Pouto snů 12

5. únor 2016 | 07.03 |

   Lence se podlomila kolena a Jan ji rychle chytil za loket, aby nespadla na zem, zatímco já jen zmateně mrkal. Asi jsem slyšel špatně, nebo...? Steinberk? Ten namýšlený Hitler? Nemyslím si, že by to mohla být pravda, proto jsem se ujistil, zda náhodou nemluví o někom jiném. To už se na mě Patrik málem vrhl, zda si z něj hodlám dělat legraci, ale Jan ho v čas zastavil, aby mi tvář neupravil i on. Chvíli na to nastalo v malé místnosti hrobové ticho. Nakonec ho přerušila Lena svými vzlyky. Protože byli manželé, pořád k němu něco cítila. Nedivil jsem se jí. I přes tu velkou lásku k Janovi se nemohla jen tak odpoutat od svého manžela.

   Patrik navrhl, že ji odveze do nemocnice za ním. Souhlasila, však kroutila hlavou. Jan jí nakonec pomohl na vozidlo, které pořád neumím pořádně popsat, od Patrika a společně se rozjeli pryč z maloměsta, doprovázeni pohledy ostatních lidí. V malém prostoru chalupy jsme zůstali jen já a Jan. Díval se z okna a potom jeho pohled padl na můj notebook. Zeptal se mě, zda to jméno, které jsem použil, Viktor Schnee, je mé pravé jméno nebo jenom další lež. Nechápal jsem. Podíval se na mě a řekl mi, že mu Lenka řekla, co jsem jí v dopise psal a jak jsem se podepsal. Takže tahle drobná lež, která je spojila, je nakonec použita proti mně? No, popravdě lež to ani až tak moc není, ale je pravda, že jsem lhal ohledně svého jména. Posadil jsem se, přestože mě pak rozbolelo celé tělo.

   Steinberkova ochranka rozhodně miluje, když mají povoleno si z lidí udělat boxovací pytle. Ostatní, dva takové pytle seděly právě v této místnosti. Konečně jsem se odvážil zeptat se. Zajímal jsem se, zda kvůli mé náhlé, přespříliš zbrklé akci ho postihla ta mrtvička. Jan však zakroutil nesouhlasně hlavou do stran. Posunul si židli blíž k mé posteli a posadil se. Opřel se o ruce, lokty se opíral o ramena a vypadal, že hluboce přemýšlí, snad hledal ta správná slova, jako skvělý spisovatel, který nechce zklamat své čtenáře.

0001pt; text-align: left;">   "Když jsi mu to předtím řekl," začal konečně po tak dlouhé době ticha, "pochopitelně se začal smát, že to je čirý nesmysl. Lenka mu byla po celou tu dobu naprosto oddaná a nikdy by ho tudíž nenapadlo, že by mu jeho vlastní manželka mohla být nevěrná a milovat přitom jiného muže. I nyní mu svým odchodem za ním dokáže... že je jeho. A to si nepřeji. Není to muž hoden její lásky a krásy. Bije ji, přestože to skrývá. Je taková, jaká je, protože je jeho manželka." Podíval se na mě a trochu se přisunul blíž ke mně. "Avšak..."

   "Avšak?" zopakoval jsem po trapné chvíli ticha, kdy se mi díval do očí.

   "Avšak," řekl znovu to slovo a pokračoval: "Když jsi mu to řekl a jeho lidi tě odvedli, Lenka přestala tancovat a odmítala ho poslouchat. Okamžitě na sebe strhli pozornost. Ptala se ho, proč by nemohla milovat někoho jiného, zatímco on ji podvádí už takovou dobu s hospodyní odvedle. Strhla se menší rvačka mezi všemi, kteří se rozdělovali na jednotlivé strany, zatímco ta svině udeřila Lenku..." Odmlčel se, jakoby se snažil uklidnit. "Také jsem mu jich pár vrazil a řekl mu, že já jsem ten, kdo mu Lenku ukradl, jak on sám vykřikoval. Nestydím se za to, že jsem ho udeřil. A pak..."

   "Odešel?" dokončil jsem za něj zvídavě. Přikývl. Zbytek příběhu jsem slyšel od Patrika, takže nebylo potřeba déle vyslýchat. Chytil jsem se za hlavu. Svět sem i začal trochu točit. Stihl jsem se ještě zeptat, jak dlouho jsem byl mimo. Slyšel jsem něco na způsob dvou hodin, než jsem znovu odpadl do hlubokého spánku beze snů.

   Nevím, jak dlouho jsem byl zase mimo a kolik lidí se u mě prostřídalo, zda se mi někdo nedíval do notebooku nebo zda René nezavolal na číslo, které jsem si z jeho mobilu vytočil už minimálně podruhé za tu dobu, co jsem tady, protože vidět Toma jako první osobu hned po probuzení, zřejmě bych dostal mrtvici já a nepřežil bych ji. Když jsem se však probudil, nikdo vedle mě nebyl a místnost byla naprosto prázdná. Nevím, kolik bylo hodin ani co bylo za den. Když se mi povedlo vstát a prohlédl jsem se v zrcadle u postele, modřiny a drobné jizvy se už zacelily a skoro vymizely. Zuby jsem měl ještě trochu zakrvácené, tak jsem se je vydal umýt, to už po mně Tweety skočil radostí a skolil mě doslova k zemi, div mi nevyrazil dech svou radostí a skákal po mně, jako po nějaké mrtvole. Někdy skutečně přemýšlím, zda to čirou náhodou není baset v podobě bígla!

   Člověk by si řekl, že tady vyběhá nějaká ta kila, ale on snad ještě k tomu všemu přibral!

   Když se mi povedlo ho ze sebe shodit na tvrdou zem, neohrabaně jsem vstal, abych si umyl zuby a očistil obličej, přestože se o to už někdo předtím postaral. A musím uznat, že skutečně s citem a péčí!

   Sotva jsem se pořádně probudil, rozhodl jsem se, že si po delší době změním oblečení. Nehezky šlo cítit potem a krví. Takže to mohu rovnou vyhodit, protože po už to nevyperu, ani kdybych se snažil. Sundal jsem si ho a rozhodl se, že si vezmu nějaké jiné. Sotva jsem přešel ke své kabeli, někdo otevřel dveře. Ohlédl jsem se přes rameno a sledoval, jak Marie nese košík s nějakými věcmi. Věnovala mi pohled a zastavila se, dívajíc se na mě seshora dolů a zase nahoru. Naklonila hlavu trochu na stranu.

   "Tak snad se sluší říct dobrý den, když se setkáš s někým jiným," napomenula mě hned přísně. Potom se však pochybovačně ušklíbla a dodala: "A obleč se, jinak nastydneš. Venku už je celkem zima."

   Sotva jsem si uvědomil, co říkala. Měla pravdu. Chladný vítr pronikl dovnitř a připomenul mi, že jsem zde jenom v kalhotách bez trika. Zasmála se, když jsem se snažil najít něco vkusného a kroutila nade mnou hlavou, jako bych byl malé dítě. Najednou mě zarazila a dotkla se mé tváře. Trochu mi zakývla s hlavou a prohlížela si mé rány.

   "Měla jsem použít více citrónu," řekla trochu zklamaně a vydala se k mé posteli, aby vyndala čisté oblečení a jiné věci, které předtím vyprala. Nechápal jsem, o čem to mluvila, ale poděkoval jsem jí. Byl to snad její hlas, který jsem slýchával ve snu, který mi říkal, abych se koukal vzpamatovat, jinak si mě nehezky podá? Pousmál jsem se té shodě totožných hlasů a v duchu jsem jí poděkoval za její ochotu. Zeptala se mě, zda je mi už tak dobře, že tady tak poskakuji, jako čilé kuře po ránu, přestože je už odpoledne. Omluvil jsem se, že mi není moc do řeči, ale jen se pochybovačně zasmála.

   "Děkuji," řekl jsem konečně a ona se zarazila, když mi skládala košili. Otočila se na mě a zamrkala. Naivně se zeptala, o čem to mluvím, a já jí s menší radostí odpověděl, že jsem si vědom toho, že to ona se o mě starala. Na chvíli se zastavila, očima zabloudila do prostoru před sebou a potom mi složila košili. Jen podotkla, že nemá tušení, o čem to mluvím. I tak jsem jí byl vděčný. Pomohl jsem jí s košíkem. Popravdě řečeno jsem se musel zeptat, jak to všechno dopadlo. Dozvěděl jsem se, že starý Steinberk, manžel její sestry, se probudil o den dříve, než já a má se čile k světu.

   "Takže ho brzy pustí?" vyslovil jsem svou otázku a ona jen tiše přikývla hlavou spíše do strany, ale bylo mi jasné, že mám pravdu. Poupravila si vlasy za ucho a rozhlédla se kolem po přírodě. Připomenula mi, abych se moc nepřibližoval k jejich sídlu. Věnovala mi ještě jeden pohled se slovy, že příště to bude ona, kdo mě odtam ručně vyhodí a nebude toho litovat. Její oči však říkaly něco jiného. Pousmál jsem se. I ona se trochu usmála, byl to jen okamžik vteřiny, ale i tak mě to potěšilo a utvrdilo v tom, že i přesto, že se tváří, jako nelidská příšera, umí být milá a starostlivá. Pokud by nebyla, proč by si tolik přála sestřino štěstí? Vzala si košík zpátky a hrdým krokem ode mě kráčela z kopce dolů. Najednou se zastavila a otočila se na podpatku. "Zamysli se, proč jsi sem přijel a co tě zde pořád drží... Možná tady najdeš něco, po čem jsi celou tu dobu pátral a netušil o tom," řekla s menším úsměvem jen a odešla. Zmateně jsem se za ní díval. Kdo mi podobná slova už řekl?

   Vešel jsem zpět do toho malého prostoru a rozhlédl jsem se kolem. Jak dlouho jsem spal a ona se o mě starala? Jak dlouho jsem naslouchal jejímu přísnému hlasu a přitom spal, jako novorozeně? Pohlédl jsem na svůj notebook. Sice bych neměl, ale...

   Začal jsem znovu pracovat. Psal jsem tak rychle, jako nikdy. Myšlenky se mi střídaly jedna za druhou a ta nejlepší vždy vyhrávala. Vše, co se odehrálo během oslavy, před ní i po ní, vše jsem pečlivě zapsal. Nebudu litovat toho, když přijdu o vztahy s některými lidmi. O tom je má práce... Podíval jsem se před sebe. Ukazovat i ty nejhorší stránky lidí, kteří mi jsou blízcí. Přijdu o přátelské vztahy a získám něco nového. Opřel jsem se o stěnu. To mě naučil Tom; vytěžit z ostatních všechno, co je potřeba, abys uspěl. Pohlédl jsem do stropu. Co když však tuhle práci dělat nechci? Nikoliv tímto způsobem? Budou mé příběhy jiné? Horší? Opravdu je tak dobré říkat poupravenou pravdu? A co pravda samotná? Co když...?

   Z myšlenek mě vytrhl telefon vedle mé hlavy, až jsem sebou polekaně trhl. Neměl bych přemýšlet nad hloupostmi, napadlo mě a zvedl jsem ruku, aby si sluchátko přitáhl k uchu. Ozval se milý hlas Reného, který mi blahopřál k probuzení. A další dodatek mě překvapil. Řekl mi, že mi tady někdo něco poslal. Někdo?

   Když jsem došel na recepci, předal mi René jen obálku s erbem, který mě až děsil. Zhluboka jsem se nadechl a viděl Reného tvá, která mě přímo vyzývala, abych obálku otevřel před ním a přečetl dopis, který mi Steinberk sám napsal, nahlas.

   Vyptával se mě v krátkém dopise, zda bych se nechtěl dnes večer sejít. Pokud se mě chystal dodělat, zřejmě bych měl zavolat Tomovi a omluvit se mu, že jsem byl neschopný a nedokončil jsem tak příběh, který jsem mu slíbil a zůstával tady zbytečně takovou dobu, aby to dopadlo tak, jak to mělo dopadnout ihned. Co jsem měl dělat? Věděl, kde bydlím, a ujet bych už nemohl. Jízdenku bych už stoprocentně nesehnal. Zřejmě je na čase přiznal Tomovi, kde skutečně jsem, aby si přišel alespoň vyzvednout mé ostatky, pokud něco zbude. Poděkoval jsem Renému, že mi v podstatě on sám oznámil čas smrti, a vydal jsem se zpátky do chalupy.

   Celou tu dobu jsem seděl na zemi a Tweety putoval kolem dokola, čuchal okolo mě, zda náhodou nejsem mrtvola, do které by si mohl kousnout a najíst se pořádného masa, protože granule už nejedl, ani vodu nepil. Týral se snad sám pořád kvůli té pudlici?

   Když se blížil čas onoho setkání, podrbal jsem ho na hlavě, řekl mu, že musí být rozumný a až si pro něj Tom přijde, tak má jít s ním. Bude schopný najít mu lepšího pána, než jsem já. Soucitně mi dal packu na koleno a věnoval mi jeden z těch jeho praštěných úsměvů, ale byl jsem rád, že to udělal. Rozloučil jsem se s ním, naposledy řekl sbohem všemu kolem sebe a vydal jsem se ven. Na místo, kde jsem se měl setkat se Steinberkem a se svým dalším osudem. Přišel jen dokončit to, co začalo. Tak mu to ulehčím, napadlo mě.

   Zavřel jsem za sebou obojí dveře; na balkón i vchodové, aby se Tweety nedostal ven, přestože za mnou štěkal a kňučel; a vydal jsem se vstříc svému osudu.

   Sešel jsem kopec dolů a naposledy jsem se rozhlížel po té překrásné krajině kolem mě. Teprve až nyní si uvědomuji, o co všechno dnes přijdu. No, co se dá dělat – tuhle hru jsem rozehrál já, tak ji budu muset dokončit sám. Zhluboka jsem se nadechl, když jsem se vydal proti proudu řeky na místo, kde si mě pan Steinberk pozval. Kdybych nešel proti němu, změnilo by se něco?

   Na místo srazu jsem dorazil trochu předčasně, ale Steinberk tady už dávno byl, seděl v jakémsi červeném křesle přímo pro krále – typické pro vyšší šlechtu – a vedle něj stálo několik goril. Poznával jsem také ty, které mě předtím tak zřídily. No ovšem, přišel jsem, aby mě dodělali, to mi bylo jasné, tak ať už je to za mnou.

   Najednou ty dvě gorily vyrazily proti mně, ale nesly jakousi židli, tvoru doslova hodili přede mě. Jasně, mám se posadit, nemusí nic říkat. Učinil jsem tak. Seděl jsem naproti němu a zíral mu do těch klidných, modrých očí, které však hrozily čistou zkázou. Sice prodělal mrtvičku, ale pořád to byl muž, ze kterého byla cítit moc a síla nad tímto maloměstem na sto honů. Byl to pořád on, jehož slova všechny ovládala. Jako ve středověku. Začal kupodivu příjemný rozhovor, až mě ta atmosféra kolem nás zarážela. Bylo to až přespříliš přátelské!

   Vyprávěl mi o jejich rodu, kterého si tady všichni doposud vážili. No, spíše se ho báli, ale raději jsem mlčel. Poslouchal jsem, jakým hlasem to říkal. Pořád měl ten hrdinský, tvrdý hlas, který mi pořád připomínal jednoho německého fanatika. Najednou se mi podíval do očí a já měl strach, že to bude právě on, kdo na mě tentokrát zřejmě zaútočí.

   "Souhlasíte s tím, že půjdete Janovi za svědka?" zeptal se klidným hlasem a složil si ruce z klína, aby se mohl lépe opřít o opěradlo.

   V hlavě mi naskočila pouze jedna jediná věc... COŽE TO ZATRACENĚ ŘEKL?!

   "Jsem muž, který si umí přiznat porážku. A pokud bude Lenka šťastná, budu spokojený a s radostí poruším smlouvu, kterou jsem měl s její matkou... Nechť je jí zem lehká," řekl důstojným hlasem. Zamrkal jsem. Zeptal se mě, zda jsem si vědom toho, co se jim nešťastnou náhodou stalo. Ano, Marie mi něco o tom vyprávěla, ale mlčel jsem. Tu noc řídila Marie, a protože silnice byla příliš kluzká, nezvládla zatáčku a vrazili tak do protějšího auta, které řídila právě její matka. Když se mě zeptal, zda jsem pochopil jeho záměr kvůli této schůzce, přikývl jsem.

   Vstal a podal mi ruku. Raději jsem si s ním nepotřásl. Pochopil proč, omluvil se mi a řekl, že se ještě ozve ohledně data svatby. Ale poprosil mě, abych o tom před Janem i Lenkou pomlčel. Proč? Má to být přece jejich svatba, tak proč ji plánuje zrovna on? Stačí se přece jenom rozvést, ne? Když už si to vyříkali, bude to přece otázka chvilky.

   Sledoval jsem, jak mizí v zástupu několika lidí oblečených v černých oblecích. Dívali se na mě skrz sluneční brýle a doposud jsem cítil chladný pocit zezadu na krku, jakoby mi jeden z nich dýchal na holou kůži na zádech a přitom šeptal slova, že mě sejme během chvíle, až jeho nadřízený odejde. Ale nic se nestalo. Jen odnesli křeslo a židli a zůstal jsem naprosto sám. Přežil jsem.

   Když jsem se nad tím zamyslel cestou domů, bylo to naprosto logické. Už tak to všichni věděli. Mohl by si upevnit svou vládu tím, že přinutí Lenku zůstat s ním, ale tím by si znepřátelil dost lidí, takže ji nechal jít v zájmu vlastní hrdosti, přestože si však pověsti nijak nepolepší, protože tím dokazuje svou měkotu... Ne, lidskost. Viděl jsem ho možná celkově dvakrát za život, a přesto si nemohu pomoci, ale nepřestane mi připomínat onu historickou osobnost. Raději nebudu říkat její jméno nahlas, pak by tady možná mohla být Třetí světová válka právě kvůli mně a mé myšlence!

   Dorazil jsem domů při západu slunce. Marie mezitím dokončila umývání všeho mého špinavého prádla, až jsem se za sebe zastyděl. Pohlédl jsem na poloplnou kabelu a potom na Tweetyho, který seděl na posteli a sledoval mě smutnýma očima. Posadil jsem s vedle něj a pohladil ho po hlavě. Bylo mi jasné, že se zamiloval do oné psí dámy. Avšak její paní je přímo ledová královna a její sestra také. Podrbal jsem ho na hlavě se slovy, že doma mu najdu takovou slečnu, že si z toho sedne na zadek, sotva ji uvidí.

   Nevrle na mě zavrčel. Někdo je tady náladový, pomyslel jsem si, ale on se mnou tuhle myšlenku nesdílel. Podrbal jsem ho na zádech a vstal. Vyšel jsem ven na balkón a sledoval západ slunce. Nakonec trucoval vedle mě a pozoroval, jak se nebe pomalu mění na oranžovo-rudé.

   Posadil jsem se do trávy a přejel po jednotlivých stéblech prsty. Zadíval jsem se doprava směrem k horám a k lesu, za kterým se skrývalo sídlo Steinberků. Přemýšlel jsem, zda Lenka je pořád uvnitř toho velkého domu nebo už jde maloměstečkem k Janovi, aby mu oznámila tuhle novinu. Nebo mu už Steinberk poslal dopis, aby si s ním promluvil a navrhl mu toto řešení? Nebo mu to už došlo?

   Zahleděl jsem se na maloměstečko, na které pomalu dopadal stín z lesa a z hor před ním, které ho chránily před nehezkými pohledy zvenčí. Tady byl život pořád takový, jako před několika staletími kdekoliv jinde. Čas se zde zastavil. To bylo jedinečné na tomto místě. Díky tomu jsem byl schopen psát tak dobře. Můj příběh se blížil ke konci. Zbývala mi jenom jedna poslední věc; dokončit svůj příběh tak, aby všechny uchvátil a oni na mě nezapomněli. I přesto, že na mě lidé zde zanevřou ihned, sotva se to dozví.

   Položil jsem se do trávy a povzdychl jsem si. Sledoval jsem jasné nebe, které se pomalu měnilo na paletu barev. Tolik se toho událo během pár dní od doby, co jsem tady přijel, a přitom mi to připadá jako včera, kdy jsem opustil svůj malý byt na předměstí. Když jsem se jen tak díval do nebe, přemýšlel jsem, že se můj nejvyšší počet snesitelných lidí zvýšil na dost vysoké číslo. V podstatě... už strach z lidí ani tak moc nepociťuji. A potom jsem si něco uvědomil. Něco, po čem jsem toužil celou tu dobu předtím a nyní na to zapomněl. Bylo to tak zřejmé... ale já na to zapomněl kvůli sledu událostí kolem mě.

   A přesto...

   "Už mě tady nic nedrží," řekl jsem si tak upřímným hlasem, jak jsem mohl, abych si uvědomil, že to myslím smrtelně vážně.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře