Hlas - Kapitola první

4. únor 2016 | 07.00 |
› 

KAPITOLA PRVNÍ: Ráno z obyčejného života

     Když mě prvního září probouzelo otravné slunce, přála jsem si být slepá a hluchá. Hned dovnitř vtrhl Anzoh, který mě skutečně skopl z postele se slovy, že nejsem tvrdý spáč, pokud mě tohle probudí. A hned jsem měla o starost postaranou, protože utíkat za ním bylo poněkud složitější, než na začátku prázdnin. On vesele bral schody po dvou, já v noční košili o tetě sotva mohla utíkat, abych nespadla na schodech. Skočila jsem po něm mezi prvním patrem a přízemím, díky čemuž jsme oba sletěli k zemi. Hned mě ze sebe sundal, jako nějakého svého bratra a utíkal dolů. Sice jsem na něj zaječela, ale on se jen vesele zasmát a po zábradlí sjel dolů. Vyplázl na mě jazyk. Málem jsem ho už měla, ale zase utekl.

      Oba jsme vrazili do vázy, kterou Jiank, čtoucí si v knize, prstem zastavil a zaujatě hleděl na řádky před sebou s brýlemi na hlavě, aniž by se na nás vůbec podíval. Až posléze vzhlédl, když mu váza z prstu spadla na zem a rozbila se. Otráveně vzdychl a četl si dál. Já a Anzoh jsme utíkali do kuchyně, kde se dostal pod stůl a já lezla za ním. To už byl zase na druhé straně a tahal mě dozadu. Vyplázl na mě jazyk. Chytila jsem ho za něj a vstala.

       "Fuj!" řekla jsem zle a otřela jsem si o něj ruku. Pak jsem si uvědomila, že mu něco dlužím a rozběhla se za ním. To už se však vesele smát a sotva jsem vyběhla zpoza rohu, hned na mě vystříkl kečup, spolu s Pelterem, kterého očividně donutil násilím, protože mě sledoval vystrašeněji, než předtím. On pro změnu měl hořčici. Zuřila jsme, když přestali.

      "Byl to jeho nápad." ušklíbl se Anzoh, ale já se vrhla na něj. Prát se rozhodně neuměl ani bránit. Takže to byl ocelkem snadné rozdělat mu ruce a už křičel: "Fajn! Vzdávám se! Vzdávám se!" Musela jsem se zasmát, jak se dal snadno zpacifikovat, ale nepouštěla jsem ho.

Posadila jsem se mu na záda, zatímco mi Pelter, zřejmě pod donucením, pomohl ho svázat páskem od županu.

       "Já tě varoval." ozval se tichým, nejistým hlasem. Anzoh po něm hned vyjel, ale já lehce vstala a pak schválně sedla, abych ho uzemnila, div jsem mu nevyrazila dech. Usmála jsem se na Peltera. Bylo mi divné, proč mě sleduje svým vystrašeným kukučem. Jsem si vědoma toho, že kvůli svému křehčímu vzhledu si ho zřejmě jeho bratři dobírají. Chvíli jsem Anzoha podusila a donutila ho, aby se Peltrovi omluvil, a pak jsem ho pustila. Pelter se raději vydala za ním.

      Měl asi strach, že mu udělám to samé. Prohlédla jsem si svou novou noční košili. A něco mě pak napadlo.

      Rozstříhala jsem svou noční košili, původně vypůjčenou od tety, a nakonec z toho bylo triko. Musím uznat, že Anzoh má skutečně talent. Oblékla jsem si své nové triko a musela jsem se zasmát. Vypadala jsem jako malé dítě, které na sebe vrhlo dva párky, a ty se o něj několikrát odrazily a pak dopadly na zem. Obula jsem si rozkošné papučky, které mi věnovala teta, protože je nosila moje matka. Červené s růžovými mašličkami. Jak pro dítě, ale já mám dětskou velikost nohou. Moje matka měla odjakživa sloní nohu, jak Ferguda poznamenala.

      Když jsem šla dolů, že pomůžu se snídaní, sotva si mě teta všimla, zapištěla jako siréna a všichni se drželi za uši, a tak se po chvilce pálila vajíčka. Ovis na tetu sykl, aby zmlkla. Teta však pořád pištěla. Ano, chápu její velký zármutek nad rozstříhanou košilí, kterou poznala i pod silnou vrstvou kečupu a hořčice. Jiank a Damad se hned začali smát.

      Tetu Fergudu jsme museli opatrně přesunout ke stolu, když už snídaně byla hotova, protože dokázala křičet snad celou hodinu, strýček poznamenal, že drží nejdelší rekord v křiku. Cel dvě hodiny a padesát šest minut! Čtyři minuty do tří hodin, hm. Dneska se to rozhodla překonat. Křičela, i když jsme si pustili televizi. Nedalo se nic dělat. Pohlédla jsem na hodiny, zatímco jsem jedla. Křičela snad i během jídla, zatímco žvýkala, takže jí z pusy jídlo padalo, jako malému dítěti. Už se to nedalo vydržet. Už to vážně bylo nesnesitelné.

      Zavřela jsem jí pusu. Oči měla vytřeštěné, jako když křičela. Ale mlčela. Dala jsem jí bradu dolů a ona pořád křičela. Zklamaně jsem vzdychla. To už jsem si všimla Damada, který v ruce měl chleba s vajíčkem (minimálně třetí!), jak si ji prohlíží. Chvíli se zamyslel a pak ho něco napadlo. Jak jsem si mohla myslet, že by mohl mít mozek. Otevíral tetě pusu a zavíral, takže chvíli křičela, chvíli byla zticha. Ale nemohla jsem se po krátké chvíli ubránit smíchu.

       "Buď už zticha!" zatřásl s ní strýček, nakonec máchl rukami kolem sebe, zabrblal si něco pro sebe a otevřel si pivo. Co se týkalo rekordů, tahle rodina držela rekordy. Teta uměla nejdéle na vesnici křičet. Strýc dokázal vypít nejrychleji pivo na ex. Pivak byl místní rváč, který měl nespočet rvaček na svém kontě. O Thomiasovi a jeho rekordu se raději zmiňovat nebudu. I Pelter získal malý rekord a nepříliš lichotivou přezdívku: Nejlepší boxovací pytel.

      Tetička už křičela hodinu a já seděla ve svém pokoji, podpírala si hlavu a přemýšlela, co bych napsala kamarádce, protože jsem se strašně nudila. Ven se mi jít nechtělo, ale okna jsem měla otevřená. Pivak ještě nezavelel ke sklizni. Naštvaně jsem vzdychla a sesunula jsem se na zem. Ten křik byl skutečně povzbuzující. Pohlédla jsem na hodinky. Jak jsem si myslela. Už je to půlhodiny, co tam dole takhle křičí. Napadlo mě, aby nepřišla úplně o hlasivky, že se jí pokusím omluvit. Je pravda, že nyní nerozkazuje a nesekýruje každého za to, že udělal něco špatně. I to nádobí jsme nakonec odflákli, protože jsme neměli ani jeden náladu se s tím moc piprat.

      Vzdychla jsem, jak nejdéle jsem mohla. Nepokoušela jsem se o rekord zůstat nejdéle bez vzduchu, abych se přidala k této povedené rodince o něco víc, ale už mě nebavilo poslouchat ten jekot. Vyšla jsem z pokoje a spatřila Thomiase, jak sedí na schodech mezi třetím a druhým patrem se sluchátky v uších a spí. Bůhví, co dělal do jedné do rána. Prošla jsem okolo něj, zvedl si dokonce vlasy, aby se za mnou podíval a provokativně pískl. Vrátila jsem se, abych mu sluchátka sebrala. Udělal smutné oči a zakňučel, jako štěně. Jak já ho nesnáším. Hodila jsem po něm sluchátka, div z toho neměl otřes mozku.

      Rozhodla jsem se pro něco, co bych předtím brala jako hloupost. Ale už jsem se trochu změnila, tak snad mi i tohle pomůže... Kráčela jsem po schodech dolů, držíc se za loket, s mírnými výčitkami, že teta kvůli mně přijde na krátkou chvíli o hlas, nebože bude vyvádět, nebože bude chraptit. Ale udělat jsem něco musela. Došla jsem do obývacího pokoje, kde jsme ji usadili, a sedla si vedle ní. Chtěla jsem ji chytit za ruku, ale pro jistotu jsem si to odpustila.

       "Ehm..." začala jsem. Přemýšlela jsem, co bych jí tak nějak řekla na svou obhajobu. Jak já nesnáším své představy o výsleších. Je to lehce ponižující, že si všechno musím představovat, jako úplný blázen. "To triko jsem nezničila záměrně. Byli to Pelter a Anzoh. Ale Anzoh s tím přišel."

      Teta přestala křičet. Zamrkala. Dívala se před sebe. Šťouchla jsem do ní. Skácela se na stranu. Nyní jsem zamrkala zmatením já. Vykřikla jsem, že je možná po ní. Možná si myslela, že její děti jsou příliš dokonalé na to, aby jí udělali něco takového. Pak se však hrozivě zamračila a vstala, jako robot. Děsila mě víc, než kdy jindy. Měla by raději zase křičet.

      Ferguda se dívala před sebe. Mlčela jsem a doufala, že je všechno v pořádku, že to přijme v klidu. Jistě si nyní v hlavě probírá všechno, co jsem jí řekla, aby to mohla utřídit a zase se usmát a odpustit svým dětem. Modlila jsem se, aby mě nechytila za krk a nezačala škrtit, protože by mě nikdo neslyšel. Ferguda se však hrozivě zamračila a já polkla. Zkusit jsem to musela, ale věděla jsem, že mě může i zabít. Sbohem, světe. Toto je konec.

      Teta však s hrozivým vzrůstajícím křikem utíkala po schodech a já jsem jen civěla před sebe. Doposud mi nedocházelo, cože se to vlastně stalo. Hleděla jsem na obrazovku před sebou, která byla černá, jako noc. A pak jsem slyšela prásknutí dveří. Podívala jsem se za schody. Polkla jsem, protože mi došlo, že to nebylo hned v prvním patře. Byly to dveře ve druhém patře. A pak další rána. Dveře ve třetím patře. Ale které? Netrpělivě jsem čekala, až se teta vrátí. Stiskla jsem ruce skoro jako k modlitbě, aby Anzoha a Peltera nechala žít. I když Anzoha by se zbavit mohla, to je pravda. O jeden nevyplněný sen míň.

       "Já vám dám, že to byl nápad Lennuly!" slyšela jsem její děsivý hlas a pak se něco řítilo dolů. Šla jsem pomalu ke schodům. To už jsem však spatřila Anzoha, jak utíká a Pelter hned za ním. Srazil mě k zemi, zatímco Pelter mě chytil za ruku a tahal mě za sebou. Teta, rozzuřená jako býk, chyběla jí jenom pára z nosních dírek, se za námi hnala a křičela. Kdesi v kuchyni popadla váleček a vypadala hrozivě. Anzoh se však vesele smát. Užíval si to.

       "Mě z toho vynechejte!" poprosila jsem. To už mě však Anzoh pustil, div jsem nevyletěla ze dveří, které Jiank zrovna otevřel. To už mě však zachytil s milým úsměvem na přivítanou.

       "Na tohle si člověk musí zvyknout." poradil mi a rozcuchal mi ještě víc vlasy. Chvíli jsem sledovala tetičku, jak blázně pobíhá za svými nezbednými syny. Nepochybuji, že Pelter za nic nemohl a Anzoh ho k tomu jenom navedl. Takhle ho zneužívat! Thomias zadupal do země, protože chtěl cvičit. Pak se jenom ozýval krásný zvuk kytary. Díky tomu se teta mírně zklidnila a byla schopna se usadit do židle a odpočívat. Anzoh a Pelter se lehce ušklíbli a už se jim v hlavě rodil další plán.

       "Vám to nestačilo?" vyzvídal Jiank, zatímco nesl dřevo ke krbu. Oba mu ukázali, aby byl zticha, jinak dostane nakládačku. Převrátil oči a prošel okolo mě, aby mohl jít naštípat další dříví. Pivak se zase díval z okna tím způsobem, že by mělo každou chvílí začít pršet. Představa, jak zase kácím obilí sekačkou, mě mírně děsila. No, sekačka to vlastně nebyla. Křovinořez. To mi oznámili až posléze, ale nu co.

      Už to bylo pěknou chvíli, co se teta hnala za svými syny a funěla, jako býk. Přesto však měla výdrž. Nebyla nejlepší jenom ve křiku, ale taky v běhu. Medaile, kterými se pyšnila jejich rodina za běh, byly od tety a od Jianka. Dvě byly taky Thomiase, což mě překvapilo. Strýček Ovis si uměl vybrat správnou ženu. Rozhodně si jejich honičku užil taky, protože ho teta srazila k zemi.

      Chvíli brblal, čím si tohle zasloužil, ale nakonec šel zase vařit zeleninu (v jeho případě spíše převařovat, protože vařit pořádně neuměl, jen pod přísným dohledem tety). Teta pořád křičela, že je dostane. Využila jsem chvíle, kdy běželi nahoru, a proklouzla jsem do kuchyně. Strýček se na mě podíval a musel se zasmát při vzpomínce, že jsem neuměla vůbec nic, ani oloupat brambory. Podal mi nůž, chytil mi ruku s nožem a pak mi pomáhal oloupat brambor. Byla to práce a mě nebavila. Ale snažila jsem se u druhého, který jsem měla oloupat sama. Sice jsem se asi tak třikrát řízla (a skoro vykrvácela), ale nakonec se mi povedlo mu s úsměvem předat brambor, který býval o dost větší. Strýček se pousmál, ale byla to spíše křeč. Dal mi za úkol nakrájet zeleninu na malé kousíčky. To už mi celkem šlo. Pivak ji totiž nakrájel na půlky a já je měla pouze rozdělat, nebo nakrájet ještě jednou.

      Ferguda vedla dva trestance za uši a byla jim určitě připravená useknout prsty, Anzohovi zřejmě uši, protože to on byl vůdcem celého tohohle spiknutí. Jen představa, jak je soudí a oba pak oběsí bez úplného rozsudku, mě pobavila. Musela jsem si zakrýt pusu, jinak bych se zasmála a slízla bych si to taky. Ale nakonec dopadli celkem slušně. Měli jenom odnést bahno. A při jejich šikovnosti se v něm ještě vyváleli. Teta přišla a utírala si ruce po namáhavé práci, která nebyla až tak namáhavá. Když se na mě podívala, usmála se a já rychle krájela zeleninu, kterou chtěl nakrájet Pivak. Musel se ušklíbnout, protože jsem mu sebrala všechnu práci a on už nemusel nic dělat.

      S myšlenkou, že je po mně, pomalu jsem se otočila na tetu, která mě však mile objala se slovy, že nikdy neviděla takovou píli. Pivak chtěl něco namítnout, ale pusu nakonec zavřel. Potichu se vypařil kroky do stran a povedlo se mu předejít jakémukoliv pohledu. Mně však teta málem rozdrtila a udusila.

       "Ještě někdy ti zašpiní košili, tak tě potrestám s nimi." zašeptala mi vesele do ucha. Nyní mě už vážně děsila. Pivaku, Počkej na mě! To jsem chtěla zakřičet, ale mlčela jsem, protože jsme se příliš bála. Jen pár dní po jarmarku a teta už je stejně zlá, jako při mém příjezdu. A dneska bylo prvního září. Sedm hodin ráno. Školu tady asi nikdo moc neřešil. Musela jsem tady za těch pár týdnů vážně zhloupnout. Hlavně po jarmarku. Co se vůbec dělo po jarmarku? No...

      Byly tady všelijaké návštěvy. Museli mě seznámit snad se všemi našimi vzdálenými sousedy. Ani na jednu rodinu si však nepamatuji. Vím pouze o ryšavém klukovi a taky o kamarádovi od Pivaka, kterého jsme potkala na jedné nejmenované oslavě... Pivak se od té doby naštěstí nepopral s nikým.

      Náhle jsem slyšela zpěv. Zastavila jsem se u schodiště. Přemýšlela jsem, zda Thomias může vůbec chodit do školy, když má kapelu. Teda, měl by, ale ostatní lidi jsou hodně závistiví. Poslouchala jsem jeho novou písničku, zase složenou Pivakem. Byla krásná. Vyšla jsem vesele po schodech a opřela se o dveře a poslouchala, jak hezky hraje. Hlavou jsem kývala do rytmu, který jen tak z hlavy nedostanu, protože byl dokonalý. Thomias se skutečně snažil, už jako malý. Vždycky si bral kytaru nebo něco, čím vyťukával rytmy. Nás to vždycky bavilo. Pokud je jeho snem být rockovou hvězdou, pomůžu mu, jako ostatním. Ale vezmu to popořadě. Jako první je na řadě Damad. Nevím proč, ale jemu jsem se rozhodla pomoct jako prvnímu. Thomiasova hudba byla překrásná. Pak se dveře otevřely a já mírně spadla, ale zastavila jsem se. Podívala jsem se nahoru a dívala jsem Thomiasovi přímo do tváře. Mile se na mě usmál, pohladil mě po bradě a pak mě zase postavil. S úsměvem řekl, že poslouchat by se nemělo, a s černou brašnou v ruce, spíše přehozenou o rameno, a s kytarou na zádech si pomal vykračoval dolů. Uvědomila jsem si, že bych se měla nějak připravit do školy taky. Vyběhla jsem po schodech, abych našla ve své tašce nějakou kabelku nebo něco jiného. No... Nakonec jsem si musela odprosit Damada, zda nemá jednu do zálohy. Byl moje spása, což jsem mu taky řekla a mile ho objala. On stál ztuhle na místě, a když jsme ho pustila, zavřel hned dveře, ale já si všimla, že byl lehce rudý.

      Vlezla jsem rychle do společné koupelny, kde jsem taky potkala Anzoha a Peltera, jak se snaží ze sebe rychle smít bláto, aby mohli jít do školy. Prošla jsem okolo nich a oni si mě až potom všimli.

       "A co jako zaklepat?" vyčetl mi Anzoh lehce dotčeně. Byl poměrně bledý, v oblečení vypadal dalek líp. Kalhoty měli už oba oblečené, černé. Školní uniforma. Taky bych si ji měla koupit. Měli špinavé jenom ruce. Zašpinit si hned první den košili, taky bych nechtěla. Určitě by z toho měli průšvih. Připomněla jsem jim, že ani ne za hodinu začíná škola. Anzoh mě poslal do háje okamžitě a drhl si vlasy pod vodou. Když jsem odcházela, musela jsem se za nimi lehce poohlédnout. Vypadali tak rozkošně, když se snažili umýt si narychlo vlasy. Musela jsem se tiše zasmát. Pak jsem je nechala o samotě a zmizela za dveřmi. Na chodbě jsem se málem srazila s Pelterem, který už měl bílé triko, černou vestu a černé kalhoty. Copak je ta škola pro nějaké pohřešky, že mají všechno černé? Usmála jsem se. Také se na mě usmál a pohladil mě po vlasech. Moc mi je naštěstí nepocuchal.

       "Takže poprvé do školy, jo?" zeptal se mě s milým úsměvem. Lehce jsem ho musela štípnout, aby si uvědomil, s kýmže má tu čest. Věděl to, ale jen mě provokovat, aby si zachoval svou důstojnost. Spíše roztomilost. I v bílém triku vypadal dokonale. Vestu měl rozepnutou. Knoflíčky byly stříbrné, takže vynikaly v hromadě temnoty okolo.

       "Ano." usmála jsem se na něj a pak vesele skákala po schodech, zatímco se za mnou díval. Přemýšlela jsem, zda pojedu s tetou nakupovat, abych měla uniformu, jako kluci, nebo mi dá svou. Určitě nemůže být tak stará, aby ji ještě neměla někde na půdě. Zastavila jsem se a dívala jsem se před sebe. Proč najednou přemýšlím, jako vesnická holka? Sotva se však vrátím do reality, vidím tetu, jak se na mě usmívá a drží nové oblečení. Černou sukni, vestu a bílé triko. Usmála jsem se. Rozhodně dostanu své vlastní oblečení...

      Rychle mě nahnali do spížky, abych se převlékla, což jsem rychle vykonala, a pak vyběhla, navlíkajíc si ještě levou ponožku, zatímco už ostatní čekali u auta, jenom na mě. Až na Jianka a Thomiase. Jiank a Thomias mají školu už dávno za sebou. Přesto si Thomias sedl na místo vedle řidiče, vedle svého otce a poutá se pásy. Kytaru dal na zem, ale držel si ji nohami. Napadlo mě, zda školu už dodělal a nyní ho strýček doveze pouze na setkání s kapelou, aby mohli cvičit. Zase provokativně pískl, když jsem prošla okolo něj, a když mě chtěl plácnout, chytila jsem mu ruku, spíše jsem mu stiskal jenom malíček, až zakřičel a praštil se do hlavy, jak vysoko ji zvedl. Usmívala jsem se však a vlezla do auta. Sedla jsem si vedle Pivaka, protože jinde místo už nebylo. Pelter vypadal lehce pobledle, ale u něj to bývá normální.

      Strýc zatroubil na volant staré, zelené Škodovky Felicie, vystrčil ruku, stejně jako ostatní bratranci a já, a všichni jsme mávali tetě a Jiankovi, protože jako jediní dva zůstali doma, aby mohli pracovat. Auto zaškytalo, poskočilo, vyhaslo a pak zase naskočilo. Strýček jednou kopl a auto nadskočilo, popojelo a pak se rozjelo už normálně. S úsměvem držel jednou rukou volant, zatímco se druhou opíral. No jo, chtěl se předvést, to je mi jasné. Thomias byl jako jediný z nás připoutaný. Podíval se na mě.

       "Raději se připoutej." poradil mi. Já však zavrtěla hlavou a poklepala si na čelo, že musí být nějaký maniak. On pokrčil rameny a díval se zase před sebe, pevně držel svou kytaru, svůj největší poklad. Strýc se rozhlédl na jednu stranu, pak na druhou, zatroubil na rozloučení a vyjel na starou silnici z hlíny, která byla plná kamení. Nejdříve jel pomalu a klidně. Ale pak to začalo.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře