Spisovaterka | Až tě znovu uvidím 1

Opět předem říkáme, že nemusíte tento příběh číst, volba je čistě na Vás, ale potom si nestěžujte, že jsme Vás hned v úvodu nevarovali. Osobně si myslíme, že se nám tento příběh povedl. Inu, posuďte sami.

_____________________________________________________________________________________________________

   Nejdříve bych měl říct zřejmě všem jasnou skutečnost, abyste se jí mohli čistě zasmát.

   Nejsem nijak výjimečný, prostě normální člověk, obyčejných rozměrů, tvarů, tváře a podobně. Mé vlasy nesou odstín tmavého podzimního listí, v očích se mísí rezavá barva zapadajícího slunce s kaštanově hnědou barvou, pleť mám prý bledou jako stěna už od dětství, kdy jsem býval často zasněný a především kvůli nervům kolem školy a mého okolí, které mi žádnou věc neodpustilo.

   Když se nad tím zamyslím o něco víc, všechno to pravděpodobně začalo už tehdy, kdy jsem se narodil.

   Otec, sotva mě spatřil, zřejmě si uvědomil, že jsem čistokrevný budižkničemu, takže se mě hned zřekl a odešel od nás. Bylo mi mámy líto, protože právě kvůli mně jim skončil jinak perfektní vztah. Kdybych byl holkou, změnilo by se něco? Byl by můj život o něco lepší? Nebo by zůstal stejný? Doktor říkal, že holčičí tváře se pravděpodobně nezbavím ihned, ale i ty rysy prý často zmužní. Všechno nasvědčovalo tomu, že jsem měl být holkou, nemít něco, co dívky rozhodně nemají.

   Zklamal jsem otce, jenom to šlo; bylo pochopitelné, že vysněná dcera je mnohem lepší než další spratek.

   Sotva jsem se rozkoukal po nemocnici a zapamatoval si její vůni, hned jsem se vydal na svou první velkou cestu životem. Tehdy pršelo a máma mě tiskla ke svým prsům, šeptajíc mi, abych ji nezklamal. Ale v čem? Vyprávěla mi cestou domů (v autobuse, protože otec pro ni odmítl přijet, přestože byla slabá už tak), že jsem nedonošený, ale přesto rozkošný, zatímco jsem spokojeně spal v jejím náručí. Byla tak teplá a příjemná. Miloval jsem její kůži, která byla hebká a teplá, ne chladná jako ta moje.

   Avšak necítil jsem z ní žádnou něhu, jako při jejím prvním doteku. I přesto, že mě hladila po hlavě, její dotyk najednou nebyl tak příjemný, jako předtím. Její ňadra najednou nebyla tak měkká, jako při prvním objetí. Co se změnilo během těch pár dní, kdy jsem byl uvězněný ve skleněné nádobě a neviděl ji?

   Domů jsme dorazili pozdě. Křičel jsem, když křičeli máma a muž, kterého jsem měl v blízké době začít nazývat otec. Když mě konečně uklidnila a sama tiše plakala, přišli se na nás podívat mí dva další, starší bratři. Dvojčata. Zmateně jsem si prohlížel a bylo mi jasné, že tihle dva mi život také nijak neulehčí, protože hned mě začali tahat za tváře, zatímco jsem křičel a dával jim jasně najevo svůj nesouhlas a prosil jsem je křikem, aby toho nechali. To už je odehnala od nich osoba, která mě snad jako jediná trochu milovala, a slabě mě k sobě přitiskla.

   "Neboj se, Jamesi," zašeptala matka, zatímco mě pomalu ukolébávala ke spánku. "Nedovolím nikomu, aby ti ublížil."

   Opatrně mi prohrábla vlasy, které jsem měl po ní. Ospale jsem k ní natáhl svou malou ručku a stiskl její prst, se kterým jsem si hrál a cucal jí ho, ve snaze ji přimět, aby u mě zůstala a měla mě ráda, aby mě nedávala pryč.

   Kdykoliv jsem se probouzel s křikem, že není poblíž a volal jsem ji, vždycky jsem slyšel i křik někoho jiného, svého vlastního otce, který mé matce vyčítal, proč křičím nebo proč mě neumlčí. Ale sotva ona vešla do toho malého pokoje s mou obří kolébkou, zvedla mě do náruče a s milým úsměvem avšak unavenýma očima se na mě dívala a tiskla mě k sobě, uklidňovala mě sladkými slovíčky, její hlas mě postupně ukolébal ke spánku, přestože to hlas milý nebyl a její dotyk se mi zdál chladnější a chladnější.

   Netuším proč, ale poprvé, kdy jsem se střetl s celou naší rodinou, byl asi měsíc po mém narození, kdy má matka slavila narozeniny. Byla to velká sláva a všichni jí potřásali rukou, zatímco mě hrdě držela a ukazovala mě ostatním. Avšak i jejich tváře se zdály být zaražení, jako bych k nim nepatřil. Protože jsem většinu času prospal, nepamatuji si moc z té oslavy ani na ty tváře lidí, které jsem už potom nikdy v životě neviděl.

   Avšak jen jednou jsem se probudil.

   To do malé komůrky, kterou jsem měl nazývat pokojem, proniklo světlo a hluk z oslavy, sice jen chvíli, ale i to přinutilo otevřít má očka. Zamžoural jsem jimi do tmy. Byla to snad máma? Trochu jsem natáhl ruce nahoru, aby mě v té tmě viděla, ale nikde jsem její obrys neviděl. Ani její milý hlas ke mně nedolehl. Kdo tedy vešel dovnitř? Rozhodně jsem slyšel kroky, které se blížily k postýlce, a obával jsem se.

   Kdo to mohl být?

   Až posléze jsem spatřil dvě naprosto totožné tváře svých bratrů. Konečně se na mě přišli podívat a přivítat mě ve své rodině? Nakonec to možná nebude až tak špatný život, napadlo mě a trochu jsem se pousmál a natáhl k nim ruce. I oni se na mě usmáli, spíše zazubili a já se zahihňal. Možná nakonec nebudou až tak špatní, jak jsem si myslel, že budou. Ale nenatáhli ke mně své ruce, a tak jsem se nespokojeně trochu zamračil ve snaze jim alespoň prsty stisknout ve svých ručičkách. Říkali něco, čemu jsem tehdy ještě nerozuměl.

   "Neměl ses narodit," řekl starší ze dvojčat, Harry.

   "Bez tebe nám bylo líp," souhlasil Henry a zamračil se na mě. Dal jsem si ruku do pusy a cumlal si prsty a vděčně se na ně usmíval. Ovšemže jsem ani netušil, co to říkají, ale byl jsem rád, že jsem konečně slyšel jejich hlasy tak blízko své hlavy. Mohl jsem je jenom tiše zkoumat svýma očima a snažit se zapamatovat si každý detail jejich tváří, které byly ve stínu, a přesto jsem byl schopný rozeznat některé rysy. Už tehdy jsem věděl, že je budu mít moc rád.

   V mých očích jejich úšklebky byly milé úsměvy, po kterých jsem tolik prahl a opětoval jsem jim je. Hihňal jsem se a cucal si palec na levé ruce, dokud mi ji Henry neodtáhl a já zmateně zamrkal. I tak jsem se usmíval. Ani nevím, co mi tehdy přišlo tak zábavné, že jsem byl tak vděčný za jejich společnost.

   A potom mi došlo, proč přišli; aby si ze mě vystřelili a ublížili mi. Tehdy to začalo. Onen malý žertík jim jasně dal najevo, že já jsem ten slabý a oni budou mít možnost dělat lumpárny, svádět je na mě, nebo je dělat přímo mě. Tehdy to začalo nevinně. Dali mi na okraj postýlky nějaké lesknoucí se věcičky, které upoutaly mou pozornost, a utekli z pokoje.

   Něco křičeli a já se pohnul. Nohou jsem nespokojeně kopl do dřevěné kolíbky, která se zatřásla. Kuličky popadaly na zem a rozbily se. Slyšel jsem nehezký zvuk a začal jsem plakat. Neměl jsem rád takové zvuky, to mi bylo jasné hned. Křičel jsem, až konečně přiběhla maminka a zvedla mě, aby mě utišila, ale v jejích očích jsem viděl bolest. Pohlédla dolů a potom mě tiše uklidňovala, že se nic neděje.

   Až potom podle hlasů svých bratrů jsem zjistil, že jsem ublížil mamince. Okřikovala je, aby byli potichu, zatímco mě tichým hlasem uklidňovala a zpívala mi ukolébavku. A přesto její hlas nezněl tak, jako předtím.

   Když mě předala z jedné pochybných amatérských tetiček, uklidila a slyšela nadávky od mého otce, který na ni křičel, bil ji a třásl s ní, aby se vzpamatovala. A ona se mu k tomu všemu ještě omlouvala. Když ta oslava skončila, držela mě maminka v náručí a pevně mě tiskla k prsům, když ji otec mlátil na záda, ve snaze praštit mě, zatímco na mě křičel, abych byl zticha, když jí nadával a mlátil ji. Ty rány měly patřit mi. Mí bratři se jenom potichu smáli a přitom litovali matku. Když otec konečně přestal, zůstala matka ještě v křečovité poloze, kdy si mě tiskla k tělu a bránila mě.

   "Neboj se, Jamesi," zašeptala tiše a políbila mě na čelo. "Nikomu tě nedám, nikomu..."

   A přesto její hlas nezněl důvěryhodně a přesvědčivě.

   Maminko, ty mi lžeš?

   Váhavě jsem na ni pohlédl, ale ona se usmívala, zatímco měla vodu na obličeji. Tehdy jsem nechápal, jak moc má maminka bojuje, aby mě uživila a milovala, když její srdce pro mne netlouklo, když jsem její lásku dostával z donucení, když mě bránila, aby se neříkaly špatné věci o naší rodině.

   Svitla mi malá naděje, když jsem se po nějaké době učil, jak se chodí a jak se mluví. To mi tehdy všichni věnovali pozornost. Byl to však také den, kdy otec odešel poprvé a matka za ním volala, aby se vrátil, zatímco plakala a mí bratři a já jsme zůstali v jedné malé místnosti sami.

   Když jsem se k nim pomalu kolébal a natahoval k nim ruce, shodili mě na zem. Když se mi povedlo se k nim dostat znovu, opět jsem skončil na tvrdé zemi. Našpulil jsem pusu a snažil jsem se neplakat. Maminka vždycky křičela, když jsem plakal, a já ji nechtěl slyšet křičet. A toho tehdy začali využívat mí bratři; protože jsem hleděl na radost a štěstí své matky, nekřičel jsem a mlčel jsem o všem, co mi kdy udělali, nebo jsem si vymyslel historky, kterým by šlo uvěřit, nebo které mě přinutili mí bratři říct.

   A tehdy jsem od nich poprvé schytal ránu. Přikázali mi, abych mámě lhal. Jediné osobě, která mě alespoň trochu milovala, přestože její hlas byl chladný vůči mně. Když se mě zeptala, proč mám modřinu na rameni, ukázal jsem zkušeně na židli a snažil jsem se potlačit slzy, přestože židle byla několik metrů ode mě a jistě by mě neodhodila až tak daleko. Snažil jsem se ze všech sil neplakat, abych svou mámu netrápil.

   Když si Henry a Harry uvědomili, že bych jim v tomhle případě mohl celkem posloužit, začali se ke mně přibližovat častěji. Nejdřív to vypadalo, že si chtějí skutečně hrát a bavit se, jako sourozenci, ale vždycky jsem z toho vyšel já, kdo byl během hry zraněn. Mámě jsem se naučil lhát celkem snadno pod výhružkou, že dostanu ještě jednou tolik, pokud něco řeknu. Tak to chodilo dlouhou dobu. Když jsem ve čtyřech letech chtěl říct mámě pravdu, zavřeli mě do skříně a bušili do ní, zatímco nadávali a smáli se, že jsem slabý, a já jsem se mezitím krčil v rohu a klepal jsem se strachy z těch zvuků, které mě děsily.

   Vždycky dosáhli toho, čeho chtěli. Pod podmínkou, že nic neřeknu mámě, oni ji nebudou trápit, ale místo toho trápili mě, všemožnými způsoby.

   A přesto jsem je miloval.

   Jejich žertíky začínaly být však čím dál krutější, přesto jsem mlčel. Když máma odešla jednou na chvíli, hned mě tahali do kuchyně, kde jsem měl zákaz chodit už od malička, protože by se mi tam mohlo něco stát. Chytil jsem se sice kliky u dveří, to už mě však varovali, že pokud se té klice něco stane, natlučou mi a potom i máma. Nechtěl jsem mámě způsobovat problémy, a tak jsem je následoval, spíše mě tahali za obě ruce kupředu, div mi je neurvali svou silou. Rozdíl sedmi let mezi námi byl značný. Měl jsem z nich strach, ale neodporoval jsem jim.

   A tak mě posadili na židli, abych se jim mohl podívat zpříma do očí, jak sami říkali, a kroužili kolem mě, jako hladovějící vlci, až mě děsila jejich přítomnost. Řekli mi, abych se nehýbal, a tak jsem se snažil z všech sil. Seděl jsem s rovnými zády a skutečně jsem se nehýbal. Řekli mi, že si zahrajeme hry. Pokud se pohnu, budou mít právo mi zadat úkol, nebo mi něco udělat. Pokud se nepohnu více než hodinu, pustí mě. Aby mi dokázali, že to myslí vážně s touhle hrou, zamknuli dveře a Harry si hrál s klíčkem, zatímco kolem mě kroužil spolu s bratrem. Snažil jsem se neklepat se, ale nešlo to.

   Pozorně jsem je sledoval očima, kdykoliv byli přede mnou nebo vedle mě. Přál jsem si, aby se máma vrátila rychle. Tahle hra se mi ani trochu nelíbila.

   Byl jsem jako nějaká kořist a oni lovci.

   Mírně jsem stiskl ruce v pěst, protože mě už bolelo tělo od té nepohodlné polohy, když jsem pořád seděl na jednom místě bez možnosti pohnutí. Když byli oba za mnou, trochu jsem povolil svaly a uvolnil se. Sotva jsem povolil svaly a mírně se pohnul, hned se pohnula i židle a já z ní spadl na zem.

   "Porušuješ pravidla!" zavrčel Harry zle a praštil mě pěstí do ramene, zatímco jsem se klepal a krčil jsem se, aby se ke mně nemohli dostat blíž. Tolik jsem si přál, aby se máma rychle vrátila.

   "Takže tě musíme potrestat," souhlasil Henry s nehezkým úsměvem na tváři. Zaklopýtal jsem, když jsem se chtěl rozběhnout po kluzké podlaze v ponožkách, takže mě hned zase srazili k zemi a pevně drželi, zatímco jsem se jim snažil vykroutit a utéct. Křičel jsem, ale nikdo mě neslyšel. Měl jsem z nich opravdu strach. Připomínali mi tátu, když tady ještě byl, když bil naši mámu. Určitě si dělají legraci, nepotrestají mě, že ne?

   Dotáhli mě ke skříni, kde mě zamknuli a bušili do dveří. Ten zvuk mě děsil už od malička, takže mě rychle potrestali a zkrotili. Plakal jsem a prosil jsem je, aby přestali, aby mě pustili ven, ale potom jsem to vzdal, schoulil se do kuličky a držel se za hlavu, zakrýval si uši a přál jsem si odsud zmizet. Pořád jsem si opakoval, že se mi to jenom zdá, že tohle mí bratři nedělají.

   Věci však začínaly být horší, když přišla i máma.

   Vymýšleli si příběhy typu, že jsem se zavřel uvnitř skříně a budu si vymýšlet, že mě tam zavřeli oni. Vždycky je hladila a mile se na ně usmívala a na mě se mračila, jako na cizího. Tehdy mě poprvé udeřila, ale sama měl v očích slzy, a ptala se mě, jak mohu takhle křivě obviňovat své vlastní bratra.

   Ale to oni lžou! Oni za to můžou! To jsem chtěl křičet, ale viděl jsem, že máma se trápí už dostatečně se mnou samotným, tak jsem nakonec tiše vycouval, schoulil se do klubíčka a nechal jsem je, aby si užívali rodinné prostředí beze mě. Aby mohla využít můj malý prostor na místnost, kde bude pracovat, zatímco bude doma, darovala mi starou matraci, kterou jsem měl nazývat postelí, a tato postel putovala do pokoje mých bratří.

   Bylo mi hned jasné, že tak snadné to nebude.

   Neodvážil jsem se tam první noc jít úplně sám, děsila mě jen představa, že musím vedle nich být. Lehl jsem si na gauč a přikryl se dekou, doufajíc, že si mě nikdo až do rána nevšimne. Nechtěl jsem být se svými bratry, tak moc jsem si přál, abych byl v té malé místnosti. Stačila mi...

   Máma, která se probudila ve tři hodiny ráno, mě našla, jak se skrývám na sedačce, a hned mi přísným hlasem řekla, abych se přestal chovat jako malé hloupé děcko a nakonec to byla ona, kdo mě donutil vejít do té místnosti, která mě už od malička děsila. Přál jsem si utéct, přál jsem si schovat se, ale byla to ona samotná, kdo mě do místnosti strčil a zamknul za mnou dveře. Přestože jsem je chtěl otevřít, dveře se ani nepohnuly.

   Zmítal mě strach. Začal jsem rychleji dýchat. Čtyřleté dítě sotva může najít ve tmě matraci, která leží rovným směrem pár metrů od něj. Natáhl jsem před sebe třesoucí se ruce a rozhlížel jsem se kolem sebe, klepajíc se, doufajíc, že mí bratři spí skutečně tvrdě, zatímco jsem se snažil nevydat ani hlásku, abych je nevzbudil.

   Po menším boji a strachu ze tmy, spadl jsem na matraci a rychle jsem se přikryl peřinou, klepajíc se strany, tiskl jsem si k bradě kolena a přál jsem si, aby to byl skutečně jen zlý sen, abych byl pořád malým dítětem, které ještě spí v kolébce.

   Nepřál jsem si nikdy víc se probudit.

   Má euforie z toho, že jsem se probudil, dlouho netrvala.

   Sotva jsem otevřel pořádně oči a odkryl peřinu, skrz kterou prosvitalo slunce dovnitř, hned jsem byl pod útokem jednoho z bratrů. Naneštěstí jsem zareagoval rychleji a vyhnul jsem se mu, jinak by mě okamžitě chytil, zatímco se ten druhý pokusil o totéž.

   Rozběhl jsem se ke dveřím, ale...

   Bylo zamčeno.

   "Máma se kvůli tobě trápí, Ja-me-si," prosekal medově mé jméno Harry, zatímco se ke mně oba blížili a já jsem si přál mít sílu postavit se jim. Ale co zmůže čtyřleté dítě proti jedenáctiletému? Moc toho rozhodně není. Máma jistě ještě spala. Neměl jsem možnost volat o pomoc, nikdo by mi nepomohl. Zmocnil se mě strach.

   Řekli mi jen, že mě dneska ráno slyšeli.

   Co mi udělají za to, že jsem včera nešel spát spolu s nimi a vzbudil přitom mámu, která mě musela doprovodit ke dveřím?