Až tě znovu uvidím 2

6. únor 2016 | 07.00 |

   Někdo najednou zaklepal na dveře.

   S nadějí v uslzených očích jsem se k nim podíval a doufal jsem, že se mámě povede je nějakým zázračným způsobem otevřít, jinak mi mí bratři pomalují celý obličej nebo udělají něco s očima, na které právě Henry mířil fixem a nebezpečně se k nim přibližoval, zatímco mě Harry držel, abych se moc nekroutil. Chtěl jsem volat o pomoc, ale bylo mi jasné, že mi máma neuvěří a budu ji jenom více trápit.

   "Kluci, otevřete!" ozvala se máma přísně. "Táta se za Vámi přišel podívat."

   Henry a Harry zpozorněli, posléze mě pustili a rozběhli se ke dveřím a dělali, že teprve vstali a jsou rozespalí, zatímco jsem ležel na zemi a rozdýchával svůj první infarkt ve čtyřech letech, kdy mi mí bratři málem pokreslili obličej nebo hůř, vypíchli oko.

   Sotva ti dva andílci zmizeli, ještě chvíli jsem ležel na zemi a snažil se rozdýchávat skutečnost, že skutečně sloužím svým bratrům jako náhrada za hračky, kterých měli i tak dost. Ale zřejmě jsem byl o dost zajímavější hračkou. Když jsem se uklidnil, povedlo se mi posadit se. Pohlédl jsem váhavě ke dveřím s menším strachem, že tam jeden z nich stojí a pozoruje mě celou dobu. Naneštěstí tam nikdo nestál a já si mohl oddychnout. Po chvíli jsem se zvedl, ale až na podruhé, a nohy se mi i tak klepaly, jako bych je měl ze želatiny. Musel jsem se opřít o jednu z těch prokletých postelí mých bratří.

0001pt; text-align: left;">   Když jsem se dostal ke dveřím a vykoukl z nich, viděl jsem, jak matka objímá oba mé bratry a láskyplně je hladí po vlasech. Nabral jsem trochu odvahy a vydal jsem se k nim. Chtěl jsem jí říct, co mi dělají, opravdu chtěl, ale stačil pohled těch dvou ďáblů v dětských tělech a já zkoprněl a zůstal stát na místě, jako voják, kterému nebyl dán povel k pohybu. Tvrdit, že jsem se neklepal, lhal bych. Když kolem mě proběhli jako dvě spokojené dospívající děti, vydal jsem se teprve k matce.

   Zoufale jsem v ní hledal něco, co jsem jednou viděl v televizi; onu útěchu v jejím objetí a lásku, kdykoliv by mě pohladila, avšak její přivítání bylo až příliš mrazivé, abych nepochopil, že nejsem vítán. Nic jsem v jejích očích nenašel. Ona láska, která z nich zářila, když se dívala na mé dva bratry, v nich hned zmizela a změnila se na pevný led, kdykoliv se jimi podívala na mě. Proč? V čem jsem byl jiný, než bratři?

   A potom jsem ho konečně uviděl.

   Muže, kterého jsem měl nazývati otcem, ale nepoznával jsem ho. Matka se na něj zamračila a prošla kolem něj, jakoby tam vůbec nebyl. Loudavě jsem se vydal k němu, ale to už mě porazili na zem mí dva bratři, kteří k němu utíkali a s radostí ho vítali, objímali a tahali ho do našeho pokoje, zatímco si stěžovali, že jim jako parazit ubírám prostor a svobodu. To už otec zle vrčel na matku, proč mi nenechala nějaký vlastní pokoj, nebo ještě lépe; proč mě nenechala v tom malém, který mi zřídili. To už se na něj matka obořila, že přes tři roky se o nás vůbec nestaral a teď si hraje na hrdinu.

   Zmateně jsem hleděl z ní na toho muže.

   Podíval se na mě a řekl mámě, aby si to vyříkali o samotě, takže ji násilím zatáhl do jakéhosi pokoje. Henry a Harry běželi ke sklu a snažili se něco vidět skrz, zatímco se ozývaly rány. Já jsem tam stál a netušil jsem, co se děje. Ti dva to zaujatě sledovali a po chvíli se na mě podívali a mračili se. Chtěl jsem před nimi utéct, ale chytili mě. Vyčítali mi, že je to moje vina, zatímco mě štípali a tahali ke skříni. K tomu místu jsem měl respekt od dětství. Bál jsem se ho. I kdybych měl stejnou sílu, jako oni, vím jistě, že bych jim nestačil, protože na mě byli dva. Zavolal jsem mámu s nadějí, že mi pomůže, ale to už se za mnou zavřely dveře skříně.

   A všechno se mi z předešlých let opakovalo, zatímco jsem plakal a prosil je, aby toho nechali.

   Najednou jejich rány utichly a já zpozorněl. Opatrně jsem se zapřel o dveře. Šly otevřít. Trochu mě to děsilo, ale i tak jsem se rychle dostal z tísněného prostoru a opatrně se blížil k pootevřeným dveřím, odkud jsem slyšel hlasy svých bratrů a matky. Pohlédl jsem za zvukem bouchajících dveří. Otec odešel a vzal si něco z ledničky a na stole ležela mámina peněženka modré barvy. Byla to barva, kterou jsem míval rád už jako malý.

   Svůj pohled jsem vrátil k pootevřeným dveřím a loudavě jsem se k nim přiblížil, zpoza nich jsem slyšel vzlyky a hlasy mých bratrů.

   Pamatuji si ty samé rány, které jsem slyšel skrz dveře, jako malý, stejné rány, které jsem měl schytat já, zatímco mě máma tiskla k prsům a bránila. Když jsem otevřel dveře a nakoukl dovnitř, Henry a Harry objímali mou plakající mámu, zatímco ona seděla na zemi a pevně je svírala ve svém objetí. Vypadali jako rodina... Nepotřebovala dalšího. I přesto jsem se k nim přiblížil a setkal jsem se se zlými pohledy svých bratrů. Hned jsem se zastavil. Když mi Henry ukázal, abych šel do kouta, a nic přitom neřekl, učinil jsem tak. A jen tiše jsem pozoroval, jak je máma tiskne k sobě a oni jí slibují, že ji nepustí. Pochopil jsem. Jsem nejmladší, až třetí potomek. Nemám právo ji utěšovat. Život s mými bratry mě už jako malého naučil, že to co oni řeknou nebo chtějí, to se musí také stát. I kdybych se snažil to změnit... Nijak by mi to nepomohlo a jenom bych více trápil mámu.

   Trochu malé naděje mi svitla, když mi máma řekla, že mě vezme do školky. Byly mi už čtyři roky, nemohu přece zůstávat doma. Navíc začala škola mým bratrům, takže by se o mě neměl, kdo starat. Jejich péči bych rozhodně oželel, ale netušil jsem, co to ta školka je.

   Když mě tam ono osudné pondělí doslova tahala, váhavě jsem se ohlížel za naším panelákem, ale věřil jsem jí, že pokud tvrdí, že je to nejlepší rozhodnutí, tak jsem jí věřil. Vykládala mi, že si tam najdu kamarády, poznám nové lidi. Trochu rychleji dodala, že bych s nimi mohl také chodit domů, aby se ona nemusela nervovat nebo aby mí starší bratři měli čas na studium do školy. Jenom tiše jsem přikývl.

   Udělám vše, co si bude přát, hlavně aby se začala konečně usmívat i na mě. Budu vzorný syn, budu ji poslouchat, vyhnu se problémům... Jenom pro ni, abych konečně viděl úsměv, který věnuje jen a jen mi, aby se na mě dívala stejnýma očima, jako na Harryho a Henryho. To bylo mé přání. Aby mě uznala jako svého syna.

   Došli jsme před velkou šedou budovu ve tvaru krychle. Měla několik oken nad sebou, stejně jako náš panelák. Vedle budovy byla obrovská zahrada s všelijakými hračkami a kolotočem, který jsem viděl poprvé v životě. V některých oknech v přízemí byly všelijaké malůvky nebo vyvěšené obrázky, nepříliš povedené. Zazvonila na černý zvonek a ukázala mi na něj se slovy, abych každé ráno zmáčkl tenhle a ne ten bílý vedle něj. Rozumně jsem přikývl a pokusil se natáhnout, abych to zkusil, ale praštila mě po ruce. Bolelo to. Ale i tak jsem zjistil, že tam nedosáhnu. Rozhlédl jsem se kolem a spatřil jsem jakousi modrou židličku. Odpojil jsem se od ní a zkusil jsem na ni vylézt, přestože se kymácela ze strany na stranu. Zamžoural jsem očima ke zvonku, na jeho výšku a přemýšlel jsem, zda bych na té židličce na zvonek dosáhl či nikoliv. Když se otevřely dveře, slezl jsem ze židličky a oprášil ji, aby nebyla špinavá od mých bot. Matka mě posunula před sebe.

   "Dobrý den, můžeme Vám nějak pomoci?" zeptala se mladá žena v brýlích a s ryšavými vlasy, jako srst od veverky.

   Představila sebe a potom mě. Žena se na mě podívala a mile se na mě usmála. Byl to překrásný úsměv ženy, kterou budu potkávat další roky a budu ji milovat a obdivovat už od samotného počátku. Jmenovala se Dáša a hned nastavila ruku, aby si s ní matka potřásla, a potom ji kupodivu dala ke mně. Matka mě k ní popostrčila a já se na ni váhavě podíval. Copak se mě chce zbavit? V čem jsem udělal chybu? Oči se mi trochu zaleskly. Dáša se však na mě mile usmála a dala ruku dolů a dřepla si.

   "Neboj se," řekla mi vlídným hlasem a spravila si brýle, které jí padaly z nosu, "Nechci tě odloučit od maminky, ale tvoje maminka musí na chviličku do práce a potom si tě přijde vyzvednout. Já jsem tady jako tvoje starší sestřička, takže se mě nemusíš bát, Jamesi."

   Všechno mi to říkala tak, abych to pochopil, a navíc s tak překrásným úsměvem, že jsem se na ni nemohl přestat dívat. Nakonec jsem tiše přikývl a ona se uculila víc. Vstala a popřála mé mámě šťastnou cestu a zeptala se, zda si pro mě přijde nebo přijde můj táta. Máma se zamračila a řekla, aby mě dovezla přímo ona a odešla. Dáša zmateně zamrkala a trochu koktavě se s ní rozloučila. Potom se podívala na mě a svraštila obočí, jakoby přemýšlela. Potom se na mě znovu mile usmála. Úsměvů měla na rozdávání...

   "Takže, Jamesi, půjdeme spolu dovnitř?" zeptala se mile a nastavila před sebe ruku, znovu. Tentokrát jsem už dlouho neváhal a opatrně ji chytil za ruku. Měl hebkou, teplou ruku, jako máma tehdy, když mě vezla z nemocnice k nám domů. Trochu stydlivě jsem se na ni usmál a ona mě vtáhla dovnitř. Pomohla mi z bundy a z bot a opět mi nastavila ruku. Hned jsem jí ruku radostně chytil. Byla skutečně jako starší sestra a já věděl, že si ji ihned oblíbím, už nyní jsem ji měl rád, tak jako bratry, ne-li dokonce víc.

   Dáša mi ukazovala všelijaké věci, mluvila pomalu, abych si vše zapamatoval a rozuměl jí. Nemusela mluvit na mě až na úplně hloupé dítě, ale asi tento způsob mluvy použila, protože ne každé dítě bylo tak vnímavé hned první den, jako já. Kdykoliv jsem se jí na něco zeptal, s radostí mi odpovídala tak, abych to pochopil. Konečně jsme došli do velké místnosti, nikdy jsem tolik místa neviděl, a tak jsem se váhavě vydal kupředu. Dáša mi říkala, že si určitě zamiluji místní děti, protože jsou všechny milé a hodné. No, měl jsem obavy, přiznávám se; jediné děti, které jsem zatím potkal, byli mí záškodničtí bratři, a ti mi dali jasně najevo, co takovéhle děti umějí. Trochu jsem se za ni schoval a ona se jen zasmála, že se stydět vůbec nemusím a posunula mě před sebe. Hned volala na děti kolem, aby se se mnou přišly seznámit a přitom mě s rukou na rameni uklidňovala, že se mi nic nestane. Nevěřil jsem jí. Měl jsem strach z lidí kolem mě. Bylo jich hodně.

   Ale pro dobro Dáši zkusím ten nejmilejší způsob přivítání, který mě napadl. Budu ji kopírovat. Takže, nasaď úsměv, Jamesi, a snaž se, aby tvé oči neprozradily, že máš strach a že odsud chceš utéct.

   Pomalu jsem zvedl ruku a zamával svým vrstevníkům na pozdrav. Zmateně na mě koukali, jenom jeden klučina, přibližně v mém věku, se na mě mile usmíval a také mi zamával. Ostatní měli prázdné oči a netušili, co si o mně mají myslet, a zkoumali mě, zatímco mě Dáša představovala. Onen kluk ke mně hned přišel, prapodivnou chůzí ze strany na stranu, a hned ke mně vystřelil ruku a představil se mi jako Matthew. Podíval se mi do očí a viděl jsem v nich něco, co ještě nikdy předtím. A zalil mě pocit jakéhosi tepla uvnitř, když jsem si ty jeho překrásné zelené oči prohlížel.

   Váhavě jsem mu ruku stiskl a on s tou mou rychle zatřásl, až jsem málem spadl na zem na břicho anebo na záda. Sílu měl tedy obrovskou. Ale i tak jeho stisk mi dával jakousi jistotu, že to bude osoba, které budu moci plně důvěřovat. Nikdo další jeho akt nezopakoval, nikoho jsem tam neznal. Dáša nám řekla, že si na chvíli musí odskočit, ale brzy se zase vrátí. Bylo nás tam celkem deset. Zbylých osm dětí se na mě nehezky dívalo a Matthew mi mezitím vyprávěl jakési příběhy. Pohledy ostatních mě však děsily.

   Celý den jsem v podstatě strávil jenom s Matthewem, který nepřestával mluvit a mluvit, ale přitom mě vše, co říkal, zajímalo. Vyprávěl mi o jeho výletu s babičkou k velkému, modrému moři, které jsem viděl jenom v televizi. Prý bylo překrásné, ale slané, nechutnalo mu, když tu modrou vodu zkusil. Zasmál jsem se, že to by mu mělo dojít. Hned našpulil pusu a poradil mi, abych si z něj neutahoval, nebo mi ještě ukáže.

   Pomalu, ale jistě jsem věděl, že bude mým jediným přítelem tady. Když jsem zjistil, že bydlí jenom pár ulic od nás, nemohl jsem být šťastnější. Nebudu tak muset trápit mámu a bratry, aby pro mě pokaždé přišli, můžu chodit s Matthewem a trávit s ním tak drahocenný čas, kdy jsem se mohl uvolnit a usmívat se. Matthew mi řekl narovinu, že se mu zdám sympatický, a jako jediný ho také pořád poslouchám, jinak ho máma vždycky okřikuje, že příliš mluví. To si nemyslím. Zamiloval jsem se do jeho hlasu a nemohl jsem ho přestat poslouchat.

   Vždycky mě doprovodil až ke dveřím a pomohl mi dosáhnout na příliš vysoce daný zvonek našeho bytu a smál se, že jsem neuvěřitelně malý. Za to jsem ho vždycky štípl jemně do ramen, aby si ze mě neutahoval, nebo ho ještě předrostu a on to vzal jako sázku. Avšak bylo mi jasné, že jeho předrůst nemůžu, nechci. Chci k němu vždycky vzhlížet a poslouchat ho, jako doposud. Byl to můj úplně první přítel a já si přál, abych ho nikdy nemusel ztratit kvůli své vlastní skromné, uzavřené osobnosti.

   Zamával mi na rozloučenou, když se rozezněl bzučák a já mohl vejít dovnitř. Vyběhl jsem schody nahoru, chtěl jsem oznámit svým bratrům tu novinu, že mám kamaráda, ale přemýšlel jsem, zda bych jim to neměl říct všem, abych se zbytečně nerušil.

   Zaklepal jsem na dveře a čekal. Nic se nedělo, tak jsem se natáhl pro zvonek a zazvonil. Už jsem však slyšel nahněvaný hlas jednoho z dvojčat. Zněli naprosto totožně, takže jsem nebyl schopen určit, který z nich to právě nadával, ale když se otevřely dveře, podle zlosti v očích jsem poznal Harryho. Zamračil se víc, když se podíval dolů a všiml si mě. Odešel od dveří zpátky do pokoje a zabouchl za sebou dveře. Já opatrně zavřel vchodové dveře a sundal ze sebe bundu a boty. Pravděpodobně zapomněli, že jsem byl dneska poprvé ve školce. Asi toho mají moc do školy, tak jsem se rozhodl, že je rušit nebudu a šel jsem do obývacího pokoje, kde jsem se usadil na sedačku a přemýšlel jsem, o čem bych zítra mohl s Matthewem mluvit. Dnes mluvil celý den on, takže jsem se toho o něm spoustu dozvěděl. Nemá rád hrášek. To byla hned druhá věc, kterou mi sdělil, hned po svém jméně. Zasmál jsem se té hezké vzpomínce.

   Pomalu se blížilo k osmé hodině večerní a máma se pořád nevracela. Měl jsem trochu obavy, vždycky bývala doma, už když bylo na budíku sedm hodin. Čísla jsem se naučil rychle, byla to jedna z mála věcí, kterou mě máma učila předtím, když měla čas, než jsem šel do školky. Říkala, že pokud se hodiny nenaučím den předtím, budu muset ve školce spát a to jsem tehdy nechtěl. Nyní bych se tam ani nebál zůstat delší dobu. Možná, že bych se mohl zeptat Dáši, zda bych tam skutečně nemohl být, a možná, že by tam se mnou zůstal i Matthew, protože říkal, že bydlí s babičkou, protože jeho máma je zrovna v zahraničí v Německu. Na mapě jsem přejížděl po všelijakých názvech a písmenkách, kterým jsem nerozuměl a své bratry jsem obtěžovat s otázkou, co je to Německo nebo kde je Německo, nechtěl. Nakonec jsem si pomyslel, že je to asi nějaké hezké místo, třeba obchod se sladkostmi.

   Krátce na to mi zakručelo v břiše. Ve školce jsme měli na oběd nějakou podivnou zelenou hmotu, kterou Dáša nazývala špenát, ale hned vzápětí dodávala, že je to železo. Takže nevím, co jsem z toho snědl, ale moc mi to nechutnalo.

   Ale i přesto se mi první den ve školce skutečně líbilo. Poznal jsem hned nového kamaráda a brzy si jistě najdu i dalšího. Možná, že bych mohl zkusit oslovit i holky, ale ty mi připadají příliš nafoukané.

   Když jsem se ujistil, že Henry a Harry opustili koupelnu, zavřel jsem se do ní sám. Zamykat jsem se nesměl, to mi máma zakázala, takže jsem jenom zavřel a nechal napouštět vodu a pozoroval vznikající pěnu, praskal jsem bublinky a smál se tiše, abych je nijak nerušil.

   Voda byla příjemně teplá a já měl pocit, že se v ní pomalu rozpouštím, jako šlehačka v létě nebo trubička v horkém kakau. Hrál jsem si s poletujícími bublinkami a snažil jsem se krotit svůj smích. V tomhle jsem byl ještě dítě. Miloval jsem bublinky.

   Po nějaké chvíli voda už nebyla tak příjemně teplá a mně zamrazilo po celém těle. Raději jsem vylezl v čas, přehodil přes sebe župan a uvědomil si, že mé pyžamo zřejmě zůstalo na posteli. Nejistě jsem se nadechl s myšlenkou, že budu rušit své bratry, ale nemohu zůstat jenom v županu. Opatrně jsem zaklepal na dveře a trpělivě čekal, až mi Henry přišel otevřít. Podíval se na mě od hlavy až k patě a zase zpátky, než zřejmě usoudil, že můžu jít dovnitř. Div mě mezi dveřmi rovnou nepřivřel. Harry nevrle vzhlédl od sešitu a potom se očima zase vrátil dolů. Jen jsem si vzal své pyžamo a zmizel jsem, zatímco za mnou dvojčata nehezky dívala. Oddychl jsem si, když už jsem byl v bezpečí zase za dveřmi.

   Nechtěl jsem je už rušit, tak jsem nakonec zůstal v obývacím pokoji, přitisknutý k topení, které jako jediné hřálo, v županu a v pyžamu, doufajíc, že se máma brzy vrátí domů. Už bylo deset večer a světlo v našem pokoji, tedy spíše v pokoji mých bratrů zhaslo. Zalitoval jsem, že nejsem uvnitř, protože je budu muset zase budit.

   Rozhodl jsem se tedy, že půjdu do postele a s mámou se přivítám až ráno. Otevřel jsem pomalu dveře a doufal jsem, že nevrzaly příliš nahlas, aby je nevzbudily. Stejně pomalým způsobem jsem je také i zavřel a po špičkách jsem šel pomalu pokojem až ke své matraci.

   Schoval jsem se do rohu pod peřinu a přál si, ať už je ráno.

   Probudily mě hlasy a já se rozespale podíval kolem sebe. Peřina mi kryla celkový rozhled. Nechtěl jsem vstávat, ale už se mi nepovedlo znovu usnout. A tak jsem se posadil a sundal si z hlavy peřinu. Viděl jsem na budíku přibližně pět hodin, pokud jsem správně zaostřil do tmy na digitální hodiny na Henryho stolu. Když jsem se podíval do tmy místnosti, viděl jsem jenom dva obrysy, jak se opatrně pohybují po místnosti.

   Rozespale jsem oslovil jednoho ze svých bratrů a oba obrysy se zastavily. Najednou mě oslepilo prudké světlo z lampičky, až jsem pevně sevřel víčka, abych si ochránil oči od toho prudkého světla.

   "Proč nespíš?" zeptal se mě Harry zle. Protřel jsem si oči a zamžoural jsem k nim, abych se ujistil, že to mluvil Harry. Pokrčil jsem rameny. Nevím, co mě probudilo, a lhát jsem jim nechtěl.

   Oba se ke mně nebezpečně blízko přiblížili, takže mě přitiskli na stěnu. Zmateně jsem na ně zamrkal. Zeptal jsem se, co se děje. Zkoumavými pohledy si mě oba prohlíželi a potom odtáhli. Aniž bych čekal jejich přímý útok, Henry mě uzemnil a držel pusu, zatímco mi Harry říkal, abych byl zticha s dodatkem, že nechci přece vzbudit mámu. Váhavě jsem přikývl. Polekaně jsem je oba sledoval. Co se dělo?

   A po chvíli jsem pochopil, když jsem viděl, že Harry drží propisku a drží mi hlavu u země, abych se nehýbal. Copak je to ještě nepřešlo?! Začal jsem plakat a snažil jsem se vykroutit z Henryho sevření, který na mě mezitím seděl, aby mě udržel u země. Prosil jsem Harryho pohledem, aby mi neubližoval, nic jsem jim přece neudělal... nebo snad ano?

   Nakonec jsem jen naneštěstí skončil s pokreslenou tváří, krkem a sebrali mi horní díl pyžama. Když jsem se krčil v rohu a třásl se zimou a strachy, oba mezitím spokojeně usnuli. Jako by jim každý den chybělo mě nějak potrápit. Snažil jsem se uklidnit, ale nešlo mi to. Tiše jsem plakal, ale kousal jsem se do ruky, abych nevydal ani hlásku. Měl bych to říct mámě... Měl bych jí říct, co mi dělají, jak mě trápí... Ale věděl jsem, že bych ji jenom trápil a stejně by mi nevěřila. V jejích očích byli mí bratři naprosto dokonalí, neškodní, hodní synové, které milovala. A já? Jak bych vypadal? Jako věčně nespokojený nejmladší člen rodiny, nespokojený především se svým životem.

   Rozhlédl jsem se po pokoji, abych se ujistil, že už spí, a přikryl se peřinou. Ale usnout jsem už nemohl. Povedlo se mi alespoň přestat plakat. Kluci by přece plakat neměli... To vždycky říkala máma.

   Když jsem slyšel matčin hlas, rychle jsem vstal a šel ji obejmout, až se na mě zmateně podívala a hned sen a mě zamračila, abych si šel umýt tvář. Chtěl jsem jí vysvětlit, co se stalo, ale abych ji netrápil, jsem ji beze slova poslechl.

   Smyl jsem ze sebe hanbu, kterou jsem si přál smazat úplně... a šel jsem se nasnídat spolu s nimi. Máma pobíhala kolem mých bratrů, líbala je na tvář, dával ji svačiny, bavila se s nimi, jaký byl jejich školní den, ale mně se ani nezeptala, jak jsem se měl. Pamatuji si, že mi Matthew včera řekl, že na to, že jsem poprvé v školce, jsem už poměrně starý. Chtěl jsem se mámy zeptat, proč jsem nešel do školky dřív, abych ho mohl potkat, ale nenašel jsem odvahu, tak jsem se jen usadil na židli a čekal. Vůbec na nic se mě nezeptala.

   Nakonec jsem byl i rád, že se na nic neptala. Snad pouze jednou na mě promluvila, když rychle pila hořkou kávu, zda si pamatuji cestu domů. Přikývl jsem, když jsem kousal do rohlíku. Tak mi narovinu řekla, že nestíhá, takže se do školky musím dostat sám. Bylo mi do pláče. Její jediná slova, která ke mně prohodila, byla tak nehezká. Možná, že mi to jenom tak připadalo, možná byla skutečně tak moc zaměstnaná, že nestíhala. Abych ji nestresoval víc, jen jsem přikývl na srozuměnou.

   Počkal jsem, až se mí bratři převlečou do školních uniforem. Využil jsem čas a šel jsem si opláchnut obličej a umýt zuby, abych nešel se špinavou pusou do školy přes celé sídliště do středu města. Vlasy jsem si také trochu poupravil. Musel jsem je doslova zkrotit, protože jsem je měl na všechny strany. Matthew je měl překrásně tmavě hnědé, jemu rozcuchané vlasy slušely. Na mně vypadaly jako... něco nepopsatelného, takže jsem si je musel učesat do prapodivného účesu. I když jsem počítal, že mi je vítr zase rozhodí na všechny strany.

   Stihl jsem to tak akorát v čas, a vyhnul se svým bratrům, kteří se mě pokoušeli ihned chytit, sotva jsem vyšel z koupelny, ale povedlo se mi v čas zavřít za sebou dveře do pokoje, a tak se o dveře ozývaly jenom rány. Když se jich máma rozčíleně zeptala, proč buší do dveří, stěžovali si, že jsem jim zamknul před nosem. Bránit se slovy, že to není pravda, nepomohlo, jen jsem mámu více podráždil a mě to potom mrzelo.

   Rychle jsem se převlékl do pořádného oblečení, aby mi nebyla zima a šel jsem jim otevřít. Div mě nepovalili na zem silou, kterou otevřeli. Harry a Henry mi ihned vlepili pohlavek za to, že jsem jim odporoval a mně bylo jasné, že si to odpoledne ještě vyberou i jinak.

   Máma se mnou zatřásla a poradila mi, abych se konečně probudil, protože trucování mi nijak nepomůže. Jen stěží jsem držel slzy. Měl jsem na chvíli pocit, že mě má vlastní rodina skutečně nemiluje, že by jim bylo lépe i beze mě, ale zbavil jsem se té hloupé myšlenky.

   Když jsem konečně vyběhl z bytu, nebyl jsem nikdy šťastnější, když utíkám po schodech, div po nich rovnou nepadám.

   Vyběhl jsem ven ze dveří, které jsem musel s námahou přitáhnout k sobě, aby mě pustili ven, ale hned jsem se zarazil, když na mě z dálky troubilo černé auto. Trochu mě zamrazilo v zádech. Pamatuji si, jak Harry a Henry vtipkovali, že černá dodávka unáší malé děti.

   Naneštěstí tomu tak nebylo, a když se auto přiblížilo, mával mi zpoza skla usměvavý Matthew a otevíral mi dveře toho velkého vozu. Musel mi pomoci dovnitř, přestože jsem mu říkal, že je nechci otravovat.

   Poznal jsem jeho babičku, stejně milou dámu, která jistě Matthewa vychovala. Hned se mi představila. Jmenovala se Karolína a voněla po mýdle a nějaké přeslazené voňavce. Její tvář byla plná vrásek, ale když se usmála, všechny hned zmizely.

   Matthew si mě dobíral, že se ani pořádně umýt zrána neumím, takže mi hned kapesníkem utíral tvář. Neuvědomil jsem si totiž předtím, že možná ona propiska nešla smýt až tak snadno, jak jsem si myslel. Byl jsem mu vděčný, ale zároveň jsem se cítil poníženě. Babička se jen smála, zda jsem si hrál se svými sourozenci, na což mě zamrazilo v zádech. Byl jsem rád, že Matthew se hned chopil příležitosti, a začal jí vykládat, že mu včera volala máma, když už spala, a co po něm chtěla. Zhluboka jsem si oddychl a schoval se trochu do sedačky.

   Nevím proč, ale slyšet jeho hlas mě uklidňovalo.

   Babička Matthewa, Karolína, se mě ptala, zda bych s nimi nechtěl každé ráno jezdit. Nezapomněl cestou také zmínit, že Matthew se o mně už včera zmínil, na což se Matthew trochu zle ozval, ale viděl jsem, že se červená. Nemohl jsem se nezasmát. Nevím proč, ale tato atmosféra mi připadala příjemná, rodinná. Na její otázku jsem trochu zaváhal; moc bych jí chtěl okamžitě říct ano, ano... ve všech jazycích, které bych mohl znát... ale co když jim budu vadit? A co mi na to řekne máma? Neměl bych se bavit s cizími lidmi, ale Karolína je milá a Matthew je kamarád. Znám ho sice jeden den, ale už teď ho znám lépe, než své bratry za celou tu dobu.

   Po chvíli ticha, kdy sen a mě už nejistě podívala, jsem přikývl a usmál se na ni. Matthew se zaradoval, rozcuchal mi vlasy, takže má snaha zkrotit si je přišla vniveč, a objal mě radostí, že už nebude muset jezdit sám s babičkou. Usmál jsem se a objal jsem ho také.

   Bylo to příjemné zjištění, že mu má přítomnost skutečně vadit nebude, a že si mě nevšímá jenom z lítosti.

   Karolína s námi šla až ke dveřím a zazvonila na zvonek, přestože se Matthew snažil doskočit a stisknout ho sám, poradil jsem mu sice můj nápad se stoličkou, ale Karolína byla rychlejší. Matthew trochu našpulil pusu, že příště to stiskne on sám, na což se Karolína jenom pobaveně smála. Měla překrásný smích a milující hlas. Pohladila Matthewa po hlavě, ale on jí ruku nevděčně sundal. Co já bych dal za to, kdyby mě někdo takto pohladil...

   Slyšela mou myšlenku a pohladila po hlavě mě. Trochu jsem se za sebe zastyděl, ale nic jsem proti jejímu dotyku nenamítal.

   Když se konečně otevřely dveře, Dáša nás hned vesele uvítala a pozdravila paní Karolínu. Karolína se s námi rozloučila, popřála hezký den a zase sešla po schodech. Hned na konci se však zastavila a zeptala se, zda Matthew půjde domů sám, nebo pro něj má přijet. Matthew jí už však nevděčně poslal pryč a Dáša se smála, aby nebyl zlý na tak milou babičku. Já se s ní jenom zdvořile rozloučil a pozdravil Dášu.

   "Jak tak vidím, už jste se celkem spřátelili," usmála se na mě mile a dřepla si, aby si nás oba pořádně prohlédla.

   Byla to skutečně zajímavá osůbka.

   Pro jistotu mi zopakovala věci, jako první den, neptala se po mé mámě, jakoby už neexistovala, a opustila nás, když zazvonil zvonek. Matthew podotkl, že by na mě mohli někdy počkat před domem, pokud bych nestíhal, na což jsem tiše přikývl, ale měl jsem strach, abych jim nezpůsoboval problémy. To už mě praštil do ramen.

   "Usměj se," přikázal mi doslova a sám mi věnoval ten okouzlující úsměv. "Zítra ve stejnou dobu nebo o něco málo později, snad mě nezklameš."

   Obdivoval jsem ho, jak se rychle dokázal zapojit do děje a chodu školky, všichni ho vítali, zatímco mé jméno si nezapamatovali a já ta jejich ani neznal. Nechtěl jsem je znát. Stačil mi Matthew, kterého jsem všude následoval, skoro jako klíště. Nevadilo mu to.

   Celý den opět mluvil jenom Matthew, přestože jsem sem a tam navrhoval dobrá témata. Být introvertem je lehké, když máte někoho, koho můžete poslouchat celé hodiny, někoho, kdo dokáže mluvit jen a jen pro Vás a přitom se nijak nezlobit, že neudržujete konverzaci s ním. Aniž bych si to uvědomil, oblíbil jsem si Matthewa, eho hlas a povahu tak moc, že jsem nechtěl znát už nikdy nikoho dalšího, jen jeho.

   Stejně jako včera jsme šli domů sami, tentokrát ruku v ruce, utíkali jsme, provokovali se navzájem, nebo jen tak skotačili před sídlištěm. Nechtěl jsem jít domů a on domů nikdy nepospíchal. Ale když už se stmívalo, rozloučil se, ale nezapomenul mi připomenout, abych se zítra nachystal v čas a čekal na něj, na což mi hrozil prstem, a já se mohl jenom smát, jak je komický. Konečně se rozloučil a utíkal domů za babičkou. Mávali jsme si, dokud jsme toho druhého už neviděli.

   A já jsem se začínal každý den těšit víc a víc do školky.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře