel skočit, aby ho brána nesevřela, a hned se rozběhl za Semmem, skrýval se za stromy a pronásledoval ho. Nechápal ho; kam může jít?

Až dokud...

Před nimi spatřil pouze jediné místo, kam mohl onen mladík mířit a to zjištění ho skutečně děsilo. Nemohl by přece...?

Trochu zavrčel a pevně stiskl svou doručovatelskou zbraň. Zasyčel, že jeho zbraň bude v tomhle případě k ničemu, a rozběhl se za Semmem, aby ho v čas zastavil.

Noir sebou zavrtěl a probudil se. Rozespale zívl a podíval se na hodiny na stolku. Bylo pozdě v noci. Když očima zabloudil po prostoru, zarazil se. Oslovil Semmeho, ale nikdo se mu neozval. Vstal a šel se podívat po domě. Spatřil Leonoru, která se zrovna vrátila, a oba na sebe zmateně zamrkali. Oba se zeptali najednou toho druhého, co tady dělá. Leonora se zrovna vrátila od Duisy, která byla pořád v bezvědomí, a Noir jí vysvětlil, že se probudil a Semme nikde nebyl.

"Zřejmě se toulá někde po domě," mávla Leonora a zívla. Poradila mu, aby si šel znovu lehnout, zítra jim přijdou výsledky ohledně jejich úkolu, a pokud budou pozitivní více než z poloviny, hned ho zapřáhnou a ona se bude muset vrátit také do práce. Pokud nedostanu další dětičky.

Popřála mu dobrou noc a nakonec zmizela ve svém pokoji.

Po dlouhém hledání Noir zjistil, že Semme v domě skutečně není a snažil se za každou cenu Leonoru probudit, ale Leonora spala, skoro jako zabitá. Třásl s ní, křičel jí do ucha, a doufal, že přitom nevzbudí onu starou paní, která by jistě začala šílet.

Leonora se rozmáchla rukou tak prudce, že ho až srazila k zemi, jeho síla ji skutečně zarážela. Zkusil to ještě jednou a Leonora rozespale otevřela oči. Vyčetla mu, že má pár hodin na spaní a on ji budí tímto způsobem. Noir se jí omluvil.

"Semme v domě nikde není," řekl jí, když si mnula kořen nosu. Konečně zpozorněla a rozespale se na něj podívala se slovy, aby to zopakoval. Ani napodruhé tomu nemohla uvěřit, ale zamyslela se nad tím. Když vešla do jejich pokoje, Semme skutečně uvnitř nebyl, a to ji zaráželo, ale zajímalo najednou. Nevšimla si, že by odešel, takž musel odejít už dřív. Že by to souviselo s nepřímým varováním od Rheina a Alice, nebo je to jenom shoda náhod? Možná se šel projít, protože nemohl usnout...

Ale co když...?

Semme šel poklidným krokem kupředu a neohlížel se za sebe. Ikke po chvíli už neměl, kam by se schoval, tak musel doufat, že se neotočí, když to bude nejméně vhodné. Mladík se však zastavil a Ikke se trochu zamračil. Takže si ho musel nějakým způsobem všimnout.

Byl to však Ikke, kdo se otočil, a zamířil za sebe zbraní, avšak jeho hlaveň někdo pevně chytil do ruky, nadzdvihl a shodil tak mladíka k zemi. Ikke se rychle postavil a vzdálil se od zahalené ženy, která se na něj mile usmívala.

Najednou však ucítil chladnou hlaveň zbraně na hlavě a vykulil oči. Stihl se jenom prudce otočit, když se ozval štěkavý výstřel a krev dopadla na zem.

Dopadl na zem kousek od muže a držel se za rameno a bolavou rukou pevně svíral zbraň, snažíc se vystřelit, ale nemohl. Jak tyhle zbraně nenáviděl!

"Je skutečně k popukání," řekla pobaveně Fria, zatímco kolem ní proletěl orel a hlasitě zahvízdal. Ikke si stihl zakrýt tvář, jinak by ho orel jistě drápy podrápal po tváři. Orel se vrátil k ženě, která mu nastavila ruku a namířila na chlapce. "Zemři, odpade, když omítᚠlepší budoucnost."

Stiskla kohoutek zbraně.

"Zadrž," řekl jí najednou další mužský hlas a Ikke se za tím hlasem podíval. Mírně vykulil oči, když spatřil onu tvář. Temně fialové oči ho poklidně sledovaly.

"Ty jsi..." řekl zaraženě Ikke a díval se do temně fialových očí. Nemožné, pomyslel si Ikke, vždy ho označili za mrtvého!

Leonora a Noir vyšli ven z domu a vydali se hledat Semmeho po městě. Když potkali doručovatele, kteří se připravovali k odchodu, jenom kroutili hlavou, že nikoho neviděli. Rhein a Alice byli už jistě dávno mimo město. Když se ti dva znovu střetli, oba jenom zklamaně zakroutili hlavami do stran. Nemohl se přece propadnout do země. Leonora tedy vyšla postupně do všech věží a ptala se stráží, zda náhodou neviděli malého chlapce, jak jde skrz hradby, nebo zda vůbec někdo prošel skrz hradby, ale dostala stejnou odpověď u všech, které oslovila. Zklamaně si povzdychla. A už se ptala kohokoliv, nikdo mladíka jakoby ani neviděl. Ani trochu se jí to však nelíbilo.

Zkusila projít Akademii, ale nikde o mladíkovi nenašla ani stopy.

Proč e všichni tvářili, jakoby mladík ani neexistoval?

Noir mezitím zašel za Ikkem, ale nikdo neotevíral, tak to vzdal a šel hledat dál. Volal Semmeho, doufajíc, že mu mladík odpoví.

Avšak jenom hlas zněl do tichosti temné noci.

"Jděte dál, o toho se postarám sám," zněl hlas muže, na kterého Ikke hleděl. Zareagoval stejně rychle a namířil na něj zbraní, zatímco ho sledovaly temně fialové oči. Fria se jen hrdě usmála a otočila se na Semmeho, jehož oči nyní jasně zářily, když byl v její blízkosti. Přešla k němu a zašeptala mu do ucha, aby ji zavedl dovnitř. Semme jenom přikývl a vydal se směrem k věži. Žena s orlem na zádech a muž, ke kterému přiběhla ještěrka, šli za ním. Ikke za ním zavolal, aby se okamžitě zastavil, a sotva vstal, střelil mu muž pod nohy a srazil ho tak k zemi. Ikke se na něj podíval a držel si předešlou krvácející ránu. Sledoval ty temně fialové oči, které ve stínu tváře jasně vynikaly a také ony barevné oči vedle něj, od ještěrky. Pomalu vstal.

"Takže se budu muset nejdříve postarat o tebe, co?" zeptal se ho Ikke zle.

Muž mlčel a sledoval ho lhostejnýma očima. Nakonec se ho jen zeptal, zda si troufá zaútočit neozbrojený, když jeho zbraň je proti té jeho naprosto bezmocná. Ikke ho ujistil, že se umí postarat sám o sebe i jenom se svými pěstmi, a rozběhl se proti němu. Muž se trochu pousmál. Schoval svou zbraň a rychle odrazil Ikkeho kopanec, který by jinak mířil přímo na jeho hruď.

Najednou však mladíka chytil za košili a přehodil ho přes sebe.

Byl v nich příliš velký rozdíl a Ikke si to uvědomil, sotva jeho nohy opustily pevnou zem. Bylo mu jasné, že přistání bude rozhodně bolet. Muž se ho hned po prvním protiútoku zeptal, zda už je mimo, nebo hodlá pokračovat v tomhle nesmyslném boji. Ještěrka mu proskočila kolem tváři a dopadla na Ikkeho. Olízla ho jazykem a rychle vylezla z díry, kterou muž předtím udělal díky té silné ráně do sněhu. Ikke pevně stiskl jeho ruku a řekl mu, že jim nedovolí dostat se dovnitř.

Věž, ke které mířili Semme, Fria a onen zahalený muž, byla nejpodstatnější pro nás pro všechny; doručovatelé zde skrývali vzácné spisy, jak o svých předcích, tak o démonech, ale i o obyčejných lidé. Jsme chytří dostatečně, abychom tyto spisy ukrývali a bránili pro další generace, aby se mohli učit z našich chyb a nedostatků, aby se jich mohli zbavit. Proto bylo pro nás předností ochránit nejdříve tuto věž a potom své vlastní životy, kdykoliv by se měla blížit válka.

Semme se zahleděl rudýma očima před sebe a sledoval malé dveře před sebou. Dotkl se jich a znalecky si prohlédl klíčovou dírku před sebou. Fria mu podala jakousi malou sponku a on bez problému dveře za pomocí ní otevřel.

Pohlédla na jeho oblečení a vzpomněla si na doručovatele, kterému předtím předala onu zbraň a také ho varovala, aby utíkal, dokud bude mít šanci, a pousmála se nad tou vzpomínkou. Zatímco se mladík snažil otevřít dveře, které měly propracovaný zámek, vyhodila si kostky do vzduchu a nechala je spadnout do své otevřené dlaně. Pevně ji sevřela v pěst a prohlédla si svůj výsledek. Jen se pousmála a zahodila je za sebe. Nebude jich už více potřeba, když jí oznámily jasné vítězství; jak v této misi, tak ve válce celkově. Hrdě vytáhla svůj rudý šátek, aby vynikl na jejím krku a Semme otevřel dveře do knihovny. Pohladila ho po hlavě a pochválila ho.

Oči mu jasně zazářily a potom ztmavly, nakonec vybledly, jako by byl mrtvý a přitom stál na místě, zatímco kolem něj Fria pošla. Muž jenom pobaveně poznamenal, že ho zhypnotizovala přímo dokonale. Fria jeho pochvalu jenom hrdě přijala a rozhlédla se kolem sebe. Roztáhla ruce a dala je nahoru. Začala se točit a radovat se.

"Nikdy jsem neviděla překrásnější sbírku," vydechla vzrušeně a oči jí jasně zářily. Stála na špičkách a hleděla nahoru kolem dokola na regály, ve kterých byl nespočet knížek. Šíleně se usmála.

"Leonoro, brzy tě vysvobodím," pomyslel si muž a pousmál se, zatímco ještěrka vedle něj spokojeně předla a lísala se k němu. Následoval Friu, která postupovala nahoru a nemohla se nabažit pohledem kolem sebe. Semme pouze vstoupil dovnitř a zůstal stát uprostřed místnosti, zíraje do prázdnoty před sebou, zatímco jeho oči neměly pořád zdravou barvu.

"Nechtěj mě rozesmát, bratře," zašeptala osoba a vzhlédla, zatímco mu oči jasně fialově zářily. "Bohužel, ani tentokrát s tebou nesouhlasím, že se zrovna Vám povede ovládnout celý svět!"

Stiskl ruce pevně v pěst, škubl jimi tak prudce, že pouta praskla a Sterm se prudce otočil. Chvíli na to vyrazila osoba dveře a držela Sterma pod krkem. Sterm měl mírně vykulené oči, zatímco jeho krk svíraly vyhublé ruce a osoba měla pohled i úsměv naprostého šílence.

"Řekni, bratře," zeptal se muž a vzhlédl se šíleným pohledem. "Mᚠstrach?"

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 ˇ 2 ˇ 3 ˇ 4 ˇ 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře